Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


S velkým poděkováním Janě za opravy.
​---

„Měl jsem z vás strach,“ přiznal Harry a pro jistou dál nepokračoval.

Snape to vzal klidně. Jen Harrymu položil otázku ze všech nejhorší: „O čem ty sny jsou?“

Měl mu vyprávět o tom, jak mučí lidi? Jak ve snech vídá planoucí strom – uprostřed hořícího pole? Měl popisovat křik a pláč těch, kteří hoří na statku vedle něj? Měl vyprávět, jak bez koštěte – létajícího koberce – bez testrála nebo jakéhokoli jiného zvířete, které by jej neslo – letí nad krajinou a přemýšlí o tom nejbolestivějším způsobu, jakým by všechny lidi ve vsi připravil o život? Měl vykládat, jak vidí šinout se lokomotivu krajinou – zrychluje – a pak vráží do jiné – protože si to přál? Měl vykládat o karavaně starých čarodějů, kterou žene pouští, karavaně starců, která po cestě odpadala vysílena žízní – vyčerpána únavou? Měl vykládat o dětech, které nahnal do ledové vody někde za polárním kruhem a nechal je umrznout? Měl vykládat o potocích zalitých krví, ve kterých se napájeli démoni, jež pozval na tento svět?

Měl – skutečně měl popisovat křik té ženy – vysoký, že praskaly ušní bubínky – chraplavý, protože ji dusila vlastní krev –, která se mu znelíbila, když mu neodpověděla na otázku, kde se nachází ta věc – ta věc? – A ta věc byla velká a mocná a Harry neměl ponětí, co to má být, jenom že to moc chce. A proto ji umučil k smrti a odsoudil ji i její rodinu – dceru, vnuky, zetě – k útrapám a bolestem tak strašným, že by se kterýkoli živý tvor raději podrobil smrti hned zkraje života, než ji snášet, k bolestem tak strašným, že se mu ráno jevilo jako výborná příležitost pro to skočit z okna, aby už nemusel vidět – slyšet – pociťovat tu bolest na vlastní kůži, když se na ni Temný pán napojil, aby se přesvědčil, že lidé, které mučí, skutečně trpí?

Měl vykládat i o potěšení, jaké se jej zmocnilo pokaždé, když se Temný pán na své oběti napojil?

Nebo se měl snad bavit o těch druhých – ještě méně pochopitelných snech, kde se zmateně potuloval jakýmsi hradem – nad hlavou mu zpíval slavík a moucha a –

Anebo měl vykládat o havranech, které po ránu slýchával? O šumění řeky? O síle stromu, který obtáčel dlouhý temný had?

Měl si se Snapem začít vyprávět o tom, že necítí lítost nad krutostmi, kterých se ve svých snech začal na druhých lidech dopouštět – a že cítí matnou touhu tu bolest ještě přiživit, najít způsob, jak Voldemortovi pomoct, pokud by to znamenalo, že bude od jeho vlivu volný – protože on bude spokojený?

Při tom všem vůbec netušil, co všechno to, co se mu honilo hlavou, znamená a Snapeovy otázky ho rozčilovaly: „Možná jsem prachsprostě unavený být sám sebou – tak co ode mě chcete slyšet? Že se mi zdají noční můry? No a! Komu ne?“

„Mně.“

Harryho polilo horko: „Co?“ Musel se přeslechnout. Tohle nemohla být pravda. Všem lidem se zdají sny – všichni lidé se probouzí z nočních můr – možná ne s bolestí jizvy, ale –

„Nezdají se mi sny. Abych byl přesný – nepamatuji se na ně, neprobouzím se kvůli nim ani nepropotím lůžkoviny. Pane Pottere, co jste mi neřekl?“

Teď ten podezřívavý tón – podezřívavý pohled – to čekání. Začaly mu po zádech a z podpaží téct kapky potu.

„Nic,“ popřel a vehementně zavrtěl hlavou.

„Co – nic?“

„Nic je nic – co na tom nechápete?“ zeptal se nazlobeně. Zlobil se, ano – na Snapea, na Brumbála a ze všech lidí nejvíc na sebe. Jak mohl být tak pitomý – neopatrný? Copak nechtěl být normální? Proč na sebe nepoužil – proč – proč se nechránil jako tolikrát v nebelvírské společenské místnosti – jako v nebelvírské ložnici? Nebo proč nešel třeba… za madam Pomfreyovou? Dala by mu nějaký lektvar, určitě ano! – Ne, nedala. Nerozumí. Nechápali by – nikdo – by – nechápal, jako nechápali Dursleyovi, jako nechápal Ron a Hermiona, nechápali by ani dospělí. To teď Snape řekl, řekl, že vůbec nechápe, o čem je řeč. Je to jen Harryho věc – Harryho vina – Harryho podivnost – Harryho odpovědnost. Musí to ukočírovat sám. Byl zatracený pitomec; proč myslel, že by mu někdo mohl pomoct? Byl abnormalita – musí se schovat. Musí utéct. Musí – a jestli se tohle provalí – že se mu zdají sny… takovéhle sny… o čem že vlastně? O bozích? O tom, že je Voldemortem? Bude muset jít a pogratulovat Dursleyovým, že měli celou dobu pravdu. Skončí na psychiatrii. Jako každý divný – nenormální? Tak to teta Petúnie říkala? – člověk, co si neumí pomoct sám –

„Nerozumím tomu, co se vám mohlo zdát, že vás to tak moc rozrušilo…?“

Tak. Nádech. Čas začít lhát.

Snape – ani nikdo jiný – nikdo se nesmí dozvědět, že se mu zdála taková blbost… Brumbál a Voldemortem? Pro boha živého, co to včera snědl?!

Ne – ne – Snape by nerozuměl, zapírat je jediné řešení, pokud nechce skončit s Lockhartem na jednom oddělení, možná dokonce ve stejném pokoji.

Odveď jeho pozornost: „Famfrpál!“

Snape se hrozivě zamračil.

„Zdálo se mi, že jsem – byl jsem odrážeč, napřáhl jsem se a rozbil G – Ronovi hlavu. To nic, už vás nebudu budit, nebojte,“ skočil do postele a rychle se zakryl přikrývkou.

„Pottere,“ oslovil ho nedůvěřivě Snape. „Křičel jste Brumbálovo jméno…“

„Brumbálovo jméno?“ Lži: „Asi – jo – už vím – byl rozhodčí. V tom snu byl Brumbál rozhodčí zápasu.“

Snape si založil ruce na hrudi a jeho výraz se změnil v nedůvěřivý: „Tak proto jste křičel, neumírej?“

Harry zamrkal. V hlavě měl naprosto prázdno. I nádechy ho stály poslední síly, natož myšlení, které vypnul; polkl, polkl podruhé a bezradně pípl: „On ten Ron opravdu ošklivě krvácel?“

Snape ho propaloval dlouhým nedůvěřivým pohledem, než se konečně pohnul a lehl si vedle něj. „Spěte,“ utrousil nerudně a přikryl se až po bradu, zády otočen k Harrymu.

Harry semkl víčka a usilovně si přál, aby si nic z toho nepamatoval, až se zítra ráno probudí.


 

Severus nepociťoval žádné výčitky, že Potterovi – téměř – lhal.

Chtěl zjistit, co se Potterovi zdálo. Zajímalo ho, co vyvolalo v jindy drzém a suverénním Potterovi pláč, mávání rukama a prosebné mumlání, z něhož rozuměl pouze útržkům. O čem byly Harryho sny? Co způsobilo, že se mu Potter rozhodl lhát?

Napadlo ho jediné a ta představa se mu vůbec nelíbila.

Nechtěl se v brzké době s Temným pánem utkat, když toho měli ještě tolik před sebou. Museli si v Evropě zajistit postavení. A museli to udělat rychle, než je stačí zdiskreditovat. Pak už si žádné spojence nezajistí.

Čas utíkal.

Opravdu se mu sny obvykle nezdály – většinu jeho života. Z dětství si nepamatoval na žádný a ta hloupost, která se mu zdála poslední dobou, tu přičítal zvýšenému stresu a tlaku. Pokud by se začal Potterovi svěřovat s každou prkotinou, nemuseli by skončit nikdy a to nebylo účelem jeho otázek. Potterovo divoké mávání rukama a výkřiky ho probraly ze spánku uprostřed noci. Vylekal se, že by ho mohl Temný pán skrze jizvu mučit, a tak se jej snažil probrat, ale Potter se probrat nenechal, ba co víc – začal na něj útočit ve snaze ve snech zůstat, a tak vedle něj nějakou dobu bezmocně seděl a přihlížel, jak nemůže vůbec nic udělat a cítil se bezmocně, což nenáviděl, ale vztek za to začal cítit teprve teď, když už Potter zase bezpečně podřimoval. Uvažoval, zda nenasadit nějaký lektvar, ale nebyl si jistý, zda se mu poté dostane potřebné regenerace organismu během spánku. Možná se zítra poradí s Brumbálem.

Než zavřel oči a pokusil se znova usnout, uvědomil si jednu věc. Potterův výraz obličeje – ne, Potterovy oči – byly… zvláštní. Znejistěly ho. Nevěděl, co si o nich myslet, nebo co udělat, ale jedno se Potterovi nepovedlo – nepovedlo se mu setřást podezření.

Bude si muset svého manžela pohlídat. Ať to bude znamenat cokoli.


 

Ten samý večer se mu zdál sen. Vše, čeho se Potter dotkl, se měnilo v zlato. Když konečně uhynuly celé paláce a chrámy a Bradavický hrad v chladu zlata, otočily se tázavé zelené oči na něj: „Budeš mě mít rád? Až tohle skončí?“

Na odpověď se mu těžko hledala slova.

„Kdo přežil?“ vzmohl se nakonec na nejdůležitější z otázek.

„Nikdo,“ odpověděl. Jeho hlas byl hladký a chladný přesně jako zlato, které oslepovalo zrak.

„Co uděláš se mnou?“ zeptal se a podíval se mu zpříma do očí. Tentokrát oční kontakt udržel.

Odvrátil tvář. Něco nad nimi proletělo a oba k tomu vzhlédli. Holub. Letěl nad nimi holub, možná jeden z posledních na zemi.

„Chceš proměnit?“ zeptal se Harry.

A nebylo by to dokonalé završení díla?

Tak ale otázka nezněla. Chtěl? Ano. Moc si to přál.

„Půjdu s tebou, ať to bude kamkoli, a nechám rozhodnutí na tobě.“ Vždycky. Kamkoli. Nemohl si dovolit, co chtěl, musel dělat, co byla jeho povinnost.

Tím, že zemřeli ostatní, se nezbavil odpovědnosti za Harryho.

Najednou stál před ním. Zlaté rty se ve slunečním světle třpytily. Za zelenými duhovkami nebyl život. „Tohle si ale nepřeješ,“ řekl a jeho oči se podezřívavě zúžily.

„Bez ohledu na to, to tak bude.“

Přimhouřil oči. Pohnul hlavou. Odhadoval.

„Copak's ho miloval?“ zeptal se výsměšně. Nevěřil mu.

Odpověděl podobně: přimhouřil oči a klesl ústy na úroveň Harryho úst. „Co to s tím má společného?“ Pokusil se políbit rty, které rozdávaly smrt, a k jeho nevýslovné blaženosti – uhnul.

Jeho Harry uhnul, aby ho neproměnil ve zlatou hroudu –

– jeho sen se přetrhl, aby mohl zase jako člověk ve všedním světě rozdávat znalosti dětem, které o to nestojí.

Jinými slovy: aby žil a přivítal se s dnem, jako každý poslušný člověk.


 

Bylo naivní myslet si, že se svět změní jen proto, že by si to přál. Ráno bylo daleko těžší než všechna rána, která tomu dnešnímu předcházela. Vstal brzy, aby se schoval před Snapem do koupelny, a narazil na něj v ložnici, jak se převléká.


 

Čaj smrděl mokrou ponožkou (sypaný, třetí přelití přes sítko, made de domácí skřítek Winki, dochuceno medem) a banán chutnal po popelu (opékaný nad krbem, made by domácí skřítek Dobby, tajemství od maminky: vyklouzl mu jednou z prstíků a spadl přímo… no nic). Výuka byla muka šitá na něj. Žádný z domácích úkolů neměl – o víc bodů svou kolej připravit ani nemohl (sedmdesát pět za jeden den bylo přece jen – no… Hermiona se na něj dívala, Ron s ním do oběda nemluvil. Pak přišel o dalších deset, přestala s ním do svačiny mluvit Hermiona – a Ron začal mluvit o famfrpálu, do diskuse ho vtáhli Dean a Neville.) Ron vedl divné řeči, Hermiona se na něj pořád dívala – a vyhýbala se Ronovi. U večeře profesorka Trelawneyová ztratila své brýle – modrým očím za půlměsícovými brýlemi úplně chyběla jiskra – do Velké síně vletělo hejno sov – Hedvika upustila do jeho talíře –

Útok na Prasinky

Dnes, v brzkých ranních hodinách, spustil vysoký hlas Rity Holoubkové, byla Smrtijedy brutálně napadena kouzelnická vesnice Prasinky –

Ne! Vykřikl Harry. Jeho jediné štěstí bylo, že to samé vykřikla spousta dalších studentů – lapali po dechu – a nevěřícně hleděli do večerního vydání Věštce. Jeho smůla byla, že se nikdy nedokázal zastavit včas, a proto když zařval: „Tohle už se přece stalo!“ otočili se na něj ve Velké síní všichni včetně profesorů za profesorským stolem.

Harry ztratil veškerou barvu a zamotala se mu hlava. Kolikrát ještě?

„Harry!“ vykřikla Hermiona a vyskočila na nohy. Společně s Ronem ho chytili a vytáhli za zmatku z Velké síně. „O čem to mluvíš?“ naléhala Hermiona okamžitě.

„Já ne –!“ chtěl se vyškubnout a utéct, tu u něj už ale stál Snape a chytil ho za hábit, aby utéct nemohl.

„To by mě taky zajímalo,“ řekl jen, a černé oči Harryho propalovaly až na dno duše. Stáli za ním Brumbál a McGonagallová – která se ještě napůl snažila spolu s ostatními profesory zjednat v Síni pořádek, bylo ale evidentní, že chce jít spolu se svými kolegy a řešit Harryho nešťastná slova.

„Co o tom víte?“ naléhal Brumbál a novinami zamával Harrymu před obličejem. Nejhorší bylo – že o – tom nevěděl nic.

Vůbec si nedokázal vybavit, jak to s Prasinkami – v tom snu – vlastně skončilo.

Najednou se mu podlomila kolena.

Vysvobození.


 

Ten trůn, na němž seděl, byl obsypán růžemi – seděl nahý – a trny mu trhaly kůži. Na hlavě ho tížila koruna a silný zápach, který vyluzovaly, mu motal hlavu a způsoboval nevolnost. Díval se před sebe – oddaně – a otupěle.

Nenáviděl svět.

Nenáviděl muže za dveřmi, jež se pohnuly.

Sám ani nemrkl.

Čekal.


 

Probudil se a bylo mu mizerně. Co čekal? Že spasí svět nějakým ubohým stupidním přáním, aby se – nikomu nic nestalo? Ucítil pálení, které mělo nezaměnitelnou hořkost slz. Co se to s ním dělo? Proč si přál, aby všichni umřeli? Proč je nenáviděl? Proč přál všem to nejhorší, co se jim mohlo stát?

Proč začal nenávidět?

Protože jsou podlí – neupřímní – sssobečtí – protože jsi jim lhostejný – protože tě většina z nich nenávidí – protože tě nenávidí úplně všichni včetně tebe samého – nezaslouží si záchranu – nezaslouží si, abys kvůli nim trpěl – a už vůbec ne, aby ses za ně obětoval. Je pošetilé – nechránit sssebe – sssvůj život – za každou cenu. Pro koho má mít tvůj život cenu, pokud ho nemá pro tebe?

Možná je ještě něco – někdo – záchrana – a kdyby – kdyby – kdyby jí naslouchal – nechal se vést – třeba by ho neobětovali? Třeba by – třeba by nic z toho – třeba by nikdo – třeba by – třeba by ho přestalo nenávidět tak moc lidí – třeba by…?

„Harry? Harry – jsi vzhůru? Jak ti je?“

Konečně skvěle.

„Špatně,“ zaskučel.

Svým přátelům ale přece nemusím lhát… namítl v duchu.

Myslíš, že k tobě byli vždy upřímní? Chovali se k tobě vždy tak, jak by měli? A pomohlo ti to nějak? Posunul ssses díky nim dál? Ohrožovalo tě na životě méně nebezpečí?

Ale –

Lži. Je to jediný způsob, jak se dozvědět pravdu. Lži a dívej se, jak lžou tobě.

„Měla jsem o tebe takový strach – co se stalo?“

Zajímá ji skutečně tohle? Ona – moudrá – sečtělá – statečná – to neumí vymyslet lepší otázku?

Motala se mu hlava. Zvedal žaludek. Srdce bilo nějak divně. I to světlo bylo podivné. „Já ani nevím…“ odpověděl nejistě.

„Dobře,“ vydechla spíš smířeně, „dobře – tak si odpočiň.“

Proč se nezeptala na to, co tolik touží vědět? Proč se neptala – co tolik touží vědět? Proč se nezeptala, co jsi to ve Velké síni křičel?

A Severus? Myslíš, že ti tu výmluvu z večera snad věří?

Mlč – už mlč – mlč a zmiz!

Rozmysli si svá přání dobře, Harry Pottere – aby se ti nesplnila.

Chtělo se mu brečet. Zamrkal, převalil se z boku na bok a usiloval o to jít spát.


 

„Harry,“ laskavý hlas patřil Brumbálovi a když Harry oči otevřel, zjistil, že jeho postel obklopují Snape – McGonagallová a Sirius s Remusem.

„Co se děje?“ zeptal se Harry nejistě.

„Harry, chlapče – potřebovali bychom si s tebou promluvit.“

„Promluvit?“ zeptal se Harry nechápavě. „O čem?“

„O tom, co jsi křičel ve Velké síni,“ odpověděl Brumbál.

„Já že něco křičel?“ zapíral Harry a pohled mu uhnul ke Snapeovi; řekl jim o jeho snech?

„Harry, já vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš se nám svěřit. Musíš nám důvěřovat. Pokud něco víš, prosím, řekni nám to – potřebujeme tvou pomoc.“

Potřebují, ale neocení.

„Harry?“ snažil se na sebe připoutat Harryho pozornost Brumbál.

„Je mi líto, pane profesore, ale vůbec si nepamatuju, co se ve Velké síni stalo.“

Brumbál se ohlédl na Snapea. Netušil, co usoudili, pravděpodobně že je lhář, ale teď se cítil prázdně a bylo mu to jedno.

Jako poslední promluvila McGonagallová: „Dobrá, pane Pottere, pokud bude cokoli, co byste nám chtěl sdělit, prosím, zavolejte nás.“

Dospělí odešli.

Harry zůstal na pokoji sám.


 

„Co myslíte, pane řediteli? Nenadešel čas?“

„Myslíš – odvést ho odtud a představit ho jako krále Norvežska Evropě?“ ohlédl se Brumbál na Severuse tázavě.

Přikývl – jen to.

Moudrý muž si ztěžka povzdechl a na dlouho se zadíval před sebe na pozemky setmělých bradavických kopců, lesa a jezera. „Nejspíš máš pravdu, chlapče,“ vyjádřil se konečně. „Tady by neměl chvíli klidu. Budou ho stíhat novináři. Budou se ptát. V Norvežsku se mu alespoň tu a tam postaráš o ostrůvky klidu, než se bouře přežene našimi končinami.“

„Neodvážím ho na dobro,“ zamračil se Severus, kterému se to pochmurné přijetí jeho plánů nelíbilo.

Brumbál se na něj ohlédl – jeho úst se dotkl jemný, velice jemný úsměv, který se téměř ztratil za vousy a starý čaroděj se vydal do své pracovny. Nejspíš přemýšlet.

Opustil Severuse v nejnemožnější chvíli. Rozhodnutí tak nechal jen a jen na něm.

V tu chvíli si připadal Severus nekonečně sám.


 

V noci za ním do pokoje přišel Snape. Nepromluvil ani slovo. Jen tam s ním byl a Harry vůbec netušil, kdy odešel, protože usnul. Hned druhý den ráno mu bylo nevybíravě oznámeno, že j e propuštěn z ošetřovny, a hnedka poté, že si má jít sbalit kufry, protože odjíždí. Nebyl naštvaný nanejvýš na Snapea za to, jak to řekl – ale domníval se, že je to pro teď to nejlepší řešení, nezůstávat tady, kde na něj všechno padalo. Z úkrytu v Bradavicích ho hnaly úmorné vzpomínky na děsivé sny.

Spěchal chodbou připravit se na svou první cestu vůbec, v duchu si připravoval zavazadlo, tedy jeho obsah, když ho po cestě zastavil neočekávaný ruch. Zpomalil a nahlédl zpoza rohu do chodby, aby se duševně připravil na to, kdo mu zatarasil průchod chodbu. Pohledem narazil na skupinku studentek, která se bavila o Severusovi a o něm. Ještě si ho nevšimly, a tak zůstal stát a poslouchat.

„Nezdá se ti, že od doby, co je ženatý, přibral?“

„Kdyby jenom to – taky změkl.“

„Vážně? Ale pane bože, snad ne taky v posteli!“

„Nedivila bych se – proto by mohl pořád tak nabručeně vypadat i Potter.“

„Začíná nám plešatět, co myslíte?“

„Harry?“

„Ne,“ zaznělo sborově rozladěným tónem, „Severus!“

„Buďme realistické, holky – ani jeden nemládne, a kdyby jim to stálo za to, starají se trochu o sebe no nemyslíte?“

„Jo – to bych řekla.“

„Já taky.“

„Ale kde jsme to byly?“ strhla Amálie – droboučká nebelvírka ze sedmáku – pozornost na sebe. „Slyšela jsem, že jsou problémy v ráji. Pokud s tím něco neudělají hodně rychle, Vy-víte-kdo nás tady vyvraždí a Norvežané budou v troubě.“

“To my taky!“

„Nemyslíte, že kdyby se starali víc o skutečně důležité věci a kašlali na pitomou školu, mohl by si svět konečně oddechnout od takových, jako je Vy-víte-kdo?“

„Něco vám řeknu,“ sedmihlavá saň scukla spiklenecky hlavy k sobě a dala se do ne zrovna tichého šepotu: „Kdyby měl Snape zadek jako Lockhart a Brumbálova ústa, dala bych si říct.“

„To by nebylo nic pro mě. Je na mě moc anorektický – a – sloupoidně-pavoukovitý. A viděla jsi, jak se pohybuje? Brr. Mám z něj osypky. Ty křivé zuby a nemyté vlasy – vypadá jako dědeček před důchodem. Ještě se začne hrbit a obrázek bude kompletní.“

„Navíc se nemyje.“

„Třeba jo,“ ozval se kdosi z nich dotčeně. Harryho stojícího a stále poslouchajícího za rohem to rozhořčilo: Co si o sobě ty idiotky myslí?! Urážet ho nebudou! „Copak by ho jinak Potter snesl v posteli?“

„Co já vím? Třeba je stejný patetický duševní mrzák a nelida jako Snape.“ Odmlčela se a zadívala se skepticky na Enalisu, svou o dvě hodiny mladší sestru, sedmačku ze Zmijozelu. „Viděla jsi ho se někdy umývat?“

„Ne.“

„Tak vidíš!“ vzkřikla dívka vzrušeně, jako by právě vyhrála v závodě sportovních košťat nový Nimbus 2020.

Zarýval prsty do dlaní, jak nejdéle to šlo, a v podpaží mu vyrazily krůpěje potu, jak se držel, ale už to prostě dál nemohl přehlížet: „Hej vy! Co si o sobě myslíte? Kdo jste? Nějaké krasavce? Modelky? Jak můžete posuzovat krásu, když se pokaždé díváte do zrcadla na sebe?!“

Dívky pobouřeně a dotčeně vykřikly. Rozrušeně a ze strachu se po sobě dívaly. Harry vzápětí pochopil proč. Když se pootočil, spatřil, že se na chodbě vynořil Severus Snape osobně.

Dvě vteřiny poté se rozprchly. Zbyli jenom oni dva a jejich pohled.

Zastal se ho, ano.

A bylo mu hrozně, že si všechny ty nesmysly musel vyslechnout. Ze studu se podíval k zemi.


 

„Děkuji,“ ozval se Severus, když vše po odchodu studentek utichlo.

„To nic, udělal bych to pro každého,“ odpověděl Potter bezstarostně.

„Ovšem,“ odpověděl Severus obratem, a teprve posléze mu došlo, že říká pravdu – bránil by kohokoli. Jistě. Znal Potterovu náturu a nemělo ho to překvapovat. A taky že nepřekvapovalo. Jen – proč nad tím pořád přemýšlí?, zarazil se ostře a dokonce i naštvaně.

Proč si v něm ona samozřejmá myšlenka klidně nesedla, a místo toho mu víří v hlavě jako rozzuřená jedovatá lítice, která mlčky a nepozorovaně otravuje všechny Severusovy senzory, aniž si je toho vědom, nebo to dokáže zastavit?

Proč by ho vůbec mělo mrzet, že to nebyl čin pro něj, a proč nad tímhle u všech všudy vůbec uvažuje?!

„Měl byste si jít zabalit, za chvíli vyjíždíme,“ informoval ho Severus a teprve když spatřil Potterova vzdalující se záda, dovolil upřímnosti vystrčit v jeho mysli rohy: protože ho to mrzí.

Oněměle zíral na místo, kde ještě před chvílí stála Potterova osoba, když si tu zrádnost připustil.

Možná mu trochu vadilo odloučení od Rona a Hermiony, a taky bude postrádat Ginny... a Lenku... Nevilla a Padmu, Parvati a Malfoye, toho grázla. Ale rozhodl se s tím jako správný dospělý jedinec popasovat.

Pobrečel si v klidu a v samotě svého opuštěného pokoje. Potom na záchodcích. Pak si sbalil a hrdě se postavil po bok Snapea ke kočáru připravený vyjet.

Vykročili společně. A Harry netušil, co ho čeká, ale pevně doufal alespoň v slibný začátek.

„Pottere? Kde máte plášť?“ utrhl se na něj Snape.

„Nahoře...“ ukázal na společenskou místnost nad jejich hlavu – ve skutečnosti na nebe. Pak potřásl hlavou: „Dole,“ ukázal na sklepení – ve skutečnosti na trávník. Ačkoli... potřásl hlavou a prst vyletěl zase vzhůru: „Ne, nahoře.“

„Chcete umrznout?“ plísnil ho Snape.

Trhněte si, kreténe. „Jen si pro něj zaběhnu, vydržte,“ zatrylkoval s jedovatou milostí a odklusal pro něj.

Při návratu vběhl přímo do konverzace Brumbála se Snapem.

„Vrátíme se v sobotu – musíme jen...“ šeptal naléhavě Snape.

„Ne, Severusi. Nechci, aby se vám něco stalo. Víš, o čem jsme mluvili. Bude bezpečnější pro tebe i Harryho vrátit se, až budete mít jistotu, že je vše hotové. Á Harry! Už jsi zpátky. Tak tedy – šťastnou cestu, pánové,“ zvolal Albus Brumbál a zamával rukou, a dřív, než se stačil rozloučit Harry, cinkala už rolnička z jeho vousů z chodby hradu.

Tak se Harry musel smířit s tím, že se s ním plahočit tam a zpátky nebudou. Byl uvězněný v Norvežsku s tou nejnepříjemnější osobou na zemi. Jen doufal, že se vrátí brzy, až vyřídí, co potřebují. Ale pokud byla řeč o evropských plesích, měl silné podezření, že se zpátky do Bradavic jen tak nevrátí, dokud Snapeovu agendu v těch zemích nevyřídí.

27.02.2017 01:09:38
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one