Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


74. O čem byly? Bestie – II. Část

 

Ta nespravedlnost! Potter onemocní a ležet v posteli musí oba! Kdyby jemu dali alespoň na výběr -! Ale to ne, on se prostě podřídit vůli svých poradců musí – protože ho – přece – nebudou ošetřovat zvlášť, když je můžou ošetřit v jednom pokoji – a ušetřit si práci! Ať bylo Potterovi cokoli, dříve nebo později se mu za to pomstí. To, že museli být ve dne v noci v jedné místnosti, nevěstilo nic dobrého ani pro jednoho z nich a pravdivost Severusových slov se brzy ukázala. Jakmile se Potterovo spací období trochu zkrátilo, byl donucen poslouchat Potterovo neustálé žvanění. Myslel, že nikdy neskončí, a že se mu hlava už bude muset rozletět na milion kousků, jak se pořád bez ustání na něco ptal a neobratně od něj vyzvídal, co by mohl udělat pro to, aby Norvežsku pomohl, když se rozhodl učinit těm nedomyšleným nesmyslům přítrž:

„Dobrá! Zmlkněte už! Povyprávím vám příběh, když o to tak stojíte, pane Pottere, příběh o našem rodu. Řekl bych, že by to někteří lidé mohli označovat za rodinné tajemství, ačkoli já to vždy bral s rezervou, jelikož – co se historie a jejích záznamů týká, nemám o nich valné mínění.

Kdysi žil na našem území tyran, syn dvou skvělých lidí – krále a královny, a ten tyran zavraždil své rodiče. Byl to pomatenec a jako pomatenec také skončil – sám – na hradě – bez služebnictva. Jednoho dne území napadli Turci – nebo to byli Tataři? – Ne, Turci, zeptejte se na upřesnění Davida. Lidé dostali strach – byli to zbabělci a sebevíc se svého tyrana báli, o sebe se báli víc a věděli, že nájezdníci s nimi nic dobrého nezamýšlí. Potřebovali obětního beránka, který do hradu půjde, toho muže dostane z nejhoršího, vystrojí ho do brnění, zase posadí do sedla – a pošlou ho umřít za ně. No a k tomu si vybrali poradce jeho otce, nějakou nedůležitou osobu. Poslali ho na hrad. Nechali krále dělat si s ním, co se mu zamane, a ve své naivitě doufali, že jim to pomůže vrátit jejich tyrana. Dále se záznamy různí, ale zdá se, že jakmile vyšel král poprvé z hradu ven mezi své poddané, nějaká hodně dobře namířená kulka nebo kouzlo jej zasáhlo. Zemřel. A ať udělal v mezičase se svým poddaným na hradě cokoli, ten muž se pomátl, oblékl si jeho zdroj, ukradl králova koně a pobil s ním půlku světa ve snaze najít toho člověka, který krále odpravil.

Jste teď spokojený? Cítíte se do naší historie zasvěcený?“

 

„Přijde na to,“ odpověděl Harry, „přijdu tak vám?“

„Co ještě chcete slyšet?“ zamračil se nechápavě Severus.

„Kdo vybral králova poradce?“

„Nějací poddaní.“

„Co z toho měli?“

„Vliv – samozřejmě. Peníze. Naději na trůn. Lid vždy krále potřebuje.“

„Co přišlo pak?“ zeptal se dychtivě Harry. „Co se stalo s rytířem?“

„To nebyl rytíř,“ zavrčel Severus.

„Ať to byl kdokoli,“ naléhal Harry, „co bylo s ním?“

„Koho to zajímá?“ zamračil se Severus.

„Mě,“ ujistil ho vášnivě Harry.

„Tak to si asi budete muset zjistit,“ odsekl Severus a zakryl se až po bradu. Co to jen s tím klukem je?! Nezajímá se nikdy – o nic – podstatného! To si mohl myslet, že je mu ukradený on i celé Norvežsko. To si taky ovšemže myslel.

Ano.

Myslel si to, řekl si pro sebe a zachumlal se uraženě pod přikrývkou ještě víc.

 

„Ještě jsem chtěl říct -“

„Řeknete to, až se vrátíme,“ řekl Snape a Harry si uvědomil, že v těch černých očích vidí strach, že se tak nestane, a nechtěl ho živit nějakým zoufalstvím, které by ho přimělo nemít důvod se sem vrátit a dořešit své světské záležitosti. Jednoduše se mu nechtělo umírat.

„Děkuju,“ hlesl Harry.

„Za co?“ pozvedl Severus obočí.

„Za nejednu záchranu.“

A o tom, jak moc ho miluje, pomlčel. Ne proto že se bál, že by to přineslo neštěstí, že by se pak Severus nesnažil dost, ne. Pomlčel o tom, protože i kdyby dnes zemřeli, Harry věděl, že mu to bude moci sdělit na Onom světě. Nebylo třeba říkat to teď. Miluju tě.

 

„Poslední dobou mám strach, Severusi.“

„Strach?“ podivil se Dracův společník.

„Strach o našeho krále.“

„Co se děje, Draco?“ zeptal se Severus se zájmem.

„Myslím, že si začíná vzpomínat – na věci – lidi – na tebe.“

Severusova nálada se v okamžení změnila; muž odložil vařečku a desku stolu a zadíval se vážně a neradostně před sebe.

Co teď?

 

„Proč se mi bojíte ukázat, nad čím přemýšlíte?“

„Protože mám strach?“

„Strach? Strach z čeho?“

„Strach ze své reakce.“

 

Umístil dovnitř lektvar, který se postupně vypařoval do ovzduší, a sliboval si od něj návrat paměti. Lil králi třikrát děnně utrejch do čaje či vína. Vše bylo marné – nic z toho nepomáhalo.

Udělal vše, co mohl – věřil, že jediné možné řešení, které zbývá, bylo vymanit krále z vlivu hradu. Pak by si snad Harry vzpomněl...

„Co tě přivedlo ke mně?“ dotkl se Severusova ramene Draco, jeho soucitná tvář, kterou hoch nebyl zvyklý ukazovat na veřejnosti, se k němu vážně upírala. „Neobávej se, že bych byl tvým soudcem,“ dodal, aby muže upokojil.

Severus přikývl: „Strach, že ho tlačím příliš rychle k tomu vědět to, co vím já, a že na to není připravený. Strach, že ho předbíhám a přeceňuji jeho síly a schopnosti. Strach, že jsem zklamal -“

„Ne,“ zarazil ho Draco. „Ne. Zvládne to. Je silný. Vždy byl. A ti, kteří vybrali tebe, se nemýlili. Věř svým předkům, Severusi.“

„A bohům,“ dodal Severus, i když poněkud kysele.

„Co se stalo?“

„Zeptal jsem se ho, proč si zvolil mě. Proč mě ze všech lidí chtěl mít u sebe.“

Draco se roztřeseně nadechl a rozechvěle se tázal: „Co odpověděl?“

Severus těžce dosedl na židli: „Cítím se tam jako v okovech a král mi to nijak neulehčuje. Samotný ten hrad... a pasování na rytíře to jenom umocnilo,“ vzhlédl k Dracovi, „odpověděl, že neví.“

Draco zoufale vydechl.

„On si odmítá připustit, že si mě vyvolil, abych mu vrátil paměť, odmítá přijmout, vzpomenout si na mou úlohu v tom všem.“

Odmlčeli se. Severus se mezitím jen rozpaloval, až mlčet už nebylo možné:

„Neví, že mám tu moc ho vytáhnout z hradu, osvobodit ho od sebe, on to zkrátka neví,“ místo aby udělal něco neodpustitelného, jako měli ve zvyku mladí zbrklí jelimánci, třeba šel vše vysvětlit králi, tíživě schoval tvář do Dracova ramene.

„Kdy to skončí?“ zamumlal.

Pobledlý Draco mlčel.

 


 

 

 

S trhnutím se společně probrali – podívali se na sebe vyděšenýma očima – a v té chvíli bylo naprosto zřejmé, že oba ví – co se stalo. Zdály se jim úplně stejně, společné sny, které vzájemně doplňovaly společný, komplementární příběh o jednom rytíři a pomateném králi, souhrou všech náhod právě Severusovu předkovi.

Oba udýchaní – oba potem zbrocení – otázka zněla, co budeme dělat?

Znáš budoucnost?

Znáte minulost?

Tak tedy společně.

 

Mám se odvážit zeptat, proč jste mi o tom neřekl?“ řval na něj přes zavřené oči, zatímco si držel kořen nosu a v mysli ho vraždil.

Říct vám o svých snech? Proč bych to u všech všudy dělal?!“ zaječel na něj Potter zpátky.


Vběhnul do ráje. Jeho matka se dívala. Vběhnul do ráje a křičel a křičel, když ho táhli zpátky. Trest. To je to, co jej čekalo za přestupek, který vědomě spáchal.

„Prosím!“ řval ze všech sil k ochraptění silně, „prosím, pomoc!“

Žádný smrtelník nemá právo se tady potulovat; ač by byl mrtvý, sem má vstup zapovězen, dokud není pozván. Dopustil ses svatokrádeže, Harry Pottere. Budeš pykat.

 

Žil byl jednou jeden král, a ten král měl syna, a ten král měl rádce. A ten král věděl, že se nedožije léta, a ten král zapřísahal svého rádce, aby ochránil jeho syna.

Žil byl jednou jeden král a ten král měl rádce a ten král měl království a ten král měl spousty výbojných válek. A ten král ztratil otce, ztratil matku, ztratil děda a ztratil přátele. Žil s ním jen věrný rádce. Žil byl jednou jeden rádce a tomu rádci se sypal jeho svěřenec před očima. A ten rádce dělal a udělal vše pro to, aby ochránil svého krále. Jenže ten král dělal vše pro to, aby vybil všechny, kteří bojovali s jeho rodinou a zmasakrovali ji. Málo mu záleželo na tom, koho při tom vezme s sebou, koho pobije. Jednal zoufale a chaoticky, a to s každým dalším krokem stále víc a více. Král zřejmě ztratil smysl života.

Žil byl jednou jeden mstitel, a ten mstitel čekal, kdy král vyjde z paláce, aby na tom mudlomilném rodu vykonal svou pomstu, žil a čekal na den, kdy hradby povolí. A jednoho dne se dočkal. Krále vyvedl sám jeho rádce z ochranných bran, do nichž krále kdysi ukryli, když už nebylo pochyb, že kromě svého lidu nemá nikde zastání. V tom momentě, kdy už ho nic nechránilo, mstitel udeřil jednou smrtelnou ranou a bylo po králi.

Žil byl jeden rádce a ten rádce neměl králů, ten rádce měl jen svůj hněv a své provinění, že zklamal všechny své sliby. A ten rádce byl tak zaslepený hněvem, že převzal vedení lidu, že se nechal korunovat na krále dle vůle svého posledního vládce, dle vůle lidu, a vedl do konce svých dní výboje všemi směry, aby našel toho, kdo jeho vládce zavraždil; oddal svůj život cele pomstě, nalezení svého vládce a svému lidu, za mladých let se mu podařilo seskupit kolem sebe lidi a odtáhnout z té proklaté země, která si říkala zem rodná, založil vlastní království, království
na severovýchod od země, v níž někde dosud žil a dýchal královrah, a v níž odpočívala celá majestátní rodina jeho pánů a vládců.

Nechtěl se s nimi rozloučit. Ne s ním.

Ale nemohl tam už rovněž ani žít, ani vydržet, ani s klidem vládnout svému lidu.

„Co se stalo s tou druhou zemí – s tou rodnou?“ vydechl Harry.

„Pottere,“ zavrčel Severus, aby rozbil ten reliéf pohádkového tónu, jímž doposud vyprávěl. Povzdechl si a zavrtěl hlavou nad Potterovou vytržeností: „Dnes tam vládne ministerstvo,“ naťukl.
Och, zformovaly Potterovy rty o úžasu, a Severusovo zamračení se ještě prohloubilo: „Pottere!“ snažil se mu propíchnout tu bublinu zasnění.

„Právě jsem vám povyprávěl dějiny Norvežska. A Británie.“ Potter zamrkal a jako by se konečně probral.

„Vážně?“

21.12.2016 16:28:41
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one