Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


80. Země Dnairbrotu a Maďarsko

edit: beta: Jane

Přijeli později, než měli v úmyslu; jejich loď se po cestě vychýlila z kurzu a magie, která je poháněla, je na nějaký čas vozila v nesmyslných kruzích tam a zpátky, pořád dokola, takže nemohli do země Dnairbrotu trefit.

Když dorazili na místo, bylo to právě včas, aby se dozvěděli tu smutnou novinu, že právě zemřel vrchní státník John Hurt, velitel vojenského státu vedeného ve spartském duchu. Zvažovali, že pohřeb nechají proběhnout, dokonce uvažovali nad tím, že lid nechají truchlit a odjedou ze země úplně, během hodiny se však rozhodli pohřbu přece jen zúčastnit a tak Harry za vlhkého a sychravého počasí stál u rakve člověka, kterého ani neznal, a snažil se tvářit pietně, ačkoli netušil, co to slovo znamená ani jak by se takový člověk měl tvářit. Vzduch prosycovala vlhkost a rakev před jeho zrakem ho děsila; byla dřevěná, vypadala jako luxusní skříňka z tureckého paláce a víko bylo zavřené. Naštěstí, jak všichni tvrdili.

Harrymu bylo ze sebe smutno; věděl, že by se měl cítit nešťastný, protože právě umřel člověk, kterého všichni milovali a obdivovali, že to byl panovník stejně jako on, ale nedokázal cítit vůbec nic, a tak začal poslouchat, co si říkají druzí lidé, a trochu ho to znechutilo a trochu rozčarovalo – neměli by být smutnější i oni? Rozhodl se odložit to a přemýšlet o tom později, zvláště proto, že se necítil moc dobře.

Harry měl intenzivní pocit, že se ho snaží dostat. Strachy se mu zkroutil žaludek a myslí mu proběhla ta sytě rudá, jako obličej ošklivě vypadající ježibaby nechutná, pálivá paprika, kterou včera pozřel. Doufal, že jídlo nebylo otrávené, a bál se s tím kohokoli obtěžovat, protože se mu nechtělo řešit jejich reakce. Přijeli do země, kterou neznal, na pohřeb státníka, s nímž neměl nic společného, doprostřed pokrytců, kteří ho nezajímali, a téměř si přál někoho poprosit, jestli by někdo neotevřel rakev, protože by se s tím mužem mohl aspoň rozloučit tváří v tvář. Ostych mu nedovolil se o cokoli takového pokusit nebo na to pomyslet, a tak tu myšlenku rovnou zavrhl a snažil se tvářit aspoň tak, jak se cítil – hrozně.

Zdálo se, že si ho pár lidí všimlo, a i když – naštěstí – nikdo z nich nepokřikoval: „Harry Potter!“ a Harry to ocenil, zároveň cítil dva protichůdné pocity: nejistotu z toho, zda ho zde lidé znají, a pýchu, že se někteří z těch, kdo se na něj otočili, zatvářili o hodně zkroušeněji, než se tvářili předtím.

Nejvíc Harryho překvapilo, když je pozvali do hradu a nabídli jim hostinu, požádali, aby zůstali do nových voleb, a během šesti hodin s nimi už mluvila nová hlava Dnairbrotu.

Nová hlava Dnairbrotu poznamenala pouze: „Zavraždil bratrance mého strýce. Ovšemže vám pomůžeme. Máte naši plnou podporu.“

S tím vyjeli po moři zpátky domů.


 

Do Maďarska přiletěli na velšském drakovi. Viděl, jak Snape sjel pohledem svaly krotitele draků, který jejich draka řídil. Nežárlil, jistěže ne – vždyť Snape je naprosto asexuální tvor… proč by si měl všimnout vypracovaných svalů, pružných pohybů a pevných zad, která cestou k jejich ubytování sledovali?

Z drakova hřbetu seskočil sám a pak se díval, jak Snapeovi krotitel ze sedla pomáhá a tu zatoužil mít po ruce koště a zase se moci kdykoli proletět. Studoval hřbet draka, když periferním viděním zahlédl, jako by Snapeovu ruku krotitel pohladil. Zdálo se mu to? Byl to nějaký optický klam, který se ho teď držel často?

Nešlo o náhodu, jak si uvědomil, když je jejich řidič začal všude doprovázet a vtipkovat se Snapem; raději by se po zahradě procházel s ním a Visserem o samotě, teď byl ale nucen trpět přítomnost ještě té namakané zrůdy, která je všude pronásledovala. Vyloženě nenáviděl tu rozštěpenou bradu a důlky nad ústy, které všechny při sebemenším pohybu prosily, aby je měli všichni rádi a obdivovali zář toho pojašeného vlezdoprdelkovského kulturisty, který jim nechtěl dát ani na moment pokoj –

„Nad čím přemýšlíte?“ zeptal se jemně čísi hlas.

Harry přidušeně vypískl: „Šeříky!“ aniž tušil proč.

„Ach tak – jsou překrásné, viďte, králi Princi z rodu Potterů…?“

Harry zamrkal a rozhlédl se; teprve teď si uvědomil, že prochází poklidnou zahradou, kde někde v pozadí bublá voda potůčku a kolem rostou fialové keře, na jejichž jméno by si teď už nedokázal za nic vzpomenout.

„Jo,“ poznamenal kysele, „fakt nádhera.“ Netušil, proč má tak špatnou náladu a snažil se vzpomenout a navázat, na co myslel předtím, než byl tak surově vytržen ze své vlastní mysli, ale za nic na světě si na to už nedokázal vzpomenout a tak neochotně pokračoval spolu s Visserem, Snapem a tím idiotem v cestě.


 

Jakmile se zavřely dveře, vytáhl Harry hůlku, vyčaroval si činky: krásné, jednoruční, tříkilové; a začal posilovat. Ignoroval stohy dopisů, které se mu kupily na stole, a s hlavou chladnou tichou a podivně klidnou začal posilovat. No co, zítra je taky den, ne?

Brzy se ale rozvzpomenul na to, nad čím v zahradě přemýšlel, a zmocnil se ho vztek. Začal zuřivě a zběsile mávat činkami do všech směrů, které ho napadly, a nepovolil, dokud si neuvědomil, že by to chtělo víc. Přečaroval tří na pětikilové, pokračoval ve svém honu za svaly, utíral si pot z čela, až konečně shodil i tričko, celý se utřel a dál si vybíjel zlost na Snapea taháním činek. Nepřestal, dokud ho něco ostře nezabolelo v lokti. Pak se snažil o dřepy a pak o kliky, ale bolest v lokti se stupňovala a navíc měl pocit, že mu křupe v rameni.

A za to všechno mohl Snape!

Byl už téměř klidný – když cvakly dveře, Harry se lekl a pustil si činku, kterou se pokusil o další cviky, na nohu.

„Co to tady provádíte?“ zeptal se Snape nevěřícně a prohlédl si ho dlouhým, významným pohledem; pro samou bolest nohy a proto, že poskakoval a píchalo ho v lokti a křupalo mu v rameni, si ani neuvědomil, že nemůže popadnout dech, tak se jen na Snapea otočil a hněvivě vykřikl: „To je všechno vaše vina!“

Snape pozvedl obočí, natočil hlavu na stranu a poznamenal: „Mmm – po třech hodinách, co jsme se neviděli – pěkně naše přivítání začíná. Dobrý den i vám, pane Pottere.“

Harry víc zuřit nemohl – nemohl a tak toho nechal a zafňukal bolestí, protože víc už zuřit nešlo. Dopadl na zem a schoulil se do klubíčka.

„Měl byste se obléct – a předtím umýt a vyvětrat,“ pronesl Snape, shodil z ramen plášť a jak tam tak Harry seděl v klubíčku a díval se záštiplně na Snapea skrze svou bolest, uvědomil si, jak hrozně tomu prevítovi závidí jeho dlouhou štíhlou elegantní postavu a dokonale koordinované pohyby.

Krotitel byl vyšší než on a vysocí lidé prostě vždy budou mít něco, co jim Harry bude závidět a nedá mu to pokoj, bez ohledu na to, kolikrát zvedne činku a bez ohledu na to, jak vyrýsované svaly a pružnou postavu tím získá. Výšku veškerým svým snažením prostě nezíská nikdy.

„Občas vás tak nenávidím…“ řekl záštiplně Harry.

„To nedělejte. Nejsem té emoce hoden.“

„Myslíte?“

„Vím to,“ řekl s tak absolutní jistotou, až to Harryho zamrazilo. Zarazil se, přestal si mnout loket a podíval se Snapeovi do tváře. Našel v ní prázdnotu a chlad, za nimi však nic nebylo.

„Tomu nevěřím,“ prohlásil Harry bojovně s náhle objevenou energií.

„To ani nemusíte,“ pronesl Snape chladně, „to poznáte. Teď vydržte, donesu vám led,“ řekl a plynule přešel do kuchyně, přičemž Harryho nechal v absolutním zmatku přemýšlet o svých stísněných pocitech.


 

Nakonec se Harry rozhodl, že to vypadalo, jako by se Snape rozhodl nebrat jeho poznámky vážně, což bylo pro Harryho totéž, jako by přestal brát vážně jeho. Věděl sice, že to tak Snape možná nemyslí, ale nebolelo to o nic míň. Jak dlouho byli manželé? Pár měsíců? A Snape se k němu choval už teď tak přezíravě? Harry tomu nemohl uvěřit. Proč se to dělo právě jemu? Třeba by stál o to si o tom promluvit, ale nevěděl jak, radilo zvířátko v Harryho hrudi, zatímco had, který ho tiskl kolem dokola a pevně svíral, syčel neustále dokola otázku: A proč právě jemu ne? Harryho z toho bolela hlava, ale ignoroval to a další den se rozhodl zase začít cvičit, i když byl naprosto vyřízený, hlava mu duněla a svaly odporně pálily. Kéž by tady bylo koště, na které by nasedl, projel se a necítil nic než vlastní myšlenky a vítr.

Koště ale, jak se zdálo, se mu stalo sňatkem se Snapem zapovězeným.

Z nudy a nedostatku zájmů si sedl k televizi a zmáčkl cuplík. Snažil se najít kanál, který si teta Petunie pouštěla, když byla v romantické náladě, prostě proto, aby si ověřil, zda ještě existuje, když natrefil na jeden televizní kanál, který ho docela zaujal. Byla v něm zvířata – divoká – a podle mluveného slova se zdálo, že je to dokument. Harry netušil, o čem mluví, biologie na základní škole ho nikdy moc nebrala, ale jedna věta ho zaujala: predátor loví kořist.

Kořist… proč jen ho zaujalo slovo kořist? Představil si, jak Snapea honí ten zpropadený krotitel draků a téměř vypěnil a něco ošklivého na televizi vykřikl, ale otevřely se dveře a Harry se vzpamatoval.

„Pane Pottere, přivedl jsem vám doprovod.“

Ve dveřích stál Snape, a když prošel, vstoupil za ním –

„Pan Olivander!“ vykřikl Harry, vymrštil se a rázem stál na nohou. „Co tady děláte, pane?“ polkl a předstíral, že Snape v místnosti není.

Výrobce hůlek si jej změřil chladně modrým, podivným pohledem a posléze se podíval na Snapea, jako by mu předával slovo.

„Bude od nynějška vaším poradcem.“

„Proč?“ vyhrkl Harry – nechtěl jiného poradce než Davida a Elvíru.

„Usnesla se Rada, pane Pottere. Chtějí mít nad vámi dohled,“ odpověděl tentokrát Olivander.

„Jaká Rada? O čem je řeč?“

„Školní rada –“

„Je to samozřejmě tah ministerstva kouzel, Pottere,“ vysvětlil mu Snape, oprášil si rukávy a mávnutím hůlky nechal televizi zmizet. „Chce nás kontrolovat, abychom nic nedělali.“

Nic nedělali? Jak to myslí... nic nedě –? Harry zrudl a sklopil zrak. Jak se opovažují?!

Olivander se na Snapea podíval krátce a intenzivně – zatímco Snape jeho ignoroval – a pak se otočil na Harryho: „Jsem Brumbálův přítel,“ dodal to podstatné, „proto jsem zde. Proto, a protože chci jít do důchodu. Už je načase. Navíc se jedná jen o tuto zemi – žije zde můj bratr,“ dodal na vysvětlenou zřejmě i Snapeovi, který se zdál neposlouchat. Po tom prohlášení zvedl hlavu a zdálo se, že se v něm utišila nějaká vnitřní bouře, která jeho příchod smířila. To celé vypadalo jako jejich smíření.

„Dobrá, já půjdu. Mám ještě schůzku s McGregorem a Jessicou,“ řekl Snape a zamířil ke dveřím.

„Tak schůzku s McGregorem,“ pitvořil se Harry. Moc dobře věděl, že to je příjmení té žijící stvůry, která od něj odváděla Snapeovu pozornost.

„Máte s tím nějaký problém, pane Pottere?“ zeptal se Snape netrpělivě.

„Vůbec žádný,“ prohlásil Harry a stoupl si na špičky.

„Dobře,“ zavrčel Snape a až ve dveřích se na Harryho zpátky otočil, pohlédl na něj a prohlásil: „A vyvětrejte si tady.“

Harry zrudl studem před Olivanderovýma pozornýma očima.


 

Ráno se cítil jako oživlá mrtvola a bylo pro něj skutečně těžké cokoli si s Olivanderem po ránu říct, zvlášť když ho rozladilo už jen to, že poznal, že Snape rozhodně nespal v jejich manželské posteli a ani v jeho oddělené ložnici. Začínal ztrácet přehled o tom, ve které zemi platí která pravidla, která je v ložnici rozdělovala, spojovala nebo jim předepisovala hlídání. Zemí už navštívili tolik, že se pod káravým pohledem Davida, Elvíry nebo Snapea ani nezastyděl. Nikdy jim přece netvrdil, že má dobrou paměť, ne? Tak proč to po něm chtěli, proč do něj nalévali další a další údaje, data a panovníky, učili ho další a další tance, tak, že bylo zkrátka nemožné, aby nezapomněl na něco – všechno – podstatné, a nemyslitelné, aby si zapamatoval všechno? K čemu takové učení bylo? Neměli ho rádi, chtěli ho zastrašit? Nebo zkoušeli, co vydrží?

Snape pořád tvrdil, že je to o tom, že si to zapamatovat nechce, ale kdyby to bylo jenom o tom, Snape by se nemohl plést víc. Anebo není člověk a dokáže si toho poručit daleko víc a líp než Harry, což bylo sice obdivuhodné, ale jeho to před zapomínáním neuchránilo.

Sedl si tedy ke stolu a po dlouhém tichu znervózněl a na starého muže promluvil: „Musíte si myslet, že jsme zvláštní…“

„Ve skutečnosti, pane Pottere, si nic takového myslet nemusím, a ani nemyslím, a vlastně bych s vámi o vašich soukromých záležitostech neměl pro vaše vlastní dobro ani mluvit a už vůbec bych o nich neměl ani vědět.“

Harry přikývl, že rozumí, pokýval hlavou, obemkl šálek čaje dlaněmi a prohlásil skrze řasy napůl úst: „Jste zvláštní člověk.“

„A vy jste výjimečný,“ odvětil pan Olivander, než se s chutí pustil do sendvičů.


 

Snape šel vyjednávat a Harryho k jednacímu stolu jako obvykle nikdo nezval. Harry tedy čekal přede dveřmi napjatý a nervózní, přecházel od židle k židli a nestaral se o to, jak vypadá, nebo co si o něm druzí lidé myslí. Řešil jen, že má ledové ruce a velice ho štvalo, že se na něj znervózněli David, Olivander a Elvíra dívají a snaží se ho přikovat na jedno místo, jako by tím mohli zařídit, aby jednání za dveřmi dopadlo dobře. Nebo snad – jako by Harry mohl tím, že si sedne, zařídit, že všechno dobře dopadne. Harry je upřímně a z duše nesnášel za to, že ho nenechají v klidu pochodovat tam a zpátky, ale ještě víc je nesnášel za to, že ho nenechali vstoupit do jednání a pomoct jim. To, že tady jen tak stál a čekal na Snapea a jeho vyjednávací schopnosti a neschopnosti a jejich výsledky, mu připadalo jako velká a zbytečná ztráta času. Navíc od chvíle, kdy takhle odposlechl rozhovor Brumbála, Snapea a ministra, zůstával za dveřmi se svými poradci čekat nerad.

Konečně se klika pohnula – konečně se pohnuly i dveře – a Harry byl pozván dovnitř.

Harry to bral téměř jako vysvobození. Zmobilizoval síly i nervy a vešel dovnitř v naději, že snad dokáže muže ke spolupráci přimět, pokud se to ještě nepodařilo Snapeovi.


 

Zaklepal na dveře, z nichž se před chvílí vyvalil kouř, a vstoupil. Na křeslech seděli čtyři muži, které Harry nikdy předtím neviděl, a kouřili. Jen Snape stál u okna zády k nim a díval se na krajinu za oknem. Ani se neotočil, když Harry vešel.

„Ehm, neruším?“ zeptal se Harry nesměle. „Prý jste mě sem volali,“ řekl a vešel dovnitř, načež za sebou zavřel černé lesklé mahagonové dveře.

„Ano – ano, váš manžel vás schovává, nechce vám dovolit mluvit za sebe, nás ale váš názor zajímá, králi Norvežska.“

„Jistě, jistě,“ promluvil druhý muž a potáhl z dýmky. „Kdybyste měl volit mezi medem, vínem a mlékem co byste zvolil?“

Cože?, bylo první, co Harryho napadlo, co je to za otázku? Hned druhá věc, kterou udělal, byla: „Cože?“

„Slyšel jste mě, chlapče – víno, med nebo mléko?“ zeptal se první přísnějším tónem a potáhl; z úst se muži vyvalil kouř a pohyb ruky Harryho upozornil na tři nádoby, které na stole stály.

Myslí to vážně, chtěl se zeptat Snapea, ale ten k němu byl z nějakého důvod otočen zády stejně jako ke zbývajícím třem mužům. Harryho to naštvalo: „Med,“ plácl a jeden ze tří mužů zasyčel.

„Já ti to říkal, Gregore. Dobrá,“ natáhl se spokojeně druhý mluvčí, vzal skleničku s medem a oddělil ji. „A co teď? Co byste zvolil, víno, nebo mléko?“

„Já nechápu –“ znejistěl Harry…

„To nemusíte, jen si vyberte.“

„Budu to pít nebo…?“

„Ne, tapetovat s tím,“ slyšel Harry Snapeovo zamumlané usyknutí, Snape se ale pořád neotočil. Harrymu se ta hra přestávala líbit. Tušil, že je něco špatně, jen neměl zdání, co to je.

„Mléko,“ zvolil tedy Harry a všichni tři muži se zaradovali. Muž, který na něj promluvil jako první, mu jej podal.

„Vypijte ho,“ prohlásil, což Harry slušně ale rázně odmítl. „No tak,“ pobídl ho čaroděj znova, „jen pijte.“

Harry se pro mléko přece jen rozhodl přes místnost vydat, najednou se ale sklenice zvedla do vzduchu a vší silou se proti němu rozletěla. Sotva stačil uskočit. Prosvištěla vzduchem a rozbila se o černé dveře, z kterých teď kapalo na podlahu mezi střepy mléko.

Odkryl si hlavu, ohlédl se na Snapea a podíval se na něj dotčeně: Za co?, nechápal.

„Mléko se nikdy nepije, vy hlupáku!“ zakřičel na něj Snape vztekle. Na tvářích mu naskákaly rudé hněvivé fleky.

„Říká se,“ řekl muž, jenž ho k pití mléka nabádal, „že symbolizuje čistotu a nevinnost. Jste tedy panic, pane Pottere.“ Tři muži v křeslech se vtipu zasmáli a smáli se, když ho Snape chytil pod paží a vytáhl ho z místnosti ven.

„Byli jsme odhaleni?“ vypískl Harry zděšeně. Přece by kvůli tomuhle ministerstvo…

„Ne, zatím ne,“ řekl Snape, ale přesto přidali do kroku.


 

Harry se vzbudil ještě uprostřed noci. Zdálo se mu, že je v pekle a hoří. Měl to štěstí, že Snape se tu noc vybral spát vedle něj. Zatřásl jím a zeptal se: „Vy mě podvádíte, nemám pravdu?“

„Ano, nemáte,“ zavrčel Snape a převalil se na druhý bok.

„Přestaňte s tím – přestaňte slovíčkařit. Ihned!“ vykřikl a drcl Snapea do ramene.

„Co chcete slyšet?! Je půl druhé ráno, Pottere. Běžte prostě spát.“

„Chci slyšet ne! Proč mi prostě nemůžete –“

„Ne! A spěte už,“ dodal nervózně a otočil se na druhý bok, jako by Harryho ignoroval – problém byl, že se k němu otočil čelem.

Měl zavřené oči a vypadalo to, že už zase spí.

Harry sebou praštil do peřin a začal se zuřivě mračit do stropu.

„Pokud neumíte přestat, nehádejte se,“ zaznělo nevrle vedle něj.

„Přestat s čím?“ zeptal se překvapeně – určitě se ani nepohnul a ani nepromluvil.

„Přestat přemýšlet,“ objasnil mu Snape.

„Jak víte, co…?“ Do háje! Nitrozpyt.

„Slyším vaše myšlenky i bez nitrozpytu, vy ignorante, všechna kdyby a coby. Pokud se budete trápit vším, můžete si rovnou hodit mašli – takhle se prožít život nedá. Nebo aspoň ne celý.“

Pche. To mu říká ta pravá osoba.

„Chtěl jsem jen vědět, zda se vám líbí – to vy jste začal s tím, že si mám někoho za vašimi zády najít, tak je, myslím fér, vědět –“

„Pottere – už dost, stačilo.“

„Vy jste provinilý! Takže jste –“

„Vy jste hlupák! Ignorant a děcko, takže vám odpovídat nebudu.“

„Vy jste spolu spali – spali jste –!“ fňukl – prudce se otočil tváří ke Snapeovi, aby si teprve teď všiml, že se na něj Snape dívá – a v jeho hrudi a břiše se rozpálil obrovsky krutý, sžíravý plamen, z něhož měl Harry strach, protože ho zároveň spaloval a dodával mu energii, ničil a devastoval všechno krásné, co mělo v jeho životě hodnotu.

Viděl záblesk v očích toho muže, ale nevarovalo ho to, co Snape zamýšlí udělat; topil se ve vlastních emocích a zalykal slzami, takže ho překvapilo, když ho Snape přilehl, rozkročil se kolem něj a popadl jeho zápěstí, která vtiskl do polštáře a téměř mu přerušil oběh: „Co byste raději, vy blázne? Abych byl egoistický sobec s vlastnickými sklony, který vás za jeden pohled špatným směrem spálí na popel? Který vás nechá ze žárlivosti popravit – a že i své prastrýce v genech mám? Přál byste si, abyste se nikdy nenarodil a nikdy nezamiloval do někoho tak sobeckého a hloupého, a abyste takovým nebyl sám? Co mám říct teď: ale ovšem, pane Pottere, rád vám vyhovím? – a prudce vás políbil? Nejsme v románu nějaké pubertální školačky – tohle je život, my jsme králové a máme zodpovědnost –!“

„Já –“

„Co?“ odsekl Snape, který nesl viditelně nelibě, že byl přerušen.

„Já jsem ten pubertální školák,“ hlesl Harry téměř neslyšně a Snape ztuhl. Dívali se jeden na druhého s novunabytou nervozitou a ostychem, který do té doby mezi ně nevstoupil.

„Máte pravdu – má chyba,“ ustoupil Snape a na důkaz svých slov povolil stisk Harryho zápěstí, ale neslezl z něj.

Harry miloval tuhle postel, ve které spali. Byla mnohem prostší než většina postelí, které jim k přespání nabízeli, a měla žlutou barvu. Místo čela byla stěna za nimi potažena oranžovým gobelínem ze sametu, ale jejich povlečení mělo velmi příjemný, teplý materiál, asi flanel, a jejich přikrývka byla modrá s droboulinkými obrázky, které Harry nemohl dešifrovat, jak si pamatoval ještě z rána, kdy do místnosti svítilo slunce.

„Zamiloval jste se do něj?“ zeptal se Harry.

Ten bastard McGregor. Co udělal pro to, aby jeho Snapea svedl? Něco musel. Harry si byl jistý, že se o to záměrně snažil, věděl určitě, že mu o něco jde. O co usiloval? O Snapea? O korunu? Rozvede se s ním teď Snape? Odstěhuje se z Bradavic a pověsí svou celoživotní snahu dostat Voldemorta na hřebík? Co bude s Harrym? Nechá ho žít na hradě v Norvežsku, nebo ho nechá dostudovat, jak Brumbálovi slíbil? Co si teď počne?

„Na to se nikdy neptá,“ informoval ho Snape.

„Ale já se zeptal,“ hlesl Harry a sledoval, jak se Snapeovy rty droboulince pohnuly těsně nad jeho. Sváděl Snape snad se sebou právě vnitřní boj?

Netušil, jen si byl najednou nesmírně vědomí sám sebe, svého nosu, rtů, očí, uší – zápěstí, kterých se Snapeovy prsty dotýkaly. Přestal být schopen se pohnout – nadechnout – nebo polykat. Očekával něco, co nad ním viselo jako mrak a nemohl uvěřit, že by Snape mohl myslet na totéž, co on – že by mohlo na jeho mysli plout cosi o polibku. Ne teď, protestoval slabě, ne takhle.

Přesto když se Snape sklonil a políbil ho – vůbec ne, jak vypadal – vůbec ne dravě a vztekle a divoce – překvapilo ho, jakou jemností si jeho spodní ret vzal, aby se s ním pomazlil mezi svými rty. Polkl, přestože všechno proti němu křičelo ne, a když se pokusil osvobodit, Snape se musel domnívat, že toho má nechat – jenže Harry nechtěl, pouze si potřeboval osvobodit ruce, aby se mohl Snapeovi pověsit na krk a strhnout ho na sebe.

Srážka byla nevyhnutelná.

„Pottere –“ odkašlal si Snape a trochu ho od sebe odstrčil.

„Takže vážně milujete jeho!“ obvinil ho jedním dechem, který s ním před chvílí sdílel.

„Vy si nikdy nenecháte nic vysvětlit, že ne?“ zeptal se Snape bez mála zmučeně.

„Tak vysvětlujte,“ řekl Harry, přitáhl si ho zpátky k sobě a začal ho znovu líbat, velké škodě jich obou ale v tu chvíli vběhla do jejich ložnice Elvíra, celá udýchaná, a aniž si uvědomila, co vidí, zděšeně zakřičela: „Válka! Vypukla válka, musíme jít.“

Oba vyskočili z postele, zmatení, co to má znamenat, ale šťastní, že se McGregor odsouvá na potom, a ochromení z obav, kdo válku vyhlásil komu.


 

Byl to sám McGregor, kdo jim situaci vysvětlil: k nelibosti Snapea i Harryho. Došlo k převratu v boji o trůn a rozšíření území, a jejich královna byla zavražděna atentátníkem. Nemělo smysl čekat, kdo další nastoupí na trůn. Královna neměla dědice, který by její povinnosti převzal, a spousta státníků utekla do zahraničí vyjednávat a schovat se, nebylo zřejmé, kdo a kdy bude v čele Maďarska, a tak je pro jejich bezpečí poslali pryč.

Olivander poslal lístek; vzkázal, co všichni věděli: Do Británie se nevrátí. Vydává se hledat bratra a přeje jim při zpáteční cestě mnoho štěstí a úspěchů v bitvách, které je čekali.

„Opatrujte se,“ požádal McGregor Severuse, stoupl si na špičky a velmi cudně ho políbil na tvář.

Pro Harryho to bylo, jako by ho velmi dlouho a bolestivě bodali rozžhaveným pohrabáčem do podbřišku, do hrudi a srdce, ale snášel svůj úděl stoicky a počkal, až se ten zmetek z jeho manžela konečně odlepí.

„Králi,“ řekl k jeho překvapní i Harrymu, sklonil se, vzal do ruky jeho ruku a políbil její hřbet; ještě skloněn dodal prosbu: „Opatrujte se,“ pak naskočil na draka a během chvíle odletěl.

Harry nečekal, že by se mu po tom muži mohlo stýskat, ale teď ho mrzelo, že nepopřál mnoho štěstí i jemu – ostatně to on odlétá zpátky do země ve válečném stavu. Harry má před sebou jenom… Voldemorta.

Otočil se na Snapea –

„Nic jsme spolu neměli, pro Merlina, Pottere, přestaňte se dívat takhle!“ pronesl úsečně, nasedl do připraveného kočáru a Harry se usmál. Jo. Tohle ujištění mu stačilo. Vstoupil za ním do kočáru a spokojeně se vedle něj uvelebil.

 

Ještě jedou se do Maďarska vrátili vyjednávat. Bylo to dva týdny od chvíle, kdy museli odjet, a poté, co obdrželi zprávu, že byla spousta měst vybombardována. Po cestě našli dítě v ruinách – v sutinách a prachu po cestě, která vedla na bitevní pole: mezi domy prostých vesničanů, jejichž oběti si vyžádalo nic než válka. Byl to malý uzlíček, který pohybem a křikem dal o sobě a svém životě vědět. Harry k němu hned přiběhl a sehnul se k němu, stejně jako by se sehnul k polomrtvému kotěti nebo štěněti. Bylo roztomilé. Mělo malinké ručičky a nožičky a Harry si jej okamžitě zamiloval.

„Sebastián. Bude se jmenovat Seb,“ rozhodl a vzhlédl k Severusovi. Jeho nehybná tvář k nim shlížela jako tvář boha. V mužově obličeji se nehnul sval. Snape přikývl. Jednou, krátce. Pak netrpělivým gestem ruky ukázal, že si mají pospíšit, aby se sem pohroma, která lidi zničila, nevrátila dřív, než odtud stačí uniknout oni.

Harry popadl Seba a utíkal s ním za Severusem.


 

„Sám jste ještě dítě a nemůže tudíž dítě vychovávat. Ještě jste ani nedokončil školu!“ slyšela ty dva hrdé muže hádat se, aniž stihla dát o sobě vědět.

„Sám jsem ještě dítě?!!“ zopakoval Harry nevěřícně.

„To neříkáme,“ odpověděla mu okamžitě Elvíra a rychle do pokoje i do hádky vstoupila. Otočila se na Severuse. „Jste králem Norvežska. Profesorem v Bradavicích,“ omlouvala nejprve Severuse, i když se nezdálo, že by král Harry pochopil proč, teprve pak se obrátila k němu: „Král musí studovat. Musí porazit Temného pána. Já se o něj postarám,“ řekla Elvíra. Vztáhla ruce k dítěti.

Harry jí ho nechtěl předat. Svíral jej křečovitě a zdálo se, že nic, co řekla, neuznal jako dost dobrý důvod. Proč to jejich králi dělá? Copak nevidí, že trpí taky? Konečně pohlédl na ně – bylo v tom zoufalství a bezmoc, prosba, ale Elvíra byla spokojená – protože to znamenalo, že na nějaké hlubší úrovni si taky věří a to bylo dobré, moc dobré. Když se odvrátil, neochotně jí prince Sebastiana podal.

„Nebude mu nic chybět. Přísahám.“ Elvíra se otočila i s chlapcem v náručí a zamířila do svého domu. Neviděla, jak se Harry ostře otočil k Severusovi, zabořil mu obličej do ramene a šílenou bolestí se rozplakal.

Udělal, co bylo potřeba. Byl dobrý král a jednou, až bude starší… třeba to bude tak, jak si teď král přál. Třeba se všichni shledají jako velká a šťastná rodina. Teď udělal to nejrozumnější rozhodnutí – a nejtěžší – které od něj v jeho věku snad ani neměli právo žádat.

Věděla to.

Pokračovala v cestě vzpřímená a hrdá na svého pána.

06.03.2017 17:09:43
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one