Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


69. Závažné záležitosti

*zdvořilý a pokorný a provinilý tón* Pro Tomáše Neveřící: mluvím teď zcela upřímně: Prosím, na chyby a nesrovnalosti mě upozorněte. Protože pokud to teď nezveřejním, budu strašně dlouho přemýšlet, co jsem měla vyřešit ještě před touto kapitolou. Pokud to teď uvěřejním, budu to už muset nějak dořešit. (Na otázku, jak dlouho by něco takového asi mohlo zabrat, a poznámku, že jsem líná, odpovádm: tahle kapitola tady mohla být před dvěma roky. Teď se jdu schovat, než mě někdo za tohle zabije. Za ty chyby se omlouvám.)


 

Stál na kopci a shlížel na Luciuse Malfoye, jak se pod jeho kletbou kroutí. Necítil úlevu, cítil vztek, jen vztek, vztek, který zbavuje schopnosti přestat. Jediné zadostiučinění byla kulisa Narcisina ječivého hlasu, která prosila za odpuštění a za milost. Ještě chvíli, pak přešel dlouhými kroky k žluči blonďatých vlasů a s odporem na něj shlížel.

Ó ano, užíval si to. Alespoň to.

„Zklamal jsi mě, Luciusi,“ posteskl si, a než Malfoye obešel, patou mu zpřelámal kosti v prstech.

Výkřik, který zalkl prostranství, byl jako balzám na nervy.

Čas běží.

Harry se zalitý v potu posadil na posteli, aniž se ještě několik dalších vteřin mohl nadechnout. Všude byla tma. Neslyšel vedle sebe žádný dech a všude kolem bylo ticho, usudil, že je sám. Alespoň nějaká úleva pomysel si a vyčerpaně klesl zpátky na polštář, příliš unavený a zmatený začít cokoli řešit. Chtěl se napít, ale neměl dost síly se zvednout a dojít si pro sklenici vody. Sotva si položil hlavu na polštář, usnul.

Pottere, bylo mu zavrčeno u ucha, což konečně Harryho probralo. Spolkl nádech a otevřel oči.

Bylo světlo.

 

Konečně se zotavil dost na to, aby uskutečnil svůj plán. Albus Brumbál byl mužem mnoha podob a byl schopen mnoha věcí, ale pořád to byl Nebelvír, který byl také ochoten mnoho věcí udělat a obětovat, aby odčinil své chyby. Tak započala jeho cesta pokání.

Plížil se za Potterem. Byl jako jeho prodlouený stín. Znervózňoval ho. Pronásledoval ho. Ponižoval se s grácií, kterou je v takovém případě možné nalézt jen u Nebelvíra. Obdivoval ho za to, protože dělal vše pro to, aby mu odustil jedinou zradu, které se na tom hochovi dopustil tím, že ho – téměř – prodal do Norska.

Jak dlouhé a kruté je utrpení Nebelvírů, kteř selhali.

Potter to gesto svým způsobem chápal. Vzdoroval mu. Snažil se nevšímat si ho, a Brumbál se vyhýbal tomu ho ponižovat. Téměř.

Klečel u něj, když jedl jídla, čekal, kdy jej Potter osloví.

Potter to neudělal. Mlčel a přehlížel ho, když všichni sotatní sledovali starého muže, který se vydával za Potterova otroka.

Řekl na to něco? Ne. Nemohl. Příliš by se styděl. Respektoval, že e to záležitost jeho manžela a Brumbála, tak jako Brumbál nezasáhl do jeho práva vzít si Pottera do své země. Nenaléhal ani na Pottera, aby vzal Brumbála na milost a nenechal ho ztrapňovat se; nevěděl, jak se svým manželem na tomto poli jednat, ctil způsoby Nelebrů a předně – nechal udělat za něj všechnu práci Grangerovou.

Ano, jen ji. Ani mladý Weasley se do udáostí nepletl.

Potter vzdoroval. Nechal těch několik hodin klečet ředitele před dveřmi jejich pokojů. Dovolil mu mlčk sledovat, jak jí. Nechal uplanout celé dva dny, než vybuchl vzteky. Než se rozbrečel. A než si klekl vedle Brumbála a pověsil se mu na krk. Rozbrečel se.

Poslechl.

Přijal omluvu

Konečně se modré oči úlevně zavřely a Brumbál Pottera do obetí přjal. Klidné. Modré oči byly tak klidné.

Zelené konečně taky.

A nikdo – ani jediná osoba z celé školy – se do záležitosti Brumbála a Pottera nepletla.

Nikdo.

Jenom Grangerová, na niž se oba otočili a vděčně se na ni usmáli. Potom se běh věcí Bradavic vrátil zase do normálu.

Tak nějak vypadá omluva Nebelvíra.

 

„Jak všichni víte,“ poprvé od únosu se slova na schůzi Řádu ujal zase Brumbál a veselá, tichá i pobouřená konverzace rázem utichla, „Bradavice jsou hrad a hrady sloužily i mudlům k obraně. Chci se k této funkci hradu zase vrátit.“ Rozlehl se šum. Zase Potter. Potter a ta jeho privilegia. Kvůli námm by to nikdo nedělal. Členová Řádu. Rodiče. Lidé. Příliš mnoho lidí, kteří měli v hradu děti. Harry Potter představoval ochranu stejně jako hrozbu, a to čím dál tím víc. Brumbál mluvit nepřestal: „Problém, kterému nyní čelíme, je, že kouzla zakladatelů utichla, vypařila se nebo skončila stejně jako spousta kouzel, která byla mezi kameny vpletena předchozími zesnulými řediteli. Potřebujeme je aktivovat.“

„Wow,“ vydechl pouze Black. Kuchyň na Grimmaldově náměstí 12 nepřirozeně ztichla, s ohledem na množství jejích návštěvníků.

„Chcete z hradu udělat pevnost?“ pozvedla profesorka McGonagallová obočí.

„Proč ne?“ reagoval Remus. „Považuji za dobrý nápad připravit Bradavice zavčasu na boj,“ a přikývl uznale Brumbálovi. „Co bude potřeba?“

„Obavám se, že úplně všechno,“ povzdechl Brumbál. „Škola naprosto přestala plnit funkci tvrze.“

„Jak to funguje?“ zeptal se jeden z rodičů.

„Hrad je do té míry zříceninou pro mudly a do té míry školou pro studenty, která pokryje bazální funkce, nikoli však složitější požadavky. Jinými slovy – studenti v ní mohou čarovat, schodiště se mohou pohybovat, obrazy fungují, přebytečná kouzla vstřebává. Ale udržela by nápor útoku? V dnešní době se obávám nechat věci na náhodě a doufat, že nás Tom nenapadne.“

„Souhlasím,“ přikývl Black, „je příliš nebezpečné nechat věci náhodě, když se na hradě nachází jeho cíl. Voldemort by udělal naprosto cokoli, aby nás dostal. Takže – potřebujete naši magii?“ zeptal se; jak dojemné, že je vždy připraven k boji.

Brumbál se laskavě usmál: „I tu, chlapče,“ přitakal.

Přestal Brumbála poslouchat; jeho mysl sledovala konverzaci za jeho pravým ramenem. Zase Potter, kdyby nebylo Pottera... stěžovala si matka. Nepochopitelně a iracinálně ho to rozčilovalo čím dál tím víc. Věděl – na rozdíl od té ženy – že to tentokrát vůbec o Potterovi není, protože v době, kd chce Brumbál zabezpečit hrad, na něm Potter vůbec nebude, a taky věděl, že se tato opatření výjimečně netýkají vůbec Pottera, ale naprosto všech ostatních studentů, kteří se na rozdíl od hrdiny kouzelnického světa nebyli schopni bránit vůbec. Rozčilovalo ho, že ho její řeči poháněn nevědomostí rozčilují. Neměly by. Chápal, že má žena strach o své dítě, věděl, že neví to co on a neměla vliv, takže se jich její zášť nedotkne.

Přesto nebyla správná. Její slova nebyla správná.

Ze schůzky Řádu se ke konci vytratil; šel se podívat, jak Potterovi jeho snaha naučit se tancovat jde. Dnes totiž opět zkoušel s Davidem.

Najejich koordinaci bylo něco pozoruhodného. Pan Potter vypadal dokonce ladně, aele Severus věděl, že je to proto, jak dobře umí tančit David. A nejen tančit. Opřel se o rám pootevřených dveří a škvírou pozoroval, jak se v osamělé místnosti pohybují a baví. Stačilo sledovat je krátce, aby se mu vybavily některé vzpomínky na vlastn začátky.

Jeho matka mu říkávala, že je to jejich tajemství. Brávala ho s sebou a tvrdila, že navštěvují jednu vzdálenou, jí blízkou příbuznou. Nelhala v tom, že navštěvovali jednu její starou, hodně starou příbuznou, ale primární účel jejich odjezdů ze Snapeova domu nebyly nějaké banální návštěvy tetiček. Jeho matka ho brávala do Norvežska a naléhala, vyhrožovala, prosila a přemlouvala, aby každou volnou chvíli strávil v rukou učitelů. Učil se o své historii, o historii své země, učil se o jejích zvyklostech. Učil se strategiím, logice, sportům, kultuře vlastní i cizí, o různých společenstvích, kouzelnickém uspořádání světa, o ekonomice, diplomacii – učil se všemu, co by mu mohlo pomoci, až jednou trůn převezme. A mezi tím vším se samozřejmě učil i tanci. Nebyla to pro něj ani ta nejzajímavější část jeho výuky, ani ta nejpodstatnější, ale věnoval se jí stejně oddaně jako kterékoli jiné oblasti. Byl hodně malý, když mu byly všechny tyto věci vtloukány do hlavy, a tehdy se učil, protože vycítil, jak na tom mamince záleží; během pár let, které daly dohromady sotva pár dní strávených přes prázdniny v Norsku, začal chápat důležitost, kterou všechno, co se učí, má. Matka mu říkala, že jako správný Princ pochopil podstatné a převzal zodpovědnost rychle. Už se neučil pro důležitost, kterou v matčině hlase zaslechl, už se neučil pro naléhavost, kterou byl obtěžkán, kdykoli přijel do Norsska – učil se, protože to bylo důležité. A učil se rychle, pružně – jako správný Princ, jak by řekla hrdě matka. Ano – učení mu šlo, šlo mu o to víc, o co víc nepřátel, jež musí svou bystrostí předčít, kolem sebe cítil kroužit.

Měli ostré ministerské tváře a tváře tupých dětiček, které se mu posmívaly. Byl to velmi jasný obraz, který ho poháněl učit se víc, dělat pro to – sebe, Nory, matku – víc, který se s léty rozpadl a rozdrobil jako narušená či špatně postavená zeď.

A pak tady byly taky ty povinné skutečné návštěvy jeho předrahé příbuzné...

„Kdy nám ho vezmeš?“ připojil se k němu Brumbál a vytrhl ho ze zamyšlení.

„Už brzy,“ přikývl a zamračil se.

„Kdy mu to povíš?“ vyzvídal starý muž; netroufl si dotknout se ho, ale pohledem jako by ho stejně pohladil po tváři.

„Brzo,“ odvětil stručně a odvrátil se od pohledu i pomyslného doteku a raději se vydal dělat něco užitečnějšího.

 

„Kdo píše, Brumbále?“

„Kornelius.“

Severus se naježil: „Kornelius...“ zopakoval to jméno.

Brumbál vzhlédl.

Severus oční kontakt podržel: „Co vám chce?“

„Radu, jako obvykle,“ řekl Brumbál a také oční kontakt držel.

„On se vás přese všechno ještě na rady ptá?“ a přitom se chtěl zeptat: Vy mu přese všechno ještě radíte?

Brumbál se pousmál a ten úsměv zmizel tak rychle, že vypadal jako úšklebek: „Přese všechno, ano. Není moudré,“ dodal a vrátil se pohledem k pergamenu, „aby mu všechny rady zprostedkovala madam Umbridgeová,“ ještě vzhlédl a řekl Severusovi, „a já tím nepomáhám Korneliovi.“

Jistě že ne, ušklíbl se Severus, pomáhá tím malým lidem, které by Popletal bez uzardění a bez rozmyslu smetl jedním podpisem. Tak kdo by mohl Brumbálovu strategii odsuzovat?

„Co jsi potřeboval?“ vytrhl ho muž ze zamyšení.

„Opravit Potterův test,“ vzpamatoval se a vrátil se na své místo.

„Výborně, chlapče, polož mi jej, prosím, sem,“ ukázal na roh stolu. Přeplněný roh.

„Najdete ho tam?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Ovšemže,“ usmál se ředitel přívětivě.

„Do Vánoc?“ zeptal se Severus o to nedůvěřivěji.

Brumbál přestal psát, zvedl oči, posunul půlměsícové brýle, pohlédl na Severuse a řekl: „Uvidíme, co se bude dát dělat,“ mile se usmál, než se vrátil zpět k dopisu.

Zatracený Brumbál.

 

Před několika dny ho převezli do Norvežska. Nedostal čas ani příležitost rozloučit se nebo si zabalit věci. Probudili ho uprostřed noci a nasoukali do kočáru, který se noční oblohou uprostřed jasných hvězd a ostře svištícího větru řítil pryč – k severovýchodu. Postavili ho před hotovou věc. Jako zrovna teď. „Dnes se naučíme nový tanec… a procvičovat ho budete jen s králem.“ Byli s Davidem v místnosti, kde trénovali a procvičovali tanec, a momentálně měli ohromnou zábavu z pobrukování si písniček, na které tancovali, protože Harry už jejich kroky znal. Aneb dny bez señora Garcíi byly slastné. Blbli a dováděli a přitom se Davidovi nezpozorovaným způsobem dařilo udržet v Harryho paměti i obratnost, kroky a rytmus. Harrymu už málokdy přišla zrcadla znervózňující, ačkoli pohledu do nich přímo na sebe se vyhýbal i nadále. Při jedné z otoček si všiml Snapeovy přítomnosti a David musel taky, protože notně ubral co do laškovnosti obratů a dalšího. Alespoň se Snape netvářil vražedně, a tak Harry zase přidal na laškovnosti a veselosti v tanci a nechal se manželem pozorovat.

Zvedl k němu tázavě obočí, když hudba dohrála.

„Delegace do Portugalska,“ vysvětlil Snape.

Harry jen přikývnul – no co? Až señor García, který jako na povel vběhl do místnosti, zaskřehotal ono vysvětlení, ke kterému vzápětí dodal: „To jsem nechtěl!“ když se začala místností ozývat nov hudba. Byla to hudba dost podobná té, která byla právě dohrála, jen ji zpívala nějaká Francouzka, Harry vzal Elvíru, která přišla s Garcíou, a začali tancovat. (A že se Elvíra netvářila káravě pro ten žertík.) No a protože se neslušelo vypnout hudbu, na kterou král tancoval – že ne? – García s výrazem citron v láku sledoval, jak se Harry, Elvíra a David pohybují na parket, ruce distingovaně složené na prsou. I Snape se tvářil mírně pobaveně, jak Harry zaznamenal při jedné příležitosti, kdy se dívali – během jedné piruetky – z očí do očí, a to bylo co říct.

Když muzika ke Garcíově úlevě dohrála, García prohlásil: „Dívejte se,“ a odchňapl Elvíru a začal s ní tancovat. Jiný způsob, než se Harry doposud učil, ale… vypadalo to dobře. Do doby, než přišla nějaká… asi žena, která jezdila do Portugalska s nimi, vyslankyně pro tu zemi. A názorně předvedla kroky, které Harry bude muset ovládat. Snape se tvářil koncentrovaně a když hudba dohrála, prohodil Harry laxně – s obličejem zabořeným do ručníku: „Ještěže budu mít dlouhý hábit.“ Čím dál jasněji si uvědomoval, jaké štěstí má, že kouzelníci nosí hábity až po zem. Kdyby tehdy napoprvé netancoval v něm – nebo tehdy, napodruhé se Snapem v Norvežsku...

„Nebudete,“ zaznělo ostře. (Od Garcíi.)

Harry prudce vzhlédl, dívaje se do zrcadla z Garcíi na Davida a konečně na Snapea. V očích děs. Otočil se k nim čelem a prudce polkl. O-ou. To je v háji.

„Snape ten tanec umí?“

Dva vražedné pohledy; odpověď od Garcíi: „Tenhle tanec se učí jen v páru. Jednom. Jen v jednom se dá tančit. Portugalci,“ rozhodil rukama a kroutil hlavou, jako by byl z faktu, že se Harry musí učit tancovat, s ním, navíc bez zahalení nohou hábitem, nešťastnější než Harry sám.

Harry se ušklíbnul, pobavený, přešel ke Snapeovi a řekl: „Tak to rád zkusím.“

A tak začalo nové martyrium. Učil se novému tanci, specifickému pro Portugalsko, spárován se Snapem, který k jeho chybám nikdy nebyl trpělivý. Možná Harry byl pomalý žák, ale nepotřeboval to slyšet – a na obličejích všech v místnosti taky vidět – každý den, ráno, odpoledne i večer, celou tu zatracenou dobu kdy myslel na domov a Bradavice a na své přátele, s nimiž se neměl příležitost rozloučit.

Tisíckrát mu vysvětlili, že ať muž nebo žena, královna nebo král, jednomu – zkrátka podřízenému – musí být vidět nohy. Harry zuřil, Harry přesvědčoval Garcíu, aby okamžitě změnil pravidla, Harry… neuspěl. A čím víc se odjezd do Portugalska blížil, tím víc byli všichni nervózní.

 

Možná měl Brumbál pravdu. Možná by bylo dobré Pottera zasvětit do plánu a upozonit jej, že v Evropě začala sezona plesů a jejich povinností bylo všech se zúčastnit, představit se jako nový královský pár, který stojí v čele Norvežska, nechat se ostatními zeměmi přivítat, uctít a uznat jako jeho vrchní představitelé, upozornit ho, že jsou povinni prokázat úctu a respekt všem kouzelnickým zemím světa a jejich představitelům – respekt, který je prokázán znalostmi těchto zemí a schopností obstát například v národním tanci –, jako bude prokazována úcta a respekt jim – pohým pozváním, úsměvem a přátelským pokynutím, a samozřejmě znalostí zvyků a tanců jejich země, tedy Norvežska. Upozornit ho, že je to důležité, protože to bude mít daleekosáhlý dopad na jejich postavení v rámci světa a na jejich zahraniční politiku, obchod a kontakty, a že kromě toho všeho mají úkol z domova – Británie, Bradavic, od Brumbála – úkol získat si mocné spojence, kteří jim pomohou ve chvíli, kdy začnou s Temným pánem a jeho čistokrevnými Smrtijedy otevřeně válčit.

Možná mu měl vše to svěřit, jak řekl Brumbál. Jenže na něco jejich stařičk a moudrý ředitel pozapomněl – jak příšerný je Potter herec. Kdyby to věděl, musel by hrát, a pak by s ním Severus nevydržel. Navíc ho nechtěl nutt cokoli předstírat o nic víc než stál o to mít po svém boku v boji lidi, kteří neustojí Pottera takového, jaký je – dobrosrdečného, občas vzteklého ňoumu, tvrdohlavého berana a roztomile nešikovné lvíče, které tu a tam ukáže drápy vypučené přímo od satana. A věrného, nebelvírsky a do krve oddaného, ne moc inteligentního ale ai žádného idiota, pravého člověka. Ne herce a ne někoho, kdo se umí přetvařovat, ne někoho, kdo si lidi získává, protože se to naučil. Ne. Někoho, kdo si lidi získává, protože si je umí získat – a přesně to Potter uměl. Jestli si uvědomoval, že za nimi bude stát víc Nebelvírů než Zmijozelů, a že budou mít víc vojáků než filosofů? Ano. To věděl. Na rozdíl od filosofů o charakteru voják nepochyboval.

Jednoho měl totiž doma.

Jejich velitele.

Za žádného z filosofů by jej vyměnit nechtěl. Podivná hříčka osudu. Kdysi si vedle sebe neuměl představit nikoho jiného.

 

Cítil se jako vlak, s nímž je neustále šibováno podle potřeb ostatních. Nebylo divu, že jednou jeho vztek přetekl. Neměl právo cokoli namítat ani mluvit do toho, kam ho zrovna pošlou. Oponovat tomu, že neumí tančit, mohl jen ztěží. Z toho vyplývalo, že byl vlastně bezmocný. „Ven,“ zakřičel na všechny a vztekle je vyhnal, i když se díval na Snapea. Ještě než se za nedůvěřivých pohledů zavřely dveře, praštil ho Harry přes hruď ručníkem. Muselo ho to bolet – i když to by Snape nikdy nepřiznal. „Proč vám všechno tak jde?“ zeptal se vyčítavě. Během celé té doby, kdy společně trénovali portugalský tanec, se Snape jedinkrát nezmýlil v tom, co dělat, a Harrymu se nepodařilo ani jednou dokončit všechny kroky podle toho, jak měly jít, natož aby to vypadalo dobře nebo mohlo být považováno za správné provedení. Nejlepší novina byla, že se ten tanec měl odehrát brzy. A tím brzy bylo míněno hodně brzy – jako ne brzy v tom smyslu, že se OVCE skládají už brzy, za tři měsíce. Brzy, jako že zítra ve dvě hodiny. Což bylo... za pětadavacet hodin. Brzy byl slovům brzy budu v Portugalsku tančit portualský tanec, který neumím, takže nás všechny ztrapním, výsměch. Díval se mu do očí, váhaje, jestli se zlobit nebo se začít smát, ale ne, svůj postoj ustál a zlobil se.

Můžu za to?“ …že jste nemehlo zůstalo viset ve vzduchu.

V ten okamžik Harrym zuřila chuť se vším praštit, nebo se pohádat, nebo… ale vzplálo to a zhaslo a Harry si přišel unavený. Praštil jen sebou o lavici: „To nezvládnu.“ Snape se na něj překvapeně otočil. Ať se na něj tak nedívá, prevít!; škubl rameny. „Nezvládnu, copak to není jasné?“

Severus se před odpovědí zamyslel: „Jasné je jen, že se předem vzdáváte.“ Harry zase trhnul rameny. „To vám není podobné,“ dorážel dál. Nebo ho povzbuzoval, kdo u Snapea ví?

Harry si odfrkl, když se rozhodl identifikovat Snapeova slova jako snahu o povzbuzení: „Třeba je toho na mě moc.“

„Anebo máte strach,“ provokoval Severus.

Harry vzhlédl, v očích napjaté luky nabité šípy: „Byl nebo nebyl jste tady se mnou poslední dobou? Naprosto mi to nejde, pro vaši informaci. Zkrátka tam nemůžu.“

Severus povzdychl a zvolnil do utěšujícího: „Už je to skoro…“

Skoro?“ přeskočil Harrymu hlas do ječáku. „Pokud mi mají být vidět nohy, musí to být perfektní, ne skoro perfektní. Jinak to bude ostuda!“

Severus se ušklíbl: „Odkdy se vy zajímáte o to, co si myslí ostatní?“

Harry se Severusovi podíval do očí a odpověděl: „To už je dost dlouho, i když vy jste si toho zjevně nevšiml.“

Severus si povzdechl a mrkl.

Bude to dobré,“ zachvěla se Snapeova chřípí.

Harry zavrtěl hlavou. Propadal zoufalství, zoufale a bezmocně – tak se cítil. Jeho těělo byla tekutá beznaděj.

Najednou byl Severus u něj, pokládal mu ruku na jeho složené a donutil tak Harryho zelené oči vzhlédnout a podívat se zblízka do Snapeových očí: „Bude to dobré,“ slíbil znova, upřímně.

A něco v jeho hlase v Harrym protentokrát zlomilo touhu praštit s tím hned teď.

 

Nebylo divu, že si ani nepamatoval, jak se do Portugalska dostali. Příliš ho zaměstnávaly starosti, než aby věnoval pozornost okolí a lidem. Těch keců o podřízenosti a odhalených nohách měl Harry tak plné zuby jako ještě ničeho v životě, včetně Snapeových poznámek o jeho inteligenci. Proto když přišel do šatny pro oblečení, aby mohl jít na ten pitomý zahajovací ples, pěnil. Už mu nezáleželo na tom, jak to dopadne. Moc jim přál, že ho do toho uvrtali a představoval si, jak se jim nepomstí. O tom, že je to vlastně zakuklená nervozita z nadcházejícího, ani nepřemýšlel. Vůbec ho to nenapadlo až do…

„Moment?“ zastavil je, když uviděl šaty s hábitem. „Čí jsou tohle šaty?“

„Vaše, můj pane,“ odpověděla švadlena.

„To musí být omyl. Mé šaty jsou…“ zmlkl, když uviděl, jak srdečně se na něj usmívá Elvíra.

Jeden s dlouhým hábitem. Jeden s krátkým. Žádné výjimky, žádné měnění pravidel. I David to říkal. Takže jediný důvod, aby jemu přinesli dlouhý hábit, byl… Ale ne… to neudělal. Nemohl přehodit jejich…

Najednou byl Harry zamračený, hrozně zmatený a uvědomil si srdce klepající na jeho hrudní koš.

Oblékl se, mátožně dokráčel na místo a… přebral si Severuse Snapea. Nejen on byl omráčený – vděčný – zmatený – vděčný – překvapený tím, co udělal. Podle pohledů všude kolem byli šokovaní všichni. Naštěstí hudba začala. Naštěstí Harry… Harry jakžtakž za pomoci zvládl přehodit stranu a vést.

Zpytavě se díval Severusovi do očí. Co to znamená? Severus odpovídal mlčením. Až ke konci podotkl: „I vy jste král Norska, ne?“ jako by to bylo dokonale normální, běžné a… a jen pohledy druhých je upomínaly, že to, co se tady dnes odehrálo, bylo nevídané a měnilo to pravidla. Soudě podle žen s odhalenýma nohama s dojetím v obličeji... hodně pravidel. A pak ho Severus Snape odtáhl pryč z parketu, aby ani jeden nemusel poslouchat, jak moc se potomek rodu Princů, král Norvežska, shodil něčím takovým. ​Nepamatoval si ani cestu zpátky do Norvežska. To, co pro něj Snapu udělal, přesvítilo všechny milé a vstřícné pohledy světa. Upřímně neměl oči pro nikoho jiného, než právě pro svého manžela, a myšlenky nevěnoval nikomu a ničemu jinému než záhadě, kterou jeho jindy mrzutý a nevstřícný a nemilosrdný a neodpouštějící manžel byl.

 

Můj manžel a žárlit?“ zeptal se pobaveně Harry. „O co?“ dodal rozšafně.

Ale…“ David se netvářil moc nadšeně ani v módu sázeč.

Tak fajn. O… mou taneční rukavici, že nežárlí.“

Nemám, co bych vsadil,“ odpověděl David pobaveně.

Nevadí,“ a Harry ho chňapl a už ho táhl na parket. První, co udělal, byla otočka. A pak plynule pokračovali v tanci. A Harry se bavil. Merline, jak ten se bavil. Tanec s Davidem byla vždycky zábava.

Já říkal, že žárlí,“ okomentoval výraz Snapea, který se zjevil na okraji parketu. A Harry se rozesmál a střihl další piruetu, při které zaznamenal na opačném konci Davidovu ženu a syna.„Snape nežárlí,“ stál si za svým tvrdohlavě Harry, „ale vaše žena by mohla,“ kývl jí na pozdrav a pokračoval ve zpívání písničky a v tanci s Davidem, který na to neodpověděl dostatečně zamítavě. Na což Harry udělal jediné, co mohl a bylo to správné. Převzal vedoucí úlohu a s Davidem měli dobrou zábavu, když se protancovávali velmi nemotorným, občas neobvykle ladným, a překážejícím způsobem přes parket k Davidově rodině. Ještě že byl Harry ten král. A že si ze zakopnutí dělali spíš legraci. Harry se Davidovi uklonil a se slovy: „Bylo to dobré, ale chtělo by to změnu. Smím prosit?“ se uklonil Davidovu synovi. Pár mu dítě skutečně svěřil a odešel doprostřed. Zatím se Harry seznamoval s dítětem, které zničehonic řeklo: „Kál.“ Harry se otočil a velmi afektovaně přikývl a potvrdil: „Kál.“ Jedna písnička dohrála, začala druhá „Smím prosit?“ zeptal se Severus. „Och,“ povzdechl zdrceně Harry, „velmi mě mrzí, že vás budu muset odmítnout, ale jak vidíte, tanečního partnera mám.“

Severus přimhouřil oči: „Ještěže jsem ten… král,“ řekl v duchu dobré zábavy, čímž zcela náhodně narazil na to, co si myslel Harry, když se prodíral parketem. Jedna ruka je objala kolem pasu, druhá vzala Harryho volnou ruku, a ještě se jim oběma nějak podařilo přidržovat Davidova syna. Měli s kreací dost práce, takže si nevšimli, jaké pohledy na ně všichni upírají, včetně hrdých rodičů.
„Zajímavé kreace,“ okomentoval tanec Davida a Harryho Severus – zjevně si nemohl pomoct.

Děkuji,“ ušklíbl se Harry a dovolil s nimi provést otočku.

A pěkné dítě. Asi ho pasuji na rytíře,“ shlédl Snape do Harryho náruče, kde se živě rozhlíželo Davidovo dítě.

To by od vás bylo… taktické. Rozhodně byste si získal sympatie,“ zasmál se Harry a zase jimi nechal otočit.

Se Snapem to… nebylo jako s Davidem. Ale zvykl si na jeho způsob tance, přizpůsobili se… a jak známo: co se umí, to i baví. Už mu výzva k tanci stran Snapea nebyla na překážku. A to byl pokrok.
„Děkujeme,“ převzala si Davidova žena syna a oba se rozloučili a odešli. Druhý den po tréninku tance se Harry přimotal do vstupní haly, kde kraloval čilý ruch spousty služebných, které Harry do té doby nespatřil. Tu hlouček služebných vyklepával prach z draperií, tam služební leštili svícny a Elvíra je energicky popoháněla. Tu se počínala voskovat podlaha, a tam se několik kouzelníků dívalo do krbu, jako by se v něm něco zaseklo a oni to z něj chtěli vytáhnout. Klapavé zvuky podpatků se křížily sem a tam ženy a muži nosili podnosy, malé věcičky se jim blýskaly pod rukama, tu nějaký kouzelník zkoušel piano, o němž Harry doposud nevěděl, že ho mají, tu děsivě ušmudlaná dívka snad ještě mladší než Harry uhoněně naducávala polštářky, a postarší kouzelník sekýroval štůček mladíků ve fraku, kterým se nad napřaženýma rukama vznášely komínky nějakých potahů a polštářů. Muž a žena stojící proti sobě u stolu rozhodným trhnutím natáhli ubrus, a brzy na to na něm přistály svícny a zazvonilo keramické nádobí.

Svižný cvrkot přerušil Davidův hlas, který Harryho polekal: „Mohu s vámi na moment hovořit, králi?“ zeptal se a obřadně se uklonil, rukou přidržuje přední díl hábitu. Harry omámeně přikývl své svolení. Když se dopotáceli do pracovny, zaznamenal, že s Davidem není něco… že chce něco říct a mlčí. Zeptal se: „Tak co je to? Většinou se tak nezdráháte zeptat se.“ David se na Harryho zachmuřeně podíval. A mlčel. „Ale no tak,“ zasmál se Harry, „nenechám vám setnout hlavu, slibuju…“
„Vy jste spolu ještě nespali, že?“ Harry nejdřív šokovaně sevřel ručník, který mu kolem krku zůstal viset ještě z tanečního sálu a utíral si jím pot, očima hleděl do prázdna. Pak se otočil – překvapilo ho, jak blízko za ním David stál – a zděšeně se muži zadíval do očí. A pak kolem něj vystřelil zpátky do haly. Ne, nepoznal, že za ním okamžitě nešel, to až z udýchaného hlasu, který ho dohonil, si zpětně dal vše dohromady.

Omlouvám se, počkejte,“ šeptl z poměrné blízkosti, ačkoli ho ještě nepředehnal, ještě mu zbývalo dost prostoru. Tentokrát když se Harry prudce otočil, musel za ním doběhnout a vyčítavě mu syknul do obličeje: „Tímhle jste urazil nejen mě, ale především svého krále.“ Otočil se a pokračoval v rázování.

Králi!“ zavlal David a rozběhl se za ním.

Ne!“ zarazil ho. „Ne. Potřebuju si to promyslet. O samotě,“ dodal a další den zůstal zalezlý ve svém pokoji a smažil se ve vlastníích představách pekla, které se rozpoutá, pokud tohle někomu dojde stejně jako Davidovi, nebo pokud někdo pravdu... objeví. Nebuď naivní, Harry, oni to ví. Stačí jen, aby našli důkaz, o to tady celou dobu běží. Víš to, tak si nic nenalhávej.

Další den nebyl o nic moudřejší. Co měl Davidovi říct? Tohle byla zatím jediná pravda, která mu pulzovala v hlavě, jediná reakce, na niž se vzmohl. „Co se to tady děje… Elvíro?“ otočil se na ženu, kterou náhodou objevil v chumlu lidí uprostřed domu.

Uklízíme, králi,“ odpověděla žena. Harry nemoudře přikývl a chtěl pokračovat v rázování po domě, aktivitě, kteoru se dnes rozhodl provozovat, něco za jeho zády na něj však zavolalo a posléze to heklo, a když se otočil, viděl, jak konsternovaný Snape hledí na konsternovaného Davida, který do něj málem vrazil.

Pojďte do mé kanceláře,“ poručil Snape a pohledem obsáhl je oba. Oba poslechli. Harry si to narázoval do pracovny Snapea, přičemž ten byl opřený o stůl, ruce založené, kotník přes kotník, zeptal se: „Mohu vědět, proč mě pořád někdo ruší?“

Asi proto,“ odsekl Harry a zamířil k oknu, kde se opřel a podíval se dolů, „že máte chodbu plnou lidí, kteří uklízí, a já ani nevím, proč vlastně,“ poznamenal. Teď už dosáhl stavu, kdy byl víc než naštvaný na Snapea – za všechno to zatajování.

Přijede delegace,“ odpověděl stroze Snape.

Aha,“ to vím brzo, dodal v duchu hořce, ale skousl si jazyk, aby nepromluvil, a podařilo se mu to. „Takže?“ zeptal se Snape. „Mohu vědět, co to má znamenat?“ Po chvilce ticha David přešlápl z nohy na nohu a ještě než se odhodlal, došlo Harrymu, co má v plánu.… což ho vyděsilo a obdivoval to zároveň, ale neměl v úmyslu nechat ho přiznat se, tak jeho: „řekl jsem…“ Harry přerušil. Přešel rázně k němu, naklonil se a pošeptal mu – snad tak, aby Snape nemohl ani odezírat a ani je slyšet: „Nic jsem mu neřekl, ačkoli,“ úkradkem se na Snapea ohlédl a pak rychle dopověděl, „nejspíš si to domyslel.“ Jak by mohl nedomyslet? Severus Snape? Po tom, co právě udělal? Za nic nechtěl, aby jejich konverzace vyzněla tak, že mu David něco vyčetl nebo že je to jen jeho mínění. Ano, dovolil si mu to říct. Alespoň někdo z lidí měl ty nervy. A ať byl Snape cokoli, hlupák – snad – nebyl. Proto se Harry nechtěl bát a nebál. Otočil se zpátky čelem k manželovi a nahlas dodal: „Odejdi.“

Ve stejné chvíli mu Snape přikázal: „Zůstaň.“

Odejdi,“ pokročil Harry ke Snapeovi, v úrovni jeho pohledu se pak zastavil.

Zůstaň,“ trval na svém Snape. Ani jeden se nedíval na Davida. Vraždili pohledy sebe.

Jdi,“ porušil souuboj Harry a udělil Davidovi příkaz zpříma do očí a pak se pohledem vrátil zpátky ke Snapeovi, aby dodal civilizovaným a k Davidovy ohleduplným tónem, „potřebuji něco vyřešit se svým manželem.“ Ve formálních věcech dležitých pro ně oba má přece právo poslat jemu podřízenou osobu pryč, ne? Nejaká práva snad taky získal – když už svou svobodu ztratil, ne?

David se odporoučel. Zavřel dveře a Harry si založil ruce na prsou. Už se díval do země a kousal si ret.

Proč mám pocit, že místo abyste se vy obával mě, mám se bát já vás?“

Harry odhodlaně vzhlédl a řekl: „Než jsme se vzali, zmiňoval jste konzumaci sňatku a děti. Dědice…“

Snape se na Harryho na moment zadíval, jako by mu z ramen vyrostlo dalších šest hlav. Pak se otočil a zavlál hlouběji do místnosti. „Souhlasil jsem s tím – se vším. Ale vy jste to od našeho sňatku ani jednou nezmínil,“ téměř mu vyčetl a posadil se na židli. „Nechci ani pomyslet, nechci přemýšlet, kolik z nich si o tom šušká, ale podstatné je, že to vědí,“ díval se Snapeovi na ramena – momentálně jeho jediný výhled, a čekal, až mu dojde, o čem mluví; a pak dodal, protože se ticho protahovalo, „přesto čekají dědice.“ Ne. Teď mluvil se Snapem a vůbec si nechtěl připustit, že ani neví, o čem mluví. Jak dva muži… ne, nechtěl o tom přemýšlet. Teď mluvil se Snapem.

Měl jsem vás znásilnit?“ zeptal se po někonečně dlouhém tichu drsný tón Snapeova hlasu.

Ani jednou jste se o tom po svatbě nezmínil,“ zopakoval Harry a odmítl se nechat vystrašit hrubostí výmluvy. Možná Snapea trochu chápal. Možná proto jím neznělo nic jiného než nekonečná trpělivost s čímkoli, co by mu teď chtěl hodit pod nohy jako překážku.

Nebyl jste připravený a ani teď nejste,“ zavrčel Snape. Konečně z něj viděl aspoň profil, když se pootočil a zamířil k další stěně místnosti. Harry si odfrkl. Na okamžik se zapomněl: „Pokud byste se nechoval jako hulvát… souhlasil jsem,“ vzpomněl sii rychle a naléhavě to připomněl i Snapeovi. „Souhlasil jsem se vším, pokud si pamatuju. A až doteď jsem netušil, jak důležité tohle je!“

Nebýt koho?“ naléhal Snape.

Tohle ať na něj nezkouší! „Od vás bych se tohle nezdověděl nikdy!“ vyčetl mu naštvaně – dotčeně zoufale.

Tohle,“ zopakoval po něm Snape vztekle a jeho hlas zněl výsměšně, „to… Vždyť vy nedokážete ani vyslovit slovo sex, jak ho potom chcete praktikovat?“ Harrymu se zachvěla brada.

Stiskl čelisti a odhodlaně se Snapeovi podíval do očí: „Sex.“ Znělo to divně. Dal si zatraceně záležet na zřetelnosti a výslovnosti toho slova. Bylo to nezkušené, nervózní. Ano. Ale řekl to. A pak si neodpustil nedodat: „A jsem schopný více věcí, než jen těch, které byste do mě řekl.“ Postavil se a s dstojností krále prásl dveřmi. Jen lehce a v pracovním ruchu okolo to zapadlo. Jeho odchod ze Snapeovy pracovny ale vyzněl.

15.12.2016 11:00:16
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one