Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


79. Zpět v Norvežsku a Egypt

beta: Jane

Dlouho a hořce brečel, aniž k tomu měl skutečný důvod, a cítil se provinile, aniž chápal proč, a nejhorší na to všem bylo pomyšlení, že se Snapem musí snídat a přitom netušil, jak by se k němu měl chovat.

Co mu poví? Pozná to na něm? Je tak dobrý, aby i všiml, že s ním není něco v pořádku – že už s tím je dlouho něco špatně? Kdy se přestal smrti bát? A proč mu nikdo

Jak vlastně dopadlo vyjednávání s Němci?

Harry se neochotně vyškrábal z peřin a zamířil na snídani.


 

„Kdy se do Německa vracíme?“ zeptal se Harry zvědavě pečlivě neutrálním tónem. Domníval se, že pokud vše dopadlo dobře, budou muset ještě řešit detaily a vylaďovat…

„Nikdy – nepohodli jsme se,“ zavrčel Severus do talíře, aniž se na Harryho podíval.

Harrymu zaskočilo: „Cože?“

„Slyšel jste perfektně, Pottere, nechci se o to tom bavit,“ vyplivl jedovatě Snape.

Harrymu pokleslo srdce. Nežertuje? Tohle byla jejich příležitost – jak mohl?!! Jak to mohlo pokazit?

„Máte ponětí – máte vy vůbec tušení – kolik práce mi dalo –“

„Máte tušení vy, kolik práce dalo mně?!“

„Nenávidím vás!“

„Jak řekl můj předek,“ rozčílil se Severus, odhodil příbor do talíře a vztyčil se nad stůl i Harryho, „občas je nenávist to jediné, co drží rodiny pohromadě!“1

Harry otevřel pusu – zatřásla se mu ústa – upustil příbor a utekl z jídelny. Nechtěl Snapea víc vidět – nechtěl s ním strávit ani minutu. Chtěl pryč!

Být svobodný – to je to, co si přál.

A to je to, co už nikdy neměl vidět

Svobodu.


 

Na tréninku tance se po době, která se zdála nekonečná, zase uvolnil. Skončili s Davidem o něco dřív, protože mu příprava na egyptský tanec asi šla. Než se umyl a dal do pořádku, všichni ostatní odešli a čekal na něj jen David. Vykládali si po cestě z tanečního sálu a u dveří se rozloučili i s neochvějně udatnou, trpělivou Elvírou. Teprve na chodbě se ukázalo, že už se setmělo. Procházeli menší čtvercovou chodbou osvětlenou jen jedinou loučí, když si to uvědomili.

Osaměli.

Ještě se smáli a pobrukovali si písničky a najednou se to stalo.

Harry se zastavil a David se zastavil taky: „Pokud vám kvůli mně dělá nepříjemnosti… mrzí mě to,“ řekl Harry a pohlédl Davidovi do tváře.

„O nic nejde,“ odmávl to David a podíval se do tváře Harrymu. Najednou se ocitl u něho – jeho ústa se smála – a přiblížila se k Harrymu. Voněla po medu a jahodách. Harry zmateně vzhlédl a pohlédl do Davidových upřímných kaštanových očí. Jejich dech se zadrhl.

Strnuli oba.

Severus, problesklo Harrymu zmateně a podivně ostře a přece jaksi otupěle hlavou. Nectil potřebu hnout se tam ani zpátky, přesto věděl okamžitě, co říct, kdyby…

„Nebýt Severus můj král,“ řekl David podivně zvlněným hlasem a ani se nepohnul. Díval se stejně zmateně jako Harry.

Harry vůbec nedošlo, co se děje, věděl jen, že si s Davidem rozumí jako s nikým tady. I tréninky s ním ho bavily, a to už bylo něco – neměl tanec nijak v lásce.

Něco za rohem se pohnulo a na chodbu vstoupil někdo další. Oba se ostře otočili. Stál tam Severus, ve svém hábitu splýval s nocí a stíny a díval se… Harry odhadl, že vražedně. O krok ustoupil a David odskočil od něho:

„Můj králi,“ zamumlal provinile a zděšeně prchal, zanechal Harryho o samotě se Severusem, který Harryho probodával pohledem.

Harryho rozčílilo, že tam tak stojí a zírá. Nemá právo! Otočil se a sveřepě prošel kolem něho, hlavu navrch, nos zvednutý vysoko do nebes.

Ten postoj se mu rozležel přes noc. Bylo mu líto, že se snad nějakým nedopatřením mohlo stát, že si Severus vyložil špatně, co zahlédl, a rozhodl se si s ním o tom promluvit.

 

Norvežané kladli důraz na tuto tradici a po něm chtěli příběh o tom, jak se s Potterem zasnoubili. V zoufalství se vrhl na vytváření příběhu, kterak k Potterovi přišel.

Sice neměl důvod chtít toho spratka, ale během půl hodiny naškrábal pro ně uvěřitelný a lehce zahratelný příběh o tom, jak se pohádali, vzplanuly mezi nimi vášně – koho má co zajímat, že ony vášně byly záporného ražení? – on si ho dotáhl do zahrady a tam mu nabízel dárky a dary, velkými gesty a výhružkami ho přiměl uvěřit, že je pro něj výhodné, aby si Severuse vzal, až Potter podlehl.

Poslal ten návrh Brumbálovi krbem. Během minuty mu přišla odpověď – přepracovat. A tak nad tím tak dlouho seděl a přemýšlel, Potter se nevracel, až se přidržel něčeho těžce uvěřitelného, ale – jak s ním bude Brumbál nepochybně souhlasit – pro diplomacii vysoce vhodného. O prázdninách před Potterovým šestým ročníkem pozval Pottera do svých zahrad, kde chodili a povídali si. Shledali, že k sobě pociťují jisté sympatie – antipatie, k čertu se vším! – a když ho Severus požádal, aby se stal králem Norvežska, Potter přijal.

Diplomacie bude z tak nekonfliktního něžného příběhu přetékat blahem.

Severusovi to kýčovité nadšení z volby krycího příběhu nevonělo už teď.

Jenže co mohl dělat? Námluvy byly nezbytná podmínka celé téhle šarády.


 

„Pottere?“ zavolal na Harryho Snape; Harry se odtrhl od Davida a Vissera, kteří právě mířili trénovat s ním další tanec, a přiběhl ke Snapeovi.

„Děje se něco?“ zeptal se s obavou; Snape držel v ruce dopis a tvářil se vážně, na jeho otázku odpověděl zavrtěním hlavy.

„Na pár dní se musíme vrátit do školy. Máme tam oba jisté povinnosti. Chci, abyste si napsal testy, a chci dohlédnout na svůj předmět. Zabalte si, večer odjíždíme.“

Harrymu poskočilo srdce – uvidí své přátele! A naštvaně na Snapea pohlédl: nemusel jste se mě ptát, jestli budu tak laskav a pojedu s vámi, vážně jste nemusel…

„Dobře,“ odhodlal se ke zdvořilé odpovědi, která snad působila aspoň trošičku civilizovaně. „Kdy se vracíme?“ dodal.

Snape odtrhl zrak od obálky a změřil si Harryho pohledem: „Nejpozději za týden.“

Harry bez protestů přikývl: „Jdu balit.“

„Počkejte,“ zadržel ho, „jděte ještě na trénink. Kufr si stihnete zabalit po něm.“

Vážně – kdyby se netěšil na své přátele, Snapea za panovačný tón asi nakopne.


 

To, co Potterovi řekl, byla pravda – chtěl dohlédnout na lektvary, ale nebyla celá. Severus si potřeboval s Brumbálem připravit plán na získání důvěry

„Potřebuji, aby odvedl pozornost...“ zauvažoval Severus nahlas a podložil si rukou bradu.

„Není nic jednoduššího,“ konstatoval starý ředitel, „pohádej se s ním na veřejnosti.“

Severus, vědom si toho, že Potter není tak dobrý herec, aby svedl zahrát scénu dvou milenců, musel uznale přikývnout – situaci, kdy Pottera naštve a před zraky všech se s ním pohádá, si troufl zahrát se zavřenýma očima. Potom se na Brumbála ohlédl nevěřícně.

Ten pokrčil rameny: „Pohádej se s ním,“ navrhl otevřeně, „a potom mu to vysvětlíš.“

„Za to ho Potter zabije. „Berete ohled na toho chlapce?“

„Beru ohled na tebe,“ mrklo modré oko šibalsky.

Moc milé, když si to slízne on. Uražený Nebelvír je pohroma do domu.

„Jsem si vědomý toho, že to jinak nepůjde, ale radost z toho nemám.“

„Nemusíš.“

„Ty bys taky neměl mít,“ zchladil ředitele. „Přijde si stěžovat a bude chtít rozvod.“

„Ale Severusi, co tě nemá?“ vysmál se mu Albus, ale záhy zvážněl. „Uvažuješ o něm?“

„O kom?“

„O rozvodu.“

Severus se na Brumbála vážně zahleděl, promnul si prsty, jako by si vzpomínal na nějakou věc z minulosti, které se často dotýkal, jako by si v paměti přivolával potřebný okamžik a pronesl: „Nechci skončit jako Ráchel.“

Brumbál posunul brýle na nose, přikývl a s všetečnými jiskřičkami v modrých očích poznamenal: „To ovšem nemusíš.“

Jejich rozhovor přerušilo zaklepání na dveře. Severus měl ale stejně pocit, že i kdyby nepřišla ta otravná kočka, co si říká profesorka přeměňování, zástupkyně a ředitelka Nebelvíru, Brumbál by mu na to víc neřekl.

Ten starý šílenec měl občas ve zvyku věci nakousnout a nedoříct, když považoval za životně důležité, aby se nad nimi člověk zamyslel. Jako by dotyčný člověk neměl i jiné starosti!

O vztazích a lásce, o Harrym a o tom „zamilovat se do něj a milovat ho“ – že to opravdu je těžké.

„Víš, Severusi,“ řekl Brumbál a upravil si půlměsícové brýle na nose; podivný úsměv se mu mihl tváří, „všichni tvrdí, že na tom vlastně nic není. Není to nic složitého. Že to není těžké,“ řekl; u kohokoli jiného včetně něj by to znělo posměšně, ale Brumbál byl Brumbál a to, co pronesl, znělo jako by se dospělý díval na dítě a vysvětloval mu životní moudro, ke kterému dospěl trnitou cestou – bolestně a přece s tajemstvím, jež bylo krásné. Ne děsivé, ne hrozné a ničivé, krásné ve své nahotě. „Pravda je, že neznám těžšího.“

Jako by ho pohladil po hlavě a řekl mu: Netrap se. Netrap se! Proč mu to dělal? Proč za ním vůbec šel?


 

Přivítání bylo bouřlivé. Harry si oddechl, protože se mu sny – ty podivné sny a hlasy, které před odjezdem slyšel – od té doby nezdály. O to víc se těšil na Hermionu a na Rona. A oni na něj taky, podle toho, jak vyváděli, když jej uviděli s kufrem vracet se do Bradavic. V nebelvírské společenské místnosti potom připravili oslavu a zasypali ho novinkami, kterých bylo překvapivě málo, a chtěli od něj, aby vyprávěl. Harry tak učinil a po večeři se s nimi neochotě rozloučil, aby šel spát do ložnice za Snapem. Potkali se zase až další den, kdy měl Harry absolvovat svůj normální školní rozvrh včetně lektvarů a přeměňování, na které se už těšil.

Když se v Denním věštci objevila zpráva o další smrti kouzelníka a šesti mudlů, Harrymu to nepřišlo zvláštní. Takové zprávy se objevovaly den co den, se Znamením zla nebo bez něj, takže proč jim přikládat význam? Snědl celou snídani, zažertoval si s Deanem, Ronem, Seamusem o nadcházejícím famfrpálovém utkání a těsně předtím, než bylo načase vydat se do třídy, vzpomněl si, že zapomněl domácí úkol ve svém stole ve Snapeově pokojích. Vstal od jídelního stolu, rozloučil se s nižšími ročníky a zamířil si pro úkol s příslibem Hermioně, že to na hodinu stihne. Ostatně – měli lektvary a učebna lektvarů a Snapeovy pokoje přece nebyly od sebe tak daleko jako společenská místnost Nebelvíru a učebna lektvarů. A v tom mu to došlo. Musel se opřít o stěnu, mírně se předklonil a roztřásl se. Jeden život kouzelníka a šest životů mudlů. To není moc. Sedm. Na zemi zemře za jeden den víc než těchto sedm. Proč se tím trápit, proč na to pořád myslet, chtělo by se říct. Některý z kamenů Bradavic se mu zlomyslně zarýval do ruky, když mu došlo, jak hrozná smrt je ta bezejmenných. Nezáleželo přece na tom, že je Harry nezná. Někdo je znal, pro někoho byli tito lidé důležití. A Harry a jeho spolužáci si o nich čtou mezi toastem s džemem a cukrkandlovými cukrátky Cypřiše Cosdostala. Čtou si o vraždě bezejmenných a polykají informace jako chleba a nijak se jich to nedotýká a… Oni nebyli bezejmenní, měli jméno, mělo by jim na tom záležet, protože to mohl být někdo z nich, PROTOŽE to nebyl nikdo z nich. Ta prázdnota a lhostejnost… Harry si poprvé uvědomil, že je to mnohem horší a zvířečtější než ta ukrutná bolest rvoucí srdce z hrudníku, kterou člověk pociťuje, když umře někoho, koho zná. A to poznání ho dostalo málem do kolen. Přehnané, patetické, řekli by o něm určitě Zmijozelové, kdyby ho teď zahlédli. Chodba byla milosrdně a zároveň ukrutně prázdná. Co na jejich soudu záleží? Co záleží na jejich soudu těm, kteří přišli o život a udělali tady někoho nešťastným? Ano, snad to bylo přehnané. Ne, nebylo to ani trochu přehnané. Bylo to zkrátka prozření, o které Harry neusiloval víc než o T z lektvarů, a kterého se mu stejně dostalo.

„Pottere? Jste v pořádku?“ hlas jeho manžela ho vytrhl z přemýšlení.

Ne, není. Ale s ním se o tom bavit nechtěl, a tak přikývl, něco vykoktal a šel si pro úkol.

 

Co se dělo na lektvarech, nevnímal, vnímal kradmé pohledy jeho směrem a rozrušení studentů, kteří měli po dlouhé době zase tu čest se Snapem. Vzpamatoval se, až když vyšli z učebny a Hermiona zamyšleně prohodila: „Potřebuji najít jednu informaci k Mnoholičnému lektvaru. Půjdeš mi pomoct?“ zeptala se a obrátila se na Rona.

„Podívej,“ začal Ron s vykonstruovaným káravým tónem mu domlouval, „to není tak, že bych ti nechtěl pomoct. Ale máme své role pevně rozděleny. Ty mně pomáháš s úkoly do všech předmětů, já tobě pomáhám s hodinami létání. K čemu bych ti jinak byl – k čemu ti budu, pokud tyhle role promícháme?“

„Ronalde?“ oslovila ho po dlouhém pohledu Hermina skepticky. „Já nemám žádné hodiny létání. Hodiny létání byly naposledy v prvním ročníku.“

„Vážně?“

„A ani si nepamatuji, že bys mi s něčím pomohl.“

Ron se chytl – doslova se rozzářil, a vzkřikl: „Právě že nemáme!“

„Ronalde?“ další skeptický pohled a varováním zvlněný tón. „Já nelétám.“

„No právě!“ řekl Rom, jako by mu to dávalo jakýsi vyšší, zato dokonalý smysl, ostatním lidem utajený. Ronovi bylo zjevně proti srsti, že se nechal namočit do odpoledne stráveného hledáním informací v knihách, tím spíš že bylo venku tak hezky.

Ale nechal se přemluvit a nakonec to byl on, kdo našel, co Hermiona pro svou esej potřebovala. Dostal za to před Harryho zraky od Hermiony pusu takovou pusu, až se Ron zatvářil jako by se s ním zatočil svět.

Hermiona šťastně odešla a Ron Harrymu pošeptal:

„Já ti vůbec netuším, proč do té knihovny nechodíme častěji,“ a uctíval zamilovanými pohledy Hermionina záda a ještě dlouho poté i dveře, které se za ní zavřely.

 

Harry si Rona a Hermionu pozval k nim do pokojů, jakkoli drzé ¨nebo hloupé to mohlo být. Aspoň si mohl být jistý, že tady mu nikdo nevyčte, kam se ztratil, nebo že se potuloval někde, kde je nebezpečno. „Nechci dopadnout jako Dursleyovi,“ povzdechl si Harry před Hermionou a Ronem po vyučování; byl plný dojmů a potřeboval si s někým popovídat. Tentokrát upřímně a bez nadšení, které se ze všech vyplavilo, když přijel domů. Opřel si čelo o futro a mluvil: „Takhle jsem si rodinu nepředstavoval – plnou podvodů, lží a úskoků, a vše jen proto, aby člověk dosáhl svého cíle. Nechci se s mým mužem nenávidět. Nechci k němu být zdvořilý, protože co kdyby nás pozorovali novináři nebo abych se náhodou nezachoval nevhodně kvůli jeho – naší – jeho – do háje! – zemi. Nechci k němu být zdvořilý kvůli ostatním, aby to vypadalo, nebo aby to nevypadalo – přesně jak to sehráli teta se strýcem. Když se pohádat, tak pořádně a se vším všudy a bez důsledků, jen pro hádku a jen pro dohodu o tom, jak se věci budou mít… chápete?“ zeptal se zoufale.

„Jo,“ přitakal Ron dutě.

Hermiona přikývla, levou rukou svírala pravé předloktí, pohled sklopený do země.

Nechápali – jak by mohli? Ani jeden z nich nebyl ani trochu Zmijozel. V něm potlačený Zmijozel bouřil a Severus Zmijozel byl. A tyhle komplikace, které se jim snažil vysvětlit, jsou… zmijozelské.

Neviděl jiné řešení, a to ho trápilo: Bude muset vytáhnout svou zmijozelskou stránku, která se mu tolik příčila, jen proto, aby dostal, co chce – trochu pozornosti a trochu svobody v rozhodování?

„Promiňte, že vás s tím zatěžuju… Zlobíte se?“ povzdechl si Harry. Ale okamžitě na jejich obličejích viděl koncert všeho – jen ne zloby.

Takže aspoň něco bylo při starém.

 

Byli zpátky sotva den a Snape už si vzal Rona před tabuli, kde ho zesměšnil – stejně jako vzore, který pro něj připravila Hermiona. Nechal je po hodině odejít a přišel si se Snapem promluvit: „Vím, že se na mě zlobíte kvůli Davidovi, ale nechejte mé přátele na pokoji. Naše problémy se jich netýkají – a nemůžou ani za to, co se stalo v Německu.“ Harry se to nakonec musel dozvědět od Elvíry. Nikdo jiný mu k tomu nic kloudného neřekl.

Snape praštil přípravami o stůl a zuřivě se na Harryho podíval. Tohle mu přišlo jako vrchol – tady je to ten slavný jedináček a Vyvolený Harry Potter, v Norvežsku zase ten zatracený a protivně dobrotivý, snaživý misionář a posel všeho dobra – Harry – charita – Potter; lidi ho tam zbožňovali a hádali se s ním kvůli němu, včetně Davidy a Elvíra – takže nějaké olizování se s Davidem Severusovi vůbec nemusel vzpomínat – zato o cítil potřebu uvést ho na pravou míru: „Tady nejste v Norvežsku a nemůžete zneužívat svého postavení proti mně. Žádný David, kterého si omotáte kolem prstu, aby šel proti mému příkazu, žádná patová situace, nezaženete mě do rohu, abych si vás vzal. Tady jsme zase ten protivný profesor lektvarů, člen Fénixova řádu, a jeden podřadný budižkničemu student, který musí všechny své profesory poslouchat, a který musí poslouchat o to víc, že po něm jde jeden moc nebezpečný, šílený kouzelník, je vám to jasné!?“

„O čem to, do háje, mluvíte?!“ vystartoval ve zpětné reakci Harry. „Nikým nemanipuluji a nikoho nezaháním do kouta!“

„Já vám říkal, že mě máte na slovo poslechnout!“

„Já vás nebral vážně!“

„Tak to jste tedy měl!“

„Nemusím nikoho poslouchat!“

„Tak to se zatraceně mýlíte, chlapečku.“

„Nejsem žádný chlapeček,“ Harry se opřel o Snapeovu hruď, vší silou do něj strčil, takže Snape zády přistál na stěně, a skočil na něj, aby ho políbil. Odtrhl se až v bezdechém tichu, které nastalo, když Snape ztuhl překvapením.

„Vidíte?“ zeptal se Harry a utřel si ústa do rukávu. „Tohle je vaše vina. Způsobil jste si to,“ a pak, pln statečnosti, vzal nohy na ramena dřív, než k tomu stačil Severus říct své.

 

 

„Tak to je konec,“ polkl Dean Thomas a díval se podivně na knihu v Harryho ruce. „Snape Harryho přinutil učit se lektvary.“

„Nepřinutil mě,“ zavrčel Harry.

„Je to ještě horší,“ konstatoval Seamus, „přiměl ho myslet si, že si čtení o lektvarech užívá, parchant jeden.“

Neville se rozpačitě zasmál.

Harry knížku zaklapl a ostražitě hochy pozoroval: „A co když mě to opravdu baví?“ dožadoval se. Pro pořádek – nebavilo ho to. Nikdy by nemohlo. Ale něco hledal a jeho spolužáci přišli a… začali urážet Snapea. No – ne že by to nedělal kdysi s nimi, jen… teď to bylo jiné. Byl to jeho manžel, o kom nevhodně žertovali. A Harry se nemohl přimět nechat to plavat. Nejasně cítil, že tím uráží i jeho.

„Tak tě navíc přiotrávily výpary z jeho kobky,“ navrhl suverénně Dean.

„Myslím,“ vstal Harry jedním plavným pohybem, v očích výraz boha pomsty, vzal knížku a praštil jí jim před nosy, „že si zajdu do knihovny pro podrobnější.“

Odešel, a ani jednomu z nich neušlo, co tím Harry řekl: postavil se za Snapea a jim všem tím nakopal zadek, aniž by se choval jako… Harry.

A nikdo z nich nemohl přijít na to, zda za to byly zodpovědné výpary Snapeových lektvarů, Snapeův vliv, Harryho rozhodnutí nebo Harryho… smysl pro ochranu rodiny? Jisté bylo jen to, že Harry Snapea bránil. A že se chovali netaktně.

 

V neděli, přesně za týden, se sbalili a odjeli se Snapem zpátky do Norvežska.

Harrymu bylo smutno.

 

 

Poušť – hřbet písečné hory se vlnil jako had, sypký a pískem žlutý, syčivý a nekonečný. Vypadal jako těsto, které zpracovává čas a věky a nekonečné souznění samoty a věčna. Do těchto končin putovali jen nemoudří lidé. Byla to divoká země, která rozevírala drápy svých přírodních nástrah, připravená usoužit člověka žízní i hladem a bezostyšnými přeludy. Nebylo divu, že se na něj každou chvíli někdo otáčel a kontroloval, jak mu je; ušli sotva několik kroků, a Harrymu u rtu vystoupaly krůpěje potu, zamlžil se mu zrak a jediné, na co se byl schopen soustředit, bylo vlnění vzduchu, které smýkalo nebem i žlutou zemí před jeho očima doleva a doprava v neustávajícím tanci.

Tušil, že se brzy pozvrací. Rozhodně dřív, než doputují do paláce.

Egypt. Tak tímto ho přivítal Egypt.

Do paláce faraonky museli dojet na velbloudech. Aby si zkrátili cestu, poslouchali, co jim Elvíra začala vyprávět.

„Znáte ten mýtus Sali, Vasu a Guell?“

Jelikož všichni vrtěli hlavou, ověřovala si Elvíra znova: „Vážně ho neznáte? Je o třech –“

„Prasátkách!“ doplnil ji kdosi z výpravy nezdvořile.

„Princeznách!“ přidal se kdosi.

„Bratrech!“ na hlavě posledního přistála bota; ozvalo se zanaříkání a nesouhlasné povzdechy.

„– velbloudech,“ nenechala se Elvíra rozčílit, ačkoli trochu dotčeně zněla. „Dva z nich byli krásní, karamelově zbarvení dvouhrbí velbloudi, kteří putovali den co den přes poušť. Jednoho dne narazili na velice ošklivého nepříjemného, tmavohnědě zbarveného dlouhosrstého tříhrbého velblouda.

– Kam jdeš, příšero? posmíval se mu jeden velbloud, Vasu, protože tíha, kterou nesl, byla obrovská a on si potřeboval na někom vylít zlost, svou družku měl ale rád a nechtěl se jí pomstít za nerozum pána, který je den co den přetěžoval.

– Co je ti po tom? odsekl Guell, ošklivý a protivný, zlý velbloud. Nenáviděl posměváčky a viděl je v každém jednom velbloudovi, který ho podceňoval za jeho třetí hrb, pro jeho nelichotivý vzhled a proto, že nenosil náklad. Všichni si mysleli, že jen proto, jak vypadá a jak se chová, je i neinteligentní.

Sali, moudrá dvouhrbá a vznešená velbloudice tušila, proč se její druh chová tak, jak se chová, a smířlivě se usmála na Guella, kterého jí kvůli osudu, který, jak nepochybovala, snášel, jak nejlépe uměl, přišlo líto. Navíc věřila, že kdyby nebyl život tak hořký k němu, nechoval by se ani Guell tak hořce k ostatním velbloudům a životu.

– Život je krátký, nehádejte se, říkala jim a nakonec je od sebe dokázala s pánovou dopomocí roztrhnout.

Nevěděli, odkud se Guell vzal, jen že ho začali na cestě potkávat.

Jednou řekla Sali Vasuovi:

– Vasue, nehněvej se tolik na Guella. Byla bych ráda, abyste se udobřili. Nebudu tady věčně, co si počneš, až mě ztratíš?

Sali se moc bála, aby Vasu nezahořkl, protože ho moc dobře znala a věděla, jak je prchlivý. Jenže ani jeho dobrá stránka, nekonečná oddanost a věrnost, nesměla, zůstal bez velblouda, který by ji ocenil. Samozřejmě měla i stinné stránky, a jednou z nich bylo, že Vasu kromě ní nikoho jiného neměl: přátele ani rodinu. Proto mu řekla:

– Byla bych ráda, aby mě Guell nahradil.

Jak se traduje – jednoho dne si Sali zlomila nohu a dali ji utratit, Vasu byl hrozně osamělý a tu po cestě narazil na Guella. Jelikož byl Vasu tou dobou již zkušený velbloud, směl projít po cestě přes poušť i s nákladem sám. Guella ho tehdy o své vůli zastavil, aby se zeptal, zda není Sali nemocná.

Vasu se poprvé od její smrti a poprvé od doby, kdy si sám sebe pamatoval, rozbrečel; brečel a naříkal dlouho a žalostně, zmučen neštěstím, které ho v srdci sužovalo, a osamělostí, prázdnotou a nevírou v neštěstí velbloudího života. Uklidnil se a vyprávěl Guellovi, co se stalo.

Guella Vasuovo vyprávění pohnulo. Krajně dojat poznamenal:

– Kéž bych měl také takovou družku.

Zde se příběhy různí,“ vstoupila Elvíra opět svým normálním hlasem do vyprávění, „podle některých začali putovat spolu, seznámili se a začali si jeden na druhého víc a více zvykat, jeden druhému se víc a více zamlouvali… v jiném, který mám raději,“ dodala a zasněně vzdychla, „Vasu uznal Salinu moudrost a pravdu hned ten první den po opětovném střetnutí se s Guellem a Guell a Vasu se stali životními partnery.“

„No fuj,“ odplivl si kdosi, „jak mu Gallu mohl odpustit takovou povrchnost?“

„Co povrchnost – jak mu vůbec mohl dovolit nechat se urážet?!“

„No fuj,“ odplivl si kdosi jiný, „jak mohl Vasu Sali podvést?!!“

„Proč spolu –?“

„Proč musela Sali umřít? V těch nejlepších vždycky umírají ti nejhodnější,“ zafňukala další osoba.

„Ale mlč, o ni tam vůbec nešlo!“ okřikl ji kdosi, až vystoupil Snape a prohlásil:

„To by stačilo. Nechte těch báchorek. Pokračujeme v cestě.“

Snapeův pohled byl tak zvláštní, že to Harrymu nedalo; otočil se na Elvíru a prohlásil: „Já to nechápu. Co se tím příběhem myslí?“

„V tomto případě je to jedno,“ ujal se rychle slova David a zjevně předběhl Snapea, který vypadal, jako by k tomu měl připravený rázný komentář, „podstatnější je, co se z toho příběhu odvozuje.“

„Co se z něj odvozuje?“ zeptal se Harry trochu zklamaně, že mu to nikdo nevysvětlil. Líbila se mu Sali, něčím mu připomínala jeho matku, možná svou šlechetností, obětavostí a dobrotou, ale ten příběh se mu vůbec nelíbil. Proč musela taky umřít?

„Traduje se, že od té doby, kdy božstva sdělila člověku tento příběh, se v Egyptě začal uctívat symbol velblouda jako posvátný, a že je patronem homosexuálních párů, a snad že se díky tomu příběhu dostalo otroctví až sem.“

„Aha,“ řekl Harry rychle, ale nebyl si úplně jistý, že ví, co to znamená. Nechal to proto být, protože mu bylo hrozné horko a obraz pouště před jeho očima s tím, jak výprava postupovala, zase trochu změnil. Začala se před nimi zvedat písečná hora.


 

David se nedůvěřivě otočil k Visserovi a naléhavě se zeptal tak, aby to slyšel jen on: „Proč se do hlavního paláce prostě nepřemístíme?“ Severus to slyšel. Otočil se k němu a významně se na oba zamračil.

Visser polkl, naklonil se k Davidovi a přesto odpověděl: „Sice nemají protipřemisťovací bariéru jako my, ale kdokoli by něco tak urážlivého udělal, okamžitě by plul po řece Styx. A myslím to doslova: po řece Styx.“

David polkl, sklopil zrak a ptát se přestal, ale Visser s mluvením ne; lehkým a osvěženým tónem pokračoval: „Je to způsob, jak si nás vyzkoušet. Dokazujeme tak loajalitu, a že nám faraonka za námahu stojí.“

„Faraonka?“ blekl zezadu hlas Elvíry tak hlasitě, že se otočil i Potter., který se už nějakou chvíli zdál úplně mimo. „Od kdy tady vládne faraonka?“

Visser se nadechl, zhluboka, a zhluboka zase vydechl: „Je to týden…“

„To by stačilo,“ zarazil je ostře Severus. Nevěděl, co o nich vědí její poslíčci, kteří je po cestě pouští doprovázeli, ani co si z konverzace vyvodí, ale rozhodně se nechtěl muset vypořádat s následky.

„Ale vždyť faraon nastoupil teprve před měsícem…“ oněměla žena nechápavě. Pohlédla na Severuse a na Harryho, Vissera a Davida a ponořila se do sebe, aby se nad celou situací pořádně zamyslela.

Visser si naposledy odkašlal, než však cokoli řekl, pohlédl Severusovi do očí, rozmyslel se a už nepromluvil.

Faraončin doprovod jejich delegaci tiše naslouchal a tvořil její hranici. Jemně je směrovali k paláci, jak všichni přítomní norvežané alespoň doufali.


 

Na cesty si s sebou vzali tlumočící lektvar, aby všichni zúčastnění v jednací místnosti, ve které se podle Davida odehrávají všechny důležité diskuse, jeden druhému rozuměli. Harry nevěděl, jak funguje, ale moc dobrý pocit z toho neměl; co když se něco ztratí v překladu? Co když se pohádají nebo nedohodnou proto, že se nějak zkomolí některé písmenko a všechno bude úplně jinak, než to Snape a ten druhý člověk zamýšleli? Co když se nedohodnou jenom proto, že jsou každý z jiné kultury a mají jiné hodnoty a zvyky? Co když někoho z nich Harry úmyslně, i když nevědomě, přiměje k tomu, aby dohodu podepsal nebo aby jim pomohl – prostě proto, že je Harry a je ňouma a idiot a místy posera? Co když to Snapeovi zkazí?!

Proč si ho sem Snape vůbec bral? Nechtěl třeba on, aby mu to pokazil? Nebyl tady jen jako zástěrka, aby měl Snape koho obvinit, až mu to nevyjde a s někým se pohádá? Ale proč – proč by to dělal? Vždyť přece všichni vědí, že Harry umí vyjít s každým, kdežto Snape je ten, kdo se pořád hádá, je ustavičně kyselý a nikdy nikoho nechválí, což je důvod, proč ho nemá nikdo rád!

„Jenom vidím ten váš trpitelský výraz, Pottere, chce se mi zvracet. Co jste zase udělal, že ze sebe děláte chudinku sám před sebou? Nechal jste vyvraždit vesnici malých růžových chlupatých králíčků?“

Harry ho měl tak plné zuby, že měl chuť odseknout: „To nechtějte vědět,“ ale zastavil se a zastyděl. Sám netušil proč. „Prodávají tady zmrzlinu?“ zeptal se a snažil se krotit.

„Zkuste se zeptat znovu a tentokrát bez toho provinilého tónu,“ řekl Snape ostře a na nápravu nečekal; sebral se a odešel.

 


 

Měl pravdu. K povstání došlo před dvěma týdny a před jedním ho tato žena, která odvozovala svůj původ od Amenhotepa a Kleopatry, a která nechala družinu předchozího faraona v krvavé lázni bez mála vyvraždit, popravila.

Vlastnoručně.

Což nebylo v těchto končinách neobvyklé; faraon, jehož jméno se neobtěžoval zapamatovat, a který odvozoval svůj původ od Nabukadnezara, svrhl faraona, který za posledních deset let vládl nejdéle – což činilo dohromady šest měsíců a den.

Severus ji spatřil a hned napoprvé mu byly zřejmé dvě věci: faraonka byla nová vůdkyně, v níž se snoubila autoritativní tyranka a dětská křehkost. Byla to nesmlouvavá mladá dáma a Severusovi se vůbec nelíbilo, že jako první slovo ho napadlo: Harry. Pokud faraonku někdo dokáže přetáhnout na jejich stranu, bude to Harry. To jejich věk je spojoval a Severus bohužel nepochyboval, že bude uhranutá Harryho naivitou. A zatímco povahou se jí spíš podobal Severus, pokud Harryho připraví – pečlivě připraví – nemuselo by to dojít ani k…

„Královno,“ vystoupil Harry očarovaný kouzlem paláce bohatě zdobeného zlatem a gobelíny, a jí, ženou se zakrytými vlasy a specifickýma očima.

„Harry Pottere,“ vrátila mu slušně s chladně zdvořilost faraonka.

Neublíží mu to; Severus se zapřísáhl postarat se o to, že až Harry pochopí, že tato žena k němu věkově přiměřená nechává lidi bez uzardění popravovat, neublíží mu to. Jak to zařídí, zatím samozřejmě netušil.


 

Vypadala jako princezna-bojovnice; měla drzou bradu a protáhlé černé linky způsobovaly, že její pohled vypadal už z dálky jako kočičí; zblízka byl ještě podivnější: kočičí oči s obrovskou zornicí a zářícíma modrýma duhovkama. Na hlavě měla korunu, které se říkalo spojená, protože se skládala ze dvou – bílé a červené. Po jejím boku stála dvě stvoření; sup s kobří hlavou a šakal. David se k němu naklonil: „Jsou zvěromágové.“

„Cože? To jsou lidi?“ zamrkal Harry a podíval se na ta stvoření znova. „Jsou to převlečení lidi? Ale proč?“

„Jsou to zobrazení našich božstev, Harry Pottere,“ vmísila se faraonka. „A jedná se o bohy Uto,“ pokynula ke své pravici, „a Anupa,“ obrátila se na levou stranu, přikývla, a náhle tady stály žena s kobří hlavou a muž s hlavou šakala. Harry to nechápal; copak se zvěromágové mohli přeměňovat i v magická stvoření, nejen ve zvířata? A copak k přeměně byly potřeba masky? Harry zamrkal a znova se nechápavě podíval do tváře té princezny. Na krku jí visely zlaté penízky, podél ruky měla rituální tetování částečně překryta náramky a plisované šaty z jemného plátna.

„Vítejte,“ prohlásila královsky a pouhým pohybem hlavy naznačila, že se mohou usadit a kam přesně.


 

Ačkoli se z ní snažili jej úmysly celý večer všemožně vypáčit, faraonka na jemnou manipulaci ani přímé dotazy nereagovala. Po večeři se rozloučili a společně odcházeli, když se Severus a Elvíra zastavili. Harry se na ně ohlédl a aniž by si kdokoli všiml, podařilo se mu oddělit od zbytku výpravy, aby zjistil, co se děje.

Elvíra slíbila Severusovi, že se pokusí faraonku přesvědčit, aby se jí svěřila, a tak, když Snape zamířil pryč – kudy odešla jejich výprava, a Elvíra zpátky do jídelny, schoval se Harry za závěs a poslouchal, co z ní Elvíra dokáže vytáhnout.

Už čekal poměrně dlouho a zábly ho ruce a nohy, když se závěs najednou s trhnutím rozdělil a k němu do tmy se připojil černý stín s velmi zamračeným výrazem: „Co tady děláte?!“ procedil skrze vzteky obnažené zuby.

„Fuj!“ odplivl si Harry vyčítavě a rovněž se zamračil. „Málem jsem dostal infarkt – co tady děláte vy?!“

Vtom zaslechli hlasy a kroky a Severus rychle zacpal Harrymu dlaní ústa.

„A jaká je vaše podmínka?“ zeptala se Elvíra, když procházely chodbou s hlavami těsně u sebe.

Faraonka přikývla: „Chci si ho vzít za muže. Možná s ním zplodit potomka.“

„Nepřipadá v úvahu. Je ženatý s –“

„Nemusí se rozvádět,“ namítla sladce, „u nás platí jiná pravidla.“

Harry zděšeně zaskučel; skryti za závěsem – začal se Severusem bojovat, aby se osvobodil, zatímco mu Severus zacpal ústa rukou, aby je nebylo slyšet, a držel ho druhou rukou za bok – tiskl ho ke svému vlastnímu tělu.

Jeho výraz byl očividně zděšený. Faraončině požadavku nemohl uvěřit. Severus zůstal strnulý; pokud je tohle to, co chce právě tato žena – faraonka – pak je to podmínka nehybná a zoufalá. Pro ně. Protože ze svých požadavků neustoupí.

Pohlédl na svého manžela, pohlédl skutečně zblízka po době, která se zdála strašně dlouhá, a unikly mu myšlenky, které chtěly být k jeho manželovi přeneseny – třebaže nebyly, ale alespoň se zdálo, jako by si rozuměly jejich zděšené výrazy a nevěřící pohledy: Známe se tak krátce. Nejsi připravený. A už tě ztrácím? Neměl jsem tě dost dlouho. Nechci tě vydat nechci tě prodat, jak jsi nás s Brumbálem kdysi obvinil, ale –

Pravdou bylo, že ze všech obětí, které pro jejich ochranu cizí magické světy chtěly, se teď a tady – anebo při hlubším zamyšlení – zdála tato oběť nejtěžší a zároveň nejmenší z nich všech, které ho doposud napadly a o kterých věděl, že se běžně žádají.

Bylo by to jenom jako, našeptávalo mu cosi a tvrdilo, že by mu Harry přece zůstal. A jak dlouho potrvá, než si najde milenku? A než ta nechtěně otěhotní? Nebo milence, který mu ztropí žárlivou scénu a způsobí skandál? Kdo mu pak bude muset pomoct přežít, že lásku jeho života bude muset poslat pryč za každou cenu? Nebyl to právě Severus? Nebude lepší, když se ta první srážka se životem stane kontrolovaně a pod jeho dohledem?

Vůbec si neuvědomil, kolik z toho, o čem přemýšlí, je patrné, ale najednou ho kously čísi zuby do prstů, a než toho bláznivého pitomce stačil zadržet, zvlnil se závěs a Severus slyšel Potterovo jasné, zřetelné a razantní: „Ne. Nepřipadá v úvahu.“

A Severus si povzdechl: takže dnes to ještě lekce o životě nebude. A spolupráce s Egyptem taky padá.

Jen je otázka: kdo tedy všechny ty životy v jejich království zachrání?


 

Ta mrcha se s ním o tom odmítla bavit – řekla, že to budou projednávat u jednacího stolu! A tak se museli sejít celá jeho delegace a celá faraončina vláda, než se začalo – konečně – mluvit.

„Mou podmínkou je, že se Harry Potter stane mým milencem a pokud počnu dítě Harryho Pottera, bude to můj dědic a následník trůnu v Egyptě,“ konstatovala faraonka suše.

„To je všechno?“ pozvedl Harry drze obočí.

Faraonka bez zaváhání přikývla – na své poradce se ani neohlédla.

„Ne,“ odsekl Harry; jeho oči se třpytily a leskly šílenstvím vzteku. Mladík vyskočil na nohy a zamířil ke dveřím.

„Od jednacího stolu se neodchází,“ varovala ho faraonka ostře.

„Pottere – vraťte se sem. Ihned!“

„Ne,“ Harry praštil dveřmi. Severus se omluvně podíval na faraonku – a ta jeho němé prosbě vyhověla a pustila ho Pottera najít. Severus odsunul židli s hlasitým skřípěním a vyběhl ven ze dveří za svým manželem.

 

Dohnal Pottera poměrně snadno a první věc, kterou řekl, byla: „Chci, abyste jí vyhověl.“

„Cože?! Vyprskl Harry. Jeho útroby se smrskly a zvedl se mu žaludek. „To nemůžete myslet vážně – tohle si nepřejete,“ informoval Snapea nakonec varovně.

„Ale myslím,“ prohlásil Severus neústupně.

„Tomu nikdy neuvěřím – nemůžete udělat ani říct nic, co by mě přesvědčilo…“

„Nemám důvod nechávat si vás pro sebe,“ zarazila ho Snapeova nemilosrdná slova.

„Ale potřebujete mě!“ vyhrkl Harry bez mála zoufale.

„Možná, ale ne jako milence. Neberte si to tak k srdci. Neubude vás, pokud vás ponechám někomu jinému.“

„Nevěřím vám! Nevěřím – že co říkáte – myslíte vážně! Nevěřím -,“ Harrymu se bez mála hroutils vět – proč se Snape tvářil tak lhostejně?!

„Pane Pottere – nedělám si nároky na vaši věrnost. Pokud si dobře pamatuji, nebylo ani v plánu, abych si vás vzal, natož abych po vás žádal něco víc…“

„Nevěřím vám!“

„Vyzkoušejte mě,“ vyzval ho Snape klidně a vyzývavě se na něj podíval.

„No tak schválně – co byste dělal, kdybych nepřišel já? Spokojil byste se s nějakým úředníčkem, kterého pro vás vybral ministr?“

„Třeba bych přišel s nějakým nápadem, kdybyste nejednal tak unáhleně!“

„No výborně! Takže vám nezáleželo na tom, s kým skončíte.“

„To jsem neřekl.“

„Tak dál,“ převzal slovo zase Harry nesmírně naštvaný na Snapeova slova i přístup, „záleží vám vůbec na lidech? Nebo jsou to pro vás jen věci, které můžete vlastnit a manipulovat s nimi?“

„O čem to zatraceně mluvíte?!“

„Řekl jste mi, že vám nezáleží na lidech –,“ vykřikl Harry.

„To jste přece řekl vy!“

„-ale mě jste si vzal! Co mi z toho vyplývá?“

„No schválně,“ založil si Snape ruce na hrudi, „co vám z toho vyplývá?“

Že mě nemáte rád, vykřikl skoro Harry, ale zarazil se včas. Přece tohle nebude říkat Snapeovi. A proč by mu na tom vůbec mělo záležet?

„Vyplývá mi z toho, že nemáte rád ani sebe,“ ušklíbl se Harry a založil ruce na hrudi v dokonalé nápodobě Snapea.

„Pottere, vy jste idiot!“

„Tak a dál,“ vyprskl Harry rozzuřeně a zamával Snapeovi prstem před nosem, „zmiňujete mého náhradníka – který samozřejmě nebyl – ale kdyby jo. Kdo by to byl? Malfoy?“

„Teď už vím,“ protáhl Severus hořce a vůbec se mu nechtělo líbit, že ho vůbec napadlo, o kterém z dvou kandidátů může náš blouznící Harry Potter mluvit, „že jste se naprosto pomátl. Nemáte horečku? Nesvědí vás něco? Nebyl jste vystaven nějakým halucinogenům za posledních dva –“

„A teď – k tomu všemu,“ zašermoval Harry bezradně rukama a hlas se mu zlomil zrovna ve chvíli, kdy to nejmíň potřeboval, „teď zcela bezostyšně mluvíte o podvádění, jako by se nechumelilo!“

„Pottere – to není podvádění. Já o tom přece budu vědět!“

„Copak vám to nevadí?“

„Člověk se smíří se vším.“

„Se vším?! Co tím – ne – ani nechci vědět, co tím myslíte. Já jsem váš manžel – a já si to vybral – copak v tom, jestli chci nebo ne mít milence nemám žádné slovo?“

Snape se zamyslel a nastalo ticho, které Harrymu vůbec nepomáhalo, ba co víc – znervózňovalo ho. Když Snape promluvil, zdálo se Harrymu, že už je téměř pozdě: „Ovšemže máte, ale ve chvíli, kdy začnete na něco takového pomýšlet, se mi nepřiznáte a já bych vás velice nerad musel z vašich milostných eskapád tahat v jejich průběhu.“

„A pak kdo tady blouzní. Posloucháte se vůbec?“ zeptal se Harry dopáleně.

„Důležitější je, zda mě posloucháte vy, pane Pottere.“

„Ne. Odmítám vás poslouchat.“

„Což je moc dobře, protože si zapamatujete aspoň jedno,“ řekl Snape, přikročil k Harrymu a měl zdvižený prst, kterým mířil Harrymu na nos: „Nenechte se obelhat. Už nejste jen Harry Potter. Jste vyvolený a král a Norvežan a můj manžel. Ten, kdo vás bude chtít mít, vás dostane, ale na jeho mysli vždy budou i tyto věci a z těch plyne zodpovědnost ne jemu, ale vám. Nechci vás naučit ani víc a ani méně než opatrnosti, pane Pottere. A opatrnost je to, co svou lehkovážností – zabedněností – nepozorností – a chaotičností můžete odmítnout. Volba je ale na vás.“

Harry se díval na ten prst – díval se na něj tak upřeně, že by přísahal, že na něm vidí ty čáry, které mudlové používají k odhalení zločinců. A pak ho napadla spásná myšlenka: že – pokud neodmítne – pokud se Snapem učit nechá – pak… možná… snad pozná a odhalí Snapeovu skutečnu, pravou tvář a kdyby se náhodou stalo, že si najde milence on… možná by mu v tom mohl zabránit… protože by poznal i tuto Snapeovu stránku. Protože by se od něj mohl naučit lhát a přetvařovat – a protože by mu to pak mohl vrátit. A Snape by zalitoval, že svého dobrosrdečného Harryho ztratil. Ale Harry by lhal – protože – protože sám v sobě, uvnitř sebe… by takový přece zůstal.

Nebo ne?

Takže kývl: „Naučte mě být dobrým milencem,“ vyzval ho v naději, že tak pozná svého manžela – Severuse Snapea.

 

Nezáleží na tom, pochopil Harry po první hodině lekce se Snapem ztrápeně. „Nezáleží na tom, co si přeju – pokud bude chtít, stejně to udělá. Cokoli, co by do vztahu vnesl, Snapea stejně vyžene ven. A proč? Protože jejich sňatek je nejen falešný, je svým způsobem dohodnutý, a tudíž nic jako očekávání od sebe navzájem neexistuje. Existuje jen dekorum a lži. A zdvořilost, ta především. Jednoho dne z něj bude chladný psí čumák, který se omezí na tady a teď, protože mu nezbudou žádné ideály a žádné hodnoty a všechno, čemu věřil, vše na čem mu kdy záleželo a bral to jak hodnotu, poruší a znesvětí. Bylo mu z toho tak blbě, že se mu chtělo zvracet – nebo umřít. To vše jediná hodina se Snapem, a to si myslel že Snape o citech neví vůbec nic, když se specializuj na ty svoje patoky. K čertu se vším!

Rozmrzele si sedl ke stolu a praštil pěstí do stolu. Může si na to jen zvyknout, podle Snapea, nebo být lhář a pokrytec. Nic víc.

Zato si směl užívat: směl flirtovat – směl rozhazovat peníze – směl ze sebe dělat svatého před ostatními. Nebo si směl založit Akademii a začít se věnovat malování nebo designování pokojů, architektuře domů směl vystudovat tisíce škol. Jen pokud na veřejnosti bude lhát, udrží dekorum a bude se tvářit šťastně spokojeně s tím, co má.

A co za to?

Jen Harryho duše, osobnost a radost ze života.

Tak to byla cena, kterou tehdy ve Velké síni zaplatil, když se rozhodoval, zda zachránit Snapea a pomoci Davidovi a Elvíře, neznámým Norvežanům, ze spárů Popletala.

Teď mu z toho bylo smutno.

Taky se v Harrym svářel vztek a lítost – prodal by ho, Snape by ho bezostyšně prodal, a tak se ho Harry rozhodl vyzkoušet. Začal se s faraonkou družit a flirtoval s ní – a kdokoli se namanul, flirtoval i s Davidem a potom si užíval vidět Snapeův vzteklý výraz, kdykoli se k němu jeden nebo druhý přiblížili. Nechal se osahávat, faraonka především měla spadeno na jeho zadek a Harry si dal záležet, aby každý dotek Snape viděl. A pak, když si ho vtáhla do pokojů, se Harrymu pokaždé podařilo vymluvit a prchnout. Moc Snapea nechápal – prč tady zůstává, když ho prodal? Proč se dívá, jestli mu tolik vadí, že se ho dotýkají jiní lidé? Proč tohle po něm chtěl? Potřásl hlavou. Někdy je lepší se neptat.

 

Nakonec se rozmyslela a propustila je faraonka. „Jste tvrdohlavý,“ pronesla k Harrymu a pak se podívala na Severuse. „Neslíbím vám pomoc. Ale pokud vás napadnou, dejte mi vědět. Zbytek se uvidí.“

S tímto příslibem z Egypta odjeli, naštvaní jeden na druhého.

1 Stran Severuse to znamená předek=příbuzný, stran mě to znamená narážku na literárního předchůdce/předka, jak jste jistě poznali. Ta věta zní: „Ale rád bych upozornil, že to nevyvrací moje tvrzení. Nenávidíte také Dursleyovi, moji bratři nenávidí mě a já nenáviděl svého otce. Nenávist je v rodinách běžná záležitost. Někdy je to pojítko, které je drží pohromadě!“ a pochází z Kamene manželství, samozřejmě, toho času použit překlad Labyrintu slov (český překlad).

05.03.2017 17:00:05
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one