Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


S díky Sisi, jež mě ochotně poslouchala.

Nespokojíš-li se s jediným slovem, ku spokojenosti tě pak nedovede ani tisíc vět.


„Kdo dnes slouží?“ zeptal se Edward a utíral si ruce do předpřipravené osušky.
„Leeks? Watson? Nemám tušení,“ broukl Harry a zívl.
Blonďák se na něj ustaraně zadíval a pronesl hlubokým hlasem, přičemž kráčel k Harryho křeslu, sehnul se a políbil Harryho na čelo: „Běž spát.“
„Ale… co služba?“ vzmohl se Harry na chabý protest.
„V sobotu si za mě ty zbývající tři hodiny vezmeš. Tak běž už,“ pronesl Edward netrpělivě.
Harry vděčně kývl.
Ve svém pokoji, na jediné posteli, s jedinou sklenicí v ruce – přemýšlel. Začátek konce. To bylo to, co znamenal tento ústav. Pro Harryho, pro Edwarda a pro všechny pacienty zde ležící.
Zavřel oči a vybavil si, co ho sem přivedlo.
Pitomost. Tak nehorázná pitomost. Výčitka. Ostrý hrot něčeho nevyřízeného.
Jedna cesta autobusem.
Není to zatraceně hořkosladká symfonie? Bylo to jen týden po pádu Voldemorta. Týden po té, co ho zabil. Jel za Dursleyovými… přemístil se, kam nejdál to šlo, potom nastoupil do autobusu, zaplatil cestu a bezmyšlenkovitě se posadil na jedno z předních sedadel. Něco ho bodlo a zaštípalo. Jako by se řízl o papír. Poposedl a vytáhl ze sedačky jehlu.
Trvalo dlouho, než se rozhoupal jít na vyšetření, trvalo hodinu, než mu u Munga potvrdili, že je HIV pozitivní. Naděje, že se to dokáže v tomto stavu vyléčit… ta trvala pár sekund. Pár střípků okamžiku. A třeba nebyla žádná naděje. A třeba ani teď nevěřil tomu, co se stalo. Jen několik dní trvalo, než se rozhodl odjet do Indie pomáhat kouzelníkům.
A tak tu, v temném pokoji, leží a s pokřiveným úsměvem přemýšlí. Kdysi si namlouval, že kdyby měl vědět, že umře, nesnesl by tu dobu mezi, říkal si, že bude kopat kolem sebe, aby se alespoň vědělo, co se mu stalo. Kdysi byl přesvědčený, že se bude smrti bát. Myslel si, že se raději zabije, než aby čekal. Ale… to neudělal. Myslel si, že ho pomyšlení na brzký konec bude znervózňovat. Ale jí tváří v tvář pociťoval klid a vyrovnanost.
Chtěl poslední věc – aby jeho život měl smysl i mimo nějakou věštbu, jež rozhodla o první etapě jeho života. Na to si uvědomil, že jeho život smysl měl, když pomáhal těm, kteří měli míň času než on sám. Nebo možná taky… neměl ten čas.
Ještě jednou upil ze sklenice, odložil nachovou tekutinu na noční stolek, překulil se na bok a začal pravidelně oddechovat.

>>><<<


Ne že by si stěžoval. To ani nešlo – vždyť málem přišel do Azkabanu. Jak málo pak stačilo. Pár intervencí, jeden slib, jedna vzpomínka, jedna přísaha. Teď pro ten zatracený ústav vznešeně pojmenovaný ministerstvo kouzel dělá jednoho z mnoha zástupců pro odbor vyjednávání se zahraničím.
Vyjednávání? Copak se dá předávat poselství vyjednávání, když vám rozkáží: „Je to přátelská návštěva. Nadnesete jim naše požadavky. Vyslechnete jejich názor. A přesvědčíte je, že máme pravdu my. Za každou cenu. Na válku nemáme peníze, takže se smiřte s tím, že pokud nevyužijete vaše smrtijedské… dovednosti,“ protáhl pomalým úlisným tónem, „ necháme je vás zabít. Máte na to týden.“? Dá?
Kdyby mu to nebylo tak zatraceně jedno, naplival by svému šéfovi do obličeje a stáhl by se z toho velkého kolotoče, do něhož ho uvrtali jeho znovunalezení „přátelé“. Rozumějte ti, kteří se vrátili se svou pomocí, aby mu ji – jakmile bylo očištěno jeho jméno a jeho obhájci uvedli na pravou míru, jak to s ním bylo, když byl ve službě Temného pána – s milým a soucitným úsměvem poskytli. Aby třeba… neumřel hlady, když vylezl z vazby pro čekající na rozsudek, kde si stejně pár neděl pobyl. Aby měl zatracenou ministerskou střechu nad hlavou, když mu dům a majetek zabavili.
To ale nebyla nejhorší rána pod pás. Jediné, o co usiloval při propuštění z vězení, bylo naposledy vidět Bradavice.
Nepustili ho tam. Měl přísný zákaz byť i jen vstoupit na trávu Bradavic. Udělal rozruch. Patrně dost velký, když až k němu přišlo pár bradavických profesorů v čele s McGonagallovou.
„Je mi líto, Severusi,“ říkala, ale on moc dobře věděl, že nelituje. V jejích očích nebyla po lítosti ani stopa. Byla jen unavená a zmatená a možná k němu cítila vztek, ale rozhodně nelitovala. „Mám přísně zakázáno tě na bradavické pozemky pustit.“
„Zůstaly tam mé věci,“ řekl vzpurně, ale už nekřičel a nevyváděl.
„Nemáš. Vše odnesli,“ řekla a pevně se mu dívala do očí.
„Chci se alespoň rozloučit,“ zkusil zahrát na soucitnou strunu, kterou měli všichni Nebelvíři. Pokročil k ní. Když couvla nazpět, Severusovy myšlenky byly na okamžik uvrženy do zmatku, ale velmi rychle to napravil pohled okolo. Na všechny profesory. Na jejich výrazy.
„Nemohu tě pustit dál,“ odpověděla McGonagallová snad se špetkou lítosti ke ztracené existenci.
Severus postoupil o krok a Minerva opět o krok ustoupila, ale že Severus postoupí o další nečekala. Zavrávorala. Aby to mohla vybalancovat, chytil ji Severus za předloktí, což způsobilo, že zbytek profesorů postoupil o krok k nim a vytáhli si hůlky.
Naklonil se k ní a otázal se šepotem s nevěřícím vztekem: „Ty se mě bojíš?“ hleděl jí přitom zblízka do očí. Nikdo jiný tu otázku neslyšel.
A Minerva jako hrdá Nebelvírka zvedla bradu, probodla Severusův pohled svým, náhle ostrým: „Tebe už dávno ne,“ hlas se jí třásl. Strachem, vzteky, rozhodností, popřením, znovunabytým sebevědomím.
Pustil ji. A ona se neodtáhla. Vlastně se nepohnula. Severus ještě chvíli také ne. Hleděl jí do očí a nemohl ani uvěřit, že tohle je ta žena, kterou znal.
Narovnal se, přestal jí pátrat v očích po lidskosti. Otočil se a odvlál zpět, odkud přišel. Jediné zadostiučinění shledával v pohledu na Minervu McGonagallovou stojící jako sloup v odsouzení sebe sama.
Jak vzdálené a přece jak blízké, jak malicherné to připadalo jeho srdci dnes.
„Kam jdete?“ zarazil ho jeho spolupracovník. Severus pozvedl obočí. „Já… máme přece ještě připravit zprávu z dneška.“
„Věřím, Alberte, že jste dostatečně kompetentní vyřídit to sám,“ s tím a zavířením pláště práskl dveřmi svému dozorci před nosem. Vyšel vstříc nočním ulicím cizího státu, cizího města.
Cestou po svažující se ulici ho nic moc nezaujalo. A pokud si všiml kouzelnické ošetřovny Začátek konce svaté Ambrosie, bylo to maximálně díky černé bytelné bráně se zlatým erbem.
Procházel tmou a teplým vzduchem a přemýšlel, kam se to před rokem vlastně ztratil Potter, jehož viděl naposledy při svém přelíčení jako svědka. Svědčil v jeho prospěch. Nijak zapáleně. Ale Severus měl svou teorii o jeho návštěvě ministra a zbylých svědků, včetně některých Smrtijedů, kterým dozajista slíbil nějaké ty… úlevy. Úplatek, aby řekli pravdu. Proč to dělal? Snad aby Severusovi ukázal, že po něm a proti němu nepůjde? Severus nevěděl.
Ach ano, od určitého okamžiku v tom Potter uměl chodit. Po soudu se ale ztratil a víc ho v Londýně nikdo neviděl. Kde je mu jen konec? Přitom by si s ním Severus tak rád něco vyříkal.
Ten jeden okamžik, kdy se jejich oči střetly a Severus věděl, že mu Potter nevěří a Potter si myslel, že je Severus prachsprostý vrah. Měl na něj namířenou hůlku. Mířil přímo na Severusovo srdce, jež tlouklo zrychleně ve snaze dohnat poslední chvilky svého života, které zřejmě promrhal, ve snaze ukázat, že ještě jedno jeho já umřít nechce. A přece se majitel toho těla nepohnul a čelil osudu, jež si zvolil, tváří v tvář. Provokativně. Smířeně. A co, že zrovna teď chtěl žít, jestliže na to neměl právo?
Potter Severuse toužil zabít, to Severus věděl. Nemohl mu to vyčítat, vždyť sám toužil po něčem velmi obdobném. Nechat se zabít.
Náhle v Harryho očích uviděl… nevěděl, co to bylo, ale věděl, jakou to mělo barvu, což bylo zvláštní a děsivé a… ani mířící ani cíl se necítili o moc líp, protože Severus na Potterově tváři rozeznal pochopení. Mihnutí v Potterových očích byl záblesk… pomněnkové modři. Nenutil ho, dokonce nevydíral. A už vůbec za Potterovu osobu nerozhodoval. To Severus poznal, když se na něho opět podívala čistá smaragdová zeleň, jež byla dokonale při smyslech a váhala a rozhodovala se.
Potter potom zkrátka sklonil hůlku a běžel dál.
A od té chvíle až po tento okamžik, když se vrátil do bytu s chrápajícím Albertem, svým dozorem a spolupracovníkem, ho sužovala jedna otázka, která ho pálila na jazyku a silně ji potřeboval Potterovi položit.
Nelitujete, že jste tehdy neučinil své vlastní rozhodnutí místo Brumbálova?

25.09.2009 18:36:19
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one