Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


beta: Jane
Varování: násilí, smrt, 18+ – těm, kteří v povídce hledají jenom pohádku nebo jenom romantiku, doporučuji přeskočit.

 

Nejhorší na tom všem bylo, že od chvíle, kdy ztratil Sebastiana, se mu vrátily ty sny. Zdály se mu, a ačkoli se na nich něco změnilo, poznával v nich ony staré sny – sny o pustém království, v němž panoval, a na jehož prahu zemřel, sotva jej přiměli vyjít ven.

Jeho pozornost – nebo to byly sny, které určovaly směr? – se zaměřila na... Severuse, a to hned ten první den, kdy odjeli z Norvežska, kde Elvíra zůstala s malým.

Můj bože – byl tak překrásný. I když jen spal. Měl zavřená víčka a na líce padal stín řas. Jak je možné, že k němu nic necítil dřív? Byl jako slastná horečka. Byl jako studený pot. Byl jako vítr mezi prsty. Nebyl si jistý, co s tím dělat. Něco v jeho pohybech mámilo Harryho smysly. Nevěděl, jak dát, co se dostává.

Natáhl ruku a dotkl se ostré lícní kosti. Dlaní natáhl kůži tváře. Probudil ho – a velice sebejistě si vzal, co si nedokázal odepřít. Polibek na ústa, pozření duše, pozastavení se země. A jediný moment absolutní štěstí.

Horečka.

Ledový pot.

Probudil se a se zalapáním po dechu zjistil, že je jeho postel prázdná.


 

Aby se dopravili do Arábie, použili okřídlené sandály, v nichž se Harry málem zabil, protože neuměl udržet balanc a stěží se mu vedlo udržet krok s jejich rychlostí, jež byla oproti rychlosti koštěte děsivá. Navíc bylo těžiště úplně mimo a Harry nevěděl, jak nesletět, tak se chytil Severuse, za což se brzy proklínal – tedy v momentě, kdy si uvědomil, že se mu Severus – až a jestli živí a zdraví dorazí – bude vysmívat.

 

Arábie byla sultanát vedený náboženskou skupinou. Sultán je srdečně přivítal a pozval je i na hostinu, kterou na jejich počest uspořádali; plnou koření, hudby a polonahých žen tančících do orientálních rytmů, oblečených v hábitech, které Harry ještě nikde neviděl – s prostřiženým otvorem na břichu a spoustou hedvábných průhledných a zlatě olemovaných šátků. Byla to nádhera, že oči přecházely.

Sultán se však jejich spojencem nechtěl stát:

„Státy, které jsou vedeny světskou mocí, která se navíc musí oddávat, jsou pro mě a mé lidi méněcenné. Nevěřím, že bychom si byli vzájemně k užitku, nebo že bychom si mohli něco dát,“ odpověděl tónem, který Harrymu zněl svou věcností až pohrdavě. Ano, Harry to chápal tak, že světskými svazky pohrdají, zatímco jejich panovníky určovala vůle osudu, osud Evropy byl vláčen rukou chybných rozhodnutí (Popletal) a zkostnatělé tradice dědictví (Princové), a to Harry vůbec nechtěl zjišťovat, co si myslí o něm jakožto hrdinovi kouzelnického světa, který je má vytrhnout z bahna, do něhož Voldemort všechny vlekl.

Dále z rozhovoru, který se Snapem vedli, pochytil, že je to pro ně při vedení státu rozptylující – mít rodinu, což dost dobře nechápal, když kolem stolu jedla jeho žena a kopec dospělých či téměř dospělých dětí. Nechtějí se připojit proto, slyšel sultána říkat, že věří, že jejich životní etapa – rozumějme etapa sultanátu a osudů tamních kouzelníků – je nyní v jiné fázi a že se mají soustředit na rodinu, ne na Voldemorta.

Snape se zdál naštvaný – Harry rozhodně byl.

Jakým právem jim sultán říká, co mají dělat, a proč tak pokrytecky sedí a žvatlá o neslučitelnosti rodiny s vedením státu, když vedle něj sedí jeho žena a dcera a před ním další kopec jeho vlastních dětí?

Harry toho zarputilého přemýšlení nechal; naštvalo ho, že nebude moct mít vlastní děti a adoptivní mu berou, zatímco sultán jich má tolik a neváží si jich. A ještě víc ho štvalo, že o tom se Snapem nemluví, ačkoli si jasně vybavoval jeho zmínku o dědici norvežského trůnu, kterou ale nikdy nerozvedl. Téma dědice nikdy znova neotevřel.

 

Cítil se jako nedotknutelný v moři pozornosti, mylných gest a záři fotoaparátů, zároveň velice osamělý. Jako by každý den ztrácel kus sebe – něco podstatného, co odcházelo spolu s časem, který musel věnovat Snapeovi a všem jeho královským povinnostem. Nedotknutelný, odcizený, vzdálený a taky unavený. Těm chvílím, kdy se bezstarostně proháněl na koštěti a dokázal zapomenout na všechna ta ano a ne, pravidla a povinnosti, kterými ho zasypali, na jedné straně, a zákazy a odmítnutí všech jeho zájmů a přání na druhé, na momenty svobody a touhy bez hranic, která budovala svět, na všechny ty problémy, které ho dřív ještě čekaly, ale dnes už byly jeho realitou – všemu tomu odzvonilo. Bylo to něco, co se nedalo nahradit, kdyby si to přál sebevíc. Měl pocit, jako by na něm všichni hledali chyby a celý svět se proti němu spikl, až začal hledat a vidět i chyby na sobě a to bylo něco, co se mu opravdu nelíbilo. Uléhal do postele rozrušený a skoro nevnímal, kdy si k němu lehl Severus.

V této zemi spali v jedné manželské posteli.

Něco velice odpudivého, co vypadalo jako klaun, jemuž z hlavy trčela chapadla, mu ve snu skočilo za krk, vtlačilo mu to palce do očí a své sevření to nepovolilo, dokud mu z očních důlků nestékala po tváři krev. A celou tu dobu i bez očí Harry viděl, jak se to děje.

Další klaun – se zobákem místo úst, se rozchechtal a ukázal na něj prstem. Harryho hrudí projela ostrá bolest.

Probudil se s výkřikem až poté, co s ním Severus zatřásl.

Zalitý v potu se k Severusovi přitiskl, jako by na tom závise jeho život – a dost možná závisel – a nemyslel na to, že na rozdíl od jeho snu, muž, s nímž sdílel postel, dost možná má na svědomí skutečné lidské životy.

V tu chvíli to pro něj byl zachránce a hrdina a jediná kotva k životu a o jinou by nestál, ani kdyby mu ji vnucovali.

 

Další den je čekali společenské povinnosti. Severuse konverzace s hlavou státu, Harryho… to ostatní. „A chytilo mu to ruku – normálně mu to nasálo, chytilo a před mýma očima ukouslo ruku!“ bavila se jedna z Arabek živě.

„To jsi nic neudělala?“ zeptala se jí druhá.

„Neudělala. Proč bych měla? Ani mi s taškami nepomohl!“

Harry nechápal, o čem je řeč, a byl si jistý, že to ani vědět nechce.

„Jste statečný – statečný muž, Harry Pottere.“

Harry se poplašeně otočil za hlasem.

„Syn sultána. Rub, jméno mé,“ představil se s upřímnou zdvořilostí a Harry se na něj usmál a podal mu ruku.

„Harry Potter.“

 

Pro Severuse nebylo dvakrát příjemné zjištění, že jeho Harryho Pottera považují za reinkarnaci Merlina. Znesnadňovalo to jakoukoli ochranu, kterou by mu mohl poskytnout. Vtípky, které si Potter na adresu lidí, jež ho křikem povzbuzovali a obdivovali, dělal, jej nepobavily. Uvědomoval si, že Potter jejich nadšení nebere vážně stejně tak jako si uvědomoval, že zdejší kultura nemá o projevech teatrálnosti nejmenší ponětí. Akt, že na něj teatrálně působili, ale neumenšoval jiný fakt, že pro ně dva to byla vážná situace, a pro arabské kouzelníky vážně myšlené vyjádření úcty, které nebylo radno podceňovat ani zesměšňovat.

Potter se jeho náladě brzy začal přizpůsobovat a než dojeli do paláce, tvářil se otráveně a naštvaně, jeho do tváře vepsaná mrzutost se s každým nádechem zvětšovala.

„Proč jste takový morous?“ odsekl konečně, když už to nedokázal vydržet. Tím méně dokázal vstřebat důvod, proč mu Severus otevírá dveře, když ho teď zcela evidentně neměl ani trochu rád.

„Dekorum, Pottere,“ usykl Severus a stáhl ho zpátky na zem, kde rozhodně nebyli jen oni – nebo on – a jeho nezměrné štěstí, které musí všechny kolem někdo potkat prostě z toho důvodu, že jde kolem Harry Potter.

„Naserte si,“ slyšel ho Severus zřetelně říkat, a ačkoli ocenil snahu mluvit tiše i jeho nepodařený pokus vyslovenou sprostotu spolknout zpátky do sebe, nemohl to tak nechat.

Co kdyby šli příště kolem novináři.

„Máte problémy se sebeovládáním,“ vyčetl mu, sotva se za nimi zavřely dveře.

„A vy zase s emocemi, tak jsme si kvit, ne?“ utrhl se na něj Potter.

„Tohle si dovolovat nebudete,“ zvýšil Severus hlas a ukázal na něj prstem.

„Nebo co?“ vyzval ho Potter; jeho hruď se nadmula, jako by chtěla výhružný ukazovák svým objemem nechat vystřelit z místnosti, až praskne.

„Nebo vás naučím způsobům jinak,“ odsekl Severus a nevrle prst stáhl.

„Vážně?“ prokmitl v Potterových očích vyzývavý plamínek a hoch místo aby se stáhl, postoupil ještě o krok dopředu.

Odkašlání za dveřmi je upozornilo, že nejsou sami: „Pokojová služba. Mohu něco přinést? Něčím posloužit?“

Oba se polekali a stáhli, oba sevřel přísně rty a začali se dívat jinam a posléze se oba odebrali na opačnou stranu pokojů.

„Ne,“ odpověděl konečně Severus za oba, „děkujeme.“

„Vážně nepot –?“

„Slyšel jste, ne? Můžete odejít!“ utrhl se na něj Harry za oba a vztekle otevřel víko kufru, který si začal vzteklými pohyby vybalovat.

 

„Rub je idiot,“ prohlásil Severus nekompromisně a rozvázal si vázanku.

„Snaží se být milý,“ zastával se ho Harry.

„Jen se vám snaží vkoupit a vlichotit do přízně,“ ozřejmil mu, co Potter pro svou velkosrdcatost odmítal vidět.

„Proč? Protože vy žárlíte, jsou všichni idioti?“

„Já? Žárlit? A na co asi?“ zeptal se Severus a vzteky si utrhl knoflíček. Snad nemyslel Potter, že na něj žárlí?

„Žárlíte na něj, že mu věnuju větší pozornost než vám,“ odpověděl Harry pohotově a proletěl pokojem jako motýl se svěžestí a ladností, která vypovídala o hluboce zakořeněném popření vlastní zaslepenosti, naivity a neschopnosti vidět realitu takovou, jaká je.

„Jen aby se vám to nevymstilo,“ varoval ho Severus a než se ztratil jeho muž v koupelně, propálil ho významným pohledem, který neměl se žárlivostí naprosto nic společného.

 

 

Harry měl pocit, že mu chce Rub něco ukázat, a tak se ze zdvořilosti zeptal. Měl pravdu.

Rub jej zavedl na pouštní zahradu. Bylo to nádherné a otevřené prostranství s kaktusy, jež měly plné, syté a tuze vypadající květy, jež těžce visely ze špiček kaktusů. Kolem každého se ostrou, jasně nebezpečnou krásou skvěly tisíce trnů. Jeden břeh omývalo Rudé moře, kolem něhož si hrály malé mořské želvy, a u velkého kamene – vyššího než člověk – stáli, přešlapovali a cosi zvesela přežvykovali velbloudi, kteří byli provazy připoutáni ke kovovým kruhům v kameni. Jejich pysky se při pojídání potravy pozvolna pohupovaly.

Rub je vedl dál a dál od paláce, zatímco mluvil o tom, jak se o zahradu plnou sukulentů a kaktusů starají, a jak by si zde jednoho dne rád zasadil jabloň. Tiché a nevypočitatelné, kradmé pohledy temně hnědých očí Harryho provázely po celou jejich cestu, kterou strávili mlčenlivým kráčením bok po boku, kterou tu a tam narušilo pár krátkých, zdvořilostních frází nebo objasňovacích replik z Rubovy strany. Vše působilo nově a zajímavě, nebýt těch kradmých a ostrých pohledů, po nichž si Harry vždy na malý okamžik připadal nesmírně nepříjemně, ale vždy jen tak dlouho, dokud se Rub zase o něčem nerozvykládal. Co to s ním bylo? Rub je určitě stejně nesvůj jako Harry, vždyť jsou si cizí a Rub se určitě ostýchá stejně jako Harry, jen to dává najevo jinak. Měl by se taky snažit, říkal si, stejně jako Rub. Ale sotva dokázal přijít na nějaké konverzační téma, a tak se svou neschopností a kradmými pohledy celou cestu užíral.

Konečně dorazili k něčemu, co Harry považoval za nádheru, pro Ruba to ovšem bylo, jak se na první pohled zdálo, něco všedního a obyčejného.

Harry měl před sebou obrovský kaktus, který vypadal jako několik srostlých rostlin dohromady. Byly rozpůleny uprostřed, takže strana, kterou měl Harry před očima, vypadala jako rovná stěna s několika čtvercovými otvory, jimiž se vcházelo do prostoru místností. Harry měl z místa, kde stál, dobrý přehled. Kaktus byl vydlabán a v jeho otvorech skutečně byly místnosti zařízené většinou jako plně vybavené obývací pokoje. Harryho udeřila opojná vůně koření a všiml také, jak se trny z kaktusů výhružně ježí do všech stran a vypadají jako paprsky, které nevítané hosty v případě potřeby odradí. Jejich trny vypadaly být dlouhé a nebezpečně ostré.

Ačkoli byl jejich krásou okouzlen, nezáviděl Harry Rubovi, který se o ně musel s pečlivostí zahradníka starat.

„Půjdeme dovnitř?“ vytrhl Harryho Rub ze zamyšlení a vydal se napřed. Harry jej po chvíli následoval.


„Líbí se ti?“ zeptal se Rub s nepatřičnou důvěrností v hlase.

„Myslíš zahradu?“ zeptal se Harry a přitakal. „Je překrásná.“

„Má rodina ji kultivuje již po staletí,“ řekl mu Rub, když pro něj otevřel jednu z dveří v obývacím pokoji, které vedly hlouběji do kaktusu a která tudíž nebyla zvenku vidět. „Můj otec to zde zbožňoval. Urýval se zde před matkou a vodil si sem své milence,“ zasvěcoval ho do tajů své rodiny Rub, jako by to nebylo nic soukromého a Harrymu na způsobu, jakým o tom mluvil, přišlo něco špatného. Zamračil se nad tím, ale nechal Ruba mluvit dál stejně jako se nechal vést hlouběji do kaktusu. „Vyprávěl mi, že jednoho z nich, Chalího, miloval tolik, že pro něj nechal vyhloubit tento sklep. Rozuměj, Harry – vybudovat sklep pod kaktusem, který má tento tvar, v písku a mezi kořeny – to je velmi náročný proces i pro tak zdatné architekty, které zde máme, s hůlkou po ruce a otevřenou myslí, zvláště musí-li pracovat přes noc, aby je matka neviděla, ale –“ dodal a rozsvítil světlo, když konečně dorazili až dolů, „mně tato místnost přijde nádherná. Co myslíš ty?“ s otázkou v očích, v nichž hrály plamínky světla, buclatou tváří, která se rozjařeně usmívala, a štěstím uvolněným úsměvem se pro názor otočil k Harrymu.

Harrymu se ta místnost nelíbila. Na zemi byla půda podobající se hlíně, v jednom koutu byla postel, podle jeho soudu špinavá a kdovíčím prolezlá a místnost podpíralo nepřirozeně mnoho trámů a dřevěných sloupků, takže se v místnost nedalo pohnout. Přesto – když se otočil na Ruba – vykřesal ze sebe zdvořilý úsměv a odpověď: „Je vážně pěkná,“ která snad zněla dostatečně neutrálně, aby nikoho neurazila. Doufal, že teď už by snad mohli jít zase zpátky a povídat si s ostatními a s úmyslem Rubovi něco takového říct se na něj otočil.

„To jsem vážně rád, ani nevíš jak,“ prohlásil Rub a pohybem rychlejším, než zvládl Harry zaregistrovat, k němu přiskočil a vrhl se na Harryho ústa – přitlačil ho ke sloupku – a dveře nad nimi se s děsivým zvukem zaklaply a cvakly.

Harryho mysl se šokovaně propadla do pekla. Vůně koření mu teď svou intenzitou způsobovala krutou bolest hlavy a vysmívala se jeho naivitě, s jakou Ruba následoval a poslouchal jeho řeči. Náruživý jazyk se vedral do jeho úst a zdusil Harryho a Harry si s odporem uvědomil, že na něj tečou Rubovy sliny. Cítil se odpudivě a špinavě. Pocítil závrať a měl podezření, že to koření nebude jen pouhým kořením, ale nějakou léčkou, jak jej okrást o vůli či úsudek.

Zrudl rozpaky, jak se snažil od sebe muže odtrhnout; netušil, jak se někomu tak odhodlanému a neodbytnému jako Rub říká ne, ale jistě nějaký způsob být musí. Protože snažit se ho odtlačit nepomáhalo, a nepomáhaly ani zvuky nesouhlasu, které Harry skrz spojené rty vydával. Jak tedy reagovat? Ještě mu nechtěl ublížit – muselo dojít k nějakému nedorozumění – ten člověk si musel něco z toho, co Harry řekl nebo udělal, špatně vyložit. Proč mu ale nedá příležitost napravit svá slova?

Pohledem bleskl ke dveřím a schodům, kterými sem sešli, a zjistil, že jsou pryč. Poplašeně hypnotizoval neproniknutelnou zeď, a jak okamžitě zjistil, žádné jiné dveře východ nebo otvor zde nebyli. Cestu ven znal jen Rub. V zoufalosti, zahnaný do kouta a bezradný, Harrymu hlavou problesklo porozumění. Žádný omyl, ne. Muž jednal naprosto a zcela záměrně proti Harryho vůli.

„Nebojte, pane Pottere, půjdeme si spolu teď trochu pohrát,“ zavrněl mu do ucha chlípný hlas –

Silné ruce jej popadly za krk a Harry měl pocit, že se udusí, pokud nepůjde tam, kam ho vedly. Brzy zakopl a spadl nazad do postele. Příliš měkká matrace a tlusté pokrývky na ní – postel je částečně pohltila do svých útrob. Páchla, ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že cítil, jak ho začaly nevítaně obratné prsy svlékat. Rozbušilo se mu srdce a žaludek se bolestivě sevřel, když jeho svaly odmítly vykonat pohyb, kterým by zase umožnily Harrymu jeden prostý nádech.

Váhou těla Harryho držel v posteli, zatímco jeho magie držela Harryho ruce, a v momentě, kdy nešlo oblečení hladce svlékat, jej začal trhat.

Jakmile mu ošacení umožnilo prostrčit dovnitř ruku, Harry ucítil zpocenou dlaň na své hrudi i na břichu, zatímco se mu Rubův jazyk se surovostí snažil vtlačit zpět do úst:

„Ale no tak, přestaň bojovat,“ zavrněl medový hlásek, „slibuju, že pokud budeš spolupracovat, nebude tě to ani bolet. Neublížím ti,“ dodal, pohladil Harryho po vlasech a přiblížil znova ústa. Evidentně očekával, že ho Harry políbí.

V Harrym se zvedla nevole; aniž tušil, že může, vykopl nohou a kolenem Ruba udeřil mezi žebra. Ten zaúpěl a spadl z postele. Chvíli Harry neviděl nic jiného než strop a modlil se, aby Rub omdlel, ale když se nadechl, viděl Ruba znova, tentokrát vstal a jeho výraz byl rozlícený.

„Tos neměl, chlapečku,“ sykl a nečekaně těžký – napadl jej znova brutálním výpadem na jeho ústa a ztopořeným údem, kterým se začal o Harryho klín otírat, aby v něm vzbudil touhu.

Útok byl náhlý a tak nečekaný, že Harry zaúpěl bolestí i překvapením současně, což byla velká chyba – Rubův jazyk byl v tom momentě zpátky v jeho ústech a Harry se nadávil; chtělo se mu zvracet.

Harry se pokoušel zadržet hněv, který se přes něj jako seizmická vlna přehnal. Mohl by mu ublížit, uvědomil si. Byl tak rozzuřený. Jeho tělo vibrovalo odporem. Věk, výška i Rubova postava Harrymu znemožňovaly účinně s ním bojovat, natož vyhrát fyzicky.

Proto Harry ustoupil ze svých snah a vrátil se k tomu jedinému, co mu ještě mohlo pomoc. Uzavřel se do sebe – byl jako spora. Žádnou šťastnou vzpomínku si vybavit nedokázal, a tak se upnul alespoň – k zoufalé prosbě – k naději – která jím probleskla a měla podobu – Snapea.

Pomoc.

Všechno ostatní, všechno kolem něj začalo černat. Harry nedýchal.


 

„Kde je Rub a Harry?“ dožadoval se Severus, čímž přerušil sultánův proslov o smyslu náboženské války. Sultán utichl, k jeho tichu se přidala celá jeho rodina. Ohlédli se po sobě, a když se jejich oči střetly, Severus pochopil, že mají co skrývat.

„Kde jsou?“ dožadoval se Severus sultána.

„No tak, králi norvežský,“ zasmál se kdosi z družiny. „Nechejte přece vašeho manžela dýchat – nepochybujeme, že se mu náš bratr o zábavu postará.“

Severusovými útrobami projel jako žíravina leptavý vztek. Jak to, že Harryho neuhlídal?

Před jejich zraky se zhmotnil stín jelena: pomoc.

Měl chuť vraždit. Jeho Harry. Něco čistého a skromného a láskyplného, něco proklatě naivního bylo lapeno do pasti. Něco jeho držel v tlapách někdo jiný a Severus to nedokázal vystát.

Stál okamžitě na nohou a se slibem vraždy poroučel, aby mu ukázali, kam zmizel Rub a jeho Harry.

Harry.

Přes pozemky Severuse poháněla zuřivost a obavy. V jeho mysli se rozhořel varovný signál a poplašné jiskry putovaly do celého těla. Hnal se přes pozemky, které už v duchu viděl plát, až je zapálí a pomstí se všem těm idiotům, že dopustili, aby byl on a Harry oddělen. Bouřil jím vztek – jen co zjistí, co s Harrym je, nechá svou zuřivost a hněv plát naplno. Zničí sultána a zničí jeho syna za vše, co Harrymu provedli.

Běžel rychleji a rychleji, až konečně dorazil ke zrůdnosti, kterou učinili dokonale normálnímu, zdravému kaktusu, z něhož mohl být užitečný lektvar; vypadal jako vydlabaná dýně, s kterou si pohrál maniak. Harryho patron zářil v jednom z pokojů.

„Je tady ještě jiná místnost?“ zeptal se ženy po své pravici.

„Jiná místnost? Ne,“ odpověděla udiveně, zatímco jiná řekla: „Je.“

Byla to mladinká žena po Severusově levici, která celý večer a celou noc během společného seznamování se mlčela. Severus ji měl za tichou, nevýraznou a neprůbojnou – teď se k ní jeho pozornost upínala jako se tonoucí neplavec přilne k záchrannému kruhu.

„Kde?“ zeptal se bezdeše.

„Dole,“ řekla a ukázala na pokoj, v němž patron zůstal uvězněn; jeho čumák tloukl do prázdné stěny.

„Jak se tam dostaneme?“

„Netuším.“

„No tak –!“ zavrčel Severus naštvaně.

„Vážně nevím – vedly tam dveře.“

„Kde jsou teď?“ naléhal.

„Na tom samém místě zjevně ne,“ vydechla dívka unaveně, jako by ji běh a pravda zmohly.

„Půjde se probourat?“ zeptal se Severus, asi zjevně sám sebe.

„Pochybuju,“ vmísila se zase žena po Severusově pravici, která o místnosti ani nevěděla. Severus jí téměř nevěnoval pozornost, dokud neřekla, „podívejte – ten kaktus se zavírá.“

Skutečně – kaktus se v půlce zlomil a jeho opačné konce se k sobě začaly rychle přibližovat. Severus neváhal. Skočil doprostřed a nechal se do kaktusu zavřít. Kaktus jej ve svých dutinách lhostejně pozřel.

V jedné místnosti s Potterovým smutným patronem zůstal uvězněn – a sám.

Výborně.

Možná je nejvyšší čas začít hledat, jak se ta zatracená věc otevírá, a pokud nenalezne způsob jak, aspoň ji rovnou zničí celou.

Anebo ne – usmyslel si. Hledal by celé hodiny. Zvedl ruku s hůlkou, namířil jí na stěnu a opřel se vší silou své magie proneseného kouzla:

Bombarda!“

Zelená dužnina mu proletěla kolem obličeje a celého ho postříkala. Jeho kůže začala pálit, ale Severus nedbal. Vtrhl do místnosti… v níž byl polosvlečený Harry uvězněn pod Rubem. Unaveně proti Rubově snaze znásilnit ho bojoval.

V jeho útrobách se jako balonek nafoukla a zvětšovala ohnivá koule zášti tak silné, že Severusovi přinášela z ublížení radost.

Končetiny zjevně přivázány a od sebe roztaženy magií byly zpacifikovány tak, aby se nemohl hýbat. Harryho ret se chvěl a obočí stažená v zoufalství přímo křičela, aby je někdo zachránil před tím nelidským zacházením, které Rub věnoval jeho krku; jeho jazyk byl jako břitva, když po krku jeho Harryho klouzal a Severus dostal nezvladatelnou chuť jej o něj jedním přesně namířeným Sectumsempra připravit. Harryho svíjení a kňučení pod Rubovou nevítanou péčí přímo křičelo o nevinnosti a nezkušenosti a Severus považoval částečně za štěstí, že jsou zde uprostřed kaktusu, zavření a skrytí všem očím, které by mohly usoudit z jediného pohledu na tu scénu to samé co on.

Zmocnila se jej neutišitelná a nesmiřitelná nenávist.

Jeho Harry.

Zaslepený vztekem Severus vtrhl dovnitř a popadl Ruba holýma rukama za košili, než ho z Harryho serval. Obrátil ho k sobě a vší silou mu uštědřil jednu – dvě rány do nosu, až z něj vytryskla krev, a následně mu vrazil pěst pod žebra.

Nezvladatelný nápor vzteku pominul, a tak ho shodil na zem a pokusil se promáčknout mu hrudní koš drtivým úderem paty. I když věděl, že je to nesmyslný pokus, zvedla se v něm vlna nenávisti při pohledu na bezvládného Harryho a jeho počínání zaplavila iracionalita do chvíle, kdy Harry vzlykl a Severus si uvědomil, že drží hůlku. Musel se sám sebe zeptat, co to dělá.

Onen zvuk na okamžik odlákal Severusovu pozornost, a tak si Severus nebyl jistý, co přesně se stalo – tam ta stvůra, kterou strhl na zem, s jásotem utekla. Unikla nejspíš před hostinou, kterou by si z ní jeho černá a prohnilá, veskrze zkažená a špatná duše udělala, kdyby Ruba chytil a polapil jej znova do spárů. Dokonce na okamžik zvažoval, že se za tím násilníkem vydá, když –

Silná ruka, která jej křečovitě chytila, přitáhla k sobě zpátky veškerou Severusovu pozornost. Uvědomil si mít před sebou chlapce, který leží téměř bez života na posteli, z jeho úst sice unikal vzduch, a Harry jej opět do hrudi nasával, ale jediným živým bodem – ač skoro zabitým – byly zelené oči, potáhlé matem, jenž Severus nebyl zvyklý vídat a v tu chvíli si uvědomil: Musím ho z toho dostat. To nebyla Harryho chyba a Harry to musí vědět a pochopit. Musí ho ošetřit. Musí se o něj postarat. Harry se musí sebrat.

Sehnul se pro mladíka vyčerpaného úporným bojem a znechucením, vzal jej do náruče: neverbální kouzlo mladíka nadzvedlo a odlehčilo, jednou paží ho podepřel pod rameny a druhou mu vklouzl pod kolena. Pak, aniž by na kohokoli pohlédl, vyšel s ním z kaktusu, který se při úprku Ruba zase rozevřel.

Harry v jeho náručí teď působil nicotně a titěrně v porovnání s tím, jak byl vládce a zachránce kouzelnického světa zvyklý vídat. Nepůsobil tak, že by se kdy dokázal postavit komukoli, natož silám zla, které Temný pán reprezentoval. Vědět jak, možná by svému muži jeho úkol ulehčil, ale teď na to nechtěl myslet, chtěl Harryho především dostat z toho stavu, v kterém se ne vlastní vinou ocital.

Tak rád by Harrymu přísahal, že už mu nic neublíží, ale to by lhal a lež byla to poslední, čeho by se teď chtěl na Harrym dopustit.

Vynesl jej ven z kaktusu a prošel kolem ostatních, aniž by si jich všímal. Vidět na Harryho tváři téměř prázdný výraz jím otřáslo. Na nic víc už se proto soustředit nedokázal a neměl zájem se kvůli nim přemáhat sotva pár vteřin poté, co jim udělali. Stačilo mu, že musí kvůli Norvežsku krotit svůj vztek. Přinejmenším někteří snad na ničem z toho vinu nenesli a kvůli Harrymu a svým lidem by se nerad dopustil unáhleného soudu. Proto se nechal mlčky pronásledovat až k jejich pokojům a jediný zvuk, kterého dbal, byl Harryho místy přerývaný dech, který se do něj v nárazech opíral a tvořil na jeho hrudi teplé místečko. Pečlivě za sebou zavřel dveře dobře si vědom, že jediná chyba mohla stát je oba život. A život tahle chyba mohla stát Harryho.

Ale stát nebude a o to se Severus postará.


 

Položil Harryho na pohovku a tlakem konečků prstů, kterými se opřely o jeho břicho, se ujistil, že zůstává ležet. Zatímco přivolal ze skříňky Uklidňující lektvar. S jeho pohyby udržovaly oční vyplašené, zelené panenky. Lahvičku lektvaru přiložil k Harryho rtům a jemně jej požádal: „Vypijte to, pomůže vám se uklidnit,“ slíbil a s radostí zpozoroval, jak se Potterovy bledé a bezkrevné rty obemkly kolem hrdla láhve a Potter jej bez protestů poslechl.

Bál se, aby Harry neztratil příčetnost a neublížil si neúmyslným uvolněním magie. Zešílet bezmocí nebylo neobvyklé, zvlášť když si člověk prošel takovým stresem, jaký musel Harry právě přestát. Přivinul si jej těsněji k tělu. Musí ho chránit. Nutil se k opatrnosti. Cítil, že je třeba, aby Harryho magie opožděně nevybuchla ve snaze svého pána chránit. Všechny pohyby kolem Harryho vykonával pomalu, opatrně a plynule, ujišťoval se, že jej Harry pořád sleduje a vidí, co dělá – s rukama – i jeho výraz obličeje.

Jeho počínání bylo sledováno horečným pohledem přetékajícím nejistotou a obavami. Nenáviděl Ruba za to, co s jeho sebejistým Harrym udělal. Vlastnoručně tě zabiju, slíbil mu v duchu, aby svou pozornost mohl teď vrátit zpět k Harrymu a jeho potřebám.


 

Severus přiložil k dlani hůlku a přivolal si na ni další prášky, tentokrát to byl extrakt v tobolkách, který měl utišit Harryho nervový a magický systém. Uchopil Harryho levou ruku a přitiskl mu do ní malé oválné tobolky: „Polkněte je,“ řekl a podal mu sklenici vody, tentokrát ale Harry nesouhlasně zaprotestoval.

„Tohle vás zkoncen…“

„Ne,“ požádal Harry rozechvěle a i když věděl, že by neměl, tentokrát Harrymu vyhověl, vzal si od něj prášky zpět, nechal je zmizet a dotkl se Harryho tváře: „Dobře. Potřebuji vás teď svléct a prohlédnout,“ informoval Pottera a přešel na věcný tón.

Harry měl dojem, že by odmítnutí vedlo jen k násilnému donucení, a tak neprotestoval, jen s nechutí zavřel oči. Cítil, jak konečky prstů opustily jeho břicho a zalitoval jejich ztráty.

„Svléknete se sám?“ zeptal se Severus a Harry jako idiot zůstal nečinně ležet neschopen pohybu ani slova.

„Mohu vám s tím pomoct?“ ozval se zase Snapeův hlas a Harryho překvapilo, jak rád ho slyší. Přikývl.

Cítil, jak jej ovanula magie, a následně dotyk prstů, které se s obratností a lehkostí ujaly svého úkolu. Příliš jemně a příliš opatrně z Harryho sudávaly oděv a Harryho ta pomalost ničila, ale i znovuobnovovala.

„Proč mě svlékáte?“ vzmohl se na otázku, když byla pryč košile. Strašlivě se styděl a bál se, co přijde teď – bál se, zda si ho Snape nechá. Byl dostatečně kvalitní zboží, aby měl i jako použitý pro svého manžela ještě cenu…?

„Můžete toho nechat?“ zavrčel mu Severus zničehonic do ucha a Harry polekaně otevřel oči. „Jsem přímo před vámi a vidím naprosto zřetelně, co se vám honí hlavou. Vidím to tak jasně, jako byste mi to doslovně popisoval. Neoceňuji to, popravdě mě to trochu uráží a navíc vás musím opravit, protože se mýlíte. Ten muž vám udělal jen zlomek z toho, kam se až mohl dostat – ale i kdyby –“

Harry sebou trhl.

Snape nemilosrdně pokračoval: „-i kdyby se dostal dál, o vás to nic nevypovídá a nedělá to z vás žádné zboží. Jasné?!“

Harry se chtěl zeptat, zda tedy stále cenu má, ale vzhledem k tónu i výrazu Snapeovy tváře toho nechal.

Přikývl.

Severus se zatím rozčiloval. Odkud ten kluk ty své představy vzal? Napůl nevědomě škubl zipem poklopce a stáhl Potterovy kalhoty, aby byla ta nejhorší část před ním.

Svých slov i příkrosti ostře zalitoval, když mu pohled padl na podlitiny, krvavé šrámy a stav Harryho těla po mužově napadení. Polkl.

„Svlékám vás, abych vás mohl prohlédnout a ošetřit,“ podal Severus konečně vysvětlení. „Teď to bude štípat.“

Zpomalil a věnoval se Harrymu ještě pečlivěji. Krvavé rány omyl a vyčistil desinfekcí. Dal si pozor, aby v této fázi nevyvinul příliš velký tlak. Přivolal si mast a začal jí Potterovy rány natírat. Potter zatím seděl na pohovce. Oči upíral raději na protější stěnu. Nehýbal se.

Severus mladíka postrčil na bok a prstem přejel po řadách drobných podlitin, které musely způsobit mužovy prsty ve pojení s magií. Jemně a krouživě vmasíroval lektvar do ran a tiše Potterovi oznámil: „Vaše kůže by měla být do rána zcela zahojena.“ Nereagoval, a tak Severus zkontroloval stav, v jakém se nachází jeho svaly. Jak zjistil, byl Potter z psychické i fyzické námahy naprosto zablokovaný. Přivolal další lektvar, ale z obavy, že by ho Potter nenechal na sebe dlouho sahat, vrátil mast, s níž mu chtěl namasírovat zablokovaná záda, a přivolal raději ne tak účinný, zato bezkontaktní lektvar k perorálnímu užití. „Vaše svaly na zádech jsou příliš zatvrdlé. Pokud budete takto napjatý, ublížíte si. Tohle by vám mělo pomoct, pokud se tak do zítřejšího rána nestane, řekněte mi to a já vás namasíruji. Teď přikývněte, že rozumíte,“ apeloval na něj, protože Potter zase zavřel oči a zdál se být mimo.

Sedačka se pohnula, jak ji Snape opustil.

Řasy se zachvěly a opět propustily zelené světlo oka. Potterův pohled sklouzl směrem k Severusově hrudi a prostým tichým přikývnutím přitakal.

Severus si přivolal ubrousek, utřel si ruce a sundal si z ramen svůj svrchní plášť, aby ho Harrymu přehodil přes ramena. Zabalil jej do něj – byl mu strašidelně velký – a Harry se do něj zabalil, pak s povděkem přikývl a zase pevně zavřel oči.

Nadechl se, pak znova a ještě jednou, než se odhodlal a vzhlédl ke staršímu kouzelníkovi. Hledal v jeho temných očích urážku, výsměch nebo přísnost, ale spatřil pouze jemný pohled. Snape se odvrátil, obešel pohovku a na chvíli se ztratil. Vrátil se s ručníky v ruce. „Přenesu vás do koupelny vykoupat se, souhlasíte?“ dovolil se, když před ním zase stál.

Harry se podíval na chlupaté osušky uvelebené v ohbí Snapeových rukou a vláčně přikývl.

Severus tušil, že už má jen málo času, než začne Harrymu skutečně docházet, co se tam venku odehrálo, proto vsadil na rychlost.

Mávnutím hůlky předpřipravil koupelnu na jejich vpád, napustil teplou vodu a zaplnil ji po okraj bublinkami.


 

Příjemně teplá voda, z níž stoupala pára a vůně, která se ničemu nepodobala koření, Harryho svou náručí přivítala a Harry ji přijal a miloval; byla jeho jediný způsob, jak ze sebe sedřít nechutnost Rubova těla. Nemohl se vystát. Nenáviděl každý milimetr svého těla. Měl pocit, jako by z něj něco podstatného uzmuli, jako by si pohráli a vyplivli z něj jeho část, kterou předem pečlivě rozžvýkali, aby mu ji znechutili. Ačkoliv Harry použil Snapeovo mýdlo, které mu mělo pomoci se umýt bezbolestně a účinně, stejně se dřel pořád dál a dál, dokud na jeho kůži nezůstaly dlouhé krvavé šrámy, jež zředily bublinkovitou průhlednost pěny a vody do ruda.

Nemohl si pomoct, ale cítil nad svým počínáním záchvěv vzrušení. Nenáviděl se, v ten moment byl víc než přesvědčený že se nenávidí a že mohl udělat něco, aby Rubovu pozornost tolik nepřitahoval.

Někdo tam nahoře, kdo ho celou dobu hlídal a chránil od všeho zla, ho musel přestat mít rád.

Cítil se jako nemoc, kterou je třeba odstranit, virus, který je třeba z povrchu zemského vymazat.

Bušení v hlavě nepřestávalo a pokračovalo pořád dál a dokola, dokud bezmocně nevyvřískl bolestí a bezradností. Dveře se v tu ránu rozletěly.

Snapeův výraz oněměl zděšením v tu chvíli kdy mu padl pohled na obraz před sebou.

„Dohodli jsme se na tom, že kdyby něco, zavoláte mě,“ řekl prkenně, jako by se taktak zdržel výčitky.

„Ano,“ přitakal Harry. Na Snapea se dívat přestal. Zaujala jej krví nasáklá vodní hladina.

„Jenže vy jste nevolal,“ pokračoval Snape vyčítavě.

„Ne,“ přisvědčil Harry.

Severus vytušil, že Pottera jeho zkušenost zasáhla daleko víc, než si chtěl Severus připustit: „Proč?“

Protože jsem se styděl. Protože dlouho nic neříkal, Snape se naštval, jak Harry z jeho podrážděného výdechu poznal.

Zakňučel a zafňukal, a aby jeho ponížení nebyl konec, s hrůzou si uvědomil, že se začíná po celém těle červenat. Schoval obličej do dlaní a nad pěnou a párou se začal houpat – dopředu a dozadu – a pak začal hořce plakat.

„Ššš,“ přeběhl Snape místnost a dotkl se jeho ramen.

Severus tohle nechtěl, tohle ne, „pššš,“ chopil se žínky a vymanil ji z Harryho rtů, začal jej utírat a líbat na šíji samou bezradností nad tím – co se k čertu dělá s plačícím klukem, jestliže člověk neumí utěšovat?!

Byla jeho pozornost vítaná? Sotva, pokud předchozí událost Pottera tolik sebrala. Odtáhl ruce –

„Ne,“ vykřikl Harry náhle živě, „prosím, neopouštějte mě,“ vzlykl a zoufale se na Snapea ohlédl.

„Neopouštím vás,“ vyznal se mu Severus.

Pro sebe dodal neskutečně pitomé, o to méně pravdivé, o co více horucí: nikdy.

Potter ztuhl. Ztuhl docela jako po Petrificus totalus. Neschopen se pohnout byť jen o píď – zachvěla se jen jeho brada. Oči naplnily slzy.

Z hloubi hrdla zařval syrovou hladovostí hněvu, než se hořce rozplakal.

Přišel ten pravý čas? Severus netušil, přesto přivolal poslední lektvar a podal jej Harrymu.

„Vypij to,“ přikázal Severus.

Harryho ruce se z chladnoucí vody zvedly a mladík do úst bez uvažování lektvar vlil. Otřásl se, když se do jeho mysli začala realita pomalu navracet. Na jeho tváři se promítli hrůza a děs z démona, který jím před pár okamžiky cloumal.

„Jsi v pořádku,“ přitáhl jej k sobě Severus. Rozhodl se jej z vody vytáhnout a přivolal další deku, kterou mu přehodil přes mokrá ramena a zachumlal jej do ní. „Jenom jsi v šoku,“ uklidňoval Severus spíš sám sebe než Pottera, ale konečně měl pocit, že ho někdo – Potter – poslouchá.

Ztracený v jemné mlze své smysli a v rozpacích z vlastního chování – stále ještě ne zcela srovnaný s realitou – obrátil se Harry z bezradnosti zpátky na Severuse pro odpověď na svou otázku: „Proč jsem reagoval takhle?“

Severusovi který si nebyl jistý, kolik si toho Harry pamatuje, na okamžik došla slova. Pak se ale vzpamatoval; pohnul hlavou a objasnil prostými jasnými slovy: „Byl jste napaden.“
„Už jsem byl napadený i předtím,“ připomněl mu Harry s dojemnou starostlivostí v hlase, který zněl stále ještě příliš otupěle, než aby mu uvěřil, že je zase sám sebou.

Možná znal šok. Mohl jej zakusit při každém přepadení Smtijedů, Temného pána, mohl znát i utrpení, když sledoval smrt Diggoryho, zatímco nemohl nic dělat. Určitě znal utrpení osamělosti a nejistoty, co bude dál, znal utrpení, které mu působila nesvoboda. Znal nepochybně i bolest, ano.

Fyzicky i psychicky napadený byl, s tím Severus souhlasil.

Tenhle druh šoku ale díky bohu doposud poznat nemusel. „Ne sexuálně,“ vyslovil Severus téměř neochotně, jak s Potterem dál pracovat.

„Vždyť ani nedokončil –“

Nedokončil, co začal. Harry polkl. Tohle znělo divně z jakékoli perspektivy, jakou Harry v tom momentě stihl ohledat.

„Fakt, že vás napadl, byl dostatečným otřesem sám o sobě, bez ohledu na to, co –“ ten parchant, mizera, „stihl nebo nestihl,“ – hajzl, kterén – „udělat nebo neudělat –“ – ubožák, zrůda – „dokonat nebo nedokonat.“

Ještě chvíli se mu bude obrázek Harryho a Ruba přehrávat v mysli a Severus věděl, že začne obviňovat z jeho činů sebe – z jeho činů a z toho, že Harryho neuhlídal – což by nikomu nepomohlo.

Jeho paže se dotkla ruka: „Slibte mi, že neuděláte hloupost,“ říkala slova a prosil pohled.

„Kdybyste něco potřeboval, víte, kde mě hledat,“ a Severus se odporoučel do ústraní.


 


 

„Proč to udělal?“ zeptal se Harry vzlykavě Severuse, kdy jej ten ve svém náručí stěží úspěšně utěšoval.

Snapeovo temné zavrčení znamenalo, že tuší:

„Oni rovněž nenavazují monogamní svazky. Jste vlivný člověk. Neměli by nejmenší problém s tím vás rozvést a pozřít vás – a to jen na okrasu. Chtějí Harryho Pottera, přemožitele a poloboha pro sebe stůj co stůj. Myslí si, že se tím ochrání. Byl byste jako jejich talisman. Nenávidím Ruba,“ pronesl Severus a Harry na okamžik dostal strach, že se sebere a půjde muže zavraždit. Chytil jeho předloktí a stiskl jej, pevně, potom polkl a pečlivě vyslovil:

„Prosím – prosím – neudělejte hloupost, které byste mohl litovat.“

Odpovědí mu bylo ticho a dech, který se zastavil. Harry se přiměl zvednout k Severusovi tvář. Vše utichlo. V temných očích plál žár, který se s Rubovým chtíčem nedal srovnat.

„Přísahal jsem, že vás ochráním,“ řekl mu Severus.

„To taky děláte.“

„A svému slovu jsem nedostál.“

„Ale ano –“

„Musí se něco stát,“ zavrčel v zoufalé prosbě o Harryho pochopení.

„Ano,“ přesvědčil Harry, a chopil se i druhé ruky, „ale ne dnes. Prosím?“ zaškemral zoufale.

Snape se zamračil: „Tedy zítra.“

„Ne – ne pomsta. Ne, prosím – ne.“

Z jejich konverzace je vytrhl gong zvonu.

Trhli sebou a běželi se podívat k oknu, pod nímž se zaslechli zvuky a shon.

Sultán právě popravil svého syna Ruba a Harry vykřikl, když viděl houpat se na oprátce člověka, který, jehož jazyk měl před malou chvíli v puse. Otřásl se. A Severus jej odtrhl: „Pojďte,“ řekl tiše, „půjdeme domů.“

Jeho hlas nemilosrdný, bez lítosti a slitování, plochý a prostý emocí, tak že Harry nepochyboval. Ne, Snapeovi Ruba líto nebylo.


 

Vzbudil se a uvědomil si, že za ním v posteli někdo je. Několikrát zamrkal, aby se vzpamatoval z opojné mlhy, která se jeho myslí rozprostírala, a jakmile uznal, že nespí, natočil hlavu na stranu směrem ke zvuku, který okupant jeho postele vydával. Objevil vedle sebe ležet Snapea; opíral se o loket, listoval nějakou knihou, jíž věnoval svou plnou pozornost, mračil se a jeho rty se drobně hýbaly, jak si cosi z knihy bezhlese předčítal. Proč s ním Snape ležel v posteli a nespal? Zamrkal, jak se snažil rozluštit výraz na profesorově tváři; díval se, jak muži spadají vlasy do bledé tváře a jak si jich jakožto překážky ve čtení absolutně nevšímá. Jak je rukou neodhrnuje a nechává je volně splývat, ať si je gravitace přitahuje dle své tvrdohlavé přirozenosti.

Ač to bylo k neuvěření, jeho nos se v té poloze, v níž ho Harry objevil, zdál ještě větší a ošklivější, jen jeho křivým zubům možná právě zaujímaná pozice lichotila.

Stránky se ze Snapeovy vůle rychle otáčely a míhaly se Harrymu před očima. Jeho krátkozrakým očím činilo potíže přivyknout šeru, tím spíš nedokázal bez brýlí přečíst titul, i kdyby mu Snape knihu ve svých rukou přiblížil až k nosu*. Snažil se zaostřit, ale marně.

Prozradilo jej polknutí, na které Snape zareagoval, aniž od knihy vzhlédl: „Jak vám je?“

„Dal bych si vodu,“ připustil Harry po chvíli přemýšlení.

„Dobře,“ řekl Snape soustředěně, založil knihu na místě, kde dočetl, a přivolal sklenici vody.

„Limonáda by nebyla?“ zaskuhral Harry.

„Vzhledem k lektvarům, které jste pozřel…“ Snape se odmlčel. „Zítra,“ přislíbil konečně a Harry naléhání nechal taky na zítra – tíha vody v žaludku jej příjemně rychle uspala.

Zítra budu chtít mléko, byla poslední myšlenka, kterou se vzdorně přikryl, než upadl v náruč spánku.

„Potřebujete odpočívat.“

„Potřebuju toaletu.“

„Vy potřebujete spát, abyste se mohl uzdravit.“

„Ne. Potřebuju toaletu, protože potřebuju čurat.“

„Děcko.“

„Uzurpátore.“

„Nevděčníku.“

„Mizero.“

„Rád vidím, že jste v pořádku,“ oslovil sultán opatrně pár a Severusovi Harry málem spadl do mísy. Naštěstí ho chytil včas.

„Co tady pohledáváte?“ usykl Severus vztekle. Nechal Pottera v klidu před jejich očima močit, protože sultánovi nevěřil dost, aby se k němu otočil zády. Alespoň svým tělem s rozevlátým pláštěm Potterovi dopřával trochu soukromí.

„Přišel jsem se omluvit za syna a nabídnout vám jako omluvu naše spojenectví, ale chápu to tak, že naše pomoc již není vítána –“ otočil se na podpatku.

Harry – ve stavu napůl opilém z analgetik a sedativ, kterými ho včera v noci Severus z opatrnosti nadopoval –, zamáchal špinavýma rukama a zavolal na sultána: „Bereme to!“

„Pottere,“ usykl Severus; nejprve chtěl vyslechnout podmínky.

„Snape?“ zakřenil se Harry na Snapea.

Severus protočil oči, zavrtěl hlavou a ztěžka povzdechl; do čeho se to vlastní vinou namočil?

„Králi Snape?“ otočil se k němu pro odpověď sultán.

Unavený z konstantní potřeby být celou noc ve střehu odsekl: „Slyšel jste manžela.“

„Tak jest,“ přikývl sultán a s úklonou se s nimi rozloučil.

Do konce pobytu v sultanátu již sultána neviděli.

___

* Neříkejte mi to. Nezajímá mě to. Ani se nenamáhejte s tím začínat.

07.03.2017 20:34:38
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one