Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Nějak skrze to, že celou povídku pokládám za zásluhu Terky - jako Sisi O:-) -… chtěla bych tuhle kapitolu věnovat Kys za náš rozhovor. Děkuji, Kys… Přeji nám víc takových hovorů. :)

Rating: 12+

Kjell A Nördström: Jsme odsouzeni ke svobodě, ke svobodě volby.



Druhý den se víc nerozmýšlel. Harry měl mít v křídle, kam Severus zavítal jen jednou, službu. Měl tam hlídat pacienty. Rozdávat lektvary. A tak se tam vydal. V pravý čas – zahlédl, že Harry uklízí vozík s lektvary na místo a prochází a hlídá děj na chodbě. Severus se mu vydal v ústrety.
„Co tady…?!“ začal Harry zamračeně, ale Severus ho dokonale umlčel.
„Řekni mi, že ti na mě nesejde a nic ke mně necítíš,“ pronesl rozhodně. Takovým tónem, že to Harryho odzbrojilo. Netušil, co tím Severus zamýšlí. Proto nepromluvil.
„Řekni to!“ vyžádal si Severus Harryho plnou pozornost. Harry se dokonce nadechl, aby mu to řekl, ale pak ho něco hodně zákeřného umlčelo a on nevyslovil hlásku.
Severus ho – díky jeho nerozhodnosti?! – chytil za ruku a dovlekl k jedněm dveřím. Otevřel je a oba zatáhl do místnosti plné dřevěných beden, chabého světla a chladného proudícího vzduchu. Opřel si Harryho o jednu z beden, kterážto Harryho hranou tlačila do zadku, přidržel si ho kolem boků z obou stran a tudíž Harry – zatraceně – neměl možnost úniku. „Prosím,“ zažádal Severus téměř zoufale a čelo si opřel o to Harryho, „odpusť mi ten včerejšek.“ Zrychlený dech – och, on Severus tušil, že by jim tohle neprošlo, ostatně Harry to věděl; nepsané pravidlo byl zákaz lidí zvenčí, tak ale proč se sem nechal zatáhnout? – mu dopadal na tvář a dělal správná rozhodnutí… složitějšími. „Prosím,“ zažádal znova a tentokrát už nešlo o odpouštění. Realita se v tu chvíli rozpadla ve vlastní správnosti, byla absolutně nemožná, i přesto s vnitřní logikou žijící vlastním životem a významy. Zachytil Severusovu tvář do dlaní a stejně jako si ji nemohl přitáhnout blíž k polibku – po čemž zatraceně tužil, jako nikdy po ničem netoužil víc – nemohl ho ani odsunout, což by bylo jen správné. Prosebně a vyčkávavě hleděl do očí, které byly už dávno rozhodnuty spolu s jejich majitelem, jak tohle skončí. Proč? Proč si to musel uvědomovat, když jediné co věděl včera, bylo, jakým způsobem se Severus odtáhl. Že se mu zprotivil, přesně jak se Harry obával. Dnes toho chápal mnohem víc. Teď toho chápal daleko víc.
„Nemůžu, tak mě nepros,“ odpověděl tentokrát Harry a jen napůl si uvědomoval, co říká, protože touha podlehnout mu zalévala jeho mozek omamnou mlhou.
„Můžeš,“ řekl hlas Svodu. „Tohle všechno – to není jen tvá volba. Víš?“ nasadil Severus hodně přesvědčivý tón. „Já už zvolil. A chci to. Chci tebe – ať už tohle skončí jakkoli, ať se stane… cokoli,“ a tu, aniž by to Severus zamýšlel, Harrymu v plné míře došlo, co se děje a co se dít nesmí.
„Zbláznil ses,“ vydechl naproti Severusovým rtům.
„Ano,“ odpověděl Severus klidně. Klidně až na zrychlený dech, který nebyl způsobený obavou, ale touhou. A Harry přikývl. Ano – jedině tak se daly tyhle dny vysvětlit, jedině tak bylo možné pochopit Severusovo chování. Konečně – i jeho vlastní neúmyslné chování. Nebo spíš city. Jedině tak se dalo vysvětlit účtování za tu dobu, kdy se dělo příliš málo.
„Máš pravdu,“ připustil Harry a na Severusovu hlavu, která se chtěla přiblížit k jeho rtům, vyvinul větší odpor konečky prstů – to aby se Severusova hlava nepohnula a jejich rty se nespojily. „Tohle není jen Tvá nebo má volba. V tomhle jsme spolu. Jako v jedné z mála věcí,“ pousmál se hořce. „Ty ses rozhodl – vnitřně smířený a klidný, jaksi lhostejný k těm, kteří tě tu chtějí mít, jistě hluboce přesvědčený svou pravdou – že svůj život vzdáš. Se stejnou silou a vírou jsem se rozhodl i já – nedovolit ti to. Ano, zamiloval jsem se do tebe – nebo to tvoje „tak něco“. A věřím, že mít víc času – začal bych tě milovat. A věřím, och, Merline, doopravdy věřím, že bychom se dokázali vraždit až do důchodu. Věř – ty máš čas si někoho, s kým se budeš do důchodu hádat, najít. Ale já čas nemám. A jediné, jediné, co ti můžu dát – abys mě až do důchodu proklínal – je tvůj život,“ dořekl Harry až plačtivě.
„Co to znamená?“ zeptal se Severus s náhle vážnou tváří, i když byl ještě před pár minutami tak šťastný, že se konečně rozhodl po tolika letech nesobecky. Tohle nebyla hra. A on se už nerozhodoval, zda s celým svým od základu zruinovaným životem sekne uprostřed nejhezčího, nebo si ho potáhne dál a bezúčelně do doby jeho vyměřeného času bude ŽÍT. Ne – teď rozhodoval… Harry?!
„Znamená to,“ nenechal ho Harry tápat dlouho, „že pokud chceš, abychom v tomhle byli dál oba, pustíš mě. Znamená to, že ti nezbývá, než mě nechat jít nebo… mě znásilnit,“ Harryho zelené oči vyhledaly Severusovy, náhle zatvrzelé. Srdce říkalo: Promiň, ale Harry promluvil skrz srdce či city: „Ale já ti věřím. Znám tě. To druhé neuděláš.“
„Tohle nemůžeš myslet…“ nadechl se Severus, kterému se náhle nedostávalo ani dechu a ani voleb. Smyčka se utahovala.
„Pusť mě. Nechej mě jít a vezmi si svou šanci být šťastný i jinde,“ mluvil Harry dál a jeho slova, jeho dech i jeho tělo bylo sladké a zrádné jako nejprudší jedy, které měl Severus tu čest poznat. „Svůj život, který smíš žít dál. Pro mě. Pro nás.“
„Prosím. Ne…“ Severus zavřel oči a musel se moc přemáhat a ovládat, aby zněl jeho hlas alespoň trochu jako jeho původní stín a aby i jeho sebeovládání bylo stejně pevné. „Ne teď, ne když jsme se našli. Já vím… můžu žít bez tebe. Můžu žít dál. Ale rozdíl je v tom, že já nechci. Už ne. Ne víc.“
„Musím jít,“ zamrkal Harry a tím, jestli mu sklouzla slza, si nebyl moc jistý. Dle Severusova výrazu možná ne.
„Jeden polibek,“ vyšla ta dvě slova ze Severusových úst a Harry by na místě vraždil, jen aby mohl žít, jen aby se vše stalo jinak. Ta dvě prokletá slova tlačila – tlačila na jeho mysl, na jeho smysly a – proklatě – i na jeho duši. Pronesená hlubokým hlasem, vážným a končícím. Svůdným a… žijícím. Ano, Severus stále žil.
„Ne,“ zněla Harryho odpověď.
„Proč? Potřebuji vědět, že v tomhle všem…“ začal Severus nanovo, ale Harry vzal jen jednu jeho dlaň do své a jeho odpověď… díky ní zůstala Severusova duše tam, kde ji společně s Harrym dnes zanechali. Snad oba. V tomhle větrem prolezlém skladu v oddělení pro malomocné svaté Ambrosie.
„Nejsi v tomhle všem sám. Ale pravdou zůstává, že dovolil-li bych ti to, co chceš udělat, neskončili bychom. Kdybych tě políbil, měl bys v rukou, co se stane potom. A to si s tvým přesvědčením skončit se mnou, nemůžeme ani jeden dovolit,“ Harry se na něj ještě chvíli prosebně, úpěnlivě, omluvně i vyčítavě díval (a díval se, jako by si sám nemohl a nedokázal odpustit, kdyby kvůli němu měl skončit Severusův život), díval se na něj vším, co Severus cítil, zač ho miloval a později i nenáviděl.
„Zítra v šest ráno odjíždíš,“ pronesl tiše, i přesto se dal jeho ochraptělý hlas rozpoznat. Poté ho obešel a odešel z jediného místa, kde měli šanci začít… žít.

06.11.2009 15:30:54
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one