Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Vážně probrali veškeré možnosti několikrát a na každé z nich shledali nějaké nedostatky: cesty krbem odmítalo ministerstvo a stejně tak dělalo problémy s přenášedly. K přenášedlo z Norska by se zase dostali jen přes sovy, které by po cestě mohly být chyceny, shodli se proto, že tuto cesto zvolí jako poslední řešení. Nelegální přenášedlo se těžce shánělo a člověk, který se o to snažil, mohl i přijít o život. Kočár – nebezpečí odchytu stejně jako v případě sov. Přemístění – relativně bezpečné, ale pro Pottera příliš vyčerpávající řešení. Vzhledem k jeho věku a zkušenostem bylo Norvežsko příliš daleko. Prostředky dopravy budou muset střídat. Poprvé tedy padlo rozhodnutí vyjet kočárem. Přípravy bylo možné provádět v Bradavicích, pokud ale dostali od někoho návštěvu, nebo představitele země zvali, nemohli než uskutečnit tyto záležitosti přes Norvežsko. Proto sem přivezli Pottera tajně, bez mála ho z Bradavic unesli, a než se stačil nadechnout k protestu, měl za sebou první návštěvu cizí země jakožto představitel Norvežska, o  jehož existenci neměl ještě před několika měsíci nejmenší tušení. Vše proběhlo tak hladce, že bylo nasnadě, aby se něco pokazilo.

 

Sex. Sex? Sex. To bylo pro Harryho pole neorané, cizí země, jejíž pravidla neznal a nevěděl, jak na ně reagovat. Netušil, jak se k tomu Snape postaví, netušil ani, jak se k tomu postaví on sám, než se k tomu postavil.

Silou své rozhořčenosti.

No výborně.

Teď ani neměl právo být nervózní. Svolil, k čemu svolil.

Nemůže to být tak strašné... ne?

K čertu! A Hermiona a Ron jsou teď vzdálení na světelné roky od něj a jeho problémů.

 

 

Hádka s Potterem mu vrtala v hlavě. Znejistila ho a nutila přemýšlet, zda nemá v něčem pravdu. Myslí se mu proháněl Potter s Davidovým děckem na rukách. Slušelo mu to. S dítětem vypadal uvolněně a živě. Nepochyboval, že bude jednoho dne dobrý rodič, jen nevěřil, že je připravený na cestu, která k rodičovství vedla. Uměl být dobrý kamarád a bude si s dítětem rozumět, ale k tomu ho vychovat potřebuje i zodpovědnost a přijetí možnosti znelíbit se – pro dobro dítěte. Sílu říct mu ne. Tu Potter postrádal. Nedivil se a nezazlíval mu to, protože byl sám ještě pořád dítě.

Většině Nebelvírů trvalo vyrůst déle než sto let – soudě dle Albuse. Minervu v potaz brát odmítal. Převzal si poštu. Na Blackovu kletbu připojenou k Huláku reagoval jedním dobře mířeným Incendiem. Život mu ale neumožnil vyřešit tak elegantně všechny problémy. „Co čekáte od nás?“ prohlížely si jej ostře modré oči diplomantky vyslané vedením země. Se všemi v místnost se pozdravil a usedl za stůl, aby se mohl věnovat delegaci z Portugalska.

„Pomoc. Podporu,“ odpověděl. „Návrh podoby spolupráce.“

„Nemáte ve zvyku chodit okolo horké kaše,“ konstatovala žena, „oplatím laskavost stejně: Chceme zůstat neutrální.“

„To je ovšem hloupé.“

„Myslíte?“

„Přidáte se k nám, nebo k Temnému pánovi, ale k někomu se připojíte. Sami nemáte šanci.“

„To je od vás...“ žena ztichla.

„Říká se tomu přímočarost,“ pomohl jí.

„Nebo hrubost,“ odvětila žena a jedním dechem dodala: „Sdílí váš manžel stejný názor?“

Ztuhl. Nečekal, že to přijde tak rychle, ale nehodlal předstírat, že nepochopil jen proto, že to nebylo vysloveno: V očích světa byl pánem Norvežska Potter. „Ještě pořád jsem králem své země já,“ ohradil se koženě.

„Věříme na rovnoprávnost.“

„Na severu není čas hrát si na emancipaci.“

„Vidíte?“ podotkla diplomatka tvrdě a Severus jen slyšel, jak pod stolem sklapla podpatky, „proto si tak málo rozumíme.“

Naklonil hlavu na stranu. Prohrál.

Rozloučili se tiše a delegace – první návštěva, první naděje na přátelství – odjela jen tak. Rozum je nepřesvědčil. Potterova slova se mu vrátila vysmívat. A Albusova. A Minervina. A slova každého jeho poradce, který se odvážil s ním diskutovat.

Chtěli po něm, aby... stvrdil manželství. Postaral se o následovníka. Zapojil Pottera. Cítil se mizerně. Jako že se mu pod rukama úplně vše hroutí. Přestával být přesvědčený, že to má pevně v rukou, i že ví nejlépe, co je pro dobro všech správné.

Poprvé si připustil, že by bylo možná dobré řídit se radou někoho jiného.

Zcela vážně vzal v úvahu možnost sňatek s Potterem konzumovat.

 

Hned další den po odjezdu delegace z Portugalska si ho zavolal Visser do Potterova pokoje. „Co se děje?“ zeptal se Severus, jakmile vstoupil do pokoje; na posteli měl Potter neuvěřitelný svinčík. Sám pan Potter seděl na židli, choulil se do sebe a třásla se mu kolena.

„To nic,“ zadrkotal zuby, aby vzápětí dodal, „je tu nějak zima, nemyslíte?“

Severus k němu přikročil a položil mu ruku na čelo: „Horečka,“ zamumlal si pro sebe, nahlas řekl, „máte zimnici. Vydržte, něco vám na ni donesu,“ řekl a v rozmezí tří minut byl zpátky s lektvarem. Potter se pořád klepal jako ratlík, jakmile nabyl dojmu, že se na něj nikdo nedívá. Byl ponořen do svých myšlenek a zjevně Severusův návrat nevnímal, a tak mu zlehka položil ruku na rameno aby ho na sebe upozornil. Mladík sebou trhl a Severus využil toho, že se otočil, aby mu podal ampulku se slovy: „Už to bude dobré – vezměte si to.“ Slova už to bude dobré pronesl jako konstatování faktu a mračil se na třas, který se zdál neovladatelný.

Potter do sebe lektvar bez ptaní vyklopil. Na hrdle ampulky zbyla poslední kapka, kterou utřel o ret. Zůstala na něm v podobě kapky a během tří sekund při kontaktu se vzduchem na něm po ní zbyly krystalky soli.

Chvět se nepřestal.

Severus mu překontroloval hřbetem ruky a posléze dlaní teplotu: „To není dobré,“ zamumlal znova při pohledu na rozpálený obličej a neustávající třas, který měl dávno pominout, byla-li by to nějaká obyčejná chřipka. Sjel prsty z Potterova čela ke krční tepně a nahmatal puls, pak jím přešel k vláčnému zápěstí.

„Pottere,“ zavrčel na něj, aby ho probral; zdálo se mu, že přestává vnímat. Neuběhly ani dvě vteřiny a Potter padal obličejem k zemi.

Severus měl zlou předtuchu. Chytil ho, vytáhl hůlku, použil na něj levírovací kouzlo a zamířil s ním do pokoje, přičemž zakřičel: „Elvíro! Davide!“

Přiběhli, když se už s Potěrem ocitali v půlce schodiště. Chytil Pottera, otočil se na ně a přikázal: „Zavolejte léčitele.“

David ihned poslechl, zatímco Elvíra, vidouc, kam směřuje, vyběhla za ním: „Můj pane – můj králi – pane, tam nemůžete,“ naléhala horečně. Severus ji ignoroval. Rozrazil dveře své ložnice a Pottera položil doprostřed své postele.

Jedním mávnutím ruky shodil na zem zastlané přikrývky. Za pomoci kouzla usadil Pottera na postel, pak se mu snažil vytáhnout košili před zraky křičící Elvíry – vážně v tuhle chvíli neoceňoval dodržování tradic – a když se košile nepoddala, začal jí trhat knoflíčky.

Našel na špatně se zdvíhající a klesající hrudi zelenavě-purpurovou vyrážku a Potterova tvář pomaloučku dostávala zelenkavý nádech; v nejmenším ho to nepřekvapilo, ale ani nepotěšilo.

Dračí spalničky. Kde se, k čertu, Potter dostal dračí spalničky?!

Přestože věděl, o co se jedná, netroufl si Pottera začít bez prohlédnutí léčitele léčit. Jeho domněnka však byla během následujících deseti minut potvrzena. „Bude potřebovat dohled,“ sdělil královský léčitel Severusovi mezi čtyřma očima, „s tímto lektvarem proti zimnici může dostat horečku a začít blouznit. Mohl by vyskočit z okna, můj králi, nenechte ho bez dozoru, dobře? A ten lektvar, který jsem vám dal –“

„Za deset hodin po dvou lžičkách každé tři až pět hodin, já vím,“ ubezpečil léčitele Severus. „Děkuji vám,“ s těmi slovy jej doprovodil ke dveřím své ložnice, ale ani o krok dál. Poslal Elvíru léčitele vyprovodit, byl to však David, kdo ho poslechl.

Měl nutkání jít a uvařit vlastní lektvar, i když ho léčitel ubezpečoval, že je to, co mu dal, speciální odvar, který na tento druh spalniček funguje nejúčinněji; své nutkání potlačil. Chtěl si Pottera pohlídat sám.

Tento druh spalniček se vyskytoval pouze v této oblasti, tudíž měli tamní mistři lektvarů, kteří používali tamní byliny, nejvíce zkušeností s přípravou vhodných lektvarů, a jakákoli jeho varianta lektvaru by jejich zkušenosti s léčbou nepředčila.

Rovněž se od Pottera nechtěl hnout, protože ho nemístně štvala Elvíra, dbalá pravidel, která ho přesvědčovala, aby Pottera vrátil do jeho ložnice a nechal ji postarat se o něj. Poslechl ji částečně. Vzal Pottera a vrátil se s ním do jeho ložnice, když mu ale Elvíra řekla, že v ní nemá co pohledávat a má se vrátit do své, rozhodl se uprostřed Potterovy ložnice stanovat. Tvrdě dosedl na zem pod Potterovou postelí, podíval se na Elvíru výmluvným pohledem a pravil: „Nehnu se od něj na krok.“

A konečně poslední důvod byl… že se od Pottera nechtěl hnout na krok; chtěl si ho a jeho zdravotní stav pohlídat osobně. Udělal by cokoli, aby od něj v tu chvíli nemusel, i když na racionální úrovni si uvědomoval, že je to hloupé, že by si Elvíra sama poradila a že by stačila jedna povinnost, a Severus by ho opustit musel, aby ji vyřešil – protož tak se chová král. Ale… dokud žádnou takovou povinnost neměl, přece nevadilo, že tady byl s ním, ne?

David se s ním zdál tentokrát souhlasit, protože když se vrátil, bylo to proto, aby uklidňujícím hlasem odvedl vyčerpanou Elvíru z pokoje.

 

Nepamatoval si, co se stalo, zdálo se, že se prostě nachladil a potom na dlouho usnul. Probral se až za svítání a viděl u své postele Snapea. Zarazilo ho to. Na jednu stranu mu přišlo hloupé, že se od sebe nemohou v Bradavicích rozdělit, i když jsou učitel a žák, na druhou mu stejně hloupé přišlo, že tady, kde vystupují jako manželé, musí mít oddělené ložnice. Roztomilé, že ho probralo z toho bez mála kómatu Snapeovo hrozivé nadávání právě na toto pravidlo.

„– z Potterovy ložnice vykazuje, nespím-li zrovna s ním. Je to absurdní!“

„Š – tiše, můj králi, nerozčilujte se, prosím, král se probouzí.“

Harry zívl a protáhl se. Rozkašlal se jako na povel. „Ať tady zůstane,“ mňoukl prosebně k Elvíře, otočil se na bok a zase usnul. Potěšilo ho, když se probral podruhé, že museli jeho přání považoval za dost důležité na to, aby mu vyhověli: Snape vypadal, jako by u jeho postele probděl celou noc.

Nemyslel to takhle – proč si Snape nelehl a nevyspal se? Překvapilo ho, jak moc stál o někoho, kdo by tady s ním zůstal, když nebyl ve své kůži; zvláštní, že chtěl, aby to byl Snape – někdo, koho zná a komu může důvěřovat a zároveň někdo, kdo zná jeho. A Snapea, ať mezi nimi byly dřív jakékoli spory, mezi takové lidi patřil. Zazubil se na něj, jakmile sebral trochu sil.

 

Jejich vztah to utužilo. Dokonce s začali povídat...

Byla vdaná.“
Cože? McGonagallová? Jako naše McGonagallová?“
„Zníš, jako by tě to překvapovalo.“
„To to tedy zatraceně ano!“
Odmlčel se a rozprostřelo se mezi nimi tíživé ticho. Pak se odhodlal: „Co se stalo?“
„Život…“
„No tak,“ pošťouchl ho Harry.
„Zamilovala se do nějakého mudly.“
„A dál?“
„Umřel.“
„Uhum.“ Na okamžik to vypadalo, že se Potter zadusí brambůrkami, které do sebe po hrstech cpal. „Takže se provdala za mudlu?“ zeptal se Potter zvědavě, protože zjevně neměl na řečené co říct, a zase nabral hrst brambůrek.
Věnoval mu výhružný pohled spolu s blahosklonnou odpovědí; nechal ho znát, že tahle kombinace věstí smrt, pokud začne slídit, nebo pokud se doslechne, že o tom byť cekl před Minervou, chraň ho ruka Merlina, pokud začnou drby kolovat ve společenských místnostech: „Vzala si Elphinstona Urquarta,“ pronesl s náležitou důležitostí. Potter byl naštěstí úplně mimo.

Uhm. Koho že?“
Zatracená McGonagallová; proč o tom svým lvům nesvěřila? Byla to kvalitní pohádka na dobrou noc. Nebo spíš – teď by mu to hodně ulehčilo pozici: „
Elphinston Urquart. Vedoucí Oddělení prosazování magického práva. Byl to osvícený člověk. Pomohl Norvežsku v nejednom úskalí. Podařilo se mu přes zákaz cestování spojit rodiny dohromady nebo emigrace a imigrace – dokázal odvrátit žaloby na Norvežsko. Nejednu smlouvu v neprospěch Norska prý skartoval a pokud potřebovalo Norsko draka? Zařídil to i přes zákaz Británie. To vše přesto, že pocházel z čistokrevné rodiny. Vážně vám to jméno nic neříká? Urquart? Elphinston Urquart?obrátil se na Pottera, který ho velkýma upřímnýma očima sledoval a zamítavě kroutil hlavou.Čistokrevný kouzelník – poctivý člověk – nezajímala ho čistota krve. Osvícený. Nejednou pomohl mé matce i babičce, když se kvůli Británii ocitly v úzkých,“ shlédl a zadíval se do Harryho zmatkem zastřených očí. „Co?!“ vyštěkl, když se na něj Potter pořád tak divně díval.

Ale nic...“ vydechl a poté procítěně vyjekl: „Minerva McGonagallová byla vdaná!?!!!“
„Zníte překvapeně,“ podotkl Snape posměšně.
„Tak to si pište, že zním. Neměl jsem ponětí, že by se kdy vdala a že by o tom kdo věděl, to můžu snad spolehlivě vyloučit!“

Pravda – většina drbů tohoto charakteru přicházela na přetřes ve společenské místnosti pravidelně; pokud to Potter nevěděl, podařilo se Minervě něco téměř nemožného: udržet si před studenty tajemství. Pokud ovšem bude apelovat na Potterů rozum... „Je skutečně tak překvapivé, že vaše kolejní ředitelka za svůj dlouhý život byla vdaná?“
„Ano!“ z pohledu studenta. Z pohledu člověka… „ne. Proč nám to neřekla?“ teď zněl nešťastně. „Proč nic nevíme?“ teď zrazeně.
Dobrá; teď se i Severus cítil trochu nesvůj; najednou potřeboval za to, co o ní prozradil, převzít část odpovědnosti a to tu část, kdy Pottera uvědomí o jeho vlastní odpovědnosti: „Pottere... Vděčíme jí a byl by to špatný vděk, kdyby se o této soukromé informaci dozvěděli…“
„Proč se o tom nemluví?“ trval na své otázce.
Severus si útrpně povzdechl; teď dlužil vysvětlení Potterovi a Minervě omluvu. Skvělé, prostě skvělé: „Byla to pro ni bolestivá záležitost. Pokud vím, byla zamilovaná do mudly, který zemřel, a Urquart jí dlouho nadbíhal. Svolila vzít si ho, zamilovala se do něj a on zemřel. Byla zničená. Její manželství trvalo velmi krátce a nikdy potom už neměla potřebu vdávat se,“ pokrčil rameny. Odhadoval, že se o tom nemluví, protože to bylo dávno. „Pokud mě paměť neklame, vzali se na začátku osmdesátých let a tarantule ho kousla osmdesátého pátého.“
„Tarantule?“ zarazil se Harry. „Vždyť na to je přeci protijed. Jak mohl umřít na tak triviální…?“
„Nejspíš ovládal lektvary jako vy,“ procedil Severus s posměšnou jedovatostí, ale spíš než cokoli tím jen mínil Harryho zastavit příval slov a dotazů. Po krátké pauze dodal: „Na spoustu věcí
existuje protijed, ale jako u všeho, co protijed potřebuje, se hraje o čas. Pane Pottere,“ zastavil se, chytil Harryho za ruku a znova, tentokrát příímočaře – protože na to reagují Nebelvíři nejspolehlivěji – naléhal, „Minerva by byla velmi zklamaná, kdyby se doslechla, že o ní a její minulosti mluvíte s…“
„Nebojte,“ řekl Harry upřímně a vymanil se ze Severusova sevření, „nebudu nikomu nic vykládat.“

 

Jaká je vaše oblíbená barva?“ zeptalo se to zelenooké stvoření.
Severus zůstal v půli kroku němě zírat před sebe, neschopný pravdy, neschopný lži, oněmělý, otázka ho zastihla naprosto nepřipraveného. „Prosím?“ bylo nakonec to, co ze sebe dokázal dostat, ačkoli na svůj výkon pyšný nebyl.
Nepřekvapivě si však Potter interpretoval jeho otázku i neverbální komunikaci scestně; jeho obočí se stáhlo jako pokaždé, když se domníval, že se zeptal na příliš osobní otázku, po níž mu nic není. Nebylo divu, že znejistěl, otřel si ruce do kalhot, při čemž ho studoval pohledem analfabeta lidských emocí, a při opakování otázky se mu zlomil hlas. Severus naklonil hlavu a vytáhl obočí: „Proč?“ zeptal se podezřívavě.
„Snažím se o nezávaznou konverzaci,“ pokrčil rameny.
Severus vědomě uvolnil postoj a snažil se působit přesně opačným dojmem, než jak se cítil. „Nevím,“ připustil kysele, neboť nevědět něco tak triviálního bylo…
„Nevíte?“ zeptal se Potter zaskočeně.
Co mu měl říct? Že se ho na to nikdy nikdo nezeptal? Uchýlil se k variantě pravdě nejbližší a akceptovatelné: „Nepřemýšlel jsem o tom.“
„Nikdy?“ zeptal se Potter naivně.
Snad kdysi, ale člověk si přece odvykne uvažovat takhle, když se ho nikdo neptá: „Nikdy,“ protože odpovědět na to, nač se Potter skutečně ptal, bylo nemyslitelné. Lidé se ho ptali na Temného pána, království, ingredience a lektvary, na nemoci a způsob komunikace s rodiči, na to, jak se vyvléct z trestu McGonagallové. Ale na oblíbenou barvu? Ne…
Ah! Lily se jednou zmínila, že se jí na to někdo zeptal, ale dokonce ani ona se nedostala tak daleko, aby mu tu otázku položila. Snad jen tehdy o možné odpovědi na tu otázku krátce uvažoval – a to jen pro případ, že by se ho zeptali někdy v budoucnu.

Jenže se nezeptali.

Nikoho to nezajímalo.

Nikdo se neptal.

Nikdy.

 

Viděl to, jako by se to právě dělo; viděl skrze spojení, jak ho Voldemort mučil. Přestal, teprve když ho něco napadlo. Začalo vydírání, přemlouvá, až nakonec vzal kámen vzkříšení a Brumbál nasucho polkl. Vábil ho, říkal, že pokud mu tajemství prozradí, bude kámen jeho a může si přivolat kohokoli – sestru a matku nebo otce – zpátky. Odpověděl, že nikdy strážce tajemstvím nebyl. Nepoví, kdo jím je. Ale srdce mu bilo v hrudi, div se nerozskočilo, a oči kámen na moment nepřestaly sledovat; hypnotizovány kamenem bylo nejhorší mučení ze všech možných, bolest ani konverzace nevadily, bral je jako nezávazný rozhovor, jako diskusi u šachů. Tento Tomův tah ho ale dostal. Mistrovské dílo. Jaká škoda, že s ním ten chlapec pouze ztrácí čas. Nepomůže mu to; strážce tajemství je přece Poppy, jak teď oba věděli. Harry se prudce posadil na posteli a zběsile oddechoval. Co se to děje? Proč se mu zase zdá o Brumbálově únosu? Popadlo ho nezvladatelné nutkání teď hned ředitele vidět, aby se ubezpečil, že je muž v pořádku v Bradavicích. Dřív než si to stačil promysle, odhodil přikrývku a vyskočil na nohy, najednou se mu ale podlomila kolena...

26.11.2016 18:50:51
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one