Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Proklínám tě, Harry Pottere

Páry: HP/SS

Jako by. Jako by měl na dlaních rány a do těch ran klovali havrani. Jako by prolétal tunelem tisíci střepů a o všechny se pořezal. Jako by mrak dýmu pohlcoval větší mrak dýmu žhnoucí ohněm. Jako by byl držen v kleci tvořeného z pletiva, kterým se ohrazovaly zahrádky řadových domků. Jako by zakopával o pěstěný záhonek, padal tváří do bláta a zase a znova mu svazovali zápěstí, věšeli ho na větev a bičovali mu záda. Jako by kolem něj chodili s nosy nadřazeně zdviženými vzhůru a krčili je nad něčím tak ošklivým, jako byl on. Jako by si před ním odplivli po každém kolečku, kterým vznešeně obešli letitý dub, a pak, když na to dostali chuť, mu plivali do obličeje. Jako by se mu jejich vznešené aristokratické sliny husté vínem a kaviárem lepily do vlasů.
Jako by mu žhavým pohrabáčem projížděli vnitřnosti a zase a znova jej přeskládávali k obrazu svému.
Před takovými ho lord Potter zachránil.
Teď byl utečenec jen sám před sebou a svou vlastí minulostí, lapen do sítě nenávisti vůči muži, který ho chránil, a vůči sobě, že se jeho ochrany v minulosti ujal.
Nemohl tomu pomoct - jeho nenávist byla rozzuřený dav, byla stádo koní, které se splašilo a neohlíželo se zpět. Mělo jen jeden směr, jasný a neměnný. Nikdy jsem neměl Brumbálovi na to vdírání přikývnout. Nikdy jsem neměl uhnout. Měl jsem to dítě nechat umřít. Neměli jsme nic společného.
Tehdy ne.
Moje oddanost stejně jako moje nenávist teď sahala až za hrob.
Zachránil mě.
A nikdo se ho neprosil.
Ne jen teď - proč pro mě muselo být takové utrpení vždycky... žít? Způsobil jsem si to sám? Byla to skutečně od prvopočátku moje chyba? Zavinila to snad neochota bojovat a vyjít vítězně z tohoto pekla jménem život nevědomá touha uvnitř matčiny dělohy? Nenávist vůči ní za její rozhodnutí? Za volbu mého otce?
Nebo se to, že budu ošklivý a zlý rozhodlo v momentě porodu?
Co potom všechna ta smůla a špatné volby? Způsobil jsem si je taky sám? Měl jsem si míň přát? Méně očekávat? Méně chtít? Nebo jsem nechtěl dost, nic si nepřál a neměl žádná očekávání? Dopadl jsem proto - takhle?
Jako otrok nenáviděného syna Pottera a milované Lily?
Když mě volá k večeři... jsem bestiálně sám.
 
Co tě přivedlo k tomu pomoct mi? Proč jsi mě nenechal shnít v nějaké kobce? Viníš mě za smrt Brumbála, Blacka a za smrt svých rodičů, přesto jsi ke mě byl milosrdnější než k Luciusovi a Belatrix? Byla na tvé mysli pomsta, nebo touha pomoct ještě alespoň jednou, naposledy? Proč jsi mě nenechal mezi odpadky, kam patřím? Umím si představit, jak se Belatrix s Luciusem na smetišti hádají a přetahují o sáček brambůrek. Cáry visící z Belatrix zachycené o pružinu. Luciusovy vlasy zapletené do ostnatého drátu. Hladoví, vzteklí, poškrábaní, tváře nakrabacené, stažené a ostré zuřivou nenávistí, rozhádaní ve svém mlčení, protože jejich svět skončil a oni s ním, i když to pořád nechtějí vzdát, i když se pravdě pořád brání. Nevěří, že co bylo, může být nenávratně traceno, protože to vědomí by je s konečnou platností a nenávratně zničilo. Tak tady zůstává a panuje nenávist a sáček mudlovské potravy, o který se při svém boji z duše rádi poperou.
Ale co my, Harry Pottere? My se už nemáme o co poprat. Karty jsou na stole. Nejsem o nic zajímavější a nic děsivějšího už ve mně nenajdeš. K čemu ti tedy mám sloužit? Nejsem upomínka na staré časy - jsem to, co jsem, tady a teď, když tě sleduju zvedat lžičku do úst a vidím - protože tomu nemohu pomoct - jak polévka přetéká a dopadá zpátky do talíře a vzbuzuje to ve mně nechuť - odpor - úzkost. Co bude, až jídlo skončí? Kdy vytáhneš zbraň a zastřelíš mě? Kdy mi prozradíš, co se mnou hodláš udělat?
Jenže to ty neuděláš. Sedíš si v křesle z mahagonu s reliéfy. Muselo stát jmění. Žvýkáš potravu ze stříbra, ze zlata, z porcelánu - nikdy jsem podobné neviděl. Odkud jsi je vzal? Z Číny? Kdo je vyrobil pro tebe? Kdo na vidličku a nůž vyryl tvé iniciály? Udělali z tebe krále - zachránce - spasitele.
Musí tě nenávidět.
Až dojím poslední sousto a podívám se, jak si vznešeně otřeš horní ret, ctnostně zvedneš paži a upiješ z poháru víno, a zhodnotím, jak chladné všechny tvé pohyby v mé přítomnosti jsou, možná se k nim zase přidám.
Teď jsem jen rád, že si smím hovězího přidat a udělat to neváhám.
Vzpomínám si, jak hořel. Vzpomínám si, že ho nenechal jen tak jít. Vzpomínám si, že měl v očích šílený lesk - a slzy - a útěchu. Vzpomínám si, jak Temný pán řval bolestí a prosil o smilování. Vzpomínám si, jak se mu Potter vysmál a počkal než se na něm seškvařilo i to poslední do podoby popela a pak - pak sklonil hůlku. Teprve potom.

Vzpomínám si, jak se narovnal a prohlásil: Přeju si skončit jako on.
Vzpomínám si, že tiše dodal: Rád bych skočil stejně.
Vzpomínám si, že mým prvním impulsem bylo vysmát se mu. V duchu jsem ho obvinil, že se předvádí.
Tehdy.
Dnes se bojím, jakým způsobem si hodlá zabezpečit cestu do pekla.
 
Potter zvedl pohár a upil vína. Zase mě sledoval. Nevím, čím jsem si trest vysloužil. Seděl jsem proti němu a poslušně ukrajoval pečeni z talíře. Nehýbal jsem se víc než obvykle, nenadechl se víckrát než kdykoli předtím při společné večeři a pokud mi bylo známo, neporušil a ani jsem se nepřiblížil překročení jakéhokoli z nepsaných pravidel. Potterovy chutě mě z neznámého důvodu děsily víc, než když Temný pán přišel, uvedl se proslovem a vzal si, co chtěl. Potter mlčel, mlčel jsem i já. Snad proto to vůbec nefungovalo. Potter něco dělal, zatímco já se snažil nedělat nic a ani jeden jsme nemínili v dohledné době ustoupit. Já chtěl vědět, nad čím přemýšlí. Potterovi bylo jedno, na co myslím já.
Bavil se mnou.
Mně za jeho vraždu hrozila smrt.
Jemu za mou odměna.
Proč si ji nevybral?
 
Ráno se mu nechtělo oblékat. Znamenalo to zase se soukat do těch stejných dobře známých šatů, které nosil celý svůj profesorský život, nosit tu tíhu na ramenou, táhnout ji na zádech a zapínat knoflíčky. Knoflíčky - knoflíčky a další knoflíky, už zase ty zatracené, mizerné, mrňavé knoflíčky, připoutané  materiálu látky nitěmi jak on kouzly k tomuto místu - zase se s nimi zdržet víc, než chtěl, přičemž jediné, na co dokázal myslet, bylo, jak je vyškubává jeden po druhém a hází plast do ohně - a to vše jen proto, že mu Potter nikdy nedovolil obléct si něco jiného. Nenáviděl to pomyšlení muset zase zvednout přikrývku a muset se obléknout. Vážně uvažoval o županu a dni - celém, nikým nerušeném dni - v posteli, když si uvědomil, co by následovalo. Jen ta představa, že by Potter vešel dovnitř a uviděl ho tak, prakticky neoblečeného, ho pokaždé bez ohledu na náladu, do níž se vzbudil, vehnala do starého nadužívaného oblečení profesora lektvarů.
Pokaždé, bez ohledu na to, co se během dne stalo, v noci, než svůj oblek odkládal, jeho existenci velebil stejně jako fakt, že se rozhodl si jej ráno obléct.
To ten pohled. Všudypřítomný, se zelenými panenkami a leskem.
Už se nikdy nezapomene otočit přes rameno, než upadne do postele.
Nikdy.
23.01.2017 22:36:27
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one