Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Nevěř tomu, že to bylo jednoduché

Nevěř tomu, že to bylo jednoduché 1

Plášť, vesta, košile. Kompletně ze sebe shodil profesorský hábit. Natáhnul se do skříně a místo věcí do školy si oblékl černou košili a hábit. Přešel ke stolu, kde se v matném světle ohně leskly malinkaté flaštičky. Severus si jednu po druhé naskládal do vnitřních kapes hábitu, který si poté pečlivě zapnul.

Do ruky vzal smrtijedksou kápi a masku, přešel ke krbu a s vhozením letaxu do ohně klidně a soustředěně pronesl ředitelna. O chvíli později kráčel prázdnou místností ke stolu. Opatrně z něj sebral kapesník, který na něm nepovšimnut ležel. Nasadil si masku, poté kápi. Přešel ke krbu, vhodil letax a objevil se ve svém domě. Vylovil z hábitu dvě flaštičky. Jednu vypil, druhou nepřestal držet. Neviditelný vkročil do tmy Tkalcovské ulice. Pár metrů od domu se přemístil poblíž stanoviště, na které Pán zla zrovna svolával schůzi. Okamžitě vypil druhou lahvičku, jejíž obsah ho opět zviditelnil. Pár posunky se pozdravil s okolo stojícími, hlídkujícími kolegy.

Prošel cestou do útrob úkrytu, v jehož středu cítil Temného pána, který stále svolával Severusovy opozdilé druhy. Přesto sál uprostřed skrýše nebyla místnost, do které Severus mířil. Zabočil do první chodby vlevo. Před celami ho zadržel hlídač.

„Pán volá, neslyšíš?“ zavrčel na něj.

„Nejen mě,“ odvětil Severus hladce s pohledem upřeným do temnoty chodby za mužovými zády.

„Tak se otoč,“ vzdal se hromotluk po nedlouhém váhání. Severus uposlechl. Téměř okamžitě se mu všude po těle rozlezly upocené pracky toho muže. „Co to je?“ vyštěkl, když přišel k jeho lektvarům.

Severus se povýšeně usmál a otočil se na muže: „Jako obvykle,“ odvětil. „Nebo bys chtěl jejich obsah zkontrolovat a zničit tak všechny Pánovy plány? Ale prosím. Rád se podívám, jak se potom budeš hřát v jeho přízni,“ oběma bylo jasné, že jediná věc, která by muže rozehřála, by byl jeden pěkně bolestivý Cruciatus. Strážce cel tedy uvolnil Severusovi cestu. Severus popošel pár kroků.

„Cela pět,“ vyštěkl na hlídače, který opatroval klíče.

„Já ne…“

„Na příkaz Pána,“ zavrčel Severus.

„Ukažte mi povolení,“ nedal se muž. Severus vytáhl z jedné z kapes hábitu papír s podpisem Temného pána. Zamával tím muži těsně před obličejem, než velmi rychle papír zase schoval.

„To by stačilo, nemám na vás celý den,“ odbyl ho Severus, a když mu muž konečně podával klíč od cely, vytrhnul mu ho netrpělivě z ruky. Konečně se dostal, kam zamýšlel. Z cely tři se ozývaly pravidelné zvuky a těžké dýchání.

„Malfoyi!“ praštil Severus rukou o mříže, až se proti tomu vzbouřilo kouzlo. „Pán nás volá, to neslyšíš?!“ a díval se do tmy za mřížemi. Raději nepoužíval hůlku, aby rozsvítil. Nechtěl vědět, do čeho to Malfoy zase dělal. Tušil, že by se mu z toho chtělo zvracet a to bylo něco, co nepotřeboval. Následně upravující se Malfoy vylezl.

„Mám tu ještě práci,“ odpověděl na Malfoyovu němou nabídku, aby šli spolu. „Ale ty jdi. Už zuří,“ a oči se mu zúžily. Přestože ho dnes ještě neviděl, věděl, že tomu tak je.

„Dobrá, Severusi,“ neodporoval Lucius a nedal znát, že by mu oslovování příjmením vadilo. Rozcuchané vlasy si pár prohrábnutími uhladil a s leskem v očích, když se na Severuse podíval, se odebral na místo setkání.

Severus se opačným směrem vydal k cele pět. Za tím nejcennějším, co tady bylo. Zastrčil do zámku klíč, otočil a zamumlal řadu zaklínadel. Cela ho pustila. Severus vstoupil a dveře za ním se zavřely. Přešel k něčemu podobajícímu se, byť vzdáleně, ale dalo se to za ni alespoň považovat, posteli. Nakrčil nos a zapátral v hábitu. Vytáhl ampulku s lektvarem.

Shlédl dolů na ten zbytek člověka. Vztáhl k němu ruku s lektvarem. Ten muž si ji od něj zdráhavě převzal. Severus si dovolil luxus ještě čekat. Muž ampuli otevřel a přičichnul. Velmi pomalu, jako by mu to tak pomalu docházelo, vrátil zátku do ampulky a neuspěchaně přejel z jeho polobotek a kalhot, z hábitu k pasu, ke kápi, až se dostal k jeho očím. Poznal ho, pomyslel si Severus, ale stejně tak, jako by mu to mělo vadit, to s ním nehnulo. Ne teď, teď nemohlo. Jeho suchá ústa se od sebe odlepila, aby řekl to poslední, nač měl sílu: „Ale to mě zabije.“

Severus krátce přikývl, aby dal znát, že jeho srozumění se situací postřehl, otočil se a odešel na místo, kde sám měl už dávno stát. Při boku Temného pána. A ne, na muže se ani jednou neotočil, aby se ujistil, že poslechl jeho radu.

Za pár okamžiků, po proslovu Temného pána, ho stejně dotáhli doprostřed smrtijedského kruhu. Muž bez síly padl na kolena.

„Myslím,“ pronesl Temný pán a Severus v sobě našel sílu poslat krátkou modlitbu někam nahoru, aby ho alespoň jednou poslechl a vypil, co mu dal, „že přišel váš čas, miláčci,“ a hřejivě – jak jen jeho hadí hlava dokázala – se usmál na své Smrtijedy. Smrtijedy, kteří se na muže jeden po druhém vrhli, jakmile jim to pán dovolil. I když… ne tak docela. Všichni se jako jeden muž zarazili v okamžiku, kdy postava uprostřed kruhu zachrčela. Chvíli se na kolenou zmítala a pak upadla tváří na zem.

Lucius Malfoy rychle všechny odstrčil a přiskočil, aby nehybného muže uprostřed kruhu zkontroloval: „Nedýchá,“ vstal od něj s vážnou tváří otočenou pro radu ke svému pánovi. Severus Snape si dopřál jedno spokojené pousmání. Okamžitě svůj prohřešek – spokojený úsměv – skryl.

 

**

Harry drhl jeden z cínových kotlíků. Ne že by ho neštval Snape, který si umínil, že zjevně nedokáže přežít v laboratoři, ani když není pod žádným kotlíkem zapálený oheň, ale štval ho. Snape. Mizera, co čmáral nosem po papíře ve snaze napsat co nejvíc peprných urážek na hlavu Nebelvíru. Snape, který čmáral po jednom takovém stohu pergamenů právě teď a ilustroval tak, nakolik si studentských prací – a Harryho schopnosti přežít v laboratoři, jak se přeochotně nechal slyšet – cení. A Harry drhnul a drhnul. Kdyby si to jen připustil, musel by si uvědomit, že se kdesi uvnitř sebe táže, jak moc si Snape myslí, že ho trestá, když mu nepovolí k čištění hůlku. Ale samozřejmě tak upřímný, aby se sám sebe na tohle a při vědomí ptal, nebyl.

Když ho nakonec silně po půlnoci pustil spát nebo něco, Harry si okamžitě sbalil věci a vypravil se přímou trasou do postele. Jenže to by mu nesměl cestu zatarasit Malfoy.

„Ale, vracíme se z rande?“ ušklíbnul se peroxid a evidentně nemínil uhnout.

„Jdi mi z očí, ty odbarvená fretko s trpasličím ksichtem,“ zareagoval Harry laxně, potáhl batoh a chystal se Malfoye obejít.

„To bude další trest na zítřek,“ ozval se z hlouby temnoty chodby třetí hlas. Harrymu beze slova projely myslí nadávky. A ne ledajaké. Celý pestrý kolorit. Pestrobarevná paleta nadávek proplula bez zásahu jeho myslí a proplouvala jí dál, i když oba s Malfoyem uslyšeli vzdalující se kroky. Ani jeden Snapea nezahlédl.

„Á!“ poškleboval se Malfoy. „Další rande, ty panáku s nehty rozedraným čelem, brýlemi jak monokly a výškou čerstvě narozeného domácího skřítka? Jen nechápu, co na tobě Snape vidí,“ zanotoval ke konci škodolibě Malfoy.

„Rande,“ a tentokrát Snape ze stínu vystoupil, a kdyby na to měl Harry čas, povšiml by si, že se Malfoy v ten okamžik málem počůral strachy, každé klapnutí podpatku jejich profesora mířící směrem k nim odtikávalo trpělivost muže spolu s hladce pronášenými slovy. Bylo jasné, že nebude křičet, a že o to horší bude trest: „Rande máte zítra vy se mnou, pane Malfoyi. Buďte přesný. Nedochvilnost netoleruji u nikoho. Stejně jako posměch. Teď jděte oba spát.“

Harry se probral z transu a utekl do ložnice, kde poprvé pochopil, že to co se dnes událo, nebylo jen tak. Uvědomil si velikost Snapeova skrytého gesta. Došlo mu, že se ho svým svérázným způsobem zastal. A poprvé ho napadlo, že by měl přehodnotit vše, co mu kdy Snape řekl nebo udělal. Viděl by v tom to samé – tedy něco skrytého? Poprvé se srazil s jak to ten muž myslel doopravdy? Jen ten, kdo Snapea znal osobně, mohl domyslet, kolik toho jedním spravedlivým zadostiučiněním řekl.

**

Nemůžeme vyhrát. 2 To jediné věděl. Už od začátku. Proto to udělal. Protože volit mezi otroctvím – ať vlastním, nebo cizím – a smrtí není složité.

**

Harry svíral láhev jednoho z nejostřejších alkoholů, které se daly v kouzelnickém světě pořídit. To nebylo to nejhorší. Horší bylo, že se opíral o Severusovy dveře.

„Proč neslavíte?“ povytáhl Severus obočí nad blokací jeho pokojů cizím tělem.

„Moc lidí, moc hluku, málo prostoru… všeho nějak moc málo,“ Harry nešikovně zašermoval prstem směrem do stropu. Ukazováčkem, neb zbylé prsty použil jako držák pro láhev.

„Důvod pro alkohol?“ povytáhl obočí.

„Pocit nešťastnosti?“ chytil se Harry dotazu.

„Popravdě jsem se neptal na důvod, jaký vás k pití přivedl, pouze na to, jestli jsou tím důvodem vámi vyjmenované záminky, proč neslavíte. Ale nevadí, nikdy jste neuměl na otázky odpovědět správně,“ prohlásil mírně otráveně Severus.

„Nikdy jste se nezeptal jednoznačně,“ vyjel na něj Harry a vstal, až mu další část alkoholu vyšplíchla na hábit a na zem.

Severus povytáhl obočí ještě výš a změřil si Harryho, jako by měřil chodící trosku: „Vždy jste si to příliš komplikoval. Teď mi jděte z cesty,“ Severus se snažil projít do bytu, což se mu i málem povedlo.

„Život?“ nenechal ho Harryho ukazováček projít.

Otázky spolu s jejich významem,“ tentokrát se Severus zarazit nenechal a do svých komnat vstoupil bez jediného ohlédnutí se zpět. Přesně jako proplouval životem.

**

„Odkliď ho, Ssseverusssi,“ požádal Pán zla s pohledem přilepeným k zbytku mužova těla. Těla, na kterém si viditelně hrál nejeden Smrtijed. Nejeden mazlíček, jak Temný pán s příchutí ironie neopomněl poznamenat. Zbídačená hadýrka bez života. „Ten starý pošetilý blázen bude svého milovaného chtít vidět. Bude mu chtít vykopat hrob,“ na ta slova se začal někdo v pozadí sešlosti zběsile a šíleně smát. Belatrix?

Severus jen přikývnul a vytasil se s hůlkou, kterou na muže uprostřed kruhu namířil.

„Takhle ne,“ a zastavila ho jeho ruka položená navrch jeho vlastní. Donutila ho sklonit ji. „Copak by ti věřil? Musíme předstírat až do posledního výdechu. Přesně jako on,“ a pohodil hlavou k muži na zemi. „Tvé služby u Brumbála se mi ještě mohou hodit a proto… Crucio!“

O mnoho, mnoho bolestných záchvěvů, jeden Luciusův podezřívavý a nejistý pohled stran Severuse, kterého viděl v celách před předčasnou smrtí jejich pokladu, důvěryhodné a bolestivé šrámy ve tváři a jasný bezhlasý příkaz později Severus, sotva se držící na nohou, táhl na zádech svůj úděl.

Teprve když ho v ředitelně za doprovodu nevěřícího pomněnkového pohledu shodil na podlahu, uvědomil si, že se mu celým dneškem nohy třesou. Dopadl na kolena stejně, jako na ně dopadla ta oběť dnešní schůzky.

Brumbál se poprvé nelíčeně rozbrečel. A Severus v tu chvíli už okolní svět moc nevnímal.

**

„To. Nemyslíte. Vážně.“ Severus nad ním stál a nepokrytě zuřil.

„Na svou obhajobu chci jen dodat,“ řekl Harry a protřel si oči, „že jsem na nohou už dvacet hodin.“

„Což je důvod,“ protáhl sarkasticky Severus a jediným mávnutím všechny rozdělané lektvary zmizely.

„Omlouvám se. Vskutku nejsem renesanční člověk,“ Harryho hlas hrál hru plnou flirtů s obyčejnou lhostejností.

„To máte vskutku pravdu,“ protáhl Severus trpce. „Na některé lektvary všeuměl být nesmíte. Musíte se jim plně oddat, aby vám alespoň částečně dopřály luxus nechat se uvařit. S politováním nad vaší neskonalou pitomostí musím prohlásit, že tento do té ne zas tak malé řady nepatřil. A vy jste skutečně jen idiot.“

**

Muselo být o několik hodin víc, protože když se Severus vzbudil, svítalo.

Automaticky odhodil přikrývku, přešel ke skříni, vzal své oblečení a za paravánem ze sebe strhl bílý nemocniční mundůr, aby si v mžiku oblekl své oblečení.

„Ale…“ zaprotestovala Poppy. Z jejího výrazu nešlo nic poznat. Takže je to jasné – ředitel nic neřekl. Přesně jak to vyhovovalo Severusovi.

„Mám práci,“ oznámil Severus bezvýrazně, nabral hrst letaxu a okamžitě se ocitl v ředitelně, kde se nad mrtvým a zuboženým tělem sklánělo ředitelovo tělo.

**

Severus vypadl z krbu, hábit měl potřísněný nějakou lesklou a třpytivou, zaschlou látkou. Harry odhodil knihu na stolek a podíval se do Severusova nic nevypovídajícího obličeje.

Severus mezitím svlékl hábit a košili. Rukou zajel ke krku, kde evidentně něco nahmatal, protože ruku stáhl, aby si mohl prohlédnout konečky prstů. Palcem přejel od ukazováčku k malíčku, přičichl k nim a zachmuřil se. Harry se už nadechoval, ale Severusovo rázné, netrpělivé a rozhodné: „Mlčte,“ a jeho odplachtění – jak to dělal, když neměl ani hábit?! – mu otázku znemožnilo.

**

„Vážně jsi ho zavraždil,“ řekl Brumbál vyčítavě a jeho oči mimoděk přešly z bledé tváře muže na zemi k Severusovi.

Severus chvíli váhal, co říct, než se prostě sklonil a vzal tělo na záda.

„Kam s ním jdeš? Tohle jsem ti nedovolil! Stůj, prosím, Severusi, nemůžeš mi ho vzít, přinést a zase mi ho sebrat, stůj…“ volal ředitel zoufale.

Severus se na jeden mrazící okamžik otočil na ředitele: „Mám jeho tělo. Víc nepotřebuji,“ ředitel nestačil zaprotestovat. Zelené plameny pohltily muže i mrtvolu na jeho zádech.

**

„Ano,“ usykl Severus, „jenže jsme v jiném světě. V tom, ve kterém jste mě požádal o radu.“ Severusovy černé oči jako by daly těm zeleným facku.

**

Podlaha byla chladnější a vlhčí než obvykle, jinak si to nedovedl vysvětlit. Jedním pohledem zkontroloval stůl, na němž byla spousta lahviček. Stejně jediným máchnutím ruky vše ze stolu smetl a položil na něj mrtvé tělo. Hlava a trup, nohy, vyrovnat. Dřív než by kdokoli jiný začal jednat, Severus už zažehl oheň a sahal po knize. Než se do ní úplně ponořil, vytáhl jedním nedbalým a téměř mimoděčným pohybem z hábitu použité – a k ničemu – přenášelo, které dalším bezděčným pohybem pustil. Když už studoval řádky matně osvětlené ohněm spousty svíček a ohně pod kotlem, na linku dopadl kapesník.

**

Harry vstoupil do temné místnosti, odhodil boty a batoh a s přitroublým úsměvem zažehl svíce. Poplašeně sebou cukl a zajíkl se, když se mu ve světle zjevila temná postava, jejíž ruce byly založeny na hrudi a netečný temný pohled si měřil Harryho s nebývale hlubokým opovržením: „Až se budete chtít příště s někým muchlovat, laskavě si vyberte jiný pokoj.“

Ruce spustil podél těla, rozrazil dveře do své ložnice a Harrymu se zdálo, že na chvíli zamrzl. Byl to skutečně jen zlomek sekundy, protože v příštím pronášel chladné urážky doprovázející zuboženě vypadajícího chlapce z ložnice a i z bytu.

„Mě nevyhodíte?“ zeptal se s povytaženým obočím, když se za bezejmenným klukem zabouchly dveře.

Severusův pohled, který ho zase sjel, mu ale odpověď neposkytl.

**

Ty nejpracnější a nejsložitější lektvary se míchaly obvykle několik hodin. Dobrá… u některých šlo spíš o čas a zrání. Ale ty některé s okamžitým efektem… ty vyžadovaly nejen lektvaristovu plnu pozornost, nejen míchání a nejen zrání. Vyžadovaly duši, vyžadovaly hodiny a hodiny strávené nad jejich přípravou, během nichž vás začala bolet nejen ruka, nejen za krkem, nejen záda… oči, mozek, veškeré soustředění vás spolu s únavou neomylně zrazovalo. A čím víc čas postupoval a neusnout se stávalo pracnější a náročnější, tím více záleželo na každém detailu lektvaru. Není snad třeba dodávat, že s ohledem na spojení magie výrobce a lektvarů nebylo možné žádného přebrání práce. Ne. To bylo nemyslitelné, i kdyby snad k tomu Severus někdy svolil. Což se nikdy nestalo. A ani nestane.

**

Popotáhl. Byla mu zima. Bylo to jedno. Bylo to jedno? Sledoval zasněžené pozemky. I ve vytápěných místnostech byla větší zima než obvykle. Co teprve v nevytápěné astronomické věži?

Stál tam jen ve svetru, třásl se a byl rozpolcen mezi sledováním páry, která mu vycházela z úst a lidmi, kteří se potloukali pod okny a všude na pozemcích.

Někdo za jeho zády afektovaně vzdychl. Otočil by se, kdyby si byl jist, že to není ten, který to byl. Ale… on si právě tou nejhorší variantou jistý byl. A proto mu zadostiučinění nedopřál. Nezatvářil se, neotočil, nepohnul se. Dělal, že se nic neděje a že je tam zase sám.

Snapea v šále a s rukama založenýma za zády to evidentně brzy omrzelo a hryzavě poznamenal: „Jak myslíte,“ otočil se a odešel, aniž by Harrymu třeba jen nařídil návrat, aniž by ohřál vzduch, aniž by se namáhal zabránit Harryho nachlazení. Harry pro sebe přikývl.

**

S posledním puf Severus odstavil kotlík z ohně. Bylo hotovo. Čáry na zemi byly nakresleny. Obřadní svíce hořely. On i Potter byli v obřadním rouchu. Severus odříkával – až neuroticky pečlivě jako jedinou možnou modlitbu – inkantace, zatímco dalšími třemi lektvary kropil Harryho hlavu, hruď a končetiny. Obcházel ho, občas rukáv jeho hávu zavadil o tělo na stole. Místnost byla prosycena přísadami do lektvarů.

Nakonec nadzvedl až mateřsky jemně Harryho hlavu, přiložil zlatý pohár k jeho ústům a vlil mu trochu lektvaru do krku. Vzduchem vířila jeho magie a on neustále odříkával latinská slova a Harryho hlavu nepouštěl. Minutu. Pět. Deset. Půl hodiny. Opakoval stále poslední větu. Vrať se, otevři oči, žij. Téměř hodina uběhla a nic se nedělo.  A Severus vydržel nad tělem stát další dvě. Než jemně položil hlavu zpět na stůl potažený sametovým přehozem. Teprve teď si uvědomil, že zbytek lektvaru drží v ruce. Znaven k zemdlení mrštil pohárem o protější stěnu. Lektvar barvy vína vystříkl do všech stran, ticho místnosti přerušilo řinčení. A Severus dopadl pod stůl. Schoval hlavu do dlaní, zavřel oči a dovolil si na pár minut úplně vypnout.

Než vstal, strhl ze sebe roucho, přešel ke knihovničce a vytáhl další knihu.

**

„Kolikrát… kolikrát ještě… abyste si to zapamatoval, Pottere!“ vyjel na něj Severus ostře.

„Vždyť se nic neděje. Stačí to prostě udělat znova…“ kdyby ho byl býval chytil za ruku, zatřásl jím, mrštil by jím o zeď, stůl, o cokoli, nevzalo by to Harrymu slova z úst tak dokonale, jako tím jediným pohledem.

„To co vy tak snadno a s lehkostí sobě vlastní metete ze stolu, může rozhodnout o lidském životě. Nepřekvapuje mě, že ani teď, po tak dlouhé době, nejste schopen nakrájet bezoár takhle,“ Severus se otočil, plášť zavířil a nůž nasekal bezoár tak najemno, že z něj vytékala šťáva, přičemž do toho vložil svůj vztek natolik, že kousky létaly po laboratoři a nůž se mu div nezaryl do prstu a neusekl mu ho, „a že nevidíte rozdíl mezi tím, když ho krájíte takhle,“ a z bezoáru se byly velké a nepravidelné kostky, což jediné doopravdy Harrymu naznačilo, jak Snapea vyvedl z míry a naštval, „ale možná,“ a nůž mu zničehonic mířil špičkou někam doprostřed krku, „že byste si už jednou mohl uvědomit, že plýtvání značí neúspěch v rozhodujícím momentu. Neustále se spoléháte, že vytáhnete něco dalšího ze zásob a neberete ohled ani na to, kolik některé přísady stojí. Ale jednou nebudete mít víc ingrediencí než na právě jeden lektvar a nebudete moct vše udělat znovu a znovu, bude se vám to prostě muset povést. Takže,“ a nůž proletěl kolem Harryho a zabodl se do prkna, na kterém Harry před chvílí krájel, „znova a pořádně.“

Harry, s mírně zvýšenou obezřetností, sebral nůž a začal krájet, přičemž Severus napůl rázně ukazoval na svém kořenu a na svém prkně, jak to má vypadat a napůl kontroloval, jak to dělá Harry. A místo aby ho navedl, spíš na něj začal řvát, křičet a výjimečně mu i nadávat. Dokud to Harry neudělal dobře. Což občas trvalo hodiny.

**

Do obřadu bylo tentokrát zapojeno daleko víc magie než do předchozího. Naneštěstí také víc té černé. Ale pořád ne dost, aby se z Pottera stala zombie. Chodící mrtvola. Ne. O to Severus nestál. To nesměl dopustit.

Přesto fanaticky přesně, i když si ani pořádně neodpočinul, maloval různá znamení duši vyvolávající z podsvětí na svou kamennou podlahu. Jen matně si uvědomoval, že se někdo – asi ředitel – dobývá do jeho kobek. Do jejich kobek. Nepovolil. A brzy hluk ohlašující nevítané návštěvníky tak jako tak utichl. A ředitel odešel.

Protáhl si krk, ramena, trochu srovnal a protáhl záda. Měl na mysli, že tohle vyžaduje také daleko víc jeho síly. Magické i duševní. Ne jen lektvary, ne jen mávání hůlkou, ale skutečné propojení. Něco. To, co knihy nepopíší, jenže Severus taky nezná. Metoda pokus omyl byla tak… neexaktní. Tak rozčilující, zdržující! I tak, beze stopy naštvanosti či jakéhokoli pohnutí mysli přesně a pečlivě opakoval slova při vaření lektvaru, při kreslení znaků, při samotných zaříkadlech. Myslel na to, na co myslet měl a potlačoval veškeré vnitřní i vnější námitky, jako to, co si o věcech pro obřad nutných sám myslí nebo to, že začíná do místnosti pronikat lezavá a přítulná, hubatá a svéhlavá, svévolná a zkoumavá, cucavá a podloudná… zima.

**

„Zatra…“ Harry ještě nebyl dost mimo, aby nevnímal postavu, jež se od něj prudce hnula a druhou, nadávající, která se pohybovala směrem k němu. Nebo k prchající postavě? Nevěděl. Už nevěděl. Byl příliš mimo sebe a každou sekundou se to zhoršovalo a ostrost obrazu se povážlivě tupila. Vypadalo to, jako by se nově příchozí postava, nadávající a citelně rozrušená, na poslední chvíli rozhodla. Padla před něj na kolena a něco drsného se mu přitisklo na krk.

„Co jste to udělal?!“ zavrčel někdo a zamával mu látkou nasáklou jeho krví před obličejem. Byla sice tma a místnost osvětlovala jen pouliční světla dopadající do pokoje skrz žaluzie, a látka sice byla příliš tmavá, ale Harry věděl, že to je jeho krev.

Něco se mu zabodlo do krku. Hůlka. Třeba ho chce jen zabít, problesklo mu hlavou s dráždivým vláskem naděje. Asi už poznal, co je to zač, to, co se nad ním sklání a pokud měl pravdu, pak není jediný důvod myslet si, že by mu se smrtí nepomohl. Musel to být Snape. To mu bylo podobné. Ten drsný způsob pečování o jeho bytost. O cokoli. Ten nezájem, s jakým dělal, co se od něj čekalo. Ta hůlka na krku, která příliš pomalu vytahovala jed z jeho krku. I když… ne, to nebyl Snape. To, co po krátkém zanadávání a ještě kratším zaváhání odtáhlo hůlku z jeho krku pryč a přisálo se mu na krk. To, co spolu s jeho krví natahovalo pryč i jed z jeho oběhu, plivalo to na zem a zase se vracelo, zhluboka nadechovalo a přisálo se na jeho krk, kde dlouho a hluboce, vzrušivě spolu s jedem vysávalo nejspíš i Harryho život. A potom, co Harry ucítil, že ještě chvíli a zemře, zvedl ruce a chladné a bezkrevné konečky prstů položil na snad ještě chladnější tvář muže s duší temnější než jeho vlasy. V slasti nad ústy přitisknutými ke krku a tanci se smrtí se prohnul směrem k muži. Muži, který ještě okamžik odsával jed, zarazil se, odtrhl, vyplivl, polkl a vyhledal Harryho oči pohledem, aniž by ze sebe jeho prsty setřásl. Což nebylo potřeba, stejně se – po krátkém plném vědomí, které Harry nabyl a následné mdlobě, které propadl – samy poroučely z jeho tváře k podlaze.

Když se probral, byla ještě noc a Snape přecházel tam a zpět, byl zamračený a nadával. Ó, jak krásně nadával! A ani jeho příkré a vzteklé: „Obcovat s upírem! Vy kreténe!“ mu nemohlo pokazit to něco, co cítil jako osobní vítězství.

**

Tolik magie, které se mu bez hůlky a beze slov podařilo ze sebe vyprodukovat, tolik hodin, ne-li dní, strávených nad umrlcovým tělem, tolik lektvarů spláchnutých do kanálu anebo rozlitých na podlaze. A nic. Jediné, čeho se mu podařilo dosáhnout, že se kolem těla muže občas rozsvítila aura světla z velké části díky jeho vlastní zbytkové magii, kterou se snažil vdechnout život. Ale nebylo to pořád dost, aby dokázal život navrátit k žití. Ne poprvé se nenáviděl za to, že není Bůh. A Merlin? Ne, na toho nevěřil. Jinak – věřil, že Merlin je boží symbol, ale nedomníval se, že je to bůh, na rozdíl například od Malfoye seniora, což také nebylo přesné – ten uznával spíš Morganu. Takže ve své boží podstatě… nenáviděl se, že nedokáže… být Jím.

Znaven a vyčerpán odmítl nadále stát, natož vařit nebo číst. Přitáhl si židli, sedl, opřel se předloktím o stůl a vzhlédl. Jen čirou náhodou měl před sebou bledou tvář a ne jinou část těla.

Přece jen mu to nedalo, vstal a došel pro patřičné lektvary. Jizvu za jizvou, modřinu za modřinou, vše až na jedinou klikatou ošetřil. Kůže se stáhla, zacelila a vypadala dokonale jako vždy, jen byla příliš bledá, na což se lektvar dát nedal. Ne v mužově stavu.

Severus opět dosedl na židli. Znova pohlédl na tvář… muže. Sinalá, oči zavřené, ústa pootevřená, obočí husté, řasy rovné a trčící, malý nos, široké lícní kosti… Severus schoval hlavu do dlaní, i tak pozoroval toho člověka skrz mezeru mezi černými rukávy. Proč?

**

„Je mi zle,“ odmítl Harry oblečený do vytahaného svetru vstát a následovat Snapea do laboratoře.

„Uvaříte si na to lektvar,“ nenechal se Severus odbýt a založil si ruce na hrudi, přičemž na Harryho shlížel přes svůj nos.

„Zvratky asi nejsou nezbytnou přísadou do toho lektvaru?“ otázal se Harry cvičně. Snape se zatvářil, sklapl podrážky, otočil se a odplachtil.

Harry se zavrtal ještě víc do křesla, aby tak demonstroval hloubku své deprese. Vypadalo to, že mu kruhy pod očima naskakují pouhou vůlí. Hleděl do blba, když se nad ním zjevil černý stín.

A ten stín mu na hlavu vylil kotlík ledové vody. Harry v tu ránu vystřelil jak pobodaný z křesla, na jazyku – hned co se vzpamatoval z šoku – peprnou nadávku.

„Čas vařit lektvary,“ prohlásil Severus ponuře a okamžitě, jakmile si dostatečně dlouho vzdorovali pohledy, zamířil do laboratoře.

**

Probral se a zamrkal. Naneštěstí si uvědomil, že to vše sen nebyl a že na stole, na kterém právě tak neuváženě spočívá jeho hlava, leží i chladnoucí tělo. Zároveň s tím se i zhrozil nad představou, kolik že to hodin je mrtvý a jak daleko už může být.

Setřásl ze sebe zbytky dezorientace, vzmohl se, aby si protáhl vše, co muselo být pro alespoň zdánlivě normální pohyb protaženo, vstal a přešel ke knihovničce. Nebylo patetické, že knihy, které používal, zpočátku měly bílou vazbu. Ty, na které se díval teď, šedly. A ty, na které nechtěl ani myslet… Krásná to černobílá přehlídka zabudovaná v dřevěných policích.

**

Bylo parné léto a vařit v té době lektvary Harrymu přišlo jako nehorázná pitomost. Budiž… byli ve sklepení. Ale kameny samozřejmě vždy dělaly, co uznaly za vhodné, takže když jste se klepali zimou, mohli jste si být jistí, že je ve sklepení dvojnásobná zima než kdekoli jinde na hradě. A když vám bylo dusno… moc zchlazení jste ve sklepení čekat nemohli.

Jelikož byl Snape řádně paličatý mezek, Harry měl na sobě mundůr totálně stejný jako v zimě. Šaty – dík jeho blbosti minimálně svetr, jelikož mu bylo sděleno, že léčit jeho popáleniny a jiné, na to není čas – hábit, plášť a na tom všem ještě zástěra. Harry se vydatně potil, v místnosti bylo minimálně přes třicet stupňů – Harry domácí saunu ohodnotil na čtyřicet pět – kdykoli přistoupil ke svým třem kotlíkům, pod nimiž byl oheň, zvedal se mu žaludek. Rukávy mu zavazely a Snapeovy dva další kotlíky, pod nimiž byl oheň, na to se Harry díval jako na vyslovenou pomstu. Také na ně několikrát hodil významný a vyčítavý pohled, který Snape vždy dokonale ignoroval otočením hlavy nebo zaujatým krájením. Už kolikátá hodina minula a Harry měl v ruce pořád ten samý nůž. Otřel si rukou zpocené čelo a vyhrnul si bezděky rukávy. Příliš, jak si měl o okamžik později uvědomit.

Snape se na něj otočil, aby mu za to vynadal, ale vtom jeho pozornost upoutala Harryho pravá ruka. Přesněji ohyb loktu.

„Co to máte…“ půl sekundy, než Harry zděšeně shlédl na ruku, další jedna aby odhodil nůž, strhl zástěru a zanechal Snapea za zády. I s jeho pitomými kotlíky.

Jen co dorazil do svého pokoje, práskl dveřmi, postrhával ze sebe plášť, hábit i svetr a podíval se na žílu, do které mu mudlové kdysi dávali injekce. Povinné očkování. Tomu se ani Petúnie nevyhnula. Do očí mu vhrkly slzy. Budiž… tohle nechtěl. Ta ruka vypadala hrozně. Raději to nezkoumat, pomyslel si a během dalších pár vteřin měl v ruce jehlu, rozpouštěl drogu, ne si tak docela jistý, která to byla dnes, zato absolutně jistý, že si další dávku bude muset dát i večer, s čímž se v původním plánu nepočítalo, natáhl do stříkačky, odstříkl vzduch a jehla se neomylně vpila do jeho kůže a pohladila ho, jako ho nikdo nikdy nehladil. A ani nebude. Vždyť Ginny byla první, kterou od sebe odehnal, když se dozvěděl… budoucnost. Moc málo starostí mu dělalo, co bude s jeho rukou a bolest, kterou měl cítit, když se jehla zažrala do neustále zraňované kůže, se jaksi přestala dostavovat.

Ještě byl při vědomí, když se ozvala jedna krátká dutá rána na dveře a nesmlouvavé: Otevřete. Byl však opřený o židli, seděl na zemi a nebyl schopen postavit se. Ještě pořád držel jehlu a vpravoval do sebe látku, když už žádná další výzva nebyla pronesena, zato jeho dveře letěly z pantů. Pak už jen vnímal, že to udělal zase. Černý anděl slétl, strnul, aby mu krok na to bez zaváhání vytrhl stříkačku z prstů i ruky. Hůlka se dotkla jeho zubožené ruky. A výraz, který na tu tvář jednoznačně nepatřil, oblažil Harryho podvědomí.

„Jak můžete?“ znělo usyknutí, potom náraz a zjevně se jeho přítelkyně nenávratně rozlomila, když dopadla na zem. Nepochybně. Snape nikdy nedělá nic napůl.

„Vy jste to neviděl,“ přišla zpola omámená odpověď.

„Jistěže ne, Brumbál mi odmítl cokoli ukázat. To vás ale neopravňuje…“

Harry se přerývaně nadechl a štkavě se rozesmál. Pak přestal a zadíval se kamsi za Snapeovo rameno: „Slyšel jste. Musím ho zabít. Jen já. Viděl jsem, jakým způsobem. V té realitě jste byl mrtvý. A Brumbál. A mnoho dalších. Mých přátel. Proč jsem si jen nalhával, že když udělám něco jinak, bude to lepší? Postupovat podle ní, viteály by byly zničené a Voldemort by byl dávno mrtvý!“

Chvíli se místností rozhostilo ticho, které přerušil Snapeův nemilosrdný hlas: „Každý děláme, co umíme. Oháníte se tím, jak nefér jsou k vám ostatní, zato vy, vzor férovosti, uděláte vše pro to, abyste zničil život nejen sobě, ale taky nám. A zase jenom nemyslíte. Jednáte. Ale špatně. Tak jako vždy.“

„Tak co mám dělat?“ zasyčel Harry a už se nedíval do neznáma. Díval se do Snapeových očí.

Severus přikývl; klečel před ním a Harry měl pocit, že nevidí až takovou trosku, jakou se cítil být: „S tímhle přestanete,“ ukázal na drogy. „Přestanete taky hazardovat se životem, přestanete být frivolní, přestanete spávat s chlapci z ulice, shánět upíry a testovat, kam až se můžete posunout v hranici levného vzrušení, přestanete si užívat lascivních a ubohých zlepšováků života. A začnete se učit.“

„Všechno, pane?“ vyprskl Harry, čímž se snažil naznačit, že Snape vlastně ani netuší, proč to Harry dělá, co ho trápí…

Snape se na okamžik odmlčel: „Začneme trénovat boj. Spolu. Něco vás naučím, něco se naučíte sám. A přestanete se litovat,“ vyprskl okamžitě, jakmile Harry stáhl obličej do jakési grimasy.

Neli…“ snažil se Harry zaprotestovat. To neměl dělat, za to, co následovalo, to nestálo.

Snape, stojící a připravený odejít, byl jedinou otočkou u Harryho, jedním mávnutím hůlky se vrátily dveře do pantů a zabouchly se, dalším skloněním chytil Harryho nezdravě vypadající paži do železného sevření, dalším pohybem se narovnal a Harry se tak musel přizpůsobit a na nejistých nohách se postavit, pak se do jeho bolestivé rány zabodla hůlka. Znova a neomylně.

Rozkřičel se, když si uvědomil, co Snape dělá, ale neměl vůli ba ani sílu zabránit mu v tom. Droga, jež mezitím začala působit, se bolestivě vracela žilami zpátky, a když už byla téměř u povrchu kůže, evidentně se něco jako rozplynula. Harry nikdy předtím nezažil něco tak bolestivého. A ani to nechtěl zažít. S hrůzou sledoval, jak se jeho ruka uzdravuje, ale cítil se čím dál tím mizerněji. Bylo mu zle, chtěl zvracet, ale neměl co, a navíc nebyl ve správné poloze, chtěl křičet, ale hlasivky ho už neposlouchaly. Slzy mu stékaly samovolně. Začal se třást. Nejen dnešní dávka bylo to, co ho opouštělo, jak si brzy uvědomil. Vše, co uklidňovalo jeho mysl a tělo po měsíce a měsíce, vše, co se usazovalo v jeho těle, vše teď odcházelo jen pouhou silou Snapeova vzteku pryč. Na konci už nekřičel a nebrečel – jak jen dovedl, když ho síly opustily už na samém začátku – protože bolela procedura, ale proto, že jeho zjitřenou mysl zase napadly všechny ty obavy, všechna ta bezmoc, kterou cítil, než začal s drogami. Bolestně si uvědomil, proč vedl zhýralý život a že mu něco pekelně chybí. A to, že Voldemort žije a to, že mnozí jeho přátelé už ne, to, že nemá sílu nechat se zabít, to, že si Voldemort vytváří další viteály, protože zjistil, že Harry všechny ostatní už zničil, to, že se něco moc podělalo, když uviděl budoucnost, do které se řítili a to, že ji změnil… k horšímu… a Voldemort dál vraždí… neměl sílu. Zoufale neměl sílu bojovat. Horečně hledal způsob, jak ven, byť sobecký, protože bez jeho žití, o které se snažil sám sebe podvědomě připravit, nemají ostatní šanci vůbec žádnou.

Devastující bolest způsobená vyprcháním drogy z jeho organizmu během příliš krátké doby zmizela, zrůdná bolest z hloubi duše ne. Podlomila se mu kolena. Očekával, že se najde na zemi. Ale to by nebyl Snape. A to už za bolest možná i stálo.

„Tohle,“ řekl a obtočil svou paži kolem Harryho pasu, „udělám kdykoli znova,“ varování, jak si Harry záhy uvědomil. Což šlo jen těžko. Vnímat bylo obtížné. Myslet pomalé. Ale vše bylo tolik, tolik ostré. Včetně bolestí.

„Máte jen štěstí, že nemáte AIDS,“ pokračoval Snape nelítostně, „věřte mi, že bych se nerozpakoval způsobit vám bolest i v tomhle ohledu. Vás já potřebuji živého. Kterákoli milostná rádoby zkušenost vám za život nestojí,“ dodal, přičemž přešel v daleko… nepopsatelnější podtón, který Harry nechápal, zato ho dráždil.

A vydráždil ho natolik, že se vzmohl i na velmi pobouřené, i když dostatečně nešťastně znějící: „Nemáte… nemůžete… vy mi nesmíte jakkoli mluvit do toho, co dělám a co ne! Jsou to zkušenosti, o které stojím a které potřebuji.“

Snapeův chladný úšklebek ho vytočil stejně jako výsměšná slova, která pronesl: „Jistě. Až na ten drobný detail, že tohle opravdu nemá se zkušenostmi co dočinění.“

Harry se zavrtěl v jeho sevření, které nepovolovalo, a drze prohlásil, i když by všem, nejen Severusovi, muselo být víc než zřejmé, že je to spíš pokus o to nerozsypat se a poslední zbytky bojeschopné vzpoury proti vlastním slabostem než skutečný pokus o drzost: „Co vy můžete vědět o tom, jak mám rád, když do mě zezadu buší namakaný svalovec a já cítím, jak mnou v těch okamžicích extáze projíždí život? Co vy,“ vyplivl, „můžete vědět o lásce?“

„Máte rád, když vám to dělají zezadu tvrdě, ráno se sbalí a probudí vás s otázkou, kde jsou peníze,“ zopakoval Severus velmi, velmi pomalu a přemýšlivě, i když to poslední už řekl jen tvrdě s přídechem hrubosti a nikoli přemýšlivě, „a vy to nazýváte láskou.“

Harry by měl pár námitek k jeho formulaci, místo toho ale zasyčel: „Tvrdě zezadu, rychle a neúprosně, čímž se zahřejeme, až křičíme rozkoší. Ano,“ Harryho zelený pohled Snapeovi chvíli vzdoroval, ale po chvíli, ve které se nedalo nic říct, ho Harry stočil bokem k podlaze. Čímž si matně připomněl, jak blízko sebe stojí, když ho Snape drží, aby nespadl a taky že není v jeho moci odejít jinam.

„Rychle,“ jako by křičel, jako by Harrymu vystřelili u ucha, když se Snape naklonil a zašeptal mu do ucha to jedno slovo, odtáhl se, ale Harry vzhůru nevzhlédl, „tvrdě,“ pokračoval Severus, aby poslední slovo vyslovil jako amen, „účelně.“ A bylo to pohrdavé, jen Harry se nemohl zbavit pocitu, že ne vůči němu. Nebo ne tak docela.

„Jistěže účelně, jak jinak?“ vzdoroval dál, ať si statečně, nebo hloupě, hlavně že.

„A účelově,“ dodal Severus výsměšně. Pak jeho hlas ztvrdl: „Přestanete je navštěvovat.“

„Proč bych to…?!“ nadechoval se Harry.

„Protože vám to ani zdaleka nestačí,“ odrazil Severus jeho námitku.

„To není… co by mi na tom ne…?!“ tak za tohle bolest stála.

Severus jediným plynulým pohybem vklouzl ukazováčkem Harrymu pod bradu, donutil ho vzhlédnout a pak mu věnoval polibek. V ten okamžik se mohlo stát absolutně cokoli a Harrym by to nehnulo. Krutá. Merline, jak ta ústa mohla být tak krutá? Všichni ti, které si Harry zaplatil, plenili a bourali. Ale Severus… Severus stavěl. Severus sázel. Severus dával. Severus se mazlil. Severus… a Harry se v prvních minutách snažil zrychlit a chytit se tak něčeho známého, něčeho, co jak doufal, ovládá. Ale Severus nezrychlil. Vychovával jeho rty k poslušnosti. Ukazoval, neučil. Dával, nebral. Přizpůsoboval, nenutil přizpůsobit se ani se sám nepřizpůsoboval. Dával mu, po čem Harryho srdce prahlo, po čem jeho duše toužila, dával, dával. Učil ho chápat, co Harry potřebuje, aniž by mu vnucoval, co umí nebo co chce. Nedovolil mu jít dál, dokud si nezvykl na předstupeň, učil ho pochopit, co znamená cítit, chutnat, toužit. Učil ho uvědomovat si v tom všem sám sebe. Přivedl ho k pochopení, co doteď scházelo. Přivedl ho k pochopení, jak plytká a neuspokojivá levná láska je. Přivedl ho k pochopení, že tohle je on. Že tohle potřebuje, aby se cítil naplněný. A ne svalovce za sebou, který mu odře čelo o zeď, když jsou zrovna příliš blízko ní. Nebo kolena, když už se to nedá. A najedou bylo v prachu, co se nedá, protože jediné, o čem Harry nyní uvažoval, že se nedá, bylo tohle.

Jak dlouho mohlo trvat, než se Severus nechal ujistit, že Harry už , už chápe? V ten okamžik se cosi z profesorovy železné vůle muselo zlomit, protože když Harry zatlačil tentokrát a zrychlil vše to, k čemu se dopracovávali jen velmi, velmi pomalu, Severus zrychlil taky. A z plánu ukazovat místo učit byl popel. Teď bylo místo na to učit Harryho, co chce Severus a Harry si bytostně uvědomoval, že mu to chce dát. A nezačali se jen rychleji líbat, Harry dokonce zmobilizoval síly a vmanévroval je alespoň ke zdi, kam opřel Severusova záda, mezi čímž mu začal rozepínat i knoflíky hábitu a košile u krku. Za žádnou cenu se ale nepouštěl úst, která by mohla vše pokazit a říct něco nevítaného nebo nedopusť Merlin přestat s tím, co dělala. I tak se Harry po chvilce neovládl a přisál se, tak jako před nedávnem Severus, k jeho krku. Dýchal zhluboka, aby ucítil i vůni mužovy rozehřáté kůže. Krk a klíční kost, palec za palcem hladil ústy jeho pokožku a nic nemohlo naznačit spíš než zběsile se třepetající tepna na jeho krku, že co dělá, dělá k mužově nejvyšší spokojenosti. Potřeboval té kůže víc.

Vrátil se k ústům, která ho s jemu podobným hladem opět přivítala, a prsty přesunul ke knoflíčkům, které při líbání krku opustil, aby zkoumal něco málo z pasu a boků i přes to množství látky, které zatraceně zavazelo. Rozepínal jeden po druhém v pomalém rytmu, které neodpovídalo tlukotu jeho srdce. A pak se něco stalo, jeho ruce byly chyceny a do jeho mozku pronikl jediný pokyn: „Stop,“ se kterým se podle mužova tónu nedalo hnout.

Jeho ruce byly puštěny, Severus si v mžiku zapnul zase zpátky všechny knoflíčky a prohlásil ještě předtím, než zmizel z pokoje: „Zítra v sedm vás čekám v laboratoři.“

Škrobený hlas spolu s majitelem a černým vírem opustil Harryho pokoje.

**

Nebelvír by jí stál čelem, byl hrdý a odvážný, bojoval. Zmijozel by se ji snažil přelstít. Cítíte taky ten rozdíl?! Jenže on byl Zmijozel. Zmijozel na vážkách.

**

Ač si Harry Snapea už nikdy poté netroufl takhle provokovat, stále se o něco jako provokaci snažil. Žel – Snape sám nikdy víc nepřipustil, aby si byli tak blízko, jak potřeboval pro svůj plán Harry. I když se mu jednou naskytla nebývalá příležitost, Snape to dokázal zahrát do autu, Harryho odpálkovat a dokonce znemožnit.

Proto teď Harryho zoufalé kroky bosých chodidel směřovaly neúprosně do Snapeovy ložnice.

Otevřít a zavřít dveře bylo až směšně snadné, stejně tak odsunout pokrývku a lehnout si do postele bylo triviální. Vše proběhlo za tmy a Harryho horečná touha přinutila jeho ruku sunout se pod pokrývkou blíž a blíž spícímu tělu. Posouval ji, až se přes záda dostal k břichu a pokračoval vzhůru k hrudi. Náhle se rozsvítilo světlo a postup jeho legií byl zaražen jediným vojákem. Kdosi – a bylo zřejmé, kdo – jeho ruku sevřel a při pokusu o vyškubnutí zesílil stisk.

„Nebelvíru prostituce nesluší,“ protáhl Snape pomalu. Otočil se, pohlédl Harrymu do očí a pustil jeho ruku. „Ven z mé postele,“ zasyčel.

„Ale…“ nadechl se Harry k protestu, k obhajobě, k boji…

„Je dost možné,“ zarazil ho plně bdělý Severus, „že jste si mě spletl s jedním z těch, které jste sem tahal v době, kdy jsem tady nespal. Řeknu vám novinku: Mě si nekoupíte.

Harry se nafoukl, obrovský balón hrozící prasknutím v jeho hrudi také zdvojnásobil svůj objem, vstal na posteli a jedním ladným pohybem se zohnul a Severusovi věnoval zvučnou facku.

Severus setřásl pramen z obličeje, který mu začal náhle zavazet, vzhlédl a se směsicí vzteku, opovržení a bolesti potichu a nenávistně zašeptal: „Ven z mé postele. Ven z mého pokoje. Ven z…“ zarazil se.

„Vašeho života?“ dořekl Harry výsměšně, seskočil z postele a pohledem se vrátil ke Snapeovi. „Škoda, že na tenhle příkaz nikdy nebudete mít sílu a odvahu, že, profesore?“ pár kroků a byl pryč. Pryč z ložnice.

**

Listoval knihou s temnou vazbou. Hodně temnou. Skoro černou. Nevzdával se. To nemohl. Čím blíž byl tomu udělat pitomost, tím zoufaleji se jí snažil vyhnout. Každá stránka na něj křičela cosi o obětech. Lidské oběti. Živé oběti. Život za život. Duše za duši. Svíčka dohořívala, vosk kapal a Severus… vzhlédl bezradně na muže na stole.

**

„Vaše teorie jsou nám, jak vidíte, k ničemu. Porazíte snad Temného pána vaší snůškou teoretických žvástů?!“

„Pardon že jsem se narodil. Taky se mi to nehodí,“ opáčil Harry. Zněl na první, tenký povrch chladně, ale že se zase propadá do sebe a do temných myšlenek nemohlo tomu, kdo ho jen trochu zkoumat chtěl, uniknout. Snape se povážlivou rychlostí přiblížil k Harrymu.

„Nenaštvete mě,“ sykl mu do obličeje. Harry nechápavě vzhlédl. Nerozuměl. A Severus od něj zase odstoupil.

**

Dýkou systematicky rozřízl ukazovák, nakapal svou krev do lektvaru a prudce zahřál. Možná ztratit vlastní magii nebylo to nejhorší.

**

Toužil zažít víc? To byl ten důvod, proč tancoval kolem tyče? To byl ten důvod, proč snesl nenasytné pohledy podivných mudlovských individuí? V pajzlu, který byl nasycený kouřem, a dusno se kolem něj plazilo ve škrtivých liánách.

Kdosi v černém rozrazil dveře. Písnička skončila. Harry měl padla. Strnul a pohled měl jen pro něj. Už váhal – jelikož zavazel dalším, kteří po něm přišli – jestli se nepůjde dozadu obléct. To ale nestihl. Muž pár kroky přišel k pódiu, strhl z něj Harryho a za ruku ho táhl k východu. Muži, kolem kterých procházeli, se po Harrym natahovali. Muž v černém zavrčel. Harry přestal mít pochybnosti, které stejně, ač velmi hloupě, neměl. Po Severusově zavrčení, které moc nepomohlo… měli naštěstí blízko východ. Severus zrychlil. Když se za podnikem dveře zavřely, Severus se rozhlédl doleva a doprava, zatímco Harry se jen otřásl zimou. Severus něco zamumlal, ignoroval třesoucího se Harryho a přemístil je oba zpět do svého bradavického bytu. Protipřemisťovací ochrana opět zazářila v plné síle, jakmile se v místnosti ocitli. Severus Harryho ruku pustil.

„Pošetilče nezodpovědná,“ prohlásil pouze, strhl svůj plášť a změřil si Harryho znechuceným pohledem. Pak zamířil spát.

„Co to děláte?“ vykřikl Harry zoufale.

Severus se na něj otočil: „To, co budete teď dělat i vy. Spát.“

Harrymu se z hrudi vydral zoufalý zvuk protestu. „To mi ani…“ Severus se neotáčel a nezastavoval, „…ani nevynadáte za to, že jsem odešel?“

Zabralo. Severus se otočil: „A to proč?“ zeptal se pomalými, dokonale ovládanými slabikami.

„No… já… mohl mě chytit. Zakázal jste mi odejít bez vašeho souhlasu. Voldemort mě mohl dostat… mohl jsem umřít,“ prohlašoval Harry snaživě.

Severus přimhouřil oči: „Nabyl jste špatného dojmu, že vás budu neustále zachraňovat jen proto, že nechci umřít. Jen proto, že mám na rozdíl od vás pocit zodpovědnosti a že na mě ředitel tlačí, aby vše dopadlo, jak má. Co na to říct…?“ po významné chvíli ticha následovalo výsměšné prohlášení: „Omyl! Chcete-li si zničit život, nemám tu moc bránit vám v tom a už vůbec ne tu trpělivost napomínat vás, hlídat a zachraňovat.“

„Ale… copak jste… to jste se…“ za Severusovými zády se ozvalo prásk. Harry vyhlížel zoufaleji než kdy dřív. Potřeboval ho. Ten chlap mu nemohl tohle udělat a pak si ho v klidu a míru dál ignorovat. Harry. Ho. Potřeboval.

„TAK PROČ JSTE TAM DNES BYL, JESTLI TO VIDÍTE TAKHLE?! PROČ JSTE TAM PŘIŠEL?“ zařval tak, aby si byl jistý, že křik pronikl skrz dveře. Sekunda. A nic. Dveře se nepohnuly. Druhá. Všude bylo ticho. Třetí, jak mu mile odtikávaly hodiny a jejichž zvuk ho na čas ignorace upozorňoval. Čtvrtá. Harry sklopil zrak k podlaze. Pátá. To vážně nepřijde? Nebude se hájit? Nic? Vůbec nic? Šestá. Dveře se se skřípěním pomalu, pomaloučku a zlehka otevřely. Jaký to kontrast vůči muži stojícímu v nich. Harry zamrkal, oči zase jen pro něj. Ale on… mlčel. Nereagoval na Harryho slova. Neměl co říct. Neměl? Nebo nechtěl?

Harry se ošil a provinile zamumlal: „Potřebuji to.“

Na to měl Severus možná až příliš odpovědí, pomyslel si Harry hořce: „Dávku? Alkohol? Sex? Prostituci? Předvádění se? Obscénnosti s rizikem, že z vás bude upír?“

Harry polkl: „Váš polibek.“ Severus Snape vypadal…?! Překvapeně?! Harry toho využil, šel k němu, zatímco se ptal: „Nemůžete si přece myslet, že po tom, co jste ukázal, mi to bude stačit? Nemůžete si myslet, že bych se na tom nestal závislým… že ne?“ a ta poslední nejistá otázka byla pronesená přímo jemu do obličeje, prosebně, pekelně blízko, tak blízko jeho osobě, že to až bylo špatně. A Harry doslova počítal kroky do jeho postele, která tam ve tmě za Severusovými zády stála a čekala, chladná a studená, prázdná.

„Nikdy se s vámi nevyspím,“ byla jediná ubohá a bezcitná odpověď, kterou Snape pro Harryho měl.

„Nechci s vámi spát! Chci vás milovat!“ ohradil se Harry a natáhnul se, aby Severuse políbil. Což mu Severus jediným účelným hmatem znemožnil. Držel si ho od těla vskutku obratně. „Netvrďte mi, že nic necítíte!“ vyzýval ho tedy Harry dál. „To není pravda. Nemůže být s tím, co jste mi udělal. Tak proč? Proč byste nic necítil?“

Muž, jenž ho držel, aby se k němu Harry nemohl přiblížit, se teď naklonil a do obličeje mu odpověděl stejně vzteklým jako promyšleným hlasem, v očích se mu přitom zračilo něco, co volalo po dešifraci, ale Harry to tak docela nechápal: „Protože věky v infernu znamenají ztratit smysl pro to cítit. A co jsou vskutku věky, když ne život, jaký doteď vedeme, aniž bychom si jej uvědomovali?“ a pustil ho. Harry na něj zůstal zírat. Snape se odtáhl a dodal: „Já s vámi nebudu spát,“ a dveře ložnice zavřel podruhé.

**

Možná ztratit vlastní duši nebylo to nejhorší. Docela jistě je mohly potkat horší věci. Například… Temný pán až do skonání věků ovládající jejich životy, pocity… myšlení.

Tentokrát se někdo dobýval do jeho sklepní laboratoře urgentně. Zoufale. Bezradně. Severus neodpověděl. To, čím teď listoval, bylo plné lidských životů, které musely být vzaty násilně. Některé bylo třeba vraždit zaživa. U jiných šlo o děti. U některých bylo třeba i mrtvol. A v zásadě se měla obětovat i duše a magie Toho, jež probouzí. Ale Severus hledal dál. Tohle nemohlo být všechno. Tohle nebyl svět, jaký by byl ochoten přijmout. Tohle nebyla oběť, kterou by byl ochotný dát… Lilyin syn. Jeho žák. Jeho… Vzhlédl a nalistoval poslepu, s prázdným výrazem upřeným do kamenné stěny, poslední strany knihy, kterou držel. Poslední z poličky. Poslední na straně. S vazbou temnější než mozkomorův polibek.

Sjel pohledem na řádky a věděl. Věděl, že je to poslední možnost. Kniha mu z rukou vypadla. Severus se otočil k Harryho tělu. Vlasy mastnější než kdy dřív, vykolejenější než kdy dřív, bledší než kdy dřív a zdaleka nejméně se ovládající za poslední desetiletí padl na kolena a sepjal ruce na prsou.

Otče náš… Hospodine, pomiluj ny

„Odpusť, Bože.“

**

„Co to máte za postavení?! A jak to držíte tu hůlku?! Pro Merlina, Pottere, to jste se vážně zhola nic nenaučil?!“

Harry se neochotně ukázkově narovnal a zvedl hůlku: „Lepší?“ odvětil drze a strnule zíral před sebe.

Severus spustil ruce podél boků: „Evidentně je to pro vás ztráta času a já také nemám nejmenší zájem na tom ztrácet svůj s vámi. Končíme,“ a otočil se, že odejde.

Harry se pomalu nadechl, jako by mu na odcházejícím Severusovi ani tak nezáleželo, a úmyslně ležérně melancholickým hlasem se zeptal – asi vzduchu: „Ale pro co mám bojovat?“ ruce spouštěl pomalu dolů a postavení přešlo do jeho obvyklého držení těla.

Tak tam stál dlouho a mlčky zíral do něma a prázdna. Nikoho a ničeho si už nevšímal. Byl sice… natvrdlý, jak mu rád a často Snape připomínal, ale když vyslovil tu větu, poznal, že zasáhla hloub a správněji než kterákoli, kterou kdy řekl. Prostě poznal větu.

„A co pro tohle…?“ ozval se mu návrh těsně u ucha, silné ruce ho otočily dozadu a ústa, jež neznala nic než nelítostnou pravdu, zase polapila ta jeho do svých. Mlčky mu ukazovala tanec, kterému se nedalo nepodlehnout, kterému se nedalo nepodřídit. Naneštěstí příliš krátký tanec. A pak zase promluvila, i když o tohle už Harry nestál: „Nikdy s vámi nebudu spát,“ zopakoval Snape zase, ale neutíkal. Díval se do očí svému Titaniku, díval se do očí Harrymu.

Stále beze slov pouze přikývl, byť se v něm svářela touha pokoušet – vážně ne? – a vymlouvat – to už jste mi řekl, ale pořád jste tady.

**

Nešlo o nevinné oběti. To bylo jediné, co Severuse uklidňovalo. Párkrát obkroužil hůlkou místnost a uklidil veškerý nepořádek. Veškeré stopy po předchozích rituálech.

Posléze se svlékl. A svlékl i Harryho tělo. Je oba umyl a připravil na rituál. Poslední možný. Poslední v úvahu připadající.

Náhle se představa zombie začala z dálky přibližovat a zvětšovat a její imaginace už také nepřišla Severusovi… tak strašná.

**

„Kde jste to byl?“ vyrazil Harry z křesla, jako by seděl na pružině.

„Co je vám po tom?“ zeptal se neobyčejně podnapilý Severus Snape do temnoty pokoje.

„Já… co… kde jste byl?!“ dožadoval se Harry odpovědi.

„Tam, kam obyčejně chodíte pro levnou lásku vy,“ odpověděl nakonec Severus povýšeně.

Harry se zarazil, šok ho ochromil. Dvě hluboké studny rozšířené překvapením si před Severuse spolu s jejich majitelem klekly a donutily ho pustit boty, které držel v ruce.

„Řekl jste…“ začal Harry nejistě a musel polknout, jelikož koule slin a úzkosti mu znemožnily pokračovat. „Řekl jste přece, že to nestačí…“

„Ubohý pošetilý Nebelvíre,“ Severusova ruka sklouzla, aby Harryho pohladila a zároveň mu vypálila díru do tváře a prožrala ji až do srdce, „řekl jsem přece, že to ani zdaleka nestačí vám,“ ruka se z Harryho náhle rozechvělého těla stáhla, když nemilosrdný hlas a tvrdé oči pokračovaly, „nikdy jsem neřekl, že to nestačí jednomu příliš zkušenému zhýralému Zmijozelovi.“

„A…le,“ Harry se zajíknul a zase polkl, „copak jste to celou tu dobu… vůbec nic… nemyslel vážně?“ Harry se vší svou odvahou se znova upřeně zahleděl do toho pohledu. Do té tváře. Tváře, která pro něj momentálně neměla víc než masku zrcadlící jeho vlastní poníženou ubohost.

**

Život za život.

„Volám tě,“ čepel podél tepny sice řezavě kousala, ale nebolela.

Lásku za lásku.

„Volám tě,“ ani probodnutí obou prstů jehlou, ani jejich spojení a ani polibek, který už nebyl výslovně nařízený, přesto umocňoval šanci na úspěch, nebyl nic strašného. Tělo na tělo, jedno tlukoucí a živé a jedno… tak snadno by se dalo zaměnit za spící. Severus pootevřel oči, ani si nebyl jistý, kdy přesně je zavřel. Zvláštní. Magická záře ani ne od půlky rituálu? To vypadalo dobře. Víc než dobře.

Magii za magii.

„Volám tě,“ byla celá jeho bytost připravena opustit svět magie? Odpověď nepřišla tak pozdě, jak dlouho na sebe občas Severus nechával čekat. Neskutečná vše prostupující bolest vypovídala o síle jeho vůle. Jeho ducha. Jeho rozhodnutí. Takže ano, byla.

Duši za duši.

„Volám tě,“ vypadlo z něj napůl konsternovaně ze sil, jež ho opouštěly, napůl s bolestivým sevřením srdce, které křičelo chci žít! Severus, jeho pán, byl připravený na opak.

Voda z kohoutku začala zvučně kapat. Na chvíli se domníval, že omdlí. Že se vše povedlo. Že je to jeho konec. Konec.

Další sekunda ho přiměla uvěřit opaku. Tělo, které se z jeho náruče nadzvedlo, chvíli vypadalo, že je s to žít a proudy magie vířící místností a Severusem, z něj, tomu nasvědčovaly. Pak…

Zalapal po dechu a začal zrychleně dýchat, jak se snažil nabrat do plic vzduch, který se mu z nich doposud vykrádal, magie nutící ho roztrhnout se v tisíce kousků a hledající cestu k druhému muži polevila a tělo, jež přidržoval, kleslo zpět do jeho náruče.

Jeho magie, život, dech, duše, vnímání, uvědomění… vše se vrátilo jako úder ohromného kladiva zpět na své místo, do Severusova těla. Jako odmítnutí. Jako zákaz. Jako rozhodnutí, které neovlivní. Čeho se nedá vůlí dosáhnout.

Bylo po všem.

Jediná věc, ve kterou Severus za svého dospělého života věřil, ležela nehybná v jeho rukách. Nebylo to k pláči? Severus neplakal. Sklonil se a snažil se nadechnout kůže. Kůže, z jejíž vůně už nic nezbylo. Příliš páchnoucích lektvarů, možná počínající rozklad. Vzmohl se na vzlyk. Tohle mu bude chybět víc než cokoli. Proč?! PROČ NEUMŘEL ALESPOŇ S NÍM? Tohle mělo vyjít. Muselo.

Přesto teď Harry spí, nehybný a vzdálený.

**

V následujících dnech ho obcházel, jak se jen dalo, a Snape ho po krátké minimalistické, sporé snaze o opak nechal. Jenže to bylo taky špatně! Snape se měl snažit přesvědčit ho, že se nic nestalo. Omlouvat se mu, pokud je to, co naznačil, pravda. Ale jako obvykle… Snape nic neřekl, ani neudělal.

„Pro co mám tedy bojovat?“ ozvalo se jednoho dne od pultu, kde Harry krájel kořeny, zatímco Severus opravoval písemky u stolu. Na otázku se od pergamenů odlepil a zaměřil svou plnou pozornost na Harryho.

„S citovým vydíráním na mě nechoďte. Je to ubohé i na Nebelvíra.“

**

Uplynulo mnoho a mnoho hodin. Svíce už dávno neplanula, z jediného mystifikujícího okénka k nim do kobky dopadalo světlo. Bylo ráno nepočítaného bezvýznamného dne. A přece…

„Voldemort,“ vydechl kdosi do tiché a hodiny nehnuté místnosti a Severus sebou cukl. Nejprve jeho otupění nepřipouštělo pochopení. A pak, i po krátké myšlence zaměřené k celou dobu jsem na něm měl položenou ruku a ten člověk se pozitivně nenadechl, kterou spláchl dřív než ji stihl zformovat, se jeho zmatená mysl komíhla okolo otázek: Žije? On žije? Jak to… vždyť… „Na můj vkus,“ vyrazil mu dech, když promluvil na jeho maličkost ztracenou v nejistotě, „příliš nemluvný,“ vstal před jeho zrakem a oblekl se.

Severus si ho prohlížel. Vypadal… ale to nebylo možné. Nemohl žít, jestliže žil i Severus. Nemohl.

„Měl byste se obléct. Ještě vás budu potřebovat,“ a z výšky letělo oblečení do jeho náruče.

Byl chodící mrtvola? Severus nerozuměl. Omámeně se oblekl.

**

„Koho?“

„Nebudete mi tady po tolika letech dělat scény, že ne?“ ujistil se Severus klidně, i když Harry křičel.

„Nemáte právo! Vy víte, proč jsem to nevytáhl! Ale co na tom záleží teď?“

„Nic. Jako na tom nezáleželo doteď, jako na tom nebude nikomu záležet za pár let a jako na tom nikomu nezáleželo ani předtím, než se to stalo. Proč se na Lily ptáte teď!?“

Harry – ač nejistý tím, zdali chce slyšet – odpověděl: „Je to důvod, proč žiju.“

„Což je důvod, proč vás nepřestanu nenávidět.“

„Takže?“ přerušil Harry dusné mezidobí vyzývavě.

„Lily. Vždy to bude Lily.“

Zklamání bylo pohlceno něčím silnějším. Severus se bál odhadovat, co to bylo.

„Nejsem… jsem jen řešení,“ podotkl Harry.

„A důvod,“ dodal Severus, „proč ona nedýchá.“

**

Severus strnule zíral na divadlo před ním.

Jediný Harryho dotyk. Měl pocit, že to smete je všechny, taková to byla síla. A zase se projevila nebelvírská povaha, když je všechny Harry uchránil od záhuby. Voldemort, nicméně, takové štěstí neměl. Smrtijedi z nejužšího okruhu také ne. Ale Voldemort zahuben vyšší mocí dopadl opravdu nejhůř. Rukou milujícího padlo temno. Pokrývka bezmoci byla stržena. Lidé mohli oslavovat. Šťastná většina.

**

„Vím, že vás to nezajímá.“

„Stačí mi, že ho porazíte…“ a myslel bubáka.

Harry ho jediným mávnutím ruky zarazil, bubáka odstranil a pak prohlásil: „Dnes je má největší obava z toho, že nic neucítím. Proto on,“ dodal směrem k bubákově transformaci.

„To se nestane,“ protáhl Severus přezíravě. Jako by nešlo – snad naštěstí – o nic víc.

„Bojím se,“ řekl Harry znovu, než Severuse obešel.

**

„Na žití,“ ozvalo se z temného kouta Severusova pokoje. Poté se rozsvítilo světlo. Vypadal bledý. „Prosím,“ požádal Severuse s jistým odstupem, jistou smířeností, jistou výsměšností, „dnes bez přetvářky.“

Severus si nebyl jistý, co dělat, proto podotkl: „Vyhráli jsme.“

Harryho nepřirozeně temné oči Severuse vážily. Dlouho a mučivě. Ten moment, kdy se rozhodl, Severus dokázal postřehnout; a přece jako by hráli s kartami, které byly dávno rozdané.

Zabte mě,“ požádal Harry jednou, zřetelně, jednoznačně. Krutě. Odložil sklenici vína. Prohlížel si Severuse vážným pohledem. Severus otevřel a zavřel ústa. Harry snad až smutně dodal: „Nic necítím. Víte, že nemůžu takhle žít. Zabte mě, prosím.“

Tak tohle je moc bezmocných. Stát a poslouchat žádost o to, abyste… Že máte příležitost zachránit a on vám řekne: Ne. Nechci. Skončilo to.

Jenže ono to neskončilo.

Mohl na to mít Severus odpověď? Třemi ráznými kroky přešel místnost, bez mrknutí oka porušil Harryho osobní prostor, nadechl se a jediným polibkem se pokusil rozdrtit cokoli, co měl na mysli člověk před ním. Cokoli, čeho se bál. Nebo nebál. Severus se odtáhl. Podíval se mu do očí. Byly jiné. Byly jinde.

„Ne,“ dokázal Severus odpovědět.

„Ano,“ namítl Harry jediným klidným a více než hrůzně smířeným slovem. Vláčně.

„Můžete cítit,“ zapřísahal ho Severus. Téměř příkaz zrozen zoufalstvím. „Nechte mě to alespoň zkusit…“

Harryho oči se poprvé poté, co se probral, poprvé od jeho pátého ročníku trochu usmály: „Myslím, že…“

Odpověď mu ze rtů sebral Severusův další polibek. Přitáhl si ho do objetí, sám se tím dostal do opačné pozice, kdy vše to, co uměl, vše to, co učil, vše to, co ukazoval, přišlo vniveč, když se muži místo toho pokusil vnutit vlastní žádost. Vlastní prosbu. Vlastní pravidla. Vše bylo nějak špatně, vše chutnalo po lítosti a po spěchu. A Harry neodpovídal… A tak ho převálcoval, porazil do křesla… snažil se mu ukázat… přimět ho…

„Myslel jsem,“ ozvalo se z těch úst, která kdysi tak rád týral, „že jste pochopil už dávno, že z ničeho něco nevykřešete. A lásku nemůžete najít tam, kde není.“

„Nemůžete nic necítit!“ vykřikl Severus pobouřeně přímo do Harryho tváře. „Zabil jste Temného pána, pro…“

Pššš,“ zarazila ho Harryho studená ruka položená na jeho rty, ty své špulil v tišícím gestu, „něco není hodno rouhání. A tohle je jedna z těch věcí.“

Severusova zoufalost začínala přetékat. Pomoz mi, zračilo se v jeho očích. Ale… odpověděl jenom Harry.

„Nemohu nic necítit, protože jsem zabil Temného pána, říkáte…?“ a v jeho očích Severus zase našel… výsměch? Pobavení? Pohrdání? Výzvu? Všechno tak trochu znevážené. A pak to možná pochopil. Nebylo v nich víc než: A co když ano?

A CO KDYŽ ANO?!

„Život,“ naklonil se Harry pak a políbil Severusův pravý spánek asi čtvrtinou svých ledových úst, „je pro živé. Dostal jste mě sem,“ konstatoval s uznáním Severusových zásluh. „Teď musím zpátky,“ uvolnil si cestu, přešel k ampulce lesknoucí se na stole a podal ji Severusovi do ruky. „Prosím, pomozte. Prosím,“ a vložil mu ji do prstů.

„Ne,“ zopakoval Severus znova. Ztuhle. Prkenně. Ne teď.

Tentokrát Harry pouze přikývl, zatímco se mu díval do očí.

„Dal jsem vám život…“ namítl Severus slabě. A nechápal. Nějak nechápal, proč to vypadá, jako by se na sebe pokaždé dívali ob jeden vlak, který stojí, zatímco jeho a Harryho se rozjíždí opačným směrem.

„Proto o to žádám vás,“ prohlásil Harry tiše. Citlivě. Zvláštní citlivost.

„Dovolte mi pokusit se… vrátit vám homůžete cítit, vy musíte… musíte mi dovolit…“ – protože já si nedovolím připustit.

„A vzít vás tak s sebou?“ poukázal Harry na fakt. Pomalu rozjímavě zavrtěl hlavou. „Ne. Život je pro živé. Vy žijete.“

„Ne… ne bez –.“

Pšššt,“ ozvalo se zase a opět se prst ocitl na jeho rtu. Severus roztřeseně otevřel zátku. Přičichl.

„Ale to vás…“ vypálil okamžitě Severus.

„Zabije?“ hádal Harry s pousmáním. „To už tady, myslím, bylo,“ přitakal potom velmi pomalu a s pohledem upřeným na Severuse se posadil před krb na koberec. Severus se spustil na kolena za ním.

„Dovolte mi zkusit to,“ požádal Severus naposledy. Vzdávala se ho naděje, když on se jí nevzdal. Ještě mu nedali svobodu, a už byl zase uvězněn.

„Ne,“ znělo znova a Harry přivřel oči. Severus se pomaloučku natáhl, aby si tentokrát on vzal polibek. Na památku. A Harry mu to dovolil.

Posadil se za Harryho, položil si jeho hlavu na kolena a přiložil lahvičku k jeho spodnímu rtu. Udělal by vše proto to, aby zůstal. Cokoli by chtěl. Dokonce by ho byl pro to zabil. Nebyla mu ale dána příležitost. Příležitost věřit pevně ve své doufám místo v jeho neochvějné vím. Takhle je to lepší, svádělo všechno kromě jediné věci, které Severus nikdy přednost nedával. Nedíval se, i přesto věděl, že Harry z jeho rukou pije.

„Nebyla to Lily,“ zašeptal nakonec, když uslyšel, že ampulka cinkla o kámen a pohladil Harryho tvář, „už strašně dlouho ne,“ odhodlal se podívat se do Harryho zelených očí.

Harry vztáhl ruku a vrátil Severusův pramen na své místo: „Nebojuj,“ doporučil mu mučivě pomalu. Ještě pomaleji se usmál a zeptal se: „Že se nekoná?“ Zůstávala nevyslovená otázka smyslu, stejně tak ale Severus pocítil, že je to jedno. Že jsou důležitější otázky o méně filozofických věcech, které taky mlčí.

Severus Harryho usínající ruku vzal do své, aby ten pocit o chvíli prodloužil, stopoval a zaznamenával. Dokonce ji pohladil svou tváří, než se odvážil zeptat se: „Co to bylo?“

„Nutnost,“ odvětil Harry ospale.

„Co tě přivedlo zpátky?“ opravil ho Severus suše. Šeptem. Dýchal ústy, protože nos nestačil, nechával je pootevřená pro cokoli, na co by si pro tu chvíli vzpomněl a chtěl – potřeboval – to vyslovit, ale na rozdíl od nedbalosti úst jeho pohled sledoval Harryho tvář až s pedantskou pečlivostí, soustředěně, napjatě.

„Nutnost,“ pousmál se Harry.

Severus se roztřeseně nadechl a na sekundu, které litoval, odvrátil zrak.

Harry se zasmál: „Ty se mnou nikdy nebudeš spát,“ vyhrkl naléhavě, „ale já nikdy neřeknu jako první, že…“

„Prosím,“ řekl Severus skrz sevřené čelisti. Harry se podíval co nejméně ospale do Severusových očí. Zázrak, že dokázal projevy spánku tak krajně potlačit. Zesílil stisk, který ho připoutal k Severusově tváři a na moment osvobodil jediný prst, aby Severusovu pravou líci pohladil.

V tu chvíli připomínali sousoší.

1 „Nevěř tomu, že to bylo jednoduché,“ je citát z Roku jako žádného jiného; Brumbál to říká Harrymu, který leží na ošetřovně.

2 Četla jsem překlady whampingwillow a přitom se mi objevilo ve wordu tohle. Hodně to vychází z inspirace. Například označená věta je přímo z povídky „Nikdy nevyhrajeme“.

S díky A-SISI a Tereznikovi za první přečtení. A Marianě a yellow za podporu.

11.02.2012 16:48:10
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one