Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


84. Čínsko-mongolské-turecké říše





Viděl slzy na Potterově tváři, jak se lesknou a zatékají do vlasů a pomyslel si, že tohle přece nechtěl. Ať udělal cokoli, rád by to napravil. Natáhl ruku a dotkl se nožičky brýlí, která byla nejblíže jemu, a které si Potter nechal na nose.

Mladíkova tvář se k němu znenadání otočila, oči velké, zelené a vytřeštěné: „Pláčete,“ podotkl Severus. Pro něj to byl cizí koncept – pláč.

Ano,“ odpověděl Potter bezostyšně.

Přikývl: „Jsem tomu na vině?“

Ano.“

V temné noci prořezané jen svitem jedné svíce se na sebe zůstali dívat.

Mohu to odčinit?“ zeptal se Severus.

Nevím, odpověděl Harry upřímně.

Severus se opřel o loket, naklonil se nad Harryho a políbil ho na ústa.

Kradl mu dech, který svým pohnutím ukradl Potter jemu – dech a rozum. Co to s ním dělá? Má vůbec na něco takového právo?

Nevěděl, a tak Pottera jenom a prostě líbal, až dokud se mladík v jeho posteli neuvolnil a neusnul.


Když se ráno probudil, svítilo slunce a Severuse napadlo, že by si s Potterem mohli popovídat. Lépe řečeno – chtěl mu něco ukázat, a tak ho na to při snídani připravil a Potter se zdál zaujatý dostatečně na to, aby odložil dopisy pro charitu, které si schovával k vyřízení a na kterých měl teť velký zájem.

„Musím vám něco ukázat,“ řekl Severus a po těch slovech Harryho zavedl k jedněm dveřím, které otevřel. Pokračoval jimi po schodech kamsi vzhůru. Harry si uvědomil, že jdou do věže, o jejíž existenci neměl nejmenší ponětí za celou dobu, co na hradě se Snapem strávil. Na konci schodů se nacházely dveře. Otevřel mu je. Za nimi se před Harryho zraky rozprostřel neobyčejný a nečekaný pohled. Nejvyšší věž a zprostřed kamenné podlahy vyrůstající, velký, silný strom se spoustou listů, jehožkmen tvořily propletené větve a pulzujcí žíly života.

„Co je to?“ zeptal se zvědavě Severuse.

„Je to strom, který údajně zasadil některý z mých -“ zarazil se, zmlkl. Pohlédl k podlaze. „Je to dar, který dostal původní vládce této země,“odpověděl Severus a povzdechl.

„Původní vládce?“ podivil se Harry, a místo otázky, kterou Severus čekal, se zeptal: „Tato země měla jiného vládce?“

„Ano,“ přitakal Severus, ale necítil potřebu dál rozvádět své prohlášení. Místo toho obdivoval a zbožňoval Harryho výraz při pohledu na strom. To nadšení a jas a extáze, které se ho zmocňovaly. Nikdy ho nebude mít dost. Tak si ho užíval a slunil se v jeho nadšení a záři a nechával jím své srdce pookřát.




Do čínsko–mongolské-turecké říše slovutných kouzelníků vyjeli se stádem hypogryfů. Byla to dlouhá, náročná a kostrbatá cesta, na jejímž konci si všichni oddychli, že mohou z hřbětů těchto magických tvorů sklouznout a obdivovat dosud nepozané krásy Číny. Na ulicích vyšlapaných lidskou nohou přímo do půdy visely lampiony červené barvy a z každého druhého obchodu hrála zvláštní hudba, stánky voněly kořením a muži i ženy chodili zahalení v kimonech a zcela bosí.

„Nenechte se zmást,“ prohlásil jejich průvodce, „každý druhý z nich by vám rád sťal hlavu a donesl ji císaři.“

Harry se už nemohl dočkat, až Wru–in Kcha osobně pozná. Pohlédl na Severuse a docela ho uklidnilo, jak klidně se tvářil.


Harry byl přesvědčený, že takhle by se cítit neměl. Přemýšlel, co snědl nebo vypil, že mu bylo tak divně. V uších mu stále zněl šum vzduchu, který rozráželi, když na létajícím koberci projížděli Tureckem; mělo je dopravit do paláce císaře, kam podle Snapea a Davida měli namířeno a odkud se zase začne vyjednávat o jejich spojenectví. Cítil, jako by mu hrudí prolétaly šípy. Očekávají od něj, že tentokrát situaci zachrání? Proč? Protože se mu to povedlo minule – v Persii se šáhem? Nebo že se v Kastilii odhodlal promluvit? Vždyť byla úplná náhoda, že vytušil, co se po nich doopravdy chce. Navíc to byl způsob sebeobrany – v žádném případě se nechtěl stát ničí hračkou. Tím spíš, že mu to někdo měl poručit, nebo že Brumbál nebo Snape chtěli spojenectví s dalšími zeměmi snad za každou cenu. Všechno mělo víc řešení. Tak proč měl pocit, jako by se něco královsky podělalo tím, že se do situace vmísil? Teď, když mířili do Tureckého chanátu za dalším dobrodružstvím, začal se trochu bát, co je tam může potkat a co se od něj vlastně doopravdy očekává. Podle toho, co všechno mu Snape neříkal, usuzovat nemohl.

Jenže mu taky třeštila hlava. Po neochotém vnitřním souboji se s bolestí svěřil Elvíře.

„Prolétali jsme nad údolím jednorožců, králi. Mohl jste vdechnout pyl z jejich klů, který se tam brousí pro potřeby lektvarů,“ řekla Elvíra a soucitně Harryho poťapala po rameni. „Zeptám se našeho krále, zda by neměl pro vás nějaký lektvar na bolest hlavy… a ostatní příznaky.“

„Ne – ne, to je dobré. Půjdu za ním sám,“ řekl Harry, ačkoli nic takového neměl v úmyslu. Určitě to brzy přestane.

Naštěstí měl pravdu a brzy se zase mohl soustředit na to, co se kolem dělo. Rozrušilo ho, jak nádherný palác se před ním objevil. Takovou stavbu snad v životě neviděl. Trochu mu způsobem, jakým byla postavena, připomínala weasleyovic dům. Jenže zatímco dům Weasleyových se skládal z pater domu, chán v tomto paláci postavil palác na paláci.

Magie byla vidět – vznášela se směrem nahoru jako bublinky vody a pableskovala duhovou modrofialovou barvou.

„Vítejte,“ přivítal je vrchni velitel obranných magických vojsk a v tu chvíli, kdy ho Harry pozdravil, si ho přestal všímat a začal si povídat se Snapem. Harry brzy zjistil, že ho naslouchání způli zábavné a způli nudné konverzace nebaví, a tak se začal rozhlížet kolem dokola po točitých sloupech a zlatě orámované, čtvercové fontáně uvnitř paláce. Na stěnách visely zlaté a rudé gobelíny a místo obrazů také různé znaky, které Harrymu připomínaly dřevěné vyřezávané hieroglyfy nebo čínské znaky. Podél stěn se táhly dřevěné, těžce a vážně vypadající skříně.

David zahlédl, že si jeden z obrázků docela dlouho prohlíží, a tak mu řekl: „Jsou to královské insignie. Popisují, jak se panovník dostal k moci, když víte, jak je přečíst.“


Vypadalo to jako dopoledne, které nepřinese žádné výsledky. Znudění a protivní, mrňaví šikmoocí kouzelníčci se hnízdili namačkaní jeden vedle druhého, pokřikovali na sebe jazykem, ktrému Harry absolutně nerozuměl a nezdálo se, že by se chtěli v nejbližší době utišit, aby nechali Harryho promluvit. Popouzel ho už ten prostý fakt, že se mu zcela evidentně rozhodli nedat ani šanci. Usoudil, že ho nemají rádi už jen proto, že je Harry Potter a ani ho nenapadlo, že je to jejich zvyk před započetím výslechu. Teprve když povstal císař Wru–in Kcha, místnost zmlkla, jako když sfoukne plamen svíčky.

„Drahý lide,“ rozkňučel se císař pištivým hlasem, a na jeho lid se ten nesoucí se hlas zdál mít hypnotické účinky. „Pravím vám – slyšte, co nám zde chce náš přítel, král země norvežské sdělit.“

Ustoupil stranou a nechal Harryho vystoupit na podium.

Harrymu se potily dlaně, vlhly a ničily papír, který držely. Na něm měl Harry seznam všech věcí, které říct měl, slova, která použít nesměl a témata, kterým mu přikázali se vyhýbat.

Začal s lámaným pozdravem a vysvětlením, proč sem přišli. Dostal se až tak daleko, že začal nabízet pomoc s raněnými a válkou postiženými vojáky, když se císař dotčeně, uraženě, ale i majestátně postavil na nohy a zvolal:

„Nepleťte se do našich interních záležitostí! Jsou to naši lidé a my se o ně dokážeme postarat sami.“

Zněl uraženě a Harryho s dotklo, že nadřazují sebe a svou čest nad životy těch druhých, i když by jim pomoct mohli. Horkokrevně proto vypěnil: „Jste za své lidi zodpovědní!“
„Zodpovědnost? Kážete nám o chlebu a pijete víno. Sami máte vlastní problémy! Proč se nestaráte o ně? Já vám povím, proč ne – neumíte to a chcete nás do toho zaplést. Myslíte, že si nepamatujeme, jak jste se spolčili s Finskou republikou proti nám? Byl to skandál – podvod!“
Severus se neudržel; věděl, že problém není v tom, v čem si Potter bude myslet, že je. Proto vstal a celé hale, v níž Potter doposud vedl proslov, řekl: „To nebyli my, kdo porušil dohodu o neútočení a s námi dvěma finská rozhodnutí nemají žádnou spojitost!“

„Neoceňujeme podraz bratrů, a už vůbec ne rodu,“ prohlásil Wru–in Kcha a hůlkou klepl o podlahu.

„O co se v tom sporu jedná?“ zeptal se Harry duchem nepřítomně, když viděl Severusův výraz a slyšel jeho zapálenou řeč a ohlédl se před celým shromážděním významných čínských kouzelníků z Wru–in Kchana na manžela.

„Váš manžel, pane Pottere, nám vyčítá, že jsme zakročili – abychom předešli zkáze naší kultury, když jste se do ní vy, evropští kouzelníci začali navážet.“

„Omluvte nás,“ řekl stručně Severus, otevřel nízká vrátka, která oddělovala hlediště od jeviště, na němž Harry vystupoval, popadl ho za ruku a vytáhl ven.


„Nepřijde vám hloupé, že jsme přerušili…?“

„Vůbec,“ prohlásil Severus a otočil se k Potterovi. „Něco jsem vám neřekl. Nikdo o tom neví, je to rodinné tajemství – spíš mýtus, a navíc neověřitelný. Nedochovaly se žádné…“ Severus zmlkl, narovnal se a rozhodl se čelit tomu jako člověk. Podíval se Harrymu do očí: „Je to příběh starý jako lidstvo samo. Matka mé babičky…“

„Rheia?“

Severus se hromově zamračil: „To byla matka mého otce. Můžu mluvit?“

„Ano,“ řekl Harry dostatečně pokáraně a sklopil zrak.

„Tedy – matka mé babičky se zamilovala do čínského císaře, čímž naše spojenectví i přátelství padlo. Vzniklo povstání a za jeho rozpoutání viní čínští kouzelníci mou prababičku. Jistěže je to hloupost. Stalo by se to i bez ní. Ale…“ povzdechl si a začal chodit kolem dokola v neklidném kruhu. „Finská republika a hlava jejího státu byla, co pamatujeme, spojencem Čínského ministerstva kouzel. Tehdy se ale z m neznámých důvodů přidali k nám. Kouzlo je v tom, že my jsme to nechtěli a Finové nám pomáhat nemuseli.“

„Číňané vám vyhlásili válku?“

„Skoro. Doživotní nepřátelství.“

„Tak proč tady jsme…?“

„Protože naše zákony a směrnice byly obnoveny. Doufal jsem…“

„…že je přesvědčíme?“ dokončil Harry s nadějí v hlase a Severus se na něj podíval. Harry se znervózněle ošil.

„Pane Pottere. Vy jste…“

Taky se mu vůbec nelíbil ten tón a pohled, s nímž na něj Snape přišel.

„Jste to jedině vy, kdo by ho mohl přesvědčit, aby…“ Severus polkl. Tekhle to nechtěl formulovat, neměl v úmyslu to formulovat takto, přesto to dořekl, „aby zrušil to obvinění, že byla má prababička…“

Harry k němu pokročil a dotkl se jeho předloktí: „Přejete si to?“

Severus se mu podíval do očí: „Přeji si, abyste měl co nejvíce spojenců.“

Harry polkl. Věděl, že je to pravda, taky věděl, že je to pro Snapea velmi těžké, říct mu své přání. Možná to dokázal jen díky tomu, že byl rozrušený z… vlastně ze všeho. Přikývl a obrátil se ke dveřím, ale Snape ho chytil za ruku:

„Pane Pottere, měl byste vědět, že má prababička nebyla zcela nevinná a její chování stálo více než deset milionu lidí život. Kouzelníci, se museli vystěhovat. Zemřeli na hadí hladomor. Rozumíte, co chci říct?“

„Dobře,“ odpověděl Harry vážně, ale s lehkou myslí, podle čehož Severus věděl, že nepochopil nic.

Přesto ho nechal jít zpátky vyjednat jim… spojence.

„Počkej, Wru–in Kcha,“ ozval se v hale ženský hlas a na podium přicupitala malá číňanečka. Vypadala jako křehká porcelánová panenka v bílé masce a kimonu, které ji tak svazovalo, že nemohla chodit. Otočila se k Harrymu, jednou, rázně a zkušeně se mu uklonila a dál si ho nevšímala – šla se pozdravit s císařem Wru–in Kcha, kterého políbila na tváře.

„Nesuď jej přísně, bratře. Chci o jeho osudu rozhodnout já.“

Wru–in Kcha se krutě pousmál: „Sestro.“ Neviděl v tom problém. Jeho sestra vládla stejně jako on, ačkoli na setkání v hale obvykle nesměla, jelikož byla žena.

„Váš rod mému lidu velmi ublížil,“ otočila se ke Snapeovi.

Severus sklonil hlavu; cítil v jejích slovech výčitku a považoval ji za oprávněnou.

„Ale vy ještě nevíte, proč naše rody válčí, Harry Pottere. Och ano, já vaši rozmluvu ve vedlejší místnosti slyšela.“

„Poslouchala jste?“ zeptal se Harry bez mála dotčeně.

„Spíš bych to formulovala tak, že jsem byla celou dobu v místnosti a vy jste si mě nevšimli,“ vysvětlila mu princezna Číny a její ústa se nepohnula, jak by Harry čekal od úsměvu, jen její oči se rozsvítily. Musel její účes obdivovat. Ty třásně byly tak k – udělal by si z nich střapec na závěs. Harry z jejího tónu vycítil, že není dotčená – nedivil se, na rozdíl od Snapeova vražedného pohledu jí zvědavost opravdu nevyčítal.

Usmál se na ni zubatým úsměvem a pokrčil rameny: Neplecha ukončena.

„Nepřímo jste nás obvinil ze zrady,“ obrátila se na Snapea.

Snape to nijak nepopřel.

„Přitom vaše prababička ublížila a zhanobila mou tetu. Vy vůbec nechcete chápat ani naše zvyky a ai hloubku ženské bolesti. Vy máte války a zradu. My zase známe odplatu,“ dívali se na sebe se Snapem chladně. Poté se mladá žena brátia zpět na Harryho: „Ano. Žena naše spojenectví rozbila, myslím, že by jej měla zase ona slepit. Chci jim pomoci, bratře,“ otočila se princezna na císaře Wru–in Kcha a ten zařval surovým vztekem.

„Dobrá, ale máme podmínku,“ prohlásil nesmlouvavě a nespokojeně císař Wru–in Kcha. „Své rozhodnutí vám sdělíme, až uvidíme, jaký tah zvolí Finsko.“

Harry ze zoufalství přikývl. Neměl na výběr. Už nevěděl, jak jinak na situaci reagovat.

Z Číny odjížděl Harry s vědomím, že se mu podařilo téměř nemožné – měl z toho radost a zároveň strach a nějak se mu vůbec nechtěl líbit princeznin pohled k jeho manželovi. Severus odjížděl s Číny a věděl, že až válka s Temným pánem skončí a Norvežsko bude stát na vlastních nohou, bude ho chtít sestra Wru–in Kcha najít a zavraždit, a zároveň byl na Pottera nesmírně hrdý.

Ano, v tomhle kole Harry vyhrál.

04.04.2018 19:26:36
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one