Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


75. O čem byly? I. Část – Co rytíř Severus skrývá

„Brumbál?“ podivila se McGonagallová. „Ale Brumbál se přece nevrátil – podlehl zraněním Temného pána a zemřel.“
„Tak kdo potom sedí na jeho židli?“ podivil se Severus.
„Ale Severusi!“ přivítal ho úlisný hlas. „Copak jsi nedával pozor? Vždyť na Brumbálově židli sedí náš pán!“
„Náš pán?“ zamračil se nechápavě Severus a ještě nechápavěji se zadíval na ruku, kterou Lucius omotal kolem krku McGonagallové. Co se to děje?!
„Jistěže náš!“ Zasmál se Lucius Malfoy sněhobílým úsměvem dokonale pravidelných zubů. „Kolik jich před námi skrýváš? Ne že bych se ti chtěl vysmívat...“
Ne že bych se ti vysmíval já, Luciusi. Mám jen dva.
Severus se prudce posadil na posteli a ohlédl se na těžce oddechujícího Pottera. Alespoň že jeho Severusova noční můra nevzbudila.

„Prozraď mi – Ssseverusi – máš právo rozhodovat o cizích životech, když nepoznáš – kdo je zlo?“
Severus stál a styděl se, protože si připadal nahý. „Existuje nepřeberné možství možností a voleb – a čistě hypteticky dejme tomu – že je pro každého přidělena stejná sada a liší se jenom obal. Jak poznáš, že tvé volby jsou lepší než volby těch druhých? Co mimořádého je na tobě, který se stal Smrtijedem – vraždil – na tobě, který pokaždé podlehl svodům – který se pokaždé přiklonil k horšímu řešení ve svůj vlastní prospěch – že se cítíš oprávněn rozhodovat o životě svých studentů? Svých Zmijozelů? O životě Harryho? Proč věříš, že právě tvůj vliv nevede tvého manžela do záhuby? Proč myslíš, že jsem já horší zlo než ty?“
A Severus... neměl odpověď, protože před očima se mu promítala všechna zvěrstva, kterých se sám kdy dopustil, a na logice slov Temného pána nemohl najít jediný kaz.
Co když zničí Harryho?

Podle tvé logiky, drahý chlapče, jsme k dobru předurčeni – podle tvé logiky, chlapče, s tím, co nám bylo předurčeno, nemůžeme nic udělat, podle tvé logiky, chlapče, té která tě přivedla až k Temnému pánovi, jsi ty lepší, protože používáš rozum a znáš rizika. Tak jak je možné, že jsi volil špatně a změnil názor? A co když ses spletl podruhé – a co když spleteš Harryho?
Co když ses rozhodl špatně, když ses ho rozhodl chránit? Co když mu bude bez tebe líp?
Vzdej se mi, Severusi, ušetříš si trápení. Přenechej své volby mně. Jsem tvůj přítel, Severusi, neprohloupíš.
Pamatuj – kdo tě zachránil?
Důvěřuj mi.
Nech se vést.
„O čem to mluvíte, Brumbále?“
„Já nejsem – Brumbál,“ - podívaly se mu do očí – pomněnkově rudé oči.
„Kde je? Kde je Albus?“ naléhal Severus zděšeně na muže s bílými vousy a modrýma očima.
„Vážně to chceš vědět? - Ještě pořád klečí u mně v domě ve sklepení a já vám ho nikdy nevydám – nikdy se vám nevrátí, o to se neboj – a zatím – já – tady –“
Albusi!
„– ovládnu hrad.“
„Snape? Co – co se děje? Co se stalo?“
„Nic – Pottere – nic, zase spěte.“ Sen? Vážně? Pitomé noční můry! Odmítal jimi Pottera znepokojovat. Ještě ho vystraší a on pak už nikdy neusne.


Co se stalo, Harry?
Já si ne –
Tak co se stalo, Harry?
Ne –
Co se stalo, Harry!?
Nepamatuju si to!


Někde vzadu ve sklepeních kapala voda. Všechny místnosti tady byly prolezlé vlhkostí.
Něco se muselo při přípravě pokazit, prohlásil Severus.
Pokazit?
„Nepamatuje se,“ odvětil Severus ztěžka.
„To byl účel,“ konstatoval Draco nejsitě.
„Jenže on ví a přitom si nepamatuje,“ naléhal Severus.
Dracův dech se zadrhl: „Chceš říct...“
„Zklamal jsem,“ odvětil Severus.
„Nepamatuje se na svou nelítostnost?“ zeptal se Draco. „Na svou nemilosrdnost? Na -?“
„Nepamatuje si na ně,“ přerušil ho Severus. „Pamatuje si je, ale nepamatuje se na ně. Nezná jména,
obličeje, nezná – neví -“
„Nepamatuje se na svou krutost,“ vydechl Draco.
Severus otočil k mladšími příteli hlavu s ostrým pohledem a jeho vlasy se zhouply.
„Co s tím uděláš?“ tázal se Draco a šedé oči se vpily do černých.
„Nevím,“ vydechl Severus po dlouhém zamlčení.
„Mám -?“
„Ne, musím to napravit já sám.“
„To proto nechce vyjít?“ zeptal se Draco.
„To proto cítí neurčitou bezejmennou bolest. Můj lektvar ho zklamal.“
„Proč se k němu tedy vracíš?“ zeptal se Draco.
Severus se na něj ohlédl s pohledem drtícím balvany: „Je to král.“
„Nepamatuje se,“ namítl Draco.
„Ne,“ promluvil Severus, „a my potřebujeme, aby se rozvzopomněl.“
„Potřebujeme?“
Severus se k němu otočil čelem: „Bez něj nás naši nepřátelé rozdrtí na prach, ovšemže ho potřebujeme.“
„Cítíš se zodpovědný?“ zeptal se Draco.
„Jsem zodpovědný – svěřil mi do rukou svůj život. Teď si mě ani nepamatuje, neví, koho ztrestat za ten ostudný -“
„Pamatuje si tě,“ přerušil ho Draco a Severus k němu beznadějně vzhlédl.
„Dokonce na mě si vzpomněl. Jen -“
„Jen jako na dutou bolest v hrudi, léta starou? Co nám to pomůže? Kdo vzkřísí obávaného -?“
„Musí být obávaný?“ namítl Draco. „To je přece to – nechtěl být. Jeho milovaní ho z něj udělali. Měl důvod chtít zapomenout. Měl důvod zapomenout poté, co všichni, kteří ho naučili nenávidět a bojovat, odešli, co celý jeho svět umřel. Proč se tam vracet?“
„Jak jinak z něj zase udělat vojáka, který nás ubrání?“
„Možná,“ pokrčil Draco ramenem, „možná to nemusí jít přes nenávist.“
Severus si Draca znova přeměřil s krajním zaujetím.
„Uvěznil se na hradě za trest.“
„Trest?“
„Že zklamal.“
„Zklamal? Koho zklamal?“
„Svůj lid. Své předky. Sebe.“
„Takže ten hrad je -“
„Vězení jeho podvědomí. Trest, že nebyl milosrdnější. Trest, že přestože nebyl milosrdnější. Uvěznil se v podvědomí.“ Ten lektvar, místo aby mu pomohl potlačit vzpomínky na minulost, potlačil ty na přítomnost. Musel mít psychickou chorobu, se kterou jeho nepočítal, a která se jeho podáním zhoršila. Teď musel napravit, co se pokazilo.


Udála se ještě spousta věcí a rytíř měl ještě mnoho co vyprávět, ale na tom, jak to dopadlo, se nic nezměnilo. Přišel o něj, neudržel ho, ztratil.
A vlastě je to tak dobře – muselo to tak být. Dal sliby, které nedodržel, udělal věci, které nechtěl, a splnil, co nelze posoudit. Potom se mstil, plenil a vraždil, nenáviděl a nečekal, co si o tom druzí pomyslí, protože tak spravednost cítil a nikdo s jeho chybnými rozhodnutími nic nenadělá.
Proto se...
...přenesme do této atmosféry plné pokání a klidu, která je jen naše.
A tak si odpouštějme. Protože někdo je s námi pořád.


„Není divu, pokud si hráli s jeho pamětí a nevyšlo to, musel mít ještě horší problémy, než jaké měl, když si pamatoval, co způsobil a komu.“
Harry se kousl do rtu: „Co když byl prostě nešťastný?“
„Prostě nešťastní lidé se nechovají sami vůči sobě ambivalentně.“
„Ambivalentně?“ zeptal se Harry zamračeně.
Severus povzdechl: „Chápu, že ho mohli jeho příbuzní donutit páchat zvěrstva a že byl příliš mladý, aby se jim ubránil. Že to mohlo být jeho přesvědčení, které výchovou zlomili. Co nechápu, je, proč v těch jatkách pokračoval dlouho poté, co zemřel poslední člověk, který by ho přinutit mohl. Co nechápu, je, proč v záznamech stojí, že s obličejem od krve mával hlavou Tatara, kterou držel za vlasy, a 'hýkal při tom smíchy'. Co nechápu, je záznam o tom, jak ho jeho rádce našel 'klidně podřimovat na lůžku prosáklém krví, tulícího se k useknuté hlavě nepřítele'. Proč všechny země mluví o jeho krutosti. Proč to dělal, pokud mu to bylo proti mysli, přestože už nemusel? Musela to být psychická choroba. Rozdráždil a znepřátelil si všechny sousedy, nebylo divu, že se mu přišli pomstít, Pottere. A co je ještě méně odpustitelné – ten člověk vyprovokoval všechny možné národy k útoku, nechal rolníky a řemeslníky, ženy a děti před hradbami, nechráněné, zalezl se schovat do hradu a co myslíte? Ano, přišel škemrat o lektvar, aby zapomněl, co napáchal – protože jako voják
a jako stratég věděl, že si pro něj jdou, věděl, že jeho země potřebuje vedení – a nic s tím neudělal – místo aby se k tomu postavil čelem a s hrdostí umřel na bitevním poli. Patří mu, že mu vystřelili mozek z hlavy.“
„Myslel jsem, že vykrvácel po ráně do hrudníku,“ zabručel Harry.
„Oni mu neustřelili hlavu?! Měli!“ rozhorlil se Severus, i když on svou historii rozhodně znal a od Pottera ji slyšet nepotřeboval, děkuji pěkně.
„Nesouhlasím.“
„Přirozeně. Ani nemusíte – nic o tom nevíte,“ uzemnil ho Snape.
Proto nezapomněl docela. A proto, přestože zapomněl, pamatoval si.

– pane Pottere? Vybírejte pečlivě.
– „Ale co mám vybírat?“ zeptal se Harry rozespale a zívl.
– Kdo je váš skutečný přítel, odpovědělo oko.
– „Nemůžou být všichni?“ zeptal se nešťatně.
– Jenže nejsou.

Tak vyjeli v klidu vikinskou lodí do Egypta, jakmile se oba vyléčili ze své chřipky, nic netuše, co je v zemi čeká. Plánovali je snad kolonizovat, že jeli do Egypta knarrem místo drakkarem? Ne. Před odjezdem se ještě rozloučili, když tu Elvíra přiběhla s dopisem: V Brugách! Propukla panika v Brugách! Ne, přiběhl David, do Francie! Ne, zvolal Visser: Británie. Ne – ne! Zavolala poradkyně přes ryby: Volali z Finska! Štokholm! Švédsko! Španělsko! Litva! USA! ČESKO! Rusko! Slovensko! Halič! Ne – jeďte do Maďarska! Ihned! Japonsko! Berlín Rumunsko! Ázerbajdžán! Talin – z Estonska, psali i z Estonska! Německo! Nizozemí!! Lcembursko – a co Monako? Vatikán! Itáie! Řecko – z Říma psali taky! - Liverpool. Kanada! Zimbabve! Moldávie – Kyšiněv! CHORVATSKO! Proč nejedete jako první do Srbska!? Ne! - Paříž – ne – Londýn – ne – Norsko – Švédsko i Finsko i Dánsko vás potřebují víc! A co Turecko! Švýcarsko! Kazachstán! Uzbekistán – Ázerbajdžán! Dejte nám je všechny! Chceme víc! - Moldavsko! Slovinsko! - Máte se dostavit k – křičel kdosi – a nemohli – vážně se nemohli rozdvojit. Kam dřív? Kam jako první? Kdo byl, je a chce být spravedlivý soudce, pookud to nikdo nerozhodne z ně – pokud nemají dost informací – pokud jich mají tolik, že žádnou daůší už nechtějí ani vidět? A že to tím končí? Ne, ani omylem – chtějí vás v Polsku! Bosna a Hercegovina! Makedonie! Albánie! Gruzie – Arménie!
A pak: všechny ty další sovy se zprávami, začaly se sklétat k jejich nohám:
Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Andorra, Angola, Antigua a Barbuda, Argentina, Arménie, Austrálie, Ázerbájdžán, Afghánská, Albánie, Alžírsko, Albánská, Alžírská, Andorra, Angola, Angola, Antigua a Barbuda, Argentina, Belize, Arménie, Arménská republika, Austrálie, Bahamy, Bahrajn, Bangladéš, Barbados, Belgie, Benin, Bělorusko, Bhútán, Bělorusko,Bolívie, Bosna a Hercegovina, Botswana, Brazílie, Brazílie, Brunej, Bulharsko, Burkina Faso, Burundi, Burundi, Čad, Černá Hora,Čína, Kongo, Dominika, Dominikánská republik, Džibutsko, Egypt, Ekvádor, Ekvádor, Eritrea, Estonsko, Etiopie, Fidži, Filipíny, Finsko, Francie, Gabon, Gambie, Ghana, Grenada, Gruzie, Guatemala, Guinea, Guinea-Bissau, Guyana, Haiti, Honduras, Honduraská republika Haiti, Republika Haiti, Chile, Chorvatsko, Indie, Indonésie, Irák, Írán, Irsko, Island, Itálie, Izrael, Island, Izrael, Jamajka, Japonsko, Jemen, Jihoafrická republika, Jižní Korea, Jižní Korea, Jižní Súdán, Jordánsko, Kambodža, Kamerun, Kanada, Kapverdy, Abcházie, Cookovy ostrovy, Jižní Osetie, Kosovo, Náhorní Karabach, Niue, Podněstří, Saharská arabská demokratická republika, Severní Kypr, Somaliland, Faerské ostrovy, Ålandy, Špicberky, Jan Mayen, Gibraltar, Kosovská republika, Abcházie a Jižní Osetie, Náhorně-karabašská republika, Podněstří
Chtěl ho – tak moc – moc ho chtěl – zbožňoval ho – chtěl, aby chtěl i umřít, pokud mu byť i jen ublíží, chtěl, aby – aby šel za ním, pokud bude muset jednou odejít – chtěl, aby chtěl – aby si to přál – jít a oejít spolu s ním.
A zároveň jim nepřál nic víc a nic míň než dva kusy naprostého, absolutně bezelstného štěstí. Chtěl s ním být – pořád a pořád – urvat si ho – jeho pozornost – jeho zájem – jeho chtíč – chtěl, ó Bože, jak chtěl -!
Uměl se bezelstně oddat, což Severuse fascinovalo, a čím déle ho znal, tím víc po něm toužil. Potter si neuměl předtavit, jaká muka v něm vyvolává, že vše, co od něj chce, časem zmizí a nezbude jim nic než se zase nenávidět za to, jací jsou - ale to mu nechtěl říct - co chtěl, bylo urvat s ho pro sebe byť na jedinou minutu jejich žití a zapomenout na svět, který byl příliš krutý pro ně pro oba.
Chtěl Harryho uchránit od všech zel, která na tomto světě číhají. Jen nebyl dost dobrý, aby je posoudil, nebo aby vůbec věděl, jak to zařídit. Nejspíš na něj čekají, číhají pekelná muka za bolest, kterou jednou způsobí Harrymu a mohl jen doufat, že mu to odpusttí, až přijde ten správný čas. Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Rwanda, Senegal, Seychely, Sierra Leone, Somálsko, Středoafrická republika, Súdán, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Svazijsko, Tanzanie, Togo, Tunisko, Uganda, Zambie, Západní Sahara, Zimbabwe, Angola, Botswana, Jihoafrická republika, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Mosambik, Namibie, Réunion, Svazijsko, Zambie, Zimbabwe, Kamerun, Kapverdy, Keňa, Komory, Kongo, Lesotho, Libérie, Libye, Madagaskar, Malawi, Mali, Maroko, Mauritánie, Mauricius, Mosambik, Namibie, Niger, Nigérie, Alžírsko, Angola, Benin, Botswana, Burundi, Burkina Faso, Čad, Demokratická republika Kongo, Džibutsko, Egypt, Eritrea, Etiopie, Gabon, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Jihoafrická republika, Jižní Súdán, Alžírsko, Angola, Benin, Botswana, Burundi, Burkina Faso, Čad, Demokratická republika Kongo, Džibutsko, Egypt, Eritrea, Etiopie, Gabon, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Jihoafrická republika, Jižní Súdán, Kamerun, Kapverdy, Keňa, Komory, Kongo, Lesotho, Libérie, Libye, Madagaskar, Malawi, Mali, Maroko, Mauritánie, Mauricius, Mosambik, Namibie, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Rwanda, Senegal, Seychely, Sierra Leone, Somálsko, Středoafrická republika, Súdán, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Svazijsko, Tanzanie, Togo, Tunisko, Uganda, Zambie, Západní Sahara, Zimbabwe, Angola, Botswana, Jihoafrická republika, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Mosambik, Namibie, Réunion, Svazijsko, Zambie, Zimbabwe, Alžírsko, Ceuta, Egypt, Libye, MarokoimbabweAlžírsko, Mauritánie, Melilla, Súdán, Tunisko, Západní Sahara, Středoafrická republika, Čad, Demokratická republika Kongo, Kongo, Burundi, Džibutsko, Eritrea, Etiopie, Keňa, Komory, Seychely, Rwanda, Somálsko, Tanzanie, Uganda, Benin, Burkina Faso, Gabon, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Kamerun, Kapverdy, Libérie, Mali, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Senegal, Sierra Leone, Svatý Tomáš a Princův ostrov, To, Albánie, Arménie, Ázerbájdžán (část), Andorra, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Island, Itálie, Kazachstán (část), Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Moldavsko, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (část), Řecko, Cookovy ostrovy, Fidži, Indonésie, Kiribati, Marshallovy ostrovy, Mikronésie, Nauru, Nový Zéland, Niue, Palau, Papua-Nová Guinea, Samoa, Šalamounovy ostrovy, Tonga, Tuvalu, Vanuatu, Východní Timor, Chile: (Velikonoční ostrov • Ostrovy Juana Fernándeze), Japonsko: (Boninské ostrovy), Spojené státy: Havaj, Atol Palmyra, Ashmore a Cartier, Kokosové ostrovy, Ostrovy Korálového moře, Norfolk, Vánoční ostrov, Francie: Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie, Wallis a Futuna), Nový Zéland: (Tokelau), Spojené království: (Pitcairnovy ostrovy), Spojené státy: (Americká Samoa, Bakerův ostrov, Guam, Howlandův ostrov, Jarvisův ostrov, Johnstonův atol, Kingmanův útes, Midway, Severní Mariany, Wake, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska (Spojené království; Velká Británie; Británie), Anglie, Skotsko, Wales, Severní Irsko, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko (část), Ukrajina, Vatikán. Sovy posílaly z celého světa – prosili je, aby přijeli i k nim – ne – k nim jako k prvním – aby se dohodli – aby se kontaktovali – aby se poznali a ujasnili si, jak bude jejich spolupráce dále probíhat. Psali králové, císaři, carové, prezidenti, psali jejich ministři, psali faraoni, psali jejich mluvčí – slétaly se k nim sovy z naprosto celého světa a dokonce i od prostých lidí.
Teprve tehdy Harry poprvé pochopil – co spusil – sňatkem Harryho Pottera s králem Norvežska – a že peklo – kterým právě prošla jeho paměť a schopnosti – bylo jen malou ochutnávkou toho, co má přijít.
„Tohle sousto – asi nedokážu sníst,“ řekl s pohledem upřeným na oceán dopisů a hejno sov, které zakrýalo oblohu a tvořilo umělá mračna nad jejich lodí – a nebyl tamto sokol? Sup? A jestřáb? Holub?! Možná zahlédl i poštovího terstrála, ale za to by ruku do ohně nedal.
„Tak se – nedívejte,“ odpověděl Snapeův hlas, který nezněl o nic zdravěji než ten Harryho nevolností stažen, a kostnatá paže jej popadla za ramena a odvlekla ho do kajuty: „Berte to tak – že to nebudete muset rozhodnout vy.“
A Harry to, kdy a kam pojednou, díky bohu rozhodovat nemusel.

Potter se o mnoho let později zeptal Vissera na to, co to tehdy Severus věděl, když do Egypta odjížděli; ti dva si spolu totiž tajně šuškali před kočárem, který je měl dovézt k přístavu. Rozhodli se zamlčet -

V přístavu Na břehu na ně čekaly sfingy. Měli byste si jít odpočinout – podívaly se na ně jedovatě zelené oči – a několik poskoků faraonky vzalo kufry na nosítka a odnášely je přímo Harrymu před očima. Harry se na svět kolem – na pláně a písek a hory písku a ještě víc písku, komplex pyramid a lidi v maskách podivných zvířecích bohů díval jako u vytržení.
„Mám se tě zeptat,“ podotkl Lupin a velice nakvašeným pohledem shlédl na drbající se podobu psa Blacka u Potterových nohou, „jestli jsi překvapený.“
„Totálně,“ vydechl unešeně Harry a otočil se na Snapea, aby se přesvědčil, zda tu nádheru taky vidí, setkal se ale jen s kyselým pohledem a staženými koutky úst k zemi. Snapeovo chování mu, upřímně řečeno, bylo protivné a tak se na něj dívat přestal; všichni skousli, že na palubě převáželi vetřelce, všichni se zasmáli, že se Brumbálovi podařilo uplatit jejich kormidelníka. Všichni. Jenom Snape zůstal nabručený a neoblomně zíral před sebe, jako by čekal, kdy je někdo sejme nebo kdy bude moct on sám někoho sejmout. Natruc se sehnul a podrbal Blacka za ušima – Black zavrtěl ocasem a zaštěkal a pak popoběhl ke Snapeovi, zaštěkal na něj a zvedl nožičku –
„Fuj!“ vyjel na něj Lupin ostře, až se poslové polekali a téměř upustili jejich kufry. Brumbál dál podopíral McGonagallovou a ničeho si nevšímal, Ron a Hermiona dělali, že tam nejsou, kdykoli je propálil černý pohled, a – Back se na Lupina dotčeně zadíval. Jako by měl vědět, že jen žertoval – že by ho přece nepočůral –
Harry tomu nebyl ochotný věřit a Lupin – zjevně – taky ne.
Sotva se ubytovali v pyramidě – jejíž stěny si Snape obdivně prohlížel – Harry hodil kufry pod postel a sebe na ni a vydechl. – Proč jste mě prostě neodmítl?“
„Neopustil jste mě,“ odpověděl Snape klidně. „To se nedělá.“
„Pokud jste mě neodkopl jen proto, že se to nedělá, zasloužil jsem kulku do hlavy. Proč jste z lodi nevyrazil Siriuse?“
„Je to vaše rodina.“
Pokrčil ramenem: „I kdyby si zaplaval až k břehům na druhé straně oceánu, byl by jí.“
„Máte ho rád.“ Neudělal bych ti to.
„No a? Vy ho nesnášíte.“
„Jste můj manžel, je vaše rodina a vy ho máte rád.“ Neudělal bych ti to.
„Není vaše rodina a vy nemáte rád jeho a nemáte rád ani mě – a manželé jsme taky jen tak napůl – tak proč jste se mu nepomstil?“
Neudělal bych - „Pottere? Někdy jste vážně idiot.“

Vraceli se domů. Venku se stahovala mračna a do myslí všech přinášela chmuru a beznaděj. Plánovalo sněžit? Bude zase pršet? Harry v tom ten den neměl jasno, jako v tom neměl jasno spoustu předchozích dní, když se díval, jak se kolem něj věci dějí, místo aby byl jejich účastníkem, a to jej velmi trápilo. Najednou zjistil, že ho odváží neznámo kam na temné vikinské lodi, a to ještě ani nebyl zcela zravý. Neustále zpytoval svědomí a nemohl přijít na to, odkud se ta choroba vzala, zda se jí nemohl vyhnout a proč je za to trestán, ale nedostalo se mu odpovědi. Jen třpytný jas na hladině jej oslepoval a jeho temná modř stahovala myšlenky do propasti, odrážela, co je pod nebem stejně jako co je nad ním a myslel při tom na všechny své přátele, které nechal doma, opustil je a ani se nerozloučil. Cítil uvnitř sebe prázdnotu a beznaděj, tlak a neměll tušení, na koho se pro pomoc obrátit.
Opíral se o zábradlí – vítr se zvedal a urychloval plutí temného třpytu, které začal přerušovat déšť, když se za jeho zády ozvalo tlumeně hluboké: „Pane Pottere – vy pláčete?“ zeptal se Severus Snape a zarazil se ve svých krocích.
„Proč neumím být dobrý král?“ zeptal se Severuse.
„Jakto můžete posoudit, když jste jím nezačal pořádně být?“ otázal se Severus.
„Jak?“ zopakoval překvapeně Harry a podíval se mu do tváře: „POSOUDIL JSTE TO ZA MĚ PŘECE!“
Snape mlčel.
„Trhněte si!“ vyštěkl naštvaně a rozzuřeně do Severuse strčil; Severus ho chytil a zatřásl jím: „Víte vy co? Zkuste se na chvíli vžít do mě! Nedělám to, abych vás naštval – vidíte?“zeptal se, probodl prstem oblohu. „Trhají se mračna a vy mě tady obtěžujete s nesmysly.“
„To nejsou nesmysly!“
„Pro koho?“
„Pro mě – a pro vás by taky neměly být!“
„Vidíte?“zastavil ho Severus.
„Co vidím?“
„A právě proto budete moudrý král a lidé si vás budou považovat. Jen vás musíme naučit jak!“
„ČEHO SI BUDOU VÁŽIT NA MNĚ?“
„Že vidíte věci, které jiní lidé ne,“ odsekl podrážděně.
„Jako třeba co?“
„Pottere – jste výjimečný člověk, nenuťte mě -“
„Nenutím vás k ničemu – to vy jse přišel za mnou. Co po mně chcete – pokud -?“
Přistoupil k němu – chytil ho a zápěst a trhl jím k sobě, strhl jej na sebe a vášnivě jej políbil, plenil ústa, zatímco jim slzy stékaly do úst. Mohli tak stát hodiny – dny – týdny. Mohla je vzít bouře ke všem čertům – nebo mohli odletět do nebes. Bylo jim to jedno.


Po cestě do Číny – někde na rozmezí – se po cestě ztratili. Jeli podél vodopádů – a narazili na domorodce kteeří je uvítali. Měli hledové oči a divoký výraz a těla balená bahnem. Přes klín měli suknici z bambusových vláken a na hlavě zámotky vlasů. Jejich královně donesli oběť – hada. A na korunu nalepili znak nekoneča.
Kdo jsou? Utrhla se na křováky – a zle se zadívala na výprpavu Harryho a Severusovy lodi.
Dobrá, přikývla královna vezměte je do chýše a pohostěte je.
Což její poddanní učinili.
Severuse zneklidňovalo, jakým pohledem královna Harryho stíhá, když ale svému manželovi řekl, aby zde nic nejedl a nepil, odbyl jej a nezřízně pil a hodoval. Jeho smích dokázal pohnout i těmi nejzarytěji bezvýrazými vojáky královny, toho si dobře všiml a Harryho za jeho flirtování srdečně nenáviděl. To ale nic neměnilo na pravdě, která se před Potterem skrývala, před Severusem ale ne – něco se tady dělo a ti cizinci, mezi něž se nedopatřením připletli, jim lhali.
Je pravda, že nedokázal říct, zda o tom kdo jsou – kdo je – harry Potter – vědí, a při pohledu na své rádce Severus věděl, že řeší stejnou otázku. Z bezpečnostních důvodů se o tom, ko jsou, rozhodli pomlčet.
Pak – když měli odejít do svých pokojů – Harry Potter se svalil na postel a přestal dýchat.

Důležitější bylo, že dýchali stejný vzduch a prožívali stejná příkoří a stejné pohromy a teď, v tomto okažiku, je nic nedělilo, nic, kromě vlastních těl – a šatů – a možného váhání na Potterově straně a možných zábran na straně Severusově. Mířili vstříc hurikánu – nebo je jen ošplouchly kapky vody z moře? David a Elívra přišli na palubu nic netušíce, a když zahlédli své dva krále, jak se bezostyšně líbají na veřejnosti, sklopili ze zdvořilosti zrak a slušně se uculili, než jim vyklidili pole.
„Byl tady?“ odtrhl se bezdeše Harry.
„Záleží na tom?“ zeptal se Severus.
Ne, uvědomil si Harry, už na tom vůbec nezáleží.
Otevřel ústa – oči – podíval se Severusovi do tváře. Může si dovolit udělat i ten poslední krok? Nadechl se – musel vypadat jako idiot: „Můžeme jít -?“ zamračil se. Pohybem hlavy neurčitě namířil na kajutu.
A Severus okouzleně přikývl; té svůdné kráse před ním nemohl odolat. Rozechvělé rty – zelený odraz za skly brýlí – okouzlující červeň plazící se žárem od krku vzhůru k tvářím.
Kdybys mohl, vezmeš si mě znova? proběhlo mu myslí, ale nezeptal se; přerušilo jej zakrákání racka.

Přijeli na stanici – do města – metrem -
Přišli! Oni by přišli – přišli by na pomoc, pokud by byli potřeba a přišli, i když to třeba nebylo a všechno se vyřešilo – nakonec!
Veliký hrůznostrašný vír přepadl jejich loď a ta se kymácela – vířila vodu – a oba se sebe navzájem drželi jako klíšťata, aby ani jeden nesletěl do vody. Pod vlivem špatného tušení se místo všech ostatních vydali domů. Jejich domov byl však vydán na pospas osudu – Bradavice hořely a brána byla vyrvána z pantů. Les šuměl – a nakonec, nakonec, mu padl zrak na Temného pána. Jedli víno a krásně pili a měli se dobře. A raději – raději spolu moc nemluvili. To až v pokoji začal ten pravý randál.
Vydali se lodí po moři. Na moři se však objevil vír, který jejich loď rozhoupal. Neztroskotali jako běžní lidé. Začali levitovat i s celou svou lodí vzhůru, kde je přivítal –
– a hostina! Stoly se prohýbaly pod sýry a vínem, maso – zejména losos – byl podáván na každém kousku stolu – a všude tryskala voda – samý vodpád. Jedlo se a pilo a všichni se smáli, zatímco Severus a Harry prožívali pernou chvilku. Hádali se o to, kdo je lepší, a nemohli se dohodnout. Harry? Severus? Naštěstí je jejich rádcové vždy rovnoměrně utřeli, aby si ani jeden nic nezáviděli, protože každý znal něco, co oni ne – nemohli se dopodrobna věnovat tanci. Nemohli začít zuřit pokaždé, kdy na jejich nedostatky někdo poukázal. A pokud náhodou ano, věřte, že je to rozzuřilo přímo pekelně a všichni andělé je štvali. Ale nakonec – nakonec se ke svým andělům vraceli. Bez ohledu na svůj osud.
Protože ten jim prostě nebyl – anebo ano? – dán.
Proto se, při jedné takové hádce, stalo, že se ocitli v -
- lese. V lese zuřil oheň. Žár a výheň – všude, kam se Harry podíval, hořely lesy. Možná se díval příliš dlouho – možná byl jen unavený, kdo ví? To způsobila neopatrnost. A pravda byla, že vůbec nevěděl, co si počít, mezi tou změtí lidí a výkřiků – hledal svého Severuse, aby pomohl -
Panebože, pomyslel si, když nějaký muž vběhl přímo na lesní větev, která se mu vnořila do těla a vyšla ven druhým koncem.
Pro krista – viděl ho běžet. Copak mu nemohl pomoct? Proč to neudělal? Co se stalo? Kde je Severus?
a bylo velké kouzlo – do kterého vpadla – cyklona!
„Nedokázal jste ho zachránit,“ řekl a zíval se zamlženým pohledem z okna.
„Pottere?“ zněl malým prostorem kočáru Snapeův hlas. „Pane Pottere?“ něčí ruka se dotkla jeho kolene a Harry se k muži polekaně otočil.
„S něčím takovým nedokážu žít – vždyť jsem zabil – zabil jsem!“
Severus se podíval k zemi. Pak vzhlédl – a Harry si uvědomil. Otevřel či – zeširoka ústa - „Jak?“ vždyť s ním v kočáru jel vrah! Jak jste to dokázal?
Na nevyslovenou otázku byla vyslyšena odpověď: „Ukážu vám, jak s tím žít, pokud mě necháte vám pomoct.“
Ne ta nabídka – harryho svedla mužova přísná tvář – kterou vždy znal – a nikdy ne – a pořád – netušil proč – toužil Snapea poznat -
„- k čemuž jste si nevybral nejlepší způsob. Existují i příjemnější a bezpečnější témata...“
„Jaké?“ vydechl Harry a nechal se zhoupnout do rytmu tance.
„Třeba...“

"My ho můžeme učit vystupovat, můžeme ho naučit tančit a smát se a oblékat, můžeme mu říct, co dělat a co ne, ale jediný, kdo tomu opravdu rozumí, jediný z nás, kdo ho doopravdy dobře může naučit neverbální komunikaci, Severusi, jsi ty," řekla mu naléhavě a potom se sebrala a odešla, nechala Severuse přemýšlet.
Oh ano, pomyslel si Severus, roky strávené na ostří nože ve službách Temného pána, a teprve teď přichází chvíle, kdy se mu jeho osobní oběť válce vymstí.
Stane se učitelem Harryho Pottera.


"Mlčte."
"Cože?" vykvíknul Harry.
"Pššš," řekl Severus, přešel za Harryho a do ucha mu vysvětlil: "Strach je nejrozeznatelnější v hlase."


Přešel k Harrymu, stoupl si přímo před něj. Řekl: "Oči dolů."
"Proč?"
"Protože z očí lze nejsnázeji poznat zlobu."


Přešel k němu, zvedl ruce a konečky prstů se nejprve dotkl, pak zatlačil a poté začal malými kruhovými pohyby masírovat svaly mez Harryho obočími.
"Co to děláte?" zeptal se Harry a obával se i jen pohnout.
"Uvolněte obličej."
"Cože?"
"Svaly na obličeji - uvolněte je," řekl Severus a počkal si, až - vědomě a těžkopádně - Harry jeho příkaz uposlechnul, neprve poté prohlásil: "Když je člověk v napětí, jeho obličej strne. Dávejte si na to pozor," potom spustil ruku k boku a odešel.

Severus si k Harrymu přisedl. Upil z poháru a naklonil se k němu se slovy: "Přestaňte druhé tak okatě sledovat. Stejně nic nezjistíte," a znova upil, ačkoli hladina ve sklenici se nehnula.
"Cože?!" obrátil se k němu Harry, tentokrát už dopáleně, "jak jste zase tohle uhodl."
"Snadno," ubezpečl ho Severus, "lidé s kamenným obličejem se obvykle mylně domnívají, že vyčtou z výrazů ostatních jejich plány k večeři," s ironickým pozvednutím koutků se postvail a nechal Harryho přemýšlet o tom, zda je ten muž blázen, nebo génius, zda ho má nesnášet, nebo pln obdivu uctívat.

Králi–králi–někdo nás zradil – někdo –
– roztrhal sedm dětí ve vesnici!
Vlkodlak!
Před Harryho očima mu k nohám donutili kleknout si Remuse Lupina v celé své vlkodlačí kráse.
Harry děsivě zbledl a polkl.
„Jaká jsou obvinění?“ zeptal se bezkrevnými rty. Remuvy oči byly klidné, uklidňovaly. Nevyčítaly.
Nenáviděl se za to, co bude muse udělat.
„Odveďte ho do cely a spoutejte,“ tak aspoň získají čas a prostor a Harry třeba něco vymyslí. Něco, co je z téhle šlamastyky dostane, protože –
To, z čeho Remuse obvinili, je napostý nesmysl! Nejdřív to ale bude muset dokázat. A to důstojně – jak se na krále patří.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se; byl pořád tak unavený a ospalý. Možná dostal dračí spalničky. Kdo ví, který z nich byl drak?
„Harry!“ křičeli Ron a Hermiona zoufale. „Harry!“ plakala Hermiona a natahovala k němu ruku; vor odplouval. Písečná města a prachové stavby se řítily k zemi – byl čas vrátit se domů. Tam – podél této cesty – pod katarakty – čekal jejich vůz. Jen se tam dostat.
Vzhléd; na voru naproti nim stála půlka norvežské delegace – křičící a plačící Ron s Hermionou – a Severus. Odplouval od něj Severus, způli šílený pohled – k zbláznění – horečný – do jeho duše pálil díru – záleží mu na něm. Jak to říkal?
Najdu si tě. Ať budeš kdekoli – kdykoli – já si tě najdu –
– a už nikdy tě neopustím –
LHAL JSEM! Zakřičel – nevěděl proč. Severus se nepohnul; nedal znát, jestli ho slyšel. Lhal jsem! Křičel dál. Odplouval po proudu – dolů – pod vodopád. S druhou půlkou norvežské delegace – a Brumbálem a McGonagallovou – Ne s Ronem. Ne se Siriusem ani Remusem. Jejich oči ho sledovali. Tiskli se jeden k druhému. Vystrašení. Bledí. Odhodlaní.
– která byla pořád v bezvědomí.
Mňau – kníkl Křivonožka.
Třeba všechno není takové, jak se zdá.
Třeba je to daleko horší.

Ódin?
Thor?!
Johanka z Arku?
Kde jsem se to ocitl?

Harry se ze zasněžené krajiny přenesl do prosluněného prostranství, kde vše zářilo – kvetlo – vše se usmívalo a všemu se dařilo – na první pohled.
Dostoupl u stromu, který ovíjel had. Devět obryň si u oceánu, z něhož strom vyrostl, hrálo s balonkem. Vypadaly jako čarodějnice a říkaly si hádanky. Norny, příbuzné obryň, vykládaly osud několika dívkám; vedle ze Studny, z níž Norny pocházely, vytahoval thor kbelík s vodou.
Bohyně osudu doprovázely každého, kdo tudy procházel – byly to ty, které provázely. Před některými kráčeli vardogeři – hlídači, strážní. Jeden z nich teď stál před Harrym a neohlížel se, druhý – fylgja – stál za ním a rozpustile na něj mával. Duše – bez těla – proplula před Harryho očima. „Jmenuje se Dvalinn – Hibernace,“ pomohla mu fylgja. „A tamhle jde matka všech duší – Sun!“ ukázala Harryho následovnice obrovitou prosluněnou ženu, která Harrymu nevěnovala pohled.
„Vítej!“ zahřměl hluboký hlas. Harry se ohlédl. Stál před ním vysoký jednooký stařík ve velkém a širokém, hnedém klobouku, v dlouhém tmavém plášti. Na ramenou mu jako stíny ležely dva havrani, každý se držel jednoho. Za ním se proháněl osminohý kůň se dvěma vlky. Mohutnou tlapou třímal jakési kopí. Bůh, který se ve své božské podobě ukazoval-


„To je Sleipnir, ukázal na koně, a tohle jsou má zatíčka – Hugin,“ pokrčil levým ramenem „a Munin,“ pokrčil pravvým. „A tohle – tohe je můj oštěp – Gungnir. Je to mocná zbraň, na kterou jsem velmi hrdý.“ Mávl oštěpem před Harryho očima.


-boha Ódina, čímž rozehnal Valkýry, který si přiběhly s Harrym pohrát, i Bohy a Bohyně – moc – kteří se napojil na Harryho nervozitu a chtěli ho jít uklidnit. „Nenech se jimi zmást, udatný bojovníku. Jsou tady, aby tě donutili důvěřovat jim – ale jen by ses otočil, ukousli by ti hlavu. Pojď, jelimánku, my na tebe už čekáme. Hej – Thore!“ obořil se na boha flirtujícího s jednou z Noren. „Nezdržuj a pojď! - Brachu! Loki! Kde se schováváš? Pojď přivítat hosta!“ a aniž by Harry dostal možnost volby, vzali jej kolem ramen a vlekli jej neznámo kam.

„To ale znamená,“ vydechl Harry, „že jsme to celou dobu – my dva...?“ a otočil se na Severuse.
„To vám pěkně děkujeme,“ otočili se na něj Severus a Harry z Kamene manželství – otočili se na něj Severus a Harry z Mého pátku – otočili se na něj Severus a Harry z Desiderium intimum – otočili se na něj Severus a Harry z If you are prepared (Pokud jsi připraven) – otočili si na něj Severus a Harry z Hořkosladké lektvarvé série - otočili se na něj i Harry a Severus z Roku jako žádého jiného a Elysejského klíče a ne, neoceňovali Harryho slova.

Rozdrtil rukou hrnek. Praskl jen tak v jeho zkřehlé ruce, když se díval z okna na jemnou námrazu, která pokrývala Norvežsko. Severus měl o něj vážně velký strach. Prospal celé tři týdny, potil se a jeho stav se nelepšil; blouznil. Během dlouhých dní, které strávil nad korespondencí s králi a vládci cizích zemí, nemyslel na nic jiného než na Pottera, a během noci, kterou probděl – ve své nebo v jeho ložnici, podle toho, kdo vyhrál hádku s představiteli země o vhodnosti navštěvovat ložnici krále – se nedokázal soustředit na nic jiného než na myšlenku, jestli dnes vstane Potter z postele a oděn do propocené noční košile bude náměsíčně bloudit chodbami a místnostmi hradu. Záležitosti království jim nedovolovaly se z hradu vzdálit, a tak v něm zůstali uvěznění a Potter celou tu dobu prospal. Naštěstí se mu podařilo kontaktovat Albuse a situaci mu vysvětlit. Starý muž byl především moudrý člověk – pošetilý blázen – který měl pochopení. Nevypadalo to, že by jejich návrat vůbec očekával, což Severuse popouzelo; neměl rád, když se k němu choval jako k hochovi, o nic víc než oceňoval jeho moudré rady i ve chvíli, kdy sám dobře věděl, že dělá chybu.
Jako třeba když si nevěděl rady s Potterovou naivitou a dobrosrdečným přístupem, který je neustále přiváděl k problémům.
 
Na okno mu zaťukala sova – z roztržitosti mu v ruce pukl hrnek plný vařící kávy a popálil mu ruku; zanadával, přešel k lékárničce a vztekle jí otevřel, než se přiměl přesunout se k oknu, aby té pomatené sově vzal ze zobáku dopis a zabránil tak její neodbytné nátuře ničit jeho okno; upřednostnil jí ho otevřít. Vyklopil do sebe lektvar, odložil ampulku a nechal si jí přerušit mylšenky, jak odpovědět Faraonce, které svým příletem přerušila.
Šokovaně ztuhl.
Na hlavičce stálo napsané od A. Brumbála a na rohu byla skvrna od krve. Ne. Rychle obálku rozškubl a začetl se do dopisu. Brumbál psal, že bylo ministerstvo kouzel dobyto Temným pánem. Čelní představitelé se utekli schovat – takže Popletal přežil – nikdo z Británie, Skotska ani Irska o tom, co se skutečně děje, nebyl informován. Temný pán vše udržel pod poličkou a aby nenastala panika, rozhodla se nic neprozradit ani jejich strana, která o skutečném stavu věděla; v Řádu panoval chaos, zaměstnanci ministerstva, kteří utekli, aby dali vědět Brumbálovi, byli vystrašení a jejich výpovědi, co se přesně stalo, se zcela – zcela neočekávaně – různily; z dopisu nebylo zřejmé, zda ho o to zůstat v Norvežsku žádá, nebo mu to nařizuje, ale pro všechny případy – se dešifrování vzdal a rozhodl se s Potterem do Bradavic nevracet. Dosud řešil, jak se s Potterem vyvléct z nechutně neodmítnutelné žádosti. Ani kdyby se roztrhal, nemohl navštívit všechny země naráz, jen aby prokázali Egyptu tu čest a navštívili jejich zemi jako druhou. Ne, to nestačilo, teď ještě musel řešit svůj strach, co se vlastně stalo v Bradavicích. Třemi ráznými kroky stál u krbu a hodil hrst letaxu do ohně. „Bradavice!“ zavelel, ale krb byl hluchý.
Jak to před Potterem zatajím? Co mu řeknu, aby to na mě nepoznal? Co se tam mohlo, do háje, stát?!
„Můj králi?“
„Co je?“ utrhl se na Elvíru; hrozně se lekl, vůbec neslyšel, že do místnosti někdo přichází, a v první chvíli si ji dokonce spletl s Potterem.
Panebože – ano, bylo to tady – konečně mu přeskočilo.
Žena couvla – sklonila hlavu; nebylo jí vidět do obličeje, přesto ocenil, že se s ním nezačala hádat, že mu slovem ani tónem nevyčetla – asi se cítila provinile za to, že jeho a Pottera hlídala, aby jejich styk probíhal čistě podle pravidel.
„David se ptá, zda máme začít topit?“
„Nejspíš ano.“ Brzy je tady uvězní sněhová vánice. To teprve bude nač se těšit.
„Pane?“ zeptala se Elvíra nejistě. „Jste –?“
Pohybem ruky uťal její starostlivost a poslal ji pryč. „Počkejte!“ zakřičel, otočil se – přiběhl ke dveřím a podržel jí je. Na odchodu se na něj divně podívala a neupřímně se usmála; to si mohl myslet. K čertu s dobrými skutky!

Potterovi šlo zotavování z dračích spalniček velice pomalu; propukaly horečky – pořád a pořád se vracely; nepomáhaly lektvary, které připravili druzí, ani ty, které připravil on sám. Nepomáhaly zábaly ani omývání, kterému se ženy věnovaly a na hradě mu sloužily při občasných příležitostech – jako když se do země vrátili jejich králové – byly to koupele se spoustou bylin, které sloužily spíš marnivosti jejich nositelek, které na skutečnou léčbu neměly sebemenší vliv. Pořád byl v Potterově pokoji někdo, kdo mu přikládal na čelo obklad a Severus osobně hlídal, kolik tekutin do něj který den dostali.
Měl chuť si k němu lehnout – i přes ten odpudivý zelenavý nádech a riziko názaky – začít mu zpívat ukolébavku, jak se zpívá květinám, aby vyrostly. Jen obava, aby si to nevzal osobně a neposlechl ho do důsledku ho něco takového zastavila udělat; to vlastní důstojnost.
Rána nastávala a odplouvala a svou děsivou neměnností Severusovi dusivě znepříjemňovala život. 

Přetrvávající zelený přídech jeho kůže, vyrážka mezi prsty a fakt, že neustále zapaloval věci kolem sebe, kdykoli kýchl, nehledě na to, že neviděl na oči, mu usnadňovali odmítnutí Faraonky. Hodlal jí říct na její přezíravé pozvání jednoznačné ne, a svést to na Pottera a jeho stav. Visser mu ale nedoporučil si s faraonkou zahrávat, a tak po dlouhém vnitřním boji napsal neochotné ano. „Je ta otázka ohledně jejího šatníku vážně nezbytná?“ zeptal se Visser.
„Která? Ta, jestli pořád nosí zlatou, nebo ta, jestli ještě pořád nezměnila od pravěku garderobu?“
Visser mu věnoval dlouhý pohled a mlčel. „A tu jejím oblíbeném mazlíčku tam nechat smím?“ Visser pohledem neuhnul. „Tak ne,“ odsekl naštvaně, uzmul svému rádci dopis – zodpovědně ho hodil do krbu a v dalším se otázek raději úplně držel.
„A vy víte, jak se máte obléct?“ zeptal se Visser, když si dopis znova přečetl. Severus se naštval, vyškubl dopis Visserovi z ruky i tentokrát a roztrhl ho. Posední verzi napsal už pořádně. Nebo apoň Visser mu i schválil.
„Kam to jdete, Pottere?“ zastavil tu zelenou příšeru ploužící se kolem dveří jeho kanceláře.“
„Pro pití – co je? Nesmím?“ohradil se mrzutě; evidentně byl už z neustálého ležení otrávený.
„Kuchyně je na druhé straně,“ zavrčel.
„Bolí mě nohy.“
„S tím voda nepochybně souvisí.“
„Podezříváte mě z něčeho?!“
„Měl bych snad?“
„Já nevím – vy jste začal, tak muste říct, z čeho to je, ať se můžu bránit.“
„Jste tak sobecký!“
„Lezete mi na nervy.“
„Tak to si rozumíme.“
„Jako vždy.“
Někde v rohu místnosti něco prasklo.


A nastal další den. Potter začal zvracet.
„Co jste v té kuchyni snědl?“
„Tyčinky.“
„Kolik jich bylo?“
„Pět.“
„Pět?“ zvedl překvapeně obočí.
„Pět krabic.“
„Jste normální?“ zvýšil nepatrně hlas.
„Nemusíte na mě hned křičet!“
„Já na vás nekřičím!“
„Zvyšujete hlas.“ To chtěl říct, že na něj ječí?!
Ovládl se jen ztěží: „To proto, že děláte idiotské vylomeniny a když se vám někdo snaží pomoct -“
Pche!, odfrkl si přezíravě Potter.
„Co to bylo?“
„Co myslíte?“
„Ten zuk?“
„Jaký zvuk?“ zeptal se Potter nevinně.
„Pottere!“
„Nevím, o čem to mluvíte, profesore Snape, já žádný zvuk nevydal.“
„Teď jste se přiznal!“
„To teda nevím k čemu,“ zamumlal skoro nesrozumitelně.
„Že jste vydal zvuk!“
„Koho zajímá nějaký zvuk!“ vyrskl naštvaně.
„MĚ!“
„Vážně? A proč?“ zeptal se Potter, na což se Severus urazil a na odchodu z jeho pokoje praštil dveřmi. Viděla to Elvíra.
„Mohu nějak pomoci?“ dorážela ještě ona.
„Zavolejte Davida – Potter je v pokoji a poktřebujeme někoho, kdo u něj bude stát a držet mu kbelík. Taky na odchodu může vyčistit pokoj.“
Elvíra na to nic neřekla.

„Nemám zavolat léčitele?“ zeptal se David.
„Nechce se vám snad pracovat?“
„To ne, ale -“
„Nebo vám to nepřijde jako dost dobrá práce?“
„Ne, ale –“
„TAK CO BUDE?“
David polkl: „Jen jsem vám přinesl zprávu od ředitele Brumbála.“
Severus se zarazil a vyskočil ze židle: Od Brumbála?
David ji položil na stolek a prohlásil: „Půjdu,“ úslužně pak vycouval z místnosti a dovolil Severusovi bezdeše hypnotizovat vzkaz, kterého se děsil a obával, a který se mu vůbec nechtělo číst. Přistoupil – natáhl se pro obálku –

– Neberte to špatně, ale zdál se mi o vás sen...
– sen?
– Jo, sen. Zase vás zajal Voldemort.
– Jak ten sen dopadl?
– To mi prozraďdte vy.

Ale Severusi! Vždyť jsem ti přece psal, že jsem se jenom pořezal o papír. On ti dopis nedošel? S láskou, pozdravy a mnoha a mnoha myšlenkami na vás oba
Albus Brumbál


- To jenom vy, Pottere, můžete dostat nemoc, kterou trpí staří. -
- Vy se snad cítíte mladě? -
Severus mlčel a pak to nevydržel a vyhrkl: - Připadám vám snad starý? -
Potter mlčel – ale po chvíli to nevydržel a vybuchl: - Jděte do háje, vy ignorante zesměšňující staré lidi! Za vaše předsudky shnijete v ohni pekelném, budete se smažit, slyšíte? Budete se smažit a na stará kolena budete pykat – oni vám to vrátí – slyšíte?! Vrátí vám to! -
Severus se jeho teatrálností zdolat nenechal; překřížil ruce a zvedl obočí, když mu pohled padl na Potterovo pyžamo uprostřed dne. „Co tak se konečně uzdravit?“ zeptal se povýšeně.
Potter stiskl čelisti. V očích mu plál hněv: „Jen abyste taky neonemocněl.“
Pche, odfrkl si Severus.
Hned druhý den byli nemocní oba, jen Severusův imunitní systém nebyl takový chcípak jako ten Potterův, a proto jej skolila – obyčejná chřipka.

„No a co? Mylíte, že se staří navzájem nepomlouvají jen proto, že jsou staří?“ lamentoval, když ležel na posteli a v ruce držel hrnek vroucího čaje.
„Už mlčte, Snape, ano?“ odpvěděl mu stejně nerudně Potter a potáhl si přikrývku víc k sobě; zvláštní, že od chvíle, co byli nemocní oba, Elvíra je nahnala do společného pokoje a na sebe se ani jednou nezlobila.

Tak jako byl Egypt nekompromisní ke svým lidem, byl nekompromisní i k czincům; kdyby je Severus odmítl a nepřijel i s Potterem, kdyby se neúčastnil shromáždění, urazil by je dost na to, aby poslali na jejich půdu vraha a nechali je oba odpravit. Avšak díky svému rozhodnutí si získali doživotního spojence a to bylo přesně to, co si ze svých misí potřebovali odnést.

Pokud musí velký muž vyhladit víc jak polovinu lidstva proto, aby mohli zbylí žít svobodně, není to snad vrchol sobectví těch živých? Tvořit si svět po svém, neptat se, zda by mrtví neupřednostnili otroctví přes smrtí? Nevypadá takto chození přes mrtvoly? Kdo se jich ptal, co vlastně chtějí? Kdo rozhodl, čí slovo mělo větší váhu, čí touha? - I když teď už je to zřejmně otázka bezpředmětná, zvítězili přeživší.
Lidé se chovají, jako by to bylo snadné - snad si to myslí, snad tomu věří, ale snadného na tom není nic.
„Vážně.“
Lucius to řekl chladně a ani se neobtěžoval přidat na konci té jednoslovné věty otazník. Jeho ocelově šedýma očima probleskla nenávist, ale tak studená, neplastická, jako bez života. Budil dojem, že mu na věci vůbec nezáleželo A že se za ni s krutou nemilosrdností pomstí.

„Nesouhlasím – ministerstvo kouzel a jeho složka bystrozorů je plně schopná ochránit jednoho vzpurného studenta.“
„Takže se nedomluvíme na tom, že Harry potřebuje výcvik, aby se mohl chránit, mám pravdu?“
„Ne,“ odvětil chladně ministr, „to se doopravdy nedomluvíme.“

Vůbec to není o trpělivosti toho „dospělejšího“, ale o tom, aby to zvládl ten, který to zvládnout dokáže – a pokud je informací víc, než se dá zvládnout, pokusit se - odsunout své ego a když to nejde, vyzuřit se tak, aby to nikomu a ničemu neublížilo, zuřit, vztekat se bez důsledků a potom se sám sobě zasmát. A potom – potom vykonat další dobro. Být spokojený, protože nikdy nebudou spokojení všichni – anebo... pomáhat bez pomoci – ne, nepomáhat – už zase začínáte?!
Ano, pane Pottere, už zase.


Jak nás může reprezentovat, když nevzládne ani tohle?
V tanečním sále byli Elvíra, David, mistr, Snape, a ještě další dva tanečníci s Visserem.
Bylo to něco jako pochod, se zvedáním kolen do výšky. Čím víc se Harry snažil, tím víc se mu to pletlo. Byl tak nervózní, že se ho ani učitel nesnažil oslovovat. Nebo opravovat.
Nakonec to byl Harry, kdo nevydržel a vzteknul se; s vypětím posledních sil se zeptal: „Můžou odejít?“ po krátké odmlce, vyplněné napětím, dodal: „Všichni?“
Respektovali ho a po Davidově pobídnutí odešli. Harrymu došlo, že ho Snape může pozorovat zpoza nějakého zrcadla, pokud bude chtít, ale rád věřil, že bude respektovat jeho přání.
Naštvaně navázal v tanci tam, kde přestal, bez ohledu na to, že hudba byla dál.
David se přidal.
A když se i tentokrát Harrymu spletly nohy, nepříčetně se rozčílil; kdyby bylo co rozbít, rozbije to. Opřel se o stěnu a zarytě se díval do země.
Měli pravdu. Chtěl dělat velké věci, přitom nezvládl ty malé. To trpělivosti a vytrvalosti se měl naučit při těch maličkostech, jakými bylo tancování nebo charita – ty, které uplatní ve velkých věcech. Není divu, že mu nechtějí nic jiného svěřit, pokud tohle pochopil až teď. Měl na sebe takovou zlost.
S novým odhodláním se narovnal a začal tančit - ne zvedání kolen, tentokrát osu, kolem níž se měl otáčet, která byla přesně odměřená. Ano -

Jako že Harry shrábl tričko a natáhl si kalhoty. Snape ho chytil.
„Pusťte.“
„Ne, jste rozrušený.“
„Nejsem rozrušený,“ vehementně zapíral Harry.
„Ovšemže jste,“ řekl Snape, jako by od Harryho bylo hloupé zapírat, a místo, aby ho pustil, utáhl kolem něj ruce silněji.
„Nejspíš se zatoulal a ztratil, aby mohl dělat čest svému idiotství i nadále,“ protáhl Draco afektovaně a škubl podrážděně ramenem, aby ho s těmi dotěrnými dotazy Blaise dál neotravoval

„Děkujeme za váš dar,“ řekl Harry a usmál se na čínského krále, i když by mu nejraději vyškrábal oči za tu ruku na zadku. Byl nervózní a ze Snapea cítil, že je taky.
„A teď se odebereme vyjednávat,“ prohlásil král nakonec a jasně naznačil, že z toho Harryho a jeho družinu vylučuje.
Harry se se Snapem a druhým králem rozloučil pohledem a skloněním hlavy a nechal se Davidem odvést. Seděl pak v salonku jako na jehlách a David pozorující dění z okna se ani neposadil. Ruce měl zkřížené na prsou a ústa semklá.
Když se dveře konečně otevřely, Harry nadal svému hlasitému srdci, protože nechtěl přijít ani o písmenko z toho, co jim Snape bude chtít říct; ten však, podobný netopýrovi ve dveřích, řekl prosté: „Jdeme,“ a počkal, než Harry vystřelil do stoje a došel k němu a zeptal se: „Co se stalo?“, než se otočil a zamířil pryč.
Cestou z paláce Harryho pronásledovaly oči lidí, které míjeli; čím vyšší postavení měli, tím nebojácněji Harryho odchod provázeli. Krále Číny už nepotkali a Harrymu bylo velice nepříjemně.
U kočáru to už Harry nevydržel. Popadl Snapea za předloktí, zrovna když otevíral dveře, a tlumeně na něj zakřičel: „Jak vyjednávání dopadlo?“ dožadoval se.
Snape si zjevně neuměl představit, jak se Harry cítí - být vyloučený z vyjednávání. Jak pokořující je pro něj - být vyhozený jako nějaká slepice, která by se do války zbytečně pletla hysterickými scénami. Anebo proč je druhý král - ten král na pozici královny - vyloučen? Jaký jiný by k tomu asi mohli mít důvod?
Nicméně Snape byl nekompromisní a když mu naznačil, aby se usadil do kočáru, poslechl.
Mlčeli, až dokud se neodlepili od země, než si Snape odkašlal a spustil:
„Nevidí důvod s námi vyjednávat. Nevědí, jaký by jim z toho plynul užitek.“
„A to je všechno? Nechal jste je s tímhle vyklouznout?“ rozčílil se Harry.
„Jistě že nenechal, Pottere, ale faktem zůstává, že mají vojenskou přesilu a větší zkušenosti v boji a já je nemám. Jak. Donutit.“
Cítil se jako propíchlý dětský balonek. Roztřeseně se nadechl; párkrát otevřel a zavřel ústa a pak prohlásil: „Příště nechci být vyloučen.“
Snape se zamračil.
„Chci se účastnit,“ řekl Harry vehementněji. „Třeba mě něco napadne.“
„Merline - smiluj se,“ stočil Snape oči k nebi.
„Nesmiluje,“ řekl Harry tvrdě. „Někoho přesvědčit musíme. Když to neuděláte vy, budu tam aspoň já.“
„Bydete tam vy,“ řekl Snape ploše. „A?“
Harry trhl rameny: „Nebudu vám moct vyčíst, že jste něco zpackal.“
„Zpackal! Morgano! Pottere,“ zavrčel a shlédl zase k němu, „měl jsem tam tým vyjednavačů, stratégů a diplomatů – nejednal jsem sám!“
„Já,“ Harry se nadechl v pompézním výbuchu, dlaně, které zdvihl, spadly zpátky k zemi, schlíplé jako shnilá květina – nebo jako vysouklý balonek letící k zemi, „vím,“ povzdechl Harry a do návratu už nepromluvili ani slovo.

S trhnutím se společně probrali – podívali se na sebe vyděšenýma očima – a v té chvíli bylo naprosto zřejmé, že oba ví – co se stalo.
Albus Brumbál v ředitelské pracovně je ve skutečnosti Temný pán.

Úplně stejné – společné – sny, které vzájemně tvořily příběh o jednom rytíři a pomateném králi, a o studentu Harry Potterovi, který si vzal učitele lektvarů, aby se společně probudily do noční můry zvané život, kde se Temný pán pokoušel připravit je přinejmenším o rozum a přinejhorším o přátele a rodinu, a dělal to před jejich očima, aniž by si toho doposud kdokoli všiml.
Severus ošklivě zbledl – co teď?
Harry zezelenal – asi bude zvracet – vyskočil z postele a vběhl do koupelny, sotva za sebou stačil praštit dveřmi.
„Mám se odvážit zeptat, proč jste mi o tom neřekl?“ řval na něj přes zavřené oči, zatímco si držel kořen nosu a v mysli ho vraždil.
„Říct vám o svých snech? Proč bych to u všech všudy dělal?!“ zaječel na něj Potter zpátky.
„Určitě ne proto, že by vás to napadlo,“ protáhl Snape jízlivě.
„V prvé řadě mě to nemělo důvod napadat – jasně jste mi sdělil, že husy jsme spolu nepásli.“
„Řekněte mi jediný důvod, proč bych se na vás měl v tomto ohledu obracet!“
„Protože to bylo podstatné!“
„To já nevěděl!“ bránil se Harry hned. „A pokud chcete někomu nadat, nadávejte laskavě sobě. To vy jste se mnou ležel v posteli, vy jste viděl, jak to se mnou házelo a vy jste se nezeptal, co se děje!
Jak jsem měl uhodnout, že se vám zdá o Temném pánu?! Snad máte vlastní rozum – ačkoli ne, evidentně ne, a teď už o naší chybě v úsudku konečně víme!“
„Bože, jak já vás nenávidím!“ oddechl si Harry.
Na to se Snape obrátil a praštil za sebou dveřmi.


„Kdy už tu bude voda? Nějaká voda? Zaskuhral Harry – bolela ho hlava – rozdvojvalo se vidění – měl v ústech písek a sucho, tak žhavé sucho -“
My všichni máme žízeň, pane Pottere, prohlásil Severus a dotkl se rukávem čela.
„Říkal jste něco?“ otočil se Harry. Táhla se za ním celá výprava – všichni lidé z celého světa – v jejichž čelé šli Ron – Hermiona – Severusovi rádcové z Norvežska – Severus – Brumbál. Sirius – Remus – McGonagallová – David a Elvíra – Visser – šli i další – bylo jich tolik – každý jejich krok bolel.
Jak ještě dlouho? Okčikl Hugina.
Jak ještě dlouho? Zakrákal Munin.
Nedal jsem vám dost? Otočil se ostře na Muina.
Nedal jsem vám dost? Zakrákal Hugin.
Pojď – natáhl ruku Artuš. Vidíš ten strom? - Vydrž – už tam budeme.
Vydržet? Obrátil se nechápavě na Nebelvíra – vydržet? - obrátil se nechápavě na Zmijozela.
Vydržet, přikývly Helga a Roweena.
Harry se otočil – udělal krok – a pokračoval dál.
Za kým jdeme?, zeptal se svých průvodců.
Za kým jdeme? Zakrákali ozvěnou havrani.
Co svět světem stojí – za božstvy – za rodinou – za pomocí – za spravedlivými.
Kráčej – nepouštěj se – na konci vždy čeká odměna.

Dívali se na něj – stíny – podél řeky Styx – dívali se na něj – měli na sobě rudé kápě – nenáviděli ho pohledy – natahovali po něm pařáty – kostnaté ruce – stahovali ho – chtěli ho utopit – chtěli ho zničit – chtěli se mu pomstít – slibovali, že si pro něj příjdou – muži v maskách – ve smrtijedském hábitu – a způsobí, že mu země bude navždy prokleta.
Budiž tě stihnou muka, Harry Pottere – nenávidíme tě – a náš Spravedlivý Soud tě ztrestá.
Připrav se – čeká na tebe odplata.
stíny bez očí -
kosa -
muži v maskách -
rudé oči v beznosé hadí tváři -
Objaly ho dlouhé, černě oděné paže a vytrhly jej ze spárů Smrti – z hrozného života děsů, pout a zatracení.
„Vzbuďte se, pane Pottere,“ zašeptal naéhavě hlas, „už je konec. Vše je v pořádku. Byl to jen zlý sen.“
Ale oba tušili, že tohle konec není, a že to nejhorší příjde – s prvním chápavým poplácáním po rameni – s nabídnutým hrnkem horkého čaje – a nechápavě-starostlivou otázkou: „Proč jste mi o svých snech neřekl?“ které vzápětí přišla.

Poděkování: můj velký dík patří Janě, která se na posledních třech kapitolách hodně naopravovala. Děkuji, Jano. Všem přeji pěkné vánoční prázdniny a pěkný leden a únor nového roku.
21.12.2016 16:36:06
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one