Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


12+ - 15+.

Nesmělé zaťukání na dveře, odpovědí bylo ticho. Severus opatrně otevřel. Král seděl ve své pracovně, na hlavě korunu, tvář v dlani, na ramenou těžké provazce zlata.

A do toho ticha jako kladivem: „Velkým hrdinům odzvonilo… tak proč ještě existuji?“

„Asi jste pro některé stále důležitý, králi,“ zněla váhavá odpověď.

„Kdysi jsem byl důležitý pro , ne pro některé,“ odvětil král zpoza prstů. Zlaté provazce na rudém plášti, cinky cink: „Kdybych byl upřímný, a já bych být měl, nenaštval bych se. Přijmete mou omluvu, rytíři? V poslední době se nechovám hezky,“ povzdech.

Severus za sebou zavřel dveře a zastavil se až před židlí, na které Harry seděl, vedle níž poklekl: „Měl byste odtud odejít, promluvit s Dracem, přestat se trápit, můj králi.“

„Váš výčet má mnoho položek, rytíři, obávám se, že dnes vám ani v jedné nevyhovím.“

Přikývnutí, clona černých vlasů se zhoupla: „Potřebuji odejít.“

Harry zamrzl, spustil ruku; oči dávno mířily k zemi, i kdyby tomu bylo před sekundou jinak. Královská ruka se spustila: „Ano.“

Severus se uklonil ještě hlouběji, vstal a bez otočení odešel. Králova samota byla nezměrná.

 

Král seděl sám, na kamenné podlaze, houpal se tam a zpět: „Proč jste přišel, můj aristokratický příteli?“ zeptal se bez zájmu král.

„Můj kmotr mě sem poslal, můj pane,“ řekl Draco a pokročil o krok, vrátil se o dva. „Co pro vás mohu…?“

„Snažil jsem se, příteli. Někdo to musí vědět. Musí. Ale už to nejde. Nevím, co dál. Stýská se mi po tom nesmírně, ale vlastně nevím, co to je. Měním se. Odcházím. Ale kdysi jsem vážně chtěl změnit svět. Odpusťte mi,“ natočil se směrem k Dracovi.

„Můj králi…“ Draco pokročil zase vpřed.

„Můžete pro mě něco udělat,“ přitakal pomalu král, přerušil tím Dracovo počínání, „můžete odejít.“

„Můj král… nikdy nebyl krutý,“ řekl nešťastně Draco.

„I ta léta, můj nejdražší, odvál čas,“ odpověděl na to Harry a víc se na postavu nepodíval.

 

Koruna ležela na nočním stolku vedle postele. Kdosi rozrazil dveře. Harry se prudce otočil, až jeho krční páteř hlasitě zaprotestovala.

„Kdo vyvěsil černou?“ dožadoval se muž v černém a černé (!) oči si zlobně prohlížely celou místnost, jen dvěma zeleným bodům se pečlivě vyhýbaly. Král si urychleně nasadil korunu, vystrašen.

Ale Harry se díval; nekonečně dlouhou dobu nemohl uvěřit, že je ten muž zpět. Díval se uchváceně na jeho gestikulaci a jednotlivá slova mu naprosto unikala, což se nedalo říct o významu. Bál se! Musel se nekonečně dlouho – od hlavní brány po dveře jeho ložnice – bát.

Přistoupil před něj. Gestikulace pokračovala, pohled k zemi rovněž. A pak najednou zmlkl.

Králova ruka totiž vklouzla pod hábit, druhá se přidala. Rozevřely mezeru do ještě širšího A. Už se nedržel zpět – a k čemu by to bylo? Dva chvatné polibky na krk; tentokrát ne otrokářsky suché, ne. Svou vlahou pouť zakončily v Severusových ústech. Vše zmlklo, ztichlo, opatrné, čekající, co se bude dít.

A nedělo se nic. Pokoj vrhal temné stíny černých vlajek a ticho čeřil králův zrychlený dech.

Následoval takový ten zvuk, kdy ještě líbáte, ještě pokračujete ve hře, nejistí, a přece víte. Ten zvuk, kdy zapadnou kolečka na místo. Vaše oči se rozšíří, vaše počínání ustane.

Ano, musel něco pochopit, jelikož se stydlivě stáhl, ačkoli Severus by ho nechal… cokoli. Ale „čehokoli“ se přece nemusíte účastnit – citově ani mechanicky.

Nebo možná musíte, protože král se tvářil vyděšeně a mumlal omluvy.

Co vlastně chce?!

Severus se k němu natáhl a hluboce ho políbil. Zmátl ho. Na dvě dlouhé vteřiny ho zmátl, protože po ztuhlosti přišla odpověď, než se odpověď slila v odtáhnutí a příkaz: „Dost.“ Severus se odtáhl a ani nyní se na krále nepodíval.

Černé vlasy, opona, vyčítavé: „Vaše rozkazy…“

„…jsou dvojznačné, to už tady bylo,“ řekl udýchaně král; ústa si vehementně otíral, jako by šlo smazat, jako by šlo zapomenout, jako by šlo odprosit.

Severus se stihl trochu poskládat: „Vy víte, že můžete…“

„Dost,“ příkaz.

„…je to vaše právo, vaše veličenstvo…“

„Přestaňte,“ ještě vyrovnané, ještě silné.

„…a já vás nechám… protože to nevadí, je to v pořádku.“ Přemlouvavovemlouvavo.

„Dost,“ zaškemrání, předklonění, úprk do koupelny, třísk.

Severus nerozhodně přešlápl, přešel ke dveřím do koupelny, otočil se, opřel se o ně zády: „To nevadí,“ řekl unaveně, „nic to neznamená,“ pokračoval, jako by utěšoval vyplašenou srnu, „nikdo se to nikdy nedozví,“ a že to vědí všichni už nyní, zamlčel – jak prozřetelné od něj.

Protitlak z druhé strany: „Nic jste nepochopil.“

Odražení, otočka, opření čelem: „Chcete mi to vysvětlit?“

„Ne,“ ozvalo se výsměšně, „nezajímá vás to,“ vysvětlení. Prosté. Jednoznačné. Pravdivé.

Produktivita šneka: „Co na tom sejde, že mě to zajímá?“ zamračil se Severus do dveří.

Povzdech: „No právě.“ Tlak zmizel: „Nic jste nepochopil.“

Tři nádechy – buch: „Tak mi to vysvětlete!“ Věčné, mírumilovné ticho se rozhostilo v království.

20.01.2014 20:21:25
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one