Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Máme tu pátek a s ním i další kapitolu. Posílám pozdrav všem zasněžencům. A všem sestrám Terezám posílám tímto opožděný dárek. (Aneb svátek, dámy, svátek, že ano? Všechno nejlepší - do setice…) Čtenářům děkuji, komentátorům taky. Vaše Assez

P.S. BACHA: 12+! *muhaha*

J.S Mill: Jeden člověk, který v něco věří, se vyrovná devadesáti devíti, kteří mají pouze zájem.



„Kam jdete?“ vyzvídal Albert. V odpověď přišlo zavrčení. „Myslím, že byste měl návštěvy svaté Ambrosie omezit,“ pokračoval moudrým tónem.
„Vážně?“ pozvedl Severus obočí a urovnal zprávu, kterou ho donutil Albert za dnešek sepsat.
„Víte…“ nadechl se k dalšímu proslovu povzbuzen nulovou nevrlostí.
„Dnes mě nemusíte čekat. Dobrou noc,“ přerušil ho Severus a jen co založil zprávu, práskl dveřmi. Byl unavený – večer usnul pozdě, dnes vstával brzy a dohadoval se na ministerstvu o dvě hodiny déle než posledních několik dní. Poslouchat Alberta k tomu všemu bylo nad jeho síly.
Ne že by se už včera rozhodl na „slavnost v šest“ přijít. Upřímně – chodit nechtěl. Jenže po dnešním dni… rozhodnutí přehodnotil. (Aneb nikdy by si nepřiznal, že věděl od první chvíle, že na slavnost půjde. Na čemž ovšem v konečném důsledku pramálo záleží.)
Prošel, tentokrát přední branou, u které se kupily hloučky – už na tu skutečnost se zamračil – a zaklepal na hlavní dveře.
Otevřel mu rozesmátý Edward. Na okamžik se zarazil, pak ale vesele pozdravil, rozevřel náruč, přitáhl si Severuse a dřív, než stačil Severus sám byť jen zaprotestovat, vtáhl ho dovnitř, nalil mu sklenku a s omluvou kroužil další kolečko po hostech.
Severus s povzdychem a mírně otráveným výrazem odešel do kouta, kde se dalo alespoň trochu dýchat, shodil z ramen svrchní plášť a přehodil ho přes gauč s upřímnou touhou ho ještě někdy spatřit, až tenhle večer skončí.
„Dobrý den,“ ozval se ženský hlas nadmíru potěšeně. Severus se podivil, že ji vůbec slyšel přes hluk, který panoval v místnosti. Inu… stal se zázrak. Prohlédl si malou brunetu s modrýma očima a pokýval jí hlavou na znamení, že ji poznává.
„Co je tohle vlastně za slavnost?“ vrhl na ni opatrný zkoumavý pohled.
Žena se podnapile rozesmála: „Tohle?“
Severus jí odpověděl povytaženým obočím a založenýma rukama na hrudi. Trpělivě počkal, až se žena dosyta vysměje.
„Omlouvám se, víte, člověk si zvykne, že tady ví všichni všechno. No, hm, takže – tahle slavnost je o všem a o ničem. Je tu docela běžná – koná se alespoň jednou do měsíce. Vždy je na něčí počest. Jen abychom tady neumřeli nudou a nežili jen prací. Dnes je na počest Peerkse – toho idiota uprostřed hloučku,“ ukázala rukou se sklenicí doprostřed pokoje, „s nazrzlou hlavou a hloupými vtipy.“
„Ty náno pitomá, to je ještě hnědá!“ zaburácel zprostřed hloučku muž s nazrzlými vlasy.
„Jasně, Tony, broučku,“ křikla nazpět „nána pitomá Annie“. Všichni vyjma Severuse se rozesmáli.
„Zase začínáte?“ ozval se někdo třetí. Na což žena – plavá blondýna s kalnýma očima, Severusovi mírně povědomá – vstala jako duch a odplula někam pryč. Všichni se zarazili a podívali se jejím směrem.
„To je Roberta,“ špitla k Severusovi hnědovláska, „ta s kočkou,“ osvětlila a upila ze sklenice, nyní poněkud otráveněji než před okamžikem.
„A já jsem…“ tu se do místnosti vrátila plavá blondýnka podpíraná Harrym Potterem. Všichni na ten pohled začali jásat a pokřikovat a dělat šašky a tleskat – všichni ti, jež měli Harryho a Robertu po cestě. Robertě se z očí vydraly slzy spolu s nedobrovolným smíchem.
„…jsem Annie Hughbergová,“ mrkla na Severuse a odběhla směrem k Robertě. Vzala ji Harrymu z náruče, pak se otočila zpět k Severusovi, něco Harrymu řekla do ucha, čemuž Severus nerozuměl, ukázala na Severuse – Harryho oči okamžitě Severusovu osobu probodly – čemuž Severus rozuměl o málo víc a převzala si Robertu.
Blondýna uchmatla sklenici s něčím ostřejším, vlila ji do sebe a pak se rozkřikla: „Blbější jméno než Roberta je už jen Robert!“ a roztřískla prázdnou sklenici o zem.
„Děkuju,“ ozvalo se od Robertiny pravice. Všichni naslouchající zaburáceli smíchem – včetně Roberty.
A Harry po cestě taktéž sebral sklenice. S vínem. Což Severusovi něco nepříjemně upomenulo.
„Dobrý den,“ pozvedl Harry jednu ze sklenic, aby ji nabídl Severusovi a jeden koutek úst mu poskočil vzhůru.
„Dobrý,“ Severus vzal zdráhavě červené. Neupil.
„My dva se ještě máme o čem hádat?“ pozvedl Harry obočí na Severusovu přítomnost a upil z vlastní sklenice.
„Nikoli, pane Pottere, to Edward mě sem pozval.“
Harry se zamračil: „My už si netykáme?“
„My si někdy tykali?“ obrátil to Severus a po chvíli dodal zamumlané oslovení „Harry“ a dodal něco podobného omluvnému tónu: „Nemohu si zvyknout.“
„Tomu, že je to hotový porod, věřím. Rád jste si za mým příjmením představoval otce, kterého byste byl býval s chutí poctil spoustou trestů a schválností. Místo toho jste jimi blažil mě,“ řekl trochu hořce a upil.
„Už nejsme ve škole…“ potřásl Severus hlavou. Upřímně – nevěděl, co odpovědět.
„To nejsme,“ usmál se Harry plaše. „Tak proč jste dnes tady?“
„Řekl jsem – Edward mě pozval…“ začal Severus znova o překot vysvětlovat, ani nevěděl, proč.
„Ne,“ zarazil ho Harry, „jde mi o to, proč jste přišel?“ a podíval se na Severuse upřeným pohledem.
Severus si sedl na gauč a povzdechl si: „Dnes jsme se na ministerstvu hádali o dvě hodiny déle. Zarputile si brání své. Nevypadá to pro nás…“ povzdechl Severus a promnul si unavené oči.
„Jakou máte šanci uspět?“ zeptal se Harry se zájmem.
„Tři ku třem milionům,“ zavrčel Severus značně otráveně.
„Ale no tak,“ povzdechl Harry.
Severus vzhlédl: „Dnes to nedokážu odhadnout.“
Harry pokýval hlavou: „Půjdeme se projít?“

>>><<<


„Takže vám zabavili věci a k Bradavicím se nemůžete přiblížit, abyste nepohoršil mládež. To je celé naše ministerstvo,“ ušklíbl se Harry a (opět) upil.
„Myslíte snad, že tady je to lepší?“
„Je to jiné, lepší určitě ne,“ protáhl Harry přemýšlivě a podíval se na hvězdnou oblohu.
Chvíli šli mlčky a vnímali večerní vzduch. Jeho ostrý chlad jim trhal plíce. Po levici Ambrosie, po pravici bytelná černá brána.
„Proč se nechcete vrátit?“ vytrhl Severus Harryho z příjemného ticha.
„Tady nemusím nikomu nic vysvětlovat a nikomu nic nedlužím. Lidé se mě na ulici neodváží zastavit, i když mě třeba poznají.“
Severus zastavil svou chůzi: „Vyměnil jste své přátele za pohodu a klid? To se vám nepodobá.“
„Tím myslíte Nebelvíra nebo… mě? Víte – už bych to jen velice nerad zaměňoval.“
„Harry…“ konečně i Harry se zastavil a vrátil se zpět k Severusovi.
„Hmmm?“ zeptal se ho z půlmetrové vzdálenosti.
„I kdybys přece chtěl opustit své přátele, proč tahle práce a proč tahle země?“
„Náhoda,“ protáhl Harry temně dechem vonícím vínem a špičkou nasnadě.
„Tolik se ti tu líbí, že zůstáváš?“
„Docela jo.“ Harry upil a otočil se k Severusovi zády.
„Co mi uniká?“ zeptal se Harryho zad v snad posledním pokusu dostat odpověď.
Harry minimálně zastavil chůzi. Rozpřáhl ruce a zasmál se tak, že sebou zazmítal. Byl to hořký smích. „Měl jsi pravdu,“ pronesl, „už nejsme ve škole a nic se minulosti nepodobá. Měl bys jít… spát. Jsem opilý,“ dodal, upil ze sklenice a pokračoval svou cestou sám.
Vtom se na bránu ozvalo zabušení, jež bylo slyšet přes celý pozemek. Mohutný hlas rozkázal: „Otevřete.“
„Kdo tam?“ ozval se nazpět Edwardův hlas – taktéž přes celý pozemek.
„Ministerská stráž. Máme odvést Severuse Snapea do zadržovací vazby,“ muž mluvil anglicky.
Severus i Harry se oba otočili k cestě, jíž běžel Edward. Hlasy už se nerozléhaly pozemky, ale Severus i Harry je slyšeli. Byli bráně blízko a Edward i „stráž“ křičeli.
„Z jakého důvodu?“ dožadoval se Edward.
„Po tom vám nic není,“ odpověděl jeden z mužů hrubě.
„Severus Snape není…“
„Nevydáme ho,“ ozvalo se Severusovi u pravého ucha, Severus se ohlédl a spatřil bledého Harryho, „z čeho je obviněný?“
Stráže si něco nevrle prohodili mezi sebou – dva mohutní muži – a pak druhý z nich zavolal na Harryho: „Jedná se o velezradu našeho ministerstva.“
„Jakou velezradu?“
„Vydejte nám ho! Hned,“ zaburácel první muž.
„Porušil důvěru našich ministerstev. Pokládal lživé písemné informace londýnskému ministrovi. Zaručoval se za svou zemi kvalitou, přitom vše byla lež!“ odříkával druhý muž, čímž překřikoval prvního.
Severus se točil na Harryho a šeptl mu do ucha: „To poslední je možná pravda, ale zprávy jsem nepsal já. To byl Albert – spolupracovník. Ten taky jako jediný věděl, kam chodím, když nespím v pokoji.“
„Odejděte,“ rozkázal Harry mužům.
„Máme nařízeno…“
„Svatá Ambrosie není v pravomocích ministerstva kouzel. Je v naší pravomoci a my Severuse Snapea nevydáme. Odejděte,“ křikl Harry, vzal Severuse za ruku a odtáhl ho do budovy. V obýváku zavrčel na obecenstvo: „Konec oslavy,“ a vtáhl Severuse do liduprázdné kuchyně. Vytáhl hůlku, beze slova vyčaroval závěsy a žaluzie na okna a umístil na místnost kouzlo rušící veškeré odposlouchávací pokusy.
Pak se nasupeně obrátil na Severuse: „Uvědomujete si, že nám děláte ještě větší potíže, než už máme?“
„Neměl jsem ponětí, že je tohle past…“ bránil se ponejprve Severus se zoufalou snahou o obhajobu, pak ale jeho výstup o několik stupňů ochladl. „Kdybych věděl, že se tohle stane, víckrát bych sem nešel. Omlouvám se,“ obrátil se ke dveřím. Harry ho naštvaně chytil za předloktí, otočil ho k sobě a přirazil mezi sebe a zeď.
„Kam si do háje myslíte, že jdete?!“ zavrčel mu Harry do obličeje.
„Přirozeně se vzdát. Za á – nemám kam jít, pokud to uniklo vašemu intelektu. Do Anglie se s tímhle vrátím docela těžko. Za bé,“ přerušil Harryho námitku, „nemíním vám tady dělat sebemenší nepříjemnosti. Za cé – rozhodně nebudu někde, kde mě mít nechtějí,“ vyškubl svou ruku z Harryho sevření.
„Vy jste ale debil,“ ujelo Harrymu a mimoděk postavil svou sklenici na linku.
„Copak? Už zase si vykáme?“ pozvedl Severus posměšně obočí. Harry si jen promnul kořen nosu. Začínala ho bolet hlava. „Za dé,“ pokračoval Severus nemilosrdně, „když mě nechtějí už ani v Indii, kde bych asi skončil? Tady s malomocnými a vařil vám lektvar, u kterého neznám ani postup vaření, ani ingredience? Tak se vzpamatuj, prostě to nevyšlo. Já nemám souzeno žít na svobodě,“ opět obrátil Severus vykání na tykání.
Harry se zase jen zasmál. Kolem očí se mu objevily vrásky, v zelených očím si mu hrál neznámý ďábel.
Poodešel k ledničce, z níž vytáhl kostky ledu. Otevřel šuple, vytáhl pytel, nasypal do pytlíku led. Přiložil si ho na hlavu a pak pronesl: „Do zítřka zůstaneš. Pak se uvidí, nakolik jsem slavný na ministerstvu v Nai Dillí.“
Obešel Severuse ostentativním obloukem a otevřel dveře, za nimiž trpělivě postával Edward.
„Odešli,“ vyklopil na Harryho.
„Šikovný,“ poplácal ho Harry po rameni. Políbil ho na tvář a zavrčel mu do ucha: „Ukaž pánovi jeho apartmá.“
Odešel, aniž se jedinkrát otočil. Na Severuse, na Edwarda. Když procházel obývákem Severus s Edwardem, už v něm nikdo nebyl.

16.10.2009 14:42:23
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one