Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Za vším stojí čtyřlístek

Za vším stojí čtyřlístek - obrázek

Za vším stojí čtyřlístek - obrázek

Náladovka, kupodivu šťastné rozuzlení. Harry (alá já) našel čtyřlístek a narodilo se mu děťátko. :)

Abyste si nemysleli a já ze sebe nedělala chudinu… (chudáček Tartuffe!)

:D XD Napsala jsem Vám povídku, která se netýká jen mě. Ale taky mě. :D Včera jsem Vám slíbila za odměnu něco optimistického… tak TADY. Poslední – nutně se musím naučit psát ne jen depresivní povídky, ale umět vám předat i optimismus. Suma sumárum: mám se ještě co učit. :)

Waring: Inspirováno autobiografickými prvky.

Pozn.: Inspiováno dnešním dnem, 23. 6. 2008.

Po zkouškách. Konečně! Všude volná, klidná nálada. Nemohu uvěřit… Je to tak… osvobozující! Přestože se mě to až tolik netýká. Venku je nádherně – slunce svítí, vítr čechrá vlasy trávě. Je to dokonalé. Dokonalejší to už ani být nemůže.

Jen jedno – ředitel Brumbál svolal cvičný poplach. Že prý kdyby někdy v Bradavicích hořelo, aby byli studenti připraveni. Taková hloupost! Všichni den za dnem vyčkávali, jakéže datum bude pro cvičný poplach stanoveno. Jistě, ať si dělají poplachy… ale bez bystrozorů! Zdržuje je to od práce – opravdové. I tak mu ta hloupost nedokázala smazat úsměv z tváře. Ve vzduchu voněly květiny. Šeřík, bez… Obloha jasně modrá. Obláčky na obloze vyvolávaly pocit mravenčení v břiše. Už dlouho se nepohybovaly tak ladně. Nebo jen on je tak šťastný?

Ajéje – svolávací kouzlo. Takže začali. V mžiku se přemístil s dvěma dalšími kolegy do Prasinek a odtud na košťatech do Bradavic. Prváci slušně seřazení, zato sedmé ročníky se bavily a propukávaly v hlasitý smích, když jeden z jeho známých – pan Perkins – stříkal vodou po střeše Bradavic. Mladší byli zmatení, nevěděli, co si myslet ani co dělat. Čemu věřit, když zaznamenali chování svých starších spoluškoláků. Harry musel ředitele upozornit, že by měl říci žákům o přemístění na košťatech do Prasinek. Když mu tuto informaci sděloval, ředitel kýval hlavou. Vzápětí se otočil. Přešel k dětem. Po cestě řekl zástupkyni McGonagallové – na kterou Harry velkodušně kývl v pozdrav, který mu ona opětovala – a zástupci Snapeovi – probodli se ne zrovna potěšeným pohledem, ale kývli na sebe – aby mu pomohli a oni dva se přesunuli ke dvojičkám studentů stojících ve skupinách, aby vysvětlili, oč běží.

Harrymu se ty tváře stejně zdály popletené – to o tomto zásahu nevěděli zhola nic?

Koutkem oka zabloudil do rohu k přihlížejícím, kam se vmáčkla Rita Holoubková a další novináři. Dokonce ani její zkoumavý pohled a obličej plný překvapení z opětovného setkání právě s ním mu nemohl zkazit tu radost ze vzduchu, který kolem něj na koštěti za chvíli bude svištět a z občasných obláčků, které se kolem shlukovaly na jinak jasně modré, letní, bezútěšně nádherné obloze.

Pootočil hlavou a zahlédl tu jedovatou, slizkou, drzou a do nebe volající mrchu, Umbridgeovou. Ani ta mu však na náladě neubrala v těch svých distancovaných šatech fialovo-růžové barvy.

Začínalo to – on a jeho kolegové směřovali košťata, na kterých letěly nejprve nižší ročníky. Když přijeli na místo, zase se vrátili a zase vedli další, starší ročníky, dokud u Bradavic nestála jen poslední skupina.

Po trávníku si to šinul až k řediteli a jeho zástupcům, sedmému ročníku. Filchovy, mladinké pomocnici madam Pomfreyové.

Náhle – ani neměl zdání, ani rozum z toho nutkavého pocitu podívat se dolů, ale učinil tak – zahlédl jetel.

Kolegové služebně starší i mladší ho předběhli, už jen jeden se pozastavil, aby jízlivě poznamenal: ,,Hledáš čtyřlístek, kamaráde?”

Hledal? Sám nevěděl…

Nikdy nic takového nenašel a asi ani neměl dost trpělivosti něco takového hledat, posléze najít. Když nyní směl – u Dursleyů by hledání čtyřlístku neprošlo – zdálo se mu to zbytečné, čas zabírající hledání bez nějakého zvláštního smyslu.

Vlastně v to ani nedoufal, když se skláněl a česal jetel, což jej za chvíli unavilo a chtěl, aby se kolegové konečně vrátili i s dětmi a profesory. Ta zelená, na kterou po léta nebyl navyklý, mu táhla oči.

Pohled mu padl sotva centimetr od špičky boty.

Znáte ten rozporuplný pocit, kdy se skláníte pro zdánlivý čtyřlístek a zkušenosti vám říkají, že to bude zase jen iluze, jen klam očí a dalších dvaceti trojlístků, které se kupí na ten jeden, který vás zaujal, ale na druhou stranu srdce zaplesá, že by to konečně mohlo být ono?

Tak se zkrátka sehnete za čímkoli, co by vám jen vzdáleně připomínalo čtyřlístek ze zvyku, z jakési trapné nutnosti. Jen proto, že si říkáte: Proč se nesehnout ještě jednou, dvakrát, třikrát, když už jsem si s tím dal tu práci a věnoval tomu ten čas?

Přesně s týmiž pocity se skláněl ke svému cíli. Zahlédl cosi, co by mohlo být to ono. Nejprve na to pořádně zaměřil oči. říkal si: Tak to zkusím, stejně to bude se stejným výsledkem. Ale tomu tetelivému pocitu se neubránil. Když rozčísl okolní jetel, myslel, že si s ním pohrál jen jeho zrak – to není pravda! Nemůže být! Takové štěstí nemám!

Utrhnul malé, zelené cosi. Přiblížil kus plevele do úrovni očí. Na tváři se mu rozlil blažený výraz, byl jako v mrákotách. Ani jsem nevnímal, že na něj volali. Svému štěstí nevěřil. Komukoli by teď sdělil: ,,Podívej se na můj první čtyřlístek!”

Nesdělil nic, místo toho vložil Štěstíčko do peněženky. Dohnal ostatní a vzlétl s nimi k obloze. Té nádherné, modré obloze, již okupovaly bílé shluky mraků. Ne těch, které by vás svou přítomností obtěžovaly, spíš těch, které svlaží nepříjemně teplé, letní dny.

V břiše neustálý blažený pocit euforie z něčeho, co jste dávno vzdali a nyní se vám to podařilo. To, že jste to kdysi vzdali, přece nezmenšilo radost z dosáhnutí jednoho z menších cílků a cílečků. Snad proto, že to nebyly ty velké cíle, za nimiž se dennodenně honíme. Postě jen něco, nač s úsměvem vzpomínáme jako na honbu za pokladem ukrytým piráty na vzdáleném ostrově, pro mladé chlapce tak nebezpečném, plném nástrah.

Už se nemohl dočkat chvíle, kdy ho ukáže své ženě. Možná i kmotrovi, až přijde na besedu. Vystaví ho. Až se narodí malý, bude to jeho Štěstíčko. Věnované jemu.

Prolétli do Prasinek, načež měli bystrozoři jakožto pouhopouhý evakuační dohled propustku. Mohli si zaletět, kam libo. Tak se rozhodli jít do hospody. Harry vytáhl čtyřlístek jen na pár okamžiků, pár útržků času, aby se přesvědčil, že nesní. Dnes byl tak neobyčejně nádherný den!

Vrátili se na stanici – vždy tam trčeli, když se nic nedělo a Harry by tam trčel, i kdyby se něco dělo, protože jeho žena je…

,,Potter?”

,,Potter?”

,,Kde je Potter?” rozléhalo se to chodbou dál a dál jako lavina, až to dorazilo i k jeho uším.

,,Potter okamžitě k ministrovi!”

Harry běžel. Po chodbách srážel vše, co mu překáželo. Udýchaný vpadl o oficírny.

,,Gratuluji,” ani ministrův neupřímný, strojený škleb mu nemohl ubrat na radosti.

,,Gratuluji, ano, ano. Doufal jsem v to, že budu mít tu čest,” ale netvářil se, jako by mu bylo ctí, spíš jako kdyby spolkl citron, ,,že budu mít tu nesmírnou čest vidět váš obličej a vaši radost, až vám sdělím tu výjimečnou událost, skvělou zprávu, horkou novinu.”

,,Pane?” zeptal se zmateně, podvědomí mu odmítlo prozradit, co vědělo, i srdce splašeně bijící mu neprozradilo, co vycítilo.

,,Váš syn se narodil. Vaše žena i dítě jsou u svatého Munga. Oba v pořádku.”

Syn? V Harryho očích se na setinu sekundy objevil zmatek.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤

Rozrazil dveře do pokojů, jež měly být jeho ženy. Životní lásky. Nádherné. Okouzlující.

Ta tam ležela a mimo ni a bílého pokoje – tak na Harryho působil, bílý, s okny plnými světla – nádherné, růžolící stvořeníčko vmáčklé do obrovských bílých peřin. V náručí jeho matky tak křehounký, zranitelný, bezbranný, bezmocný.

Jeho žena, úsměv od ucha k uchu, rudé vlasy jí padaly do obličeje i do obličejíčku jeho syna a Harry se domníval, že větší štěstí a naplnění v jejích očích neviděl.

,,Jamesi,” sklouzlo mu ze rtů, když se pohyboval kupředu k jeho synovi. Jeho syn, dítě, krev. Jeho vše.

,,Jamesi,” opakoval jako duch, přízrak, stopa.

Uvědomil si, že dnes už je ta nová generace, to nové ono, co ho jednou přežije, to, jež bude určovat, jaká pravidla společnost po něm bude mít.

,,Jamesi,” a věděl, že James, jeho prvorozený, je důležitější než cokoli dalšího, co se mu v životě před jeho narozením stalo.

,,Jamesi,” James tady už vždy bude. Neodejde. Nezmizí ani když začne cestovat a poznávat jiné kraje a jiné kultury. Vždy jeho, vždy s ním.

,,Jamesi,” trochu ho děsilo, že je tak moc zodpovědný za něčí život, živůtek, že už nikdy nebude sám, což ho na druhou stranu naplňovalo nesmírnou radostí – nikdy sám – tolik děsivé, ale i děsivě krásné. Věděl – neuteče od něj, nikdy, neměl by na to sílu. Ne jako děti, jež nechávali na pospas jejich rodiče. To neexistovalo, ne v Harryho mínění, cítění.

Věděl – vždy bude na svého syna pyšný. Nestane se, že by ho něčím zklamal. Logicky – tak logicky, jak logika zasahuje do srdce a duše – bylo nemožné, aby se na něj za něco zlobil. Nemožné, aby ho trestal a vlastně tudíž nemožné a nepochopitelné, aby na něj nebyl hrdý. Rozum mu nebral – alespoň v tuto chvíli –, jak by se na něj mohl někdy zlobit…

,,Jamesi,” v očích obou rodičů se zračilo nejčistší štěstí.

Jak by ne? Zrodil se život!

,,Ano Harry, James, náš chlapec,” zašeptala jeho šťastně pyšná matka, v hlase tolik, tolik emocí. Jejich prvorozené dítě.

23.06.2008 19:20:17
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one