Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


 

Následujících několik dní se Harrymu špatně spalo; soudil, že si natáhl svaly při cvičení a hučení hlavy přisuzoval zase množství údajů, které si musel nezbytně a neprodleně zapamatovat o dynastii egyptské kouzelnické královské rodiny. Snapeovi nic nevyčetl. Smířil se s tím, že co bude živ, Snape se ho bude pokoušet od informací odstřihnout, takže plánoval najít si informátora, který ho k nim přivede. Aby Snape zůstal celý a Harry se informací přežral k prasknutí, zadávil se jimi a aby se informacemi třeba i zalkl. Přecpat se jimi k smrti by byla dostatečná odveta, ne? Kdo seje vítr, sklízí bouři, a Snape se o tu svou sám úctyhodně postaral. Nepomáhá odboj po nebelvírsku? Ale ovšem, beze všeho. Může mu připravit krásnou zmijozelskou domácnost plnou lží a intrik, a – kupodivu nebo bohudík – nebude si při tom ani připadat provinile. Třeba ho Snape začne konečně chápat, když přistoupí na jeho hru a začne operovat s jeho pravidly.

Třeba si konečně začnou rozumět.

 

Vzpomněl si na to s jasností a ostrostí úderu blesku – co se mu to zdálo? Polekaně odhodil přikrývku, proklouzl přes stráže Elvíry a Davida do Snapeova pokoje a požadoval: Musíme okamžitě za Brumbálem. Kolik dní uplynulo? Jak dlouho je tady zavřený? Nedovedl se z pocitu nejasné dezorientace vymanit; proč se ještě nevrátili do Bradavic?!

Proč?“ zněla Snapeova strohá, úsečná otázka. Muž se mračil a sledoval Harryho rozrušení s rozčilujícím klidem.

Protože ho unesl Voldemort – znova!“

Jak jste k tomu závěru dospěl?“ zeptal se klidně.

K jakému jinému závěru se dalo dospět?! Bezradně se na něj podíval a rozčileně na něj zakřičel: „To tady budete jen stát a zpovídat mě a nic neuděláte?!“ naštval se na něj; copak mu na Brumbálovi nezáleží?!

Uklidněte se, Pottere – jste rozrušený a nepřemýšlíte -“

Urážky?! „To jako vážně?!“ chtělo se mu brečet. Chtěl Snapea roztrhat. „Proč ještě -“ zastavil se – z rozrušení zapomněl – co mu chtěl vyčíst – pohnul se – vzpomněl si – podíval se mu do očí: „Proč mi ještě pořád – Proč jsme se ještě nevrátili do Bradavic? Co tady ještě pohledáváme?“ Co když usnul? Co když podlehl dračím spalničkám – umřel – a tohle všechno je zlý sen, ze kterého se nemůže probrat? Ze kterého se nikdy neprobere a nikdy nezjistí, co je skutečné – co realita a co zlý sen -? Srdce se bolestivě zachvělo – připravilo ho o schopnost se nadechnout – zapotácel se – v hlavě mu šumělo a ten šum rozostřil místnost – podlomila se mu kolena -

Absurdní, že ve chvíli, kdy padal k zemi – ale nedopadl – protože ho chytily kostnaté ruce – si uvědomil – že jsou on i Snape, oni oba – jenom v dlouhých nočních košilích -

Vzal jste si mě -“ pohnul rty; jeho perspektiva se zúžila na strop – černý jako uhel – a Snapeovu tvář, z níž k němu dopadaly dlouhé černé prameny, s niž měl chuť si hrát a hrál by si – kdyby měl sílu zvednout ruce a namotat si prameny kolem prstů - „proč to nechcete dokončit?“

Snape se děsivě mračil. Nečekal odpověď, ale nepřekvapila ho, když z bledých úst, z nichž vykukovaly křivé zuby, vzešla: „Nejste připravený – a nebyl jste.“

Jako by to bylo podstatné – když kdesi v Bradavicích mučí jejich Brumbála.

Co když nikdy nebudu? Co když se správného okamžiku nedožiju?“ Co když se ho nedožije ani jeden z nás?

 

Pak se ho nedožijeme oba. „Co jestli něco takového nepřipustím?“ ale bylo by zatraceně pošetilé nevzít v úvahu i tuto možnost. Co by bylo s Norvežskem? Co s Bradavicemi a Temným pánem? Proč by mu na tom mělo záležet, i jestli už to nebude muset řešit? Proč mu na tom, co bude po něm, přesto záleželo? Proč záleželo na tom, co bude i po Potterovi – a co bude s Potterem – a aby nějaký Potter byl, až tady už nebude on? Tohle přece zatraceně nebyly žádné pořádné myšlenky Zmijozela – a proč – nejspíš z rozespalosti – se jeho mysl zeptala, proč na tom záleželo ještě předtím, než se on nebo Potter nebo oni oba narodili?

Proč?

Jak jen že mohlo stát, že se mu tímto nebetyčným způsobem odkrvil mozek? Ano, stávalo se mu, že se mu odkrvily ruce a nohy, takže zapomínal na tělo – ale aby se mu odkrvila hlava natolik, aby Potterovi -

Potter se nadávil a kdyby ho nepřevrátil v náručí ústy k zemi, asi by se zadusil vlastními zvratky – nepozvracel jeho. - A co znamenalo to s Brumbálem? Ano, muselo dojít k odkrvení mozku, jinak si nedovedl vysvětlit, že zatímco Pottera drží a Potter ho tady nelogicky obviňuje a přesvědčuje k naprosté šílenosti, mezi čímž mu stihne zvracet na podlahu, na bosá chodidla, možnost, že je Albus v nebezpečí či dokonce v ohrožení života, pokládá za méně důležitou než Potterovy výčitky kvůli rozhodnutí, které bylo z jeho strany naprosto správné a prozíravé a dokonce moudré. Ano, měl v Brumbála absolutní důvěru, stejně jako věřil, že i kdyby se ho Temný pán zmocnil podruhé, Brumbál z boje vyjde stejně jako jeho mazlíček vzlétne z popela – zase živ a zdráv – ale přece jen – co kdyby? Co jestli?

Pottere?“ zatřepal s ním – Potter zamával rukama a zvracel vesele dál - „Co jste to říkal o Albusovi?“ Ale Potter ho nevnímal. Kývl na Vissera, kterému se vysloveně nelíbilo, že jsou s Pottere m v jeho ložnici – opět – vzal Pottera na ruce, přenesl ho do jeho vlastní ložnice – kde mu umožnil vesele zvracet dál a zahájil první zasněžený den letošní zimy obléknutím – úředními povinnostmi a dopisem poslaným po sově – do Bradavic –

která nikdy na místo nedorazila –

aby zjistil, zda je Brumbál v pořádku a přesvědčil se, že to byla jen jedna hloupá noční můra způsobená děsem a horečkou a přepracováním.

Jistě že jsem, Severusi,“ ujišťoval jej Brumbálova veselá tvář z krbu.

Zdravím!“ zavolala na něj McGonagallová zpoza ramene

Oslavujeme Minerviny narozeniny – dala si s námi trochu alkoholu -“ modré oko se přiblížilo a mrklo na něj - „nevyčítejme jí to, má právo na oddech.“

Tohle se zvrhne.

Pokud porodí tvé dítě – nechci - tom – vědět -“ konstatoval přísně.

Brumbál pokrčil ramen: „Dobře. A proč mi voláš? Je vše v pořádku tam u vás? Jak se daří Harrymu?“

Stručně přikývl: „Vyděsil se; zdál se mu zlý sen.“

Zlý sen...“ povzdechl si Albus „Ty se občas zdají nám všem.“

O čem byl?

O vás.“

Ne všem z nás se ale naplňují.

Ach tak.

Neřekl to.

Dávejte na sebe pozor, Albusi.“

Ani Albus ne.

Budu, chlapče. Usmály se oči.

Věděli to oni oba.

Děkuji vám, pane profesore.“

Mňau – mňau – mňau – tahle packa bolela – Mňau – mňau – mňau – ocas jsem si natrhla – mňau – mňau – mňau – ouško ještě ne -“

Stál za ním – díval se do krbu – klidný. Oči zeleně klidné.

Avada kedavra!

Spojení krbu se uzavřelo.

Za všechno.

 

Procházel kolem gobelínu – po nesčetněkrát – se Snapeovým rodokmenem. Dlouhé dny a noci – nebylo co dělat – kromě spousty úkolů, jež se prostřídaly s výčitkami a tvořily luxusní konglomerát naprosté mizérie všedního zimního večera, stráveného příjemnou únavou a nepříjemným vzpomínkami a bezcílnou potulkou po cizím hradu – a možná už ne tak cizím – němž se jedna dobrosrdečná duše snadno zatoulala a které měl hrad tendencí pohřbívat v sobě, nebyla-li duše dobrosrdečná až tak moc. Občas z něj šel strach a občas to byl jediné, co poznával a dokázal mít na cizí zemi s cizími lidmi rád. Kromě lidí, které měl rád, ale které neznal. Za které položil svobodu, a za které by položil život, a o nichž tušil, že o to – o něj a jeho oběti – nestojí. Ano. Kromě pár výjimek. Prozřetelných,, moudrých a spolehlivých lidí – jako byl Visser – David – Elvíra. Které neznal. Ale měl je rád a věřil jim. Ale... neznal je. Na rozdíl od Snapea. Kterého... až na ten ma detail... neznal taky.

Znal ale Snape vůbec sám sebe? Znal sám sebe Harry? Věděl, co mu řekli, a nic víc. O rodině. O Lily. O Jamesovi. A většina z těch věcí byla ne zrovna pozitivních. Zvláště ty, s nimiž se mu s láskyplnou rozkoší nenávistně svěřovali Dursleyovi. Byl na tom Snape jinak? Až tak moc – o tolik – jinak? Věděl něco víc - vlastní rodině? Věděl a dozvěděl se to hned, jak všichni ostatní – normální lidé – jako Ron? Jako Hermiona? Věděl, že bude princem? Králem? Ne. Ne, to nevěděl. Učili ho to – někdy pak? Kdo asi? Jeho matka? …pozoroval dlouhou řadu písmen před jejím jménem a vrtalo mu hlavou, co znamená ta řada písmen, která jí předcházela.

Byli to její sourozenci,“ vyděsil ho; vůbec s Snapeova příchodu nevšiml.

Co se s nimi stalo?“ zeptal se ve stejné chvíli, kdy zaznamenal minulý čas ve Snapeově formulaci.

Nastalo dlouhé ticho, při kterém začal Harry zpochybňovat, zda bylo vhodné se zeptat – třeba to Snape považoval za natolik osobní věc, že nechtěl, aby do ní cizinci strkali nos a věděli, co se za ní skrývá. Dlouhé ticho vážnosti situace napovídalo a čím víc se natahovalo, tím delší a silnější bylo Harryho přesvědčení, jež se mu ovíjelo kolem krku a stahovalo se tam jako smyčka, která ho dusila, jako obojek, kterým sám trhal, aby se odvedl od té náležitosti, kterou tak kardinálně pohnojil, co nejdál – co nejrychleji – pryč -

Snape se pohnul a Harry byl přesvědčený, že něco strašného udeří. Svým způsobem měl pravdu. Jen ne v té formě, jakou čekal – žádný úder za jeho nevhodné dotazy nepřišel. Jen ťafka: „Zemřeli.“

Všichni?! Měl chuť vykřiknout – úlevou i šokem. „Všichni?“ zeptal se místo toho smutně a prázdně, zatímco mu pozvolna docházel význam řečeného, a dopad, jaký to muselo mít na ženu, které o ty děti přišla, na jedinou dceru, kterou se jí podařilo vychovat, a na Snapea – kterého právě tato žena vychovala.

Dalo se s takovým žalem přežít bez hořkosti?

Ráchel...“ - Znova se podíval na gobelín, když na jméno dotyčné osoby poklepal Snapeův prst. Vážně Ráchel? Ne babička? Ráchel? „Některé z nich zemřely po porodu, některé při něm a jiní ještě před ním.“

Proč je pojmenovala podle abecedy?“

Musela se pomátnout žalem. Jedině tak mohla všechny své děti pojmenovat podle abecedy.

Nelitujte ji, pane Pottere. Ta žena byla nesmírně nekompromisní a všichni pod její krutovládou trpěli. Byla drsná. Nebyla spravedlivá. A dokázala přežít. Kdyby se dožily – trpěly by. Kdyby se dožily – a ona je vychovala – moje matka by zemřela. Nebyl bych králem. A tato země by pravděpodobně dávno přestala existovat. Určitě by boje o trůn nepřestála, ne dokud o ni usiluje magická část Británie. Stalo se, co se mělo stát. To dobré – i to špatné.“

Ale stejně,“ řekl Harry a podíval se znova na gobelín, „taková ztráta nemůže nebolet.“ A nemůže nezanechat stopy.

 

Osobně ji považoval spíš za vypočítavou a její děti za koťata, která padla jako oběť její mocichtivosti a soupeření s ostatními sourozenci. Chtěla na trůn a trůn si urvala. Ale co on mohl vědět? Vždyť ji jenom znal.

Všechny je pohřbila na hřbitově za sadem,“ poznamenal. Jediný akt, o kterém věděl, a který částečně ctil potencialitu jejich důležitosti – možnost stát se budoucím králem – byl ten, že jim na hrob nosila květiny. Jednou za rok. Všem naráz. Věděl to, protože to dělala zrovna v den narozenin jeho matky. Jen si nebyl zrovna jistý, že je vnímala i jako lidi.

My máme hřbitov?“ vlila se Potterovi tou jedinou poznámkou barva do tváří a vzrušení do očí a energie do žil Severus v ten moment věděl – že měl pravdu. Je ještě dítě – a navždy jím zůstane. Může se s tím smířit – může se vztekat – může ho nenávidět – může ho za to milovat – může cokoli – je to na něm – ale Potter se nezmění. Je na něm se rozhodnut, jak k tomu přistoupí.

 

Na cestu do Egypta se vydali po moři. Obrovskou lodí, kam se vešly všechny tašky s  oblečením, a pomalu celé Norvežsko – nebo aspoň všichni jeho představitelé, s kterými se Harry znal a do té doby si s nimi vyprávěl a učil se s nimi, jak se v různých zemích Evropy a světa chovat – jakou historií vládnou – a proč je to či ono chování nevhodné. Čeho by se měl zdržet a co si má zapamatovat, se mu samozřejmě během noci promíchalo a s gulášem, který na dně jeho paměti zůstal, s tím roztomilým kalem ničemu, měl teď hrdě jít a reprezentovat nejen Norvežsko, ale i Velkou Británii a Skotsko – když už byl ten Hoch, so přežil, aby ho všichni mohli dál beztrestně mučit.

Škoda – že sem s ním nemohli přijít i Ron a Hermiona. Vážně by mu teď pomohlo mít je tady – a Brumbála – aby opravili, co on zpacká.

Na palubě byla spousta kajut a každá, do které vešel, byla vybavena pohodlnou postelí se spoustou malých polštářků, a obložená dřevem. V každé byl malý noční stolek z obou stran s lampičkou a ve svém našel malý, lehce zmačkaný komiks s pohyblivými obrázky. Jen do jedné z nich Harry nedovedl vstoupit; její dveře byly dvacet čtyři hodin denně neprodyšně uzavřeny a všichni – David, Visser, Elvíra – se na dveře podezřívavě dívali; jen kapitán lodi, který neustále držel kormidlo a z jehož utržené nohy podepřené dřevěnou náhradou se magie v proudech valila, se usmíval, v puse fajfku, i když mluvil, a ubezpečoval je, že je v ní jen jeden podivín, jeho dobrý známý – Elvíra a David přísahali, že jim kapitán řekl, že by to snad mohl být i vzdálený bratranec – a že je vše v pořádku a nemají se bát. Pokaždé podotkl, kolik hodin jim k bezpečnému připlutí na břeh zbývá a další dotazy ignoroval anebo ho omlouval, že je to plachý člověk s alergií na světlo, který trpí mořskou nemocí a jeho dech páchne po slivovici a natrávených grapefruitech. Visser – když šel na výzvědy – tvrdil, že opil jednoho námořníka – a ten mu prozradil, že tam svého bratrance kapitán zamkl a nepustí ho dřív, než v Egyptě přistanou.

Že byl Nor – a že ho všichni dobře znali – nikdo se neptal, co za morouse se za dveřmi skrývá.

Jeli s nimi i Olivia Van der Meerová a Magnus Smits, s nimiž se Harry tak často nepotkával, a s kterými Snape o něčem živě debatoval, a ten chlápek přes motýly, jehož jméno znělo tak rusky, o kterých se s ním posledních pár dnů neustále bavil, ten milý báječný muž začal být malinko otravný, a tak se před ním Harry schoval – do kuchyně.

Měl byste být na večeři,“ poznamenal hluboký hlas.

Nechal jste mě v tom!“ vyhrkl na něj, sotva mu došlo, kdo to s ním v místnosti ještě je. „Nechal jste mě poradit si s ním, jak umím!“ vyčetl mu.

Ale ovšem že – to je přece to, o co jste stál!“ hájil se Snape.

Chtěl jsem – chtěl jsem -!“

Pomoct?“ napověděl mu Severus suše.

Zuřil. Snape ho dostal.

Ano – ale ne -“

Takhle?“

Tohle se vám náramně hodí, že jo?“

Že chcete dělat, co sám uznáte za vhodné, ne to, co je třeba? Docela ano,“ přitakal Severus.

Překroutit to! - Ne, tohle neberu – nebyl jsem připravený -!!“

Jsou to naši lidé – na ně se ani připravovat nemusíte.“

Chtěl jsem pomoct! Skutečně pomoct – ne řešit nezávazné tlachání motýlofila!“

Kdybyste ho neřešil vy – musel bych ho řešit já. Tímto mi skutečně pomáháte.“

Ne. Nepomáhám a oba to víme!“ zlobil se dál.

Snape se na něj podíval – podíval se ještě jednou – a zavrtěl hlavou.

Dejte – mi příležitost!“

Dostal jste ji a právě jste ji propásl.“

Nebyl jsem připravený – nevěděl jsem, že je to zkouška!“

Sex není zkouška a přesto se opovažujete tvrdit mi, že na něj připravený jste?!“

Pokud jste vy připravený na to mít manžela, já můžu mít sex!“

Ale o tom to je, Pottere, já nechtěl mít manžela – to manželství jste si vymyslel vy a – NE!“ mávl hůlkou a zavřel a zamkl jediný východ z místnosti. „Ještě jsem neskončil!“

Ale já jo!“ zakřičel a otočil se zpátky na Snapea. „Už mám pokrk těch vašich výčitek -“

- nejsou to výčitky -!“

- a přesvědčování, že jsem nám to způsobil já!“

Necháte mě domluvit!“

Přinuťte mě!“

Necháte -“ řekl – pokročil vpřed chytil Harryho a ruku, „to manželství jste si vymyslel vy a nechal jste Brumbála vás v tom podporovat – nemusel jste to myslet zle ale svět nespasíte jen dobrotivým přesvědčením. Jsou jiné sily, které neovlivníte vy ani já a jen proto, že uděláte správnou věc, se problémy ostatních nezmenší ani nevyřeší. Nenuťte mě přihlížet nebo způsobit ještě navíc něco, bez čeho se oba obejdeme.“

Neovládl se: „Já vás tak nenávidím,“ nadechl se a plivl Snapeovi do obličeje.

Kéž byste mě aspoň jednou chápal,“ řekl Snape a pohnul se vpřed. Bez varování Harryho políbil a Harrymu omotal ruce kolem krku, aby mu polibek vrátil – jenže někdo zaklepal na dveře – Harry si uvědomil, co se stalo, vrazil do Snapeova hrudníku a vlepil mu facku: „Víte – to děsivé je – že bych vám to doopravdy odpustil a víc bych se neptal. Nechal bych se jen tak odkopnout. Jste manipulativní bastard a já to vím – ale jak se považujete upřednostnit sebe nebo mě před svými lidmi?!“ trhl dveřmi a se vztekem a ponížením nich vyběhl předtím, než mohl uslyšet ztracené: „Tak jsem to nemyslel!“

 

Rozpolcený mezi vztekem, zuřivostí, ponížením a odhodláním bouřil tam a zpátky po lodi, která mu už byla nějak malá a lidmi přeplněná. Dnes víc než kdy dřív hodlal zajít, kam až nejdál mohl, a získat, co mu náleží – úctu svého manželství. Odsuzoval Severuse Snapea k tomu, aby se stal jeho manželem, jak se sluší a patří – odsuzoval ho a ukládal mu naplnit jejich manželství – a to v co nejbližší – době – okamžitě – ihned – včera bylo pozdě a žádné zítra nebude. Nenechá se ponižovat. Nabyde svá manželská práva, která se mu Snape odvažuje odpírat zcela jistě čistě proto, že ještě nedostál své manželské povinnosti – co to plácl?! Že mu ji Snape odepřel, neobtěžoval se ho ani obtěžovat – ne – to bylo špatně! K čertu! Byl rozčilenější, než vůbec tušil když ani nedokázal správně formulovat, jak nevýslovně ho Snape ponížil – ochudil – jak mu odepřel – což způsobilo – že neměl – ano! Tak je to! Neměl svá další práva, a to proto, že mu Snape odepřel to první a primární, jímž se svazky běžně pečetí, a ještě to zametl pod koberec pod rouškou nějaké hloupé – tupé -bizarní – směšné výmluvy! Mladý? Pche! Nepřipravený? Haha! Nezkušený – no to -

Kruci.

To teda byl.

Kruci – kruci – kruci – co s tím?! Co když Snape čeká -? Ne! Co když Snape , a proto nechce -? Ne! Sakra! Okamžitě jde za ním a znásilní ho dřív, než si něčeho všimne – jo, to je dobrý – ne – vynikající plán! Všichni budou šťastní a spokojení – hlavně Harry – a konečně se někam posunou – konečně bude moct doopravdy pomáhat s vedením země! Konečně nebude jen na obtíž! - Ale on o vedení země přece nestál! Do háje, tak proč se do toho míchá?! - A o když ho znásilní a Snape stejně pozná -? Procházel kolem kajuty s věčně zavřenými dveřmi, když... do něj něco vrazilo a povalilo ho to na podlahu, čímž mu myšlenky docela unikly, protože na něj spadl – Ron!

Já nerad!“ vykřikl zrzek vyděšeně.

RONALDE WEASLEY – JÁ TĚ PŘERAZÍM – JÁ TĚ ASI VÁŽNĚ -!“ křičel odněkud Hermionin hlas a do toho zapištěl pronikavý mňaukot Hermionina mazlíčka Křivonožky. Znělo to, jako by se s někým pral, a když kolem viděl probíhat nejprve zrzavou skoro normální kočku skoro normální studentky skoro normální (kouzelnické) školy, vyběhla za ní -

Paní profesorko?“ zeptal se udiveně, aniž se stačil – i když chtěl – Rona zeptat: Co tady děláš?!

Kočka se s dalším skokem proměnila v profesorku přeměňování – jejich kolejní ředitelku která se chytla za hlavu a zapotácela se.

Vážená paní profesorko!“ zazněl přísně Brumbálův hlas. „Nevaroval sem vás snad dost důrazně, že kocovina není žádná legrace?“ Muž v citronově žlutém hábitu si stoupl po její lok a chytil ji za loket.

CO SE TO TADY DĚJE?!“ zahřímal Snapeův hlas.

Všichni dotyční strnuli – včetně Křivonožky – a až na Brumbálovo radostné: „SEVERUSI!“ - přivítání – začali jeden přes druhého všichni překotně omlouvat svou přítomnost na lodi, která mířila do Egypta s posádkou, která měla být původně zcela zasvěcená norvežské delegaci -

BLACKU – LUPINE! VYLEZTE Z TÉ KAJUTY A TO INED – ŽÁDNÉ ZBABĚLCE NA PALUBE NETOLERUJI a ROVNOU je házím přes palubu do moře!“

Nastalo hrobové ticho. Křivonožka mávl ocasem: „Mňau?“

Vylezte,“ vyzval je znova – naštvaně. „Nevěřím, že věříte, že uvěřím, že se sem Brumbál propašoval s Weasleym a Grangerovou ale bez vás,“ vyplivl s přezíravou lhostejností a založil ruce před tváří osudu.

Pomalu se z temného rohu vymotal černý pes – a za ním Remus Lupin.

Siriusi!“ vykřikl nadšeně Harry.

Nemůžu uvěřit, jak nezodpovědně se chováte! Víte, co by nám mohli za to, že si převážíme bez oznámen cizince udělat?! Máte ponětí, co by nám mohli udělat za to, že převážíme uprchlíka?! Blacku já tě asi zabiju! - Asi? Ne, určitě! Ty nemáš rozum!“

A ty zase srdce – evidentně nám takhle vyhovuje žít!“ rozštěkal se, sotva se proměnil do lidské podoby – a pak – jak ohromné divadlo! - skočil na Pottera a začal ho oblizovat a ošmatávat -

Dokonalé divadlo,“ ucedil vztekle a bořil se na Remuse: „Nemohl sis ho pohlídat?!“

Ale Severusi – snad nebude tak zle...“

A vy?! To jste se pomátl už i vy, vodit mi sem – s Potterem na palubě! - zločince?“

Sirius není žádný zločinec!“ vystoupil na jeho obranu i Potter a Severus pochopil; je v přesile a nic s tím neudělá.

Severusi – pojďme si o tom rozumně promluvit -“ začal Brumbál.

Ohromné,“ uťal ho rovnou. „Vážně ohromné.“ A nechtěl se o tom bavit. „Už jste tady – tak si udělejte pohodí,“ podotkl jízlivě a zamíři pryč. Možná – jen možná – se o tom nechtěl bavit. Ani diskutovat. Ani to rozumně řešit. Ohrozili je a tím to haslo.

Neboj se -“ zvolal Black. „My si ho uděláme.“

Idiot. On to vážně nepochopil. Nepochopil, že jednou v životě nejde o ně dva – a to vůbec. Raději se stáhl.

 

Zaslechl ho plížit se za ním; neušil, jak se sem dostali, a bylo mu to lhostejné. Netušil, jak krásně se přivítali a jaká slova nadšení padla. Nehodlal se hádat a tak se raději odrazil od zábradlí a vydal se pryč.

Neutíkej, Srabusi!“ vyzval ho Black.

Copak ti nedochází, ty idiote, že ohrožuješ Pottera?“

O nic víc a o nic míň než tobě, že nás Harry u sebe potřebuje!“

Měl jsem za to, že máš o jeho bezpečí zájem!“

A já zase myslel, že ti bude víc záležet na tom, co cítí – mělo by.“

No jistě – o tom ty víš nejvíc.“

Víc než ty zjevně ano.“

Nechejme toho – nechci, abys skončil mimo palubu.“

Překvapeně na něj pohlédl: „Ve vodě bys sice skončil ty, ale...“ taky to nechci. Stiskl rty.

Kvůli němu.“

Dobře. Kvůli němu.“ Pohlédli před sebe a dívali se, jak se břeh blíží.

 

 

 

01.12.2016 15:47:10
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one