Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


83. Persie a říše Kastilská a Aragonská

Druhý den byl příšerný. Ty proklaté sny se vrátily se znervózňující intenzitou. Severus nemohl uvěřit tomu, jak snadno v nich sebou nechal manipulovat – a že mu to svým způsobem bylo příjemné, přenechat někomu nad sebou kontrolu. Co už tak moc příjemné nebylo, byly jeho pocity při tom, jak neměnně a definitivně sny končily. Pohled na umírajícího Pottera byl pro něj čím dál tím těžší. Štvala ho jeho vlastní bezmoc a štval ho pocit nenaplněnosti, který se při opakovaném shlédnutí snu stával horší a horší.

Jako by ten slib dal on – a jako by stále čekal, až jej naplní.

Severus nad sebou musel potřást hlavou. Takové nesmysly.

Raději vstal a šel ze sebe spláchnout hořkost ze včerejší nepodařené noci.

 

Bohužel pro ně všechny – pokus o konzumaci sňatku se opakoval i podruhé. Pottera se dotklo, co se v jejich ložnici stalo. A patřičně se mu stranil – nejprve. Pak začaly schválnosti. A pak – pak přišly hádky, a jedna z nich vyvrcholila u nich v Norvežsku v kuchyni.

Co tady děláte?“ zeptal se Pottera.

Slavím narozeniny,“ odsekl ten a zabodl prst do dortu. Jahodového. „Co je?“ utrhl se na něj, když se nepřestal dívat.

Přišel jsem si pro čaj.“

Mám vám ho snad nachystat?“ odsekl Potter naštvaně.

Ne,“ odvětil Severus a proplul ke skříni. „Omlouvám se, že jsem vám narušil rituál,“ poznamenal Severus jedovatě.

Potter by mohl mít víc pochopení pro to, co udělal. Měl by mít. Udělal o pro jeho dobro.

Zastavil jsem se jen pro trochu čaje. Vezmu si ho do svého pokoje a nechám vás tady o samotě.“

Potter v tu ránu vyskočil na nohy: „Víte vy vůbec, jak poníženě se cítím?“ vystartoval na něj a zabodl ukazovák do jeho hrudi.

Pottere -“

Udělal jsem něco špatně? Jsem snad tak odpudivý? Co je za problém?! Je to něco, co můžu změnit?“

Ne – Pottere – já,“ mluvil nesouvisle. Nenáviděl se, když mluvi nesouvisle, a za to všechno mohl Potter.

Nechtěl sem nic víc než být uznaný jako normální člen společnosti. Proč musím být výjimka? Proč musí být ženatý s vámi? Proč mě pořád nenávidíte?!“

To není o nenávisti vy idiote!“

Tak o čem to je!?“

Chráním vás!“

Tak s tím přestaňte!“ zakřičel Potter nepříčetně.

Severus nesouhlasil už jen podle toho, jak Potter reagoval na omítnutí ohranu pptořebval a jen si to nedokázal připustit.

Ani kvůli vám si nehodlám připadat jako násilník!“ vybuchl Severus.

Žádný problém – nechejte to na mě,“ prohlásil Potter – rozběhl se proti němu – a dřív, než se stačil Severus vpamatovat – narazilo do něj Potterovo tělo – a jen proto, aby udržel stabilitu – ho msel chytit.

A nějak se stalo – že posadil Pottera na jídelní stůl – a nějak se taky přihodilo, že se s ním začal vášnivě líbat a taky se nějak přihodilo, že se začali právě tam a právě v u chvíli svlékat.

Oba byli v polovině rozepínání košil – Potterova byla yvatžená z kalhot a na jeho straně utrpěla vesta s knoflíčky – když se otevřely dveře jídeny a dovnitř vtančily Elvíra, David Visser, Olivia Van der Meer, Magnus Smits a Dmitry Kuznetsov – a vedli mezi sebou živou diskusi která umylkla v momentu, kdy je zahlédli.

Cosi zakoktali, sklopili zrak omuvili se a zacouvali pryč.

Ten idiot na stole se začal smát.

Severus frustrovaně a naštvaně vydechl, odtrhl se od Pottera a šel se zahrabat – protože tohle – se mu vůbec – nelíbilo.

 

I když se mu to nelíbilo, věděl, jaká je pravda: že se s ním Severus oženil jen proto, že musel. Smysl pro povinnost a věčná nepochopitelná pravidla Severusovi nařizovala trpět jej a taky se o něj starat. I teď se s ním ukazuje a na veřejnosti ho líbá jen proto, že nedělat to, byly by důsledky daleko horší.

Nic z toho, co dělají, nic neznamená, protože nic z toho není pravda. Je to jen hra, jejíž byli součástí, takže ani zdvořilost a ani něha nemohli v jejich vztahu pro Harryho nabýt reálných obrysů, protože je Snape zkrátka a dobře necítil.

Jak si dokázali v posteli. A potom – jak si před odjezdem dokázali v norvežské kuchyni – a že se Snape nepokusil pokračovat, bylo samo o sobě dostatečným důkazem o jeho nezájmu.

Harry se skutečně podivoval nad tím, že ho má něco takového tu moc ještě pořád trápit. Ale trápilo... přesto mu i v novodobé kouzelnické Persii, kam se uskutečnila jejich další cesta, zdvořislosti tohoto typu – náznaků, že mu líbá ruku nebo líci – povolil.

Ale nelíbilo se mu to, vůbec se mu to nelíbilo.

Proč sem vlastně musíme jet?“ odvážil se Harry ještě před jejich odjezdem zaprotestovat a Severus se na něj zvlášně zadíval.

Mám na to takovou teorii... všechno, co děláte, má nějaký smysl. Takže až si dnes položíte hrnek s čajem opačně, nebo ho vylijete, přemýšlejte, proč se to stalo.“

To přece nemám šanci zjistit,“ bránil se Harry.

Severus pokrčil rameny: „Někdy ano.“

To je nesmysl,“ odfrkl si Harry a podíval se na svůj hrnek s dotčením, které pocítil za něj. Co mu jenom provedl jeho hrneček, že se o něj otírá? Proč zrovna on? Proč mu Severus nemohl poradit, jak se hrnku nezbavit – jak ho održet co nejdéle celý, živý a zdravý...?

Že to bylo něco proti němu?!

No jistě, Snape mu chtěl tou pitomostí něco naznačit – něco – nějaký vyšší smysl – poletoval ve vzduchu a Harry si to zatím jenom neuvědomil – jako že –

Pozor!“ Harry ze zamyšlenosti položil hrnek na opačnou stranu a jak se zamyslel, pohnul rukou a shodil ho ze stolu.

Rozhodil jste mě!“ obvil ho. Snape se jen ušklíbl a povytáhl obočí.

Je snad můj problém, že máte obě ruce levé, Pottere?“

Jo – protože mě provokujete a já se pak nesoustředím na to, co dělám.“

Ale... a co jste dělal?“ vysmál se mu přezíravě.

Harry zuřil, ale nechal to být.

Zkuste přijít na to, proč musíte jet, vy sám.“

Ale ano, přišel na to – moc dobře už chápal, proč musí jet se svým manželem. Byl jako drahá trofej, která ničemu nepomůže, ktará však svou mlčenlivou přítomností může ze Snapea udělat bez mála poloboha. Byl jako Snapeova ozdoba.

Od jeho přítomnosti se nikdy neočekávalo nic víc než poslušnost a z toho se nemohl necítit zklamaně. Měl v úmyslu pomoct víc.


 

Cítil se strašně osaměle, když Snape pořád odcházel řešit delegace do nějaké tramtárie – a zlobil se – že ho oputila téměř celá jeho družina. Severus musel provázet prince Šerep – Brepa, syna šáha všech šáhů, David, Elvíra a Visser chtěli být při dohodách, které spolu stanoví, a za Harryho dveřmi zůstala stát jeho bez mála tělesná stráž – ať už se tohle spojení vzalo odkudkoli.

Harrymu proto nezbylo než zůstat v pokojích vězněm svého vlastního manžela, a neměl k zabavení se nikoho a nic lepšího než svou sovu a občasnou plytkou konverzaci strážných za dveřmi. To to dopracoval – ze svbodného studenta králem, a z krále potenciálním sebevrahem. Ty bílé stěny mu začaly lézt na mozek! Přešel aspoň k oknu, aby si vyvětral, ale jakmile do pokoje vstoupil vzduch o venku, zahlédl Harry, jak jeden kouzelník drruhého uhodil kamenem po hlavě a utekl, zatímco druhý strčil ruku do kapsy, vytáhl žábu a upustil ji do košíku nějaké ženě a jedna paní vyběhla z obchodu, odkud s vyvalil kouř a ona zběsile křičela a bědovala, volala o pomoc a prosila pravděpodobně obdobu zdejšího bystrozora, aby se šel dovnitř podívat. Když ten zamítavě zakroutil hlavou a pořád kroutil hlavou a pak zvedl ruku s hůlkou, vypálil do vzduchu spršku magie a žena se lekla, zacouvala a utekla, a muž, jehož Harry považoval za bystrozora, se otočil, ušel několik kroků, narazil na muže s rozbitou hlavou a překročil jej, a pokračoval v cestě, rozhodl se Harry raději nezjišťovat, co se stane s žábou a košíkem a okno zavřel. Jen zadoufal, že nebyla jedovatá nebo tak něco.

 

Na audienci u šáha čekal nezvykle dlouho, a když se k němu konečně dostali, Harrymu se poměrně ulevilo. Ten pán, který před nimi stál, vypadal bodře a usmíval se; jeho bucatá líčka Harrymu připomínala slunce a jeho zuby byly nesmírně lesklé a bíle, takže když rozevřel pusu, vypadalo to, jako by se jeho obličej včetně očí rozzářil. Vypadal jako člověk, s nímž bude snadná domluva.

 

Usnul na vavřínech a když se probral ze své zaslepensti, nestačil se divit. Dřív než stačil zastavit, co se dělo, nebo zpomalit, rozhořela se mezi šáhem a Snapem prudká diskuse na téma vášně. Severus se domníval, že neomluví všechno, kdežto šáh řekl, že vášeň pohání všechno. Harryho brzy začalo brnět v uších. Cítil zoufalství doléhat mu na hruď. Bylo těžké jako slon. Chtěl, aby to řestalo. Zacpal si uši rukama, aby zastavil ten tlak.

Vášeň spálí veškerý rozum.“

Jen proto, že se jí bojíte ohně, neznamená to, že to estojí za to, nebo že na ni umřete.“

O tom bychom mohli vést debatu.“

Vy se rád stavíte jako člověk, který dává přednost rozumu, že?“

Severus nic neřekl, jen vražedně zíral.

Hm. Takoví jsou dobří v posteli,“ a pohlédl na Harryho.

Harry zmlkl, zrudl, a zakoktal.

Nepleťte ho do toho,“ zavrčel Severus a než začal Harry zase vnímat a pokoušet se soustředit na předmět konverzace, začali se hádat jeden přes druhého už úplně o všem.

Harry věděl, že to nemůže dobře dopadnout.

Proč jen si museli vybrat tak stupdní téma konverzace?! Mužové už stáli, v ruce připraveny zbraně a hrudě napnuté – působili jako lvi a to byla chvíle pro Harryho – Harry takové napětím nabité okamžiky dobře znal a věděl, že je třeba reagovat. Nesnesl by, kdyby se Severusovi něco stalo. Chtěl je zastavit, ale nevěděl jak. Věděl, že za okamžik dojde i na hůlky. Ve vzduchu se leskla magie, horká a syrová, syčela a vydávala páru kolem kotlíků, v nichž se vařily nápoje

Co teď?

Prudkou hádku, která se mezi nimi rozhořela, se odhodlal zarazit stůj co stůj. Severus viděl to odhodlání v jeho očích ještě dřív, než Potetr cokoli udělal.

Jediným plynulým pohybem stál na nohou, přeletěl místnost a v momentě nevýslovného zoufalství z toho, co se kolem děje, mezi muže vběhl. Pokorně dopadl na kolena s výrazem absolutného odevzdání se do rukou svého krále. Snad byla úpěnlivá prosba, aby se zastavil, aby ho poslechl, aby zmlkl, než provede něco neodpustitelného, z jeho tváře dostatečně čitelná. Nechápal, co se to dělo, nechápal, proč je Severus šáhovými slovy tak podrážděný. Chápal jen, že musí přestat, proto si před muže klekl, otočený zády k šáhovi, a hleděl prosebně do očí Severuse.

Severus oněměl úžasem a hrůzou. Považoval to, co měl před sebou, za akt nejvyššího sebepokoření, který znal jen ze schůzek s Temým pánem. Chápal ale dobře jeho význam – prosit na kolenou. Jemu to vyrazilo dech. Před něj si ještě nikdy nikdo neklekl.

Harry.

Jeho krásný Harry – vypadal modře, s hábitem ze sametu, který obepínal jeho paže, a lemováním ze zlatých řetazů. Asi nejhorší bylo, že navzdory jeho asociacím s černými hábity a líbáním nazelenalých nohou plných bradavic vypadal Harry jako vypadal jako ztělesněná modlitba. Styděl se za své hříchy a prosil o odpuštění svého krále na nebesích. Dokoce ani orienální přistlumené světlo a pach cedru z vonných tyčinek nezmenšilo tu krásu dopadajícího světla s božího svatostánku které harrymu tančilo na modře oděných ramenech.

Vypadal jako nevěsta v sytě modré barvě. Jako Malý princ klečící u oltáře.

Kdo by ho bral vážně? Vypadal tak male – jao dítě – a tak odvážně – jako zárodek pravého, skutečného krále norvežské země, kterým se stal.

Odvaha síla – v rukou lva.

Úchvatné.

Intuice k němu volal – prosila, aby vztáhl ruce a pomohl Harrymu na nohy. Jeho lidská stránka žebrala o zachování důstojnosti Harryho coby jeho manžela. Jeho prosbu bral smrtelně vážně, ale věděl, že mnozí jiní nebudou. Věděl, jak by to bral on, být na šáhově místě. Věděl, že tím, co mu Harry dává, zameá, že se mnoha věcí v očích jiných vzdává a to se mu vůbec nelíbilo.

Vstaňte,“ poručil nešetrně. Podal Harrymu ruku.

Vstaň, hlupáku. Hned.

Potter ho poslechl. Neochtně. Vzal podávanou ruku a čekal, co bude.

 

Hádka pokračovala.

 

...aniž si uvědomil, co dělá, vběhl Harry doprosřed hádky, vedral se mezi ně, roztrhl muže od sebe, dal paže na hruď obou a zatlačil, jako by se od sebe snažil oddělit dva tvrdohlavé sloupy. Druhé přerušení od Snape nesnesl a vynesl ho v zubech z vyjednávací místnosti.

Severusi – prosím, nech to na mně,“ naléhal Harry.

Severus na Harryho naštvaně pohlédl. Neochotně se odvrátil tváří. „Neočekávej ode mě, že ti nechám ubližovat – byť jen obrazně,“ otočil se na něj s vážnou tváří. Tam a zpátky chodili sluhové a šáhovi a jeho hostům nosili na stůl pokrmy. U dveří stála stráž.

To je od tebe hezké, Severusi, ale takhle se chovat nemůžeš.“

A jak se chovat můžu?“ vyzal ho Severus podrážděně, bradu zdviženou, hrdé planoucí oči dotčené.

Nemůžeš kvůli mé cti urážet druhé!“ zastal se Harry muže.

Copak nic nechápeš, Harry? Není to jen o tobě.“

A o kom?“

O mně! Nemohu tě nechat uážet. Je o věc cti! Je to – je o celé špatně, pokud nevidíš jak se k nám zachoval!“

Nic tak špatného neřekl...“

Sváděl tě přímo přede mnou!“ vykřikl pobouřeně Severus. Sluhové i politici ve stále otevřené, kruhové vyjedávací místnosti se k nim otočili.

Vážně?“ zeptal se Harry zmateně. Toho si skutečně nevšiml. Naštěstí šáh už schoval zbraně – zvláště tu podlouhlou špičatou šavli.

A nejen to! Že si vás namlouvá jiný král je pro Norvežsko největší urážkou, jakou se na nás mohl někdo dopustit, zvláště pokud zná naše pravidla a věřte mi, tenhle muž naše zákony zná.“

Znám,“ přitakal šáh, který pomalu přišel na chodbu za nimi, „ale u nás panuje jiná politika,“ upozrnil ho ostře. „Z naší dohody nic nebude.“

Nutíte mě vybrat si mezi ctí mou a mé země a vaší politikou?!“ vyplivl Severus naštvaně. Harry se nadechoval – „Pottere, mlčte, a jděte stranou,“ přikázal Severus ostře. Tvářil se naštvaně.

To vy mě taky – a navíc po mně žádáte, abych obětoval životy za ideály vaší země,“ připomenul mu šáh nevybíravě.

Máte pravdu – z naší dohody nic nebude. Sbohem!“

Severusi – prosím!“ naléhal Harry a chytil odcházejícího Snapea za ruku.

Severus chytil jeho a zazáhl –

Jaý v tomhle byl rzdíl oproti tomu, co se stalo s egyptskou faraonkou? Harry těmhle pravidlům nerozuměl, přesto věděl jedno velice dobře: potřebují pomoc a proto sem přišli.

Váš manžel je nesmírně statečný. A moudrý,“ promluvil šáh zvolna a pohlédl na Harryho.Severus se přestal snažit uniknout. Místo toho se na muže obrátil. Šáh Severusovi pohled opětoval.

Myslím že se dohodeme.“

Máte na mě špataný vliv, pane Pottere,“ posteskl si Severus, poměrně rád, že se vrací domů. V ruce svíral Úmluvu o pomoci. Možná mu to nakonec bude spočítáno, ale momentlně nedokázal litovat, že ustoupil, vyvcouval a vrátil se k vyjednávání téměř dobrovolně.

Pohlédl na Pottera, který se díval z okna a zdálo se, že jeho poznámku ani nevnímá.

 

Opět přišel čas vrátit se do Bradavic. Severus od Pottera nečekal, že udělá něco takového... ztartil se. Tři hodiny byl nezvěstný a k nezastižení na kterémkoli normálním místě a nebýt Albusova protivně uklidňujícího hlasu, který ho přemlouval, aby počkal, spálil Bradavice na popel a pokácel celý les, aby Pottera našel.

Pottera, který se samozřejmostí idiota otvevřel dveře jejich pokojů a odložil v klidu plášť.

Bál jsem se, že se vám něco stane! Kam jste šel?“ vyprskl Severus rozzuřeně.

Šel jsem ven.“

Ven,“ zopakoval Severus tupým tónem pobouřeně. Proč si myslí, že mu zakázali hrát famfrpál?! Určitě ne proto, aby se na koštěti zabil mimo hru nebo aby se nechal unést!

Jo – ven. Trochu se provětrat. Proletět na koštěti...“

Víte, že ven nesmíte.“

Jo.“

Víte, že vás mohli přepadnout.“

Potter si odfrkl. Jediný zvuk a Severus nad tou do nebe volající drzostí a Severusovo odhodlání nenechat se vyprovokovat nad tou nestoudností praslo.

Jeho vztek byl hlubokýa požíravý, stahoval a činil útroby těžkými. Sotva se zvládal nadechnout. „Pokud se ještě někdy pokusíte utéct, osobně si vás najdu a uškrtím.“ Vnitřnosti v podbřišku vřely. Stahovaly ho silou svěráku. By to požár, který se nedal ničím uhasit. „Už nikdy vás nepustím samotného – už nikdy vás nenechám bez dozoru. Máte utrum, co se týká vaší bestiální snahy zachránit svět a můžete se spolehnout, že zaslechnu, kdo vás k takovým věcem navádí, najdu si ho a postarám se, aby litoval dne, kdy se narodil.“

Proč mě prostě nenecháte jít? Proč mě nencháte naplnit můj osud? Stejně to k tomu směřuje – stejně s ním musím bojovat a zemřít – tak proč mě teď nenecháte vydechnout?!“

Jednou? Snad! Až budete připraven – ale ne takhle!“

Proč by ne?“

Můžete se spolehnout, že to zjistíte, jakmile se o něco podobného pokusíte ještě jednou. Jděte do svého pokoje.“

Ale –“

Jděte!“ věděl, že to, jak se k Potterovi chová, není omluvitelné; Potter nebyl malé dítě. Ale měl vztek a uklidit ho do ložnice bylo po jeho vlastní dobro.

 


 

Převrhli stůl, kolem kterého Harry utíkal – a to se tolik snažil dávat pozor, aby o nic z něj nezavadil na cestě k východu.

Severus se přes něj převalil. Popadl Harryho za nohu. Ten se snažil vyškrábat na pohovku –

Severus se sklonil, přetočil tvář, Pottera políbil. Pevně, tvrdě, nesmlouvavě, přitiskl rty na jeho.

Ucítil zklamaný výdech: čekal něco jiného?

Zkameněl.

Krev mu ztuhla v žilách. Co to dělá?!

Přišel se napít z úst – a ústa ustrnula, udmítla dát vodu umírajícímu žízní

Nedokázal se nadechnout. Srdce přestalo tlouct. Nechal oči otevřené. Zeširoka prohlížely černou pláň.

Znehybnělí.

Harry zamručel.

Severus se vzpamatoval.

Ledovými konečky prstů sklouzl po tváři.

Ledové prsty se dotkly jeho ucha; polila ho zima, že se nedovedl neotřást.

S naprostou oddaností svému úkolu – s nepřežitelným, neudržitleným, nesnesitelným obdivem – s extatickou adorací uchopil Harryho a políbil němá ústa. Šílenství z radosti a potěšení, které v něm roztočilo šílenou rychlostí vír vášně a zkázy a znovustavení a znovuoživování jej smetl – přeskočil – stáhl a potopil Harryho.

Odstředivá síla se stala dostředivou.

 

 

Co vám na tom sejde?“ vztekal se Potter, jakmile otevřel dveře ložnice. „Vždyť je vám to stejně jedno – tak o co vám jde?“

Do té doby se uklidňoval, ale Potter ho svou vyčerpávající agresivitou znova rozzuřil.

Jedno?“ zpakoval, a scítil, že se začal třást vzteky.

Ano – jedno! Nechcete se mnou spát – nesnesete, když vám s něčím pomůžu! I dkyby mě vzal samotý čert, Snape, vámi by to nepohlo – tak proč mě prostě nenecháte dý -“

Co udělal – bylo neomluvitelné.

Co udělal – přestal myslet. Aniž si uvědomoval realitu, přešel pokoj a nechal své tělo přišpendlit Pottera k zemi. Srazil ho k zemi a prudce se na něj přitiskl, hrudí se přitiskl na hruď, a pak ho líbal.

Plenil ústa – přicházel z nich ke krku a nechával je za sebou vyvrácená jako nájezdník dveře –

Harry nedokázal na okamžiky, kdy se Snapeova ústa vytratila, aby náruživě líbala krk, popadnout dech.

Tenké paže jej sevřely silou svěráku. Tiskly jej na podlahu. Boky přitisknuté na jeho klín, jež jevil narůstající zájem, z něj vymámily zakňučení. Otíral se o Harryho tělo, tahal za šaty, rukama mu majetnicky přejížděl po hrudi. Oddal se svému úkolu, jako by to byly jeho lektvary, a k Harryho studu v něm ta pozornost způsobovala výbuchy potěšení.

Žilami mu procházela energie.

Nevěřícně vykřikl a potěšením zasténal, ale Severusova ústa všechny zvuky pohltila. Jazyk jeho ústa hluboce propátrával.

Zmocňovala se ho divokost – zděšený a rozechvělý reagoval podvědomě. Snažil se Severuse stíhat.


 

Potter zareagoval – a Severus se odtrhl od jeho úst a od krku a od šílenství a prudkosti, s níž se mu věnoval. V krku schoval tvář. Démoni sexuálních frustrací v něm bouřili. Tak on si myslel, že je mu lhostejný? Myslel si, že si může dělat cokoli? Čím mu má dokázat – co má udělat – zahodit léty naučené sebeovládání – co by se Potteri líbilo?! – V tom případě ho doopravdy ještě nezná.

Napjatý – ztuhlý – zmohl se jen na to poslouchat Harryho šokem vyražený dech a uvědomil si, co udělal – a že Potter čekal útok. Útok podobný Rubovu.

K čertu se vším.

To je v pořádku,“ zamumlal neobratně a jak se jeho ústa pohnula, zachytila se o Harryho tepnu. Kdy se jeho ústa dotkla Potterova krku? „To je nic, nic se neděje. Neublížím ti,“ šeptal přísliby jako smyslů zbavený. Konejšivě zjemnil hlas, vyšel v ústrety droboulinkému zachvění, které se pod ním prohnalo. Udržoval nízce posazený hlas a pokračoval v šeptání nesmyslů, které měl jeho Nebelvír tak rád, a na které měl právo, aniž tušil, co říká, natož co to znamená, snad kromě ujištění: „Bude to dobré,“ mu slova nedávala žádný smysl. Očekával, že Harry každou chvíli vyrazí rukou vpřed, aby ho udeřil a odehnal, a modlil se za to, aby se konečně nadech... konečně... konečně Harry dýchat začal.

S každým slovem, které Harrymu šeptal, propašoval tu a tam drobný polibek – a konečně, navzdory očekávání – se ruce jeho manžela dotkly jeho zad. Přejely mu po nich a sklouzly ke krku.

Vyrazilo mu dech, když se jím Potter nechal políbit, třebaže ve slabé chvíli. Líbal ho pomalu a hluboce. Nespěchal. Opatrně se rty dotýkal rtů. Udržoval své tělo naprosto v klidu.

Ty přece víš, že mi na tobě záleží.“ Trhnutí pod ním – a sevření jeho vlastního žaludku znamenalo, že neměl pravdu – ne, jeho Harry, jeho mažel o tom neměl tušení. Severus se tedy musel spokojit s ujištěním na nižší úrovni, ne však méně pravdivé: „Neublížím ti, Harry,“ usmiřoval si svého osobního boha, zatímco jej drobě hladil a líbal. Omlouvám se, Harry, za všechno, co jsem nám provedl.

Harry pomalu a nejistě vydechl: „Ano.“

Jsi v pořádku?“ zajímal se.

Ano.“ Tentokrát Harry dokonce přikývl.

Severuovy prsty se uctivě zvedly a láskyplně přejely po sametově hebké líci, a zajel níž k čelisti, kde už jemnými konečky cítil rašit mírné striště. Navedl tvář tak, aby se k němu pootočila, a vtiskl omluvný polibek na rty, chladný a pevný jako skála, i když jediné, co chtěl, bylo přidat, a jediné, co cítil, byla slastná touha vzít si víc.

Chutnalo to jako nejsladší odpuštění, když se Harryho prsty pokusně dotkly knoflíkové dírky, za niž si ho jemně přitáhly blíž k sobě, a chtělo se mu úlevou uzafňukat, když se prsty zanořily do jeho vlasů. Srdce v jeho hrudi učinilo nešetrý obrat – chtělo se vznést se radostí.

Přidal se – Harry se přidal!

Otevřel rty, jako by byl převapen svou odvážností, a pustil ho k sobě dovnitř, a Severus pokusně pohladil jazykem jazyk.

Věděl, že není cesty zpět.

Harry už byl jeho.

Žádný šáh ani žádný faraon – Harryho nedá nikomu. Už nikdy.

Měkký, hladký, poddajný. Pod jeho rukama tvárný a milo–zbožňo–vání hodný. Voněl a hřál a tepal a hýbal se a vydával ty nejrozkšnější zvuky, takže si Severus nedovedl pomoct: musel se odtrhnout a nadechnout a začít se smát a pak si Harryho udobřovat, když si myslel, že se směje jemu nebo posmívá. Ale ne: on se smál prostě proto, že už dlouho nic tak čistého a jasného a příjemného neviděl, neměl a nezažil a nechtěl to pokazit, ale jinak to neuměl – a neuměl se vyjádřit.

Ale ani to nějak nevadilo, protože jediný pohled do slunečných zelených očí odpouštěl.

Sesunul se z něj – držel ho v náručí – obrátil jejich pozice. Harry se mu opřel hlavou o hruď. Přitahován jako můra k plameni, Harry se natáhl, aby jemně zlíbal Severusův obličej.

Harry – Harry. Mám tě rád. Nevím, jak dlouho to bude trvat, nevím, jakým řízením osudu jsme spolu, ale kéž bys poznal, že si tě vážím a nic a nikdo tohle změnit nedokázal. A ach ano – ano – jen tvým žárem se má ledová duše ohřívá.

Poprvé od chvíle, kdy se vzali, vzal v úvahu možnost, že by jejich sňatek zpečetili milostným aktem.

Ale začít musí od začátku.

 


Viděl snad vše, ale tohle ho dostalo. Už při příjezu do království kastilského uviděl na ulici žebrat dítě. Mělo drobounká kolínka, popálenou tvář a chvějící se baculaté ručky, v kterých svíralo prašivé mince a tenoulikým hláskem volalo: Prosím – jídlo – prosím. Nebylo jediné. Někdo, kdo vypadal jako bratr toho dítěte a v ruce svíral pytel s potravinami – jak naznačoval všitý obrázek – z předměstí, se pohyboval ulicemi a jak šli za ním, vynořovaly se před nimi sutiny chudinských domů. Ulice lemované malými drobnými chudáky, jejichž oči hladově svítily zpoza nuzotou pošpiněných tváří, které říkaly, že potřebují peníze, aby si za ně koupili jejich rodiče jídlo. A jedno malé, všemi opuštěné capartě si hrálo v kaluži vody. Proč nechávají žebrat děti?

Jistě, jsou malé a drobné a v člověku vzbuzují to nejprimárnější – touhu ochraňovat. Tak kdo by se zachoval jako hyena k těmto dětem? Kdo jiný než jejich rodiče? Je to jejich chyba? Ne. Je to chyba jejich rodičů? Ne. Je to chyba jejich prapředků? Ne. Je to chyba pračlověka? Ne. Čí jsme chyba a kdo je chyba v nás? Smí se hledat kde?

Pane Pottere, jste s námi?“ vytrhl zvuk číhosi hlasu Harryho z přemýšlení.

Pro boha živého, co se tady stalo?“ zeptal s Harry a myslel tím: jak jste něco takového mohli dopustit?

Přepadli nás bandité. Ožebračili nás. My za to nemůžeme.“

Jste jejich vláda – pomozte jim,“ poručil jim přísně.

Proč si nepomůžete vy?“

O čem to mluvíte?“ otočil se k němu Harry a viděl, že místní nejvyččí státník má jen jedno oko. Okamžitě ho polil stud.

Mluvím o tom, že… ale to je rozkošné. Vy nevíte, že máte taky žebráky? A že i ti umírají hlady? Jak jste se o ně postaral vy?“ zeptal se muž a Harry se prudce zastyděl. Šel se raděi schovat zpátky do kočáru, protože měl pocit že zde nic nevyjedná.

Oprávněný. Snape se do kočáru vrátil naprosto spokojený a v ruce držel podepsaný kotrakt.

Království kastilské se jim rozhodlo pomáhat.

Harry se otočil a podíval se z okýnka – zase měl hodně o čem přemýšlet.

 

Jste smutný?“

Nedorážejte.“

Co jsem zase provedl?“

Neřekl jste mi, že u nás umírají lidé.“

Copak jste nečetl ty dopisy, které vám David dává?“

Harry by si v tu chvíli raději ukousl jazyk, než by přiznal, že na to nepomyslel. Ne v tomto kontextu. „Proč je jich tam tolik?“ zeptal se místo přiznání.

Protože jejich rodiče se snaží najít práci a postavi nové království.“

Proč to…“

Co?“ pokynul hlavou Snape a černé vlasy mu spadly na bok. „Proč raději děti nestaví za ně a rodiče nežebrají?“ povytáhl obočí a Harry se cítil naprosto na dně.

Nenáviděl Snapea.

 

Nesmíte si všechno tak zabírat, Pottere.“

Proč bych nemohl?“

Jsou silní a hrdí. Zvládnou to.“

Ale já jen –“

Chtěl pomoct? To přece my všichni, ale ne tak, že je urazíte. I jim na sobě záleží, nemějte obavy.“

Harry se k němu otočil: „Bavíme se ještě o Portugalech a Španělích z kouzelnického světa?“

Ovšemže ano,“ pokynul Severus rukou a otočil se k okýnku, aby se zase chvíli z okna díval sám.

Jejich první vyjednvání ztroskotala na tom, že na vyjednáváí nepřišli státíci v dostatečném počtu, a tak se museli Harry, Severus a celá jejich družina vrátit do Norvežska.

 

 

O týden později jim přišla sova s dopisem a pozvánkou do Portugalsko-španělské říše, a tak se vydali nazpátek na hřbetech jednorožců.

Právě jsme se dozvěděli tu strašnou novinu a je nám to hrozně líto.“

O co jde?“ zeptal se Harry, jakmile sesedli z jednorožce. Severus mu podal lístek, na němž stálo, že došlo k převratu, a že vláda, která nastoupila a zabavila si zemi, ji rozprodala. Nezrušili domluvenou schůzku s lidmi z předhozí vlády – jen ji přesunuli na tajné místo. Harry si vzkaz přečetl a teprve nyní pochopil, že měli do Kastilské a Aragonské říše namířeno právě proto, aby si zde vyjednali další spojence. Měl vztek, doufal, že navštíví aspoň jednu zemi, aniž by v ní chtěli někým manipulovat, ale takovou cestu se Snapeovi zřejmě zařadit nepodaří.

Navíc se chystal této říši pomoct, až se sem vrátí, což mu nedostatkem informací, kam vlastně jednou, bylo znemožněno.

Nemůžeme vám pomoci, lordi. Naše nová vláda zakazuje jakoukoli spojitost s kterýmkoli ze Smrtije –“ skřípavý hlas muže v zelené kazajce se zlomil, a žena vedle něj stažená korzetem podobným jako měla Elvíra, za něj dokončila prohlášení:

Staví se tak, že nenávidí Smrtijedy.“

Nepomůžou vám, protože neuznávají a neberou váš svazek vážně,“ napravoval honem třetí a čtvrtý mávl rukou. „Veřejně prohlašují, že je za vaším sňatkem Temný pán. Říkají, že účelem vašeho sňatku je přivést Harryho Pottera k Němu. My se zase domníváme, že naše nové hlavy mají něco společné… že jim k moci pomohl… Vy-víte-kdo. A vám se chtějí pomstít.“

Harry myslel, že po těch slovech vyletí z kůže, ale vyletěl Severus:

Ať se jdou bodnout – zajímá mě, co chce váš lid, ne hlava vaší říše.“

My…“

Najednou nastalo rozpačité ticho. Vzájemné, těžké a tíživé ticho, kdy nikdo nechtěl kompromitovat nikoho a nikdo se nechtěl začít hádat ani hájit jako první ve vzájemném porozumění, že by to nikomu neprospělo.

Severus se nadechl, smířen se vším: „Kdyby se něco změnilo, ozvěte se,“ poručil, vyskočil zpátky na jednorožce, praštil ho opratěmi a zamířil lesem zpátky domů. Harry s družinou neměli na výběr – mohli jeho vzteklý běh jen následovat.

 

Uháněl tak zuřivě, že si natrhl rameno o větev a Harry mu tkáň – zarvácneou a roztrženou – musel ošetřit:

Mohu to zkusit já?“ využil příležitosti a zeptal se Snapea.

Ne.“

Prosím – aspoň jednou.“

Řekl jsem ne.“

Proč ne?“

Vy nevíte, co říkat.“

A vy zase, jak to říkat.“

Proto jsme na tom stejně?“ shlédl ke svému klečícímu manželovi Severus. Seděl na posteli a tiše pěnil.

Ano,“ přikývl duchaplně a sebejistě Harry.

To sotva,“ odfrkl si Severus.

Proč to nezkusíme?“

Proč bychom měli?“

Bojíte se?“

Čeho?“

Že bych mohl mít pravdu a vy ne.“

Sotva.“

Tak?“

Severus se odmlčel; jeho pohled se zatřel, když se podíval do dálky. Nadechl se. A vydechl. Několikrát:

Dobrá. Příští cesta bude do Finska a do Číny. Chci ale, abyste se připravil.“

Na to Harry klidně a spokojeně přikývl: „Dobře.“

 

Bylo to vše – jenom ne dobře, kde měl Harry dřív pevnou půdu pod nohama, nyní ztrácel jistotu, důvěru i balanc. Neustále se otáčel kolem dokola pro pomoc a nikdo mu pomoci nepřicházel.

Vidíte?“ četl z pohledu svého manžela. „Já vám to říkal.“

To ho povzbudilo – nakoplo jako nic – Snapeova zatracená nedůvěra. Teprve teď si byl jistý, že to zvládne.

Co budete říkat?“ zeptal se Snape úzkostlivě, když se naposledy rozloučili a popřáli si štěstí.

Vše, co vy. Jenom jinak,“ slíbil mu Harry, a aby se nebál, věnoval mu polibek na koutek úst.

 

Zůstanete se mnou?“ zeptal se Harry a nervozitou si skousl ret.

Copak vám na mé přítomnosti na jenání nezáleží?“ pozdvihl Severus obočí.

Copak to není poznat?“ otázal se Harry.

Ne, není to poznat. Mělo by? Myslel jsem, že děláte vše pro to, abyste to skryl.“

Myslel jsem, že děláte vše pro to, abyste skryl, že vám záleží na mně,“ opáčil Harry.

Mrzí mě, že si to myslíte, pane Pottere.“

Co mi tím chcete říct?“

Že jsem vám oddán a hluboce vás miluji. Ne, nezastavuje se mi dech pokaždé, když vás vidím, ale zastavím se pokaždé, když mi vás něco připomene. A nemyslím si, že je každé vaše slovo geniální, ale to mi musíte odpustit: za ta léta se mi slova opotřebovala. Nepotřebuji slyšet otřepané fráze. Chci jen ujištění, že jste v pořádku. Miluji vás? Ano. Pokud je tohle láska a pokud existuje, pokud mám na výběr, chci, abyste jí byl vy, a aby se shrnovala definice lásky ve vás. Víc nemám a neumim.“

Harry polkl. V hlavě mu šumelo. Chtěl Snapea poslat do háje se všemi definicemi, i jeho přísností i odtažitostí i svobodnou myslí, ale možná že právě tohle chtěl taky a ještě to nevěděl. Povzdechl si a sklonil hlavu. Mohl být ten blázen on? Ten zoufalec, co podlehl všem klanům, trikům a svodům, co je země má, aniž o tom ještě věděl?

Jak mi odpovíte, pane Pottere?“

Harry si za nic nemohl vzpomenout, jak zněla otázka, ale když vzhledem, poznal tvář svého manžela, které se tak rád dotýkal a která mu byla útěchou a která mu připravila nejedno zklamání a pronesl: „Myslím, že fajn.“

Fajn?“ zeptal se Snape mírně nejistě.

Ano,“ usmál se Harry mírně primrzlým úsměvem. „Fajn.“

 

Mně se věci prostě líbí. Není to proto, že je okamžitě chci, zkrátka…“

Nechcete přemýšlet…“

Ne, nechci vědět, co, koho nebo kolik stalo. Miluju okamžiky.“

Okamžiky mění život.“

A proč je to tak?“

Proč je to pro problém akceptovat?“

Protože je nechci, chci jen, aby se okamžik líbil stejně i vám…“

Zkratka chcete, abych byl vámi…“

Ano! Ne! ...nevím,“ řekl Harry smutne.

To se vám nepodaří, pane Pottere. Život nerozdává karty stejně. Vlastně je rozdává dvakrát jinak. „Pokud si štěstí chcete urvat, prosím. Ale dělejte to pro sebe. Ostatním ho dopřát nemůžete. Musí ho chtít vidět ve vás.“

A když nechtějí?“

Snape pokrcil rameny: „Nezazlivejte jim to. Třeba jednou změní názor.“

S tím se mám, předpokládám, spokojit.“

Ano.“

 

Tiché dýchání čeřilo vlasy. Teplá ruka hladila jeho záda.

Dobře.“

Snape se pomalu uvolnil v objetí.

Harrymu bylo dobře.

Svlékni se.“

Harry se začal třást, ale poslušně svlékl vrchní část pyžama. „Nezhasnete?“

Ne.“ Snape vstal a sundal svou noční košili.

Na okamžik stál před Harrym nahý. Harry se začervenal a odvrátil se, sundal si kalhoty a přičemž dával pozor, aby ze sebe nesundal deku. Nervozitou se celý třásl.

Postel se prohnula. Snape si lehl hned vedle něj pod přikrývku.

 

Doteky. Teplé dlaně. Citlivá pohlazení. Vyhýbaly se jeho klínu a místo toho sjížděly po všem ostatním. Hladil záda a ramena, dotýkal se jeho stehna a půlek.

Harry to nevydržel. Zasténal. Najednou dostal chuť odpovědět stejně. Pohladil a polaskal záda, krk, tvář – to, nač pohodlně dosáhl. Neměl tak úplně představu, co přesně by měl dělat. Muž spokojeně vydechl a zavřel oči. Bylo to tak krásné, že Harry pokračoval. Nadzvedl se a vzal do úst ušní lalůček. Vsál ho a skousl, stiskl jej zuby. Snapeovy dlouhé prsty se zapletly do jeho vlasů.

Tělo jeho milence se napjalo, penis ztvrdl. Sjel volou rukou k Severusově hýždi a stiskl. „Oh ano...“ vzdychl slastně Snape jemu do krku a prohnul se proti němu.

Při pohledu z očí do očí mu vyschlo v ústech. Přejel rukou po břiše svého muže, a s nelibostí zjistil, že zase zhubnul. Vzhlédl k němu se znepokojením. Severus nereagoval.

Vjel rukou mezi půlky a opatrně dráždil vstup do Severusova těla.Vzápětí pojal podezření, že se muž brzy udělá. Pokračoval svými prsty dál. Zintenzívnil dráždění. Muž spokojeně vydechl a zavřel oči.

Teprve se ztrátou očního kontaktu mu konečně došlo, co dělá. Uvědomil si to a zčervenal. Severusovy oči ho zase bedlivě pozorovaly a muž reagoval stoickým klidem.

Bylo to tak krásné, že Harry pokračoval, až dokud nebyl zastaven slovy: „Můžeme začít.“

 

Kdyby to bolelo, řekni. Přestanu,“ a v tu chvíli měl sílu udělat cokoli, zastavit rozjetý vlak nebo porazit Voldemorta, jen kvůli Harrymu.

Harry ho pozoroval, mysl klidnou a prázdnou; přikývl.

Severus se posadil mezi jeho nohy a roztáhl je ještě o kousek víc. Viděl, že Harry polkl.
Položil dlaň na Harryho koleno a v pomalém a jak doufal, uklidňujícím, manévru sjel v pohlazení po vnitřní straně Harryho stehna. Odpovědělo mu libozvučné zasténání. Neodolal, naklonil se a políbil ho na místo, které před chvílí studovaly prsty. Dostalo se mu opět zachvění.

Přemohl nervozitu i touhu začít Harryho hladit z vnější strany stehen. Byli nervózní, oba. Tohle si mohl odložit na potom. Odšrouboval víčko a namočil prsty do vazké hmoty.

Špičku penisu přitiskl k Harryho vstupu. Uvědomil si, že ho Harry sleduje, a tak vzhlédl pro potvrzení, zda může pokračovat, nebo příkaz, že má přestat.

Harry neudělal ani jedno.

A Severus si vymohl reakci. Mastnou rukou zajel k Harryho dlani, propletl prsty a přitiskl jejich spojené ruce do matrace, naklonil se nad něj. Vzal si polibek. Vymámil překvapenou reakci i vzrušený dech, zvuky, které zadusil v zárodku – a nebyly to zvuky protestu.

Buď tu se mnou.

Budu.
Přerušil polibek. Zahleděl se do Harryho očí a náhle tady byly, plně vědomé, plně souhlasné, zelené
duhovky upřené na něj v jakési vážné konverzaci, kterou nevedli, ale dost dobře mohli vést.
A Severus se k vsupu do Harryo těla přitlačil.

Harry okamžitě skousl ret.

Bolí?“ zeptal se Severus úzkostně.

Harry zvládl jen zavrtět hlavou. Spíš statečně než potěšeně.

Skutečně neviděl v jeho obličeji známky bolesti, spíš nepohodlí a tlaku. Posunul se. Pomalu. Pomalounku, dokud to šlo. A když to jít přestalo – příliš brzo – dokonce Harry vypudil z plic zadržovaný dech a sípavě, opatrně se nadechl.


Severus se vrátil trochu nazpátek. Pro něj to znamenalo jiskry potěšení, ale Harry se jen roztřeseně nadechl.
„– přestat?“ zmohl se na poloviční dotaz.

Harry jen zavrtěl hlavou a pak mu položil ruku na bedra. A přitáhl Severuse k sobě.
Severus se dlouze a volně nadechl. Uvědomil si, že Harrymu lhal. Když se vracel – posouval dopředu, zpět do Harryho těla – přesně si uvědomil okamžik, kdy Harry němě vykřikl bolestí a přitom se nedokázal v postupu vpřed zastavit. Cítil, jak padá. Padal do pekla, když se Harryho tělo prohnulo směrem od něj a zároveň vyklenulo.

Pořád se na něj dívaly dvě zelené oči. Ale jeho ruce se ho nepokusily odtrhnou od sebe, naopak se prsty kolem těch jeho se semkly těsněji a prsty na bedrech ho poškrábaly, ale více méně tiskly k sobě.
A v tom mimořádném, děsivém, kontrolu ztrácejícím momentu si naprosto přesně uvědomil, že zatímco on padal do pekla, vyvstala jiná, mocná síla, která mu nedovolila dopadnout na nejhlubší dno. Chytila ho spáry za ramena, vzepřela se jeho osudu, máchla křídly a pád okamžitě zastavila. Pak ho otáhla vzhůru – zpět.

Harry.
Nežádal přestat. Udělal to pro něj. Překonal bolest… pro něj. Pro jeh potěchu a kvůli jeho svědomí. V tom slastném tady a teď mezi nebem a zemí si byl nadpozemsky vědom faktu, že přetože nedodržel své slovo, Harry mu vyšel vstříc.

Bez toho by byli oba ztraceni.

Vytrhl se z toho oparu omámení, až když zaslechl milostné zamumlání naléhavého: „Severusi.“
Teprve tehdy si vzpomněl, že ještě nemusí být vše ztraceno, a pohnul boky.

Trefa? podivil se, když se hned na první pokus zvedl z Harryho úst nový němý výkřik, ale Harryho oči tentokrát potemněly ne strachem, nervozitou nebo bolestí, ale něčím novým. Vzrušením.


 

Bylo to, jako když se s Lily rozhodli kutálet se z kopce, oba šťastní, jeden se kutálel rychleji, ale druhý se k úpatí dostal taky; nebo jako když se předává olympyjský oheň nebo štafeta. Kaskáda posloupností, jedna zažehující druhou, ne první nebo poslední, ale operace celé skupiny pro dosažení cíle, kterého se stejně, stejně dosáhne. Občas si nedovedl vyvrcholení představit, bylo-li z lásky, jako něco, k čemu by nedošlo zaráz. A dnes pochopil, že to může být i ctivé sledování výrazů, pohybů, pocitů druhého, než se oddaně skutálí z toho samého kopce. V takovém případě nevyvrcholit zaráz přeci mělo smysl. Protože… bylo požitkem a smyslem sledovat Harryho tvář.


 

29.01.2018 11:21:40
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one