Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


74. O čem byly? Bestie – I. Část

S vekým díky Janě, která se na kapitole nadřela (trestuhodné!). Díky, Jani.

Šel za svým králem a až do toho mylného úsudku neměl důvod promluvit. Dost dobře mu nemohl říct, že ho znal ještě před tím, než se královně Lily a králi Jamesovi narodil. Nemohl mu říct, že jeho dědem byl samotný Albus Brumbál. Nemohl, protože ho o to jeho král požádal. Ano, bylo to tak; jeho otec, jeho matka i jeho děd sloužili rodině Potterů po staletí a král James, jakékoli spolu měli spory, povýšil Severuse na svého poradce a když mu dal za úkol postarat se o život jeho jediného syna, chtěl mu vyhovět. Nikdo nemohl tušit, jak brzy bude muset svému slovu dostát, a nikdo se nedozvěděl, jak jej smrt Lily a Jamese Potterových zarmoutila. O to se postaral. Ne, nemohl mu proradit, že je jeho vlastním rádcem, protože žal a bolest ze ztráty jeho milovaných jej připravila o zdraví a léčitelé se báli, že kdyby se pokusil on nebo kdokoli jiný vrátit mu násilnou cestou paměť, přišel by o rozum.

Ne, Severuse to neodradilo od hledání lektvaru, kterým by mu vrátil zdraví, bylo to však za cenu vlastních obětí – nesnesl potkávat se s ním a vědět, že jej nepoznává, a tak se odstěhoval z hradu, spojil se s vlivnou rodinou Malfoyů, požádal je o přístřešek a učinil si v Dracovi, jejich synovi, přítele. Draco byl dobrý lektvarista, jak se ukázalo, a tak jej přibral, aby společně pokračovali v Severusově snaze – totiž najít cestu za Potterovou záchranou – uzdravením – nalezením cesty ven z bludiště jeho choré zmatené mysli.

 

Smrt jeho blízkých způsobila neustálé napětí a strach, co se přihodí, který vyštval všechny jeho poddané sotva pár měsíců poté, co z hradu odešel Severus. Nedokázal mu to mít za zlé, ne poté, co viděl jeho uplakaný obličej sklánět se nad krásnými těly jeho rodičů úhledně složených do otevřené bedny ze dřeva, které se vznešeně říkalo rakev. Ani nevěděl ani nechápal proč, ale cítil nad Potterovou ztrátu zlost, jako by byla jeho vlastní a přestože se s králem neustále hádal o chodu království, nebyly tyto rozepře natolik fatální, aby si přál králův skon a jeho odchod ho tudíž zasáhl nepřipraveného – stejně jako jejich krále válka. Jeho rozhodnutí odstěhovat se bylo naprosto správné, o tom byl přesvědčen – zklidnilo ho, a dodalo mu odvahy pokračovat tam, kde za přítomnosti nového krále země nemohl.

 

Viděl ho poprvé po měsících a byl jeho změnou nesmírně překvapen; pod očima zářil rudé kruhy, oči skrývaly překvapení a potěšení. Očekávaly – a tak se raději přidržel zvyku a zůstal očima upřený k zemi. Nechtěl ho vidět ani mu lhát. Nebyl jiný způsob, jak toto králi vyjádřit. Krále to nepřimnělo zuřit, jak trochu doufal; stal se ještě poddajnějším vůči jakémukoli jeho pohybu, sebemenší byl. Jeho pokora neoněměla a nepřelila se v zuřivost, nepomohl mu začít se chovat normálně.

Hostina byla velkolepá a štědrá, ale nezviklala jeho rozhodnutí dodržet, co slíbil svému králi. Musí se o Pottera postarat. Podle toho, co Draco řekl, podobizna, kterou Potterovi ukázal, krále okouzlila. Když s Dracem plánovali, jaký postup zvolit dál – protože bylo zřejmé, že si jej král opět povolá do služby, shodli se, že bude nejlepší, když po hostině v paláci zůstane. To nebylo přesné – potřeboval být blízko něj, potřeboval neztratit s ním kontakt, aby věděl, co potřebuje, a mohl mu být k službám.

 

„Myslel jsem, že jste tady nerad…“

„Mám důvod tady být rád? U někoho, kdo není schopen přijít na návštěvu do sousedství?“

Podstoupil tu oběť rád, ale to, jak málo citu král projevil, když jej našel stát v županu uprostřed místnosti, jak málo taktu – to ho naštvalo a ponížilo zároveň. Už tak se cítil dost trapně, nepotřeboval k tomu jako důkaz královu ukoktanou nejistotu ani ten dlouhý pohled, kterým ho sjel, a tím spíš ne, aby mu podsunul, jaké měl mít z návštěvy paláce pocity. Nic z toho neřekl.

Navíc si byl vědom, že mohl za ním přijít k Malfoyům a ne si ho pozvat k sobě.

„Co tady děláte?“

„Co byste řekl?“ Vážně na tom byl už tak špatně, že si nepamatoval...?

„Nevím,“ odpověděl jeho král.

Jeho doznání mu ve skutečnosti přitížilo: „Jako co to vypadá?“ za to, že se neobtěžoval si vzpomenout – a pro jeho dobro – rozhodl se jeho hlavu dál týrat. Jenže – co když nepomůže ani to?

„Jako co…? Och…“

Na okamžik doufal, že by – vypadalo to– ale ne, jen si před něj klekl na kolena a sklonil hlavu. „To nedělejte,“ upozonil alespoň svého krále, „za to by mě popravili.“ Vyložil si to zcela mylně jako jeho oběť – nebo hůř, že ho pro něj obětovali vesničané. Vzpomněl si patrně, že naposledy mluvil s Malfoyovým a snad si král pomyslel, že si jejich hovor vyložili podle tradičního zvyku... počkat – pokud si vzpomněl na zvyk obětování, potom – třeba to je náznak – mohla by být šance, že se mu paměť vrátí?

Uhnul pohledem, když si uvědomil, že se zapomněl: „Neublížím vám,“ řekl král, když vstal a chvíli se zdálo – přísahal by – že ho má v úmyslu políbit, když se k němu naklonil, on mu pohled do očí ale prominul a místo aby spojil rty s jeho se naklonil a do ucha mu zašeptal: „Běžte.“

Stiskl čelisti; zahnul pěsti. Zkouší ho? „Znám svou povinnost,“ odmítl krále.

„Znám své právo vás této povinnosti zbavit.“

Co na to mohl říct jiného než sbalit si zbytky své důstojnosti a odejít?

Napadla ho jen jediná věc, kterou naštve sebe stejně jako krále – z hradu neodešel; místo toho se v něm schoval. Potter bude vědět, kde ho hledat.

 

Zase se k němu stavěl z té skrytě mocichytivé, nadřazené pozice, kdy ho nenápadnými povely navigoval, co má dělat, a podsouval, co si myslet, a navíc ani netušil, že si je toho zacházení vědom. Šel za ním, když jej jeho král vybídl, a nechal se urážet osloveními, která s ním neměla absolutně nic společné. Stál, čekal a nic nedělal, jen Pottera kontroloval na jeho panství – v srdci jeho království.

Všiml si – a tak, když byl vybídnut, objasnil mu, co mu vadí: „Nic. Jen že nevlastním koně a nenosím brnění, nejsem mladý a už vůbec ne bohatý, nikdy jsem nebyl pážetem a přísahu jsem neměl ani jednou za život v ruce. Zcela jistě nejsem žádný rytíř, můj pane,“ řekl a čekal, že si vzpomene.

Král dal při volbě mezi svým egem a svými city přednost sobě: „Potom mi tvrdíš, že se tvůj král mýlí.“ Zkoušel jej – proč každý rozhovor s ním musí být zkouška? Neviděl důvod nenásledovat jeho příkladu, i když to v těchto krušných dobách po pohřbu tolika příslušníků královského rodu i poddaných nebylo rozumné. O tom, že se možná nový král pomátl docela, nechtěl ani přemýšlet. Ne – ne – nechtěl tomu uvěřit.

„A neoslovujte mě pane, rytíři Snape,“ překvapil ho Potter – tohle oslovení znělo dokonce důstojně. „Kdysi byla má zahrada krásná,“ změnil téma a Severus čekal, co přinese. „Odpusťte. Vím, že vás znám. Ale nemohu si vás vybavit,“ odfrkl si; to si mohl myslet. Zase nic nového. „Vy mě nemáte v lásce, viďte?“ zatloukl si hřebíček do rakvičky; proč jen si musí vše vykládat osobně? Zastavil se a otočil se k němu.

„Jak si mám vážit někoho, kdo neumí ze svého vězení odejít?“

Ztuhl. Už nevěřil, že by ho šokem probral, když to nedokázal zdravý selský rozum. Bude mu muset dát čas. A sobě – aby dokončil lektvar a pokusil se najít si ke králi cestu i jinými prostředky. Na poslední chvíli si uvědomil, že nehlídal svůj tón; jeho mysl něměla a přes rty mu přešlo vyděšené: „Omlouvám se.“ Za takovou drzost ještě i jeho otec sluhy posílal na smrt a on, ať se mu to líbí nebo ne, a i když zná tohoto člověka od plenek, pořád jeho sluha je.

„Byl jsem varován,“ zareagoval král chladně, a přece z něj nevycítil skutečnou hrozbu. „Přesto si dovolím připomenout vám jednu věc,“ ulevilo se mu – vždyť mluví s někým mladým a nezkušeným, jak si mohl byť na chvíli připustit, že by jej napadaly myšlenky na pomstu? – a pak – jeden pohyb – králova ruka se ztratila za lemem pláště – druhý – opačná ruka se dotkla jeho ramene a donutila jej kleknout si a s dalším pohybem – přišla bodavá bolest: učinil jsem vše pro to, abych ti pomohl – chtěl jsem ti věrně sloužit, i když se mi snad nedařilo – ublížil jsem ti tím vším snad tolik, že si zasloužím smrt? Pokud ano, jsi má spravedlnost a já se ti omlouvám a přijímám z tvé ruky tvůj soud rád, ale cítím se jím být zrazen – omlouvám se – odpouštím ti – odpusť mi – čepel. Dotkla se jeho ramene. Ne krku – krku ne. Nechtěl ho popravit?

„Rytíři Severusi Snape –“ Tohle?! Zase – tohle?! Měl chuť mu vytrhnout tu šavličku nacpat mu ji do chřtánu. Měl chuť vyskočit a utéct. Měl chuť ho obejmout a polí – ne, zaškrtit za to, že ho touhle – malicherností – vyděsil – k – smrti!

Zatnul zuby a ceremoniál, který ho měl poctít a povýšit, přetrpěl mlčky. Tohle nebyl nejšťastnější způsob, jak si ho předcházet. A pak, jak by nebyl všem dnům konec, dodal: „Hovoříš s králem, rytíři.“

 

„Proč pořád smrkáte, Pottere?“

„Abych vás mohl lépe sníst.“

„Vemte si aspoň kapesník a utřete si nos.“

„Co říkáte? Vůbec vám nerozumím – mám zalehlé uši.“

„Abyste šel na záchod?“

„Proč? Potřebuju se akorát vysmrkat...“

„Je tam umyvadlo.“

„Na co?“

„Hygiena, Pottere, slyšel jste o ní něco?“

„Co?“

„Že se po smrkání umývají ruce!“

„On to někdo dodržuje?“

„Všichni, kdo nechtějí být nemocní.“

„Já si na to si nepotřebuju dávat pozor, vždyť jste tu se mnou akorát vy.“

„Chcete mi říct, že jsem nikdo?“

„Chcete neznačovat, že se bojíte být nemocný?“

„Vy hygienu dodržovat budete.“

„Ani mě nehne.“

„Ale hne – já vás hnu.“

„Ne.“

„Jo.“

„To chci vidět.“

„Chcete to vidět?“

Vtom se otevřely dveře:

„Elvíro!“ - „Zavřete dveře!“

 

Přiveď ho sem a odejdi, přikázal panovačně král. Dlouho se rozmýšlel, zda se příkazu podvolit, když ale zahlédl králův skleslý obličej, převládla zvědavost. Protáhl se dveřmi a omluvně spustil: „Můj králi…“

„Nebyl jste tázán,“ přerušil ho král, „rytíři.“ Jako by věděl, že mu nemůže prozradit, že se na hradě celou dobu skrývá.

„Domníváš se, že si tvůj král zaslouží výsměch?“ popravdě se bál, co udělá. Směl cokoli – byl král. To, že povstal a odložil královské indicie, nevěstilo nic dobrého.

Zaskřípala brána.

„Ne,“ odvážil se promluvit. „Mohu mít otázku?“ zeptal se, aby mu umožnil útěk. Jeho král neodpověděl, jen se díval a Severuse napadlo, že nastal čas dát věci do pohybu: „Domníváte se, že smrtí vašich nejbližších pro vás přestaly platit povinnosti?“ zeptal se opatrně.

Stalo se něco, co nečekal – jeho král jej odhalil a rozzlobil se: „Nedovolil jsem vám soudit mě.“

„Přesto se soudu bližních nevyhneme,“ hájil se Severu a rozhodl se stát si za svým i kdyby ho to mělo stát krk. „Ať se nám to sebevíc nezamlouvá. Dovolíte mi říci vám, pane, že vaši blízcí možná odešli, ale vaši poddaní jsou na vás zcela závislí?“ Jen ať to ví – před touto pravdou může utíkat, ale že je neodpovědný, tomu neuteče. „Pomiňte tato rozlehlá pole a tuto zahradu, náš králi, ze kterých se vám váš lid podařilo vyhnat. Jsme tam. Ještě žijeme. A vy nepřicházíte.“ Svět venku ťuká. Neslyší záměrně. Kdyby tomu bylo jinak, byli by ztraceni. „Co si od svého truchlení slibujete? A jak dlouho si to ještě budete slibovat? Protože za svými blízkými posíláte blízké jiných a…“ ani si neuvědomil, že se rozčílil a vyčít mu i to, co si pravděpodobně skutečně neuvědomuje nebo nepamatuje – nebo to pro všechny další problémy nedokáže, neumí či nechce najít. Raději zmlkl, aby neřekl příliš a nedoplatil na to jejich král -

Král zvedl jeho tvář, aby se mu podíval do očí a Severus uhnul – nesměl. Oči držel přilepené k zemi.

„Máte prořízlá ústa, rytíři,“ napomenul ho král, „jaká je cena?“

Na odpověď bylo těžké se připravit: „Váš návrat.“

„To nemyslím,“ odbyl ho král, „mám na mysli, proč to děláte vy. Za co?“

Šokoval ho. Urazil – proč myslel, že to vše dělá?! Nepředstíral, že nepochopil, na co se ho král ptá. „Svůj život.“ Pokud vás nepřivedu zpět, váš lid mě popraví. To chcete?

Zděšeně čekal, co s tím král udělá – a král ho znova nepochopil. Políbil ho na krk a přislíbil: „Neublížím ti,“ odtáhl se – sváděl i když byl vážný – chtěl se mu podívat do očí. Nebo krále nepochopil Severus? Nadechl se; mohl myslet, že se o něj a jeho bezpečí postará? Znova se nadechl – mohl tušit? Mohla se jeho paměť vracet? Může mít důvěru v jejich bohy, že mu budou nápomocni? „Dobrá,“ nechal to vše na nich. Možná mu už jenom trochu nesloužila hlava – možná nebyl vůči královu svádění jak odolný jak chtěl.

Ale král chtěl víc, než byl ochotný dát: „Dořekněte to,“ přikázal.

Podvolil se králi: „Že na tom nezáleží? Můj králi.“ Bez ohledu na to, co uděláš, Harry, si mě stejně vezmou. Pod silou své arogance se mu podlomila kolena. Zvedl ruce a dotkl se králových nohou – rozhodně prosil za odpuštění. Měl zač.

„Odejděte, rytíři Severusi Snape,“ vyhodil jej král a vysmekl mu, pevný, rozhodný – nepřístupný. Naštval ho.

„To nevadí, můj krá…“

„Ven,“ nechtěl slyšet omluvy – nechtěl mu odpuštění dát. Odepřel se mu. „Až příště přijdete, vezměte s sebou Malfoyovi,“ dodal hlasem, z něhož by se dalo snadno usoudit, že se naštval... mohl jen doufat, že mu není lhostejný. Dveře zámku tiše cvakly, když královo přání splnil. Opustil místnost, v níž nechal krále osaměle samotného.

 

Jednu věc předtírat nemohl – že nevyslechl rozhovor Draca a krále.

Věděl jste to, zašeptal vyčítavě jejich král.

Můj králi

Litujete?

Nikdy nebudu, odpověděl Draco rozhodně.

Král se hněvivě otočil: „Pokud to z něj dělá děvku, co to dělá ze mě?!“

Měl na něj vztek – měl vztek na něj, na Draca i na Malfoyovi, že mu jej nabídli, ale především na něj, protože poznal, co dělá. Poznal, že se mu nabídl. Najednou mu ze sebe bylo zle. Chtělo se mu umřít studem. Chtěl, aby se do něj zamiloval. Chtěl se Potterovi za vše pomstít.

Můj králipokud vám to pomůže… připadal si jako kurva, s níž se handluje pro potěšení diváků.

To si svého kmotra vážíte tak málo?! Je jeho otrok. Musí mu být k službě. Musí o tom ještě navíc vědět?

Můj král to řekl za , zněla Dracova odpověď, za niž ho nenáviděl, protože ho uváděla do podřazené pozice, nade mnou není víc než bůh a můj král, můj pane, a omezovala jeho svobodu volby.

Takže když zemi ovládne císař, budeme tři? přisadil si ještě Potter, jak by ran nebylo už tak dost.

Můj… snad kdyby jej Potter nepřerušil, vrátil by mu Draco důstojnost, ale to samozřejmě ne. On situaci ještě zhoršil.

Ne, můj aristokrate. Dnes se zlobím. Můj hněv tvou pravdu dneska nevyslyší. A pokud mi budeš chtít lhát příště, pokud mě příště budeš chtít zrazovat, můj jinochu Malfoyů, dělej to alespoň z duše. Anebo sem víc nechoď. Bude si muset sebeůctu znova vytvořit dobýt zpátky sám.

A to za každou cenu.

Tady mu žádné emoce nepomohou. Tady pomůže jen racionální masakr.

Proto se nechal na hradě zavřít svým králem o své vlastní vůli v předtuše spousty nadějí na krutou pomstu. Teď o něm král už věděl.

 

„Jsem zde vězněm?“ Kéž mu dá příležitost ospravedlnit se.

„Ne,“ odpověděl neochotně král. „Smíte odejít.“

Pochopil příkaz zůstat. Sledoval, jak přešlápl z nohy na nohu a vyšel mu vstříc. „Mám se svléknout?“

Nedal Severusovi příležitost. „Mám vás dát popravit?“

Jistě že ano, o čem je řeč? „Pokud to krále potěší a lidu pomůže,“ ale nepomůže ti to.

„Odkud vás znám?“ změnil téma král. „A proč si vás nepamatuji?“

Na to existovalo tolik odpovědí – kterou rychle vybrat? Která bude ta správná? Kterou neublíží?

„Raději mlčte, než abyste říkal lži,“osvobodil jej král. „Nebo polopravdy,“ přidal, čímž vše zkazil. Nemohl odpovědět, aby se nedostal do patové situace – jeho král mu upíral příležitost odčiňovat! Mlčel tedy a čekal na ortel, který přišel vzápětí: „Co jste si stačil vymyslet?“

„Že můj král má na starosti důležitější věci než pamatovat si podřadného vojáka, králi,“ utrhl se tedy na něj a odcházel jako poražený.

„Jednou budu chtít znát pravdu,“ řekl král po dlouhém tichu; co mu na to odpoví potom? Jak to přijme? Co to pro ně bude znamenat dál? Na to odpovědět nedkázal. „Proč si myslí, že někoho potřebuji?“ zeptal se tedy a ukázal bradou na království.

Jak stupidní otázka... „Protože potřebujete? Králi,“ dodal spěšně a sám sebe se polekal.

„Občas mě napadne, když se podívám do historie, kolik z těch všech králů si svou moc dobývalo bojem, nenávistí, krví a lačností, násilím. A kolik takovou hloupost nepotřebovalo. A kolik z nich se muselo v takové době jen rozhodovat, protože víc udělat nemohli. Pak si vždy vzpomenu na svůj boj a své oběti a ptám se: proč, Bože? On mlčí. A já se viním. Protože ta vina je má, protože to, co se dělo, nikdo jiný zastavit nemohl.

Pak si vzpomenu, že to není jen o mně. Cítím se ještě hůř. Najednou se rozední a já zase čelím té nevyhnutelnosti víc nespatřit své drahé…“

Možná nebyl král. Ale mluvil mu z duše, což se mu nelíbilo ani trochu: „Jak to souvisí s…?“ a proto si odkašlal a ukázal na současnou situaci.

„Nijak. Nebo úplně. Odmítám někoho dál ohrožovat,“ vysvětlil král.

Proč ze sebe dělá lepšího člověka, než je? „Proto se raději stáhnete a vydáte nás na nemilost zdivočelé smečce vlků? Jak pozorné od vás, králi.“

Harry se na něj ohlédl: „Vy mi nikdy neodpustíte distancovanost, jako si já nikdy neodpustím zaangažovanost,“opět vyrovnal skóre, jako by to byla hračka.

Už věděl, jak krále dostat: „Vaše výmluva je hloupá.“

„Láska až k prameni. Láska až k násilí. Láska až ke kosti. Nedovedu… Je mi to líto, můj rytíři, já se snažil. Ale mé pohnutky nebyly z lásky k mé zemi, byly z lásky k lidem na té zemi. Ti jsou pryč. Nemám se oč opřít. Proto mé království vypadá takto,“ zase ta sebelítost – jako by ostatní nikdy nic nebo nikoho neztratili.

„Zjednodušeně vás zbytek vašeho lidu nedojímá.“ Takže nemyslíte na všechny, myslíte zase jen na sebe. Výborně. Král sobec, to sedí. To tady opravdu potřebují – po tom všem. To tady ještě nebylo. „Tak proč ji vlastně nosíte?“ pokáral ho za to, že se tak hloupě prozradil posunutím koruny, které se mělo tvářit, že nepřipomíná, že je tady král a přitom to zcela okatě připomenulo.

Utekl, aniž si to uvěodomil, a jedině ševelení listů lesa v korunách stromů a králův nevýslový smutek jej před útěkem zadržely.

 

„Nechoďte,“požádal.

„K čemu vlastně?“ potřeboval naléhavě vědět. K čemu mu je, k čemu slouží? Proč nechce, aby šel?

„Třebaže to teď nevyzní, rytíři…“ sklonil se Harry, „i já znám své povinnosti. Chápu, proč tady jste,“ dodal. „Chci vám dát příležitost přesvědčit mě.“ Vyzýval ho snad? „Což je ostatně to, o co se tak vehementně snažíte, že?“ Nikoli. On se mu vysmíval!

„Budeme si povídat.“

Touché.

 

„Takže?“ zeptal se král a s další větou bylo zřejmé, že loví komplimenty. „Jaký král si myslíte, že jsem?“

Inu – tak mu jeden dá: „Laskavý, můj králi.“

„Tak nazývali největší tyrany,“ usmál se král – vzpomněl si? - Ne. - nelíbila se mu instantní odpověď? Zvláštní... pro co jiného si tedy přišel?

Zahlédl, že je sledován, a přemýšlel o to déle a usilovně: „Pak laskavosti dáváte nový rozměr, králi.“

„Nežádám vás o vaši bystrost, rytíři, ani obratnost. Žádám vás o váš názor,“ ohradila se ta panovačná zrůda a dodala: „A vzhlédněte už. Musí vás bolet za krkem.“ Už bolelo.

Nepoddal se mu, ne tentokrát.

„Můj názor, můj králi, je ten, že je vám Draco Malfoy zcela oddán a dělal-li něco proti vaší vůli…“

„Mlč,“ zamračil se král.

„Můj král mi dává rozporuplné povely,“ vysmál se mu.

„Vím, že je mi věrný. Učím ho věrnosti k vám a k vlastním zásadám, rytíři,“ dodal vážně.

„Rozzlobil vás,“ usoudil konečně, „ale on si váš hněv nezaslouží. Velmi mu na vás záleží.“

„A přece mě zradil,“ odpověděl tvrdě král – ne, ani teď mu nedá, co chce – nedá mu sebe, „pro lid, pro své chamtivé rodiče. Co o něm říct? Je dobrý vlastenec.“

„A dobrý přítel a člověk na to, v jakých poměrech vyrůstal,“ zastával se Draca, když mu to Potter upíral.

„Já mám pocit, že to má cosi nepatrně společného s vaší výchovou, rytíři,“ sekl pod pás král, když už nevěděl, jak na sebe strhnout pozornost. Zarazilo jej to. „Jak snadno zapomínáte, že jsem král.“

Náhle pochopil, o co kráčí, a nemohl si nerýpnout:

„Nenapadlo by mě, že budete plýtvat energií zjistit si něco takového…“

„…když nevycházím ani z paláce…“ trumfl jej král.

Musel porážku ukázat – a tak řekl: „Věří, že vy a jeho vlast jste jedno.“

„A vy věříte v…?“

Kdy vyrostl a proč to ani nezpozoroval?!

„Lidskou omylnost,“ odpověděl po dlouhém a namáhavém boji se svou vlastní představivostí a taky trochu ze zkušenosti z předešlé války, kterou absolvoval s jeho otcem.

Usoudil, že je to lhostejné.

„A prosto tady jste,“ zeptal se král. Severus opět mlčel. Král přikývl: „Jste ochoten orodovat tady za odpuštění pro něj i za svůj lid?“

Váš lid, vaše veličenstvo,“ upozornil jej. „Jste šlechetný a laskavý a moudrý a dobrotivý král, protože jste, ne protože mě naučili říkat to králům, vaše veličenstvo, a kdyby to byl někdo jiný, dost pochybuji, že bych si vyhrožovat nechal.“ Král se pootočil. „Nepotřebuji nic slyšet, můj králi,“ zadržel krále, „prostě s mým vyznáním náležitě nakládejte, můj králi.“A vyznání – to bylo.

 

Dlouho o králově otázce přemýšlel a usoudil, že našel odpověď na otázku, kterou mu položil: „Protože jsem vás zaujal.“

„Prosím?“ zeptal se Harry vyvedený z míry.

„Protože vás po dlouhé době něco zaujalo, králi – já…“ upřímnost v hlase; král stejně pátral po náznaku lži…

„Zábavné,“ pronesl Harry bez úsměvu.

„Co je zábavné?“ zeptal se neochotně Severus; věděl, že se od něj ta otázka očekává.

„Vše se dělá pro lid. Vždy se dělalo. Jen málo záleželo, co na to já. A já to chápal. Ale tu ironii, kdy se králi předhodí hračka pro potěšení… kvůli lidu… tu nepochopím,“ zvedl se od stolu.

Severus to nemohl tak nechat: „Špatně si to vykládáte, můj králi…“ také vstal od stolu.

„Váš král se mýlí, rytíři, to chcete říct?“ Harry se obrátil. Chtěl do něj vrazit a nepovedlo se. Nebratnost mu bránila.

„Proto jste si vybral mě, není-liž to koneckonců pravda?“ protáhl Severus.

„Mám pro vás dobrou zprávu,“ oznámil naštvaně a Severus věděl, že něco skrývá. A i když nevzhlédl, král se k němu prostě naklonil: „Dobro a zlo vždy budou ve stejném poměru; válčí mezi sebou od počátku věků a nikdy nepřevládla jedna nebo druhá strana na příliš dlouho; můj osobní tip je, že sem obě strany zavčasu dosazují favority – něco jako bůh a ďábel hrají šachy. Takže na tak skromném pěšákovi, jako jsem já, nikomu nesejde. A vy jste se svou snahou pro smích,“ vysmál se Severusovi.

Ne že by si nekoledval: „Jste král, ne pěšák, a jste jedinou nadějí pro ty, které nikdo nevidí, což si zatvrzele odmítáte připustit. Proč si myslíte, že se snažím? Zrovna já?“

„Copak vy se snažíte?“ provokoval jej. „Odstupte.“

„Co když to neudělám?“ zuřil.

„Ustupte od těch dveří,“ poručil Harry.

„Proč?“ Dotkl se ho. „Pošlete na mě svá vojska?“

Zděsil se: „Vaše veličenstvo, já se…“

„Ticho.“

Poslechl.

 

Nesmělé zaťukání na dveře, odpovědí bylo ticho. Severus opatrně otevřel. Král seděl ve své pracovně, na hlavě korunu, tvář v dlani, na ramenou těžké provazce zlata.

„Velkým hrdinům odzvonilo… tak proč ještě existuji?“ zase ta sebelítost.

Rozhodl se přijmout ji vstřícně:

„Asi jste pro některé stále důležitý, králi,“ pronesl první nápad, který měl.

„Kdysi jsem byl důležitý pro , ne pro některé,“ ano. A každý člověk se rodí, sehraje úlohu a umírá. Může se nám to líbit, můžeme protestovat, ale běh světa nezměníme tím, že budeme fňukat do dlaní. Nejeden z nás si musel přetrpět to, co král, ale proto ještě nevzdal své povinnosti.

Zlobil se na něj? Ano. A velmi. Nenáviděl ta cingrlátka, za něž se chtěl schovávat. Kdyby mohl, popadne je a strhne je z něj, aby na něj dobře viděl.

„Kdybych byl upřímný,“ řekl král, „a já bych být měl, nenaštval bych se. Přijmete mou omluvu, rytíři?“ otočil se k němu – konečně na něj, na Severuse, člověka. „V poslední době se nechovám hezky.“

Na tom by se shodli.

 

Předsevzal si vejít do místnosti, ať zde uvidí cokoli nebo ať se v ní cokoli stane: své předsevzetí také dodržel. Vešel – připraven domluvit svému králi – tak aby to nezpozoroval – což se mu možná nepovedlo – ale stejně stále nevěděl, zda si smí troufat až za králem přijít. Rozhodl se, že bude nejmoudřejší ukázat svou pozici. Uctil krále obřadným pokleknutím a na úkor sebe – neboť stále riskoval – zašeptal: „Měl byste odtud odejít, promluvit s Dracem, přestat se trápit, můj králi.“ Buďte rozumný i vy, prosil.

„Váš výčet má mnoho položek, rytíři, obávám se, že dnes vám ani v jedné nevyhovím.“

To tušil, ale zklamalo jej to – přikývl. Dobrá tedy – pokud neustoupíte vy, nemá důvod ustupovat ani Severus: „Potřebuji odejít,“ prohlásil nekompromisně (neboď i ke králi je třeba chovat se přísně; i když jsou jeho zkoušky tvrdé – musí na něj být okolí ještě tvrdší, jen tak mu může prokázat službu a být jeho přísnosem, a moudrý král tomu rozumí).

Pokud svůj úděl chápal, netvářil se tak – vlastně jej to docela překvapilo. Ale na nevyslovená přání odpověděl zkroušeně: „Ano.“

Spustil ruku k boku.

Už jej zde nebylo třeba – vstal, poklonil se a bez meškání odešel.

 

Podle Dracových zpráv si stále nevzpomněl. Vyslal za ním Draca zjistit co se dá zatímco se stáhl do ústraní ve snaze najít další cesty – způsoby, jak přivést krále nazpět. I když to neřekl, paralyzoval jej strach, že by zůstal na světě sám. Pak by království opustil i další král. Nechtěl žít ve světě bez Harryho. Proto bylo bezpodmínečně nutné vynalézt co nejdříve lektvar, kterým by se mu paměť vrátila a o to se teď – ze všech sil – snažil.

Byl by špatný rádce, kdyby svému králi nepomohl. Byl by špatný rádce, kdyby nedostál svému slibu. Není svým pánem – pokud jej to ničí – pokud to zničí jen jeho – je ochoten svůj život obětovat pro to, čemu věří – a čemu věří – to je jeho král.

To platilo jak o rozhodnutí – tak o citech.

 

Bylo toho tolik, co ještě musel: Asfodel, dračí krev, švábí oči. Proč jenom králi slíbil svého krále neopustit? Proč jenom přislíbil a pomohl s jeho ochranou? Proč se zařekl, že svůj slib dodrží? Teď toho litoval. Listy mandragory, šťáva ďáblova osidla, kořen Scvrklofíku. Chtěl by být jinde – dělat něco jiného – chtěl by uplatnit svůj potenciál. Chěl by vypadout z té díry, které říkají království a expandovat do světa – chtěl by se bavit s normálními lidmi – a klidně i s blázny – chtěl, aby vše, co udělá, nebyl prohřešek proti nějakým majestátním pravidlům a aby vše, na co pomyslí, nedostávalo nějaký pokroucený význam – chtěl by na světě prostě spravedlnost zažít, jako by chtěl každý. Ať to bylo jakkoli – dokud mu nezkříží cestu, vadit mu to nebude.

Ale kdyby to ještě uměl, přál by si v každém nevidět nepřítele.

Což nešlo. Jako informace, které jsou puštěny do světa, nedají se ani myšlenky odestát.

Možná jedině v myšlenkách je spravedlnost.

Už nechtěl být nádoba, do níž jsou vkládány cizí myšlenky – chtěl zpátky svou svobodu a svůj klid. Jenže to nejde – to by –

„Draco!“ zavolal netrpělivě na svého asistenta, kterého už dlouho postrádal. „Sůl, potřebuji sůl!“ vykřikl nevrle a popadl první věc, na kterou narazil: Roh jednorožce, sedmikráskové kořínky, kůže z Hřímala. Přidal je. Bude své sliby plnit dál, neb žádné z jeho výhrad nebyly důležitější než král.

A, co si budeme namlouvat, nejpodstatnější z nich všech byl ten, který dal on sobě sám.

Kost Karkulinky, vlas víly, dráp hypogrifa. I když ho začalo štvát, že se ten pitomý lektvar za něj neuvaří sám. „Draco!“

Dveře se otevřely a do nich vstoupil –

„Luciusi!?“

„Donesl jsem ti tu sůl,“ ospravedlnil se Lucius a pokračoval dál dovnitř, do jeho lektvarového království. „Mohu ti s něčím být nápomocný?“

„Možná bys mohl přestat být tak vlezlý a pokrytecký,“ nabídl Severus nepokrytě naštvaně. Jistěže – hnízdil v jeho sklepení. Věděli to oba.

„Copak jsem ti provedl?“

„Nic,“odsekl v reakci na úlisný tón, „ale chystáš se, nebo jsi mi něco provedl a jdeš se k tomu přiznat. Tak? Co je to tentokrát? Která milenka tě nakazila nebo kterým neduhem strádá Narcisa?„

„Nic takového.„

„Takže jsem ti něco provedl já?„

„Ne, ale je hezké, že se ptáš – potřebuji pomoct.„

A je to tady...

Nádhera. Není nad to uplést si bič sám. Zakroužil zápěstím – rozvřil hladinu vody – naklonil se nad kotlík – a spadl mu do něj vlas. Kotlík zabublal – kapalina sytě zezelenala – místnost zaplavila hustá mlha nafialovělé barvy a – bum.

Bylo po lektvaru.

Lucius Malfoy si odkašlal: „Vážně nepotřebuješ -?„

„NE!“osopil se na něj a prraštil odvrátil od něj tvář. Moohl začít znova a s takovou bude začínat pořád dokola.

„Nemám tedy přijít - ?„

„Ano, buď tak laskav,“protože pokud vypadneš, jedině tak mi umožníš ten zatracený lektvar dokončit a já se budu moct zbavit všech a konečně – konečně se odstěhovat hodně daleko.

„Budu,“usmál se Lucius úlisně. „Vlastně budu tak laskav a prokážu ti ještě jednu službičku,“prohlásil a naklonil se -

„Co to děláš, Malfoyi?!“ohradil se a cukl sebou.

„Myslím na tebe,“přiznal se Malfoy.

Vážně? No – to mu říkat nemusel. „V jaké souvislosti?“zavrčel, aby ho od sebe odehnal.

„Mám jednoho přítele – který je pod strašlivým tlakem,“protáhl, podíval se mu do očí a přikývl, že vědí, o kom je řeč, „a tak mě zajímalo, zda bych mu němohl někomu najít – a v tom přišel Draco a já na nápad – že už víme, koho by dotyčný chtěl – a jediné, co nevíme -„

„- vážně myslíte, že to je to jediné -?„

„- je,“vedl Lucius dál svou, „co by sis představoval ty, aby se ti dostalo toho, co chceš.„

„Není to jen má vollba.„

„Ale je.„

„Nejsem na to sám.„

„Ach ano, ale vlastně jsi.„

„Proč musíš být tak vlezlý, Malfoyi?!“osopil se na něj.

„On někdo musí připomenout, o čem se tady nechce mluvit.„

„A to je co?“vstoupil zrvna v tu chvíli Draco.

„Ach!“usmál se vlk šelmovsky. „My o vlku... pojď dál, Draco. Ale nezapomeň – dnes tě chceme na oběd nahoře.„

„Rozumím, otče,“prohlásil Draco.

Dveře se zavřely.

„Příšerný idiot!“ vztekal se Lucius.

Draco pohlédl na dým – „Co provedl?„

Severus mu věnoval pohled: Neptej se.

Poslechl.

 

Už zase ležela koruna na nočním stolku. Nevěděl, co s ním. Neuměl mu poradit. A možná – jen možná – nepatrně chtěl, aby si pro jednou poradil taky sám... jako všichni dospělí... a ne že je bude troubit do světa, zatímco pracuje na jeho spáse, jak nešťastný je.

„Kdo vyvěsil černou?“ dožadoval se rozhořčeně, sotva vpadl do královské ložnice.

Copak to byl fér vůči lidem, kteří mu chtěli pomoct, že takhle vytruboval, že se cítí sám a druhým vyčítat, že mu nikdo nepomáhá? Copak si myslel, že měli všichni na práci jen jeho? Proč mu to dělal? Třeba mu chtěl pomoct, ale Potter mu nedal příležitost!

Vlastně mu řekl, že si pomůže sám bez ohledu na něj a to byl vrchol sobectví.

Naštěstí Pottera polekal a ten si na hlavu korunu zase nasadil, jak měl.

V Harryho očích se zablesklo – radostná novina – pochopil to – bál se – Harry se o něj bál! Radost – šěstí – smutek – strach – jedno – jsou jeho. Harrymu na něm záleží. Obejde se bez něj? Jistě – vždyť i on se bez něj obešel. Dokáže si bez něj poradit? Ano – proč by ne? Stál někdy o jeho přítomnost víc – nebo chtěl, aby s ním byl déle? Ale ovšem. To všechno ale znamenalo, že mu na něm záleží!

Myšlení, paměť, řeč – to vše najednou začalo dávat smysl. Měnící se barva hlasu, racionalizace, omyly – to ony měly Harryho úsměv a to pro něj se jim dalo smát. Poučení – to je dárek pro nás – a to by žádný zásah na světě neměl změnit. Jsme tady pro sebe, jsme tu i pro vás. Co více říct?

Asi už nic.

Anebo přece jen? O přidrzlých čelistech a vpadlých očích? O kruzích pod nimi, které se jako stíny vláčely tváří a balily jeho osobu do tajemné exotické krásy, která nemohla být exotická, protože nebyla zdejší, ale nemohla být ani krásná, neboť byla obyčejná?

Ano, byl náš.

I se všemi pozitivy jako šalebně dobrý pohled, tenký úsměšek, podivné krčení očí a čela – přes rozčepýřené zarámování krátké svalnaté postavy s pevnými svalnatými pažemi a štíhlým pasem, plochým břichem a uhlazenou tváří, s gestikulací krále a myšlením šaška, neskryl drzost, která se bezohledně drala na povrch – když porušil veškerá pravidla, vztáhl ruce a zničil přepážku, která je dělila. Netušil, co jej to muselo stát, ale přemohl jej cudností, s jakou jej dobyl .

Jeho krku se dotkl vlhký jazyk – jeho hábit roztáhly krátké prsty s dobře zastřiženými nehty – a poté sjel vzhůru a vnikl do jeho úst. Ztuhl. Ztratil balanc i myšlenky. Všechno se -

Odhodlal se neudělat nic a čekat, co udělá Potter. Všimneš si? Musel si všimnout, protože se od něj odlepil, jakmile se jej přestal domáhat, a odtáhl se, aby zjistil, co dál.

Jistěže ne.

Byla taková spousta věcí, kterých si král nevšiml pod ochrannými křídli mládí. Že ho dech vzrušil – že pach krve – že mládí – že mu dával svobodu i že ho poutal – že ho chtěl popadnout a políbit a líbat se ho bál. Nemyslel si přece, že je schopen čehokoli? Jesti ho napadlo i tohle to už byl příliš unavený. Že by ho nechal cokoli neznamená, že cokoli chtěl – nebo něco.

Harry se nikdy nekál a král ano a král nikdy neprosil, zato Harry pořád.

Měl rád Harryho a měl rád krále, ale nikdy by nevolil krále před Harrym, protože tak to prostě chodí.

 

„Co po mně vlastně chcete, můj králi?“ Chtěl, aby za něj nesl jeho úděl, to chtěl. Myslel, že jej to nerozčílí, a čekal a chtěl to. Z nějakého pro Severuse nepochopitelného důvodu se mu chtěl zalíbit a s tím dopravdy neuměl pracovat. A to Severus nechtěl. Proto nastalo ticho – co mu má říct?

„Naučte mě žít s tím, co nikdy nemohu mít.“ Těžký úkol. „Ukažte mi, jak se to dělá – vstát a jít dál, aby to ještě mělo cenu.“ Copak nemá? Ne – musí přestat myslet na královnu Lily a krále Jamese, musí se odprostit od myšlenek na to, že je osobně znal – oh ne – ne. Potter po něm žádal, aby – aby se přestali milovat? Nemožné – to – to nechápal – vždyť ho nemůže naučit žít bez -

Nemůže. Nemůže ho přestat milovat.

Nikdy nenadřadí sebe nad Pottera, a to ani i když ho miluje.

„Možná mě přeceňujete.“ Přeloženo: neotravuj.

„Jsem pevně přesvědčen, že nikoli,“ vnucoval se král.

„Jistě,“ podotkl jízlivě, aby ho odpálkoval, „protože po mně nechcete méně než abych vás, zdali to chápu správně, naučil žít s něčím, s čím lidé jako vy jen těžce přežívají. A to je malé sousto.“ Tři vteřiny před jeho katastrofálním ponížením – odpočítával dílky prostoru.

„Lidé jako já?“ zeptal se; jako by tou otázkou dostal facku a probral se – copak nevěděl, co s ním dělá? „Ale můj ctěný rytíři, přeci jste proto přišel, nebo ne?“ To si vážně myslel, že si přišel pro výprask od krále? „Tedy vám dávám možnost zvítězit – jen v jiné hře. Co se vám nelíbí?“

„Myslíte kromě vašeho tónu, těch zatracených dveří, které jsou stále zavřené, a vašich přemrštěných požadavků? Možná to, že za neúspěch se popravuje, pokud je mi známo,“ zavrčel podrážděně. Nemůže od něj neustále očekávat, že bude dávat – dávat – dávat – a ještě se při tom smát! To nemá soudnost? Nestydí se? Není mu třeba trapně?

„A pokud je známo mně, kdybych chtěl, dal bych vás popravit už dávno – za vaše chování.“ Vždyť by pořád jenom bral! „Jak jste sám řekl, nemám na tu odpornost ani lidi a vy víte moc dobře, že bych to neudělal.“ A to měl, k čertu, vědět jak?! „O co vám vlastně jde?“ A o co vám, Pottere, měl chuť se zeptat, ale ovládl se; vždyť byl ten moudřejší. Podráždil ho, toho si byl vědom, bylo to na něm vidět.

„Mimo jiné přesně o tohle,“ jak to, že Potter pořád myslel na sebe?! Copak se neuměl omlouvat a neuměl konflikty řešit, místo aby je hrotil? Neuměl držet jazyk za zuby? „To je přesně to, o čem mluvím, králi – vaše povaha. Versus vaše přehnaná očekávání a nároky. Začněte si stanovovat nižší cíle – a to okamžitě.“ Ne – neuměl. Měl by si vyříznout jazyk vlastnoručně. Jak se mu opovažoval poroučet?

„To je rozkaz?“ zalapal po dechu.

„Změnila by forma něco na obsahu?“ obrnil se Severus.

„Vy ze mě nemáte strach. Takže vaše nedívání se znamená ignoraci, můj rytíři,“ zazněl odsudek. „A přesto jste teď napjatý. Smím vědět, zdali očekáváte mou otázku?“

„Celou duší, můj králi.“

„Mám ji položit?“ zeptal se provokativně.

„To je jen vaše věc, milosti,“ nechal to na králi.

„A odpovíte mi?“ ujišťoval se Potter tím bezbřeze nechutným, závislým tónem hlasu, který jej obviňoval, že ať řekne cokoli, bude to jeho vina. „Mám pravdu nebo se mýlím, když tvrdím, že vy víte, proč vám tolik věřím?“

A jeho vina bude i to, co mu zatají.

Dodal si odvahy: „Ne, vaše veličenstvo,“ přiznal se s těžkým srdcem, „nemýlíte se.“

Hlava se třikrát jemně zhoupla, než smutné rty ztěžka pronesly: „Děkuji, že jste mi nelhal. Upřímnosti si já…“

„…ceníte, vím,“ přerušil ho Severus. Ale co s ní mám udělat já?

Vážně si ceníte vědět, že vás taky miluji?

 

„Jste připraven na mé rady?“

„Jsem připraven na vaše rozkazy,“ odtáhl se od něj král a skryl svou tvář, oči cudně sklopené k zemi.

„Po krůčcích,“ oznámil klidně Severus a o kus, o který Harry utekl, se přiblížil. Vážně si myslíte, že zvládnete svést mě jenom vy?

„Vysvětlíte mi tuto lekci?“

Mmm. Ne. Přikývl a nadechl se: „Můžete se smířit se ztrátou mnohého.“ Tvé rodiče ti nevrátím.„Zkrátka proto, že je nemožné získat to,“ nejsem bůh. „Ale odpírat si i to, co je na dosah, je nesmyslné a hloupé sebemrskačství,“ když jsem tady pro tebe, „které má druhým jen ukázat vaši bezednou útrapu.“ Neodepři se mně ani druhým, až tě budou potřebovat – a kéž tě potřebují. „I toho se dá časem vzdát. Ale,“ tvář se přiblížila – vlasy – kůže – řasy – barva oka – duše snad a rty – ty zdobně krojené rty, „není kam spěchat,“ vzdej se sama sebe, ale až na to budeš připravený.

Kéž by neuhnul před jeho rty.

„Slíbil jsem, že vám neublížím,“ kdybych vás nechal mě políbit, třeba vám to ublíží – a kéž by ne, říkal si asi, a tak se stáhnul.

„Tak svůj slib dodržte,“ a urval si ho – na malý moment ho vyrval světu ze spárů a nechal si ho jenom pro sebe.

Jen tím mu mohl dát příležitost říct:

„Běžte spát.“

Uposlechl.

 

Severus snídal, když k němu vpadl s otázkou: „Takže co dál?“ jako by měl vždy a za všech okolností na vše odpověď. Snažil se o nečitelnost.

Chce pravidla? Výborně: „Musíte něco drasticky změnit,“

„Třeba byste mohl vyjít ven a…“ nedořekl – věděli oba. „Nebo taky můžeme začít s něčím jednodušším – přestanete si válku vyčítat,“ stanovil tvrdé ultimátum.

„Jak?“ zeptal se idiotsky naivně.

Přikývl a schoval se za pohár: „Lidé rádi zaměňují výčitky se zapomenutím. Ale to není účelem… a ani by být nemohlo. Přestat si vyčítat znamená přestat být namyšlený a brát celou vinu na sebe. Musíte pochopit, vaše veličenstvo, že vaši přátelé…“

Spíš bych měl říct skoro zcela moje vina –…

„…hodli sami bránit naši zemi a vás…“

nebudu tak namyšlený…

„…ačkoli je jejich zbytečná ztráta smutná, nemáte právo rozhodovat za ně…“

abych se hlásil k úplné odpovědnosti za všechno…

„…uvědomit si to je první krok k střízlivému a odpovědnému přístupu, který by si každý dospělý měl…“

„Odkud?“ přerušil ho Harry.

Severus naklonil hlavu: „Odkud? Asi nerozumím, můj králi…“

„To o vině a namyšlenosti – to nejsou vaše slova. Odkud to máte?“ přimhouřené, nedůvěřivé oči na rytíři spočívaly a rytíř jen zmlkl a stoický výraz proplétal se s přesnou dávkou studu a viny, která od něj byla očekávána – a mlčel.

„Pokračujte,“ vyzval ho po nějaké době král a znělo to zlověstně, ne smířeně.

„To nemusíte…“ povzdech.

„Pokračujte,“ rozkaz.

Hluboký nádech: „Smyslem je zkrotit vlastní vinu a jí přidružené výlevy a připustit správnou míru zodpovědnosti, která vás ještě poučí, ale neochromuje běžný život. A ano, do jisté míry odsunout vzpomínky co nejdál, do podvědomí, do nevědomí, tam, kde nebudou ostré hrany…“

„Když vám teď přikážu,“ přerušil ho opět král, „abyste se mi podíval do očí… uděláte to?“

Severus mlčel.

„Uděláte?“ naléhal král. „Anebo dobrá – když vám dám na výběr – říct mi pravdu o vašich slovech, nebo se na mě podívat… co vyberete?“

Něco musel pokazit, protože ho v příští chvíli král chytil a políbil. Snažil se mu ukázat jak, ale král se nedal – dobíjel a plenil.

Poddal se mužovým rtům a zvláčněl pod jeho pozorností. Natáhl se pro něj, čímž mu laskavost oplatil a -

vůbec nevnímal, co dělá Potter, když se odtrhl.

Prožíval.

Buď mi vším, říkal Harry, a jeho to ničilo, protože nevěděl jak – a Severus – ač si to nepřipouštěl – nevěděl jak, proto ani nechtěl nic vědět.

Věděl, že ublíží, proto přísahal: „Neublížím.“ Uklouzlo mu provinile. „Musíte mnou opovrhovat.“

Proto: „Lekci jedna jste zvládl bravurně, vaše veličenstvo,“ pořezal.

12.12.2016 08:56:30
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one