Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


78. Zpět v Norvežsku a Německo

Beta: Jane

Dante Alighieri: Ten, kdo je nejlépe způsobilý vládnout, může i druhé nejlépe uzpůsobit.

 

Seděli s Potterem v jednom kočáře a kvůli bezpečnosti jeli, jak nejrychleji mohli. V Norvežsku na jejich příjezd už čekali. Měli namířeno do Krytu z východní strany hradu. Byla to tajná chodba na hradě vedoucí ke krytu a vstupovalo se tam z podzemí.

S Brumbálem bezmála naplánovali každý prokletý detail té stupidní trasy, kterou teď zpátky domů do Norvežska pojedou. Vážně – delší už být nemohla a Severus za to Albuse proklínal. Bezvědomí – spalničky a vředy na něho. Ale jinak toho starého blázna, šaška, excentrika a manipulátora miloval. Tedy: podivoval se svým chmurným myšlenkám, které si vzal na cestu, vskutku pramálo. Ještě se mu před očima míhaly písmena a obrazy mapy, plány starých i novodobých tras i dopravních způsobů včetně všelijakých pofiderních prostředků: Severus odmítl jet v dýni, i když se nad tím starý ředitel velice podivoval. Rovněž odmítl auto, pokud to nebude nezbytně nutné. Naneštěstí nevyloučili vlak a okřídlené sandály byly stále ještě v úvahu, i když podle Severuse by se v nich Potter dřív zabil, než by se s nimi kamkoli dopravili.

Osobně měl naopak oproti Brumbálovi chuť zkusit i nelegální cestu krbem – proti letaxové síti, kterou spravovali příbuzní jeho kolegů Smrtijedů mimo Ministerstvo kouzel nic neměl, věděl totiž, jak obejít pravidla a věřil, že se nic nestane. Brumbálovi se s tím však nesvěřil.

Neměli zatím ani jasně stanovená data a Severus si některé dokumenty vzal s sebou na cestu. Kdyby je chytili a vzali kompletní plán... takže spoustu informací si Severus uložil do paměti vědom si, že pro některé varianty se musí ještě rozhodnout –

Pohlédl na Pottera; jeho hlava byla otočená k okýnku. Sledoval, jak se pod nimi míhají mraky a byl duchem mimo.

Potter... naše nová celebrita. Vítejte v Norvežsku.

Trochu se při pohledu na něj uvolnil a cítil, jak se z něj napětí svezlo jako plášť.

Jednu věc si Severus ostře uvědomil při pohledu na Potterovu zamyšlenou, nevinnou tvář: Nikdy by nemohl milovat Brumbála nebo Voldemorta. Ne proto, že by neměl rád moc – právě naopak, moc miloval – ale s nimi dvěma se nikdy necítil bezpečně. Potter byl nebezpečný sám o sobě. Pottera milovat mohl, protože s ním se nikdy nebál, na rozdíl od velkých kouzelníků jako Brumbál a Voldemort, že by mu chtěl nebo se pokusil číst myšlenky. S Harrym nikdy nemusel zvedat ochranné bariéry ve své mysli. Možná... jen díky tomu by ho milovat dokázal. Byl proto zbabělec? To nepochybně byl. Ubožák? To sotva. Mnohem spíš byl pohodlný ničema, kterého nebavilo se neustále schovávat a bránit potenciálním útokům, které mohli nastat kdykoli od kohokoli cizího – mít nitrozpytce i v rodině ho v nejmenším nelákalo.

Co ho to jen popadlo, přemýšlet nad něčí takovým? Potřásl hlavou a odvrátil pohled na druhou stranu.


 

Předjela je obrovská oranžová dýně, na kterou Potter fascinovaně zíral. Ocitali se nad územím nikoho, proto zde magická doprava houstla. Potter na jiné dopraví prostředky vskutku nebyl zvyklý – což se brzy mělo změnit. Jela dál, dokonce zrychlovala a Severus spolu s Potterem sledovali, jak se začala při poryvu vzduchu, který do ní narazil, povážlivě kymácet. Potěšilo jej, že kočí zpomalil, a znova vyhlédl z okýnka.

Severus tohle už nesčetněkrát zažil – přelom z klidu do hrůzy. Zpomalený čas. Protestující reflexy. Bezmoc. Beznaděj. Proti jejich kočáru se nezvladatelně a po nenormální trase řítil létající koberec, s desítkami pasažérů – vyděšených k smrti, pevně se držících jeden druhého a zřetelně křičícími nebo plačícími. Koberec nerozrážel vítr, jak by měl, neplul rovně – točil se kolem vlastní osy, ostře proti směru letu, jako by ho něco – nějaké kouzlo – vychýlilo z dráhy a donutilo ho rotovat jejich směrem. Vypadalo to, jako by proti nim někdo vystřelil tyto lidi z dělové koule, a byla jen otázka času, kdy přistanou na jejich okně a oni z první ruky uvidí jejich smrt.

Polkl.

Skočil k Potterovi a chtěl mu zakrýt oči. „Stůjte!“ zakřičel ještě přitom na kočího – ale cítil, že místo aby zpomalovat začali zrychlovat. Koberec se řítil proti nim – vítr jim byl nepřítelem. O tady pohledávali?! Tahle trasa měla být naprosto čistá, ověřovali to – něco se muselo dít – z nějakého důvodu tudy jela ta dýně – z nějakého důvodu se točil koberec proti nim.

Ještě štěstí, že nebyli vidět.

Potter vypadal smrtelně vyděšeně, byl celý bledý a zpocený, odmítl mít rukou překryté oči.

Pak – konečně – jen o milimetr – o vlas – uhnuli z dráhy letícímu kočáru, neviditelná překážka, o niž by se nic netušící kouzelníci zabili.

Natáhl se – otevřel okýnko: „Ne!“ křikl. „Musí jim pomoct někdo jiný. Potter,“ ukázal na něj, „musíme do bezpečí. Rychle.“

Jak král Norvežska urgoval, stalo se – David, Elvíra s kočím a Harry se Sevrusem ujížděli dál do svého úkrytu.


 

„Slyšeli jsme, co se vám stalo,“ byla první zpráva, kterou Visser na uvítanou přinesl.

Harry se na něj se zoufalostí vrhl: popadl ho za lem hábitu a zatřásl jím: „Co se s nimi stalo? Co se -?“

„Jsou v pořádku,“ uklidňoval ho rychle Visser, „jsou v nemocnici, ale živí. Někdo vyslal kletbu do vzduchu a všechny dopravní prostředky se splašily,“ pohlédl vážně na Snapea.

„Děkuji, Vissere. Zavedete nás teď do pokojů?“ požádal Severus a Visser přikývl. Mávl hůlkou, zavazadla se vznesla do vzduchu – vyrazili k pokojům. Harrymu se nesmírně ulevilo.


 

Harry měl s Davidem další hodinu dějin, když do něj muž mladší než jeho manžel začal zase soukat moudra. Tentokrát moudra o Norvežsku a o dni, kdy bylo stanoveno, že bude královstvím, a poté začali rozebírat systém, jakým je král v Norvežsku volen. Harry potlačoval vzdychání a koulení očima, co se jen dalo, protože věděl, že má ty informace zúročit na první cestě do Německa, avšak po několikáté hodině, která uplynula, aniž by mu byla dána příležitost promluvit, se neovládl a položil Davidovi otázku:

„Proč musím vládnout? Nešlo by raději, aby –“

„Aby to dělal někdo jiný?“ nahněval se David.

„Ne, aby to nedělal nikdo,“ pokrčil Harry ramenem a vzhledem k tomu, jak se ostatní tvářili, pokrčil jím znovu a zvolal: „Ale no tak! Jděte mi k šípku – copak na to někdy nemyslíte taky?“

David chvíli mlčel, shlížel na něj a pak úsečně prohlásil: „Jestli je tohle o nějaké vaší nejistotě... Máte naději být dobrým politikem, vím to.“

To taky – ale nemyslel jen tohle. Vzhledem k tomu, jak se na jeho nápad David tvářil, možnost, že by neměli krále vůbec a spravovali zemi sami, opustil. „Jak?“ zeptal se Harry smutně.

„Prostě to vím.“

„Ale jak?“ naléhal Harry bezradně.

„Není dobrý politik ten, kdo sedí před televizí nebo u novin, žvýká rajče a říká si, že ten pán v obleku vypadá hezky a takovým by se jednou chtěl stát. Není dobrý politik ani ten, komu jeho aristokratická famílie nakukala, že politikem bude, aby se měl dobře a mohl rozhodovat, a není dobrým politikem ani ten, kdo má moc natolik v lásce, že ostatní zájmy přizpůsobí tomu, aby se za každou cenu do politiky dostal, aby si mohl podrobit lidi pod sebou, aby byl výš a nemusel se bát, kdo rozdrtí jeho, když on může rozdrtit všechny. Jen ten je dobrý politik, kdo by nejraději, aby se o sebe věci a lidi postarali samy, a rozhlédnuv se okolo pocítí zoufalství, že to tak nefunguje a lidé se místo spořádaného zařízení chovají chaoticky, neuspořádaně a nešťastně. A pokud nevznikla politika z tohoto zoufalství už od prvopočátku, totiž ne z potřeby mít nadřazenost a ovládat, ale z touhy pomoci, pak jsme všichni už od počátku věků zatraceni.“ Potom si rozčileně posunul plášť a důstojně odkráčel a Harryho opravdu mrzelo, že ho naštval.

 

 

Do Německa museli na koni; jméno Harryho klisny bylo Danielli Casanova. Harryho první dojem byl, že se jedná o velmi drsný a surový kraj, kde nikdy nesvítí slunce. Podobný dojem měl z Norvežska, ale zatímco v Norvešku se cítil, jako by se nad hradem stahovala mračna, příjezd do Němec jako aby se rovnal příjezdu do samotných pekel, kde zkrátka žádné sluneční světlo nad celým krajem nikdy nevysvitlo. Projížděli kolem skalisek na hřbetech černých valachů a pod nimi zahlédl Harry několikrát vstup do jeskyní. Všude kam se podíval, svítily nebo temněly okolí odstíny šedé, které tu a tam rozbil osamělý zelený list nebo hněď půdy pod kopyty koní. Ani ti koně neržali. Neodvážili zastavit se pro jídlo nebo vodu a byli tiší jako smrt.

Na Harryho doléhala tíseň. Tu a tam otočil se otočil, aby očima vyhledal Snapea, jehož oblečení splývalo s doprovodem a barvou skal, se mu věčně ztrácel z dohledu. Právě tehdy děkoval bohu za jeho nažloutle až olivově bílou pleť, která s okolím kontrastovala. Asi jen díky ní zůstal v sedle, nelekl se a nevzal nohy na ramena.

Po čtyřech dnech neustálé cesty ho překvapilo jediné: motýl. Měl černá křídla a na okamžik si v sedě v sedle spící Elvíře sedl na nos. Zamával, proletěl kolem Harryho hlavy a ztratil se – splynul s okolím. Harrymu to přišlo zvláštní, aby byl upřímný, protože pod zemí, kde se kouzelnické Německo nacházelo, žádná zvířata nečekal. A soudě podle okolí ani vzduch.


 

Německý císař měl na sobě šedočerný hábit. Měl hranatý obličej, drsné vzezření, tvar jeho těla připomínal obdélník a plášť držely obrovské zlaté a těžce vypadající spony kruhového tvaru. Měl výraznou bradu a jeho hlas trochu připomínal vlhký zvuk, který vydává kapka vody padající na kámen.

Jeho tvář nabývala samolibý, trochu povýšený výraz, zatímco za jeho zády hrál orchestr Na krásném modrém Dunaji a čarodějky zametaly podlahu dlouhými rudými róbami.

„Ve Vídni mají ples o dva týdny později,“ nabídl císař konverzačním tónem informaci Severusovi. „Tančí polonézu a čarodějky nosí bílé hávy. Je to krásná podívaná a bratr mě požádal, abych vás za něj pozval.“

„Děkujeme,“ chopil se Harry nadšeně slova, čímž předběhl Severuse, kterému tím radost viditelně neudělal.

Císař se shovívavě usmál a pokynul Harrymu hlavou, v jeho gestech jakási odcizenost. „V Benátkách je ples za tři týdny a poté se v únoru hraje i divadlo, jak jsem slyšel.“

„Ještě jste jej nenavštívil?“ zeptal se Severus odměřeně. Na jeho rameno ze stropu dopadla sněhová vločka a hned poté zmizela. Harry vzhlédl. Z černočerného sametem potaženého stropu na upravené hlavy dam a krátké vlasy pánů sněžilo.

„Ne,“ odpověděl císař velmi krátce, čímž rozhovor uťal. „V Benátkách je touto dobou karneval,“ poznamenal, čímž Harry nabyl dojmu, že divadlo v Benátkách nespatřil, protože ho nepozvali. Možná se s bratrem pohádal?


 

Jakožto králové Norvežska se měli reprezentovat tím, že zahájí oficiální část večera tancem. Což se jim lopotně podařilo, a oba byli svorně nadšení z toho, že muzika dohrála a tím jejich povinnosti končí. Uklonili se navzájem a rozešli se – Potter se Severusovi ztratil z dohledu, když se natahoval pro sklenici s šampaňským, které zde roznášeli kouzelníci. Když ho opět našel, tančil s Davidem uprostřed tanečního sálu a náramně se bavil.

Severus sevřel sklenici křečovitě mezi prsty.

Byl vzteky bez sebe – tohle bylo o jeho veřejném ponížení, o ničem jiném. Jen co s ním Potter dotancoval, hned se vrhl do náruče Davidovi, s nímž protancoval několik následujících desítek minut. Všichni už se po nich – a po něm – začali ohlížet. Severus se rozhodl udělat tomu přítrž: přešel taneční parket a s naštvaným výrazem chytil Davida a poslal ho pryč, aby zastoupil jeho místo. Potter se pokusil prchnout. Nepustil ho, jednu ruku mu omotal kolem pasu, druhou chytil dlaň:

„Bavíte se?“ zavrčel mu do ucha, když mu znemožnil utéct.

„Ohromně,“ odsekl Potter.

„Měl byste. Všichni mluví o tom, jak dokonalý to je taneční pár – Harry Potter, král Norvežska, a David Bronx, správce norvežska a výzkumník,“ vyplivl Severus jedovatě a pokračoval v bezeslovném, nenávistném odrážení zvědavých pohledů.

„To mě těší,“ utrousil sveřepě Harry a vytrhl se mu – zamířil z tanečního parketu na čerstvý vzduch. Severus ho sledoval, dokud nenašel odpověď, a vytočený k nepříčetností se s kontrolováním hlasitosti neobtěžoval, ačkoli jeho tón byl ledový:

„Mě ne.“ Lidé se po nich začali otáčet, proto se Harry musel zastavit a otočil se čelem ke Snapeovi.

„To mě neskutečně mrzí,“ odsekl jedovatě bez špetky lítosti Harry. „Oč vám jde?!“ zeptal se sice, ale pokračoval v cestě.

„Je velmi zajímavé, že s ním zvládnete tančit vždy, kdežto se mnou nikdy,“ vyčetl mu Severus narovinu a vydal se ke dveřím jedné postranní místnosti, čímž udal jejich odchodu cíl.

Harry si odfrkl. Práskly za nimi dveře.

„Je to fiasko!“ vybuchl Severus konečně.

Harry zničeně i naštvaně zároveň vyhrkl „Já vím!“ ze zoufalství si zajel rukama do vlasů.

„Nemusí,“ usekl Severus ledově tu teatrálnost.

„Vím to –,“ zopakoval Harry, „a mrzí mě to – nemůžu – nevím, co –!“

Jenže ten tón Severuse rozčílil jen víc; měl chuť dát to Potterovi sežrat: „Nestalo se nic neočekávaného,“ utrousil proto jízlivě, čímž narazil na fakt, že se o něm a Davidovi stejně povídá. „Tohle není věc, která by vás měla mrzet.“

Harry se zarazil: „A co by mě teda měla?“ zeptal se ostražitě. „Řekl jsem, že mě to mrzí,“ dodal opatrně, dokonce zmateně – neslyšel snad Snape jeho omluvu? Co se děje?

„Co byste měl?“ zopakoval Severus nakvašeně. „Měl byste s tím něco udělat!“ vybuchl Severus naštvaně. Polkl. „Měl jste víc trénovat,“ vyčetl mu hned nato opět tím jedovatým tónem.

„Dělat? Trénovat?!“ vyjekl Potter. „Říkal jsem vám to! Ale vy jste mě vůbec neposlouchali, vy a García, kašlete na mě, tak se neopovažujte mi teď něco vyčítat.“

Severus se znechuceně odtáhl: „Hlavně že měl pan Potter svůj příděl zábavy.“
„A proč bych ho neměl mít?“ vybuchl už i Harry.

„Děláte ostudu, kazíte to, kde se jen dá! Dost se neučíte. Nesnažíte se dost ani na to, abyste se mnou vydržel tancovat!“

„Tohle je nesmysl, dělám pro to maximum a vy to moc dobře víte!“

„Nesnažíte se!“

„To není o tom, jde o to, s kým tancuju!“ vyletělo z Harryho dřív, než se stačil zarazit.

„S kým tancujete,“ vzedmula se pobouřeně Snapeova hruď, hrdost i pýcha.

„Ano, protože s ním mě to baví.“

„Baví! Baví?! Tanec není zábava, je to dřina!“

„Víte, proč nám to nejde?“ zarazil ho Harry a ukázal mezi ně rukama. „Nenávidím tancovat s vámi! Máte tušení, proč? Kvůli tomuhle přístupu! Proč bych se měl učit všechny ty malé pitomé krůčky, které jsou v tanci úplně na nic, proč bych si měl tanec zhnusit?“

„Jsou to pravidla!“

„Tak jsou špatná! Změňme je!“ vyhrkl Harry.

„Je to povinnost…“

Ne, tanec je zábava. To vy z něj povinnost děláte! Proč ji nemůžete prostě vidět takhle?!“ naléhal Harry a celou tíhou pohledu spočinul na Severusovi. „A to je další důvod, proč nenávidím tancovat s vámi. Nade vše je vám technika! Proč? David se umí bavit – proč to jednou nezkusíte taky? Proč mě jednou neposlechnete? Proč mě neposloucháte?!“ najednou popadl Severusovu ruku a táhl ho ke dveřím, a když ty se otevřely, táhnul ho dál – zpátky k tanečnímu parketu.

„Jednou,“ řekl prosebně, když se mu vmanévroval do náruče, pohled smrtelně vážný. Prosebný. „Přestaňte myslet na hloupé kroky – na naši hádku – na všecko, co proti mně máte. Pojďme se pobavit – bavte se.“

Severus nechápavě shlížel do velkých zelených kulatých jezer a pozastavil se nad tím, co mu Harry řekl – na co naléhal. Díval se Harrymu Potterovi do očí, cítil teplo, které z něj sálalo, a to poslední, nač myslel, bylo poslouchat nějakou melodii, tím spíš se řídit kroky nebo pravidly tance. Chtělo se mu vysmát se sobě samému i všem svým tvrzením – copak člověk, který je údajně primitivní a idiot – dokáže tohle? Vmanévrovat ho zpátky – udržet hádku tak dlouho na – vážně všechny ty nesmysly, které Potter kdy vyslovil, byly nesmysly, nebo se mohlo stát… čistě teoreticky… že se proste někdy jen nepochopili? Potter? Primitivní? A proč vlastně? Protože ho nebavily lektvary kterým se, tudíž nevěnoval a nemohl jeho otázky nikdy dobře zodpovědět? Protože po počáteční ztuhlosti, po tolika prošlých a zopakovaných tanečních krocích, po hodinách tréninků a křiku – spolu nedokázali vyjít?

A teď – najednou – aniž tušil, jak se to stalo – tančili... Harry Potter v jeho náručí se bavil, svíjel se… tancoval. A ono to šlo a šlo to i bez všeho, čemu Severuse o tanci naučili, šlo to, protože Harry Potter byl slunce, přes které nešlo vidět na špatné kroky. Krok navíc sem nebo deset kroků špatně tam – špatné kroky neexistovaly. Existovalo jen tady a teď a Harry a...

Proč si neužít prosté bytí...?

Bytí teď, a tady, a s ním.

Povzdechl, přimhouřil oči a nechal slunce, aby ho hřálo.

Konečně nastala ta chvíle: vyjednávání. Podmínka Německa zněla: „Chceme vaše kouzelnické rubíny.“

Na což Snape odpověděl jednoznačné, nesmlouvavé a definitivní: „Ne.“

„Nebuďte pošetilý, Snape. Odvděčíme se vám. Poskytneme vám naše lidi a naše životy v boji proti Temnému pánovi. Budeme vaše životy chránit našimi. Co je víc?“

Důstojnost jeho lidí, jejich priority, jejich názor a schválení – a vůbec fakt, že bez kouzelnických rubínů by ztratili autonomii, Británii a rovnocenné postavení v kouzelnickém světě. Věděl, jak hrdí Norvežané jsou. Směli žádat jejich životy, ale ne jejich důstojnost. A jejich důstojnost – jejich pýcha – to byly kouzelnické skřetí rubíny.

„Řekl jsem ne, vyberte jinou podmínku.“

„Žádnou jinou nemáme,“ pronesl téměř zklamaně německý císař a založil si ruce do stříšky.

„To mě velmi mrzí,“ protáhl Severus bez špetky lítosti.

Císař si jej změřil přimhouřeným zrakem: „Je to jenom kus vašeho království. Půda a bohatství. A vždy u nás budete mít…“

Severus se postavil; plášť přichycený jen na ramenou, se zvlnil a zaleskl: „Ne.“

Z Vyjednávací síně odešel se vztyčenou hlavou.


 

Harry byl pěkně naštvaný, protože ho do Vyjednávací síně nepustili, a když se z ní Snape vynořil, nechtěl mu říct, co se stalo ani jak vyjednávání dopadlo. Musel si zabalit a z Německa odjet.

Ještě tentýž den se vrátili do Norvežska, Harry si vybalil – vyházel vlastnoručně věci z kufru, zmuchlal látky do kuliček a těmi kuličkami střílel do útrob šatní skříně. A to se ještě musel pohádat s Elvírou, která řekla, že má šatník jinde a že se o to služebnictvo postará.

Tu noc se mu zdál sen. Byl dlouhý a bezobsažný a Harry nemohl usnout, nebo nedokázal spát dost tvrdě, cítil, jak ho tlačí podbřišek, převaloval se sténal a hekal, ale neměl dost síly se probudit. A na konci, když to vypadalo, že už usne – že se propadne do spánku dost tvrdého na to, aby měl ten úkon alespoň trochu posilující účinek – se mu začal zdál sen.

V tom snu se probudil jako by ze snu, podíval se na své ruce a měl je od krve – stál venku na bojišti v jednu chvíli – a v další měl kolem krku chlupatý ocas, na hlavě korunu a cítil depresi. Seděl na trůnu v jakémsi sále, který neznal, dokud ho zvuk přijíždějícího kočáru nevytrhl z přemýšlení.

Když uviděl Severuse poprvé – na obrázku – nebo to nebyl ten obrázek?! – bezhlavě se do něj zamiloval.

A když viděl – jeho nahé tělo – uprostřed ložnice – nechtěl nic jiného než přestat být tím, kým doposud byl, a podřídit se jeho vůli – a to, že se Severus nechtěl podřídit jeho vůli a on nad ním měl moc, ho přivádělo k šílené zuřivosti. Z bezmoci a zoufalství se mu vrhl k nohám. Udávil by se láskou k němu – pro něj by povraždil celý svět – za jediný náznak jeho náklonnosti by udělal cokoli – rozsápal by kohokoli – klidně by vraždil. Možná – snad proto – že byla jeho sebemenší přízeň – sebemenší náznak náklonnosti zoufale nedosažitelný, i když byl od něj na dosah ruky, i když se ho ve skutečnosti holou rukou dotýkal a tiskl se k jeho nohám, líbal holeň nejblíže jeho ústům a mumlal nějaké nesmysly, prosby o odpuštění. Choval se ke svému otroku jako ke králi přestože on byl tím králem.

Zničilo by ho jediné – kdyby mu teď poručil, aby ho nechal jít. Kdyby se vyjádřil, že ho opouští. Kdyby ho opustil.

Ale on nic takového dál neříkal. Stál a mlčky toleroval Harryho přítomnost i jeho doteky. A Harry cítil, že ho nenávidí.

Byl prázdný. Nezbylo mu nic.

V tom snu se Harry rozhodl, že nemá nic smysl, pokud ho Severus nebude chtít. V tom snu si vzal Severuse, i když se nikdy nemohli vzít. V tom snu prožil jeden šťastný den.

V tom snu ho zabili.

A Severus nikdy své štěstí nenašel, i když byl volný.

Harry se probudil.

Plakal.

Dante Alighieri: Ten, kdo je nejlépe způsobilý vládnout, může i druhé nejlépe uzpůsobit.

 

 

 

Seděli s Potterem v jednom kočáře a kvůli bezpečnosti jeli, jak nejrychleji mohli. V Norvežsku na jejich příjezd už čekali. Měli namířeno do Krytu z východní strany hradu. Byla to tajná chodba na hradě vedoucí ke krytu a vstupovalo se tam z podzemí.

 

S Brumbálem bezmála naplánovali každý prokletý detail té stupidní trasy, kterou teď zpátky domů do Norvežska pojedou. Vážně – delší už být nemohla a Severus za to Albuse proklínal. Bezvědomí – spalničky a vředy na něho. Ale jinak toho starého blázna, šaška, excentrika a manipulátora miloval. Tedy: podivoval se svým chmurným myšlenkám, které si vzal na cestu, vskutku pramálo. Ještě se mu před očima míhaly písmena a obrazy mapy, plány starých i novodobých tras i dopravních způsobů včetně všelijakých pofiderních prostředků: Severus odmítl jet v dýni, i když se nad tím starý ředitel velice podivoval. Rovněž odmítl auto, pokud to nebude nezbytně nutné. Naneštěstí nevyloučili vlak a okřídlené sandály byly stále ještě v úvahu, i když podle Severuse by se v nich Potter dřív zabil, než by se s nimi kamkoli dopravili.

 

Osobně měl naopak oproti Brumbálovi chuť zkusit i nelegální cestu krbem – proti letaxové síti, kterou spravovali příbuzní jeho kolegů Smrtijedů mimo Ministerstvo kouzel nic neměl, věděl totiž, jak obejít pravidla a věřil, že se nic nestane. Brumbálovi se s tím však nesvěřil.

 

Neměli zatím ani jasně stanovená data a Severus si některé dokumenty vzal s sebou na cestu. Kdyby je chytili a vzali kompletní plán... takže spoustu informací si Severus uložil do paměti vědom si, že pro některé varianty se musí ještě rozhodnout –

 

Pohlédl na Pottera; jeho hlava byla otočená k okýnku. Sledoval, jak se pod nimi míhají mraky a byl duchem mimo.

 

Potter... naše nová celebrita. Vítejte v Norvežsku.

 

Trochu se při pohledu na něj uvolnil a cítil, jak se z něj napětí svezlo jako plášť.

 

Jednu věc si Severus ostře uvědomil při pohledu na Potterovu zamyšlenou, nevinnou tvář: Nikdy by nemohl milovat Brumbála nebo Voldemorta. Ne proto, že by neměl rád moc – právě naopak, moc miloval – ale s nimi dvěma se nikdy necítil bezpečně. Potter byl nebezpečný sám o sobě. Pottera milovat mohl, protože s ním se nikdy nebál, na rozdíl od velkých kouzelníků jako Brumbál a Voldemort, že by mu chtěl nebo se pokusil číst myšlenky. S Harrym nikdy nemusel zvedat ochranné bariéry ve své mysli. Možná... jen díky tomu by ho milovat dokázal. Byl proto zbabělec? To nepochybně byl. Ubožák? To sotva. Mnohem spíš byl pohodlný ničema, kterého nebavilo se neustále schovávat a bránit potenciálním útokům, které mohli nastat kdykoli od kohokoli cizího – mít nitrozpytce i v rodině ho v nejmenším nelákalo.

 

Co ho to jen popadlo, přemýšlet nad něčí takovým? Potřásl hlavou a odvrátil pohled na druhou stranu.

 


 

 

Předjela je obrovská oranžová dýně, na kterou Potter fascinovaně zíral. Ocitali se nad územím nikoho, proto zde magická doprava houstla. Potter na jiné dopraví prostředky vskutku nebyl zvyklý – což se brzy mělo změnit. Jela dál, dokonce zrychlovala a Severus spolu s Potterem sledovali, jak se začala při poryvu vzduchu, který do ní narazil, povážlivě kymácet. Potěšilo jej, že kočí zpomalil, a znova vyhlédl z okýnka.

 

Severus tohle už nesčetněkrát zažil – přelom z klidu do hrůzy. Zpomalený čas. Protestující reflexy. Bezmoc. Beznaděj. Proti jejich kočáru se nezvladatelně a po nenormální trase řítil létající koberec, s desítkami pasažérů – vyděšených k smrti, pevně se držících jeden druhého a zřetelně křičícími nebo plačícími. Koberec nerozrážel vítr, jak by měl, neplul rovně – točil se kolem vlastní osy, ostře proti směru letu, jako by ho něco – nějaké kouzlo – vychýlilo z dráhy a donutilo ho rotovat jejich směrem. Vypadalo to, jako by proti nim někdo vystřelil tyto lidi z dělové koule, a byla jen otázka času, kdy přistanou na jejich okně a oni z první ruky uvidí jejich smrt.

 

Polkl.

 

Skočil k Potterovi a chtěl mu zakrýt oči. „Stůjte!“ zakřičel ještě přitom na kočího – ale cítil, že místo aby zpomalovat začali zrychlovat. Koberec se řítil proti nim – vítr jim byl nepřítelem. O tady pohledávali?! Tahle trasa měla být naprosto čistá, ověřovali to – něco se muselo dít – z nějakého důvodu tudy jela ta dýně – z nějakého důvodu se točil koberec proti nim.

 

Ještě štěstí, že nebyli vidět.

 

Potter vypadal smrtelně vyděšeně, byl celý bledý a zpocený, odmítl mít rukou překryté oči.

 

Pak – konečně – jen o milimetr – o vlas – uhnuli z dráhy letícímu kočáru, neviditelná překážka, o niž by se nic netušící kouzelníci zabili.

 

Natáhl se – otevřel okýnko: „Ne!“ křikl. „Musí jim pomoct někdo jiný. Potter,“ ukázal na něj, „musíme do bezpečí. Rychle.“

 

Jak král Norvežska urgoval, stalo se – David, Elvíra s kočím a Harry se Sevrusem ujížděli dál do svého úkrytu.

 


 

 

„Slyšeli jsme, co se vám stalo,“ byla první zpráva, kterou Visser na uvítanou přinesl.

 

Harry se na něj se zoufalostí vrhl: popadl ho za lem hábitu a zatřásl jím: „Co se s nimi stalo? Co se -?“

 

„Jsou v pořádku,“ uklidňoval ho rychle Visser, „jsou v nemocnici, ale živí. Někdo vyslal kletbu do vzduchu a všechny dopravní prostředky se splašily,“ pohlédl vážně na Snapea.

 

„Děkuji, Vissere. Zavedete nás teď do pokojů?“ požádal Severus a Visser přikývl. Mávl hůlkou, zavazadla se vznesla do vzduchu – vyrazili k pokojům. Harrymu se nesmírně ulevilo.

 


 

 

Harry měl s Davidem další hodinu dějin, když do něj muž mladší než jeho manžel začal zase soukat moudra. Tentokrát moudra o Norvežsku a o dni, kdy bylo stanoveno, že bude královstvím, a poté začali rozebírat systém, jakým je král v Norvežsku volen. Harry potlačoval vzdychání a koulení očima, co se jen dalo, protože věděl, že má ty informace zúročit na první cestě do Německa, avšak po několikáté hodině, která uplynula, aniž by mu byla dána příležitost promluvit, se neovládl a položil Davidovi otázku:

 

„Proč musím vládnout? Nešlo by raději, aby –“

 

„Aby to dělal někdo jiný?“ nahněval se David.

 

„Ne, aby to nedělal nikdo,“ pokrčil Harry ramenem a vzhledem k tomu, jak se ostatní tvářili, pokrčil jím znovu a zvolal: „Ale no tak! Jděte mi k šípku – copak na to někdy nemyslíte taky?“

 

David chvíli mlčel, shlížel na něj a pak úsečně prohlásil: „Jestli je tohle o nějaké vaší nejistotě... Máte naději být dobrým politikem, vím to.“

 

To taky – ale nemyslel jen tohle. Vzhledem k tomu, jak se na jeho nápad David tvářil, možnost, že by neměli krále vůbec a spravovali zemi sami, opustil. „Jak?“ zeptal se Harry smutně.

 

„Prostě to vím.“

 

„Ale jak?“ naléhal Harry bezradně.

 

„Není dobrý politik ten, kdo sedí před televizí nebo u novin, žvýká rajče a říká si, že ten pán v obleku vypadá hezky a takovým by se jednou chtěl stát. Není dobrý politik ani ten, komu jeho aristokratická famílie nakukala, že politikem bude, aby se měl dobře a mohl rozhodovat, a není dobrým politikem ani ten, kdo má moc natolik v lásce, že ostatní zájmy přizpůsobí tomu, aby se za každou cenu do politiky dostal, aby si mohl podrobit lidi pod sebou, aby byl výš a nemusel se bát, kdo rozdrtí jeho, když on může rozdrtit všechny. Jen ten je dobrý politik, kdo by nejraději, aby se o sebe věci a lidi postarali samy, a rozhlédnuv se okolo pocítí zoufalství, že to tak nefunguje a lidé se místo spořádaného zařízení chovají chaoticky, neuspořádaně a nešťastně. A pokud nevznikla politika z tohoto zoufalství už od prvopočátku, totiž ne z potřeby mít nadřazenost a ovládat, ale z touhy pomoci, pak jsme všichni už od počátku věků zatraceni.“ Potom si rozčileně posunul plášť a důstojně odkráčel a Harryho opravdu mrzelo, že ho naštval.

 

 

 

 

 

Do Německa museli na koni; jméno Harryho klisny bylo Danielli Casanova. Harryho první dojem byl, že se jedná o velmi drsný a surový kraj, kde nikdy nesvítí slunce. Podobný dojem měl z Norvežska, ale zatímco v Norvešku se cítil, jako by se nad hradem stahovala mračna, příjezd do Němec jako aby se rovnal příjezdu do samotných pekel, kde zkrátka žádné sluneční světlo nad celým krajem nikdy nevysvitlo. Projížděli kolem skalisek na hřbetech černých valachů a pod nimi zahlédl Harry několikrát vstup do jeskyní. Všude kam se podíval, svítily nebo temněly okolí odstíny šedé, které tu a tam rozbil osamělý zelený list nebo hněď půdy pod kopyty koní. Ani ti koně neržali. Neodvážili zastavit se pro jídlo nebo vodu a byli tiší jako smrt.

 

Na Harryho doléhala tíseň. Tu a tam otočil se otočil, aby očima vyhledal Snapea, jehož oblečení splývalo s doprovodem a barvou skal, se mu věčně ztrácel z dohledu. Právě tehdy děkoval bohu za jeho nažloutle až olivově bílou pleť, která s okolím kontrastovala. Asi jen díky ní zůstal v sedle, nelekl se a nevzal nohy na ramena.

 

Po čtyřech dnech neustálé cesty ho překvapilo jediné: motýl. Měl černá křídla a na okamžik si v sedě v sedle spící Elvíře sedl na nos. Zamával, proletěl kolem Harryho hlavy a ztratil se – splynul s okolím. Harrymu to přišlo zvláštní, aby byl upřímný, protože pod zemí, kde se kouzelnické Německo nacházelo, žádná zvířata nečekal. A soudě podle okolí ani vzduch.

 


 

 

Německý císař měl na sobě šedočerný hábit. Měl hranatý obličej, drsné vzezření, tvar jeho těla připomínal obdélník a plášť držely obrovské zlaté a těžce vypadající spony kruhového tvaru. Měl výraznou bradu a jeho hlas trochu připomínal vlhký zvuk, který vydává kapka vody padající na kámen.

 

Jeho tvář nabývala samolibý, trochu povýšený výraz, zatímco za jeho zády hrál orchestr Na krásném modrém Dunaji a čarodějky zametaly podlahu dlouhými rudými róbami.

 

„Ve Vídni mají ples o dva týdny později,“ nabídl císař konverzačním tónem informaci Severusovi. „Tančí polonézu a čarodějky nosí bílé hávy. Je to krásná podívaná a bratr mě požádal, abych vás za něj pozval.“

 

„Děkujeme,“ chopil se Harry nadšeně slova, čímž předběhl Severuse, kterému tím radost viditelně neudělal.

 

Císař se shovívavě usmál a pokynul Harrymu hlavou, v jeho gestech jakási odcizenost. „V Benátkách je ples za tři týdny a poté se v únoru hraje i divadlo, jak jsem slyšel.“

 

„Ještě jste jej nenavštívil?“ zeptal se Severus odměřeně. Na jeho rameno ze stropu dopadla sněhová vločka a hned poté zmizela. Harry vzhlédl. Z černočerného sametem potaženého stropu na upravené hlavy dam a krátké vlasy pánů sněžilo.

 

„Ne,“ odpověděl císař velmi krátce, čímž rozhovor uťal. „V Benátkách je touto dobou karneval,“ poznamenal, čímž Harry nabyl dojmu, že divadlo v Benátkách nespatřil, protože ho nepozvali. Možná se s bratrem pohádal?

 


 

 

Jakožto králové Norvežska se měli reprezentovat tím, že zahájí oficiální část večera tancem. Což se jim lopotně podařilo, a oba byli svorně nadšení z toho, že muzika dohrála a tím jejich povinnosti končí. Uklonili se navzájem a rozešli se – Potter se Severusovi ztratil z dohledu, když se natahoval pro sklenici s šampaňským, které zde roznášeli kouzelníci. Když ho opět našel, tančil s Davidem uprostřed tanečního sálu a náramně se bavil.

 

Severus sevřel sklenici křečovitě mezi prsty.

 

Byl vzteky bez sebe – tohle bylo o jeho veřejném ponížení, o ničem jiném. Jen co s ním Potter dotancoval, hned se vrhl do náruče Davidovi, s nímž protancoval několik následujících desítek minut. Všichni už se po nich – a po něm – začali ohlížet. Severus se rozhodl udělat tomu přítrž: přešel taneční parket a s naštvaným výrazem chytil Davida a poslal ho pryč, aby zastoupil jeho místo. Potter se pokusil prchnout. Nepustil ho, jednu ruku mu omotal kolem pasu, druhou chytil dlaň:

 

„Bavíte se?“ zavrčel mu do ucha, když mu znemožnil utéct.

 

„Ohromně,“ odsekl Potter.

 

„Měl byste. Všichni mluví o tom, jak dokonalý to je taneční pár – Harry Potter, král Norvežska, a David Bronx, správce norvežska a výzkumník,“ vyplivl Severus jedovatě a pokračoval v bezeslovném, nenávistném odrážení zvědavých pohledů.

 

„To mě těší,“ utrousil sveřepě Harry a vytrhl se mu – zamířil z tanečního parketu na čerstvý vzduch. Severus ho sledoval, dokud nenašel odpověď, a vytočený k nepříčetností se s kontrolováním hlasitosti neobtěžoval, ačkoli jeho tón byl ledový:

 

„Mě ne.“ Lidé se po nich začali otáčet, proto se Harry musel zastavit a otočil se čelem ke Snapeovi.

 

„To mě neskutečně mrzí,“ odsekl jedovatě bez špetky lítosti Harry. „Oč vám jde?!“ zeptal se sice, ale pokračoval v cestě.

 

„Je velmi zajímavé, že s ním zvládnete tančit vždy, kdežto se mnou nikdy,“ vyčetl mu Severus narovinu a vydal se ke dveřím jedné postranní místnosti, čímž udal jejich odchodu cíl.

 

Harry si odfrkl. Práskly za nimi dveře.

 

„Je to fiasko!“ vybuchl Severus konečně.

 

Harry zničeně i naštvaně zároveň vyhrkl „Já vím!“ ze zoufalství si zajel rukama do vlasů.

 

„Nemusí,“ usekl Severus ledově tu teatrálnost.

 

„Vím to –,“ zopakoval Harry, „a mrzí mě to – nemůžu – nevím, co –!“

 

Jenže ten tón Severuse rozčílil jen víc; měl chuť dát to Potterovi sežrat: „Nestalo se nic neočekávaného,“ utrousil proto jízlivě, čímž narazil na fakt, že se o něm a Davidovi stejně povídá. „Tohle není věc, která by vás měla mrzet.“

 

Harry se zarazil: „A co by mě teda měla?“ zeptal se ostražitě. „Řekl jsem, že mě to mrzí,“ dodal opatrně, dokonce zmateně – neslyšel snad Snape jeho omluvu? Co se děje?

 

„Co byste měl?“ zopakoval Severus nakvašeně. „Měl byste s tím něco udělat!“ vybuchl Severus naštvaně. Polkl. „Měl jste víc trénovat,“ vyčetl mu hned nato opět tím jedovatým tónem.

 

„Dělat? Trénovat?!“ vyjekl Potter. „Říkal jsem vám to! Ale vy jste mě vůbec neposlouchali, vy a García, kašlete na mě, tak se neopovažujte mi teď něco vyčítat.“

 

Severus se znechuceně odtáhl: „Hlavně že měl pan Potter svůj příděl zábavy.“
„A proč bych ho neměl mít?“ vybuchl už i Harry.

 

„Děláte ostudu, kazíte to, kde se jen dá! Dost se neučíte. Nesnažíte se dost ani na to, abyste se mnou vydržel tancovat!“

 

„Tohle je nesmysl, dělám pro to maximum a vy to moc dobře víte!“

 

„Nesnažíte se!“

 

„To není o tom, jde o to, s kým tancuju!“ vyletělo z Harryho dřív, než se stačil zarazit.

 

„S kým tancujete,“ vzedmula se pobouřeně Snapeova hruď, hrdost i pýcha.

 

„Ano, protože s ním mě to baví.“

 

„Baví! Baví?! Tanec není zábava, je to dřina!“

 

„Víte, proč nám to nejde?“ zarazil ho Harry a ukázal mezi ně rukama. „Nenávidím tancovat s vámi! Máte tušení, proč? Kvůli tomuhle přístupu! Proč bych se měl učit všechny ty malé pitomé krůčky, které jsou v tanci úplně na nic, proč bych si měl tanec zhnusit?“

 

„Jsou to pravidla!“

 

„Tak jsou špatná! Změňme je!“ vyhrkl Harry.

 

„Je to povinnost…“

 

Ne, tanec je zábava. To vy z něj povinnost děláte! Proč ji nemůžete prostě vidět takhle?!“ naléhal Harry a celou tíhou pohledu spočinul na Severusovi. „A to je další důvod, proč nenávidím tancovat s vámi. Nade vše je vám technika! Proč? David se umí bavit – proč to jednou nezkusíte taky? Proč mě jednou neposlechnete? Proč mě neposloucháte?!“ najednou popadl Severusovu ruku a táhl ho ke dveřím, a když ty se otevřely, táhnul ho dál – zpátky k tanečnímu parketu.

 

„Jednou,“ řekl prosebně, když se mu vmanévroval do náruče, pohled smrtelně vážný. Prosebný. „Přestaňte myslet na hloupé kroky – na naši hádku – na všecko, co proti mně máte. Pojďme se pobavit – bavte se.“

 

Severus nechápavě shlížel do velkých zelených kulatých jezer a pozastavil se nad tím, co mu Harry řekl – na co naléhal. Díval se Harrymu Potterovi do očí, cítil teplo, které z něj sálalo, a to poslední, nač myslel, bylo poslouchat nějakou melodii, tím spíš se řídit kroky nebo pravidly tance. Chtělo se mu vysmát se sobě samému i všem svým tvrzením – copak člověk, který je údajně primitivní a idiot – dokáže tohle? Vmanévrovat ho zpátky – udržet hádku tak dlouho na – vážně všechny ty nesmysly, které Potter kdy vyslovil, byly nesmysly, nebo se mohlo stát… čistě teoreticky… že se proste někdy jen nepochopili? Potter? Primitivní? A proč vlastně? Protože ho nebavily lektvary kterým se, tudíž nevěnoval a nemohl jeho otázky nikdy dobře zodpovědět? Protože po počáteční ztuhlosti, po tolika prošlých a zopakovaných tanečních krocích, po hodinách tréninků a křiku – spolu nedokázali vyjít?

 

A teď – najednou – aniž tušil, jak se to stalo – tančili... Harry Potter v jeho náručí se bavil, svíjel se… tancoval. A ono to šlo a šlo to i bez všeho, čemu Severuse o tanci naučili, šlo to, protože Harry Potter byl slunce, přes které nešlo vidět na špatné kroky. Krok navíc sem nebo deset kroků špatně tam – špatné kroky neexistovaly. Existovalo jen tady a teď a Harry a...

 

Proč si neužít prosté bytí...?

 

Bytí teď, a tady, a s ním.

 

Povzdechl, přimhouřil oči a nechal slunce, aby ho hřálo.

 

Konečně nastala ta chvíle: vyjednávání. Podmínka Německa zněla: „Chceme vaše kouzelnické rubíny.“

 

Na což Snape odpověděl jednoznačné, nesmlouvavé a definitivní: „Ne.“

 

„Nebuďte pošetilý, Snape. Odvděčíme se vám. Poskytneme vám naše lidi a naše životy v boji proti Temnému pánovi. Budeme vaše životy chránit našimi. Co je víc?“

 

Důstojnost jeho lidí, jejich priority, jejich názor a schválení – a vůbec fakt, že bez kouzelnických rubínů by ztratili autonomii, Británii a rovnocenné postavení v kouzelnickém světě. Věděl, jak hrdí Norvežané jsou. Směli žádat jejich životy, ale ne jejich důstojnost. A jejich důstojnost – jejich pýcha – to byly kouzelnické skřetí rubíny.

 

„Řekl jsem ne, vyberte jinou podmínku.“

 

„Žádnou jinou nemáme,“ pronesl téměř zklamaně německý císař a založil si ruce do stříšky.

 

„To mě velmi mrzí,“ protáhl Severus bez špetky lítosti.

 

Císař si jej změřil přimhouřeným zrakem: „Je to jenom kus vašeho království. Půda a bohatství. A vždy u nás budete mít…“

 

Severus se postavil; plášť přichycený jen na ramenou, se zvlnil a zaleskl: „Ne.“

 

Z Vyjednávací síně odešel se vztyčenou hlavou.

 


 

 

Harry byl pěkně naštvaný, protože ho do Vyjednávací síně nepustili, a když se z ní Snape vynořil, nechtěl mu říct, co se stalo ani jak vyjednávání dopadlo. Musel si zabalit a z Německa odjet.

 

Ještě tentýž den se vrátili do Norvežska, Harry si vybalil – vyházel vlastnoručně věci z kufru, zmuchlal látky do kuliček a těmi kuličkami střílel do útrob šatní skříně. A to se ještě musel pohádat s Elvírou, která řekla, že má šatník jinde a že se o to služebnictvo postará.

 

Tu noc se mu zdál sen. Byl dlouhý a bezobsažný a Harry nemohl usnout, nebo nedokázal spát dost tvrdě, cítil, jak ho tlačí podbřišek, převaloval se sténal a hekal, ale neměl dost síly se probudit. A na konci, když to vypadalo, že už usne – že se propadne do spánku dost tvrdého na to, aby měl ten úkon alespoň trochu posilující účinek – se mu začal zdál sen.

 

V tom snu se probudil jako by ze snu, podíval se na své ruce a měl je od krve – stál venku na bojišti v jednu chvíli – a v další měl kolem krku chlupatý ocas, na hlavě korunu a cítil depresi. Seděl na trůnu v jakémsi sále, který neznal, dokud ho zvuk přijíždějícího kočáru nevytrhl z přemýšlení.

 

Když uviděl Severuse poprvé – na obrázku – nebo to nebyl ten obrázek?! – bezhlavě se do něj zamiloval.

 

A když viděl – jeho nahé tělo – uprostřed ložnice – nechtěl nic jiného než přestat být tím, kým doposud byl, a podřídit se jeho vůli – a to, že se Severus nechtěl podřídit jeho vůli a on nad ním měl moc, ho přivádělo k šílené zuřivosti. Z bezmoci a zoufalství se mu vrhl k nohám. Udávil by se láskou k němu – pro něj by povraždil celý svět – za jediný náznak jeho náklonnosti by udělal cokoli – rozsápal by kohokoli – klidně by vraždil. Možná – snad proto – že byla jeho sebemenší přízeň – sebemenší náznak náklonnosti zoufale nedosažitelný, i když byl od něj na dosah ruky, i když se ho ve skutečnosti holou rukou dotýkal a tiskl se k jeho nohám, líbal holeň nejblíže jeho ústům a mumlal nějaké nesmysly, prosby o odpuštění. Choval se ke svému otroku jako ke králi přestože on byl tím králem.

 

Zničilo by ho jediné – kdyby mu teď poručil, aby ho nechal jít. Kdyby se vyjádřil, že ho opouští. Kdyby ho opustil.

 

Ale on nic takového dál neříkal. Stál a mlčky toleroval Harryho přítomnost i jeho doteky. A Harry cítil, že ho nenávidí.

 

Byl prázdný. Nezbylo mu nic.

 

V tom snu se Harry rozhodl, že nemá nic smysl, pokud ho Severus nebude chtít. V tom snu si vzal Severuse, i když se nikdy nemohli vzít. V tom snu prožil jeden šťastný den.

 

V tom snu ho zabili.

 

A Severus nikdy své štěstí nenašel, i když byl volný.

 

Harry se probudil.

 

Plakal.

 

05.03.2017 16:56:34
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one