Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


„Co po mně vlastně chcete, můj králi?“ zeptal se Severus o několik hodin později.

Chvíli bylo ticho: „Naučte mě žít s tím, co nikdy nemohu mít. Ukažte mi, jak se to dělá – vstát a jít dál, aby to ještě mělo cenu.“

Na rytířově tváři objevil se smutný, smutný výraz: „Možná mě přeceňujete.“

„Jsem pevně přesvědčen, že nikoli,“ odvětil král.

„Jistě,“ trpký povzdech, „protože po mně nechcete méně než abych vás, zdali to chápu správně, naučil žít s něčím, s čím lidé jako vy jen těžce přežívají. A to je malé sousto.“ Kap, kap, kap.

„Lidé jako já?“ povytažené obočí. „Ale můj ctěný rytíři, přeci jste proto přišel, nebo ne? Tedy vám dávám možnost zvítězit – jen v jiné hře. Co se vám nelíbí?“

„Myslíte kromě vašeho tónu, těch zatracených dveří, které jsou stále zavřené, a vašich přemrštěných požadavků? Možná to, že za neúspěch se popravuje, pokud je mi známo.“

Dveře se rozletěly, Snape sklopil oči, Harry se vyzývavě díval na skloněnou hlavu: „A pokud je známo mně, kdybych chtěl, dal bych vás popravit už dávno – za vaše chování; jak jste sám řekl, nemám na tu odpornost ani lidi a vy víte moc dobře, že bych to neudělal. O co vám vlastně jde?“

„Mimo jiné přesně o tohle,“ JAK ten muž dokázal zvednout bradu a nechat oči sklopené? „To je přesně to, o čem mluvím, králi – vaše povaha. Versus vaše přehnaná očekávání a nároky. Začněte si stanovovat nižší cíle – a to okamžitě.“

Zalapání po dechu, vyzývavé: „To je rozkaz?“

Drzé a stoicky klidné: „Změnila by forma něco na obsahu?“

„Vy ze mě nemáte strach. Takže vaše nedívání se znamená ignoraci, můj rytíři,“ zaznělo brnkavě. „A přesto jste teď napjatý. Smím vědět, zdali očekáváte mou otázku?“

„Celou duší, můj králi,“ odpověděl Severus statečně, klidný, zkrotlý.

„Mám ji položit?“ zeptal se Harry; na odpovědi mu nesmírně záleželo.

„To je jen vaše věc, milosti,“ břitké, bezbarvé, bez chuti.

„A odpovíte mi?“ zeptal se Harry a v závěsu padla ona druhá, palčivější otázka, která přešla u zrodu rekonstrukcí. „Mám pravdu nebo se mýlím, když tvrdím, že vy víte, proč vám tolik věřím?“

Odmlčení, černé obočí letí vzhůru, kalkulace, nádech, odvaha: „Ne, vaše veličenstvo,“ řekl muž zlehka, „nemýlíte se.“

Harry třikrát jemně pokýval, nádech: „Děkuji, že jste mi nelhal. Upřímnosti si já…“

„…ceníte, vím,“ ujistil ho Severus. Otázka, zdali pravda byla propočet nebo upřímnost, co vyšel z těch úst, perlila na jazyku. Král mlčel. Věděl, že by pravdu nedostal, nebo by se mu nelíbila. Nač takové pravdy?

Vlk s kořistí by se neobcházeli opatrněji – a že by oba měli své důvody; přesto král bytostně cítil molekuly míru vzdor hádkám. A nechápal, nechápal, do nekonečna, do propasti, do černé díry nechápal.

„Jste připraven na mé rady?“ přerušil ticho rytíř.

Král si odfrkl: „Jsem připraven na vaše rozkazy,“ odtáhl se, odvrátil tvář.

„Po krůčcích,“ oznámil bohorovně Severus a o kus, o který Harry utekl, se přiblížil. Vztáhnutí paží, za zády gobelín, kolem hlavy ruce opírající se o stěnu. Nechápavý pohled vzhlédl, černé oči studovaly místa od úst dolů.

Roztřesený nádech: „Vysvětlíte mi tuto lekci?“

Přikývnutí, zhoupnutí pramenů: „Můžete se smířit se ztrátou mnohého. Zkrátka proto, že je nemožné získat to. Ale odpírat si i to, co je na dosah, je nesmyslné a hloupé sebemrskačství, které má druhým jen ukázat vaši bezednou útrapu. I toho se dá časem vzdát. Ale,“ tvář se přiblížila, „není kam spěchat,“ dýchal hlouběji, ochutnával, nebo si to král jen představoval? A vůně byla všude, VŠUDE. Ústa se přibližovala. Uhnul.

„Slíbil jsem, že vám neublížím,“ podotkl roztřeseně, zmateně, bojácně, prosebně – nepřibližuj se, žádám tě, snažně tě prosím, zůstaň, kde jsi! – škemral. A škemral by nahlas, kdyby nevěděl, jak nepředstavitelně zbytečné to je.

„Tak svůj slib dodržte,“ vyzval ho hluboký hlas. Svět se zatměl, smrskl, zezbytečněl, rozsypal. K čemu jsi, když mě líbají jeho ústa? Tvá ústa?

Zastav se! A ruka zajela do rozkošného, zbožňováníhodného Á, které tvořil jeho hábit se zlatými knoflíčky končícími někde u pasu. Stůj! Druhá ruka se přidala a objala pas, nejisté ruce volně spočívaly na vystupující páteři – kdykoli tě pustím a nikdy tě nenechám jít, přísahám; první a poslední přísaha, kterou kdy ode mne uslyšíš.

Nejisté a neohrabané polibky v hávu své jasnosti: vést nebudu – já také ne – veď – veď ty. Přece o svém tempu jaksi samozřejmé.

Stojím? Oh ano, stojím na nohou. Zatímco pravá ruka kroužila na zádech, levá vyjela ze svého úkrytu a dosáhla tváře. Jemný lalůček, hebké místečko za uchem, nedostatečná kapacita plic. Pramínky vlasů si zásadně volily cestu k ústům. Někde ho tlačily, věděl to – ty zatracené kovové obroučky ho někde tlačit musely. A přece neudělal nic, čím by polibek přerušil.

Cítil, že mu koruna sjížděla z temena druhou stranou než obvykle – spadni si! Něčí – ne, jeho! – ruka její pád do propasti zastavila. Studený kov zůstal na temeni a velká, silná ruka ho přidržovala. Nepustíš – vím, že ne. Ani jednoho z nás dvou.

Cink, cink, cink – král se na jeden zápřah odtáhl; vzor zlatých provazců otisknutý na jeho tváři, jeho ruka krvavá dík ostrým hranám koruny, kterou nepustil, pohled neomylně, nekonečně, nezvratně stočen k zemi.

Pochopil. Opět pochopil, opět si uvědomil a opět mohl vinit jen sebe. Hořce je na světě. Sladká, hořká, hořká, sladká, hořká, hořká, hořká…

„Běžte spát,“ řekl, v hlase nádech úsměvu, v očích stopy slz. Rytíř poslechl.

 

„Takže co dál?“ vplul král do jídelny a posadil se naproti snídajícímu Severusovi, výraz nečitelný.

„Musíte něco drasticky změnit,“ odpověděl Severus, jako by takový vpád očekával. Vrz, skříp, cink: „Třeba byste mohl vyjít ven a…“ jít za Dracem nedořekl. Nemělo to smysl. Králův výraz byl ztělesněná zatvrzelost. „Nebo taky můžeme začít s něčím jednodušším – přestanete si válku vyčítat,“ sousto vložil do úst, jako by právě nespustil lavinu.

Odkašlání, nucená klidnost, přezíravý pohled: „Jak?“

Severus přikývl, upil z poháru: „Lidé rádi zaměňují výčitky se zapomenutím. Ale to není účelem… a ani by být nemohlo. Přestat si vyčítat znamená přestat být namyšlený a brát celou vinu na sebe. Musíte pochopit, vaše veličenstvo, že vaši přátelé…“

…Spíš bych měl říct skoro zcela moje vina –…

„…hodli sami bránit naši zemi a vás…“

nebudu tak namyšlený…

„…ačkoli je jejich zbytečná ztráta smutná, nemáte právo rozhodovat za ně…“

…abych se hlásil k úplné odpovědnosti za všechno…

„…uvědomit si to je první krok k střízlivému a odpovědnému přístupu, který by si každý dospělý měl…“

„Odkud?“ přerušil ho Harry.

Severus naklonil hlavu: „Odkud? Asi nerozumím, můj králi…“

„To o vině a namyšlenosti – to nejsou vaše slova. Odkud to máte?“ přimhouřené, nedůvěřivé oči na rytíři spočívaly a rytíř jen zmlkl a stoický výraz proplétal se s přesnou dávkou studu a viny, která od něj byla očekávána – a mlčel.

„Pokračujte,“ vyzval ho po nějaké době král a znělo to zlověstně, ne smířeně.

„To nemusíte…“ povzdech.

„Pokračujte,“ rozkaz.

Hluboký nádech: „Smyslem je zkrotit vlastní vinu a jí přidružené výlevy a připustit správnou míru zodpovědnosti, která vás ještě poučí, ale neochromuje běžný život. A ano, do jisté míry odsunout vzpomínky co nejdál, do podvědomí, do nevědomí, tam, kde nebudou ostré hrany…“

„Když vám teď přikážu,“ přerušil ho opět král, „abyste se mi podíval do očí… uděláte to?“

Severus mlčel.

„Uděláte?“ naléhal Harry. „Anebo dobrá – když vám dám na výběr – říct mi pravdu o vašich slovech, nebo se na mě podívat… co vyberete?“ Ticho.

Bouchnutí do stolu, skřípění židle, rázné kroky – něco ze stolu spadlo – a králova ruka chytila bradu rytíře mezi ukazovák a prostředník, vytlačila ji vzhůru, zaklonila ji. Vlasy jako zmoklá opona plajdavě visely. Oči pevně zavřené, víčka semknutá, chvění řas, bolestivé polknutí.

Nedonutí. Nedonutí ho ani k jedinému. Harryho bezmoc se slila ve zlost a zlost plodí násilí. Násilím odtlačil židli, na které rytíř seděl, od stolu, násilím mu podržel hlavu a násilím mu vnutil svá ústa.

Tři další bolestivá polknutí, ústa ho pustila dovnitř – zcela evidentně s nechutí – a rytíř se snažil, tolik se snažil zjemnit plenění vlastních rtů – ačkoli Harry měl pocit, že víc kvůli němu než kvůli vlastnímu pohodlí nebo nepohodlí nebo co se to vlastně dělo. Ale král mu to nedovolil. Třikrát ho kousl do rtu. Spočítal zuby, prověřil nerovnosti, obeznámil se s ostrou ploškou ukousnutého zubu. Vztekle. Panovačně. Drze a nemilosrdně.

Něco se stalo. Protože muž pod ním, sedící na židli, se plně poddal, zvláčněl, vzdal se. Ještě předtím, ještě sekundu a celý život navrch, než se vzdal, vztáhl ruku a sejmul Harryho brýle, opatrně, jak jen dokázal člověk, který se nedíval, je odložil na stůl.

A Harry sebou trhl vzad, byť jen kousek – hlava povolně zvrácená, černá opona vlasů jako smuteční vlajka přepadávající z okna, ústa dokořán jako zdemolované domovní dveře zulíbané bandou lupičů, vrahů a násilníků, jako oblíbený místní krámek na rohu ulice znesvěcený pouličním gangem, výlohy vymlácené, dveře se vrzavě pohupující na jednom ze dvou pantů, oči pořád, pořád zavřené.

Třikrát vystrašené vydechnutí – co jsem to?!; demoliční četa sjela k uchu: „Neublížím,“ zaškemral prosebně král. Roztřeseně se svezl na dlaždičky podlahy, ruce volně na rytířových kolenou, oči zavřené, hlava sklopená: „Musíte mnou opovrhovat,“ znělo prohlášení vskutku výsostně královské, definitivní, sankce, zapsat, roku, pamatovat nadosmrti – na názor jiných mocností se neptám.

Duté: „Lekci jedna jste zvládl bravurně, vaše veličenstvo,“ pořezalo.

27.01.2014 17:28:17
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one