Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


S díky Sisi za to, že rozlišuje. A zcela jednoznačně - ano, zasloužíš si věnování a ano, zasloužíš si, cos napáchala. *na tváří výraz triumfu*

Napoleon Hill: Is it not strange that we fear most that which never happens?


Z Nai Dillí jeli kočárem přímo do bytu taženým testrály. Severus hleděl zamyšleně z . Mnoho pozornosti své činnosti nevěnoval. Měl ji pro okolí zhruba tolik jako pro Alberta trpícího samomluvou už od indického ministerstva kouzel. Nevšiml si, kdy Albert zmlkl a začal sledovat dění venku.
Mohli jet ještě několik minut, než si skutečně jeho pozornost přitáhlo okolí.
Na náměstí, kterým projížděli, aby se dostali na ulici vedoucí k jejich bytu, se něco dělo. Severus se zaměřil na svou stranu ulice a po krátké zaraženosti se zeptal Alberta: „Co se to tam děje?“
Albert pozvedl obočí a suše pronesl: „Zase nepokoje. To zde není nic neobvyklého. Nevím, proč nám ministr nezařídil lepší čtvrť pro… A hele, zase ti spásní andělé ze svaté Ambrosie. Slyšel jsem, že ti se do toho vždycky zapletou,“ prohlásil pro Severuse jaksi neidentifikovatelně hořce. „Až mě příště někam pošlou, schválně si vyžádám to nejdražší, co budou na spaní mít. Na mně teda šetřit nebudou…“
Severus se ohlédl na Alberta, aby mu sdělil něco úsečného, od plic, aby mu zavřel zobák a měl pokoj minimálně do čtvrtka – ten muž se dal neskutečně dobře urazit – a býval by to i udělal, kdyby mu do zorného pole nepadlo něco jiného, na Alfredově straně cesty. Dva muži.
Všichni kolem něco pokřikovali, sem tam přes náměstí letělo nějaké ovoce. Ale oni dva leželi na chodníku. Jeden z nich brečel, křečovitě vzlykal a natahoval ruku k druhému. Tomu druhému, dřepícímu, se taky leskly oči, ruku ležícímu podal. Z ruky ležícího při tom jemném a pevném doteku odpadlo kus masa.
Uhlově černé, krátké vlasy a místo očí třpytící se smaragdy Severusovi něco připomněly. I výraz, s jakým se díval na umírajícího člověka. I jizva, kterou zahlédl na čele. Ale jistý si nebyl, dokud na něj nějaký blonďák na ulici nezavolal: „Harry, musíme! Pohni!“
„Nemůžu, Edwarde,“ odpověděl Severusovi povědomý hlas, „musíme ho odvést s námi.“
„Danielovi nepomůžeš,“ zařval na něj vztekle muž pojmenovaný Edward a pak se otočil, aby dal jen pořádnou ránu do zubů muži, jenž se rozbíhal směrem k Harrymu.
„Nemohu ho tady nechat!“ zařval Harry vztekle a podíval se dolů na muže. Ten mu opětoval zoufale prosebný pohled.
„Musíš,“ zahřímal Edward.
„Ne,“ odmítl Harry rezolutně, ale už tiše.
Někdo další zavolal „Pomoc!“, Harry se ohlédl, mezi čímž vytáhl Edward ampulku z hábitu, otevřel muži ústa a nalil mu ji do hrdla. Muž něco zachroptěl a naposledy vydechl Harrymu v náručí.
Severus nechal zastavit kočár, vystoupil. Díval se na dění před sebou nehnutě a mlčky.
„Pojďte! Za chvíli začnou létat nepromíjené,“ zasupěl z okýnka Albert, když se Severus dobré tři minuty nehnul. Ani teď nepromluvil. Díval se, jak se Potterův pohled stočil vzhůru na Edwarda. Mlčel. Díval se nehnutě a prázdně. S příměsí výčitky.
„Jdeme,“ zavelel Edward a tahal Harryho na nohy.
„Pojďte,“ zavrčel Albert na Severuse, „nehodlám kvůli vaší pošetilosti přijít o život! Do háje, Snape!“
„Jeďte,“ ozval se v odpověď rozhodný baryton.
„Co?!“ vykvíkl ministerský úředník a otevřel pusu, vypadal jako prase – narůžovělý, s pitomě pootevřenou pusou – jen nádivka chyběla. A robustní tělíčko.
„Jeďte,“ zopakoval Severus rozhodně. Ale ani jednou se na prase Alberta nepodíval. Před očima měl cíl, který ho poslední rok pronásledoval rozháranou myslí. A nehodlal ho nechat jen tak odejít.
„Snape, myslím to vážně. Já odjedu!“ snažil se nasadit Albert výhružný tón prosáklý rozhodností, kterou disponoval Severus, ale určitě ne Albert.
Ze Severusova hrdla vyšlo něco podobného zavrčení, pár metrů za kočárem se ozval výbuch. Chtě nechtě – testrálové se rozjeli i s nerozhodným Albertem.
Severus zůstal stát na místě. Viděl, že Edward Harryho dostal na nohy a taky viděl, že se směrem k nim blíží rudý záblesk. Dřív než stačili Harry nebo Edward vytáhnout své hůlky, Severus vyčaroval štít, jenž kletbu odrazil.
Edward uviděl jejich zachránce ihned, zato Harry se ohlédl až nyní. A to co spatřil, byla nezaměnitelná černá šmouha, rychle se přibližující jejich směrem. Nabrala Harryho i Edwarda a mířila směrem, kterým mířili všichni ostatní Harryho spolupracovníci.
„Pomoc!“ ozvalo se z jedné hromady těl, jež ležela za nimi. Harry se ohlédl, vyměnil si jeden pohled s Edwardem, a dřív než ten stačil vykřiknout: „Ne!“ a Severus pochopil, co se děje, Harry byl už téměř u cíle, hůlku měl vytaženou a zakouzlil kolem hromady těl štít.
Tentokrát Edward vytáhl svou hůlku a dřív než stačila kletba narazit do Harryho zad, vytvořil kolem něj štít.
Severus protáhl obličej a přiběhl k Harrymu a polomrtvému zbytku ještě se hýbajícího těla.
„Pomozte mi,“ zareagoval Harry rychle a Severus se stejně rychle vzpamatovala pochopil, co má udělat. Odlevitoval těla, která zatěžkávala toho téměř mrtvého člověka a pomohl Harrymu vzít ho.
„Jak se jmenujete?“ obrátil se Harry na muže.
„Jeremy, jmenuju se… Jeremy,“ řekl ztěžka.
Nepromluvili až dokud se neocitli u svaté Ambrosie. Tam se rozdělili – Harry odnesl Jeremyho na ošetřovnu sám, Edward ze sebe strhl zkrvavený hábit a nalil si do sklenice whisky. Kolem se míhali další lidé, ale nemluvili a nezastavovali se. Vládl zde zmatek stejně jako na náměstí, jen tady probíhal o hodně klidněji.
„Idiot jeden,“ ulevil si pro sebe, přesto značně vztekle Edward a nalil si druhou. Pak se otočil k Severusovi: „Víte – David ho tu původně zaučoval. Ujal se ho, když sem přišel. Byli si tehdy nejblíže ze všech. Ani mě si Harry neoblíbil tolik a to jsem tu stejně dlouho jako David. Jako byl David,“ jeho rozčílení na chvíli povolilo s připomínkou na mrtvého známého, aby se brzy vrátilo v plné síle. „Chápu, že k němu měl vztah, ale pravidla jsou jasná a je k čertu zřejmé, nač tady jsou. Riskoval, až to nebylo pěkné. Co si myslel?!“
„Co mělo znamenat to venku?“ zkusil Severus odvést řeč jinam od Potterovy zjevně nezměněné, tupé ignorace pravidel a absolutní touhy neustále se vrhat do nebezpečí pro své přátele.
Místo Edwarda Severusovi odpověděl hlas za ním: „Některým sousedům občas uvázne v hrdle naše ochota pomáhat lidem, kteří si sami pomoct nedokáží. Bojí se o sebe. Tak se nám občas snaží nadzvednout mandle. Jako když nám před hodinou odlákali Kitty. Kočku, mazlíčka Roberty. Schovali ji, dali jí do jídla oblbovák a uvázali ji za ocas před zadní dveře. Vzali tupý nůž a rozřízli břicho, vyřízli srdce a hodili nám ho do okna. Utekli.
Roberta měla neshody se sousedkou, s paní Petterqueenovou. Dost časté. Dělaly si naschvály jako občas každý z nás udělá naschvál těm, kteří se do nás a našich pacientů naváží. Roberta obvinila paní Petterqueenovou. Během patnácti minut byla na nohou celá ulice a náměstí. Nejdřív to byly slovní potyčky, urážky, nadávky, výhružky. Pak oheň, kouzla… Roberta a paní Petterqueenová by si vyškrábaly oči, kdybychom je s Davidem neodtrhli,“ tato věta už nebyla pro Severuse. Byla pro Edwarda. Harry přešel k Edwardovi, vzal z jeho rukou skleničku a dopil ji. „Možná by ses měl jít podívat. Má ošklivé šlehance na pravé tváři a hrudníku. Paní Petterqueenová se dnes neznala,“ řekl a kývl jistým směrem ke stěně.
„Měl jsi štěstí, že žiješ!“ nedal se Edward vyvést z míry dlouhým monologem a opřel se do Harryho, co se dalo.
„Ano,“ pronesl Harry přemýšlivě a pak se zhoupl a podíval se přímo do Snapeových očí. „Děkuji za život,“ řekl s příměsí hořkosti, kterou Severus nechápal, a pokynul k němu prázdnou skleničkou, kterou velmi rychle doplnil a zase vyprázdnil.
Edward ze sebe vydal chrčivý, poraženecký zvuk a obešel Harryho.
„Jeremy je na dva pětce,“ zvýšil hlas k odcházejícímu Edwardovi a pak se podíval opět přímo na Severuse, když zůstali až vynořující se a opět rychle odcházející kolemjdoucí sami.
„Nechápu to,“ polkl Severus a přešlápl, „co proti vám mají, že vyvolávají nepokoje?“
Harry stáhnul sklenici od úst a zadíval se na Severuse pátravě: „Musel jste si všimnout, co zde léčíme. Nebo spíš… komu se snažíme zmírnit utrpení?“
Severus zavrtěl zamítavě hlavou, ale v závěsu s tím se odhodlal k delšímu projevu: „Kdybyste – ale ne, to je nesmysl,“ opět se velmi rychle rozmyslel svou odpověď.
„Pokračujte,“ pobídl ho Harry provokativním tónem, přešel ke křesl a usadil se se sklenicí v ruce. Potterovy rty nevysvětlitelně táhly Severusovu pozornost. Změnily se něčím? Nebo se mu prostě líbí jejich tvar a barva, způsob jakým se pohybují? Ta nemilosrdná špička krutosti na konci úst, již způsobily zkušenosti? I tak se Severus vzchopil a pokračoval.
„Kdybyste pracovali s lidmi postiženými kouzelnickou malomocí, sami byste se nakazili.“
Harry zadumaně pokýval hlavou, upil a soustředil se na stěnu před sebou. Nadechl se, že odpoví, ale do místnosti vstoupila malá roztržitá bruneta a klela jako dlaždič. Harry odložil sklenku a přistoupil k ní: „Zlato? Klid.“
„Nebudu klidná, dokud si to s nimi nevyřídím. Co si o sobě…?! Dobrý den,“ zamrkala a do Severuse se zabodly modré oči. Severus v odpověď pokýval.
„Kdo je ten fešák?“ sklouzla žena k daleko svůdnějšímu tónu než je neutěšená pisklavá hysterie. „Snad ne nový zaměstnanec?“ Merline, ta žena musí být ďábel. Ještě před chvílí div nebrečela a teď se na Severuse usmívala od ucha k uchu.
„To snad ne,“ zasmál se Harry, ale okamžitě se zarazil. Strnul a podíval se ze Severuse na ženu: „Annie? Běž za Edwardem, myslím, že se po tobě sháněl.“
„Nevybíravý způsob, jak mě vyhodit,“ žena sekla ještě jedním pohledem po Severusově osobě, pak se usmála stylem já vím líp – který se Severusovi nelíbil – na Harryho a odkráčela.
Naproti tomu Harry i se sklenkou, kterou si vzal ze stolu, došel k Severusovi, opřel se o zeď, u které Severus stál. A pak ještě zkrátil jejich vzdálenost, když se odlepil od zdi, narovnal se a přikročil k Severusovi. Byli od sebe pár centimetrů, Severus tak ucítil… vodu po holení? Zmateně se Harrymu podíval do očí. Když ho viděl naposledy, vodu po holení nepotřeboval, nepožíval, snad ani neznal.
Harryho ústa se rozevřela: „Co tady vlastně děláte?“ zněla otázka, díky níž Severusovi do smyslů ještě navíc proniklo červené víno, jež měl Harry ve sklence… a donedávna v ústech.
„Mám přesvědčit zdejší ministerstvo o bezkonkurenčních cenách a kvalitě výrobků, které sem vyvážíme.“
„Jsou kvalitní?“ opáčil Harry s úsměvem šelmy.
„Jsou to zmetky,“ informoval ho Severus mírně omámeně.
Harry se tomu zasmál. Pak jejich vzdálenost ještě zkrátil a oznámil mu: „Neptal jsem se, co děláte v Indii, ptal jsem se, co děláte tady, u svaté Ambrosie.“
Severus přikývl a sklopil zrak. Proč musel dostat takovou chuť na víno? Pročistil si hrdlo. „Krom toho, že jsme vám právě zachránil život a takové otázka je poněkud drzá, předpokládám. Dobrá,“ chvíli se rozmýšlel. Přece jen se odhodlal: „Viděl jsem vás. Musím s vámi mluvit.“
„Ty jsi mi nevěrný?“ ozvalo se z chodby. Harry se prosmýkl kolem Severuse.
„To bych si nedovolil,“ řekl, nacpal Edwardovi, jež se zjevně vrátil, do ruky víno a usmál se. V tom úsměvu bylo něco jako… radost? Možná že stejně jako Severus pochopil, že už se tolik nezlobí. Na to toho zneužil.
„Takže – mám to chápat tak, že mě konečně představíš?“ pozvedl blonďák obočí.
Laškovali spolu? pronikalo Severusovi pomalu a otravně do mysli.
Harry se potutelně usmál – což mohlo znamenat cokoli – a ukázal na Severuse: „Profesor Severus Snape, učil mě lektvary, Edward Gorch, na místě podvedený milenec,“ zanotoval Harry, vysloužil si od Edwarda šťouchanec do žeber.
„Těší mě, můžete mi říkat Edward,“ pousmál se a kývl na Severuse.
Severus (si) Edwarda (zarytě) – probodával pohledem – (prohlížel), a v okamžik, kdy naštvaně promluvil, došlo i Edwardovi, že na tykání tady a teď nedojde: „Jen stěží jsem ještě profesor. Což byste věděl, kdybyste se neuráčil z Londýna v den rozsudku utéct. A věděl byste to tím spíš, kdybyste se občas obtěžoval navštívit Bradavice,“ pronesl nemilosrdným mrazivým tónem směrem k Harrymu a Edvardovi představil svou ukázkovou ignoraci.
„Tak předně – od vynesení rozsudku nad vámi jsem žil v Londýne ještě tři dny. A v Bradavicích jsem se neukázal od sedmnáctého června minulého roku, což nebudu měnit ani teď a ani kvůli vám.“
Edward se nervózně zasmál, nonšalantně položil skleničku na stůl a s: „Asi si potřebujete promluvit o samotě,“ zatroubil k ústupu.
„Edwe, běž se ještě podívat na Jeremyho, prosím,“ řekl Harry a nechal červenajícího se Edwarda odejít.
Severus netušil proč, ale oproti lítosti a touhy prosit za odpuštění, oproti touze po vysvětlení – což vše chtěl cítit a říct, až Pottera zase uvidí – cítil…
„Váš vztek… nebo co to je… je hloupý a neopodstatněný,“ pronesl Harry pomalu a uvážlivě, nakreslil prstem kruh ve vzduchu a Severuse tím spolehlivě dopálil.
„Odpusťte, nějak si nemohu pomoct, když vidím tak okatý nezájem od člověka, který by kdysi býval položil za sebe, své přátele a Bradavice život. A teď – div nad tím neohrne nos! Tak mi odpusťte mou popuzenost!“ v Severusových očích náhle zahrály plamínky vzteku.
„Má vaše popuzenost základy i v něčem jiném? Například v pocitu nedocenění vašich služeb Brumbálovi? Nebo v pocitu nedocenění vaší obětavosti… mnou?“ protahoval Harry s nervy drásajícím klidem.
„Měla by?“ vyplivl Severus vztekle.
„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou a s ledovým klidem si prohlédl podlahu, než opět vzhlédl a dodal k Severusovu vzteku žhavý uhlík v podobě: „ale ta popuzenost, mrcha, má občas základy v nejnereálnějších věcech.“
„Máte s tím své zkušenosti?“ zeptal se Severus a ledový klid se snažil Harrymu navrátit i s úroky. Ale vřelo to v něm a Potter to věděl, tím si byl Severus jist.
„Zajisté,“ pousmál se Harry, čímž v téhle bitvě zvítězil na plné čáře. Což Severuse dopálilo non plus ultra.
Severus se nepokrytě usmál, zvedl bradu a jedovatě odvětil: „Jakpak by ne? Také bych byl popuzený, kdyby se mi na poslední chvíli před hůlkou, jíž mířím na někoho, koho skutečně toužím zabít, zjevil přízrak člověka chránící onu osobu, vyvrátil mi mou touhu a zanechal po ní neutěšené prázdno.“
To bolelo. Mohl to vidět v každém koutku Harryho smaragdových očí, nyní smrtelně vážných a ztracených. Kupodivu – i když měl poslední slovo, jako vítěz si nepřipadal. Jako křivák – to ano, ale morálního vítězství narozdíl od Pottera nedocílil. Vlastně – docela pekelně to podělal. Nenáviděl, že takhle to vždy končí – Nebelvír rovná se morální vítěz, Zmijozel rovná se křivák, oba jsou zranění, nikdo nevyhrál a nálada je naprosto zkažená.
„Mýlíte se,“ zavrtěl Harry hlavou, otočil se a odešel.
A Severus udělal dle jeho příkladu to samé. Na ulici už se to zdaleka tolik nemlelo. Oproti tomu jeho mysl byla rozervaná.
Utekl, aby se nemusel pohádat, ale to ani zdaleka netušil, že utekl někam, kde to bude horší – do vlastního nitra plného výčitek a pravd, do zhýralé duše a svévolných výkřiků svého svědomí.

02.10.2009 16:05:28
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one