Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Proč se mě pořád na něco ptáte?!“ vyletěl Potter a zjevně – zjevně nerozuměl tomu, že potřebuje vědět – že aby se rozhodl – Nerozhodně k němu přistoupil a zvedl ruku – které se Potter div nelekl – dotkl se prsty příjemně teplé, hebké šíje. Potter strnul očekáváním – nevěděl, co se bude dít dál, netušil, co má čekat – to bylo bolestivě zřejmé. Taky věděl, že by vyvolal oheň vzrušení, kdyby ho rovnou políbil. Mohl překlenout jejich vzdálenost rychle, a kdyby zrychlil, mohl přeskočit veškerou tíživou nejistotu, a dostal by se k příjemné části dřív, kdyby si to ale usnadnil a nenapínal je oba, přeskočil by i všechno to příjemné, co za to stálo. Jako byla netrpělivě tlukoucí tepna na Potterově spánku, mrštný jazyk, kterým si svlažil okoralé rty v předtuše, chtivé oči, přitahovány zvědavostí k jeho obličeji, zčervenání, které mu vnukla do tváří touha – sledovat hru jeho tělo byla nádhera v pohybu. Zdálo se mu, že kůže pod prsty třpytí nezkažeností a dobrotou – když se dotkl krkavice, schovávající se za bělostnou pokožkou hrdla.

Zapomněl dýchat – což Severuse fascinovalo. Sálalo z něj teplo, žár nevyslovené touhy, který jej nabádal Pottera svést – nebo se o to aspoň pokusil. Pomalu se sklonil, ruce mu klesly na Potterovy úzké boky, a přitáhly si ho k sobě, aby mohl Pottera stisknout, obejmout a na malý okamžik vyrvat osudu a vesmíru a nechat si ho pro sebe. Klesl ústy k Harryho ústům. Harryho ústa se k němu vztáhla. Zpomalil, když ucítil nutkání zrychlit – nabídl možnost k útěku nebo odmítnutí, nejistotě a pochybám, k nevoli. Objal ho, když se nic z toho nekonalo a políbil muže ve své náruči hlouběji – políbil Harryho.

 

Kde jsme se to ocitli?“ rozhlédl se Harry.

V ráji,“ vydechl Remus.

V pekle,“ zavrčel Severus.

Na zcestí,“ odpověděla Faraonka.

Co se stalo? Jak jsme se sem dostali?“ rozhlédl se Harry zmateně.

K tomu odpovědět si na tuto otázku potřebujete vrátit se na začátek.“

Na začátek?“ zopakoval Harry.

Kde je začátek?“

Správná otázka!“ zareagovala svižně Faraonka a podívala se Snapeovi do očí. „Přišli jste, protože jste se ztratili a naše kultura – jazyk – náboženství a styky s podsvětím mají nejblíž k tomu, co je nutné zjistit před tím, než můžeme pokračovat.“

Asi vám nerozumím,“ přiznal se Harry.

Ani nemůžete,“ přiznala žena ve zlatých šatech se zelenýma kočičíma očima a svižně s pohnula.

Ne?“ zeptal se nechápavě Remus.

K tomu, abyste porzuměli, musíte se vrátit na začátek, a k tomu, abyste tak učinili, musí se vám vrátit paměť.“

Jak to uděláme?“ zeptal se dychtivě Remus.

Co tím myslíte?“ zeptal se Severus ostře.

Harry mlčel. Sledoval ženu a její pohyby a měl pocit – že rozumí – a cítil, že ne. A rozdíl od svých společníků odpověď nehledal; rozhlédl se a všude kolem byla mlha prosvícená bílou a světlem a sklo – zahlédl sklo, přes nějž nic neviděl, a za kterým byli oni – Brumbál – Sirius – a za nimi – Lily – Eileen – James – a za nimi... za nimi...

Kam jdeš?“ zavolal Remus, teprve tehdy se Harry ohlédl a uvědomil si, že se pohnul. Pohlédl ke sklu. Něco ho volalo. Něco tam vzadu bylo. Něco... něco... už a ještě, ještě a už – něco.

Pusťte nás,“ naléhal Snape, „nebo alespoň jeho – nechte ho vrátit se domů, o to jediné vás žádám.

Faraon pozvedl obočí: „Já vás ale nedržím.“

Ne? Tak kdo tedy?“ zeptal se Remus a Faraonka mu věnovali tajemný úsměv. Vše, co nepotřebovali vědět, a co vědět potřebovali, měli v sobě.

Nesli si to s sebou.

My?“ zeptal se někdo nechápavě; Harryho slova rozptylovala – nemohl se dočkat – chtěl se podívat za oponu – za sklo – za mlhu.

Za Siriusem, McGonagallovou a Brumbálem – za Ronem a Hermionou – za rodiči. Chtěl se jít pozdravit s maminkou a tatínkem –

a opravdu ne Brumbál, ani jeho dva přátele – to Lily a James narazili do skla a začali pěstí bouchat a přivolávat na sebe pozornost a co bylo víc –

Lily? zavolal udiveně Remus.

Lily...“ vydechl Severus.

Jamesi!“ vykřikl Remus a to byl pro Harryho impuls přiběhnout ke sklu a začít brečet a křičet stejně jako žena, již přes sklo neslyšel – a tisknout dlaň tam, kde se sklo vděčně ohřívalo teplem její dlaně –

Je mrtvá,“ postavil se za jeho pravé rameno Snape. „Pokud cítíte teplo, je to lež.“

Zelené oči přeskočily ke Snapeovi a Harry ho pro tu chvíli nenáviděl – že na see strhl její pozornost – že se opovážil v takové chvíli promluvit – že ji zničil – že měl pravdu.

Prudce se otočil – a slzy neslzy, přimkl se ke Snapeově hrudi a dusivě jej objal a rozplakal se mu do ramene.

A Snape ho k sobě přivinul a zesílil objetí.

Pojďte,“ zavolal na ně Remus, „hýbou se,“ řekl a ukázal tím směrem, kterým Lily a James šli a ukazovali.

Aniž si cokoli vysvětlovali, jako jeden muž se Severus i Harry tím směrem vydali.

 

Freud by tvé sny označil jako konglomeráty.

Sigmund Freud by… „Co by?“

 

 

Přivítal ho ve svém chrámu slovy: Pojďme si popovídat. „Řekněte mi, pane Pottere, netáhne se snad historií řada ubožáků, kteří byli doceněni až po své smrti? Zatímco ti, kteří tancovali na jejich hrobech, byli ve své době považováni za vůdce, vítěze doby, za krále?“

Nechápal, kam tím míří.

Je až pozoruhodné,“ protáhl Voldemort, „jak se dějinami traduje schematický pohled na svět – boj dobra a zla, při němž Kristus, Bůh, Ahura-Mazda, Marduk a další jim podobní ubožáci zvítězí nad lží a nenávistí, nad zlem a podlostí, a vezmou s sebou lidi podle zásluh, věrnosti a oddanosti, přičemž jejch jediným kritériem výběru – jediným požadavkem – jedinou podmínkou pro to vzít je s sebou, je, zda jsou dobří, spravedliví, čestní, věrn hodní. Konali jste dobro? Výborně – následujte mě! Vůbec nevadí, že nemáte předpoklady zvítězit. Stačí, že mě máte rádi a na srdci vám leží dobro světa. Vaše duše bude spasena. Mě označují za zlého, jako byste se nepostarali o krutější osud a zbytečnější smrt vašich nebohých dobrosrdečných tupých oveček. Jsou tak – skoro je mi jich líto.“ Skoro – plálo jako rudý vykřičník v očích Temného pána. „Proč? Proč vlastně, Harry Pottere, prozradíš mi to? Konám dobro. Vystoupil jsem ze smečky vlků, kteří chtějí uniformitu. Ti vaši samozvaní představitelé nesnesou pomyšlení, že je někdo lepší a výjimečnější, jdou krvelačně po všem a po všech, kteří nesplňují jejich definici normálnosti, aby z něj strhali výjimečnost, nebo mu prokousli hrdlo a nechali ho vykrvácet. Proč se oni nikdy nezamyslí? Proč se oni neptají sami sebe, zda nejsou to zlo? – Jsou plní nenávisti, víš, Harry? Jsou podlí, zlí, úlisní, prolhaní a závistiví. Jsou to pokrytci s kvalitami, z nichž nevlastním ani polovinu. A přece já mám být ten špatný!“ zvolal nevěřícně a palácem se jeho hlas rozduněl. „Jim nestačí spasitelé, které měli, hledají si další a další. Jsou nevděční a jejich normálnost si žádá čím dál tím větší daň, za jejich svobodu je třeba čím dál tím větších splátek a já se ptám, kam až se boj o jejich svobodu vyšplhá a koho ještě strhne do propasti? Jejich dobrota má hranice. Sleduji, jak se rok za rokem víc a víc hrbí a kroutí jako mudlovská stařena před silou mých lidí a ptám se: už se nemíní narovnat? Nepostaví se už rovně? Zapomněli jak? Člověk jí vrazí do ruky berličku – a pokračujte, madam... ale ona padá a hroutí se a utíká vystrašeně ke všem čertům a já se ptám: takhle to u vás funguje? Dokdy? Dokud se z těch bídáků – vašich vůdců – nestane něco odporného a zapšklého, zahořklého, co se dobrému člověku nepodobá ani omylem! Ale jsem ten špatný!“

Harry vzteky – strachy neschopný pohybu, si jen pomyslel, že o tom tedy doopravdy neuvažoval.

Že jsi o tom neuvažoval?“ rozesmál se z hloubi díry umístěné tam, kde má každý srdce, Voldemort. „Ale to bys měl,“ řekl až káravě. „Tvůj čas se taky blíží.“

Blíží?“ zamrkal Harry. „Můj čas? O čem to mluvíš?“

Voldemort se pousmál; zamyšleně – a vítězně: „Čas, kdy tě taky obětují.“

Taky?“ zopakoval Harry.

Jako mě,“ vyvsětlil Voldemort, „ale já si svůj osud zvolil. Až ten čas přijde, půjdu dobrovolně, jako každý velký vůdce. A pak – pak se vrátím.“ Protože nejsem jako každý vůdce. Jsem víc.

O jaké oběti to tady mluvíš?“ zeptal se konečně Harry.

Voldemortův úsměv tentokrát odhalil malé špičaté zuby: „Všechny spasitele jejich přátelé obětují, Harry, všichni ti dobří, spravedliví lidé, jež vědí, jak se to má dělat správně, potom za sebe pošlou náhradu – oběť – návnadu – ženu nebo dítě? Na tom jim nesejde, hlavně že to nejsou oni. Pokrytecké, že?“ prohodil a sjel pohledem sloup za Harryho zády. „Není to škoda?“ prohodil náhle Voldemort. Harry se na něj podíval tázavě. „Lidé si všech těch skvělých mýtických bohů podsvětí neváží, víš, že v ně už dokonce ani nevěří? – Co je pozvat na návštěvu k nám, na zem?“ dotázal se a Harry si pomyslel, že musel zešílet, a jen zoufale uvažoval, čím k tomu přispěl.

Volám tě k nám – přijď!

poslechlo hlas druha a přišlo.

Označil bych tvé sny jako složeniny. Mozek každého z nás ve snu skládá zážitky z více míst a událostí. Ve tvých snech se neobjevují jen tvé myšlenky, zážitky, fakta a vědomosti. Jsou v nich i ty Voldemortovy,“ pak se odmlčel a změřil si vyjeveného Harryho jedním rychlým pohledem. „Zkus své sny rozdělit, Harry.“

 

a pravda se vyjeví – ale komu? A jaká?

 

Co kdybych vám řekla, že si můžete vybrat – uměli byste?

 

Jsou ty plné krve a ty plné žalu a zoufalství.

A pak jsou ty sny, které slibují pomstu všemu a všem, co nás dělilo. Ve jménu lásky – skoč. Ve jménu lásky – žaluj. Ve jménu lásky – odpusť. Příště budeme kralovat oba.

Budeme muset. Příště tě nepustím.

Dobře, řekl a díval se; jeho pohled se mohl zdát šílený. Byl ale jen příliš vážný, než aby ustál normální výraz.

Dobrá, řekl Severus, potom se vám svěřuji do rukou.

 

Tady nejste v Norvežsku a nemůžete zneužívat svého postavení proti mně. Žádný David, kterého si omotáte kolem prstu, aby šel proti mému příkazu, žádná patová pozice, z níž mě zaženete do rohu, abych si vás vzal. Tady jsme zase ten protivný profesor lektvarů, člen Fénixova řádu, a jeden podřadný budižkničemu student, který musí všechny své profesory poslouchat, a který musí poslouchat o to víc, že po něm jde jeden moc nebezpečný kouzelník, je vám to jasné!?“

O čem to, do háje, mluvíte?!“ vystartoval ve zpětné reakci Harry. „Nikým nemanipuluji a nikoho nezaháním do kouta!“ ohradil se.

 

 

já vám říkal, že mě máte na slovo poslechnout

 

! Křič

 

šVIH

 

 

Mluvím o tom, že s Davidem Bronxem nepokrytě flirtujete, aniž jste se předem domluvil se mnou!“

Harry zalapal po dechu; myslel Snape vážně to, co naznačoval? Má povoleno mít pletky, dokud mu je Snape předem schválí? Platí tohle pavidlo i -?

No jistěže – jistě že platí!

Jste mi odporný!“ vyprskl naštvaně.

Bez ohledu na to jste a navždy budete můj manžel.“

Nedovolím vám chovat se tak ke mně!“

Jako k manželovi?“ zeptal se Snape výsměšně.

Jako k blbci, kterého vodíte za nos s někým – bůhvíkým. Budete mi věrný, slyšíte?! Věrný!“

Snape se nadechl – a nadechl – a nadechl a přimhouřil oči a natočil hlavu na stranu: „Vy -?“

Harry ho propálil pohledem, vztek mu semkl čelisti a ovládl jeho výraz; za tu povýšenost a přezíravost a potlačený, špatně skrytý výsměch – za to překvapení, které snad nehrál – jím projela žhavá zuřivost; nenáviděl, jak se Snape dívá a nenáviděl, o čem Snape přemýšlí a zoufalostí mu byl ochotný vrazit, jen aby měl nad tím mužem projednou absolutní kontrolu. „Proč si myslíte, že bych stál o milence, pane Pottere?“ zeptal se Snape dokonale nekonfliktním hlasem, kterým Harryho zradil – a Harry nevydržel, musel se mu nějak pomstít – a tak udělal ten poslední krok vpřed a zalepil Snapeovi pusu svou v jednom zuřivém – bláznivém – nešikovném – uslintaném – a trochu bolestivém polibku.

Protože mohl.

 

Co kdybych vám řekla, že si umíte vybrat: mohli byste?

 

Žena pololežící na lůžku při vstupu Severuse do místnosti přimhouřila oči; nevypadala nemocně, vůbec ne. Jen protivně a nedůvěryhodně, jako vždy.

Co ty tady?“ štěkla na něj.

Přinesl jsem vám…“ než stačil natáhnout ruku s košíkem či doříct větu, přerušilo ho výsměšné odfrknutí.
„To na tebe padl los, co?“ řekla s pohrdavou přezíravostí a dodala: „Hochu nešťastná, ty ale vůbec nejsi Princ.

Trochu hrdosti – alespoň co by se za nehet vešlo. Sebejistota. Inteligence, pro dobrotivou Walpurgu, alespoň jedno z toho kdybys mohl mít! A ne nedostatky, kam se jeden podívá. To tě matka nechá vypadat takhle? Jako nedorostlou žížalu? Oh – jistě. Já zapomněla. Ta si přeci vzala mudlu, tak co od ní čekat?“

Stál tam, cítil, jak se mu horko a zima honí po těle, proklínal začínající červeň a prosil kohokoli a cokoli, aby odtud mohl co nejdřív odejít.

Ta žena zatím chmatla po košíku a tři pomeranče mu hodila zpět na hlavu, přičemž jednomu neuhnul a trefil ho do ramene. „Nemehlo,“ zavrčela ta ne moc pěkná a zhola nepříjemná osoba v bílé košili s bílým čapcem. „Pověz,“ ozvalo se po chvíli, „v čem ty vlastně vynikáš? Byla bych nerada, abych musela umřít s vědomím, že jsem poslední schopný člen rodiny.“

V l-lektvarech,“ odpověděl jí.

V-v-v l-l-lektvarech,“ vysmála se mu, „takže komplexní postižení včetně vady řeči?“ vytáhla hlas do ječící polohy. „Pro Salazara nešťastného, už aby to přišlo,“ převrátila oči přivolávajíc na sebe brzkou smrt a zakousla se do čokolády.

A chlapče,“ řekla mu věcně při odchodu, což u ní znělo téměř vřele; poslechl a otočil se na ni. „Pokud víš, co je pro tebe dobré, do mého pokoje už nevstoupíš.“

V jejím pohledu bylo takové zklamání, tolik pohrdání. Měla pravdu, pomyslel si Severus v tu chvíli, jen proto, že ji neměl nikdo rád, jen proto, že on byl poslední článek řetězce, který už neměl komu tu práci zadat, musel sem přijít a poslouchat ji. Tolik ho iritovala ta její samolibá samozřejmost, ta jistota, že se v ničem z řečeného nemýlí, ta domněnka, že ona je ta poslední kvalitní, za něco stojící osoba na této zemi, zatímco on je nějaký zmetek, který se mimochodem narodil, aby zředil její veleváženou čistou krev, ponížil její stav, pošpinil její urozenost a urážel její inteligenci, který přišel na svět, aby jí potvrdil, že ona je ta nejlepší, poslední a jediná z rodu Princů, jejíž život v této kouzelnické větvi ještě stál za porod a výchovu.

Nedělala to jen jemu, chovala se tak ke všem, a všechny dokázala zasáhnout na citlivém místě. Štvala ho, jak moc ho štvala! Jak moc ho štvalo, že v její domýšlivosti vidí pravdu, jak moc ho vytáčelo, pro ten malý okamžik, kdy poznal, že to tak je, že na lidi pohlíží veskrze stejně jako ona, jejíž inteligence byla snad neomezená, díky čemuž se cítila oprávněná dělat
o druhých soudy, většiou nemilosrdné. Jak moc se bál, že skončí stejně: osamělý a sám.

Celé ty hodiny – poledne a odpoledne, které u ní strávil, nepromluvil. Odešel z jejího pokoje a pečlivě se snažil nemít z odchodu jakýkoli pocit. Odcházel se zdviženou bradou a rovnými rameny.

Ten večer umřela.

Nikdo ze služebných si netroufl přijít do pokoje zkontrolovat ji, když nikoho nezavolala. Strávila ve své posteli dobrý měsíc, než se první člověk opovážil vkročit k ní.

Od toho večera se nepřestal bát.

 

Co kdybyste si řekli moct – vybrali byste?

 

Vždyť to je strašné!“ vykřikl Potter, kterému o své vzpomínce vypravoval.

Opravdu je? „Co vám na tom přijde strašné, pane Pottere.“

Měsíc?! Měsíc – a nikdo si nevšiml...?“

Musíte pochopit, že to není tak nezvyklé, vezmeme-li si, že se mudlovským seveřanům tu a tam podaří nenajít své zemřelé dva roky.“

Potterovi spadla na zem čelist; protočil oči a dodal: „Uznávám – vzhledem k tomu, že se narodila a vyrůstala v Anglii, dá se to považovat za -“

Naprosto hrozné!“ skočil mu Potter do řeči; chápal, proč to říká, ale příliš ho rozptyloval ten kouzelně rozčarovaný výraz Harryho Pottera, než aby se dokázal v paměti přenést k té sta – ke své příbuzné, a tak se zmohl jen na neutrální: jak myslíte.

 

Co kdybyste řekli vybrat – mohli byste?

 

Leželi na posteli, vyčerpaní z dlouhé ho – možná příliš – vyjednávání s faraonku Egypta, která je zahrnula veškerými zdvořilostmi,dobrm vínem, chutným jídlm – a oba byli ttak sytí, až to působilo bolest a nespokojenost. „Řekněte mi něco o sobě,“ řekl Harry a polkl sliny nahromaděné v ústeh.

Co byste slyšel rád?“ zeptal se Severus; na mysli měl myšlenek víc, než dokázzal zprcesovat, proto chtěl nechat volit Pottera.

Cokoli, co mi chcete říct, chtělo se říct Harrymu. Ale na to se ho Severus neptal: „Řekněte mi něco o sobě,“ poprosil proto.

Co byste rád věděl?“ zeptal se Harryho.

Jakou barvu máte rád?“

Nemám preference.“

Ne – vážně? Chtělo se zeptat Harrymu; každý má přece něco víc rád. „Tak něco o vaší minulosti,“ volil raději náhradní téma, než aby mu Severus utekl

Ne že by mu utekl – nedokázal by nic takového, i kdyby chtěl, tolik ho jídlo v žaludku a Potterova přítomnost na druhé půlce postele tížily. Chtěl se Harryho zeptat na oblíbenou barvu, oblíbenou fantazii – sexuání, romantickou, dětskou, tu, která mu způsobí největší potěšení, aby ji mohl v pravý čas použít, rozhodne-li se tak. Chtěl vidět Harryho smát se a chtěl být tím jediným, na koho se obrátí, až začne plakat. Chtěl, aby k páči nikdy neměl důvod – chtěl, aby breče klidně každý den, pokud pro útěchu půjde za ním. Chtěl se samými výčitkami a tak sobecké myšlenky přísně potrestat. A udělal to, protože se na úkor své příčetnostti rozhodl z Harryho žádné takové informace netahat – vlastně se pevně rozhodl odrazovat Pottera od jejich sdělení, jak nejdéle bude moci, protože s ním by nebyly v bezpečí. Jedinou možností, alternativou, jak zastavit příval vlastních otázek, bylo... odpovědět.

Nadechl se... a připravil se, že přijde o soukromí i o vlastní důstojnost.

 

Co kdybyste uměli říct – mohli byste?

Co kdybyste mohli říct – uměli byste?

Co jestli můžete – řekli byste?

Co jestli řeknette – mohli byste?

Co jestli umíte – řenete?

Co jestli umíte – můžete?

Co můžete?

Co říkáte?

Co chcete?

Co umíte?

 

Naštval se na něj, hodně se naštval, a aby si spravil náladu, Harry se začal nenuceně bavit s manželkami státníků, jak mu předepisoval kodex. Severus ho přitom vyzval k tanci – který uraženě odmítl -

- který měl Harry rád, nespoutaný, pomalý, oddaně věrný, přičemž v půlce plynně přešli do předepsaných pohybů.

Na poslední chvíli začal přecházet v přípravné místnosti, kde měl počkat, jak jednání dopadne, a po šleně dllouhé době, kdy se nic nedělo, vyhrkl: „On udělá něco, co se mi nebude líbit, že je to tak?“ čímž atakoval Elvíru. „Proč musím pokaždé čekat za dveřmi, pokaždé?“ zeptal se rozrušeně. Nedovedl si to vysvětlit. Byla to snapeoova pomsta? Scvhválnostt? A za co přesně? Za to, že ho připravíl osvobodu donutil bý kráe země, kterou znal jen letmo? Za to, že se narodil jako sn Jamese Pottera? Za to že mu od Siriuse denně chodily Huláky a taky vyčítavé a nebo výhružné dopisy, že si vzal Vyvoleného?

Elvíra k němu přistoupila; chtěla mu něco říct, vtom se ale otevřely dveře, a tak na něj jen upřela prosebný pohled. Prosila o trpělivost.

Byl – konečně – přizván.

Harry procházel do jednací místnosti a navazoval oční kontakt s lidmi, s nimiž měl, přitom nikomu nepodal ruku, jak bylo předepsáno. Dveře do jednací místnosti zůstaly pootevřené a Harry v nich uviděl Severuse; seděl za stolen obklopen cizími lidmi, zatímco na Harrym prováděli rituál umývání rukou a nohou, aby směl překeročit práh dalších dveří a vstoupit tak do politckého kruhu, do míst, kde země rozhodovala o svých záležitostech, na neutrální půdě, tam, kam se zvali cizinci a bohové nesměli; sledoval, jak ho Severus pozoruje.

Vtom do Harryho cesty skočil nějaký člověk a podal mu ruku. Harry zaváhal; vzpomněl si, že ho David a Elvíra před takovým gestem v kouzelnickém Egyptě varovali, ale nedovedl si přesně vybavit, co mělo potřesení rukou způsobit. Ruku mu nepodal, i když si myslel, že mohl na nějakou výjimku zapomenout a právě se svým rozhodnutím dopouští neodpustitelného omylu. Uběha chvíle dost dlouhá na to, aby Harry zpanikařil a ze zbrlosti si své rozhodnutí přece jen rozmyslel, ale taky pominula a muže najednou chytils a odvedla stráž.

Atentátník, roznesl se místností šum. Harry se díval, jak se muž svíjí na zemi pod vahou dvou robustních mužů v brnění. Zaváhal. Pohlédl na Severuse – jak se pokusil z rozrušení od stolu vstát – v hlavě se mu rozezněl další varovný signál, který postrádal kontext – jen věděl, že Snapeovi nesmí dovolit vstát – pohnul se vpřed – prošel kolem muže označeného za atentátníka i kolem vojska a pobledlý mířil dál – k Severusovi – k místnosti plné lidí, kteří mu nebyli o nic víc blízcí než muž svíjející se na zemi – šel dál, jako by se příhoda za jeho zády nestala. Nestala se. Už byla minulostí. A nemířil do místnosti plné cizinců: mířil za Severusem. Chtěl se ohlédnout, aby zjistil, co s mužem udělali, ale neudělal to, jen pohledem neustále cukal zpátky; jeho chuti se otočit si všiml i Severus. Naštěstí se ale dosedl zpátky dřív – než si jeho gesta – které je oba mohlo stát krk – kdokoli všiml –

A Harryho v jednací místosti uvítali vřele a s omluvou kvůli tomu, co ve vedlejší místnosti prožil a do krve se styděli za to, že –

v místnosti za tou jednací byla na atentátníkovi vykonána dekapitace z rozhodnutí zkonů zdejší země uplatnit okamžitě a nemilosrdně trest za úlek a ohrožení na životě představitele cizí země, jakožto za zostuzení té vlastní.

Šmik.

Nakonec rozhodně předstoupí do sálu a spolu s manželkami ostatních státníků, které prošly jinými chodbami a otevřely se pro ně jiné dveře kruhové místnosti, pozdraví svého manžela navázáním očního kontaktu a předepsaným způsobem se mu ukloní, pak odejde do hlediště.

Snape opravdu rozhodne něco, co se mu nebude líbit; a když je požádán, aby s tím něco udělal, podívá se Severusovi do očí a uviděl jeho oččekávání; myslel, že si myslí, že se proti němu postaví.

Na sucho polknul; na roztřesených kolenou se postavil, prohlédl si nejprve pány zdola a pak ženy z ochozu, a řekl: „Je mi líto, ale stojím za rozhodnutím svého muže,“ načež sklesle dopadl zpět na křeslo.

O tomto dni se už nebude chtít baviit.

Nikdy víc.

 

Děkuji vám, pane Pottere.

Máte za co.

 

 

Tvářil se, jako by je neposlouchal. Harry ho dohnal a zeptal se: „Mají bohové z lidí legraci? Myslím - z jejich milování?“

Zvědavě si Harryho prohlédl: „Vaše láska je nám lhostejná.“

To Harryho zarazilo; vždy myslel, že pokud nic jiného, právě ji stvořili bohové.

Všiml si, snad proto pokračoval: „Váš osud, vaše životy a k čemu vedou, to je to, co nás skutečně zajímá, to je váš úděl.“

Harry se zamračil: „Bez lásky by nemělo nic z toho smysl.“

Vážně?“ zeptal se udiveně a otočil hlavu zase dopředu. Co rozum?, zeptal se Harry sám sebe, sotvaže se zeptal archanděla Gabriela, a vzpomněl si na Severuse.
Promlčeli spoustu následujících kroků, neboť čas odpočítat nešlo. „Vašim údělem není milovat. Je jím válčit, vyhrávat, dobývat, zachraňovat, projevovat milosrdenství nebo nemilosrdnost. V žádné formě a v žádném případě neměříme cesty vašich lásek a neděláme z nich cíl. Oni ho z nich nedělají. Láska,“ řekl a zpomalil, otočil se k Harrymu, aby se mu mohl dívat přímo do očí, „sebevětším důvodem a smyslem pro vás je, je pro bohy bezcená. Neplatná. Nic nevypovídající. Řečeno jinými slovy – lásku vám bohové dali darem. Užíváte ji a rozhodujete o ní. Nakládáte s ní podle své libosti. Nechává ve vás pocit důležitosti. My necítíme lásku. Lásku dali bohové vám, lidem, a řekl bych, že z lásky. Ne, pane Pottere, nežertují o ní. Jen to pro ně není vypovídající materiál.“

Pokračovali alejí pořád dál.

 


Přese všechno prolhaně krásné, co dobré pocity uměle vyvoláno, ono to šrámy v duši zanechá, a je jen otázka času, jak dlouho a jak moc si nechají ten obojek z ostnatého drátu přitahovat.

 

 

Bylo to tak. Nade vší pochybnost byla osoba Harryho Pottera mrtvá, a na světě již neexistovala. Neexistovalo ani nic z ní, k čemu se vrátit. Harry Potter na válečném poli skonal.

Cítil, že úkol, kterým byl na planetě zemi pověřen, ještě nesplnil. A tak sevřel víčka, poklekl na kolena, sepjal ruce, vše křečovitě – a prosil: prosil o čas, a prosil, a prosil, a škemral, a vylil do toho celou svou duši, a vylil do toho vše, čemu nerozuměl a co nechápal, a prosil, prosil, žebral. Dejte mi čas, dejte mi možnost naplnit svůj úkol, šanci vyřešit ho, splnit... A anděl se na něj díval, pouhý boží dělník, a nechápal, nerozuměl, proč ten muž tak prosím o čas, zrovna o něj, když jej měl už tolik.
Naklonil hlavu na stranu, díval se na tu nádheru, kterou skýtal pokorný člověk na kolenou, viděl záři kolem něj – byl posvěcen – proč prosí o čas, který už byl naplněn, který mu již nebyl dán? Nicméně ho při tom nechal; cítil, že to jaksi nebyla jeho věc, a to i když k němu cítil jakousi blahosklonnost za tak bláhové přání. Díval se na něj trochu jako křesťan na pravoslavné ikony, ty pěkné obrázky, kterým by chtěl rozumět a nerozumí.

Nakonec, když byla záře kolem chlapce oslabena, přistoupil k němu tiše a poznamenal: „Lidé na tomto místě obvykle prosí o ušetření svých blízkých,“ i proto tě považuji za zvláštního, což neřekl. Harry Potter rozhodně zajímavý byl.

Harry překvapením otevřel oči a ohlédl se na anděla.

Jeho lidská část se cítila slovy anděla zklamaná, něco vyššího ho však přimělo pronést: „Nemohu jinak.“

Svitla snad lidskému pokolení naděje?“

Prosím o ni. Já jí jsem,“ řekl ta hrozná slova.

Být nadějí je těžký úděl,“ povzdychl anděl, posadil se vedle Harryho a překřížil před sebou křídla, jako by si zakládal na prsou ruce.

Nepřinese ti to štěstí ani tě to neuchrání od brzké smrti, víš?“

Harry přikývl, mysl prázdnou.

Na druhou stranu budeš zase žít ve všech, kteří po tobě přijdou.“

Harry opět přikývl, jako by bez vlády nad vlastním tělem. Anděl mu říkal něco, co nevěděl, a přesto jako by cítil pravdivost oněch slov a věděl o nich, že tak to zkrátka je. Ne vědomě, ale cítil to tak.
„Sleduješ osud nejednoho tvého předchůdce,“ usmál se anděl a jeho úsměv krátce na to umrzl, tvář se opět zahladila do masky bez emocí. Ne te snapeovské, jiné, nesmírně konečnější.

Nevěděl. O tom nevěděl nic. Nehrálo to roli.

 

Belatrix Lantrangeová zamrkala; ocitla se na nástupišti 9 a tři čtvrtě, zcela nahá – a malé třesoucí se, kvůlící zvířátku s jizvou na čele pištělo a brečelo, vydávalo odporné kvílivé zvuky, které Belatrix rozrušovaly – příliš ji vzrušovaly a zároveň ji štvalo, že to malé odporné mrně brzy samo pojde, takže na něj nemělo smysl plýtat energií a časem, aby si s ním pohrála a podívala se zblízka, jak kouzelné zvuky by z toho dokázala vyloudit vlastníma rukama.

Remuse do prsou udeřila kletba – zapotácel se – ztratil stabilitu – a spadl před Siriusem za Závěs. Sirius neměl ani čas svého druha oplakat – instinktivně strhl Tonksovou, když za ní letěl Cruciatus, kterého si nevšimla. Sirius se nadzvedl a podíval se té kouzelné dívce, motovidlu jednomu, do očí – tolik mu připomínala Remuse. Viděla ho stejně jako on padat za Závěs. Měli něco společné

Dřív, než Siriusovi stihla poděkovat za záchranu života – a dřív, než se stačil rozplakat nad Remusovým osudem – uvonil se kámen Bradavického hradu – a rozdrtil je oba přímo před Harryho očima.

 

Do prsou jej udeřila Avada kedavra; zapotácel se přes cimbuří spadl z Astronomické veže – zrovna když se Voldemortovi zakousl do krku had. Což se stalo těsně po té, co Harryho směrem vyslal Tom kletbu Avada kedavra – která téměř nemožnila Harrymu uvidět, jak se ta samá kletba zakousla do hrudi Molly Weasleyové – která se dívala očima zalitýma slzami – zdrcená. Molly vypadala v poslední vteřině svého života naprosto zdrcená tím, na co se musela dívat - do očí jí vhrkly slzy a zachvěla se ji brada. Podlomila se jí kolena, teprve pak ji srazila kletba k zemi – , jak z Arturových úst vyschla krev, když jej zasáhla kletba a prorazila mu naskrz hrudník – a jejími dětmi – všemi šesti, které ještě žily – smýkla a o život je připravila kletba; jejich tváře začaly bublat – leptat se – vypadaly jim vlasy – zuby – oči. Křičely. Zády narážely do předmětů, které překážely ve směru, kterým byli odhozeni. Fredova hruď roztrhla při explozi košili. Georgova hlava se sesycháním scvrkla; šťávy tekly z očí – nosu – i z puknuvší lebky. Tepny na Ginnině těle najednou začaly být viditelné – zvětšovaly se – až praskly. Spadla. Začala z ní stříkat krev. Percy zaryl nehty do ruky Billa, předklonil se a padl se za poklopec a potom – potom začal výt bolestí. Bill se předklonil a začal zvracet krev. Charline zavřel oči a odešel v pokoji. Artur křičet nepřestal.

Něco vrazilo do jeho nohy – hlava s dlouhými blond vlasy a nebesky modrýma očima; Lenka se pořád líbezně usmívala. Nevillovu tvář zkroutila nenávist – s mečem v ruce se rozběhl proti Smrtijedovi v masce – byl ale rozdrcen obrem, který na něj, nejspíš neúmyslně, šlápl.

Z různých míst se ozýval pláč bradavických studentů - smál se, krutě se smál jejich pláči. A koupal se v blahu z rozkoše, kterou mu způsobovala jejich nezměrná bolest. Vzlyky ho příjemně rozechvívaly a už se nemohl dočkat, až zase dostane příležitost způsobit bolest.

 

 

Co jsem vám to udělal? Vydechl Harry –

– a koleny narazil do oblak.

 

Hermiona – běžela z bradavického kopce, který se svažoval od hradu k jezeru, a křičela na Rona, který ležel v kaluži krve na zemi. Viděl to jako ve zpomaleném záběru – kamarádčinu uslzenou tvář, která hypnotizovala chladnoucí tělo na zemi zamlženým, uplakaným pohledem, přes nějž nic nemohla vidět. Viděl to jako ve zpomaleném záběru a nedokázal se dost rychle pohnout – toho Smrtijeda, který zvedl ruku s hůlkou a mířil jí zezadu doprostřed Hermioniny hrudi. Zablesklo se zelené světlo. Jeho ne! zakřičel hlas Lily. Neposedné kudrnaté vlasy poryv magie zvedl do vzduchu – bledá ústa se pohnula překvapením a oči se ze stejného důvodu rozšířily. Už nebyla nešťastná. Už nemyslela na Rona. S tupým úderem dopadlo její tělo na travnatou půdu, která odtlumila jakýkoli zvuk.

NE!“ zařval kdosi, a teprve v té chvíli si uvědomil, že přes veškerou ztrátu krve není Ron ještě po smrti. Viděl, jak zvedl hůlku, z níž se v ten samý okamžik zableskla zelená záře smrtící kletby, jíž Ron vyslal proti vrahu Hermiony. Belatrix Lestrangeová se zasmála. „Avada kedavra!“ prořízl potěšený hlas mírumilovné kopce – vteřinu poté, co vyšla kletba z její hůlky, proťala na skrz jiná kletba její trup a rozřízla ho v půlce; Harryho manžel ústy nepohnul. A Ronovi jeho zásah život nezachránil.

Obrátil hlavu zrovna ve chvíli, kdy profesorka McGonagallová bojovala proti Fenriru Šedohřbetovi; po skráních jí stékal pot a ruka se chvěla námahou. Přerývaně dýchala, až bylo vidět, jak se jí hrudní zvedá a klesá námahou, hodlaje táhnut srdce dál a d do skonání věků, a Harry stál, sledoval a trnul, kdy se únavou skácí k zemi a vydechne naposledy.

Minervo!“ zakřičel Sirius a Harry se ohlédl; teprve díky němu si všiml, co předtím nezaznamenal: Lucius Malfoy vyslal jejím směrem kletbu. Žena otevřela ústa – rozpřáhla paže – a její obličej během vteřiny zčernal a v následující se rozpadl na popel. „Minervo!“ zakřičel hlas daleko naléhavější, s podtóny bolesti ta ukrutné, že se nedala přežít. Ohlédl se. Albus Brumbál se rozběhl proti Malfoyovi s takovou nenávistí v obličeji, která zkřivila jeho obličej do nerozeznatelné masky, jíž se Harry děsil; v patách mu jako stín za zády vlál šedý vous i vlas. Probodl Malfoye kopím; Malfoye, jehož šedé oči se zaleskly a objevily se v nich slzy. Sledoval pohledem něco v dálce, a když se Harry otočil, viděl, co zničí snad i otce Malfoyova formátu: viděl, jak Draca na kusy trhá, zuby a drápy od krve, drak, jehož ústa byla plná krve. Ginny! Vyjekla žalem – sledovala svého manžela, jak jej trhá drak, ale dívala se i na ředitele – proti němuž se právě rozběhl Alecto Carrovová s Fenrirem Šedohřbetem. Brumbál před sebou držel a pral se s Amycusem Carrovem Jeden prostřelil Amycusovi hlavu šípem – a druhý proťal hlavu Brumbálovi – hned za ním letěla sekera –

Později se jí říkalo vše beroucí nebo všepohlcující – byla to bitva, v níž byli všichni přepraveni o život.

 

Jsme po smrti?“ tázal se Harry anděla.

Ano,“ přitakal ten.

Ale vrátíme se na zem a budeme žít?“

Ano.“
„Jak můžeme být mrtví a zároveň žít?“ rozčiloval se Harry.

Tak,“ pokrčil anděl rameny.

Tak?“
„Ano – tak.“

A to je všechno?“

Anděl se usmál: „Ano, dokud neumřete doopravdy.“

My nejsme doopravdy po smrti?“

Jste.“
„Neumřeli jsme?“

Umřeli.“
„Ale vrátíme se.“

Tak jest.“

A budeme žít.“

Přesně tak.“

Až dokud neumřeme.“

Ano.“
„Dokud se nevrátíme.“

Ano.“
„Dokud se nevrátíme sem, kde jsme po smrti…?“

Anděl se zvonivě rozesmál: „Nevrátíte se sem.“

Ne?“ zeptal se překvapeně Harry.

Anděl upejpavě zavrtěl hlavou.

Ale jsme po smrti…?“

Pottere, nechte už toho. Jste jako zaseknutý gramofon, bolí mě z vás hlava.“

Jste po smrti a zároveň ne,“ promluvil anděl, „však jednou uvidíte, jaký je v tom rozdíl. Není ve
vašich silách chápat to, dokud tam nebudete.“

Tam?“ vyzvídal Harry.

Zpátky,“ řekl anděl a široce se usmál. „Teď pojďte se mnou.“

 

Ale jak – jak to mám brát? Jako šanci? Nebo jako pomstu? Naléhal na svého průvodce.

Otočil se k němu čelem. Zadíval se mu do očí: Jako příležitost.


​Copak nechápal, že netuší, co bude? Copak mu nedocházelo, že je naprosto ztracený a oceňoval by od ně trochu víc pomoci? Copak nerozuměl tomu, jak šílený pocit zoufalství a hrůy se ho zmocňuje, kdykoli pomyslí, co by se mohlo stát s Bradaicemi - s Norvežskem - s nimi? Tolik se bál, až si nemohl pomoct a nenáviděl je, že je ohrožují, a nenáviděl sebe, že si s tím neumí poradit a nenáviděl dokonce Snapea, který vypadal, že ví neustále, jak si poradit se vším - stejně jako Brumbál - a McGonagallová - a občas i Hermiona. Kde k tomu měl pijít on? K tomu zázračnému rozuzlení? Jak mohl přimět Snapea, aby mu pomohl, když proti němu neustál bojoval? Jak mohl být prospěšný vůbec někomu, když mu vůbec - nedali - šanci?!

​EDIT: Omlouvám se! Tímto přeji Mari k narozeninám všechno nejlepší a držím pěsti u Ty-víš-čeho. Mmm. *píská si* kéž by se mi podařilo aktualizovat zítra *píská si*

06.12.2016 10:05:37
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one