Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Omlouvám se za dlouhé čekání, ale předně za malou editaci kapitoly 62, z níž jsem vymazala těch pár řádků o svatbě a přehodila a upravila je sem.

P.S. Jako omluva pro yellow, kterou jsme já a webgarden systém zmátli. PPS Jako omluva všem za to dlouhé čekání. P.P.P.S. S příslibem jedné docela staré a docela pěkné scénky – pro příště. Aby to vyznělo. Přece jen: na jednu kapitolu je tady toho dost. P.P.P.P.S.: Jo a - všechny chyby, všechny moje, všechny handmade by assez (vlastnoruční - fakt, mám na ně takové to... no... toto: c... @... c... C... ©... copyright!). Teď fakt, omlouvám se za ně. Kapitolu jsem došila během dvou dnů, tak jako... úměrně tomu to vypadá. S láskou a obrovským díkem za podporu vám vyrobila vaše assez.

*********

Oproti mnohým jiným zprávám se řeči o útoku na Albuse Brumbála rozšířily jako požár; leží na ošetřovně; Albus Brumbál leží na ošetřovně, šeptalo se na chodbách, Brumbál leží na ošetřovně, šeptalo se v učebnách, leží na ošetřovně, ševelil vítr na pozemcích. Albus Brumbál umírá, šeptala drobná ústa a rozechvělé hlasy, v nichž se zrcadlil strach, a všichni se na sebe dívali s němou bezmocnou otázkou, co se bude dít dál.

Nevyvolávalo to paniku; jen otřesení a strnulost těch, kteří informaci roznášeli, a skepsi těch, kteří to zaslechli a nebyli schopni dobrat se pořádného důkazu, co by zvěst vyvrátil nebo potvrdil. Nejistota a obava však paralyzovala všechny; sebralo jim to určité chování, a profesoři, kteří se nebáli o nic méně než studenti, a snad i mnohem více než oni, to vycítili. Každý se k sobě začal chovat mnohem zdvořileji, než bylo běžné, a každý respektoval předčasné truchlení, k němuž se žáci a profesoři Bradavic podvědomě uchýlili.

Monstrózní apokalypsa otřásala dušemi tak čistými, že ještě nezažily smrt, a pro něž byl Albus Brumbál zhmotněním boha; avšak i ti zběhlejší v záležitostech života a smrti výjimečně s těmi mladšími souzněli.

Zatímco se celé Bradavice uzavřely za pohřební krajkovou mantilu, řešila dospělá menšina hradu praktické záležitosti. „Nedomnívám se, že budeme moci jakkoli zabránit Popletalovi dosadit do hradu svého ředitele,“ předložila McGonagallová svůj neradostný závěr.

„Ale můžeme to zkusit,“ vložil se Pastorek.

„Dívejme se na to spíš realisticky,“ nabádala jej opětovně McGonagallová, „pokud se na ministerstvu dozví, kdo nám pomáhá, pokud se za mě někdo postaví, budeme mít ještě horší pozice než teď. Prozatím bych to nechala být, a to až do doby, než se dozvíme, koho sem míní poslat. Otázkou však je – kdo povede Řád.“

„Nemyslím, že existuje vhodnější osoba než ty,“ řekla jí upřímně Hoochová a dotkla se jejího předloktí v gestu podpory.

Severus nad ním v duchu potočil oči a otráveně povzdechl: „Nebude lehké zjistit, co všechno měl Brumbál naplánováno. Doporučuji začít to zjišťovat teď. Vzhledem k jeho zálibě tajnůstkařit na nás dost možná vypadne pár kostlivců…“

„To by stačilo – dost!“ zakřičela ubrečená Tonksová a vystřelila do vztyčené polohy. „Mluvíte, jako by už byl mrtvý. Poslouchejte se! To jste úplně bezcitní?!“

Všechny oči v místnosti se na ni upřely; byla to směs lítosti, smutku, soucitu, ale i zášti a pohrdání. Nymfadora ji neustála. Vyběhla z místnosti a ukončila svým dramatickým výstupem poradu. Severus se na neoficiální novou vůdkyni Řádu podíval a zahlédl, jak se výčitky zaplněný pohled jindy pevné, nyní nejisté ženy plné pochyb stočil k pergamenům na stole. Předklonil se k ní a zašeptal jí tak, aby to slyšela jen ona a nikdo z odcházejících: „Musíme se připravit.“

McGonagallová nedala znát, že slyší.

„Je to v pořádku,“ ujistil ji hlasem tišším než smrt, aby nezněl chápavě či soucitně, čímž by zašel o kousek dál, než ve své neexistující empatii chtěl, a než by mu bylo milé.

McGonagallová jeho snahu ocenila – poklesla jí ramena a přece jen se mu podívala do očí, v nichž nenašla nic jiného, než cítila sama. A proto nic neřekla. Ten pohled byl vypovídající.

Závoj, který si jako slušná duše Bradavice oblékly, byl černý…

…a domácí skřítkové se ani na vteřinu nestali neviditelnými.

 

Dveře Velké síně se pootevřely. Dovnitř vklouzla lakovka hořčičné barvy, za ní vycházková hůl a po nich hnědá nohavice s nažehleným pukem; dřív než by studenti stačili říct famfrpál, se dveřmi protáhla osoba s buřinkou na hlavě a kouzelně arogantním úsměvem. Studenti zmlkli; přestali jíst a začali se ohlížet, jak si to onen muž s košilí a vestou vykračuje k hlavnímu stolu; v očích se mu třpytilo a arogantní úsměv byl účinným odpuzovacím nástrojem. Vystoupal pár schodků k profesorce McGonagallové, praštil před ní do talířů a podnosů s jídlem tlustospisem, jenž převrhl sklenici s vínem, které se vylila Severusovi do talíře a její obsah se vylil i na stůl, a přetekl by, kdyby profesor Kratiknot se vzteklou vervou nevytáhl hůlku a víno nevysušil, a tak, aby ho celá síň slyšela, pronesl: „Jsem tady s pověřením pana ministra Popletala prověřit, zda se skutečně uvolnilo místo ředitele Bradavic, paní profesorko,“ protáhl značně pobaveně. Jako by se náhle upamatoval, smekl kloboukem, pod nímž měl husté tmavé vlnité vlasy a pronesl, „Max Maximus, člen Školní rady…“

McGonagallová se postavila; chřípí tenkého nosu se zachvěla a drobné ruce semknuté v pěst se opřely do stolu, když se nad něj naklonila: „Ven,“ sykla jenom rozechvělými ústy.

„Musím vás upozornit,“ začal zpěvavě Max Maximus a mluvil stále tak hlasitě, jako by byl hlavní postavou představení v cirkuse, „že pokud mi neumožníte prošetřit tuto záležitost, budu muset přikročit k sankcím, jež by pro vás, paní profesorko, nebyly dobré. Musíte pamatovat, že máme na mysli vždy jen dobro zdejších studentů…“

„VEN!“ zaječela profesorka McGonagallová a Severus ji chápal; zrovna dnes ráno se na alternativu vměšování se ministerstva do interních záležitostí Bradavic připravovali, ale že by pokročilo ministerstvo tak rychle, nečekali. A zároveň to bylo bolestivé téma, když Brumbál spal na ošetřovně pár metrů od nich. Chápal, že to nezvládla.

Postavil se a odložil ubrousek: „Já se o pana Maxima,“ řekl a natočil se k němu, aby se ujistil – spíš v duchu představení, než že by si nebyl jistý, jak se muž jmenuje –, „tady s profesorem Kratiknotem, pokud se uvolí, ujmu a provedu jej hradem. Ostatně – není co skrývat,“ a znovu se na muže obrátil, aby mu věnoval úklonu, jíž skryl úšklebek. S Minervou si vyměnil jediný pohled: Nechej to na mně. A zmatený Kratiknot jej o mrknutí později následoval.

 

„Že jsi co?!“ zaječela Sibyla Trelawneyová, když Severus dovyprávěl dění poslední hodiny a půl.

„Seznámil ho s hradem,“ odvětil tázaný nonšalantně a taktně přeslechl ten děsivě odpudivý tón.

McGonagallová potřásala hlavou a schovávala si tvář v dlani: „To jste neměli dělat. Alespoň od tebe bych čekala, že budeš rozumný, Filiusi,“ obrátila se na muže krátkého vzezření.

„Já?“ vypískl malý mužíček; profesor kouzelných formulí. „Neměl jsem tušení, co má Severus v plánu! Neměla jsi mě s ním pouštět!“

„To by stačilo,“ ozvalo se unavené povzdechnutí; Poppy Pomfreyová si nalévala šálek čaje.

„Co že jste mu provedli?“ ozvala se až teď Hoochová, která zatím strnule seděla a civěla na své kolegy.

„Provedli jsme ho lesem,“ zopakoval Severus; měl pocit, že dnes je to po desáté. Někdo za dveřmi vyprskl smíchy. Ozvala se dutá rána následovaná bezpochyby pádem brnění a po ní hurónský smích. Po nich naštvané psss! Severus přistoupil ke dveřím a rozrazil je.

Ronald Weasley ležel smíchy na zádech a držel si břicho. Vedle něj stál Potter s hustou hřívou dlouhých zcuchaných vlasů a prohlížel si ho zúženýma očima pohledem, kterému nedovedl říct jinak než láskyplně nenávistné; jako by to bylo to jediné, co pro něj v ten moment měl.

„Špiclujete?“ zeptal se ostře a tyčil se výhružně nad svými studenty.

„Ovšemže,“ řekl Potter, posléze jej drze odstrčil rukou a vstoupil do sborovny. Severus se k tomu smějícímu hlupákovi otočil zády a vrátil se do sborovny.

„Zavedli jste jej do lesa,“ zopakovala McGnagallová, když seznala, že přítomnost jejích dvou Nebelvírů ke katastrofě nic horšího nepřidá.

„Ne, Minervo, pouze jsme ho seznámili s jeho krajní hranicí; nelíbila se mu, za což my neneseme odpovědnost. Koneckonců to on si chtěl prohlédnout Bradavice.“ Ani Severus si dál Pottera a Weasleyho nevšímal.

„Kdybych to byl já, dovedu ho doprostřed a nechám ho tam vlkodlakům.“ Potter se nenechal ignorovat; oči plné výčitek upřel na Snapea. V žaludku se mu proháněla horká žluč.

„A k čemu by to bylo?“ otázal se chladně Severus, když v jeho očích spatřil, že co řekl, myslí vážně, ačkoli si neuvědomuje důsledky takového činu. Zvolil nepoukázat na to, co by vražda, o níž tady vlastně mluvil, udělala s ním. „Po něm by přišli další. A další. A další. Takto se saně nelikvidují.“

„A jak tedy?“ domáhal se Harry. Bojovnost z něj sálala. Hodlal bránit území. Pro Brumbála. Jak šlechetné.

A jak zbytečné.

„Nejlépe jedem v jídle,“ ucedil Severus, kterého omrzelo poslouchat Harryho výlevy. Co to s tím klukem poslední dobou je?

Nejspíš se urazil, jelikož další jeho slova směřovala k McGonagallové a zněla: „Profesorka Prýtová vás prosí, abyste za ní co nejrychleji přišla do skleníku číslo tři, paní profesorko. Omlouvám se, že jsme sem tak vpadli,“ vzápětí vytáhl kuckajícího Weasleyho ze sborovny a oba zmizeli v chodbě.

„Nebohý chlapec,“ posteskla si Trelawneyová, „tak mladý, a tolik aury smrti. Třeba to bude vysvobození“

„Možná,“ ucedil Severus, „dlouho jsem si nezahrál z živým terčem,“ s vystrčenými rameny opustil sborovnu i on.

 

„Neměl bych to uspěchat,“ přemítal nahlas Draco; události posledních dní a Albusova ztráta jej vzhledem k okolnostem drtily nejvíce. „Měl bych počkat, jestli se probere,“ otočil se. „Mám pravdu?“ nadějeplné oči upřel na Severuse.

Jako by od něj čekal to zodpovědné rozhodnutí. Severus přemýšlel; až zemře, nebude už pevný přístav. Kdo ví, zda Dracovi sňatek povolí. Kde to potom zanechá Draca? Z úcty k jednomu z posledních rozhodnutí ředitele se Dracovi otevírala skulinka, prostor, který se tu už nikdy nemusí objevit. „Neměl bys ji odkládat.“

Viděl, jak jeho odpověď Draca zdrtila.

 

Harry chodil jako tělo bez duše; nestačily všechny ty pohromy. Do toho musela přijít zpráva, že se svatba Ginny a Malfoye neprodleně uskuteční. Poslední naděje, že by ji mohl Brumbál odvolat, tak pohasla.

Brumbál… stačilo zavřít oči a hned viděl, jak momentálně ředitel vypadá. Měl pevnou víru, že to se spraví, dokonce si už začal zvykat na představu holohlavého muže bez vousů a bez končetin – anebo s končetinami podobnými Pettigrewově dorostlé ruce, jen ho zneklidňovalo, že se muž stále neprobouzí. Tolik by si přál s ním mluvit a vidět veselé jiskřičky plné naděje, sesbírané z pomněnkových očí, jenže ten pohled mu byl zatím odepírán.

„Harry!“ zakřičela na něj Ginny z piedestalu nevěsty připravené jít k oltáři a zatřásla jím. „Na světě není jen Brumbál a já tě potřebuju!“ Obrovské skálopevné oči Ginny Weasleyové se na něj upřely s jasně patrnou nadějí, že se vzbudí a bude tu pro ni, když jej nejvíc potřebuje.

A tak se Harry vzpamatoval, vyburcoval se k zárodku úsměvu a šel na svatbu mladší sestry jeho kamaráda, protože… tak to chodí.

Svatba jediné dcery Weasleyových a jediného dítěte Malfoyových, dědice rodu, nejspíš tímto činem vyděděného, byla tichá komorní záležitost. Ani jeden z Ginniných bratrů se na svatbu nedostavil, ať už z nepokrytého pobouření, nebo tichého nesouhlasu, omlouvali se odtažitými slovy. Nikdo tam po jejím boku nestál, takže i když Harry zpočátku nesouhlasil a domníval se, že mohl jít Snape na svatbu svého kmotřence sám, nakonec byl rád, že tam s Ginny je. On, a samozřejmě pan a paní Weasleyovi. Oni čtyři stáli za zády dvou dlouhých tenkých a toporných postav, na smrt bledých, a dívali se, jak si zkřehlými prsty vyměňují sliby a prstýnky. Zatímco duté hlasy pronášely přísliby, které nemohly myslet vážně, hůlka pana Weasleyho a Snapea zlatě zářily. Poslední slova byla vyřčena, prsteny se blyštěly na prstenících; oba novomanželé se tvářili, jako by spadla klec; byli bledí a zjevně neochotní dívat se jeden na druhého.

Z nějakého důvodu před nimi nestál oddávající; tím, magií, kterou Harry cítil, i onou téměř prázdnou prostorou monumentálně působící Velké síně, kde se svatba odehrávala, působil na Harryho obřad jinak než jeho vlastní; rozhodl se, že se někdy někoho zeptá, zda existuje víc druhů svateb než jen ten, který podstoupil on, ale teď to nebylo podstatné. Vykročil, aby Ginny srdečně popřál hodně štěstí, ale ona a Malfoy odcházeli druhou stranou, zatímco jeho zastavila ruka na rameni a hluboce pronesené: „Teď ne, Harry, teď je čas novomanželů,“ a ať tím pan Weasley myslel cokoli, Ginny se za ním ohlédla jako lapená laň.

 

„Měl bys ji navštívit,“ řekl Severus, když se mu hodinu od obřadu dobýval kmotřenec na dveře jeho pokojů. „Je to tvá žena.“

„Omylem,“ vmísil se mu Draco do kázání, zase vrcholně spokojen se svou povzneseností, „jen omylem.“

Přesto si Draco dal říct a do pro ně vyhrazeného pokoje se vrátil. Ještě pořád spala; krátké zrzavé vlasy zcuchané na polštáři kontrastovaly s povlečením. Byla dojemná, byla líbezná, byla slabá – byla všechno, čím Draco pohrdal, a v ten moment ji nemohl vystát; naneštěstí se právě v tom okamžiku probrala. Když jí pohled padl na něj, zamračila se. „Co tady děláš?“

Draco se nepatrně ošil. „Já… chtěl jsem vědět, jestli –“

„Šetři dechem,“ doporučila mu Ginny. „Nežádám od tebe víc, než co bude vyhovovat nám oběma – drž se ode mě dál, budu se řídit tím samým pravidlem.“

Draco neslyšně, úlevně vydechl.

„Nebudeš tedy ode mě chtít…?“

„Něco na oplátku? Sotva.“ V hlase té mudlomilky bylo slyšet tolik pohrdání, kolik Draco znal snad jen od Severuse. Nebyl si jistý, co to značilo, zato si byl jistý, že ho to nezajímá.

„Dobře,“ řekl a prostě přikývl. „Užij si zbytek života, Weasleyová.“

Otočil se, proto neviděl ten nenávistný pohled, který se jeho směrem z očí dcery Weasleyů blýskl.

 

Přikryl se až po bradu. Hlava mu na polštáři těžkla starostmi a hloubila do něj důlek; měl pocit, že se svět kolem něj jenom děje bez jeho přičinění a že se ubírá směrem, který se mu nelíbí. Cítil obrovskou potřebu s tím něco dělat, ale nevěděl co, ani jak, ani kde začít. Zábly ho konečky prstů a zvířátko uvnitř hrudi se drkotalo zimou. Brumbál. Miloval Brumbála a udělal by pro něj všechno na světě, i když mu pořád vyčítal, že Snapea podporuje v zamlčování a zamlžování, a že ho málem prodal.

Dveře ložnice se pomalu a tiše otevřely; vpustily dovnitř na krátký moment paprsek světla a zase se rychle zavřely; vlk, o němž byla řeč, přešel do koupelny, z níž se o pár minut později vrátil. Mlčel. Pravděpodobně předpokládal, že Harry spí. Opak byl pravdou. Nadzvedl přikrývky a do Harryho se pustila zimnice. V pokoji byla neuvěřitelná zima a Harry dělal všechno proto, aby potlačil návaly nekontrolovatelného chvění a cvakání zubů tlumil tak, že se zuby zakousl do vnitřní strany tváří.

Severus ani neočekával, že bude Potter vzhůru; bylo hluboko po půlnoci a on se právě vrátil z ošetřovny, odkud si nenesl dobré zprávy. Brumbál se nelepšil; tedy alespoň Brumbálovo kóma ne. Jeho fyzický stav začala dávat do pořádku magie, a vcelku úspěšně. Jenže fyzický stav nebyl něco, co by kohokoli z nich trápilo. Severus tuhle drobnou estetickou samoúčelnost neměl rád; dávala falešné naděje.

A pak Max Maximus – ministerstvo v čele s Popletalem jim prostřednictvím jeho návštěvy zcela jednoznačně ukázalo, že nehodlá zahálet; rychlost Popletalovy reakce byla na jednu stranu úctyhodná, na druhou děsivá a v jejich neprospěch. Severus tušil, že až se tady příště objeví celá školní rada, jen těžko se jich zbaví planými výhružkami a návštěvou lesa. Dostanou se dovnitř. Dobudou se k Albusovi. Nechají ho odvést – to už tu ovšem bude panovat nějaký ministerský šplhoun – ke svatému Mungovi, obmění polovinu profesorského sboru a přemění ty tupohlavce, které měl tu smůlu učit, v armádu ministerských přívrženců – budou ještě tupější a ještě manipulovatelnější, než jsou nyní. Konečně si Popletal zajistí, po čem touží – znovuzvolení.

A proti Temnému pánovi se nebude mít už nikdo důvod postavit. Proč taky? Ve světě Korneliuse Popletala je vše jasné, zřejmé a dokonalé.

Proud dopadající vody si uvědomil až po chvíli; zjevně dělal, co se naučil dělat, aniž by si to skutečně uvědomoval. Nebezpečné. Jenže byl tak unavený, že sám sebe nepřesvědčil dávat pozor. Došel k posteli, odstranil ze své poloviny postele přikrývku a lehl si. Přikryl se. Chtěl spát, moc chtěl, ale nepodařilo se mu to. Po nějaké době uvažoval, že se půjde znova osprchovat ledovou vodou, jaké mu bylo vedro. Jenže neměl sílu, a tak ze sebe alespoň odhodil přikrývku.

A pak si všiml podivného záškubu z druhé strany postele: „Pottere, děje se něco?“ Nastražil uši. Druhá polovička postele vydala cvakavý zvuk a – nic. Ticho. Severus si založil ruce na hrudi a vyčkával v tichu.

Konečně se z hromady přikrývek objevila střapatá zacuchaná změť vlasů a po ní zelené oči. „Jak je na tom?“ cvakl Potter zuby.

Severus se z něho podíval na své propletené ruce. Přemýšlel. „Jeho stav je stále stejný,“ odpověděl po chvíli a vzpomněl si na Potterův vyčítavý pohled z dnešního rána; zlobil se ještě, že…

Že co? ohradil se Severus naštvaně. Potter dost dobře nemohl myslet vážně, že měl toho panáka zabít. Severuse nenapadla lepší varianta toho, jak se ho střást, a i té tak trochu litoval. Věděl, že z dlouhodobého hlediska neudělal nic jiného než to, co Minerva ve své vznětlivé nebelvírskosti předvedla nahlas – vypěnil. Docházel jim čas, a co hůř – Albusovi. Co vše mi Temný pán udělal, co mu mohl udělat – nad tím odmítal přemýšlet úplně.

„Co všechno mu…“ Potter se zastavil. Nadechl. „Co mu udělal, že se pořád neprobouzí?“

Nebyl by to Potter, aby tohle nevytáhl, že ne?

„Soupis mučících metod, které si na něm Temný pán vyzkoušel, mají pouze on a madam Pomfreyová, Pottere,“ řekl chladně.

„To nemyslím, já – vy ho znáte. Víte, co na lidi používá, aby je…“

„Ne,“ zastavil ho hluboce a temně. „O tom se nebudeme bavit.“

Potter se díval; jeho pohled se změnil v nenávistnou výzvu. Prudce odhodil přikrývky a Severus si všiml jemného třasu jeho rukou. Tak přece jen se něco děje.

„No jistě,“ vyprskl Potter, „klasika. Proč se vlastně ptám?“ postavil se.

Severus ho následoval: „Proč jste…?“ ale Potter ho nenechal domluvit a zeptat se, proč se ho ptá na hlouposti, místo aby řekl to podstatné – že je mu zle a potřebuje lektvar.

„Ne!“ vykřikl Harry vzpurně, aby ho umlčel, a sáhl po županu. „Právě jsem vyřešil všechny naše problémy. Nebudeme spolu mluvit. Nikdy. O ničem. Přesně tak, jak vám to vyhovuje.“ Župan za ním zavlál, když se otočil ke dveřím.

„Přestaňte, Pottere,“ řekl výhružně a hlavně – unaveně. Chytil ho za ruku, které mu ze sevření byla v mžiku vytržena.

„Vlastně si říkám, proč se v prvé řadě obtěžujete dodávat nějaké ‚o tom‘ – vy…“

„Dost!“ zastavil ho Severus a kupodivu – na jeho přísný výraz a smrtelně vážný tón Potter poslechl. „To nemá být žádné informační embargo, Pottere. Nenapadlo vás, že o praktikách Temného pána se uprostřed noci těžko hovoří?“

„Zněla by vaše odpověď jinak po obědě?“ vyprskl Harry hystericky, ale pořád z ložnice neutíkal.

Takže to bylo dobré…

„Nenapadlo vás, že to musím vědět?“ zeptal se Potter zoufale; hlas měl prosycený neprolitými slzami. „Že potřebuju…“

„Ne, nepotřebujete,“ zamítl Severus a nevědomky udělal půlkrok k němu. Potter se neodtáhl. „Teď mě poslouchejte pozorně – je to velice důležité: Nic z toho, co se na setkáních Smrtijedů děje, není pro uši dětí, chápete?“ jeho hlas byl uklidňující a ujišťující. „A co je důležitější – Albus by si nepřál, abyste cokoli z toho věděl…“

Potter vybuchl.

„Dětí?! Odkdy do kdy mám být dítě? A jak mě chcete na setkání s ním připravit?! Potřebuju Voldemorta poznat!“

Severus mu zacpal pusu dlaní a namířil na něj ukazovák; co mu říct… jak mu klást na srdce, že je příliš mladý, než aby se tohle svinstvo dozvěděl? „Bude znít lépe, když vám řeknu, že sám nemám ponětí, co ze všeho toho, co mu mohl udělat, mu skutečně udělal? Patrně ano – kdybych začal tímhle, přestanete tady vyvádět, nemám pravdu?“ zeptal se jízlivě.

„Nebude to znít lépe,“ řekl Potter a oči se mu zúžily, „lepší by bylo říct – utrhl mu ruku a nohu a nechal ho krvácet na zemi dvanáct dní, nedal mu jíst a pít, vyškubal mu vlasy a vousy, použil na něj Crucio – desetkrát – a pak mu hlavou o zem tloukl tak dlouho, dokud…“ Potterův sveřepostí poháněný, dutý hlas se zlomil; do Potterových očí vhrkly slzy. Severus se nadechl; roztřeseně a po nějaké době. Jeho smysly mu daly na srozuměnou, že nějakou dobu zatajoval dech.

„Kde jste se dobral Poppyiných záznamů, Pottere?“

Potter mlčel a odvrátil od něj zrak.

Severus přikývl. Prkenně.

„Dokud mi nezačnete říkat věci na rovinu, budu si je nucený zjišťovat sám,“ pronesl konečně.

Severus spolkl hořkou pachuť v ústech; kdyby tušil, kolik věcí, které se nikdy nechtěl dozvědět, tímto postupem zjistí, přešla by ho chuť. Jenže samozřejmě – dokud je nezjistí, tohle prozření mu zůstane skryto.

Znova se pomalu a dlouze nadechl; přistihl se, že se nedokáže vrátit k tématu a nezačít křičet. Namísto k Brumbálovi se vrátil k jiné poznámce: „O čem ještě?“

„Co?“ zeptaly se zmatené zelené oči.

„Řekl jste, že spolu nemluvíme,“ připomněl mu Severus. „O čem ještě se nebavíme?“ dokonce si odpustil dodat – podle vás.

„O Norsku,“ vypálil Harry okamžitě. „Pořád mi nesdělujete své plány –“

„To ani nebudu,“ řekl Severus neústupně.

„– copak nemám právo vědět, co máte v úmyslu se mnou dělat?“ vyhrkl Harry. „Je to můj život, s nímž tady posunujete jako se šachovou figurkou.“

Rozhostilo se ticho; únava na Severuse tíživě dolehla. Neměl co říct.

„Chci mít pocit, že jsem součástí světa – tohoto i norvežského. Vašeho, propánakrále – vždyť jsme manželé. Nejsem žádné to, nejsem dítě, které se musí šetřit, aby ho mohli skopnout z koštěte, až přijde jeho čas válčit. Jsem tu. Tady a teď. A pořád čekám, že si jednoho dne všimnete.“

„Nejdete přeslechnout,“ utrousil Severus po dlouhém zamyšlení.

Harry krvavě zrudl: „Berete mě vůbec vážně?“ zeptal se zoufale a rozhodil rukama.

„Kam jdete, Pottere?“ zarazil ho Severus ostře, když se zase vydal ke dveřím.

„Do kuchyně, jestli smím,“ odsekl Potter a bez čekání na odpověď trhl klikou dveří. Severus se vydal za ním, ale Potter mu je přibouchl před nosem, a tak to Severus vzdal. Vrátil se do postele a marně čekal, kdy tak učiní i Potter. Dopřál mu čas vztek rozdýchat; a že je to Potter, bude mu to trvat dlouho.

Severus přemýšlel a po pár desítkách minut se rozhodl, že si ráno promluví s Davidem a Elvírou. Dospěl k závěru, že bude nejlepší Pottera zaangažovat a tak své dva poradce popožene, aby Potterovi dali jeho první úkol – vyřídit korespondenci.

 

Harry vešel do Komnaty nejvyšší potřeby; kromě stolu, dvou strohých židlí a půl metru tlusté knihy byla místnost holá a depresivní.

Harry si odkašlal a tiše se usadil na jedné z židlí; očekával, kdy začnou nejnudnější hodiny jeho života. Dějiny zrovna nemiloval, a k tomu vztahu nepřispěl ani monotónní profesor Binns. Nechtěl nikoho urazit, a tak se zařekl alespoň prvních pár hodin neusnout, což se mu patrně doposud nedařilo; ale tentokrát se zařekl svého učitele poslouchat. David měl zpoždění, a proto když se dveře konečně otevřely a muž s úsečnou omluvou vstoupil, byl už Harry napůl cesty usnout. Davidova mrštná postava se usadila rychle a věcně do židle naproti němu. Muž vztáhl ruku ke knize, nalistoval některou z prvních stranu a přeletěl ji pohledem.

Harry polkl. K té knize pocítil odpor při prvním pohledu na ni. Bude se po něm chtít, aby ji přečetl?

Mužova ruka se zastavila; Davidovy oči se od knihy odvrátily k Harrymu, zablyštěly se a ladná ruka desky opět zaklapla. Jeho věcný stažený výraz roztál.

„Když jsem byl asi o tři roky mladší, než jste teď vy, nepřekonatelně jsem nenáviděl historii,“ konstatoval se svěžestí prodchnutým hlasem.

Harry se probral a posadil se na židli rovněji: „Vážně?“ otřepal poslední pavučiny ospalosti a únavy. „Co vás přimělo změnit názor?“

David pokrčil rameny: „Vždy jsem miloval svou zemi. Uvědomil jsem si, jak paradoxní to je.“ Pokrčil ramenem. „Taky jsem nesnášel suchopárnost svého učitele – problém, který se jeho změnou eliminoval.“

Harry se vřele usmál. Tomu pocitu dobře rozuměl.

„Časem všechny informace začaly tvořit celek, jestli víte, co tím myslím. Má země by nebyla bez její historie.“

„Jo,“ zamračil se Harry do složených dlaní, „ale já pořád nepochopil, co má co dělat historie skřetů s námi. Nesnáším skřetí války,“ zamručel otráveně.

„Skřetí války?“ ujal se David tématu se zaujetím a jeho pohled nabyl zlehka zamlženého výrazu. „Slyšel jste o Dylině Dobrotivé?“

Harry se na Davida nejistě zadíval a zavrtěl hlavou; to jméno mu přišlo hloupé, netušil tudíž, zda si z něj David nestřílí. „Dylina Dobrotivá,“ David vytáhl hůlku ze záhybů pláště a zakroužil jí; na jejím konci se objevilo světlo, a když se Harry ohlédl, aby viděl, na co se David dívá, viděl, že se stěně objevil jakýsi výjev; Harry s úžasem sledoval, jak se příběh, o němž David vyprávěl, před jeho očima rovnou odvíjí, „byla taková malá, statná skřetí ženuška, která proslula tím, že za celý svůj život zavraždila jen jednoho skřeta a navařila nesčetně kotlíků krupice pro malé chudé skřety z její vesnice,“ když to říkal, na stěně se začal objevovat výjev velmi ošklivé skřetí ženy se zvrásněným odpudivým obličejem a zástěrou přes atypicky stavěné tělo; stála v hlubinách temných lesů před jakousi chalupou a rozmáchla se právě naběračkou, přičemž kaše vyšplíchla z talířku, potřísnila vše kolem včetně ní a malého skřeta. „Byla na svou dobu pokroková žena. Navíc se jednalo o manželku skřeta, jenž všechny skřetí války vlastně začal.“

Někde v půli výkladu si uvědomil, co David dělá. Vtáhl ho do příběhu a zajistil si jeho pozornost; podařilo se mu to tak dobře, že nemohl nic namítat. Dobrá – dějiny nikdy nebudou jeho nejoblíbenější předmět, ale díky Davidově umění vyprávět, ukazovat a vůbec – jeho přístupu – to zřejmě nebude ani jeho nejméně oblíbený předmět.

 

Na konci jejich první hodiny historie zde v Bradavicích položil před krále dopis. Byla to jedna z mnoha žádostí, které lidé v Norvežsku králi či královně, kteří se charitativní činnosti věnovali, posílali. Pro začátek mu dal jen jeden – jak s králem předem domluvili. Bylo v Davidově kompetenci dopisy od lidí otevírat, ale ne jim vyhovět nebo o nich dále jakkoli rozhodovat.

Promnul si oči a zajel rukou do vlasů; věděl, že co se právě dělo, je strašné, a věděl, že to nebudou mít bradavičtí lehké, pokud se odehraje, čeho se všichni bojí; Brumbálova smrt by byla strašnou ranou pro všechny obyvatele hradu, a co víc – pro celý kouzelnický svět. Svět, který bude brzy stíhat rána za ranou, pokud ho neklamalo zlé tušení.

Nejspolehlivější způsob, jak kohokoli zastrašit, je pustit na něj v jedinou chvíli úplně vše. Byl si toho vědom, stejně tak vědom si však byl, jak na ně tlačí čas, a že čím dřív se král naučí vše, co je třeba, tím lépe – aby mohl skutečně začít přebírat odpovědnost a byl jim nápomocen v pravém slova smyslu. Přesto s emu zdálo, že na něj tlačí, když jej tam, kde by měl truchlit pro Albuse Brumbála, nutí procházet historii a tancovat.

Což mu připomínalo, že ještě musí na zítřejší lekci tance připravit program. Patrně by jej měl zaměřit na nadcházející událost. Nebo spíše směřovat ji tím směrem – ten tanec si stejně musí secvičit králové společně. Potřásl hlavou. Mohl by začít třeba tím, že udělá z jedné z postranních místností Velké síně šatnu. Ano. To je dobrý nápad. A další spousta práce navíc, práce, na kterou úplně zapomněl.

Čas přestat přemýšlet a začít pracovat.

 

Cítil se, jako by šlo jen o to ho ponížit, jak jen to bylo možné; jako že není dost důležitý, aby se staral o něco, co je hodné pro muže. Jako by se proti němu spikli Snape s celým Norvežskem i lidé tady doma, a usilovali o to, aby Harry neměl žádnou hrdost a žádné informace. Cítil se, jako by byl pověřen tím, co nikdo nechce a o co nikdo nestojí, jen aby nenadělal víc škody než užitku.

Proto jeho reakce odpovídala jeho černým myšlenkám. Domníval se okamžitě, že si tím naplánovali, jak ho uklidí, aby byl zticha, přičemž to bylo to poslední, co měl kdy Harry v úmyslu. Odmítl se spokojit s rolí toho druhého poslušného manžela, kterého někam odklidí, aby moc nepřekážel, nebo ho schovají, aby ho ochránili.

Mohl za to Snape, že se cítil odsunutý na druhou kolej; kdyby se mu Snape svěřoval s problémy Norska a zasvěcoval ho do aktuálního dění, nemusel by Harry cítit tak silnou potřebu ukázat, že si ho v něčem nepodmaní, že v něčem zůstane svobodný napořád – nebo by to nemusel dokazovat tak dětinsky, že si ho ve společenské místnosti dobírali i Finnigan s Thomasem. Trápil se tím, jak dokázat, že je rovnocenný partner, žádný král do zásoby, kdyby ten stávající umřel nebo si to s velením náhodou rozmyslel. Chtěl skutečně něco dělat, s něčím pomoct. V jeho představách se tato jeho potřeba s charitativní činností naprosto nesouvisela; ostatně Harry se považoval za člověka činu, a jako takový měl na mysli spíš obrázky boje nebo dohody, ne… charity. Ať to znamenalo cokoli.

Na mysli mu ležely těžké myšlenky; nevěděl přesně, proč by se měl o Norvežsko tolik starat. Vždyť – neznal tu zemi tak dobře, aby mu na ní mohlo skutečně záležet, neměl tam nikoho, o koho by se měl chtít prát víc než o kohokoli z Francie nebo Ameriky, a nebyla to ani tak srdečná země, aby si mu na první pohled přirostla k srdci – byla spíš jejím pravým opakem, drsná a neopracovaná s lidmi, kteří se museli hodně otáčet, aby si vydobyli polovičku toho, co měli lidé ve Skotsku téměř zadarmo. Podstatné ale bylo – neznal tu zemi, povahu jejích obyvatel, její hříchy a přednosti, její problémy a tužby, neměl se za ni tedy být ochoten porvat, bojovat za ni, ani se mu na mysli neměla převalovat otázka: Kdo řídí mou zemi, když tam nejsem?, protože… to přece nebyla jeho země. Byla to země Snapea, které se z náhlého popudu rozhodl pomoct, ale s ním to nemělo co dělat. To pomyšlení, že ho to ve skutečnosti trápilo, bylo znepokojující. Všeobecně by se dalo říct, že nechtěl, aby bylo komukoli ubližováno, nebo aby se spory řešily bojem. Když se něco takového stalo, prostě se to tak vyvrbilo a nebylo zbytí, ale Harry to nechtěl. Nicméně nepopsatelné cosi dělalo problémy téhle konkrétní země taky jeho problémy a Harryho z toho začínala bolet hlava; bolela ho hlava z toho, že o něčem, co chce chránit, co má potřebu chránit, nic neví.

Kdo řídí mou zem, když v ní nejsem já? Taková otázka by ho normálně nenapadla. Přesto tady teď byla a Harry měl nutkání se na odpověď někoho zeptat, jen si nebyl jistý koho, a zda by mu někdy ten dotyčný dokázal poskytnout uspokojivou odpověď.

Takových starostí přece nějaká charita nebyla hodna. Charita byla jen jako. Jen zástěrka pro slušně formulované: neotravuj. Zabav se.

Charita přece neřeší žádné skutečné problémy jako Voldemort a konec světa. Charita byla směšná… ramena se mu otřásla.

Ten názor – a s ním pocit ukřivděnosti – v Harrym přetrvával až do chvíle, kdy mu David přinesl dopis. Objasnil mu jeho práva a povinnosti, řekl, že má rozhodovat o případech, které mu předloží. A pak mu na stůl položil tu obálku.

Harry ji zprvu sledoval jako červa kroutícího se na talíři, kterého má za úkol zaživa pozřít. Nepřesvědčeně se na ni mračil, potom se pro ni natáhl a otevřel ji, vytáhl dopis a začal číst.

Králi,

vím, že nejsem hodna vaší pozornosti, a jsem si rovněž vědoma, kolik lidí kolem mě trpí víc než já. Přesto kdyby se tento dopis dostal do Vašich rukou, a Vy jste si vyhradil moment pro jeho přečtení, prosím Vás snažně – nechte mého synka zpopelnit. Jsem žebračka a přišla jsem o něj během vašich zásnub s naším králem. Konečně ho magie přestala udržovat při životě a můj synáček ztratil ji, a o dva dny později šťastně skonal vyhladověním ve věku nedožitých pěti let. Nemám finanční prostředky pro řádný pohřeb ani nikoho, na koho bych se mohla obrátit o pomoc. Mé utrpení je nezměrné; bolestivější je pro mě už jen představa, že by měl Jon ležet někde před branami hřbitova jako vyděděnec proto, že jsem mu nedokázala opatřit lepší místo. Prosím, pane, dochází mi čas; rada ho chce pohřbít dřív, než mi dojde energie na balzamovací kouzlo a on se začne tlít. Nechci s ním utéct do lesa a pohřbít ho tam; Jon se jich vždy děsil.

Smilujte se; věřím ve Vaši dobrotu, milostivého Merlina i Valhalu, kam jistě jednoho svatého dne poputujete pro své dobré skutky.

Uctivě Vaše poddaná

Dorothy

 

Harry se dokola vracel očima ke slovům: šťastně zemřít vyhladověním a nemohl jim uvěřit. Nedokázal si představit, co mohla znamenat, obzvláště když mu Dursleyovi dopřáli to potěšení mít s několikadenním hladověním zkušenost. Málokterému pocitu se pak snažil vyhnout tak důsledně jako právě hladu.

Rozhodl se, že se musí s někým poradit.

 

Hermiona si všimla Harryho nezvyklé mlčenlivosti, ale přisuzovala to všem starostem, které Harry za poslední dobu měl; není snadné stát se ze dne na den králem, být terčem nejobávanějšího kouzelníka současnosti a bát se o život někoho milovaného člověka ke všem trpkostem všedních dnů, včetně hloupých vtípků hloupějších spolužáků.

Snídani moc nedal, v obědě se nimral, na svačině se zdál duchem mimo. U večeře vypadal zkroušeněji než za celý den; Hermiona se už chtěla zeptat, co se děje – i Ron si všiml, a to bylo co říct – když z Harryho vypadla otázka: „Může přijít kouzelník hlady o život?“

Hermiona se zamračila; z Harryho perspektivy to muselo být nemožné – proč by si kouzelník nepřivolal jídlo nebo si ho třeba nevyčaroval; to Hermiona věděla, že první nemuselo být tak jasné ani zřejmé všem kouzelníkům a druhé nešlo vůbec. Ne že by to byla obvyklá smrt. Zamyslela se. „V extrémních situacích,“ přisvědčila nakonec, a snaživě pokračovala doufajíc, že Harryho povzbudí, „ale to by ho nějakou dobu udržovala ještě magie. Harry?“ vykřikla udiveně, když mladý muž před jejíma očima prudce vstal. „Co je s tebou?“ Všimla si, že se Harryho oči lesknou a jeho výraz zaplnila bolest. Rychle se ohlédla na nacpávajícího se Rona po jejím boku, zda pochopil něco, co jí uniklo, ten však jen na moment přerušil žvýkání, vyměnil si s ní pohled a pokrčil rameny, než navázal, kde skončil.

Hermiona se za Harrym pak dlouze zadívala; doufala, že se neděje nic vážného.

 

Na světě se dělo tolik hrůz. Některým lidem mohl pomoci. Některé dostal na starost a oni na něj spoléhali. V charitativní činnosti konečně poznal své poslání; pokud bylo jeho osudem dělat jen to, nikdy nepřestane mít plné ruce práce. Ač tohle teď už věděl, věděl taky, že ještě plně nedoceňuje, co to znamená; jen ho naplňoval pocit. Obrovský, mohutný a všepohlcující pocit předzvěsti něčeho, co bylo velké a otevíralo se t před ním.

Potřásl hlavou a povzdechl; ze všech sil se na sebe nedíval do zrcadla, jak se styděl. Za sebe a za některé své reakce. Chtěl něco, co se nedalo vymoct jen vzdorem a neposlušností. Chtěl být dospělý a moct o sobě rozhodnout. Chtěl být mladý a mít čas na hlouposti, jako je přetahování se o to, kdo tu vede. Ale byl si skrze clonu vzteku vědom, že nic takového neměl, a úkryty, který mu byl poskytován, se čím dál tím zřetelněji rýsoval jako nejistá dočasnost.

Znova rozechvěle povzdech, otevřel skříňku za zrcadlem a vytáhl z ní nůžky. Svět nabral zase širší perspektivu.

 

Levá ruka a i noha už byly na svém místě; Kůže na pravé ruce se červenala, jak se nově narostlá kůže snažila sžít se svém majitelem. Zatímco Poppy a její kolegové spravily velké škody, Brumbálovu čelist a lebku zase pokryly vousy a vlasy; to poslední, co bylo důležité, ale magie má někdy podivný smysl pro humor. Jen Brumbál spal hlubokým spánkem a stále nevěděl o světě; jako by byl mrtvý, jen teď už vypadal zase hezky. K čemu? Severus se špičkami prstů dotkl přikrývky tam, kde pod nimi tlouklo srdce. Co ještě by mohl udělat? Probuď se, tlačil ho silou vůle, potřebujeme tě tady. Avšak Brumbál hluchý k jeho žádostem spal spokojeně jako děcko s vousy dlouhými až po kolena a krásně bělostnými.

Zbělelé konečky prstů, studených jako led, se zachvěly úsilím a pak se dotkly hřbetu ruky, která jim byla nejblíže: „Jsi smutný, chlapče, co se děje?“

Severus bolestivě ztuhl; pomalounku zvedl hlavu a vytřeštěnýma očima se zahleděl na starou vrásčitou tvář; nebyla němá a uzavřená jako tak dlouho předtím, celou věčnost, kdyby se čas počítal pocity – hleděly z ní na něj ospalé modré oči plné klidu a zájmu a únavy; nekonečné, smrtelné únavy.

„Albusi,“ vydechl a nevěděl, zda se smát nebo plakat, proto neudělal ani jedno, jen přibitě sledoval duhovky, o kterých se domníval, že už nikdy neuvidí. Měl by něco udělat, jen si za živého boha nemohl vzpomenout co.

„Měl by sis dát citronový drops,“ poznamenal Albus ospalým hlasem, „malé povzbuzení neuškodí nikomu, kdo vypadá tak strašně jako ty.“

„Vy jeden mizero,“ vyklouzlo Severusovi roztřeseně dřív, než se stačil zarazit; Poppy. Měl by zavolat Poppy, vzpomněl si konečně, a přesto se nemohl přimět jít.

„Odpočiň si, chlapče, vážně to potřebuješ,“ stařecká ruka se vztáhla, aby Severuse pohladila po paži; kde k tomu vzala sílu, Severus netušil, a rozlaďovalo ho to, byl si totiž vědom, že bere sílu Albusovi.

„Prosím vás na kolenou – jednou se řiďte vlastní radou,“ řekl mu, načež se Albus líbezně usmál pod svými bělostnými vousy a než zase zavřel oči, pronesl: „Tak proti tomu výjimečně nic nenamítám.“ Usnul. Severus ještě tři vteřiny kontroloval, že jeho hruď pokračuje v stoupání a klesání, než se za Poppy vydal.

 

29.01.2016 21:42:42
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one