Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


„Takže?“ temná noc, dusivá, ve které se nepohne ani jeden list. Vzduch stojí a magie…? Kdy ta naposledy pomohla? Tvář z temnoty pozvedne svůj uštvaný pohled k mladšímu muži. Ten se tváří stejně nešťastně. Snad jen s důstojností snáší zprávy, které má za úkol podat. Vybrečet se může potom. Anebo vyvztekat.

„Je mi líto, pane,“ ale do očí se mu už nedívá. Místo toho sleduje jediný světlý bod, který se v kanceláři nachází. Lampičku, která je dost silná na to, aby osvítila desku stolu, ale příliš slabá, aby osvítila i tvář muže nebo víc z kanceláře. „Dnes jich bylo pět.“

„Pět?“ zamračil se muž sedící za stolem a nepohodlně poposedl. „Vždyť včera už zemřel jen jeden. Myslel jsem, že když se ten počet doteď snižoval…“

„Léčitelka vás varovala, pane,“ odpověděl stojící muž, „to, že včera zemřel jen jeden, nemělo nic společného se zlepšením situace. Byla to jen…“

„A s čím tedy?“ vyštěkl muž, který nechtěl slyšet nic o náhodě.

Mladší muž přešlápl z nohy na nohu a trochu si odkašlal: „Léčitelka tvrdí, že lidé umírají po vlnách. A že pokud brzy nepřijdeme na to, co se děje…“ nedořekl.

„To není možné,“ zhroutil se sedící muž víc do židle, na níž seděl a podepřel si hlavu dlaněmi, ve kterých se o něco později ztratila už tak chabě se odrážející plocha očí. „Proč to nikdo neumí pojmenovat a hlavně vyléčit?“

„Všichni se snaží, pane, najít nějaký lektvar nebo kouzlo… ale bezvýsledně. Navíc jako by všichni ti, kteří se tak snaží, sami o to rychleji podléhali…“ pokračoval mladší muž neochotně, ale postup jeho slov byl zaražen prosebným zvoláním: „Ne, prosím, dost. To nechci slyšet…“

Mladší muž se přiblížil o půl kroku ke stolu: „Ale je mou povinností vám sdělit i tu druhou část… pane,“ dodal si odvahy.

Muž na židli opatrně vzhlédl a v místnosti se na okamžik zastavil nejen vzduch, ale i čas. Němý pohled muže vyzval, aby dořekl, co přišel říci.

„Za dnešek třicet nakažených,“ vydechl mladší muž a pokračoval, „to znamená, že na ošetřovně máme už…“

„…osmdesát lidí, chápu,“ dořekl to za něj muž v křesle a silně zbledl.

„To jest dvacet dospělých lidí a šedesát dětí ze školy. To je čtvrtina, pane. Za pět dní. Pokud to tak půjde dál…“

„Oh ano, já chápu.“ V místnosti zavládlo ticho, přerušované jen mírným vrčením lampičky na stole. Starší muž nesnášel tu lampičku. Připomínala mu…

„Dvě stě,“ dořekl konečně mladší muž. Starší na něj vzhlédl a podíval se na něj téměř vyčítavým pohledem. „Včetně našich bystrozorů. Učitelů. Včetně nás, pane, pokud s tím něco neuděláme…“

„Já tomu rozumím!“ přerušil ho muž již naštvaně. Rychle se však uklidnil a dodal potemněle své: „Omlouvám se. Já jen…“

„Chápu, pane. Ale musíme s tím něco dělat. Jen všichni v našem městě… mohou zemřít a co dál? Třeba… třeba se to rozšíří a…“

„Jak si můžete být tak zatraceně jistý, že je to nakažlivé?! Vždyť někteří z nás…“ nedořekl. Některým z nich nic nebylo, ale to nemělo co dělat s faktem, že to snad není nakažlivé.

„Pane?“ ozval se znova mladší muž.

„Copak? Máte snad pocit, že v tomto bodě vás zastavím?“ zeptal se mladšího starší muž unaveně.

Mladší muž přikývl a zachmuřil se: „Děti budou umírat rychleji. A staří. Musíme s tím rychle něco udělat.“

Muž jen těkal pohledem po stole a pak náhle, jakmile mu došel obsah sděleného, vyděšeně vzhlédl: „Děláte si legraci?! To nemůžeme!“

„Chápu, pane, ale jakmile se ty děti narodí s magickým jádrem a udělají své první kouzlo, nemohou už bez magie přežít. Máme tu padesát těhotných, některé čekají dvojčata. Musíme jednat rychle. Nemáme záruku, kdy získají své magické jádro. Možná, když budeme dlouho váhat, nebudeme mít jak ty děti magie zbavit…“ a pak dodal poněkud mírněji a zoufaleji: „Netěší mě to, ostatně má žena je také těhotná a já chtěl mít doma čaroděje s hůlkou a kouzly a létajícího na koštěti. Ale raději než aby mé dítě zemřelo, budu volit mít doma motáka nebo… mudlu,“ vydechl těžce.

„Oh, Davide… mě to tak mrzí,“ ozval se muž z křesla, který si teprve teď plně uvědomil, jak moc trpí i člověk stojící před ním.

„To nemusí,“ odpověděl David pevně, „chci jen vědět, co s tím budete dělat, pane.“

Muž z křesla položil velké dlaně na stůl před sebou, předklonil se a jeho tvář konečně osvětlilo světlo bzučící lampy: „Ještě něco zkusím,“ odpověděl Davidovi starší muž. „Možná je to pošetilost, ale…“

„Prosím, pane, mluvte,“ naléhal stojící David.

„Možná na to přijdete sám…“ význačně se podíval na svého podřízeného.

Chvíli, jen okamžik, byla místnost naplněna bezduchými myšlenkami. Poté se oči mladšího muže rozšířily údivem: „Ale…“

„Ale?“ zeptal se zvláštním způsobem starší muž. „Nedomnívám se, že tady ale existují. Navíc – komu jinému na nás má záležet nejvíc, pakliže ne jemu? Na koho jiného se obrátit? V čí kompetenci může být řešení tohoto problému, pokud ne v jeho? Má k tomu předpoklady. Má snad i prostředky. Má právo to vědět.“

„Neříká se mi to snadno, pane,“ a mladík tvrdě polkl, jak nevěděl, kde by spočinul pohledem, takže se jím zastavil na půli cesty ke svému nadřízenému, „ohrozíme ho. To si naše země nemůže dovolit. Řekl, že ho můžeme kontaktovat jen v nejvyšší nouzi a já věřím, že…“

„Že co? Že nenastala?“ podivil se starší kouzelník Davidově neochotě. „Vy to zjevně nechápete, příteli. Jeho lid umírá. Jeho rozkaz byl jasný – pokud se bude dít něco, co by nás ohrozilo víc než kontakt s ním, máme ho povolat. To rozhodnutí není naše, Davide. My si nemůžeme vybírat. Už teď je příliš pozdě a…“ a veliteli došla energie. Svezl se zpět do křesla a šeptem pronesl: „Pokud se to dozví Popletal, zničí nás. A náš pán nám neodpustí.“

„Co po tom ministrovi vlastně je?“ zeptal se mladší muž a v očích mu zahrál kus pohrdání, který se odrazil i v očích toho staršího.

Vzdor tomuto souznění zazněla příkrá slova druhého sedícího muže: „Žertujete?“

„Stovky let s ním naše země nemá cokoli společného. Proč by se měl do nás navážet zrovna teď?“

„Je pravděpodobné, že vám žal zatemnil rozumné uvažování. A přece vás prosím, abyste se na chvíli vzpamatoval, Davide – kdy naposledy, ptám se, britské ministerstvo zajímala naše samostatnost? Kdy v dějinách se nás nesnažili dostat zpátky pod nadvládu? A předně, Davide, předně – zapomínáte tak rychle? – co nové volby? Drahý Popletal má na svém kontě tolik minusových bodů, že by to jiný nenasbíral za celý život. Co myslíte, že s námi udělá, když se mu namane první příležitost potopit našeho právoplatného pána? Domníváte se, že ho podrží?“

„Obávám se,“ vystoupila třetí osoba z nejtemnějšího koutu pracovny a stoupla si tak, aby její zástěru a suknici osvětlovala ona nedostačující lampa na stole, „že náš pán na tohle sám stačit nebude. Ano, možná dostaneme protijed. A ano, možná se mu podaří přežít odhalení našeho vztahu k němu. Ale zamyslete se, pánové – Popletala stěží zastaví čistokrevný rod, původ, strádající země nebo minulost našeho pána. Nikoli. Přijde s největší trhlinou v plánu – s dědicem. Náš pán ani jeho původ v Británii neohromí. Nemá tu moc. A přiznejme si to otevřeně – Kornelius Popletal je typ člověka, který je mu na místě ochotný vybrat nějaký póvl, jen aby ho vyšachoval ze hry a nás tím dostal do svých spárů. To ale nemůžeme připustit,“ a drobná ženská ruka praštila dlaní do stolu. Žena se sklonila a vlasy barvy slámy jí vypadly z nedbalého drdolu: „Pokud nevznikne unie s někým, kdo má vliv v Británii, je po nás. Žádám vás, než podniknete jakékoli kroky, zvažte má slova.“

Starší i mladší muž vzdechli, ten starší se snad snažil shodit z prsou balvan: „Rozhodně máš pravdu, Elvíro, rozhodně…“ Žena jen odpovědně přikývla, evidentně nenadšená se zase narovnala.

„A vy o někom takovém víte?“ uhodil na ni mladší muž; jeho neochota cpát svému pánovi do ložnice kohokoli – a kohokoli cizího – byla zřejmá. Vždyť je to obchodování! Zaprodávání duší! Kdyby si on nesměl vybrat dle sebe… zoufalství z něj při tom pomyšlení prýštilo.

„Uklidni se, Davide. Náš pán byl od mala srozuměn se situací. Od kdy si královské rody vybíraly? Od kdy si šlechta vybírá?“

„Nejsme ve středověku,“ naléhal David.

„Ale průmyslová revoluce v našem světě také zrovna nepropuká, že?“ odbyla Davida jízlivě Elvíra. „A ano, pane, někdo mě napadl. Ovšem je tu jeden háček…“

„Jen jeden?“ povytáhl velitel obočí.

„Odpusťte – hrubě jsem podcenila svá slova. Ten háček je ve skutečnosti nekonečně dlouhý ostnatý drát problémů počínající tím, že ten člověk je všemi hlídaný jako oko v hlavě, pokračující tím, že náš pán k němu chová stejné antipatie, jako je tomu i naopak, a konče nekončícími problémy, které se na dotyčného balí. A přece…“ nadechla se, aby přerušila jakákoli slova z úst mladšího i staršího muže, „je tak mocný, známý a důležitý, že v něm spatřuji jedinou možnost na naši záchranu.“

„Kdo je to?“ naklonil se dychtivě nejstarší muž v místnosti k teplu lampičky a hltal každé Elvířino slovo.

Temnota, bubnující déšť a jakýsi skřek zvířete pohltily zašeptané jméno z Elvířiných úst. Její slova zanechala pracovnu strnulou v tichosti.

„Jak jej chcete přimět, aby spolupracoval? A jeho strážce?“ zeptal se nejmladší muž.

Ženina ramena poklesla: „Zatím nevím,“ přiznala a pokorně sklopila zrak, „ale pokud smím, ráda bych to našemu pánu jela vyřídit osobně.“

Nejstarší muž zamyšleně pokyvoval hlavou, ačkoli jeho obočí se stáhlo nelibostí a tvář potopená v temnotě vykouzlila na svém povrchu o vrásku starosti navíc. Nadechl se říkaje: „Někoho pošlu s vámi.“

Žena přikývnuvši a pokleknuvši odpověděla: „Děkuji.“

 

23.02.2014 15:55:32
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one