Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Mezi prsty podržel plátno prosycené krví tak, že z něj ve vertikální poloze čvachla zpátky na tělo loužička krve, a teprve poté z něj začalo kapat. Chyběla mu levá ruka a noha. Na jejich místě ležely tepny a žíly; pulzovala v nich magie, která udržovala jejich napojení na tělo. Z pravé ruky někdo stáhl kůži. Poznával v tom rukopis Belatrix, o což se s Poppy obíhající kolem Brumbálových zbytků nepodělil. Brumbálova čelist bez plnovousu vypadala nepatřičně; z oholené zarudlé lebky se mu vlnil jediný zbylý pramen šedých vlasů. Tady si nikdo nehrál na úctu ke stáří nebo k osobě.
Kostěná klenba se vzpínala ke stropu; povolené svaly břicha se vzdouvaly a zase klesaly, unavené stářím, vrásčité, slabé.
„Pomůžeš mi, nebo budeš jenom zavazet?“ okřikla ho nenajezená a vyčerpaná Pomfreyová. Albusi… ach Albusi, takhle jsem tě nikdy vidět nechtěl. A je to o tom – vyžadujeme důvěru, ale málokdy ustojíme, když se nám jí dostane tolik, že si svého blízkého zprotivíme vším tím, co nám najednou říká nebo naznačuje.
Tu a tam se tělo sevřelo v křeči ze zatím nezjištěné kletby; jsou kouzla, která mučí i v hlubokém bezvědomí, kdy člověk nenachází pokoje, i když se to vzpírá přírodě. Jsou kouzla, která by být neměla.
Ustoupil o dva kroky, když se k němu přiřítila bílá sukně: „Co mám dělat?“ zeptal se.
„Jdi ke mně do kanceláře,“ řekla; pramen šedavých vlasů se jí uvolnil zpod čepce, „najdi modrý papírek,“ jeden ze skalpelů rozřízl hrudník, zatímco nůžky, nožíky, jehly, háky, pilky a další přístroje opravovaly v unavené harmonii každičký kousek ředitelova těla, „přivolej pomoc,“ vydechla unaveně. Severus se napnul – cizinci blízko Pottera. To není dobré. Věděl, že to bude někdo, koho nezná, komu tudíž nemůže věřit a koho si nestihne prověřit.
„Pospěš,“ naléhala prosebně a o její únavě vypovědělo jediné přišlápnutí sukně, jediné zaškobrtnutí.
Udělal to. Vrazil do její kanceláře, našel papírek. Aktivoval krb: „Davide?“ Pak zavolal, koho si Pomfreyová žádala zavolat. A ještě před tím, než dorazily posily, seděli on, Potter v bezvědomí – toho Pottera, který by nikdy od Brumbálova lůžka dobrovolně neodešel, toho, který by spustil miliony otázek, na něž Severus nemohl nebo nechtěl dát odpověď – a David s Elvírou v kočáře, který mířil z Bradavic na, jak doufal, bezpečné místo.
 
„Takhle to dál nejde,“ posteskla si Elvíra. „Jsou mimo, a mimo budou, ale musíme začít s výukou.“
„Teď?“ zhrozil se David. „Nemůže to poč…?“
„Ne,“ utnula ho přísně Elvíra, „to nemůže. Už ne. “
„Teď ale bude…“ snažil se ho David zastat. Dopřát mu moment pro truchlení a…
„Zničený? Ano. Ale ubíhá nám čas. Čím více lidem ublíží, tím horší to pro něj bude – že začal s tím, co udělat mohl, pozdě. Ne, Davide. Zkrátka se musí začít učit co nejdřív. Aby si nic nevyčítal. A my to musíme říct našemu králi. Hned.“ Prohlásila Elvíra nesmlouvavě. A David jí věřil, že to s ním myslí dobře; nejlépe, jak může, stejně jako on. Jen k tomu používá jiné prostředky. A nějak, nevěděl proč ani jak, ale nějak věděl, že v momentě, kdy člověka pronásleduje smůla a temno se mu lepí na paty, olizuje mu kotníky a trhá do hluboké propasti, k sobě a pod sebe, je její způsob boje lepší – účinnější, věcnější, prospěšnější než ten jeho.
To ale neměnilo nic na tom, že si myslel, že tohle všechno je od počátku a od základů naprosto špatně.
Jen Elvíře věřil, že je schopná dělat něco se světem, jaký je. Protože byla větší realistka. A ženská od rány, když bylo potřeba.
A věřil její poučenosti životem.
Jen…
Tohle všechno je prostě neuvěřitelně špatně. Tak v jakém světě to žijeme, že nemůžeme počkat, až než srdce vykrvácí pro jednu ztrátu, než začneme plánovat další boj?
 
Když se probudil a nepoznával místnost, ve které se nachází, rozechvěl se vzteky. Poslední, co si pamatoval, bylo, jak se zpoza rohu vynořili David s Elvírou, jak na něj Elvíra namířila hůlkou a poté jen tmu. Asi na vteřinu a půl zaváhal, jestli ho nepřepadli a neunesli ti dva, nepodvedli Snapea i jeho a nedovlekli za Voldemortem; nevěděl totiž, kde je ani proč, a už vůbec ne, proč byl omráčen, ale ať už zněla odpověď na tyto otázky jakkoli, nemusel být ani génius a ani Hermiona, aby ho podezření vůči těm dvěma pěkně rychle přešlo a on si uvědomil, že se opět událo něco bez jeho vědomí. A tudíž bez jeho souhlasu. A tudíž, jelikož za vším, co se dělo bez jeho souhlasu, stáli buď Brumbál, nebo Snape, a jelikož Brumbál momentálně nebyl ve stavu, aby něco takového zpletichařil, bylo mu jasné, odkud vítr vane. Snape.
A on ani neví, co je Brumbálovi a jak na tom je, jen že to není dobré. Vztekle odchodil přikrývku a rozezleně si to namířil ke dveřím, které se v tu chvíli otevřely.
„Kde to jsem?“ vybafl na příchozího okamžitě, a až posléze mu došlo, že štěkl přímo na samotného Severuse Snapea.
„Na bezpečném místě,“ ujisti ho chladný, odměřený a nepřístupný hlas.
A i když tohle nebyla žádná odpověď, Harry se nezdržoval poukazováním na tento drobný nedostatek a raději Snapea fackoval další sprchou otázek: „Kde je Brumbál? Co je s ním? Proč jsem byl omráčen? Chci se okamžitě vrátit za Brumbálem,“ jeho zelené oči vrhaly místo proseb dýky, šípy, střepy a jehly. Cítil teď vůči Snapeovi takovou ohromnou zlost za tu separaci, že mít po ruce hůlku – nebo jeden z dotyčných předmětů – je Snape teď mrtvý muž. Počkat – „A kde mám hůlku?!“
„Klidnější?“ zeptal se Snape provokativně a odsunul stranou lem hábitu, kde spočívala ke Snapeově tělu nevěrně přitisknutá Harryho hůlka. Vytáhl ji a váhavě mu ji podal. Harry mu ji z prstů vyškubl; na krátký okamžik ji namířil proti Snapeovi; jeho nedůvěřivé oči probodly opět oči profesora lektvarů. „Brumbál je stále v Bradavicích, kde o jeho život bojuje tlupa mundunguských, mně neznámých, nicméně madam Pomfreyovou vyžadovaných darmošlapů, tudíž jste vy zde, a ani se nenamáhejte zjišťovat, kde to zde je. Pro bezpečí nás všech se to nedozvíte.“
Sice svou hůlku Harry právě schoval, ale měl ohromnou chuť ji znovu vytáhnout a Snapeovi fyzicky ublížit. Přes mysl mu přehopsala živá a nevysvětlitelná představa, kde se jeho hůlka ocitla ve Snapeově oku. Nevysvětlitelné.
„Jak dlouho tady budeme?“
„Dokud bude třeba,“ opáčil Snape bezstarostně.
„Jak je na tom Brumbál?“
Snape se nadechl. Pak nic neříkal. Pak usekl: „Zle.“ A vydechl.
Harry otráveně zaletěl pohledem ke stropu, pak k podlaze – alespoň že nebyla kamenná. Periferním viděním zahlédl postel, ve které doteď spal, a znova ho přemohl ohromný příval vzteku; nechtěl spát. Bál se spát. A ani spánek, jak se ukázalo, nemá ve své moci.
„Jsme v Anglii?“ zeptal se stylem „aspoň mi prozraďte“.
Snape přitiskl ústa k sobě a nepromluvil. Harry po něm mrskl zlým, ublíženým pohledem, pak se otočil a sveřepě zamířil do koupelny – nebo prostě do tamtěch dveří, o kterých nevěděl, kam vedou, ale byly tam, tak se po jedno bouchnutí hodily, i kdyby to byl vchod do kůlničky na dříví.
Anebo ne. A potom se zase obrátil na podpatku a v celé své nevelké výšce Snapea málem shodil, jak se vypjal a postavil na špičky a zařval z plných plic: „A proč jste mě nechal omráčit?!“
Snape se zarputile zamračil; zamyslel se a poté bez okolků prohlásil: „Bylo to rychlejší než s vámi vést filosofickou rozpravu na téma, v němž se mýlíte, protože o něm nic nevíte, ale stojíte si za svým, protože jste umíněný a nemáte pud sebezáchovy.“
To už se Harry neudržel. Než praštil dveřmi, strčil Snapea do hrudi, a i když se ten málem ani nepohnul, Harryho ruce vítězoslavně pálily. Přece jen mu fyzicky ublížil, stálo to za to a nebude se trápit nad tím, že to Snape málem ani nepoznal, umiňoval si, když v druhé místnosti rozsvěcel, a odhalila se mu přece jen koupelna.
 
Neuvěřitelný spratek tenhle Potter. Přišel ke dveřím koupelny. Několikrát do nich udeřil pěstí a zařval: „Pottere! Nepřišel jsem vám sem skládat oslavné básně. Okamžitě otevřete, jdete se učit!“
Zmlkl a poslouchal.
Za dveřmi se nepohnul jediný list.
„Slyšíte? Otevřete!“
Dveře se rozletěly; v nich Potterův rozezlený obličej. Pokud se nechcete dívat, jak se koupu, vypadněte – nebo to už se nemůžu ani umýt?!, stálo v něm vepsáno.
Severus couvl.
Potter vzteky neřekl taky nic víc. Couvl do koupelny a praštil dveřmi, které se znova otevřely až za dalších dvacet minut – dvacet!!! Pche! Taková ztráta času. Musí toho kluka skutečně naučit efektivnosti, rychlosti… ano, nebude mu na to stačit celá věčnost, ab ho naučil uspořádat a urychlit tu vkořeněnou a špatně naučenou změť úkonů. Ale někde a někdy se začít musí a člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit.
Potter namyšleně zvedl bradu a vyšel z pokoje, ačkoli vůbec nevěděl, kde je nebo kam má jít. Severus se ovládl díky tomu, že zaryl nehty do dlaně, otřepal se a nadechl, když k němu stál Potter zády – nevděčný drzý floutek, arogantní pijavice, červ na trávníku z jablka Jamese Pottera. Přitroublá nedomrlá kočka, které nějaký unáhlený optimista Brumbálova kalibr horkou jehlou spíchl a přišil hřívu.
Harry Potter.
 
Když měl po třech hodinách marné snahy pocit, že král otupěle neposlouchá, co mu o historii Norvežska vypráví, přestal poslouchat i sám sebe. A čtvrtou hodinou přestal vykládat vůbec. Co se stalo Albusi Brumbálovi, zasáhlo i jeho, a ačkoli měl morbidní chuť vyptat se krále, jestli je pravda, co se proslýchá – že se mu o únosu zdálo, vyptat se ho na to, co že se mu přesně zdálo a jestli o tom vůbec s někým mluvil, tak se neodvážil. Měl z toho stejně pocit, že jediný, kdo – ať se to dotyčnému líbilo nebo ne – byl ochotný se všemi důsledky přiložit rozžhavený nástroj na ránu, právě ležel na ošetřovně v Bradavicích a bojoval o svůj život.
„Jste v pořádku?“ zeptal se proto po dlouhé odmlce, na niž Harry Potter nijak nereagoval.
„Bude to už vždy takové?“ vytrhl se Harry ze svých chmur.
„Nerozumím,“ přiznal asi po minutě marné snahy pochopit, nač se ptá, David.
„Že mě omráčíte a odvlečete, kamkoli se vám zachce, jen pokud Snape řekne,“ vysvětlil Harry.
David se hluboce zastyděl a sklonil hlavu. Ne. Tohle se člověku nedělá. Jenže tady byl ten problém, že? Harry Potter už není člověk. Teď je král. Se vším dobrý, i se vším zlým, co to obnáší.
„Omlouvám se,“ řekl David. A pak se odhodlal zeptat se: „Budete nám ještě někdy moci věřit?“ odpověď na tu otázku, byť byla tak prostá, měla mít hluboké důsledky na všechno, co v budoucnosti bude.
A Harry se na její konto narovnal a zvedl obličej, očima stále zaměřen do dálek budoucnosti, páry jistot a mlhy dospívání, nadechl se, nasucho polkl a odkašlal si: „Můžu vám věřit?“
„Položili bychom za vás život,“ opáčil jedním dechem David, a Harry si ho z rozostřených dálav změřil a zdálo se, že jeho odpověď zvažuje a měří, a je k ní velmi opatrný; tak opatrný, že to pro jeho věk nebylo vůbec, ani zdaleka běžné.
A pak pravil jediným a pečlivě rozmyšleným sdělením něco, co může odpovědět jedině Harry Potter: „Ano.“
A David neměl vůbec pocit, že šlo o neuváženou odpověď.
Jeho úcta k tomu mladému člověku se obrovsky a bolestivě zvětšila. A stejně tak vděčnost.
Jen opravdový charakter dokáže odpustit a vložit důvěru i tam, kde se už jednou zklamal. A jen málokdy je takový člověk doceněn.
David však nehodlal být jedním z těch, kteří se přidají do tohoto zástupu.
 
Do Bradavic se vrátili o týden později. Mezitím Harry stihl projít všechny své nově stanovené hodiny dvakrát a opravdu netušil, jak se plánuje, že zvládne tohle a školu. Mozkem měl jako vycpaný nesouvislou a neoddělenou jmen, dat a informací, které předtím v životě neslyšel a přišly mu natolik nesmyslné a nepoužitelné pro normální život, že se je ani neobtěžoval ukládat kamkoli jinam než do svého mentálního koše vzadu v mozku.
Kdykoli ale zkoušel vyčítavý pohled na Snapea, vrátilo se mu něco jako: Dobře vám tak nebo Tohle jste si vybral jedním ze Snapeových pohledů (podobný gumovému míčku, proti kterému něco hodíte, a on vám to o to rychleji vrátí).
Po návratu se kolem Brumbála už nikdo neznámý nemotal. Jen – nikdo k němu nesměl, a ač se Harry nepovažoval za nikoho, nedostal se k němu – a to ani lstí a to ani on, Harry Potter.
„Co o něm víte?“ snažil se vytáhnout ze svých přátel, když Snape mlčel. „Jak na tom je.“
„Zle,“ opáčila Hermiona a vyměnila si s Ronem pohled, „ale neviděli jsme ho, takže vlastně nic…“
„Prý přišel o nohu,“ vstoupil do toho Ron a Harry se bezděčně otřásl a jen taktak že se nezeptal, zda o tu, kde má mapu Londýna.
Svět se najednou zdál ještě horším místem, než jakým se kdy předtím jevil, a jediná utěšující informace byla, že to Brumbál věrný k pověsti své koleje nevzdal.
„Jau!“ vykřikl Ron a vyčítavě se na Hermionu zadíval, když obdržel její kopanec do nohy a nesouhlasné zavrtění hlavy.
 
Harry nabroušeně zíral na umolousaný papír se svým rozvrhem; nebyl v něm kousek prostoru pro přátele, a na obzoru nebyl nikdo, kdo by se ho v tomhle zastal. Ještě ke všemu a jako zákon schválnosti, přes použití všech triků, neviditelného pláště, za podpory všech svých přátel a jejich důvtipu se stále nemohl dostat do pokoje, v němž opečovávala ošetřovna Brumbála.
 Chtěl využít toho, že si ho Snape zavolal, aby si s ním o tom všem promluvil, ale když přišel do jeho pracovny, nebyl v ní Snape sám. Stáli v ní i Elvíra s Davidem a přišli na něj s něčím, co Harry a priory přestal poslouchat hned z kraje, dokud nezaslechl Davidova poslední slova, jež zněla: „Takže jsme se dohodli vás do naší společnosti zapojit už nyní.“
„Vážně? A čím?“
„Budete mít na starost vdovy a sirotky.“
Harrymu povolila čelist. Zatřásla se; Harry upřel veliké nevěřící oči na Davida, který s tím vlastně nic neměl, až se nakonec podíval se stále otevřenou pusou na Snapea a dutě prohlásil: „To mi neuděláte. Tohle mi nemůžete udělat."
Protože pokud toho o aristokracii nevěděl moc, věděl zcela určitě, že starat se o dětské domovy a sirotky a charitativní blbosti byla práce manželek.
Manželek!
Jenomže… jenomže věděl, že tohle udělat můžou, a že to taky udělají, s čímž šel do postele spát a ráno, když se probudil, bylo to se smířením – tvrdým, nesmlouvavým a bojechtivým smířením.
„Co to máte na hlavě?“ zazněl otrávený hlas.
Harry se podíval v koupelně do zrcadla. Jeho vlasy byly dlouhé. Hodně dlouhé. A zvířátko uvnitř hrudi zaplesalo odporem stejně neoblomným a vydatně přikrmeným strunou protestsongu. Chtěli z něj mít manželku? Budou ji mít.
Vyšel z koupelny s hlavou hrdě zdviženou a s košilí u krku rozepnutou.
„Takhle nejdete na vyučování, že ne?“ ověřil si Snape jen jako by mimochodem od nějakého sešitu, který držel v ruce. Stál s ním, opřen o jednu nohu, jedna dlaň široce rozevřená držela chatrné vazby, prsty druhé ruky listovaly, hlava skloněná, vlasy spadlé do obličeje – nehádali byste, že si všimne existence světa, natož Harryho Pottera, natož vlasů Harryho Pottera.
Harry se hluboce a dospěle zamyslel: „Ale ne,“ pravil nakonec, a rozšafně prohodil – úsměv plný zubů –, „nemusím na něj vůbec," a odhodil hábit, který měl přehozený přes rameno, přičemž sebou pohodlně plácl do sedačky a čekal, zda Snapem bude či ne odveden jako pejsek na vyučování, či vezme-li ho za vlasy a oholí mu je předtím, než se někam odeberou, jako to kdysi udělala teta Petunie.
Snape odvrátil zrak od sešitu, s povytaženým obočím se podíval Harrymu do obličeje, zeptal se ho tím snad, zda tohle myslí vážně, a jako by dodával: Ať je po vašem; zaklapl sešit a ostře pravil: "Jdeme."
A šli. Jen tak. Jako by Harryho vlasy byla Harryho věc, jeho a jen jeho. Jako kdyby měl volné ruce, když ze sebe chce dělat pitomce.
Jako by Snapeova reputace na tomhle vůbec nezáležela.
 
„Harry…“ Hermiona vzhlédla a oněměla. Oněměla dívajíc se na Harryho vlasy. „Co se ti­…?!“ stále neměla slov.
„Chci se bavit,“ ohlásil Harry, než je popadl za ruce, vytáhl z lavic, na nichž za stolem ve Velké síni seděli, a nasměroval je s velkolepým gestem ke dveřím. A šli se bavit.
Skončilo to u bedny Freda a George, přeplněné cukrátky, které do jednoho vyluxovali, a hordou komixů, které stopili nějakému Zmijozelovi s mudlovským původem, a na něž se z neznámého důvodu pozvracel Mladší z bratrů Creeveyových. Váleli se kolem krbu po kobercích a sedačkách v nepochopitelné změti lidských končetin, byli přejedení a Harrymu nevysvětlitelně dobře nebylo – vlastně se cítil ještě hůř, než když všechny ty sladkosti nejedl, a napadaly ho samé depresivní myšlenky.
 
„Vy si to,“ a znechuceně zaletěl očima k Harryho háru, „nesundáte?“
„Co?“ dělal Harry idiota a zažongloval s jablky, než se do jednoho zahryzl.
Snape něco zjevně kyselého přežvýkl v ústech: „Doufal jsem, že vás ty pubertální excesy do dnešního dne přestanou bavit.“
„A ono ne?“ zeptal se Harry přidrzle. „Budu hádat. Z věštění jste propadl.“
Snape zaryl nehty ostrým pohybem do opěrky.
„Užijte si vypadat jako mamlas.“
„Já tomu říkám vzhled rockové hvězdy,“ opáčil Harry a odvrátil se od Snapea, aby si mohl do sešitku malovat karikatury Snapeovy postavy (velké hábity, dlouhé nosy, netopýří ruce, mastné vlasy a tak vůbec).
Ale jinak byl psychicky v pořádku a naprosto vyrovnaný člověk, který nemohl být šťastnější.
 
Vytáčela ho. Ta mrňavá obleskovaná pijavice ho krutě vytáčela, ale odmítl jí dát to zadostiučinění a rozčílit se. Nedovolí, aby tuhle pitomost zrozenou z Merlin má páru čeho vyhrál.
Potter nevyhraje.
A Severus nevybuchne.
Až na to, že co je moc, je příliš – tedy občas. A když zaslechl, jak po něm slintaly nějaké třeťačky na chodbě za rohem (z něhož se vynořil a oblažil ty tři relativně spravedlivě dlouho trvajícím školním trestem), a když si všiml, jak si ho všichni prohlíží – a co hůř, že se dívají na něj, proč s tím nic neudělá, a když se ho na to, proč mu něco neřekne, zeptala i Elvíra. A co nejhůř: když si Potter ty prameny stok namáčel při obědě do polévky (rajčatové), už to nevydržel.
Vzteky bez sebe Severus jedovatě poznamenal – zíraje při tom na jeho vlasy: „Abyste nedopadl jako Samson.“
 
Harry se zatvářil chladně. A pak běžel za Hermionou.
„Samson? Jistě že vím, kdo je Samson. Je to postava – vlastně hrdina – z Bible, proč se ptáš?“
„Mohla bys mě trochu uvést do obrazu?“ požádal Harry. „Je na něm něco notoricky známého nebo tak…?“
Hermiona se na Harryho podívala, pak vzhlédla a podívala se – no, Harry měl pocit, že se podívala, na jeho vlasy – a řekla: „Jeho vlasy.“
Harry zamrkal a uvědoměle si zapletl prsty do vlasů.
„Samson byl velice silný a jeho síla spočívala… ve vlasech…“ vzdychla. „Byl neporazitelný, zamiloval se, prozradil tajemství své síly, ta žena, Delila, ho vydala. Pak zemřel. Zapřel se o sloupy a strhl svou silou na sebe chrám,“ dodala vysvětlení na konto Harryho výrazu.
Harrymu povolila čelist. I když cítil, že Hermiona chce ještě něco říct, nebyl schopný se jí zeptat.
Hermiona netrpělivě zopakovala vzdychnutí a vytrhla ruku z vlasů: „Podívej, nevím, co ti řekl,“ prohlásila a protočila oči, hlavou pohodila ke Snapeovi u hlavního stolu, „ale Samsona nezabily vlasy. Zabila ho zrada. A jeho slabost nebyly vlasy, byla to zamilovanost. A jsem si jistá, že žertoval. Černý humor, ale humor.“
„Co se stalo s jeho vlasy?“ bezmála zakňučel Harry a ruku do nich opětovně uhnízdil.
„Delila mu je ve spánku oholila.“
Harry zamrkal. Nadechl se. A vyprskl smíchy tak, že se na něj podívala celá Velká síň, a Harry pak nemohl než schovat obličej svíjející se v křeči smíchu pod stůl.
„Pane Pottere, uklidněte se, prosím,“ vyzvala ho McGonagallová od hlavního stolu, a Harry jen zvedl ruku na znamení, aby ještě chviličku počkala, než popadne dech. Jenže – to se začal řehtat nanovo.
Hermiona na něj shlížela s trpělivým úsměvem.
Až popadl dech, vytáhl se zpod stolu a objasnil: „Teta Petunie se mě snažila častokrát oholit, a mně ty vlasy pokaždé dorostly, a pokud to nebylo a nebude nic horšího, myslím, že tohle Snapeovo varování, výhružky a napadení přežiju.“
„To bych vám doporučoval,“ ozval se temně hluboký hlas shůry a Harry se narovnal a veselýma jiskřivýma očima a rudou tváří se podíval na Snapeův sinalý obličej. „Půjdeme.“
„Kam?“ zeptal se vzdorně Harry, i když mnohem zjihleji, než měl v poslední době tendenci Snapeovi odpovídat.
„Někam, kde se uklidníte,“ pak obřadně nastavil dlaň a nabídl ji Harrymu, a to si Harry už netroufl odmítnout. Vstal a šel a na Hermionu se naposledy vděčně ohlédl.
A stejně v tom bylo víc – všichni od něj čekali, že bude hrdina, a že v té budově sedí Voldemort a že on bude mít tolik síly, aby sloupy strhl. Na vlasy byl háklivý od mala, od mala to byl jeho přirozený vzdor řádu a utlačovatelům. A fakt, že mu špion a člověk, o němž dobrá část lidí věřila, že je to zrádce, chtěl ty vlasy ušmiknout – všechno to bylo prostě tak krásně ironické!
Z rozjaření ho vytrhlo až to, co nečekal. Co mu vyrazilo dech: Snape ho vzal do Brumbálova pokoje.
 
Severusovi bylo chování jeho manžela nejen protivné, ale i trapné. Díval se na něj, jak si tam sedí, máčí si vlasy do všeho možného jídla a naprosto ignoruje, co je a není vhodné. Jen proto, že chci být vzpurný a něčeho se domáhá.
Co mu pořád vadí, to by Severus rád věděl. Zatím – zatím – nemá co. Co má tento pubertální vzdor ale znamenat, kam tím míří – to Severus nechápal, a bylo mu to docela jedno. Správně. Bylo mu naprosto lhostejné, že se po něm otáčí lidé, že se po Potterovi otáčí lidé, že si všichni ti pitomci myslí, proč Pottera nezkrotí, něco s ním neudělá – neoholí mu hlavu, třeba. Bylo mu jedno, že z nich obou dělá pitomce a strhává na ně touhle infantilitou pozornost. Bylo mu to zkrátka naprosto naprosto
A přece… něco vzadu v hlavě ho tahalo za hábit, aby si toho všiml. A Severus si proti své vůli všiml.
Jednou, to měl vlasy asi o centimetr kratší než teď, ho jeho matka poslala za otcem do továrny se svačinou, kterou si Tobias doma zapomněl. Seděl v kruhu přátel a vybavovali se. Byli by ho nezaznamenali, kdyby najednou jeden z těch nejprotivnějších a nejvlezlejších mužů nepodotkl: „Nikdy jsi nám nepřiznal, Tobe, že se ti narodila holka.“
A všichni se smáli.
Tobias pak doma vzal nůžky a Severuse ostříhal nakrátko. Neobešlo se to bez křiku a pláče, ovšem, bez kopanců a několika škrábanců od ostří.
Severus poté udělal všechno proto, aby mu nikdy svačinu nenesl on, a podařilo se mu to.
Je na tom cosi ponižujícího, pomyslel si, že takové a podobné historky slýchají lidé od mládí. Člověk by řekl, že se z nich poučí, děti i dospělí. A ono ne. Vskutku je to pokořující poznání, že se i jeho rodič nechal tak uboze vyprovokovat. Jeho rodič, jeho krev! A takovou trivialitou.
Možná tehdy si ho přestal vážit. Anebo možná o mnoho později. Nevěděl. Pamatoval si jen, že když si příště zase zapomněl svačinu, matka ho s ní za Tobiasem neposlala a Tobias ji za to zmlátil.
Pamatoval si taky, a to už bez návaznosti, na obrovskou sumu peněz, se kterou jeho matka něco udělala, po čemž neměl Tobias na svačinu ani na chlast. Věděl jen, že to bylo něco, co udělala pro něj.
A vlasy? Dorostly mu. Trvalo to dlouho. Klidil se otci z cesty, ale dorostly mu a narostly ještě o ten dobrý palec víc a Severus s nimi od té doby nehnul. Nestříhal je. Odmítl se podvolit. A Tobiase svou častou přítomností zkrátka neprovokoval.
Takže když se vrátili z ošetřovny do jejich pokojů, uhodil na Pottera rozloženého emocemi: „Takže – co vám vadí.“
„Vadí?“ vzpamatoval se ten spratek nějak podezřele rychle. „Mělo by mi něco vadit?“
„Nehrajte idiota, není to přesvědčivé, když jím vlastně jste. Co má demonstrovat celá tahle šaráda s vlasy?“
Potterovy oči ztvrdly: „Že se mi líbí delší vlasy?“ zkoušel z něj Potter udělat hlupáka.
„Všiml jste si, že blboun nejapný je zvíře, tudíž se o tento titul již ucházet nemůžete?“ ubezpečoval se Severus, a ani ho nenechal se nadechnout, pokračoval rovnou dál. „Chci slyšet tu alternativu plnou výčitek, ať už máme tuhle pitomost z krku.“
„Vám možná přijde jako pitomost,“ vyjel na něj Potter a zavčasu se zastavil, než do Severuse zase strčil – a to ho chraň Morgana i s Nebelvírem samotným, kdyby se o to pokusil znova, asi mu utrhne ruku a pověsí si ji doma nad krb jako trofej (i když vytrhnout mu pusu a pověsit si tu by bylo daleko uspokojivější), „že jsem považován za vaši ženušku, za druhou půlku vaší země, za ženskou polovičku – protože VY jí nejste, to by mě teprve zajímalo, jak byste reagoval, kdyby vás někdo chtěl navléct do sukně!“
„O čem to, pro Salazarovy onuce, blábolíte?!“ vytřeštil na něj oči, jako by je třeštil na osobu pobíhající v mínus třiceti v ponožkách po náměstí – jinak úplně nahou osobu.
„O tom, že charita je pro ženskou, manželku – ale já jsem kluk a nelíbí se mi být v…“
„Vy jeden idiote, sklapněte konečně. Pokud se vám tak moc nelíbí charita, co byste řekl na příjmení?“
„Co s ním?“ zeptal se Harry zmateně.
„Kdybyste měl používat jen příjmení své manželky, dejme tomu. Kdybyste si vzal Grangerovou a příjmení si změnil vy – na Grangera. Byla by to pro vás ohromná potupa? Cítil byst se jako žena? Nebo se snad domníváte, že by vám začala růst prsa? Ne! Přestože jsou to ženy, které si mění při sňatku příjmení, to z nich ženy nedělá. Přesto dějiny znají tak velké charaktery, že i když to byl pravý opak toho, co zvyklosti vyžadovaly, byl to muž, který převzal manželčino jméno. Pokud nedokážete obětovat ani kousek své hrdosti, oprostit se od své domýšlivosti a sebezahledění, pokud jsou pro vás takové úkoly jako charita podřadné, i když muži před vámi přinášeli daleko větší oběti, neměl jste si mě brát!“
„Chci znát jméno toho muže.“
„Co? Jakého?“ vzpamatoval se Severus, který se kdovíproč kvůli téhle pitomosti zlobil.
„Toho, co si údajně změnil jméno místo manželky!“ odpověděl Harry, který mu tuhle hloupost, o níž v životě neslyšel, nehodlal i s navijákem sežrat.
Snape zamrkal: „Nezměnil, zůstala mu obě příjmení. Tomáš Garrigue Masaryk, vzdělanec střední Evropy, pro vaši informaci,“ Snape se odmlčel. Počítal Potterovy další kroky a bylo mu jasné, že zamíří ke Grangerové. A tak se nadechl a otráveně dodal: „Než to vyštracháte – jsou věci, které se opomenou zmínit, jedna z nich je, že příjmení jeho ženy mělo spojitost s jistým francouzským královským rodem. To se potom hrdost snáz obětuje, usnadňuje se rozhodnutí o velkých gestech. Ale – to nezmenšuje jeho oběť, zvlášť v té době. I v naší, vlastně. Kdekdo to vnímal jako pokoření hrdosti, méněcennost mužství Masaryka. Idioti. Všichni do jednoho.“
Trochu uklidněný Potter se nadechl a polkl, než znova otevřel pusu (Salazare – proč?! Nevedu tvé svěřence dobře?) : „Nechci a nebudu v postavení vaší ženy. To, že jsem mladší, ji ze mě automaticky nedělá. Jasné?“
Severus se nadechl…
„Jasné?!“ přitlačil Harry.
„Není mi jasné –,“ Potter práskl dveřmi dřív, než stačil Severus dokřičet přes zavřené dveře, „KDE JSTE K TĚM PITOMOSTEM PŘIŠEL!“
A dveře nereagovaly.
 
Tu povídačku s Masarykem mu Harry nežral (ačkoli mu nasadila brouka do hlavy, bude si to muset u Hermiony ověřit). Nedovolil Snapeovi ukolébat ho nějakou… nějakou… Ale i kdyby byl ten příběh pravdivý, šlo o princip, ne o Snapem uvedenou jedinou výjimku z milionu. Nebo miliardy. Nebo deseti miliard.
 
Jestli si Snape myslel, že si ho poroučením ochočí, měl se toho o Harrym ještě hodně co naučit; Harryho odraz v zrcadle, v němž se pro samé vlasy a výraz pokřivený hněvem nepoznával, sliboval pouze neústupnost a vzdor.
Nikdo mu poroučet nebude.
Prostě ne.
A on Snapeovi dokáže, že ve skutečnosti je svobodný ve svých rozhodnutích a že s ním nemůže orat a vláčet podle své libovůle. Ostříhá mu vlasy? Nechá si je narůst. Přiměje ho sedět a poslouchat historii Norvežska? Nebude poslouchat. Přinutí ho tančit? Tak si to užije! Omráčí ho a zamkne ve sklepení? Vymaluje tu stoku na růžovo, jako že se Harry Potter jmenuje, Snapeovi se tohle zacházení vymstí, o to už se Harry postará.
A bude se takhle chovat tak dlouho, dokud s ním  Snape nezačne své plány projednávat, a bude se chovat svobodně a nevázaně tak dlouho, dokud si Snape neuvědomí, že mu žádné okovy žádný smrtelník na světě nenasadí, a to ani Snape. Najde si svobodu kdekoli a jakkoli, a neupře si žádné, žádné potěšení, jen aby Snapea naštval. Jen aby mu dokázal… Jen aby Snape viděl, jak pramálo se ho bojí a jak málo mu záleží na tom, co chce. A jak málo si dělá z prosazování Snapeovy zvůle na jeho osobě. Pojme všechno, co mu na hřbet naloží, a pokud bude soumar, bude šťastný.
Protože o štěstí se dá rozhodnout.
Protože štěstí se dá vynutit.
Protože štěstí si člověk může zařídit i v té nejtemnější kobce bez světla a bez živin.
Protože ze štěstí se dá udělat služka stejně jako z Harryho.
Tak proč se teďka nad umyvadlem vztekal?!
Protože…
Protože…
Protože…!
Opřel si rozpálené čelo o ledové zrcadlo a semkl víčka. Merline… Brumbál bez ruky a bez nohy, zbídačený Brumbál, Brumbál bez vědomí. Co je tohle za svět bez Albuse Brumbála?
A zvířátku se otřáslo a Harryho tělo zaplavilo vlnou koncentrovaného zoufalství.
12.06.2015 10:30:59
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one