Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


„Mohu?“ zeptal se rytíř. Usedl naproti do křesla, oči se pečlivě vyhýbaly nechtěnému střetu. Zamračení: „Draco…“

„Draco…“ zopakoval po něm král, propadliště myšlenek, do kterých se uzavřel – okolní svět nevnímám a nevím, co je teď a tady – si vybíralo daň; nepozornost.

Rytíř se neodvažoval krále znova přerušit. Takže seděli před krbem a mlčeli, rytíř nemyslel na nic, král myslel na vše a výsledek byl naprosto stejný. Jak… normální.

„Můj mladý aristokratický rádce mi chybí,“ připustil král obezřetně, „možná ho pozvu.“

Severus Snape se zatvářil spokojeně; chystal se k odchodu. Na poslední chvíli se zarazil, zůstal sedět, lokty opřel o kolena, dlaněmi si podepřel čelo: „Oba jsme ho znali, oba nás vychoval. Ne, slova o ‚vině a namyšlenosti‘ nejsou má, ale já byl poslední, který je mohl šířit.“

„Byl?“ zvedl král zaujatě obočí.

Přikývnutí: „Teď jsme dva.“

Králova ruka přejela přes jeden z hrotů koruny, pak ruka zamířila přes kořen nosu k očím, pevné promnutí, povzdech: „Proč si pamatuji čím dál tím míň?“

Ztuhnutí, dvě roztřesená nadechnutí: „Pozvěte Draca, vaše veličenstvo.“

 

„Už je to příliš dlouho… králi, prosím, snažně vás prosím,“ zaúpěl zoufale aristokrat ve svém stříbřitém plášti.

„Už jsem vám řekl, příteli Draco – nechci vědět, o co přicházím. Svůj úkol jsem splnil. Nechci s tím mít nic víc společného.“

Bezradný pohled ke koberci: „To přišla Severusova snaha vniveč? Proč jste ho tedy žádal o pomoc?“ vpíjely se šedé oči do zelených a žádaly o nápovědu.

Královy oči se provinile stočily ke koberci: „Ještě doufám,“ byla králova jediná odpověď. „Teď jděte.“

„Je to tak…“

„…strašně dávno, vím, vím… Musím pryč – to už jsem slyšel. Bylo vám odpuštěno, můj aristokratický příteli. Poděkujte svému kmotrovi a rozlučte se.“

Draco neochotně odešel. Král se slůvkem nezmínil, že by mu odpustil i bez intervence Severuse Snapea. K čemu taky?

 

Poslouchat se nemá. Ví to každé malé dítě. Je to zásada. Je to pravidlo. Je to povinnost a čest. Jakožto zákonitost je tedy přirozené, že je to první ze zákazů, které se porušují. Král nalepil ucho na dveře, krk stáhlý – proč chtějí mluvit o samotě?!

„…co nejdřív pryč, neumíš si představit…“

„Vydrž to, Severusi, ještě alespoň chvíli. Pár dnů. Pak ho požádám, jestli bych si s tebou nemohl udělat volný víkend.“ Nadějné a zoufalé, přemlouvavé: „Nesmí tady zůstat sám…“

Kyselé a uštěpačné: „Pokud nevydržím, nepomůže mu už nikdo. Vždyť i ty jsi odsud utíkal.“

Dotčené: „Snažil jsem se. A ne, nejsem tak silný jako ty. Ale prosím tě – vydrž tu s ním alespoň do víkendu a působ…“

„Nemusí,“ rozrazil dveře. Rytíř okamžitě sklopil zrak, černá clona, spustil ruku z límečku a narovnal se, Draco se zběsile otočil a uklonil – byť ani to nestihl, když ho králova ruka zarazila v pohybu – „volno mu dávám teď. Nemusíte tady se mnou být. Nikdo,“ Harryho oči se zabodly ze Severuse do Draca.

Draco se nadechoval, rytíř mlčel, Harry mávl rukou: „Ven.“

A další část stromu seschla a zčernala.

 

Tři prostá zaklepání, kteráž král ignoroval. Další a další várka. Ne že by mu to lezlo na nervy. Bum. Měl dost času, bum, bum, železnou trpělivost, buch, buch, drtivé sebeovl…

„KDO vám dovolil vstoupit sem bez vyzvání?!“ zaduněl králův hlas pracovnou.

Úklona, narovnání, pohled k zemi – klasika: „Omlouvám se, pojala mne obava, že nejsem slyšet,“ a touha vytočit. Král se nadechoval. „Navíc mi došlo, že byste mě nenechal ujistit vás,“ přerušil Snape krále překotně, „že na té chodbě jsme nemluvili o vás. Bylo to o tomto místě,“ vysypal ze sebe, podivně napjatý. „Toto místo,“ odkašlal si, když se Harry neměl k reakci, řeč zpomalil, „vysává energii a radost, naději, štěstí. Pomalu. Nepostřehnutelně, o to nebezpečněji. Proto musíte pryč, králi.“

A opět nic. Rytíř dvakrát zamrkal, uklonil se a vycouval z místnosti.

Pět dní, Harry vydechl a opřel se, pět dní… myslel, že je sám. Zase se sbíral, učil se žít sám, spokojen – nešťastný, zbytečný a marný! – aby se dozvěděl, že to byl omyl?!

Ale vrátil se. Je zpět. Jak málo stačí…? Úlevně se sesunul níž do židle. Vše je zase dobré. Nějak… Nějak.

01.02.2014 10:59:31
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one