Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Vydržel to do té doby, než se za nimi zavřely dveře ředitelny. I poté zpytoval svědomí asi vteřinu a půl – vždyť plánoval křičet na člověka, jehož jediná rodina právě v nemocnici bojovala o život – ale to se nedalo, seznal, když nakonec vybuchl v pobouřené: „DOČISTA JSTE SE POMÁTL!“ Brumbálovy oči ho klidně pozorovaly. „Informace Řádu nepatří do rukou klukovi!“ A Brumbál ho sledoval klidně a lhostejně jako hladina jezera. Po zádech mu sjelo nepříjemné mravenčení a ve spáncích mu tepalo. Nemusel to být ani Severus, aby mu došlo, že s Brumbálem se dnes nepohádá. „S tímhle nechci nic mít,“ zašeptal nebezpečně a na odchodu za sebou významně prskl dveřmi. A šel se pohádat tam, kde měl jistotu, že mu to vyjde.
Do sklepení.
„Nikam nepůjdete,“ oznámil na přivítanou a praštil za sebou druhými dveřmi za posledních deset minut.
„To není vaše rozhodnutí,“ informoval ho drze Potter.
„Ve skutečnosti, pane Pottere, to moje rozhodnutí je. I to, kdy se nadechnete, i to, kdy promluvíte, protože tím ohrožujete , lidi a mou vlast a taky proto, že jste mi naším sňatkem dovolil o tomto rozhodovat…“
„Už jsme u toho zase?“
„Ano! Ano, jsme a vždy budeme.“
„Ale Brumbál…“
„Brumbál se mýlí. Brumbál rozhoduje za Británii. Brumbál rozhoduje za válku, kterou vy vyhrát nemůžete. Já se musím zajímat o důsledky, které Brumbálovo vměšování bude mít na mé lidi a vy byste měl taky.“
Harry zavrtěl hlavou a smutně poznamenal: „Tady nejde o národy.“
„A o co?“ zeptal se jízlivě Severus.
„Jde o lidi, kteří umírají,“ řekl Harry tiše. „Musím tam být.“
„Musíte dělat, co vám říkám.,“ opravil ho Severus.
„Musím pomoct,“ namítl Harry.
„Musíte se chovat jako král, jímž jste!“
Harry polkl a zavrtěl hlavou: „Mám i jiné povinnosti.“
„Ano,“ zakřičel Severus, „dostudovat. A chovat se jako člověk, který má zodpovědnost a je si jí vědom!“
„V momentě, kdy umírají lidé, přec nejde o národnost!“ zakřičel Harry; do očí se Severusovi nepodíval, místo toho hypnotizoval koberec. „Moje zodpovědnost se nevztahuje jen k vám!“
„Vážně! A ke komu ještě?“ vysmál se mu Severus a když kolem něj procházel, chytil ho za ruku a přiměl ho se zastavit.
„Mám morální povinnost ke všem, všem, kteří kvůli mě umírají – protože o tom to je. Voldemort jde po mně.“
„Nevyslovujte jeho jméno!“ řekl Severus a zesílil stisk na paži, kterou opomněl pustit ze svého sevření.
„Proč ne?!“ prskl Harry a vzhlédl. „Copak bude míň Voldemortem, když se mu bude říkat jinak? Copak zabije méně lidí?“
„Nemáte potuchy,“ procedil Severus skrz zuby.
„NE, to nemám – protože se mi všechno tají! Zkuste si takhle žít a vědět, že kvůli vám lidé umírají.“
„Nebuďte domýšlivý, Pottere. Neznám člověka, kvůli nebo za kterého by v této válce nepadl alespoň jeden jiný život. Otevřete oči! S kým myslíte, že máte tu čest? Jsem Smrtijed a jsem Brumbálův agent a ty, o kterých mluvíte, jsem viděl umírat na vlastní oči, dokonce jsem…“ Potterova ruka sebou škubla, když se nad něj Severus sklonil a do obličeje mu řekl něco, co celá Potterova bytost již předem věděla, že odsoudí, že se jí to nebude líbit, že bude zhnusená – ale Severus byl nezastavitelný ve svém vlastním hněvu a Potterův jemnocit mu byl k smrti ukradený – „…se na jejich smrti aktivně účastnil, takže se klidně zlobte, ale vy a vaše úzkostné manýry, nepochopenost světem a na vás napáchané bezpráví mě ani v nejmenším nedojímají. Jsou věci, které udělat můžete,“ pokračoval ve stejném drtivém tempu a nedbal druhého Potterova pokusu se osvobodit, „kterými skutečně můžete pomoct. Jednou z nich je, že na sebe dáte pozor. Že zachováte svou přísahu. Že tady bude pro Norvežsko někdo, kdo se postará o rozhodnutí, bez ohledu na jakékoli peklo, které kterýkoli šílenec, Temný pán nebo kdokoli jiný, rozpoutá. Můžete pomoct tím, že se naučíte, co dělat, a budete si vědom rizik, která vaše rozhodnutí přinesou. Vaše pouhá existence konečně může taky zachraňovat, tak proč jednou v životě neuděláte správné rozhodnutí, i když vám někdo doslovně vysvětluje, co jím je?“
Severus povolil. Harry se vyškubl a klopýtl tři kroky nazpět. Neutekl. Cítil, že má v nohách led a jeho vzduch že otravují Snapeova slova, která způli nechápal, a způli je ani pochopit nechtěl.
„Nejsou mou jedinou povinností,“ řekl.
„Jistě že ne! Právě jsem řekl –“
Morální povinností,“ odmlčel se. A pak dodal: „Nikdy se nespokojím s tím zachránit jen je.“
„Jistě že ne,“ odfrkl si Severus pohrdavě, „nikdy se nespokojíte s tím jen zachránit svět.“
Harry vzhlédl; jeho oči byly očima štvance a jeho ústa, bledá a semknutá, byla ústy boha: „Pravděpodobně ne, pokud to nebude stačit,“ a jeho tón byl tónem arogantního adolescenta přesvědčeného o své omnipotenci a bez nejmenšího ponětí, jak svět doopravdy funguje.
„Jste díra v plánu, Pottere, a pokud se budete účastnit schůzí Řádu, bude se jich účastnit i Temný pán,“ varoval ho – upozornil – informoval. „Nikdy jste se nenaučil nitrobranu, a i tak se chcete vmísit do dění toho, co je k vítězství této války nejklíčovější. Riskujete svůj život a život krále Norvežska, jen abyste ukojil svou zvědavost. Nadřazujete svou potřebu po vědění nad potřeby druhých. Ignorujete všechna varování a rizika, a děláte to vědomě. Jako obvykle nehledíte na důsledky své zbrklosti, i když to už jednou málem stálo Blacka život. Jste arogantní ne v tom, co říkáte, ale v tom, jak se chováte, a myslíte si, že to něco omluví. Děláte rozhodnutí dospělého, a přitom se chováte jako dítě. Vy jste dítě, Pottere, nic jiného než to.“
Harry zavřel oči a polknul. Výčitky byly hořké. Rizika tíživá. A přesto byl odhodlaný jít. Snape mu v tom vědět nezabrání. A může se u toho vztekat, jak bude chtít. Tak proč, říkal si, když se mu sevřelo srdce a stáhlo hrdlo, proč nemá ten pocit převahy a vítězství, že i když se Snape vzteká a provokuje, nepřiměl ho vybuchnout? Proč mu ty výčitky dělaly spíš starosti, proč – proč nebojuje? Proč na to ani nepomýšlí? I když se v něm sváří vztek a obavy a strach? Snape po něm něco chce – co to ale je? Je to něco, co si nemůže dovolit.
„I pouhá cesta tam je nebezpečná. Přepravovat vás je větší risk, než si naše společenství může dovolit. Temný pán nechává své lidi připravené k tomu, aby vás dostali, jakmile vytáhnete paty z Bradavic. Chce vás. A vy mu to takhle usnadníte…“
„Pokud se mi něco stane,“ přerušil ho Harry a znova se Snapeovi se zamračením podíval do očí; kdyby věděl, jak mu na tomhle záleží – stát se částí, která může něco ovlivnit, snad ani Snape by mu nebránil, „Norové mají vás,“ až na to, že – jistě. Snape by mu bránil. Co si to namlouval? Snape by mu bránil o to víc v tom, co chce, protože je to Snape. A Snape nemá pochopení. A Harry mu to neuměl, a snad ani nechtěl vysvětlit.
Harry se sebral a odešel do ložnice, kde za sebou zavřel dveře, a Severus se znova přesvědčil, že Pottera nedostane tam, kde ho mít chce. Tedy alespoň ne domluvou.
 
S naštvaným Snapem bylo nasnadě, že ho na Grimmauldovo náměstí dvanáct ani nedoprovodí; a taky že ne. Dali ho na starost skupině členů Řádu, jíž velel Moody, který se od Harryho na krok nehnul. Harry si nebyl jistý, že je za to rád. Po jejich příchodu následovala rušná hodina, kdy členové Řádu přicházeli a odcházeli a migrovali po celém spodním patře Siriusova domu. Nikdo, kdo se s ním zdravil, a to včetně Siriuse a Remuse, s ním nemluvili déle než minutu, než zase museli něco zařídit nebo odejít, a tak se stalo, že Harry, ukolébán teplem krbu a pohodlným křeslem, začal pomaloučku přivírat víčka; hlavou, která mu padala nad náhodně vybranou knihou z knihovny, mu projela myšlenka, že pozítří má test a že Snape bude zuřit, jestli zase nebude schopná odpovědět ani na jednu z otázek, které jim položí, a najednou mu hlava prostě spadla na hruď a on usnul.
Probudil se do temné místnosti, kterou nepoznával. Byla zaprášená, špinavá, trámy obmotávaly pavučiny a rámy oken se loupaly před očima.
Viděl Brumbála. Nabral hrst letaxového prášku a hodil ho do krbu s určením Grimmauldova náměstí. Nevynořil se však z krbu na hlavním stanovišti, ale přesně tam, kde Harry už stál.
Nevypadal překvapeně, když se otočil a spatřil hůlku lorda Voldemorta mířit mu mezi oči, spíš potěšeně, jako by se shledal se starým známým přítelem, na kterého doposud neměl čas.
„Tome,“ pozdravil ho uctivě Brumbál.
 „Věřím, že jsem vás právě unesl,“ oznámil mu Voldemort a o okamžik později stál na tom samém místě Brumbál odzbrojený.
Ředitel Bradavické školy čar a kouzel si založil ruce klidně na prsou a posadil se na prázdnou židli, která v místnosti stála a čekala – zjevně na něj: „Věřím, že to tak je.“
„Vaše smrt bude rychlá, prozradíte-li mi místo, kde se ten váš Řád,“ vyplivl opovržlivě, „schází.“
„To proto jsi mě unesl?“ otázal se Brumbál a v očích se mu pobaveně zalesklo.
Nenávist lorda Voldemorta vzplála, avšak neudělal nic, aby to dal Brumbálovi znát. Čekal.
„Budu tě muset zklamat, Tome,“ prohlásil Brumbál a usadil se pohodlněji, „to místo ti prozradit nemohu, i kdybych chtěl.“
„Co tím myslíte?“ zasyčel Voldemort a oči mu zuřivostí temně zrudly.
„Že sis vybral špatnou osobu, obávám se,“ pomněnkové oči se střetly s rudou září Temného pána, „já totiž nejsem – a nikdy jsem nebyl – strážce tajemství.“
Vzplanutí zloby před okamžikem bylo nic v porovnání s novou vlnou vzteku: „Lžete,“ obvinil ho Voldemort.
„Když to říkáš ty,“ odvětil Brumbál.
„Ptám se vás naposledy, Brumbále, kde se Řád schází?“ zeptal se Voldemort, a jeho vzpurná panovačnost se střetla se vstřícným mlčením. Lord Voldemort mávl hůlkou: „Crucio!“ řekl a Brumbálovo staré křehké tělo se poslušně a bez vzdoru roztančilo. Přinutím tě říct mi pravdu, zašeptal hadí jazyk, který Harryho, spícího v křesle na Grimmauldově náměsti dvanáct, s trhnutím probudil.
A Harry otevřel ústa a začal křičet.
 
Informace, že Brumbála unesli, se rozšířila jako požár a brzy se rozprostřela po celých Bradavicích, Prasinkách, po celém Británii, a to ještě dřív, než se informace stačila otisknout v novinách a spustila se vlna spekulací.
Bylo utrpení ležet večer co večer vedle Pottera, být s ním rozhádaný, a ještě myslet na to, že to poslední, co si mezi sebou s Burmálem vyměnili – čím ho on počastoval – byla hádka na rozloučenou. Věděl, jak vypadá (a dopadá) Voldemortovo mučení. A přesto o tom odmítl hovořit s kýmkoli, kdo se ho zeptal. Podivné – nebo možná ne –, že se ho Potter jako jediný nezeptal, ačkoli od té události na Grimmauldově náměstí měl on jako jediný nejvíce příležitostí v hodině mezi psem a vlkem, kdy on ani Severus ještě pořád neusínali. Znova a znova si říkal, že další den už Potterovi dá nějaký lektvar na usnutí, a znova a znova se k tomu nemohl přimět, když mu Potter věnoval pohled.
Bál se znova usnout, jako se Severus obával přemýšlet o Brumbálovi. Co mohl Potter v těch svých snech vidět? Co všechno? Kolik?
Bezpředmětné otázky. Byly tady tísnivější a důležitější. Jak dlouho nechají Mienrvu za Brumbála ředitelovat? Uvidí ještě někdy zbytky Brumbála? Jak zase začít normálně žít? Jak zacelit zející ránu? Kde je Voldemort teď? A kdy zaútočí? Existuje způsob, jak z Pottera vyextrahovat, kde Voldemort a brumbál byli, když je naposledy viděl, aniž by z jeho mozku neudělal nadobro guláš?
Je ještě něco, co by mohl pro Brumbála udělat?
Potter byl zničený. Byl naprosto odepsaný, takže bylo na Severusovi znova ho poskládat a postrčit ho k boji. Ale jak? Jak se kluci, kteří viděli tohle, dávají dohromady? Půjde to vůbec, pokud si nebude chtít pomoct sám? Nezabíhá už teď v myšlenkách příliš daleko, nebo je Potter v těch svých ještě dál? Mohl by se pokusit o sebevraždu? Nejeden se pokusí, a to toho viděl míň než Potter… ne, ne Potter, Potter je alespoň v tomhle jiný, větší bojovník.
Ale stejně se může ukázat být užitečným, pokud na něj dohlédne. Pro jistotu.
Brumbál by si to přál.
Občas přemýšlel, že… nemít zodpovědnost za Norsko, odešel by s Brumbálem jeho důvod se dál angažovat v tomhle nevděčném světě.
Možná byl přetaženější, než si uvědomoval, že se dostal v myšlenkách takhle daleko. Vlastně se zatoulal, a to toulky obvykle odsuzoval. To se stává, ujišťoval se, když konstrukce života člověka najednou zmizí a člověk se má bez opory obejít sám. Stejně se mu ale vůbec nelíbilo, jak Brumbálův odchod zvládá on sám.
 
Harry dokázal myslet jen na na křečovité sevření údů Albuse Brumbála, když jej viděl naposled. O svém snu nevydal hlásky svědectví. Dřív, než by se stihl kdokoli ptát, a vzápětí poté, co Harry vykřičel šokovanému obývacímu pokoji Grimmauldova náměstí, co se stalo, začali všichni utíkat všemi směry, aby Harryho tvrzení ověřili. Ještě teď měl před očima Brumbálův klidný výraz, ještě teď viděl ošklivé zblednutí Minervy McGonagallové a vražedný pohled Snapea. stavěli se k jeho křiku nedůvěřivě, ale faktem bylo, že Brumbála, který měl přijít a nepřišel, už týden nikdo neviděl.
A Harrymu bylo špatně z toho, kam že se jeho svět hroutí.
Všechno bylo hrozně špatně.
Jen nevěděl, jak to spravit.
A žádná rada nepřicházela.
 
„Měl by si s někým promluvit,“ nadnesl David.
„Měl by si s ním,“ ukázala ostrým gestem Elvíra.
Povzdechli unisono. Nějak přestávali mít trpělivost, že kolem sebe ti dva chodí jako bez duše a že se ani jeden nemá k sebemenšímu náznaku akce. K tomu promluvit si, co vlastně Harry Potter viděl ve svém snu. K tomu připravovat se na boj, který je všechny čekal. K tomu sebrat se, přestože je opustil jejich vůdce a spojenec.
„Albus!“ zaslechli všichni z chodby dřív, než do obývacího pokoje vtrhla rozcuchaná McGonagallová. Byla udýchaná a z čela jí stékala kapka potu a Severus vstal z křesla, v němž nečinně seděl, a Harry Potter vklopýtal s nataženýma kalhotama a ručníkem na hlavě z koupelny, a David s Elvírou nestihli říct ani začít přemýšlet, jak nastalou situaci otevřít a začít ji řešit.
Minerva si je prohlédla, popadla dech a zopakovala: „Albus. Studenti ho našli na hranici pozemku,“ odmlčela se. Vyhledala pohledem Harryho, Severuse, pak zase Harryho; byla celá bledá, přesto řekla nejjemněji, jak dovedla: „Není na tom dobře.“
Jako po výstřelu pistolí se všichni najednou vrhli ke krbu, vstříc ošetřovně a nové budoucnosti, která je měla čekat – jejich soukromému devátému kruhu pekla.
Protože co jednou schvátí Temný pán, se zpátky v původním stavu nevrací.

 
12.01.2016 09:37:19
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one