Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


 

Děláš si legraci, Srabusi?!! Nebo nás chceš shodit před Harrym?! To tys šikanoval nás!“
„Ne, to vy mě.“

Snape,“ zavrčel varovně Sirius, „konec legrace, jo?“ Harry slyšel, jak se námahou chvěje kmotrův hlas; zjevně nevěděl, na čem stojí, chtěl Harryho na své straně a přitom

nelhal.
Jenže Snape –

– taky –

 zcela zjevně vůbec nechápal, jak to Sirius myslí, a domníval se, že je to další z poberstovských nejapných žertíků, pokus o to strhat z něj důstojnost, jako by to byly nějaké šaty.

taky se chvěl, chvěl se vzteky a ponížením: To vy jste si začali, trval na svém, a Harry se divil jen tomu, že dávno nestojí mezi několika hůlkami, že na sebe zatím míří jedině prsty.

No schválně, Harry – ty a Draco, kdo si začal?“ řekl Sirius, který v tom měl okamžitě jasno.
„Malfoy,“ opáčil Harry, o čem nebylo sporu.

Draco?“ sekl Severus za sebe, kde Malfoy stál.

Ovšemže si začal Potter,“ prskl aristokrat vztekle. „Já mu nabídl přátelství a on jím pohrdl, co jiného to znamená, než že si začal?“ hájil se pobouřeně, jako by se jisté věci rozuměly samy sebou.
„Cože?! – Takhle to přece vůbec nebylo –!“ Harry zazmatkoval; jak to mohl Malfoy takhle dezinterpre...?! – počkat. On to neřekl, aby Harryho naštval, on si tohle doopravdy myslel. Myslel si, že jen proto, že mu Harry nekývl na přátelství a nesmál se jeho pitomým vtipům na rodinu Weasleyovou, vybral si být jeho úhlavním nepřítelem.

Malfoyi, přiznej se – nešlo ani tak o to, že bych se stal tvým nepřítelem nebo neuctil nějaký rituál, o kterém jsem ani nemohl vědět – docela prostě byla uražená tvoje ješitnost, že jsem se na tebe při první návštěvě Prasinek nevrhl a nezačal tě zbožňovat.“
Malfoy se narovnal, uhladil si vyčnívající pavoučí vlásky, které mu odstávaly od účesu, a to i když nebyly vidět, a protáhl: „To samosebou není v rozporu se záležitostí, že jsi mě svým postojem k nepřátelství vyprovokovl, Pottere.“

A je jasno!“ zvedl Sirius vítězoslavně ruce a posléze je zase spustil, obrátil se k nim zády a odešel zpátky do svého pokoje – záležitost se šikanou vyřešena.

Snape zůstal na své půlce nejistě stát. Harry pohlédl na Draca: „Dá si někdo brambůrky?“

 

 

V přístavu Na břehu na ně čekaly sfingy. Měli byste si jít odpočinout – podívaly se na ně jedovatě zelené oči – a několik poskoků faraonky vzalo kufry na nosítka a odnášely je přímo Harrymu před očima. Harry se na svět kolem – na pláně a písek a hory písku a ještě víc písku, komplex pyramid a lidi v maskách podivných zvířecích bohů díval jako u vytržení.

Mám se tě zeptat,“ podotkl Remus a velice nakvašeným pohledem shlédl na drbající se podobu psa Siriuse u svých nohou, „jestli jsi překvapený.“

Totálně,“ vydechl unešeně Harry a otočil se na Snapea, aby se přesvědčil, zda tu nádheru taky vidí, setkal se ale jen s kyselým pohledem a staženými koutky úst k zemi. Snapeovo chování mu, upřímně řečeno, bylo protivné a tak se na něj dívat přestal; všichni skousli, že na palubě převáželi vetřelce, všichni se zasmáli, že se Brumbálovi podařilo uplatit jejich kormidelníka. Všichni. Jenom Snape zůstal nabručený a neoblomně zíral před sebe, jako by čekal, kdy je někdo sejme nebo kdy bude moct on sám někoho sejmoout. Natruc se sehnul a podrbal Siriuse za ušima – Sirius zavrtěl ocáskem a zaštěkal a pak popoběhl ke Snapeovi, zaštěkal na něj a zvedl nožičku –

Fuj!“ vyjel na něj Remus ostře, až se poslové polekali a téměř upustili jejich kufry. Brumbál dál podopíral McGonagallovou a ničeho si nevšímal, Ron a Hermiona dělali, že tam nejsou, kdykoli je propálil černý pohled, a – Sirius se na Remuse zadíval přímo dotčeně. Jako by měl vědět, že jen žertoval – že by přece Snapea nepočůral –

Harry tomu nebyl ochotný věřit a Remus – zjevně – taky ne.

Sotva se ubytovali v pyramidě – jejíž stěny si Snape obdivně prohlížel – Harry hodil kufry pod psotel a sebe na ni a vydechl. – Proč jste mě prostě neodmítl?“

Neopustil jste mě,“ odpověděl Snape klidně. „To se nedělá.“

Pokud jste mě neodkopl jen proto, že se to nedělá, zasloužil jsem kulku do hlavy. Proč jste z lodi nevyrazil Siriuse?“

Je to vaše rodina.“

Pokrčil ramenem: „I kdyby si zaplaval až k břehům na druhé straně oceánu, byl by jí.“

Máte ho rád.“

No a? Vy ho nesnášíte.“

Jste můj manžel, je vaše rodina a vy ho máte rád.“

Není vaše rodina a vy nemáte rád jeho a nemáte rád ani mě – a manželé jsme taky jen tak napůl – tak proč jste se mu nepomstil?“

Pottere? Někdy jste vážně idiot.“

A někdy vy, Snape – snažím se z vás vytáhnout to dobré. Neřekl mu to. Neřekl nic. Raději zíral do stropu ze strachu, že by se Snape mohl chytit jeho výrazu.

 

Neberte to špatně, ale zdál se mi o vás sen...

sen?

Jo, sen. Zase vás zajal Voldemort.

Jak ten sen dopadl?

To mi prozraďdte vy.

 

Jak se vám vlastně podařilo dostat se sem na loď?“ obrátil se na Brumbála, odpověděla mu ale Hermiona.

Měli jsme o tebe takový strach, Harry! Najednou jsi zmizel a vůbec ses neozval!“

Jo – dyž sem to napsal mamce, vypadala, že vyletí z kůže.“

Přiběhli jsme za profesorem Brumbálem –“

„– a on nám vysvětlil –“

„– řekl nám, že budeš s profesorem Snapem. Tak jsme ho –“

Poprosili jsme ho, jestli by nás –“

Hermiona Rona praštila po ruce: „Že tě doopravdy musíme vidět, protože se nám něco nezdá –“

Nezdá?“ zopakoval udiveně; opravdu zvláštní. „Rád vás tady mám. Zdály se mi sny – takové – divné – no a – jsem radši, když vás tu vidím.“

Myslíš ty –“ špitla Hermiona a dloubla ho loktem pod žebra, „ty sny?“

Harry se zamračil; nepamatoval si totiž, že by se mu zdály ty sny – pamatoval si jen nějaké útržky pocitů – nějaké zlé představy, které ho mátly. „Sny,“ pokrčil proto ramenem, „prostě zlé sny. A stýskalo se mi po vás.“

To nám po tobě taky,“ přikyvovala vehementně Hermiona, „tak co se ti zdálo? Trochu nás děsíš...“

 

pane Pottere? Zatřásl jím hlas. Zamrkal a probral se. Posadil se na židli rovněji. „Ano?“ zeptal se rozespale.

Pozorovaly ho ostře zelené, žluté kočičí oči: Tohle je země mnoha možností – tajů a odhalení, slíbil hlas.

– „Skutečně?“ zeptal se.

Vybírejte pečlivě.

– „Ale co mám vybírat?“ zeptal se rozespale a zívl.

Kdo je váš skutečný přítel, odpovědělo oko.

– „Nemůžou být všichni?“ zeptal se nešťatně; tohle ho unavovalo.

ale nejsou, králi, ale nejsou.

 

Jak to dopadlo?“ zeptal se; byl pořád tak unavený a ospalý. Možná dostal dračí spalničky. Kdo ví, který z nich byl drak?

Harry!“ křičeli Ron a Hermiona zoufale. „Harry!“ plakala Hermiona a natahovala k němu ruku; vor odplouval. Písečná města a prachové stavby se řítily k zemi – byl čas vrátit se domů. Tam – podél této cesty – pod katarakty – čekal jejich vůz. Jen se tam dostat.

Vzhléd; na voru naproti nim stála půlka norvežské delegace – křičící a plačící Ron s Hermionou – a Severus. Odplouval od něj Severus, způli šílený pohled – k zbláznění – horečný – do jeho duše pálil díru – záleží mu na něm. Jak to říkal?

Najdu si tě. Ať budeš kdekoli – kdykoli – já si tě najdu –

a už nikdy tě neopustím –

LHAL JSEM! Zakřičel – nevěděl proč. Severus se nepohnul; nedal znát, jestli ho slyšel. Lhal jsem! Křičel dál. Odplouval po proudu – dolů – pod vodopád. S druhou půlkou norvežské delegace – a Brumbálem a McGonagallovou – Ne s Ronem. Ne se Siriusem ani Remusem. Jejich oči ho sledovali. Tiskli se jeden k druhému. Vystrašení. Bledí. Odhodlaní.

která byla pořád v bezvědomí.

Mňau – kníkl Křivonožka.

Třeba všechno není takové, jak se zdá.

Třeba je to daleko horší.

 

Co se stalo, Harry?

Já si ne –

Tak co se stalo, Harry?

Ne –

Co se stalo, Harry!?

Nepamatuji se!

Co jsi říkal, Harry?“ otevřel oči a nechápavě zamrkal.

 

Nemůžu odejít,“ zavrtěl zamítavě hlavou – kategoricky odmítal opustit Norvežsko, když jeho král právě odjel bránit zemi. Ne, do Bradavic se nevráti, dokud se k němu nepřipojí Severus.

Je mi to líto,“ otočil se k nim, „musíte se vrátit beze mě.“

Co tady budeš dělat?“

Ujmu se vedení.“

Vedení této země?“

Šílíš? Nic o ní nevíš!“ vyjela na něj Hermiona.

O ničem nic nevím – a nic jsem si nevybral. Odjeli si –“

Odjeli, aby pomohli egyptské královně bránit její zemi. Bylo to ušlechtilé gesto –“

Snape se nemusel účasntnit fyzicky!“

Vlastně musel,“ opravila ho Olivie, „byla to věc cti.“

A Davidova žena? Co mám říct té? A co mám říct jeho dětem, pokud se nevrtí?“

ale oni se vrátí.“

Vrátí se?“ zeptal se znova, aby se ujistil.

Určitě se vrátí,“ ujistila ho Elvíra a mile se na něj usmála. McGonagallová vypadala ustaraně.

 

Sirius – jel s nimi Sirius – nebo to byl Remus? Spolu neodjeli – určitě ne. Severus přece kontroloval, že s ním jede –

to Siriuse probodával pohledem, když mu na rameno pokládal ruku. A Elvíra a David – ti jeli taky s ním – bránit Egypt proti Libyi. Přece si to pamatoval – přece by ho intuice nezradila – přece by jeden druhého neopustili –

Siriusi – dávej na něj pozor.

Pokud mu neukousnu hlavu – ukusne ji on mně –

Siriusi! okřikl jej muž ostře.

Ano, Remusi, stáhl Sirius ocas.

 

To si přece nevybereš!

Musím s ním zůstat já – ty nejsi dost rozumný, abys mu poradil, jak vládnout –

Nemůžeš – jsi vlkodlak – zavřou tě, pokud to zjistí!

A ty jsi vězeň – pokud to zjisí –

nic neudělají, protože jsem Black.

 

Nemůžeme tady zůstat ani jeden, viď?

Ne – jsem utečenec – a ty vlkodlak.

 

Remusi – postarej se mi o něj, dobře?

Přitáhl si ho – zoufale políbil: Vrať se mi celý.

Nechoď.

Nepůjdu.

Musím.

Potřebuje tebe – jsi jeho kmotr.

Jsem. Ale jak vládnout – rozumně vládnout – mu dokážeš poradit jen a jenom ty.

Ale co pokud potřebuje horkou krev?

Neboj, ubezpečil ho a pohladil po tváři – pod prsty cítil knírek a donutilo ho to usmát se: Pro ty případy mu přivedu zpátky Srabuse.

 

 

Králi–králi–někdo nás zradil – někdo – na vás poslal

kousl –

otrávené –

roztrhal sedm dětí ve vesnici!

Jablko.

Před Harryho očima mu k nohám donutili kleknout si Remuse Lupina v celé své vlkodlačí kráse.

Harry děsivě zbledl a polkl.

Jaká jsou obvinění?“ zeptal se bezkrevnými rty. Remuvy oči byly klidné, uklidňovaly. Nevyčítaly.

Nenáviděl se za to, co bude muset udělat.

Odveďte ho do cely a spoutejte,“ tak aspoň získají čas a prostor a Harry třeba něco vymyslí. Něco, co je z téhle šlamastyky dostane, protože –

To, z čeho Remuse obvinili, je napostý nesmysl! Nejdřív to ale bude muset dokázat. A to důstojně – jak se na krále patří.

 

Ne – nene – ne! Nesmíte se do toho plést, jen zhoršíte situaci.

Víc než že ho poraví? To dost pochyboval.

Nemůžete hledat důkazy – byla by to manipulace – neblázněte –

Jistě – jen, proto, že nejsem Nor a nejsem Snape –

ale vy jste Snape a jste Nor! –

nesmím mít bez důkazů, které nesmím shánět já, pravdu!

Musím zůstat nestranný. Klid.. Ona za to nemůže. To bude dobré, Harry, všechno bude dobré, jenom klid.

 Teď, právě v této chvíli, je ze mě vlkodlak a jako s takovým se mnou nemůžeš nic mít, pokud…“

„…se nevzdám majetku, což, jen pro tvou informaci, udělám milerád…“ rozčileně se k němu otočil Sirius.

A co Harry? Copak to všechno nemá patřit Harrymu?“ naléhal Remus.

Sirius frustrovaně vzkřikl, pak se snažil ovládnout, když jím projížděly tam a zpět vlny vzteku

Harry bude mít dost peněz… pochopí to.“

Já to nepochopím,“ ujistil ho chladně vlkodlak. Definitivně. Nepřístupně. „Nedovolím ti, abys naservíroval všechna tajemství Voldemortovi jenom proto, že si nemůžeš pomoct,“ prohodil Remus tak pohrdavě, že to ale šeredně nakoplo Siriusovo ego, které se na chvíli schoulilo do klubíčka.

Přestože Sirius moc dobře věděl, že Remus může a musí tak pohrdavě mluvit o něm, který si nikdy nedokázal pomoct, když na to přišlo, zatímco on, Náměsíčník, se musel ovládnout vždycky, bez ohledu na cokoli, a musel prokazovat denně tak nelidské sebeovládání, že to mohl stěží zvládnout i ten vlk v něm. Jistě, vždyť Remus vůbec nevěděl, oč celé ty roky přicházel, proto může tak tvrdě soudit Siriuse. A Sirius si uvědomoval, že jako on sám nemusel tolikrát podlehnout, i úplná abstinence z Remusovy strany bylo něco šíleného, něco úctyhodného, něco, co by nesvedl každý. A to vše jen proto, aby někoho nenakazil, nebo proto, že by se nějaký pitomec mohl dozvědět o Remusově postižení a pak se k němu přestal chovat jako k člověku. Občas svět kouzelníků nenáviděl Sirius příliš silně a v takových chvílích dával Jamesovi za pravdu, že zůstat v podobě psa by pro něj bylo ideální.

A když už jsme u Harryho,“ přisadil si Remus, „vždyť ani nevíš, jestli by s námi souhlasil, Siriusi.“

Sirius vzhlédl a uvědomil si, že celou dobu pochoduje tam a zpět, v ten moment se však neudržel, překonal místnost, nepamatoval si jak: chytil Remuse a přitáhl si ho do objetí. Cítil trochu vzpouzení, cítil obavu a ovládání, které drželo ocelovými lany, jež byla již tak napnutá, že mohla každou chvíli prasknout, a přece si nemohl pomoci a musel ho držet a musel vstřebávat Remusovu vůni, protože potřeboval. Jak moc ho potřeboval.

Dvě srdce bouchala v hrudních koších proti sobě, až se snad trošičku uklidnila, a Sirius zase dokázal popadnout dech a říct konejšivě: „Tomu přeci nevěříš, že by proti nám Harry něco měl. A i kdyby… náš Harry by to pochopil, Remusi, pochopil by to.“

Ale něco na tom bylo, na obou argumentech, které Remus použil, a Siriusovi přišlo až nebezpečné, jak dobře, jak účinně uměl Remus argumentovat. Protože… oba problémy reálně existovaly a v této chvíli nešlo s nimi hnout. Vztekle sevřel proděravělý hábit vzadu na Remusových zádech. Přečkají to. Sirius to vydrží. Pokud mohl celou tu dobu Remus… tak kdo byl Sirius, aby nevydržel?

 

Sirius se začal zuřivě honit za svým ocasem. Remus ho shovívavě sledoval.
Stůl. A Sirius se zastavil. Sednul. Zvedl jednu tlapu, položil ji na něj, druhou tlapku, položil ji na něj.
Vyroloval jazyk, začal funět. Stáhl ouška dozadu a pomaloučku zavrtěl ocáskem. Očička veliká a kulatá a pozorná.

Siriusi,“ napomenul ho Remus pobaveně, „schovej si ten výraz jsem hodné roztomilé štěňátko, chcete mě?, pro někoho, kdo ho ještě nezná, jo?“

A Sirius se odrazil a skočil a povalil stůl a všechno na něm, přičemž se s bolestivě znějícím, tupým úderem praštil do pravého zadního kolena, přistál Remusovi na klíně a začal mu olizovat obličej.
A Remus, zcela neprozřetelně, zvyklý mluvit, když ho jeho dlouholetý kamarád olizoval, otevřel pusu, jazyk nejazyk, a řekl: „Lehni, Siriusi, okamžítě –“

A Sirius využil skulinky, nepozornosti, trhlinky v okamžiku a proměnil se v člověka, jehož krátký lidský jazyk pokračoval tam, kde dlouhý psí přestal. Remus zmlkl.


A Sirius prohloubil polibek, aby mu ukázal, jak nevýslovně – nepředstavitelně – neuvěřitelně úžasný, důležitý, nepostradatelný, nenahraditelný – a opatrně položil dlaně na Remusův obličej, i když Remus jen ztuhle sděl – pro něj je.

Jaká to vzácnost. Jen proč ho Remus taky –? A Remus se nadechl, a s nádechem se ruce položily na Siriusova záda a jazyk udělal dravý výpad vpřed a Siriusovo srdce zaplesalo –
A pak Remus ztuhl, polekal se, ucukl dozadu a Siriuse od sebe odstrčil, v očích nic než naštvání, a utřel si hřbetem ruky pusu a vyčítavě, s přiškrceným, ale o nic méně dopáleným hlasem řekl: „Tohle se nedělá,“ s takovým zklamáním, že to Siriuse div nezabilo. Jak se k němu dostat, když ani tohle nezabralo?

 

– zavraždil ho – on ho zavraždil – rozsápal ho

Jediný pohled do jantarově žlutých očí a v nich: vina. Ne krví zacákaná tvář – ani fleky na oblečení ani oblečení samo – ne, to ty oči; prázdné se slzami i bez nich otvor, jímž před pár okamžiky unikla duše

Zůstala ruka – ruka azkabanského vězně – tetování na ní – a oko, Siriusovo modré oko

– zavraždil ho Je to vlkodlak! Upalte ho! Na hranici s ním! Probodněte mu srdce kůlem! Ukamenujte ho! Zabte ho!

– Harry –––

– Jdi mi z očí," řekl zdrcený žalem a zmatkem nenávistný STRÁŽE! odveďte toho muže do vězení a svažte ho tam.

– Zabte ho!! Zabte!

– Harry...

Do dalšího úplňku rozhodnu o jeho trestu.

 

Nedokážu tě naučit tančit...

...možná bych tě ale mohl naučit jiné věci...

Dávejte si velký pozor na to, jak se před královnou tváříte.“

Cože?“

Nesnáší nezdvořilost!“ utrhl se na něj, aniž mu cokoli vysvětli, odvlál do hlavního sálu.

 

Jen jsem se usmál!“ odcházeli z něj a křičeli na sebe jako pominutí; a všichni je vyprovázeli podezřívavými pohledy. Rysy naplňovala nelibost a nesouhlas.

Nedokážete mě poslechnout v jediné věci – o kterou vás požádám!“

Prosím – ztište se,“ běžela za nimi Elvíra; držela si zástěru a měla na krajíčku.

Chci se rozvést!“

Ne víc, než já!“

Chci, abyste umřel!“

To se vám dost dobře může brzy splnit.“

Chci vás zavraždit vlastnoručně!“

Možná byste si měl pospíšit – abych vás nepředběhl.“

Nebo aby mě nepředběhl Sirius.

To by stačilo!“ zakřičel přísně Visser. „Děláte ostudu naší zemi.“

Čert aby spral vaši zemi!

V tom s vámi výjimečně naposto souhlasím. Balím si kufry.“

KONEČNĚ!“ Bradavice. Vrací se domů.

 

Některé věci – které se tady staly – králové – kteří zmizeli –

ona nás domů nepustí –

Tak jak...?

Musíme se osvobodit sami.

Jak?

nastalo dluhé ticho –

Pojedu s ní.

Ne. Ne! Ne, to mi neuděláte.

Buďte rozumný. Je to naše jediná šance!

Nebuďte idiot! Rozdělí nás.

Pak máte šanci aspoň vy.

Vy a ty vaše oběti!

Nemáme si v tomhle bodě co vyčítat.

Nepustím vás!

Nedávám vám na výběr.

Jsem váš král!

A já váš.

Pak jsme v šachu. No úžasné. Proč neumřít oba?

Jeďte tedy domů vy.

Ne – takhle to nefunguje. Nebudu vybírat. Všichni – nebo...

Nebo nikdo? vysmál se mu.

Postavil se – narovnal ramena: Pokroucená logika, viďte?

Příšerně pokroucená, souhlasil beze zbytku.

Takhle to ale funguje.

Nebo vůbec ne.

Nebo beze zbytku.

Takhle to nejede!

Tak co uděláme? Já troškařit nebudu.

A já klidně.

Pak jsme tak jako oba tak mrtví.

Nastalo další ticho.

To se nedokážeme ani dohodnout?

Ticho a vpité pohledy – jeden do druhého – každý sám.

Na tomhle to závisí?

Možná, pokrčil rameny. Anebo že si každý udělá, co chce.

Přimhouřil oči: věříte mi?

A vy mně?

Přikývli.

Tichá dohoda byla uzavřena.

 

Dobře.

Dobře.

 

My ho můžeme učit vystupovat, můžeme ho naučit tančit a smát se a oblékat, můžeme mu říct, co dělat a co ne, ale jediný, kdo tomu opravdu rozumí, jediný z nás, kdo ho doopravdy dobře může naučit neverbální komunikaci, Severusi, jsi ty,“ řekla mu naléhavě a potom se sebrala a odešla, nechala Severuse přemýšlet. Oh ano, pomyslel si Severus, roky strávené na ostří nože ve službách Temného pána, a teprve teď přichází chvíle, kdy se mu jeho osobní oběť válce vymstí.
Stane se učitelem Harryho Pottera.


„Mlčte.“
„Cože?“ vykvíknul Harry.

Pššš,“ řekl Severus, přešel za Harryho a do ucha mu vysvětlil: „Strach je nejrozeznatelnější v hlase.“

Přešel k Harrymu, stoupl si přímo před něj. Řekl: „Oči dolů.“

Proč?“

Protože z očí lze nejsnázeji poznat zlobu.“

 

Přešel k němu, zvedl ruce a konečky prstů se nejprve dotkl, pak zatlačil a poté začal malými kruhovými pohyby masírovat svaly mezi Harryho obočími.

Co to děláte?“ zeptal se Harry a bál se i jen pohnout.

Uvolněte obličej.“

Cože?“

Svaly na obličeji – uvolněte je,“ řekl Severus a počkal si, až – vědomě a těžkopádně – Harry jeho příkaz uposlechnul, teprve poté prohlásil: „Když je člověk v napětí, jeho obličej strne. Dávejte si na to pozor,“ potom spustil ruku k boku a odešel.


Severus si k Harrymu přisedl. Upil z poháru a naklonil se k němu se slovy: „Přestaňte druhé tak okatě sledovat. Stejně nic nezjistíte.“ Znova upil, ačkoli hladina ve sklenici se nehnula.
„Cože?!“ obrátil se k němu Harry, tentokrát už dopáleně, „jak jste zase tohle uhodl.“
„Snadno,“ ubezpečl ho Severus, „lidé s kamenným obličejem se obvykle mylně domnívají, že vyčtou z výrazů ostatních jejich plány k večeři,“ s ironickým pozvednutím koutků se postvail a nechal Harryho přemýšlet o tom, zda je ten muž blázen, nebo génius, zda ho má nesnášet, nebo pln obdivu uctívat.

 

Kočár zrychlil; cesta pod koly ubíhala, ne však dost rychle. Sotvaže zpomalili, vyskočil Harry z kočáru a díval se. Díval se na tu obrovitou vatru, jíž se stala vesnice kdysi plná života. I teď bylo plno života, ne však v ní, ale kolem ní. Lidé usilovali o to uhasit požár. Předávali kbelík z ruky do ruky a zpět, malinkatá vědra snažila se o uhašení pekelné tlamy. Marně.

Harry strhl hábit z ramen: „Pomozte jim!“ zavelel.

Pottere, vraťte se!“ přikázal Severus příkře, leč zbytečně.

Harry už běžel – vyhrnoval rukávy – nabíral vodu –

Nestalo se však to, co očekával. Když běžel s vědrem vody, konečně si vzpomněl a vytáhl hůlku,s kterou začal ubohým proudem vody hasit a zároveň se pokusil zchlazovat žár; ale nikdo s ek němu nepřidal. Lidé přestali ve svém usilování. Přestali pomáhat, přestali hasit a přestali se snažit a pomáhat nezačali, ani když k tomu byli Harrym hlasitě vyzýváni. Život a shon se zastavil a lidé hleděli místo na své domovy na něj.

No tak!“ zavolal na ně zoufale. „Pomozte mi přece.“

Nepomohli. Zdáli se být příliš zhypnotizováni přítomností svého krále ve svém kruhu –

pohlceni silou magie, která se z Harryho hůky valila –

překvapeni, jak slabá byla –

překvapeni, že se někdo snaží místo nich –

vysmívali se té naivní snaze pomáhat, zvlášť proto, že vzešla od jejich krále –

A tak oheň pozřel obydlí do posledního.

Severus se na ten výjev díval. Viděl, že Potter nepochopil, jaký úžas přineslo vesničanům jeho zjevení.

Nepochopil, jak moc jim nejde na rozum, že jejich král jim pomáhá hasit; protokol velel pokleknout, prokazovat úctu – jakou ale úctu mohli králům prokázat, roztrženi mezi nenadálým střetem s někým tak vysoko postaveným, a absolutní destrukcí jejich celého života a živobytí?
Nepochopil, že to on zastavil jejich snažení o sebezáchovu. Nepochopil, že neprospěl, že jeho účast uškodila.
A Severus mu to tentokrát nevyčítal. Nevyčítal, že mu to nedošlo. Vždyť jeho gesto bylo gestem oddanosti, pokory, nezištnosti a nesobeckosti. Dobroty vtělené do těla a duše bez zkušeností.
Snad příště bude poučen. Do té doby se i Severus musel dívat na onu zkázu plápolající v pozadí údivem a úžasem stojících prostých lidí ohromených příjezdem králů.

Pokleslý na mysli a zamlklý, v takovém stavu se vracel kodrcavou jízdou spolu se Severusem a jeho průvodcem zpátky domů. Severus jeho prázdné oči a smutný výraz pozoroval dlouho a bedlivě, než se natáhl a s prohlášením: „Jste od sazí, Pottere,“ mu začal černé šmouhy rozmazávat po tváři ještě víc.
„Proč si nechali shořet svá obydlí?“ zeptal se Potter.

Severus svou snahu očistit Potterův obličej zpomalil, ale intenzitu nesnížil. Snažil se pochopit a nechápal – prostě tomu nerozuměl. Měl zlost. Měl vztek. Měl chuť začt křičet. Měl chuť se rozbrečet. Měl chuť Snapea za jeho klid rozsápat. Jak – může?!

Můžu za to?“ zeptal se Potter do ticha, které Severus nastolil, aby odhadl jeho reakci. „Je to proto, že jsem Vyvolený, nebo proto, že jsem váš manžel?“ dva laserem broušené smaragdy se do Severuse zabodly.

Hledáte, na koho svalit vinu?“ zajímal se Severus a tnetokrát i šmudlání zmírnil. Téměř se bál vydechnout, aby to Pottera příliš nerozrušilo.

Potter zavrtěl hlavou a otevřel ústa, ale oněměl v tu cvhíli, kdy měl říct ne, a tak umlkl. Od doby, kdy se stalikráli, od chvíle, kdy se Potter dozvěděl, jak jeho rodná země přijala tuto novinu, tuto studenou sprchu, měli o důvod víc k hádkám a neshodám. Podivně – jako by se přesně tomu Potter od prvopočátku snažil zabránit.

Jako by, přes zuřící vnitřní boj, odmítal se hádat. A taky se nenechal zatáhnout do žádné potyčky; ne, nehodlal stranit nikomu.

Stejně měl Severus pocit, že občas zapomíná, jakkoli zvláštní ta představa byla, které ze zemí říká i Severus rodná. Zkrátka a dobře mu přece jen dával za vinu, že se stal králem Norvežska. Jako by Severus musel automaticky stranit Norsku a Potter byl obhájcem... čeho nebo koho vlastně? Británie? Té, která ho přijala s otevřenou náručí jen pod podmínkou, kterou Norsko nekladlo, totiž že se za ni při boji s Temným pánem obětuje?

Ať byl důvod jejich reakce ten nebo ten,“ nadechl se Severus a znova se vrátil k bledé tváři, plně zaměřen na svůj úkol dostat z tváří saze pryč, „nic to na výsledku nezmění. Je to pryč,“ pokračoval naléhavě dál a zatlačil Pottera zpět do sadačky, když se pokusil o jediné chabé osvobození. „A vy musíte jít dál. Tak to chodí.“

Nechci, aby to tak chodilo,“ zamračil se Harry. „Ti lidé si nechali shořet domy kvůli něčemu, co jsem řekl nebo udělal, a já musím vědět –“

Ty domy by shořely stejně. Nebyl způsob, jak je zachránit. A vy musíte jedině vyvodit důsledky ze
zkušenosti.“
„Jaké důsledky? Co je podle vás tohle za zkušenost?“

Severus si povzdechl a narovnal se: „Jsme králové, pane Pottere. Naše přítomnost při takovýchto událostech není žádoucí. Lidé nás nenechají hasit jejich požár. Naše přítomnost je jedině rozptyluje a zdržuje jejich snahu zachránit, co se dá. Pro ně přesahuje náš význam jednu spálenou vesnici. Jsme naděje pro jejich děti. Přijít o život tak hloupě je pro ně nepředstavitelné.“

Proč bych měl přijít o život?“ zeptal se Harry zbrkle a odtažitě, s upřímnou nechápavostí.
„Protože,“ zavrčel Severus, „to je to, co se stává, když hoří – lidé přichází o život. Obvykle v ohni,
neutonou-li při samé snaze jej uhasit,“ s tím se odtáhl pěkně daleko od Harryho, hloub do sedačky, a odmítal se nechat vtáhnout do jakéhokoli hovoru, který se Harry snažil po zbytek cesty zavést.

Zdálo se mi, že vás znova zajal – mučil – a že vás – že na konci – že jste to ne –

vždy tu budeme s tebou – pro tebe –

nenecháme tě umřít

neumřeš zbytečně, o to se postarám –

kdysi jste mi slíbil –

že umřeme spolu –

že tě nenechám jít –

že mě nenecháte jít – nepouštějte mě –

držte se –

nikdy tě nepustím –

zachraňte mě –

kde vás najdu?

Zachráním – najdu –

ne, neodejdu –

platí to i obráceně?

Vždycky –

Nikdy –

Ještě nejste připraven.

Odpusťte, králi, já se snažil.

Je mi ctí, že si za svými slovy stojíš, Severusi.

Vždycky, králi –

Já tebe taky.

Černé oči překvapeně vzhlédly. Střety se s ostře zelenýma.

Bude to utrpení – a boj – ale bude to stát za to.

Nikdy mi to neodpustíte...

Třeba už se stalo, král svému poddanému hlubokou poklonou prokázal úctu a respekt, které k němu cítil.

 

Ještě tentýž den se vrátili domů.

 

Nikdy je nezachráníš všechny, Harry.

Někoho z nich mi musíš dát, Harry.

Ne!

Někoho z nich ni musíš dát.

Ne...

 

Nikdy je všechny nezachráníš.

Ale já musím.

Musím... musím...

Severusi! Něco se stalo! V Bradaicích. Musíme se tam vrátit. DNES!

 

Vběhl rozrušeně do místnosti, bez dechu, tváře červené a divoký, divoký výraz.

 

Ale já musím!

Dej mi je – hned!

NE!

Podívala se na něj... pootočila se k odchodu... ty blázne, zašeptala, než zmizela.

 

Potom je to všechno moje vina...

Ano. To je.

 

14.12.2016 20:58:46
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one