Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


67. ...a jak pokračovaly...

Na podvědomé úrovni vnímal, že se něco děje; pohledy a hloupé připomínky neopatrných studentů či kolegů byly dostatečně výmluvné, na mysli mu však ležely skutečné problémy, jako byla bezpečnost, Temný pán a přátelské návštěvy potenciálně nepřátelských území, na něž se měl s Potterem vydat. Proto reputaci nevěnoval tolik pozornosti, kolik by měl. Zapomínal, že je nyní Skotsko, Irsko a Velká Británie stejnými sousedy jako Francie nebo Egypt. Zapomínal, že se Skotskem už musí uzavírat smlouvy stejně jako s kteroukoli jinou zemí, kterou nechtěl přepustit Temnému pánu.

Severus si nedělal iluze, že by se na něj Potter vrhl uprostřed Velké síně z čiré lásky. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že vyslechl něco, co se mu nelíbilo. Otázka byla jen co přesně a od koho.

Ano, když z něj konečně vylezlo, co si vyslech, myslel si, že je to Potterova marnivost, co bylo zasaženo. Netušil, že by ho k tomuto činu mohly přimět názory jeho vrstevníků, zvláště pokud směřovaly pomluvy na Severuse, ale neobviňoval ho. Lidé se přirozeně dívali na krásné věci a obdivovali je, stejně jako je odpuzovaly věci ošklivé. Potter byl mladý a Nebelvír k tomu. Záleželo mu na tom, co si o něm lidé myslí a co o něm říkají. Nepochybně by reagoval prudce, i kdyby vyslechl nelichotivé vyjádření o Grangerové a Weasleym. Čímž nechěl nijak umenšit fakt, že považoval jeho reakci za zajímavou. Zjevně taky očekával podobně bouřlivou reakci na své vyjádření, té se ale od Severuse nedočkal.

Velká síň se zdála být prázdná; kdo ví, jak se Davidovi podařil ten zázrak, vyklidit studenty z místnosti, v níž láskyplně rozžvykují nechutným způsobem potravu; v podání studentů nechutě vypadající činnost, které má Brumbál tendenci vznešeně říkat „stolování“. Severus si byl jistý, že naposledy, když měl cestu kolem a Potter s Davidem zkoušeli, potloukalo se tady nezdravě mnoho Nebelvírů a slintali nad tím, jak ti dva tančili, někdy se i přidávali.

Severus si jejich zkoušek byl vědom a po několikátém shlédnutí seznal, že ho v jedné místnosti s nimi není třeba, odešel proto tam, kde byl užitečnější, ať to byla pracovna, ošetřovna nebo laboratoř. Tu a tam, v některou dobu, v některou hodinu z nich všech se Severus přece jen ocitl u dveří síně a jelikož se jednalo o reprezentaci jeho země, ze zodpovědnosti nahlédl... většinou brzy poté rovněž svou pozici zase vyklidil.

Nebylo ho v síni třeba.

Dnes si s Davidem ale výměnu z praktického důvodu domluvil; museli se s Potterem sladit. Potter bude koneckonců tančit s ním, ne s Davidem.

S tím, co Potter při poslední debatě řekl, nebo jak se u toho tvářil, to mělo pramálo společné.

Prohlédl si Velkou síň podruhé a pozorněji. Potter stál na jejím konci a opíral se zády o zeď. Vzhlédl, až když přišel těsně k němu, a prohlásil podivně skleslým tónem: „Takže si nevymýšlel. Jste tady.“

Jsem tady – přesně jak jste si přál,“ přitakal Severus. Potter se zatvářil poplašeně a Severus tázavě pozvedl obočí; co to znamená? Avšak Potter neříkal nic, a tak pokračoval Severus sám slovy: „Chceme přece vzbudit dobrý dojem... že?“ popíchl Pottera posledním slovem k reakci. Jakékoli.

Nedostavila se.

Místo aby něco řekl, odrazil se Potter od stěny a vstoupil do Severusova osobního prostoru, rovnou zaujal pozici a učinil tak s odmívatvě odvrácenou tváří; byla to ta samá tvář, která v náručí Davida tak často roztávala v úsměvu.

Postavil se k celé záležitosti profesionálně, náležitě formálně, předpisově správně, na což si dával pozor, a vzhledem k Potterovu chování mírně škrobeně, což si uvědomoval; uchopil Pottera připraven začít. Rozezněla se hudba a Severus začal tančit. Udělali první krok, druhý, potom zhoupnutí, otočku – a srazili se.

Začali znova. První tři pokusy skončily naprostým nezdarem. U čtvrtého nezvládli pátý krok a u pátého neudělali správně ani první dva kroky. Severus od Pottera odstoupil. Siuace se nevyvíjela příznivě. Zamračil se a nahlas zhodnotil očividné: „Musíme trénovat častěji.“

Potter se mračil taky. Díval se zarytě na boty.

Popudilo ho, že mlčí; tušil, že ve své tichosti osnová nějakou rebelii, plán, jak se povinnostem vyhnout, a tak na něj zatlačil podruhé: „Musíte trénovat tvrději.“

Není to moje vina,“ zamumlal Potter.

O vině jsem neřekl ani slovo.“ Neřekl. Možná jej to napadlo, ale nic takového rozhodně neřekl a podstatou stejně nebyla vina ale nutnost odnaučit Pottera pokaždé mu odmlouvat. Zvlášť na veřejnosti.

Jak se s vámi mám secvičit, když tady nikdy nejste?“ zeptal se Potter bojovně.

Teď tady jsem,“ upozornil ho Severus.

Vážně?“ zeptal se Potter a zdvihl bradu. Tolik se v tu chvíli podobal Jamesovi, když to gesto použil. Byla v něm vzdorovitost a hrdost a výzva. Evokoval mu koně, který se postavil na zadní, vyhladovělého lva s huňatou hřívou. Na celou půlvteřinu uvěřil, že až na něj to zvíře dopadne celou vahou, přední ho tlapy rozmačkají. Potom to skončilo a Potter pohlédl zase k zemi a tím pádem vrátil do reality Severuse; trochu se přitom nahrbil. Snad byla jeho výtka oprávněná, ale Severus si nemohl dovolit to přiznat. Čemu by jim v širší perspektivě prospělo, kdyby odložil výuku pokory ještě o den? Navíc Potterovi do toho, nad čím přemýšlí, vůbec nic není.

Začneme znova,“ rozhodl Severus nekompromisně; mučit sebe i jeho – to by mu šlo. K tomu byl kompetentní.

Nejhorší bylo, pomyslel si, když tak Pottera svíral v náručí a předstíral, že se soustředí na tanec, že jednoho dne vyroste z tohoto hocha muž, jemný, přitažlivý, okouzlující a vlivný muž, a zároveň silný a mocný kouzelník, o němž měl nyní to štěstí poprávu hovořit jako o manželovi, a přitom se mu na mysl neustále vracela vzpomínka na jeho jedenáctiletý obličej se všemi výrazy, kterými jej při hodinách lektvarů nesmírně vytáčel.

Potterovy střapaté vlasy, které ho lechtaly pod nosem, mu připomínaly netrpělivost, nesoustředěnost a lehkovážnost, s jakou se Potter věnoval lektvarům, a vjem těla rozehřátého pohybem, které stoupalo skrze šaty páchnoucí po šaptně vyždímaném prášku, mu zase připomínal realitu, v níž... by skřítky za tuhle práci nejraději zabil. Zřejmě důvod, proč je k úklidu do svých prostor pouštěl výjimečně, a nepouštěl je zvláště do laboratoří.

Proč neumí vypnout? Proč si neumí užít to, co je? Proč to pro něj musí být tak složité?

Proč musí být složité úplně všechno?

Pokud něco, tohle Potterovi záviděl, nesnášel to na něm a taky mu to zazlíval. Tu bezprostřednost a schopnost umět všechno hodit za hlavu a jen být.

Na druhou stranu – Zmijozelové uměli využít příležitosti, a uměli si užít chvíle. Uměli z ní vytěžit, co se jen vytěžit dalo. V takovýchto chvílích cítil, že svou kolej zklamal.

Měl jste cestu kolem?“ zaslechl zpod nosu trpkou poznámku.

Jak to myslíte?“ zareagoval Severus na tón.

Myslím to tak,“ a Potter se odtáhl, aby se mu podíval do očí; když se něco pěkného šklebí, není to pěknný pohled, „jestli jste se dal na poslouchání pomluv.“

Na hádanky neměl Severus náladu; zamračil se a dal to tím a ráznou otočkou bezeslovně znát. „Buďto mi rozumně sdělte, co naznačujete, nebo mlčte,“ nařídil Severus.

Hlídáte mě?“ zeptal se Potter narovinu. Zněl naštvaně.

Hlídat vás?“ vypadlo ze Severuse zprvu nechápavě, pak si ale vzpomněl na Potterovu včerejší poznámku. Věříte taky, že vás podvádím? Ta poznámka mohla zabolet; Potter to řekl, jako by se ho to pomyšlení dotklo. Severuse ne. Severus měl jen povinnost hlídat, aby se ten mladý nerozvážný hlupák nedopustil skandálu. Navíc jej vedlo osobní puzení, aby ho svým zahýbáním neurážel. A obrovská potřeba ho do toho, jak to udělat správně, uvést. Byl by nepříčetný, kdyby zjistil, že ho Potter podvedl dřív, než si tohle stihnou vyříkat. Ale bral to racionálně. Tak mu rozum vysvětlil, že Potter není pro něj. Nebyli ze stejné věkové kategorie, neměli stejné zájmy, neměli stejnou povahu a od tohoto svazku si neslibovali vůbec nic. Byla to účelová záležitost, a tak se k ní také Severus stavěl. Ale – byl ohromný rozdíl v tom dělat to na civilizované úrovni a dělat to... špinavě. A od Pottera očekával přes všechna slova vyřčená v hněvu civilizovanou cestu. Už jen proto, že byl založením... čistý.

To uměl ocenit jako Severus Snape... i jako Zmijozel.

Hlídal ho tedy...?

Ne,“ odpověděl hlubokým vážným hlasem, a když Potterova ostražitost o kousek ustoupila, pokračoval, „ale považuji za zajímavé, že mě z toho podezříváte.“

Potter ho strčil do prsou: „Já vás nepodezírám, jen mě zarazilo, že sotva zmíním Davida, musí vám vyklidit pole!“

Neřekl jste jen to,“ připomněl mu Severus.

A co ještě?“ otázal se Potter.

Vyčetl jste mi, že nám kazím reputaci,“ odpověděl Severus.

Takže vy jste se mi vlastně podvolil,“ vyprskl Potter výsměšně.

Takže jsem pro to něco udělal!“ odsekl Severus dotčeně. Bylo to z jeho strany gesto... a dobrá, možná i oběť. Ale Potter přece dostal, co chtěl, ne?!

Proto tady není živá duše?! Jak jste si tímhle spravil... reputaci?!“ rozšířené oči prskaly zelené jiskřičky.

Okouzlující.

Ohromné!

Co se vám nelíbí tentokrát?!“ pustil ho Severus rozladěně, ale od něho se na krok nehnul. A Potter taky držel. Jako mezek. Kterým byl.

Mí přátelé nesměli kvůli vám přijít. To, co předvádíme, je fraška a ne tanec. A ještě ke všemu tady není ani David. Kvůli jedné jediné poznámce! Myslíte si, že když se konečně jednou uráčíte přijít – všichni si z toho sedneme na zadek?! Nenechám vyhazovat své přátele odkudkoli jen proto, že se vám to zrovna hodí a nepřekopun kvůli vám svůj život!“

Vaše nestoudnost mě ohromuje. To já bych měl říkat, že si nesmíte dovolit všechno. To na mě je vás ujistit, že kvůli vám nezměním své zvyky ani své chování. To vy se budete muset přizůsobit!“

A z jakého titulu?“ prokočil Potter drze vpřed.

Severus zavrávoral ve své jistotě. Z titulu profesora. Z titulu dospělého. Z titulu Potterova manžela!

Jsem váš král a pán!“ rozkřikl se.

Tak – to – dokažte,“ Potterovi planula výzva v očích a pálila Severuse jako žár. „Ten, kdo by mohl mít právo říkat si můj pán je moudrý a statečný a trpělivý. Je dobrotivý a laskavý a hodný. Ohleduplný. Buďte takový a já budu vaším otrokem. Nekonečně rád. Budu vám dělat šaška a hlupáka, kdykoli se vám zamane, protože nebudu pochybovat o tom, že jste moudrý a hodný a že se umíte rozhodnout správně. Ale – pokud to nedokážete – pokud se nesvedete ani ovládát, vytočím-li vás, pokud vám nebudu moct věřit, pak jakým právem se na mě dožadujete takového privilegia? Pokud u vás nenajdu zastání a nebudu vám moci svěřit své rozhodnutí, jako bych ho svěřil sám sobě, aniž bych pochyboval, že je v dobrých rukou, pak kdo jste? Protože můj král a pán rozhodně ne.“

Uchopil ho za předloktí. Látka se zmačkala. „Nehrajte si se mnou.“

Od her jsem nikdy nebyl dál,“ pronesl Potter velitelsky rozhodným tónem. „Zaslušte si můj respekt. Pokora k vám přijde s ním.“

Pottere,“ varoval ho.

Nejsem váš služebník ani otrok. Pomáhám vám. Jsem váš partner. Jakého partnerství se mi dostává oplátkou? Lhaní? Podvody? Obcházení? Měl byste vědět, že takhle to nefunguje.“ Zelené oči ho probodávaly. Byly velké jako dva Měsíce. „Ne se mnou.“

Doufám, že neruším,“ ozvalo se ode dveří. Hlas patřil Brumbálovi. „Za dveřmi přešlapuje zástup Nebelvírů a jeden poradce a mě napadlo se zeptat, co tam dělají... ale doufám, že jsem nepřerušil něco zásadního...?“

Potter poodstoupil. Úklona, kterou předvedl, byla tesaná z vážnosti a neukazovala nic jiného než tekutý respekt. „Můj králi,“ hlesl Potter. A bylo to ryze neupřímné gesto, ale provedené tak precizně, že se z něj nedalo vyčíst ani smítko výsměchu. „Profesor Snape je chtěl právě pozvat na naši zkoušku. Je to tak, pane profesore?“ otočil se k němu. Fascinující. Nikdy by nevěřil, že Potter umí bez mrknutí oka lhát. Navíc řediteli do obličeje. V jeho pohledu se zračil příkaz: Přesvěčte mě. Nejhorší, neboť nejzrádnější, bylo, že mu chyběla výčitka. Potter čekal, že mu nevyhoví. Tak jako tak mu to bylo jedno.

Severus poznal porážku. Vypadala takhle.

Ano,“ vypadlo z něj strnule, „chtěl jsem je právě pozvat dál.“

Skvostné! Pustím je tedy dovnitř... Davide!“ Během chvilky se dovnitř vlilo více pohledů, než bylo Severusovi milé.

Nechám vás tedy zkoušet,“ řekl pochmurně, otočil se a zasunul ruce do kapes hábitu jako do ulity. Vůbec se mu nezamlouvalo, že musí nedobrovolně opustit Velkou síň, aby někomu uvolnil místo, ale pořád to byla lepší varianta než hádka na veřejnosti. Vykročil. Stačil udělat dva kroky, než ho zastavila ruka. Cizí přítomnost. Ne, uvědomil si, ne tak docela cizí. Potterova.

Zelené hluboké oči k němu vzhlížely. Čekaly.

Ne, došlo Severusovi. Zkouška ohněm nebylo pustit dovnitř Nebelvíry. Zkouška ohěm bude tady s nimi zůstat.

Povolila mu ústa. A čelist. A povolila strnulost jeho těla, a proto Potter dokázal, co dokázal, aniž by si Severus všiml. Během okamžiku spočívala jedna jeho ruka kolem Potterova pasu a druhá třímala dlaň. David za Potterem Pottera nastavoval a upravoval jeho postoj. Nevšímal si ho. Asi ani Potter si ho nevšímal. V tom okamžiku si byli vedomi jen sebe. V tom okamžiku byli jen oni dva.

I když Weasley pokřikoval. I když se Láskorádová smála. I když se Longbottom krčil a David tancoval kolem nich, aby je upozornil na špatné držení těla.

I když se svět choval i nadále, jak se od něj očekávalo.

Hypnotizovali jen sebe navzájem.

Než jejich dokonalou sladěnost rozpárala hudba, byli jen oni dva.

Možná marnivost v Potterově případě nehrála výsadní postavení. Možná na to mělo zelenooké stvoření v jeho náruči příliš mnoho vrstev.

02.10.2016 21:14:59
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one