Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


I když si to dnes ani nezaslouží, tak jelikož dál píšu vůli ní (díky ní), stejně patří věnování Tereze. Sisi, máš to blbé. :D :-P

O´Henry: Člověk se nikdy netěší z něčeho tak, jako se těšil na něco.


„Řekni mi, že mě nenávidíš. Nebo mi alespoň řekni, že miluješ někoho jiného,“ požádal Severus Harryho se zavazadlem v ruce.
„Jsem beznadějný romantik, idealista, naivní a hloupý… dobrá, i lhát umím. Ale tobě lhát nebudu, Severusi. Teď jeď,“ řekl a stiskl mu rameno. Musel uvidět Severusův blesk v očích, který by mu býval stisk oplatil. Nejspíš proto velmi rychle zacouval několik kroků pozpátku. Severus přikývl. Stiskl zuby a sedl si do kočáru Harryho známého. Kočáru, jež ho odvezl do Londýna.
Nepamatoval si cestu. Jediné, co si pamatoval i poletech, byla postava upírající k odjíždějícímu kočáru zrak, obdélníkové okénko, ze kterého Severus postavu sledoval a temně fialový nařasený závěs na okně. Mrkal co nejmíň, aby ho viděl až dokonce. Aby si zapamatoval co nejvíc. Jak hloupě patetické. A přece. Nic moc si za těch šest dní, kdy měli příležitost mluvit, neřekli – vůbec za těch sedm let si toho moc nepověděli – a ani tu poslední hodinu sedmého dne, kterou se viděli, toho moc nepronesli. A na odchod si řekli jen… vlastně že jsou hrozní idioti, když Harry neodjíždí se Severusem domů a Severus nezůstává s Harrym na místě. Asi to tak mělo být. O sžíravých pocitech nepadlo ani slovo. Ani slovo nepronesli o neexistujícím řádném rozloučení slovy, pohledy ni gesty. Severuse to vnitřně užíralo. Ale neudělal nic.
Kočár ho zavezl na Tkalcovskou. Severus se za ujíždějícím kočárem, jež ho zde vysadil, ohlédl s divným pocitem, jež se projevil navenek jako nevyřčené němé gesto vepsané ve tváři. Sebral se ale, jelikož věřil, že instrukce byly správné. Zamířil do svého bývalého domova. Domova? Vzal za kliku zchátralého domu, zavřel za sebou dveře, prošel do obývacího pokoje.
Když na to vzpomínal později – za TAKOVÉHLE gesto byl na Harryho naštvaný až do konce života. A naštvání, jak si záhy uvědomil, pramenilo jen ze zoufalství.
Na křesle seděla Minerva McGonagallová.
„Minervo?“ oslovil ji Severus tázavě, jeho podiv ale vyšel naprázdno – celý den neřekl slovo a měl v puse vyschlo. Jeho hlas zněl jako muchlání suchého papíru.
„Vítej zpět, Severusi,“ vrátila mu Minerva chladnou zdvořilostní frázi. Poté pokračovala uštěpačnějším tónem, avšak jaksi mírněným a lidským: „Zatímco jsi byl pryč, vrátili ti dům, majetek – bude-li ti ještě na něco. Vyhodili tě z ministerstva. Prý se máš držet svého řemesla, jako diplomat jsi údajně neobstál, takže se máš vrátit učit. Ano, to je poslední věc, kterou jsem ti měla sdělit – zítra se dostav do ředitelny. Musím ti dát rozvrh. Pokračuješ v učení lektvarů,“ oznámila, vstala se vztyčenou bradou a rovná jako svíce a poslední, co si z ní Severus uvědomil, byl odcházející zvuk klapajících podpatků.
Rozhlédl se po domě a dlouho zůstal v šoku. A když z něho šok opadl, realita ho dostala po dlouhé době na kolena.
Dostihla ho v jeho ložnici. Naposledy brečel jako kluk. Ani teď nebrečel. Jen si kdysi velmi drahou, dnes pouze ožranou od molů přikrývku z postele stáhl, uchopil ji a roztahoval ji oběma rukama takovou silou směrem od sebe, jakou ho něco uvnitř něj bolelo, drásalo, ždímalo. Roztahoval ji, až se ozývaly zvuky trhající se a povolující látky. Křičel do rukou, jež třímaly přikrývku, hlubokým zvířecím hlasem. Nešťastným.
Křičel a toužil se vrátit zpět, vyrovnat účty. Vyříkat si, co vlastně měl Harry v tom svém mozku za plán, když mu zařizoval nový start v Londýně místo v slibované Americe, kterou Severus po krátkém zaváhání odmítl. Zanadávat mu rovnou do očí, rozloučit se líp než dnes ráno. Ach, bylo to teprve dnes ráno? Zarudlé oči ho zaštípaly. Chtěl řvát víc, chtěl víc toho, po čem už vždy může maximálně toužit.
Ale věděl, že se zpět nepojede. Věděl, že zítra půjde do Bradavic. Věděl, že oproti Harrymu nebude mít sílu být zase nesobecký a vrátit se. Snad proto si mohli být tak blízcí po celý ten týden? Že jeden měl slabost pro ne zrovna nejlepší kvality toho druhého? Snad kdyby byl Severus o něco méně prevít, kdyby byl Harry o něco méně solidární… kdyby mezi nimi nevisela ta smrt jako spojující přízrak – toužili by po sobě míň?
Upřímná odpověď by samozřejmě zněla ano – něco, co si jen málokterý člověk dokáže skutečně připustit. Když už se omrzí dobré vlastnosti, milujeme na protějšcích ty špatné. Nebo nás ty, jejich existence, vědomí o nich, to, že nebývají totožné s našimi vlastními nešvary, minimálně ještě pořád zajímají, nenávidíme je a zároveň nás lákají, rozčilují nás a zároveň jsme jimi lapeni. Jako můru láká světlo. Ale co když je už od počátku člověk k člověku přitahován jen těmi špatnými vlastnostmi?
Už se nevrátí. Čas se nevrátí, Severus se taky neodváží odejít a nevzít příležitost vrátit se do Bradavic, ať to bude sebetěžší. Protože takhle to má skončit, protože Severus nemá sílu porušit Harryho volbu. Zůstane to tak, jak to je.

>>>Severus Snape se s Harrym Potterem víckrát nesetkal a nikdy se s ním nijak nezkontaktoval.<<<
13.11.2009 20:49:03
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one