Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Nechť ze sebe mají yellow a Ade radost; pro ně. (Se zvláštním poděkováním yellow za opravu chyb.)

Definitivně.

Toho chlapa by zabil, kdyby se právě neprobral z mrtvých. Albus měl úctyhodnou vlastnost rozpálit ho doběla, sotva otevřel oči, opřel se o čelo postele a šťastný jako děcko se ládovatl ohavně sladkým pudinkem.

Proč se s ním baví? Proč ho poslouchá? Proč tady vůbec stojí a snaží se ho pořesvědčit, že: „Ten lektvar potřebujete!“

Ale no tak, Severusi,“ odmávl ho a vesele zalistoval časopisem, který mu sem dobrotivá duše McGonagallová přinesla; ten ohavný pudink způsobil, že je ve šprýmovné náladě, což Severuse, který ani nesnídal, aby ten pitomý lektvar dokončil včas, ale vůbec netěšilo, „ty dobře víš, že mi lektvar na doplnění krve nedělá dobře na zažívání. Ono se to spraví samo,“ a nabral další lžíci pudinku.

Spraví – samo?! Cítil, jak se mu prsty roztahují do drápů a oko mu začíná cukat; roztřeseně vydechl. Ovládne se. Je mistr v sebeovládání. „MÁLEM JSTE VYKRVÁCEL, VY – a navíc jsem připravil várku speciálně upravenou pro vás.“ Tak fajn, to bylo hladké. Alespoň tedy přistání.

Albus odložil lžíci. Zadíval se Severusovi do očí. Naklonil hlavu na stranu, pdoíval se na něj blahosklonně. Opravdu? A pak se jeho stará kozlí bradka zachvěla a Albusova tvář se roztáhla v zářivém veselém úsměvu. A další lžíce přistála v jeho puse.

Severus stáhl rty. Kousl se do spodníko, tak aby to nebylo vidět. Vy si ten lektvar nevezmete,“ konstatoval. Albus se cpal štěstím bez sebe dál.

Severus se důstojně narovnal a otočil se na patě k rekonvalescentovi zády.

Definitivně by ho zabil.

Definitivně.

 

Na to jak špatně ten den začal, nepokračoval nejhůř. Albusova tvrdohlavost, kterou upřímně z duše nesnášel, byla kapitola sama pro sebe. Jeho omnipotence doprovázená svévolnou tvrdohlavostí Severuse nikdy netěšila. (Zvláště že s ní nešlo nic udělat.) Ale kupodivu tohle nebyl den stvoření ke zmuchlání a hození do koše, a s košem potom neměl putovat do krbu.

Potter vylezl z ložnice, když se do jejich pokojů vrátil, a jeho vlasy byly... úchvatně krátké. Severusovo srdce zaplesalo. Zasáhlo ho to dokonce natolik, že vydechl: „Dobrý den.“

Dobrý,“ zamumlal Potter, jako by se přes něj v noci přehnalo stádo byzonů. Nevzhlédl od země, kam pohled zabořil, když Severus otevřel dveře, ale to bylo podružné – protože se Potter konečně ostříhal.

Svět byl nádherné místo.

Až na tu snídani.

Nějaký idiot poručil skřítkům připravit – hádejme co. Pudink. Citronový.

Špatný vtip. Zlý sen. Trest.

Albusi.

Severus skrčil ubrousek a hodil ho na stůl, než si trucovitě založil ruce na prsou a čekal, až Potter dojí, aby ho zase mohl bezpečně přepravit na jeho první hodinu. Sice si z bezpečnostních opatření dělali tak trochu dobrý den, to ale nic neměnilo na snaze nepohybovat se po pozemcích Bradavic samotní. Někdy tuto radost přepustil Severus jeho dvěma přátelům, a pak se vydal sám, kam potřeboval, jindy Pottera doprovázel on a někdy se mu Potter utrhl a utekl mu, za což by mu byl ukousl hlavu, každopádně snaha byla a být musela.

Nenávistně pozoroval, jak si všichni nakládají další várku té sladkosti a myšlenkami byl už u jejich nesnestelné hyperaktivity na hodině, když se dveře Velké síně otevřely, a dovnitř měl tu drzost vstoupit Popletal s Brouskem a Umbridgeovou za zády.

Dění ve Velké síni se zpomalilo. Studenti se nemohli odtrhnout od snídaně, ale zároveň museli sledovat, jak se ti tři koulí k hlavnímu stolu, protože byli zoufale zvědaví a ke svým životům potřebovali drby. Čím špinavější a ošklivější, tím lépe. Nesnášel je, stejně jako nesnášel k nim mířící delegaci. Přišli, stanuli před McGonagallovou a požadovali schůzku s ředitelem této školy.

Jak rád by je vzal na procházku – k lesu. Velmi, velmi romantickou procházku.

Na konci každé romance je přece prolita krev, že?

Severus miloval romantiku.

Od srdce.

Z duše.

Jen se obával, že dnes by mu ten výlet asi neprošel. McGonagallová by ho neschválila. Kratiknot by s ním nešel. A ztrácelo to kouzlo, když o něm ti tři už nepochybně věděli.

Ale možná výlet k jezeru...?

Mám dojem, že nás z něčeho obviňujete, Kornelie. Je tohle kontrola? Máte něco na srdci?“

Vy víte, o co jde – nezapírejte! Tajíte nám, co je s ředitelem, ale my na to přijdeme!“ oči plály vzteky a nosní dírky měl komicky rozšířené. Severusova vražedná nálada pokračovala.

Chtěla bych vás upozornit, že stejně jako se musíte domluvit na schůzce s panem ředitelem, máte i povinnost oficiálně a předem nás upozornit na fakt, že přijde kontrola. A jelikož se nic z toho nestalo...“

Jak si s ním můžeme domluvit schůzku, když je nedostupný?!“ zaječel Popletal a Velká místnost dočista ztichla. Dvě smaragdové oči se upřeně dívaly ke stolu a Severus se jim urputně vyhýbal. Dočista Potterovi zapomněl říct, že se Albus probral, tolik ho vyvedly z míry ty vlasy.

Měli by problém, že Albusovu indispozici neoznámili? Velký. Hodlají ji oznámit? Nikoli. Albus určitě bude moci přijmout v horizontu několika dní tuhle pakáž, prozatím ale bylo třeba zaměstnat je, než se Albus dá dohromady, aby -

Dolores? Jak rád vás zase vidím! Kornelie, Rufusi,“ stříbřitý plášť a plnovous se objevily v Severusově periferním vidění a Severus v tu chvíli pochopil jednu důležitou věc: Jeho studenti dnes ze sklepení živi nevyjdou.

Ředitel se mezitím rozmáchle otočil k McGonagallové, která se jen taktak udržela, aby neotevřela pusu a nenechala svou čelist spadnout na zem – a to čistě silou zvyku být důstojná za všech okolností, poplácal ji po rameni a zeptal se: „O co jsem přišel?“

Nechodila za ním. Ne často, nedokázala to, a teď, když viděl tu dokonale se ovládající ženu vztáhnout pravici k staré ruce na jejím rameni a překrýt ji svojí, chápal o něco lépe, proč jeho lůžko nenavštěvovala častěji. „Albusi,“ vydechla roztřeseně a bezhlese. Polkla. Jakožto pragmatik věděla, že je čas hrát: „Máte návštěvu, pane řediteli,“ a pokynula k těm třem z ministerstva.

Návštěvu,“ zopakoval Brumbál poprvé za ten den zpomaleně, podíval se své zástupkyni do očí, usmál se dokonalým gentlemanským úsměvem, než zvedl prudce hlavu a podíval se na tři vetřelce. „Výborně! Poctíte mě svou přítomností v ředitelně a dáte si se mnou šálek čaje?“

Tři dokonale odlišné reakce: stažení bledých rtů té megery, Brouskovo vysoce zdvižené obočí a Popletalovo funění a chvění chřípí; tiskl svou buřinku, jako by jí chtěl rozdrtit mezi svými špekovitými prsty.

A Brumbál vesele šveholil dál a urgoval je z Velké síně: „Moc se omlouvám, že jsem nezastihl vašeho kolegu. Trochu mě pobolívala hlava a tak jsem se odebral do postele,“ ředitelův​ veselý zvučný hlas slyšela celá síň, „a o jeho přítomnosti jsem se dozvěděl až pozdě večer. A jak to tak chodí, pro povinnosti kolem školy jsem se mu ještě nestačil omluvit, že jsem ho nepohostil. Nemám ale úžasné přátele? Nechali mě odpočívat a slyšel jsem, že se o jeho pohoštění postarali sami.“ Severus by přísahal, že viděl, jak se Brumbál otočil a mrkl na něj.

Uchopil vidličku a silně ji stiskl v dlani. Pohled mu padl na Pottera. Zelené oči se dívaly: nadějné. Přetékající štěstím. Ohormené. Vážně? Ptaly se, a Severus jednou slabě přikývl. Potterovi se ve tváři okamžitě objevil obrovský srdečný úsměv.

Slušel mu, a Severuse na okamžik rozptýlil od vědomí, že – to, co zbude z Albuse poté, co tento hrad ti tři úředníčci opustí, bude muset dohromady sešít on.

Co si o sobě myslí, že po tom všem první den prostě vstane a udělá... TOHLE?!

Opřel se do křesla a splaskl. Patrně si myslí, co si má nárok myslet – že je to Albus Brumbál.

Kapitola sama pro sebe.

Pitomé ministerstvo a jeho kontroly, zanadával v duchu Severus a natáhl se pro sklenici vody, aby spláchl hořkou pachuť bezmoci.

Harry chtěl udělat něco dobrého, aby oslavil, že se Brumbál uzdravil, a tak se hned po vyučování pustil do čtení dopisů, které mu David přinesl.

Jenže čím rychleji chtěl odpovědět alespoň na jeden z prvních deseti dopisů, které otevřel, tím pomaleji to šlo, až se nakonec zastavil uplně s brkem namočeným v inkoustu těsně nad pergamenem. Povzdechl a zavrtěl hlavou – tohle nepůjde. Vzal jeden z dopisů a zaklepal na dveře Snapeovy pracovny. Vstoupil, když byl vyzván, aby vešel.

Co se děje?“ zeptal se Snape ostře a nerudně. Evidentně dlouhý den. Harry nejistě pešlápl; přece jen by neměl tohle řešit, pokud není Snape ochotný nasluchat... „Pottere! S čím jste přišel?“ štěkl Snape, aby upoutal Harryho pozornost.

Harry váhavě přistoupil blíž a spustil: „Začal jsem číst dopisy...“

Jaké dopisy?“ zeptal se Snape; z jeho hlasu byla slyšet únava.

Charita... Norvežsko,“ připomněl Harry zkratkovitě. Snad to pochopí. „Začetl jsem se a myslím, že byste se měl na něj podívat -“

Stop,“ zarazil ho příkře Snape; propaloval ho pohledem, když mu přikázal zastavit. „Charita je vaše zodpovědnost.“

Já vím, ale přišel jsem se poradit, protože...“

Zjevně to nechápete,“ protáhl Snape lehce jízlivě, „je to vaše odpovědnost.“

Dobrá, ale -“

Nezajmá mě to, Pottere! Jděte a vyřešte to.“

Harry zůstal stát s pusou otevřenou. „Jsou to vaši lidé a vás to – nezajímá?“ zeptal se nevěřícně.

Snape se ušklíbl: „Jsou to vaši lidé a s tím, s čím za vámi chodí, máte právo naložit zcela dle svého uvážení. Nyní bych ocenil chvíli klidu a soukromí.“

Jak jen uměl být Snape nepříjemný. Harry sebral svou důstojnost a odešel s ní. Nehodlal být někde, kde je nevítaný.

Jistěže se Albus přetáhl. Celou dobu poté, co ministerské konečně vyprovodil, Severus látal díry na Albusově zdravotním stavu spolu s Poppy, a do toho – nutno dodat, že zcela oprávněně a i za Severuse – mu spílala McGonagallová. Severus byl zkrátka unavený a nechtěl poslouchat, jak se Potter snaží ulehčit si práci tím, že svou zodpovědnost přenese na něj.

Toto podezření se mu ovšem rozleželo, když přišel konečně do ložnice a viděl Pottera s rozsvícenou lampičkou stále se hrbit nad dopisy. Nechtěl si ulehčit práci. Trápil se s tím a patrně ho trápilo, co si přečetl.

Severus v tichosti přešel za Pottera a sebral ze stolu dopis, který Potter pročítal, čímž ho vyděsil k smrti; Potter se do četby začetl tak moc, že si nevšiml Severusova příchodu. Severus po první přečtené řádce dopisu tušil proč, a nevinil ho.

Jedna z nejstarších vesnic až na dva stoleté obyvatele vymřela. Prosili ho, aby se za ně modlil, a aby zaopatřil po jejich smrti vnuky. Napsali částku, o kterou pro ně prosí. Nebyla nejnižší, ale vzhledem k počtu hlav, jejich věku a pracovnímu zařazení odpovídala. Odpovídala výši pro přežití, kterou by musel vyplatit, kdyby onemocněli a nemohli se o sebe starat. Jelikož pocházeli z vesnice, která nebyla součástí sociálního systému, nemoct pracovat by pro ně znamenalo smrt. Tito dva zbývající starousedlíci prosili o laskavost - o výjimku.

Kolik z nich o ni žádá? Pokud vyhoví jim, komu bude muset ubrat?

Spousta z nich,“ promhluvil Potter dutým hlasem, „prostě prosí, abyste se za ně modlil. Ne mě, vás. Chtěl jsem jen, abyste to věděl,“ vstal a zamřítil ke koupelně. „Kdybych byl na vašem místě,“ zarazil se, „chtěl bych to vědět. A být na jejich místě, byl bych rád věděl, že se o tom lidé, kteří mají moc rozhodovat o mém životě, společně baví. Než můj dopis spálí,“ zamumlal ke konci.

Dveře koupelny se zavřely.

Nikdy nad tím nepřemýšlel​ takto. Možná Potter nechtěl tenhle úkol, ale Severus si neuměl vysvětlit, jak se jim podařilo najít pro něj toho nejlepšího. Možná si to zabíral víc, než měl, vzhledem k tomu, že většinu z těch věcí, co se těm lidem děje, neovlivní, ale – citlivost a vnímavost se mu upřít nedala.

Byl v tom lepší než Severus.

Severus odložil dopis zpátky na stůl. Nejlepší bude... změnit zažité pořádky. Na to byl Potter nejlepší. Zařekl se, že si příště najde na Pottera čas. A že si vyhradí čas i na to tu a tam s Potterem projít dopisy a naléhavé otázky spolu s ním vyřešit.

Modlit se? Zavrtěl hlavou; to jsou nápady.

Harryho vyučování tance probíhalo ve Velké síni, když většina hradu pojedla a odešla. David říkal, že prostory vyhovují, že je Velká síň podobně rozsáhlá jako spousta tanečních sálů, a proto bude skvělým prostorem pro trénink. Zakrátko se k jejich tréninkům připojila Hermiona s Ronem, kteří nechtěl trávit tolik času bez Harryho. Postupně se přidali zvědavý a nadšený Neville, Lenka a občas zavítala na návštěvu pobledlá a posmutnělá Ginny. Brzy se během Harryho tréninků kromě Harryho, Davida a Elvíry shlukovala ve Velké síni celá nebelvírská společenská místnost. Občas Hermiona Rona přesvědčila, aby si s ní zatančil; většinou čistě proto, aby se přestal Harrymu smát, a Harry jí byl vděčný. Neville začal tancovat zcela spontánně, protože měl hudbu rád; často tancoval s Lenkou, ale občas přemluvil Ginny. Dokud se nepřišli kochat Harryho neúspěchy studenti ostatních kolejí, Harrymu motající se publikum nepřekáželo. A když měli zkoušet novou choreografii, David zapojil i Harryho ochotné spolužáky, a tak byla docela legrace. Harryho alespoň utěšovalo, že není jediný, kdo se do vlastních nohou dokáže zauzlovat a kecnout si na zadek.

Trochu se to podobalo sešlostem Brumbálovy armádě. Jen tady bojoval Harry sám. Díky své výsadě si ale nijak výrazně nestěžoval – pokud potřeboval cvičit něco těžkého, nebo mu to nešlo, měl právo veta a mohl všechny vykázat za dveře. Obvykle to nedělal, obvykle ale taky necvičil tak tvrdě a tak nekončilo to tak těžkopádnou urputnou snahou jako v Norvežsku. A s Davidem byla spusta věcí snazších.

Navíc tady byla ještě jedna nesporná výhoda oproti Norvežsku. Snape se od jejich tanečního kroužku plného Nebelvírů držel zpátky; pokud se ve Velké síni objevoval, obvykle zastával úlohu diváka; pozoroval je někde ze vzdáleného temného kouta.

Přes všechny omyly, pády a nezdary, život byl zkrátka fajn.
 

Prosím, zatancujte nám,“ prosili někteří. Nešlo o neobvyklou žádost; zvláště mladší Nebelvíři se zdáli libovat si v jejich trénincích; jen obvykle při tom nedýchal Harrymu za krk Snape. Na vyblbnutí byly některé taneční dny dobré, ale to neznamenalo, že se Harry nestyděl, když cítil, jak je pozorován někým nezúčastněným.

Harry se na Davida podíval tázavě; podvolí se? Podvolili. David jím zatočil a vydali se vstříc hudbě; vyhověli tak prosbě i nutnosti cvičit. Harry se nechal vést a když hudba skončila, Harrymu došlo, jak to může působit, proto se uklonil nejen Davidovi, ale i Severusovi, který je ode dveří pozoroval a bavil se s Elvírou. Jeho úklonu přijal kývnutím hlavy, což bral Harry tak, že je propuštěn. Zamířil do místnosti za Velkou síní, která fungovala jako Harryho provizorní šatna.

Těm to sluší…“ hihňal se kdosi za rohem, a Harry se zastavil tak, aby ho nebylo vidět; uznalému komentáři se pousmál a zavrtěl hlavou. Bylo to milé a dobře se to poslouchalo. „Myslíš, že spolu něco mají?“

Ti? Že váháš,“ posoudil situaci znalecky druhý hlas. „S někým něco mít musí a s manželem to nebude,“ ironické konstatování doprovodil výbuch smíchu; ztuhlému Harrymu jen pomalu docházelo, že se baví o něm, Snapeovi a Davidovi.

Ty myslíš, že se Snapem nic nemá?“ podivil se první hlas, na což ho třetí uzemnil slovy: „Salazare – jistěže spolu nic nemají! Kdo by chtěl s umaštěncem něco mít? Ty snad? Tak vidíš! A ptáš se. Zato jsem si zcela jistý, že jestli Pottera ten norský chlápek nepřefikl, udělá to brzy,“ hlasy se vzdalovaly, jen Harry stál na místě a nedovedl se pohnout; hlasy rezonovaly jeho bytostí. Najednou – ani nevěděl, co dělá – se otočil a dlouhými kroky se vrátil do Velké síně. Mísil se v něm hněv a pokoření, ponížení a stud. Rozběhl se. Skupinku hlasů ze šatny, jejíž složení ani nechtěl znát, proto se díval do země – proto, a protože se styděl při představě, kdo všechno takhle o nich mluví –, předběhl, a až když periferním viděním zaznamenal, že se Snape k němu otočil, vzhlédl.

Nemají právo posuzovat Snapea podle vzhledu. Nemají právo zesměšňovat Harryho kvůli výběru partnera. Jak se opovažují? Tohle byla vysloveně osobní urážka. Nemají právo řešit mezi sebou Harryho život. Nemají právo nemýlit se. Jaké důsledky pro něho, Snapea a Norvežsko může mít, pokud je obviní, že tohle manželství jen hrají? Ne, to nepřipustí. Snape si tohle ponižování nezaslouží. David si nezaslouží, aby ho podezřívali. Harry si tuhle pověst nezaslouží! Odkud se to vzalo? Odkud se ta zatracená pomluva –? Jak přišli k těmhle závěrům –?

Čí byla chyba, že ho viděli tancovat jedině s Davidem?!

Pokud život probíhal ve skocích, právě skočil –

aby jednou pro vždy a neoddiskutovatelně dokázal, že k sobě ze svobodné vůle patří, a poopravil těm zmýlencům názor. Zastavil se před Snapem. Zvedl ruce, dalším krokem se mu zavěsil kolem krku a políbil ho.

Zmrzl na místě, protože zmrzl i Snape a ten mráz byl nakažlivý. Nenechte mě v tom. Ani myšlenku nedokončil, když se ústa pohnula – a Harry jejich pohyb napodobil.

Nějak se stalo, že oba otevřeli ústa a vyměnili si dech. Nějak se stalo, že oba pusu zavřeli a že Harry stiskl Snapeův dolní ret svými rty. Krůček po krůčku, pochod osamělého mravence; lehký, zmatený, cílevědomý. Svět kolem neexistoval a zároveň tížil. Podívný to stav.

Uvědomil si, co dělá – a komu, taktak že neodskočil úlekem. Než utečeš, zpomal, poručil si. Spustil ruce, otevřel oči. Odstoupil o krok. Chvíli se na sebe dívali. Předstírej, že jsi právě nepřepóloval zeměkouli. Pomalu se otočil. Zamířil ven z Velké síně; bolestně si uvědomoval všechny šokované, vyděšené a tázavé pohledy včetně Snapeova, které se na něj upíraly.

Nesklonil hlavu a neshrbil se, dokud za sebou pevně nezavřel velké dubové dveře.

21.08.2016 21:54:45
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one