Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


První zpracování představy naivního Severuse Snapea, jak se z toho (ne)vyléčil…

Hm, jednou si dám nějaký ekvivalent tohoto tématu.

Nicméně: tohle věnuji Šárince. ♥ (Mimochodem druhá věc v pořadí.)

Už jste jí dlouho nebyly za nic vděčné, že, mé dámy? Tak můžete být, ale proč Vám řeknu až uveřejním další díl Života. :D :D

… Přece mi ta včelka neublíží, když si jen přivoním k té květině…

... Snad najdu tu květinu na stejném místě...

... Možná se jen schovala, budu ji tu hledat pořád...

... Tu vázu jsem přece nerozbil schválně, tatínek mě nebude bít, nemůže! ...

... Mudlovské děti jsou tak! Ale klid, je to zkrátka tím, že mi nerozumí. Nevědí, jaké to je být kouzelníkem. Už se těším, až odtud odejdu. Navždy...

... Medvídek se jistě ukáže. Najdu ho! I kdybych měl procestovat celý svět...

... Dopis! První a jen můj! Merline, pojedu do Bradavic. Stalo se to... už mi je nevezmou. Ne...

... Zmijozel, to je tak... vzrušující! Nemohu se dočkat prvních hodin. A přátel. Konečně! ...

... Všichni přece nejsou tak špatní. Nemohou být! Prostě si vybírám špatné přátele. To je vše. Zvednu se a půjdu dál...

... To určitě nepomlouvají mě...

... Věděl jsem to! Vždy! Lucius. Přítel. Opravdový...

... Třeba se mi nechtěl posmívat. Vskutku - asi ho nalákali. Jako mne! ...

... Neexistují! Přátele jsou jen... dobrá, zkusím to. Třeba jsou Smrtijedi lepší. Třeba jsou to všechno jen pomluvy. Ke mně byli milí. A navíc - Lucius...

... Byla to nehoda! Lucius to určitě neudělal schválně! ...

... Ani toho mudlu nezabili Smrtijedi schválně! Možná jen... nehoda. Vyprovokoval je! (Ale zasloužil si to?)...

... Mám pochyby? Tady jsem byl vždy vítán. Ale nechtějí po mne přece právě, abych zabil tu zcela nevinnou osobu, že ne? ...

... Třeba to byl sen, pouhopouhý, prachmizerný sen! Určitě se nestalo včera to, co si myslím...

... Určitě tu věštbu nepochopil tak, jak...

... Nezabije ji! Nesmí...

... Noční můra. To nemůže být...

... Zkusím Brumbála, možná mi ještě uvěří. Musí! Nic jsem...

... Co jsem to provedl?!...

... Definitivum...

Květina. Krásná. Tam, kde končí země, matka života, jí vyrůstá stonek. Zelený, jako tráva. Ohebný a přitom pevný dost na to, aby udržel květ.

Rudý jako krev, kterou ještě nespatřil.

Pěkná to koruna odrostlé trávy.

Jen se jí dotknout, jen se natáhnout.

,,Au!‘‘ Bolelo to…

Byl to trest. Na pěkné věci se přece nesahá.

Nesahá se na ně těmi špinavými prsty a špinavýma rukama… Ale nevadí.

Stačí se dívat.

Víno, které drží zelená tráva.

Tak to pití maminka jmenovala, ne?

Víno.

Ano, toho vznešeného pojmenování je květina hodná. A co prst? Otéká a bolí, ale on by přetrpěl cokoli za ještě jednu sekundu s tou květinou. Nevěděl, jak se jmenuje; byla prostě krásná.

Vše krásné musí jednou skončit.

Když ji přišel prozkoumat den poté, květina tam nebyla.

Jistojistě to je trest. Neměl na ni sahat.

Třeba ale… ano, to mu hned zvedlo náladu. Třeba tam bude zítra. Třeba se mu jen schovala.

Jak dětinské.

Už nikdy na tom místě nevyrostla.

Dnes ji uměl pojmenovat, znal barvu, která se vínu nemohla ani podobat, vůni, která by nebyla zařaditelná do těch libých, hmyz, který kolem ní poletoval nejčastěji. Věděl, jak vypadá pod zemí, znal lektvary, do kterých se házely její části, každičkou část uměl pojmenovat hned ve čtyřech jazycích, ale na tom nesešlo. Nepatřila mezi jeho oblíbené a už ani patřit nebude.

Xilophea. Jeho první láska; ta ho nezradí.

Měla nádhernou huňatou hlavičku, kulatá ouška, černá očička – korálky a roztomilý čumáček. Růžové bříško a pracičky, a když seděla, vypadala jako živá – ledního medvídka dostal kdysi od maminky. A i když už byla ,,zažloutlá životem‘‘, nepřestal ji milovat.

Jednoho teplého slunečního dne zmizela.

Podíval se podezřívavě na spokojeně se usmívajícího otce.

Neplakal, nerozčiloval se, přijal to jako fakt, se kterým se nedá bojovat – jako jeho život.

,,Už nejsi dítě,‘‘ křikl na něj otec, když procházel vchodovými dveřmi ven.

Není dítě, ale to je jedno, neboť vše je jedno.

Xilopheo…

Dopis! Jeho! Pro něj! Ten mu nemohou sebrat – nikdy…

Lektvar, který vytvořil. Dokonalý. Bez chybičky… Skvělý, ne, vynikající v lektvarech. A on…!

Lektvar, první, který se mu podařil. Již tehdy věděl, že v nich bude vynikat. Jenže co na tom záleží? Tohle bylo poprvé… a nebylo to. Zničeno. Zmařeno. Žádný nebude jako byl tento – Black mu rozbil lahvičku i s lektvarem. Po vyčištění a uklizení pracovního místa. Ten vzorek byl jediný! Nebyl…

,,Nehoda!‘‘ Ha! Směšné… Severus znal pravdu.

Nejvíce ho mrzelo, že za celý svůj život už nikdy nevytvořil tu stejnou barvu.

Život ho poučil… teď už by ani nepoznal, že namíchal stejně dokonalou barvu… nesešlo na tom.

Co když to ale opravdu byla nehoda a on teď neuváženě podezřívá nevinného člověka? Třeba…

,,Hej, Srabusi…! Příště na hodině.‘‘

…bylo mu jasné, že ať to bylo cokoli, nehoda tedy rozhodně ne.

Ale naštěstí tu nebyli jen Black, Potter a ti dva posluhovači.

,,Líbej mě, Severusi,‘‘ zašeptala mu svůdně do ucha jedna dívka.

Poslechl. Ne všichni jsou přece špatní, napadlo ho.

Neměl…

Vtom vpadlo do učebny zhruba půl tuctu jeho spolužáků, šíleně se mu, včetně dívky, smáli.

Celý rudý sklopil hlavu a utekl.

Třeba jen natrefil na ty nesprávné přátele…? Zkusí štěstí o trochu dál.

Jeho největší přítel, Lucius.

Dokonalý, krásný, bezchybný, elegantní a na úrovni.

Žádné takové infantility by mu nikdy… ale proč se všichni smějí? Co se…?

Pohlédl tam, kam směřovaly pohledy ostatních.

K toaletnímu papíru zachycenému na jeho botě. Asi ze… ale počkat!

Vždyť byl na toaletách s… Luciusem.

Třeba si jen… Ne, tohoto si všiml, určitě…

,Přece ale… jeho přítel!‘ pomyslel si hořce.

Zrádce!

Nenávidí toaletní papíry. Sebe taky nenávidí. Takový pitomec… proč… proč se nepodíval?!

No co, alespoň se pobavili jiní… Jak jinak se to dá brát než s humorem?

Chtěli se jen bavit!

Už nejsem dítě.

Byla to jen kytka!

A sen...

Tohle je skutečnost.

Už nejsem naivní ani optimistický šašek pro ostatní

Nesnažím se v lidech nalézt ,,jen to nejlepší‘‘. ,,Dobré‘‘. Nejsou dobří. Jsou zkažení.

Chtějí se bavit? OK. Ne na můj účet.

Ať nežádají o milost, až budu já jejich soudcem i katem zároveň. Mají, co chtěli.

Nebudu mít slitování, také ho neměli.

Už jsem viděl krev, poznal lidi, přičichl ke květinám, ochutnal ženy. Zažil bohatství i bídu, ale ono to nestačí.

Ne mně.

Jsem mistrem v lektvarech, skvělý v obou druzích magie - ,,černé" i ,,bílé".

Vyrovnal se se štěstím, neštěstím i ztrátami blízkých, naučil jsem se nevnímat pohledy.

Přestal doufat. Být pošetilý.

Něco mi však chybí.

Nedokázal jsem to uchopit a nedokáži to vrátit zpět.

To něco je radovat se z obyčejných maličkostí, prožívat úmrtí jako narození a mít dětskou radost z… třeba jen ze svítání.

Je to jiné a já nemohu přijít na to…

Proč?

__________________________

Alternativa pro nepoučitelné optimisty:

Zase jsem to udělal. Zase zabil...

,,Ano, ale udělal jsi to pro dobro věci.”

,,Neexistuje ,,dobrá" nebo ,,špatná" věc, vy pošetilý blázne!”

,,Ukrátil jsi utrpení.”

,,... zmařil život.”

,,... měl soucit.”

,,... dosáhl pekla.”

,,Rozhodl ses mít v rukou svůj život a dokonce zachraňovat cizí, to není málo! Je to cesta plná...”

,,... dlážděná do očistce! Já životy mařím. Stejně jako mařím svůj vlastní! Komu se mám zpovídat?!”

,,Mně!”

,,To nejde.”

,,Jakto?”

,,Na to jste moc bezúhonný. Ne, ušlechtilý!”

,,Mýlíš se. Mám toho na svědomí také dost. Unesu to, Severusi.”

,,Nechci.”

,,Nemáš na výběr.”

,,Nemám stejné pohnutky pro vykonávání dobra, jaké máte vy. Tak šlechetné...”

,,Tak za to jen děkuji Merlinovi. Měl bys taky."

,,Nejsou šlechetné, jako vaše! Nevěřím v ,,dobro”, které konám.”

,,To ani nemusíš, Severusi."

,,Cože?"

Následoval Brumálův dlouhý a ustaraný povzdech plný emocí a únavy.

,,Nezáleží na tom, čemu věříš ty, ale na tom, že my věříme tobě. A v tebe.”

,,Užírá mě to! Co mám dělat?”

,,Severusi, ty se ptáš mě?” udiveně se na Severuse podíval.

,,Koho jiného?” vzhlédl Severus umučeně.

Brumbálovy oči se projasnily, položil Severusovi ruku na rameno.

,,Víš, chlapče, ve všem, cos kdy dělal, jsme tě vždy viděl na sto procent. Ale tak to nefunguje. Podívej, lidé tě zklamou jen pokud jim dáš přílišnou důvěru –‚‘‘ Severus ho zastavil: ,,Ale vy –‚‘‘ nedokončil.

,,Nepřerušuj mě, prosím, ano já dávám lidem druhou šanci. Vždy. Sám jsem ji dostal. Ale o to teď nejde. Jde o tebe. A o to, že většina věcí v životě nevyjde. Je jen na tobě, jak se s tím porveš, chlapče. To, co vyjde, toho si musíš cenit více než-li pokladu. Je toho tak poskromnu, já vím... Nesmíš se poddávat svým depresím z toho, co nevyšlo. Nemůžeš lidem dávat nadlidské schopnosti. Jsou to pořád jen lidé se všemi svým chybami a omyly. Takové je musíš mít rád, takové je musíš vítat a pouze a jen takovým můžeš svěřovat své srdce. Pokud se najde výjimka, lesklá, drahá a krásná jako diamant, měj na pamětí, že to může být jen odraz světla na vodní hladině. Jen bižuterie. A pokud tě nezklame a nezradí, važ si jí nad výjimky. Neříkám, abys lidem nedůvěřoval, říkám, abys jim důvěřoval v míře lidské - a ta je proklatě zrádná a proměnlivá.”

,,Vy?”

Starý muž se rozesmál.

,,Posudek nechávám na tobě. A chlapče?” otočil se na odchodu.

,,Albusi?”

,,Budu na tebe čekat, pomáhat ti a chránit tě tak dlouho, jak to budeš potřebovat. Pomohu ti, když to budeš chtít či potřebovat. Nenechám si tě vzít jen proto, že si myslíš, že jsou mé pohnutky šlechetnější než tvé. Nenechám si tě vzít ani proto, že si myslíš, že jsi menší hrdina, než za jakého tě lidé mají a než jakým jsi. Já to vidím.Viděl jsme to a stále to vidět budu. Dávám ti tolik příležitostí, kolik jen potřebuješ. Víš... nemůžeš mne zklamat. A to je něco, co se musíš o lidech naučit i ty. Nijak zvlášť je nepřeceňovat a pokud udělají něco nad své možnosti a síly - pochválit je za to: alespoň v duchu. Protože... nebylo to očekáváno. Není to v jejich přirozenosti, proto je to hodno obdivu," a s tajemným úsměvem na rtech na něj mrkl a vyšel ze dveří.

,,Děkuju." Zamumlal.

Otočil se a... zkoprněl. Přesně uprostřed poliček se znenadání objevila květina. Jen tak nevinně si stála v jedné ze Severusových prázdných baněk. Severus nemohl uvěřit svým očím. Jen podprahově se mu začalo něco vybavovat v mysli.

,Věci se k nám nejčastěji vrací v tu nejneočekávanější chvíli. Naneštěstí většinou, když už o ně nestojíme.'

To sedělo. Byla to přesně ta květina, kterou tehdy viděl na sousedově zahradě. Barva, jakou na téhle květině od té doby neviděl. Domníval se, že si ji jen špatně zapamatoval. Myslel, že si s ním a jeho vzpomínkou jen pohrál čas. Ale ne... byla to přesně ona.

,,Jak záhadný ten svět může být," promluvil do ticha a pomalounku se přesunul ke květině. Díval se, nic víc. Nepotřeboval si na ni sáhnout. To bylo snad poprvé, kdy hodlal uvěřit svému jedinému smyslu – zraku a svému nejlepšímu příteli.

,,Ten člověk je blázen," odfrkl do ticha.

11.05.2008 18:02:42
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one