Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Moci si říct, uměli byste vybrat?
Stál na kopci a shlížel na Luciuse Malfoye, jak se pod jeho kletbou svíjí. Necítil úlevu, cítil vztek, jen vztek, vztek, který zbavuje schopnosti přestat. Jediné zadostiučinění byla kulisa Narcisina ječivého hlasu, která prosila za odpuštění a za milost. Ještě chvíli, pak přešel dlouhými kroky k žluči blonďatých vlasů a s odporem na něj shlížel.
Ó ano, užíval si to. Alespoň to.
„Zklamal jsi mě, Luciusi,“ posteskl si, a než Malfoye obešel, patou mu zpřelámal kosti v prstech.
Výkřik, který zalkl prostranství, byl jako balzám na nervy.
Čas běží.
Harry se zalitý v potu posadil na posteli, aniž se ještě několik dalších vteřin mohl nadechnout. Všude byla tma. Neslyšel vedle sebe žádný dech a všude kolem bylo ticho, usoudil, že je sám. Alespoň nějaká úleva pomysel si a vyčerpaně klesl zpátky na polštář, příliš unavený a zmatený začít cokoli řešit. Chtěl se napít, ale neměl dost síly se zvednout a dojít si pro sklenici vody. Sotva si položil hlavu na polštář, usnul.
Pottere, bylo mu zavrčeno u ucha, což konečně Harryho probralo. Spolkl nádech a otevřel oči.
Bylo světlo.

Ze schůzky Řádu se ke konci vytratil; šel se podívat, jak Potterovi jeho snaha naučit se tancovat jde. Dnes totiž opět zkoušel s Davidem.
Na jejich koordinaci bylo něco pozoruhodného. Pan Potter vypadal dokonce ladně, ale Severus věděl, že je to proto, jak dobře umí tančit David. A nejen tančit. Opřel se o rám pootevřených dveří a škvírou pozoroval, jak se v osamělé místnosti pohybují a baví. Stačilo sledovat je krátce, aby se mu vybavily některé vzpomínky na vlastní začátky.
Jeho matka mu říkávala, že je to jejich tajemství. Brávala ho s sebou a tvrdila, že navštěvují jednu vzdálenou, jí blízkou příbuznou. Nelhala v tom, že navštěvovali jednu její starou, hodně starou příbuznou, ale primární účel jejich odjezdů ze Snapeova domu nebyly nějaké banální návštěvy tetiček. Jeho matka ho brávala do Norvežska a naléhala, vyhrožovala, prosila a přemlouvala, aby každou volnou chvíli strávil v rukou učitelů. Učil se o své historii, o historii své země, učil se o jejích zvyklostech. Učil se strategiím, logice, sportům, kultuře vlastní i cizí, o různých společenstvích, kouzelnickém uspořádání světa, o ekonomice, diplomacii – učil se všemu, co by mu mohlo pomoci, až jednou trůn převezme. A mezi tím vším se samozřejmě učil i tanci. Nebyla to pro něj ani ta nejzajímavější část jeho výuky, ani ta nejpodstatnější, ale věnoval se jí stejně oddaně jako kterékoli jiné oblasti. Byl hodně malý, když mu byly všechny tyto věci vtloukány do hlavy, a tehdy se učil, protože vycítil, jak na tom mamince záleží; během pár let, které daly dohromady sotva pár dní strávených přes prázdniny v Norsku, začal chápat důležitost, kterou všechno, co se učí, má. Matka mu říkala, že jako správný Princ pochopil podstatné a převzal zodpovědnost rychle. Už se neučil pro důležitost, kterou v matčině hlase zaslechl, už se neučil pro naléhavost, kterou byl obtěžkán, kdykoli přijel do Norsska – učil se, protože to bylo důležité. A učil se rychle, pružně – jako správný Princ, jak by řekla hrdě matka. Ano – učení mu šlo, šlo mu o to víc, o co víc nepřátel, jež musí svou bystrostí předčít, kolem sebe cítil kroužit.
Měli ostré ministerské tváře a tváře tupých dětiček, které se mu posmívaly. Byl to velmi jasný obraz, který ho poháněl učit se víc, dělat pro to – sebe, Nory, matku – víc, který se s léty rozpadl a rozdrobil jako narušená či špatně postavená zeď.
A pak tady byly taky ty povinné skutečné návštěvy jeho předrahé příbuzné...
„Kdy nám ho vezmeš?“ připojil se k němu Brumbál a vytrhl ho ze zamyšlení.
„Už brzy,“ přikývl a zamračil se.
„Kdy mu to povíš?“ vyzvídal starý muž; netroufl si dotknout se ho, ale pohledem jako by ho stejně pohladil po tváři.
„Brzo,“ odvětil stručně a odvrátil se od pohledu i pomyslného doteku a raději se vydal dělat něco užitečnějšího.
 

Co si o mě skutečně myslíte?


Severus si Pottera prohlížel; ten kluk si byl evidentně vědomý každého slova, které pronesl, a věděl, že lektvar, který uvařil, je dobrý. Evidentně měl pravdu a zcela zřejmě měl taky špetku nadání, zadupané do země jím samotným.
„Řeknete mi, k čemu se používá bombajská směs?“ zeptal se, přitom Pottera provrtával pohledem.
Ve třídě se vymrštila do vzduchu jediná ruka. Grangerová.
„Pottere?“ vyvolal ho naschvál té nechutné šprtce.
Potter se zarděl: „Nevím, k čemu se používá bombajská směs, pane profesore.“
Jen jednu věc nenáviděl víc než šprtky, a tou byli lidé, kteří měli tak jako Potter pravdu.
Pravdu, nadání – spojit to s učením Grangerové, a bylo by z Pottera dokonalé monstrum, ke kterému by Snape mohl cítit dokonalou zášť.
Nehodlal takové monstrum, svého vlastního bubáka, stvořit: „Samozřejmě naprosto špatně,“ shrnul, a zasypal ho výčtem oprav, které, jak sám nejlíp věděl, nebyly nic jiného než snaha Pottera znechutit a otrávit, odehnat ho od rodící se myšlenky, že by se snad lektvarům mohl začít věnovat.
Závist. Užírala ho tak obrovská závist. Mladý, pohledný, talentovaný Potter, kterého dělilo od úspěchu jen jeho ego. Severus ho nenáviděl; a taky tušil, že je v tom slušná dávka závisti.


„Kdo píše, Brumbále?“
„Kornelius.“
Severus se naježil: „Kornelius...“ zopakoval to jméno.
Brumbál vzhlédl.
Severus oční kontakt podržel: „Co vám chce?“
„Radu, jako obvykle,“ řekl Brumbál a také oční kontakt držel.
„On se vás přese všechno ještě na rady ptá?“ a přitom se chtěl zeptat: Vy mu přese všechno ještě radíte?
Brumbál se pousmál a ten úsměv zmizel tak rychle, že vypadal jako úšklebek: „Přese všechno, ano. Není moudré,“ dodal a vrátil se pohledem k pergamenu, „aby mu všechny rady zprostředkovala madam Umbridgeová,“ ještě vzhlédl a řekl Severusovi, „a já tím nepomáhám Korneliovi.“
Jistě že ne, ušklíbl se Severus, pomáhá tím malým lidem, které by Popletal bez uzardění a bez rozmyslu smetl jedním podpisem. Tak kdo by mohl Brumbálovu strategii odsuzovat?
„Co jsi potřeboval?“ vytrhl ho muž ze zamyšení.
„Opravit Potterův test,“ vzpamatoval se a vrátil se na své místo.
„Výborně, chlapče, polož mi jej, prosím, sem,“ ukázal na roh stolu. Přeplněný roh.
„Najdete ho tam?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Ovšemže,“ usmál se ředitel přívětivě.
„Do Vánoc?“ zeptal se Severus o to nedůvěřivěji.
Brumbál přestal psát, zvedl oči, posunul půlměsícové brýle, pohlédl na Severuse a řekl: „Uvidíme, co se bude dát dělat,“ mile se usmál, než se vrátil zpět k dopisu.
Zatracený Brumbál.

Možná měl Brumbál pravdu. Možná by bylo dobré Pottera zasvětit do plánu a upozonit jej, že v Evropě začala sezona plesů a jejich povinností bylo všech se zúčastnit, představit se jako nový královský pár, který stojí v čele Norvežska, nechat se ostatními zeměmi přivítat, uctít a uznat jako jeho vrchní představitelé, upozornit ho, že jsou povinni prokázat úctu a respekt všem kouzelnickým zemím světa a jejich představitelům – respekt, který je prokázán znalostmi těchto zemí a schopností obstát například v národním tanci –, jako bude prokazována úcta a respekt jim – pouhým pozváním, úsměvem a přátelským pokynutím, a samozřejmě znalostí zvyků a tanců jejich země, tedy Norvežska. Upozornit ho, že je to důležité, protože to bude mít dalekosáhlý dopad na jejich postavení v rámci světa a na jejich zahraniční politiku, obchod a kontakty, a že kromě toho všeho mají úkol z domova – Británie, Bradavic, od Brumbála – úkol získat si mocné spojence, kteří jim pomohou ve chvíli, kdy začnou s Temným pánem a jeho čistokrevnými Smrtijedy otevřeně válčit.
Možná mu měl vše to svěřit, jak řekl Brumbál. Jenže na něco jejich stařičký a moudrý ředitel pozapomněl – jak příšerný je Potter herec. Kdyby to věděl, musel by hrát, a pak by s ním Severus nevydržel. Navíc ho nechtěl nutit cokoli předstírat o nic víc než stál o to mít po svém boku v boji lidi, kteří neustojí Pottera takového, jaký je – dobrosrdečného, občas vzteklého ňoumu, tvrdohlavého berana a roztomile nešikovné lvíče, které tu a tam ukáže drápy vypůjčené přímo od satana. A věrného, nebelvírsky a do krve oddaného, ne moc inteligentního ale ani žádného idiota, pravého člověka. Ne herce a ne někoho, kdo se umí přetvařovat, ne někoho, kdo si lidi získává, protože se to naučil. Ne. Někoho, kdo si lidi získává, protože si je umí získat – a přesně to Potter uměl. Jestli si uvědomoval, že za nimi bude stát víc Nebelvírů než Zmijozelů, a že budou mít víc vojáků než filosofů? Ano. To věděl. Na rozdíl od filosofů o charakteru voják nepochyboval.
Jednoho měl totiž doma.
Jejich velitele.
Za žádného z filosofů by jej vyměnit nechtěl. Podivná hříčka osudu. Kdysi si vedle sebe neuměl představit nikoho jiného.

„Tuhle jsem mučila jednu šprtku... spolužačka,“ protáhla otráveně, „vzala si mudlu a žila se svými třemi mudlovskými haranty, než jsem vyzkoušela, jak daleko můžu natáhnout srdce, než člověk umře, a to kopyto, Goyle, vyhrabal jednu knížku kde stálo něco, co mě zaujalo a já si řekla – Belo, to musíš zkusit na svém příštím dobrovolníkovi. Gratuluji, právě ses jím stala.“ dodala najednou, jako by právě skončil její zasněný myšlenkový pochod, „jsi tím dobrovolníkem.“
„Chceš vědět, o jaký pokus se jedná?“ Dodala Bellatrix a překročila ženu svíjející se na podlaze. „Já ti to povím, vydrž.“ dřepla si k ní, shrnula jí zpocené vlasy na stranu a zamroukala jí jemně do ucha: „Psalo se tam o plicích a průdušinkách. A mně z čistého nebe spadl do klína nápad, totiž – jak bys vypadala v takovém stavu a naživo ty?“ Vztáhla k ní hůlku a bez milosti provedla kouzlo, o němž před chvílí hovořila. Žena začala úpět a svíjet se, brečet, naříkat a hlasitě kvílet – prosila o život, až dokud neumřela.
„Výborně,“ pochválil ji Temný pán, když ženin život vyhasl, „jsi skutečný odborník,“ jeho hlas zněl chladně a nezaujatě. Díval se, jak z ženy odtéká krev, a v nejmenším to s ním nehnulo.

„To byste nevěřili, co se stalo!“ přiběhl Dean bezdeše do společenské místnosti. „Parvati začarovala oblohu, takže sněží! – Teď, skoro v létě!“ nadšený výraz strhl další nadšené výrazy.
„Pojďme si zahrát Labyrint!“ přidal se nadšeně k výkřiku Seamus.
Labyrint, jak se Harrymu záhy ukázalo, byla hra silně připomínající hru se židlemi, při níž si v každém kole na určité znamení sedne vždy o jednoho míň. Tahle hra ale měla své specifika.
Stáli na pozemcích Bradavicích, kde se jim o hlavu opíralo horké letní slunce a do uřícených obličejů jim padal sníh, lechtal je na nosech a za límci košil. Na trávu někdo namaloval kruhový Labyrint; jeho stěny se slabě stříbrně třpytily ve trávě a kromě těch značek nebyly vidět, ačkoli se jimi nedalo projít.
V od středu nejvzdálenější oběžnici labyrintu Hermiona, Lenka, Parvati a Padma stály s trupem
předkloněným k zemi a rukama se dotýkaly špiček bot, nohy široce rozkročené. V druhé oběžnici blíž ke středu Dean, Seamus, Neville, Ron a Harry dřepěli a rukama se opírali o zem, dlaně dál než na šířku ramen. V předposlední oběžnici v pozici zamrzlého běžce stáli Colin a Justin Creeveyovy, Ginny a Cho v pozici běžce připravujícího se ke startu a nejblíže ke startu byli Romilda s Katie, Fredem a Georgem, kteří se tvářili, jako by chytili horkou bramboru.
„Pozór – teď!“ vykřikl kdosi mimo bludiště a hráči z Bludiště se dali do pohybu. Jejich úkolem bylo neposunout se o oběžnici blíž středu jako poslední.
„To je ale pitomá hra!“ zuřila Hermiona, které to podklouzlo, spadla a umazala si od trávy sukni. „Chci přestat hrát!“ zavolala na celé pozemky Bradavic, do čehož se hurónsky rozesmála dvojčata
Weasleyova. Hermiona se naštvala a nějak se jí bludištěm podařilo vymotat se a dostat se k Harrymu.
„Mně se to nelíbí,“ svěřila mu zachmuřeně a zamračila se na průchod, jímž se současně tlačili Dean s Ronem do další úrovně bludiště.
„Nebuď šprt!“ zavolala na ni Padma. „Bav se.“
Hermiona se na spolužačku podívala nevraživě a aniž by Harry tušil jak, dostala se v bludišti o úroveň dál než on. Zvláštnost tohoto Labyrintu totiž spočívala v tom, že se cesty měnily, posouvaly a mizely, přestože jeden na druhého viděli. Každý z nich měl v určité úrovni povinnost dodržet pozici, jaká té které oběžnici náležela.
„Stop!“ zvolal někdo ze spolužáků mimo bludiště a všichni se zastavili. Z kola vypadl Fred. Důstojně smekl Georgovi a našel si cestu ven, zatímco ostatní stáli, oddechovali a usmívali s na sebe. Byl to boj fyzický i boj mozků.
A Harrymu se vůbec nechtělo přiznat, že mu ty neviditelné stěny a mizející průchody od Turnaje tří kouzelnických škol taky nedělají dobře, a že byl vlastně na Rona naštvaný, že ho do toho uvrtal, stejně tak na Seamuse, že to v prvé řadě vymyslel. Nechtěl ovšem pokazit zábavu, a tak mlčel.
„Ta hra je stupidní, nemá mě na ní co pobavit,“ odsekla Hermiona a vztekle odhodila pramen
kudrnatých vlasů.
Katie, Romilda a George se pořád smáli; začala se smát i Lenka a Neville, přidal se Ron… nikdo si
nevšiml poryvu studeného vzduchu, který pronikl ze Zapovězeného lesa do jejich hrací plochy. Nikdo kromě Harryho.
Běžte! Ozval se pokyn, a všichni se začali předhánět; byli hravě naladění a soupeřiví, smáli se a byli nesoustředění na okolní. Jejich zájem se týkal výhradně hry, kterou s plným nasazením hráli, a při níž se za sněhu v létě bavili. Každý se snažil uniknout vypadnutí ze hry; postrkovali se a žduchali, když zrovna našli jeden společný východ, ucpávali cestu a motali se, naráželi do stěn, mizeli a zase se objevovali na různých místech labyrintu, když náhodně narazili na prostor, kterému se říkalo zkratka, a který je mnohdy přemístil někam, kde být vůbec nechtěli.
Vzduch zhoustl. Na Parvatin nos dopadla poslední vločka. Světlo slunce se ztratilo; pohltil ho
zlověstný, kluzce se pohybující mrak. Zpoza stromů Zapovězeného lesa se vynořila hlava obra. Mrak halící sluneční paprsky se podivně zformoval a zamířil na Bradavice.
Mozkomorové.
Vypukla panika. Studenti nižších ročníků, kteří hru Labyrint zvenčí a bezpečné vzdálenosti povzbuzovali, začali křičet a utíkat do hradu. Harryho spolužáci zůstali v Labyrintu uvězněni. Jejich tváře zbledly úlekem a jejich těla se začala drát o život ven, jenže nebylo kudy. Zrušit stěny mohl jen ten, koho stanovili rozhodčím – aby hráči nemohli podvádět, kouzla v labyrintu nefungovala. Po rozhodčím nebylo vidu ani slechu. A tak se všichni snažili najít cestu ven. Vráželi do sebe, mačkali se, dupali si po nohou, tiskli obličeje na stěny a nechápali, co se děje.
Nechápali, že byli napadeni, zatímco si venku hráli. Věděli jen, že pokud se odtud nedostanou, je po nich. A proto utíkali, nebo se snažili utéct, snažili se najít východ, ale labyrint jako by si vyložil nerespektování pravidel po svém a odmítl jim umožnit překročit své hranice.
Harry stál, díval se na tu spoušť s bušícím srdcem a zapřísahal se, že jestli to přežije, nikdy nechce nic o žádném bludišti jaktěživ slyšet.

S trhnutím se probral – viděl Hedviku sedět na hřadu, ale nebyla to Hedvika; byl to odporný pták s divokým peřím, které mu pokrývalo tělo, a s očima brouka – vpadlýma, podle se dívajícíma na jeho spící tělo – která neměla nic dobrého v úmyslu. Už musel připustit, že z ní má strach; jako by byla zlý duch, a ne jeho milovaná sova; jako by někdy někde jinde – v jiném životě, v jiné dimenzi – umřela, a teď ho přiletěla strašit. Neprobral se s trhnutím, jak měl ve zvyku; oněměle otevřel oči, bez výkřiku, propůjčil svůj zrak temnotě. Osamněle, či se zbláznil? Není na hradě už nikdo, kdo by mu mohl pomoct? Kde jste kdo? Avšak marná snaha dovolat se – neozval se nikdo. Už ho asi neměl nikdo rád, měl pocit, že na něm nikomu nezáleželo – to proto jej všichni opustili, utekli z hradu – dřív – ještě dřív – aby mu nemuseli pomáhat.
Harry se na posteli posadill – zamrkal – je tam někdo?
Něco ho strašně mátlo – napravo od něj křídly zamávala sova – lehl se toho zvuku a podíval se tím směrem – napravo praskly u dveří – podíval se doleva a stiskl v dlani peřinu – přitáhl si ji blíž – až těsně ke krku, aby ho ochránila – když se dveře otevřely a dvnitř prniklo světlo a v jeho kuželu se objevil –
„Severus!“
Snape pozdvihl obočí: „Ano?“ zeptal se nejsitě. „Jsem to já, potřeboval jste něco?“
„N-n-ne,“ vykoktal Harry a přitáhl si přikrývku blíž, nejistý, co bude teď nebo proč sem vlastně Snape přichází. Jen se pohnul, vzal si vodu ve sklenici a vyměnil ji za jiný pohárek, „dobrá,“ promluvil hlubokým hlasem. Celou dobu ho nespustil z očí a vyprovodil ho tmou, dokonce i když odcházel, sám se na něj neustále díval.
Dveře se zavřely.

„PODŘÍZNĚTE JÍ HRDLO!“ vykřikl pobouřeně Lucius Malfoy a ukázal na ženu oděnou v jutě a krvi.
„Ještě ne,“ zastavil posluhovačovu horlivost Temný pán a kývl na muže vedle ní, „chci, aby ho viděla trpět.“
„NE – PROSÍM VÁS NE – SNAŽNĚ VÁS PROSÍM – POMOZTE NĚKDO – PRO SMILOVÁNÍ BOŽÍ – POMOC!“ chrčela a křičela žena.
„Proklínám vás – všechny vás proklínám!“ křičela starší žena, kterou drželi vzadu a žena se ohlédla a ubrečeně zvolala - „Mami – ne – prosím, mami – NE!“ zaječela, když se ohlédla a viděla, jak jejího muže doutili kleknout si na kolena a začali mu řezat zaživa ruku.
Muž hlasitě křičel – k zbláznění šíleně nepříjemný zvuk – a poté se rozbrečel, ale Frenrir Šedohřbet dál trhal končetinu od těla – kousek po kousku – a každý ze Smrtijedů lačně hltal zvuky, které se z mužových úst linuly.
Temný pán to zpovzdálí chladně dozoroval a vše, co viděl, mu bylo očividně lhostejné. Nakonec- když nuda překročila určitý, nahlas nevyčený, časový limit – Temný pán pohnul malíčkem a mužova trýzeň přestala. „Lituješ svých činů, čarodějko?“ otočil se ke starší ženě.
„Nikdy!“ řekla, v očích žhavý vztek.
„MATKO!“ okřikla ji mladší dívka.
Temný pán přikývl: „Jsi hrdá, to umím ocenit. Nicméně ten plev tady ne. Narciso – Belo – postarejte se o naše hosty. Magnolii nechte tady mně. Můžete jít,“ řekl shromáždění, které jej bez sebemenší námitky poslechlo.

„Jste krutí sobci, kteří si nezaslouží nic jiného než umřít. Myslíte si, že vašim názorům – momentálním rozhodnutím – vrtkavosti – patří svět? Myslíte si, že někoho zajímáte? Vážně věříte, že je někdo, kdo by za vás vložil ruku do ohně? Myslíte si snad, že si to zasloužíte? Chtěl bych vidět jediného – kdo za to stojí. Ukažte mi takového člověka!“
Všichni mlčeli. Mlčeli, klopili zrak a modlili se, aby vystoupil na jejich ochranu Harry.
A Harry měl na výběr – opravdu měl. Zvažoval pečlivě své možnosti – a pocity – a to, komu tím ublíží. A opravdu postoupil dopředu. Ne proto, že by chtěl, ne proto, že by za to lidé stáli, ne proto, čemu věřil, když vběhl na pomoc Severusovi do Velké síně nabídl se jako oběť. Pouze a jenom proto, že pochopil jednu věc: obětovali ho. Kdyby měli možnost, kdyby dostali na výběr, každý jeden z nich by sebe volil před jeho životem – a jemu by se – v takovém světě – o němž poznal vše – ve světě, kde každý myslitelný člověk zkamal – špatně žilo.
Tak – čistě z matematického hlediska – jedna bylo míň než miliony, a alespoň se nebude muset dívat.
Zavřel oči a udělal krok vpřed. Neupadl. Ne proto, že by byl šikovný, ale proto, že už mu to bylo jedno.


Chápal, že se cítí špatně, chápal, že je to moudré rozhodnutí, nechápal ale, proč jediný cit, který k Potterovi za jeho promyšlené chování má, je nenávist.
Možná že chtěl, aby někdo jednal nepromyšleně, možná že potřeboval, aby byl někdo čitelnější – možná potřeboval mít vedle sebe hlupáka, ale dobrotivého, aby –
Ani nevěděl, co aby. Možná jen proto, aby měl koho chránit.
Tohoto muže – tuto naději na šťastný život – mu Temný pán právě bral, když proti němu pozvedal hůlku a nenávistně si jeho manžela měřil.
Ještě je čas. Ještě se může vzdát. Ještě se mohou vzdát oba.
Severus se rozběhl – a skočil do dráhy kletby.
„Ne!“ zaslechl srdcerycvný výkřik. Nevadí – vůbec to nevadí. Harry je dobrý a spravedlivý – najde si někoho lepšího.
„Proč – proč jsi – proč jsi mi -?“ vzlykal Potter nad jeho tělem.
Severus zvedl ruku – natáhl se pro kadeř, která se z Harryho přerostlého hnízda uvolnila – a nechal se jím opřít o Potterovo tělo: „Přece jsem slíbil – že se pro vás vrátím – můj králi,“ zachroptěl, a krvavá pěna mu vychrstla z úst.
A na to Harry neměl odpověď – jen další pláč.

Harry Potter se z postele najednou vypařil a nevěděl – jak se dostat zpátky.
...protože neuměl přijmout pomoc.

Zdály se mu sny, to bylo evidentní. Evidentní také bylo, jak se pěkná mladá tvář kroutí znechucením; ať se Potterovi zdálo o čemkoli, Severus toho nechtěl být součástí. Tak se začal lůžku svého mažela vyhýbat, což mu moc nepomohlo. Většinou, jakmile dokončil práci pro Brumbála, bylo rozhodování mezi gaučem a postelí jednoznačné – postel, protože nesměli spát jinak. Tak sebou Potter házel, avšak – jakmile se podařilo usnout i Severusovi, propadl se do vlastních – znepokojujících – snů, jejichž význam ani příčinu si nedovedl vysvětlit.
21.12.2016 16:29:58
trelawney
1
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one