Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Ona zmiňovaná, dlouho psaná jednorázovka. :) Konečně jsem si sedla a dopsala vymazané... O:-)
„Další!“
„Případ číslo pět set devadesát tři. Pomlčka dvanáct; pět; nečinné. Paragraf devadesát.“
„A?“
„A devět milionů,“ dodal úředně znějící hlas.
„Děkuji. Přistupte, prosím,“ vyzval dalšího jiný, přísně vyznívající, ženský hlas.
Muž v poutech se pohnul vpřed. Čekal nejhorší.
Nepamatoval si, jak se sem vlastně dostal, ani proč byl v poutech. Na sobě proužkovaný, černo-bílý vězeňský mundůr.
„Pohlaví,“ vyzvala jej žena.
„Jak to myslíte?“ zeptal se a podivil se, jak moc unaveně a ochraptěle jeho hlas zní.
Pod očima kruhy, špinavý ani moc a ani málo, zarostlý, shrbený. Celkově z vyzníval unaveně.
Ale ani v řadě ostatních lidí nepůsobil nejhorším a nejztrhanějším dojmem. Nevypadal ani nejzmateněji. Vlastně se ovládal ze všech přítomných lidí nejlépe. Škoda jen, že netušil, kdo vlastně je. Jedině toto ho tak podivně znetvořovalo. Jako by ani neměl tušení o svém lidství. Jedině tato skvrnka mu byla napsána ve tváři. Jenomže… to všem.
„Pohlaví,“ opakoval hlas, pak začal s výčtem: ,,Žena, muž, kentaur, bezpohl…“
„Oh tak! Muž,“ nenapadlo ho pozastavovat se nad touto otázkou. Místo toho se rozhlížel po okolí.
Připadal si jako můra – všude plno světla. Pořádně nedohlédl ani na zem před sebou; když už konečně prohlédl a navykl na záři kolem, nechtělo se mu věřit, že pod ním plují malé obláčky. Přisoudil to jen jakýmsi halucinacím.
,Jen si vzpomenout, kdo jsem,‘ říkal si v duchu a nemohl se upamatovat ani na jediný detail ze svého života.
‚A kde to vůbec jsem?‘ ozvalo se v něm jakési racionálnější já.
„Můžu…?“
„Datum úmrtí,“ zahlásila žena, jeho otázkami se neobírala. Muž stojící před ní pobledl. Ohlédl se za sebe. Skutečně – teď, když tomu směl věnovat svou pozornost, všiml si, že je v řadě spousta lidí, kteří mají tu či onu končetinu v podivném úhlu – v ,,lepším“ případě více končetin. Ob každého druhého člověka byla hlava s nezdravě zelenou barvou. Nebo měl každý čtvrtý člověk zakrvácené zápěstí či hrdlo. Někdy se šikovně proříznutému krku hlava houpala jen na kousku kůže a svalů jako… jako komu?! Nedokázal si tu matnou vzpomínku vybavit… uchopit ji… Oh, jen si vzpomenout… na cokoli!
„Dvacátého června,“ vypadlo z něj a svým slovům se mimoděk i podivil.
„Příčina?“ odklepla si na stole ta žena, která se před ním náhle jasně formovala – proto pochopil, že je ženou; odklepla něco v nějaké podivné krabici s – jak si muž domyslel – evidencí lidí v řadě.
„Jed,“ odpověděl ihned. Netušil, odkud tyto vědomosti má, ale jakmile je vyslovil, začal si vybavovat, že jsou pravdivé. Tak jako začaly být pravdivé řečeným.
Vzpomněl si, že to, o čem mluví, se skutečně stalo. Bylo to někde hluboko v jeho mysli a vzpomínkách, ale bylo to.
„Sebevražda, vražda nebo zabití?“ ptala se žena zvědavě dál a čím déle s ptala, tím více se její hlas projasňoval poznáním. I muži se zdála minulost poněkud… jasnější, než když stál v řadě a upřeně hleděl do neznáma s hlavou téměř se opírající o vlastní rameno, bez vůle a chuti zdvihnout ji a podívat se jiným směrem. Pořád ještě nevěděl nic, jen… jen už tu bylo semínko něčeho, co dokázal uchopit spíš než již klíčící bezradnost.
Touto jedinou otázkou se ovšem jeho jazyk jakoby zauzloval. Severus nedokázal pohnout rty ani jazykem. Jako by si toho žena nevšimla, položila svou poslední otázku takovým způsobem, tak povýšeneckým a rozhodným, jako kdyby dopředu znala odpověď: „Vaše jméno?“
„Severus Snape,“ vyhrkl ten.
„Narozen?“ vypálila tryskově další svou otázku, muž si ani nestačil tento poznatek řádně uvědomit.
„Devátého ledna.“
„Rok?“
„Devatenáct set padesát osm.“
„Takže Severus Snape,“ odvětila žena; narovnala se nanejvýš úředně na své židli.
Severusovi až teď došlo, že každým slovem, každou další otázkou se lidé za ním začali čím dál tím více mlžit, naproti tomu ženy – úřednice – byly stále jasnější. Až se lidé ve frontě – zrovna teď – úplně ztratili. Teprve nyní Severuse napadlo, jestli by se neměl začít obávat.
„Máme tu pro takové, jako jste vy, práci.“
„Práci?“ podivil se. Poté, co to vyřkl, mu přišlo na mysl, proč se spíš nezeptal, co myslela tím: ,,pro takové jako vy“. Ale uvědomil si, že je pozdě se na něco vyptávat.
„Práci,“ blýsklo se na Severusův vkus až podivně zlověstně ženě v očích, tato myšlenka však byla okamžitě zahnána obrovským rozpětím bílých křídel – jejich existencí vůbec. Ničeho se jak živ tak nelekl, nic nebylo krásnějšího a záhadnějšího zároveň.
„Již dávno je tu nachystaná – šitá přesně na vás, Severusi Snape,“ odpověděla žena dobrosrdečně a přece trochu přezíravě.
„Jaká práce?“ zeptal se znova, to už ho však dvoje ruce svíraly dost silně na to, aby neutekl; on jen koutkem oka stačil zaznamenat, že anděl, který s ním celou dobu mluvil, je černoška: zavalitá, poněkud starší; krátké, kudrnaté bílé vlasy. Šla s ním, neustále při tom do něj něco hustila. Druhá žena sedící za psacím stolem – druhý hlas, který musel Severuse podle jemu neznámých indicií identifikovat, jak si náhle uvědomil – byla o poznání atraktivnější. Dlouhé hnědé vlasy sepnuté vzadu sponou, oblečení sekretářky – ovšem poněkud nevhodný – nevhodně hluboký – výstřih: béžové sako a sukně – obojí zlatě lemované. Doširoka roztažená, usměvavá ústa, podmanivé oči, na nose posazené brýle. Skrze ně se na Severuse provokativně dívala. Neudělala ale nic, čím by mu dala jakkoli znát, že by se mu něco dít mělo, nebo že se mu naopak nic nestane. Jen se dívala, usmívala se. Dávala jen najevo, že je zde pro okrasu pod vedením… anděla.
„… nekleje, nemluví sprostě, nebere jméno… No však počkej, on tě ten smích přejde,“ řekl anděl popuzeně, když zahlédl, že se Severus dívá na druhou ženu; při tom se usmívá.
Také Severus sám si uvědomil, že se nevhodně zadíval; zapomněl se u ženy, která se neustále uculovala. I přese všechnu vřelost, kterou okolí dávala nenápadně najevo, Severus intuitivně vycítil, že je uvnitř poněkud chladná.

„Kde to vůbec jsem?“ zeptal se. Uvědomil si, že do místnosti plné regálů ho přinesli dva asistenti v bílých úborech: nadále jeho ruce netížily žádné okovy a on pochopil, že se sem dostal jen a pouze díky pomoci těch dvou a jejich silných rukou.
Mezitím, co anděl prohledával jeden šuplík, který byl nebývale dlouhý a nesl název: ,,Sd – Se“, Severus se stihl podívat na tváře dvou mladíků. Oba byli bruneti, oba se na něj usmívali. Severus si nebyl jistý, jestli je to dobře nebo špatně. U každého by se přiklonil k něčemu jinému; jeden se usmíval – byť to dobře schovával – zlomyslně, druhý víceméně dobrácky. Oba byli atraktivní (což je jen informativní věc… to Severus jistě neviděl! Achjo… baby… já si ty poznámky příště nechám od cesty.).
„Není důležité, kde jsme teď. Je stěžejní, kam teprve půjdeme,“ prohlásil anděl. Severus si říkal, že to zjevně bude jediná bytost tady, která se tak připitoměle nekření.
„My půjdeme…?“
„Tam, kde od teď budete pracovat, abyste si odpykal trest.“
„Trest za co? Kam máme vlastně namířeno?“ vyptával se Severus zmateně dál.
„To uvidíte,“ řekl anděl, Severus si ani nevšiml, jak se mu to podařilo, ale najednou před ním anděl stál a díval se mu do očí. Severus se opět lekl – v očích anděla jako by zrychleně proplouvaly mraky, zatahovalo se – začalo pršet – obloha se opět změnila na temně fialovou a to v průběhu několika sekund.
„Jsme v odstavném pruhu, Severusi Snape,“ odpověděla navzdory jeho očekávání žena klidně.
„Aby ses dostal do nebe nebo do pekla, musíš projít…“ žena se odmlčela, ale Severus pochopil.
„Očistcem?“ zeptal se, vyznělo to až poděšeně.
„Do něčeho takového,“ přistoupil anděl na hru, o níž věděl, že ji Snape nemá šanci pochopit. Zatím ne.
„Co to znamená?“ nechápal dál.
„Abyste odčinil nebo potvrdil své hříchy, budete rozhodovat o osudech jiných lidí,“ vysvětlil anděl veskrze stručně.
„Cože? Ale já -“
„Vaše kancelář bude zde,“ řekl, pak ho anděl prohodil dveřmi s okýnkem v horní polovině dveří. Severus se pomalu nestačil vzpamatovat. Oni se během jejich rozhovoru přesunuli na chodbu plnou dveří? Kam se poděli asistenti? Co se to tady děje?
„Co jste řekla, jste myslela vážně?“ zeptal se Severus zmateně.
„Smrtelně… i když… mohu být více mrtvá?“ optala se, s děsivým chechotem se dveře od ,,jeho kanceláře‘‘ zavřely.

„Vítejte,“ ozval se okamžitě odkudsi z tmavého rohu hlas, který do ticha zazněl jako výstřel. Všechno ztichlo. Všudy bylo ticho. Neprostupné. Jen ten hlas v místnosti na Severuse hovořil. Hovořil k němu.
„Kdo jste?“ zeptal se Severus nedůvěřivě – ten hlas mu něco připomínal. Něco mu… říkal. Čí byl si však nevzpomněl.
„Váš kolega… jak to tak vypadá,“ dořekl pohrdavě, lehkovážně mladý hlas. Rozhodně mladší než Severusův sám.
„Známe se?“ zeptal se Severus; přimhouřil oči, jak se ho snažil zahlédnout v té tmě. Jediná lampa ozařovala stolek. Lampa, která nebyla vidět, ale okolní temnotu její záře neprostoupila. Severus se jen mohl dožadovat, kde jsou stěny.
„Pěkné oblečení,“ řekl ten hlas. Proč hlas? Proč je to vždy jen hlas, co k němu promlouvá? Jak to, že neumí a nedokáže pojmenovat věci lépe?
Severus byl nucen se podívat, co má na sobě – i když si byl skálopevně jist, že to bude jeho vězeňský oblek.
Jaké to překvapení… nebyl!
Měl na sobě černý hábit – ne nepodobný těm, které nosíval za života, no ale přece něčím jiný… snad nějak… lehčí? Tenčí? Vzdušnější? Něco na něm bylo.
Jistě – měl na sobě méně vrstev; materiál byl… jako satén. Černý satén, který má modré odlesky.
Severus nevěděl, odkud zrovna modré, ale svedl všechnu vinu na kouzla.
„Posaďte se,“ pronesl muž – teď už si byl jistý, že ho zná, jen zjistit, odkud – objevil se usazený vedle pod lampou u stolku: celý v bílém. Snad díky tomu kontrastovala jeho hnědá hlava proti – oh, to nebyla čistě bílá, jak se prve domníval – bílá měla také nádech do modra. I když to tak zprvu v šedé sklepní místnosti (?!) nevypadalo.
„Dalšího, prosím,“ vyřkl ortel – o čemž Severus ani nevěděl, že ortel byl; do místnosti byla vhozena dívka – dveřmi naproti stolu, za kterým byli muži usazeni.
„Účel,“ velitelsky prohlásil muž po Severusově levici.
„Odpuštění,“ řekla dívka, která se viditelně třásla.
,Ono to byla otázka?‘ podivil se Severus v duchu, nahlas se promluvit neodvážil.
„Takže do nebe?“ optal se už jen zběžně muž po jeho boku.
„Ano,“ řekla dívka; brada se jí začala třást.
„Provinění?“ zašeptal muž svou otáízku. Severus ten pingpong slov stíhla jen tak tak, ale ano, zatím se chytal.
„Kradla jsem,“ zašeptala ještě provinileji dívka.
„Lže!“ vykřikl Severus. Sám se zhrozil – proč jejich debatu přerušil zrovna tímto slovem?!
„Ano, máte pravdu,“ dívka se roztřásla ještě víc.
„Díte pravdu, pane. Kromě toho jsem zabila. Své…“
„Lže,“ zašeptal Snape opět nenávistně.
„Nechejte ji domluvit,“ pokáral muž Severuse. Jakým to právem?!
„Neudělala jsem to…“ začala natahovat dívka, když byla znovu přerušena: „Ano, udělala,“ propálil ji nenávistným pohledem Snape; jenže ke svému vlastnímu udivení. Co se to děje?!
„Byla to nehoda?“ zeptal se muž v bílém dívky.
„Ano!“ pískla dívka.
„Ne!“ zavrčel Snape.
„Budete se kát?“ optal se muž, snažil se jí tím dodat potřebnou odvahu.
„Ano! Zapřísahám vás…!“ v očích děs.
„Lže nám,“ konstatoval Snape naposledy.
„Patří peklu,“ v tu ránu se pod dívčinýma nohama otevřela brána pekelná; zhltla ji i s pronikavým křikem – posledním, kterým na sebe chtěla upozornit.
Snape odskočil od stolu právě, když muž zvolal: „Peklo, další přiveďte, až zavolám,“ zpoza dveří se ozval jakýsi šum – něco jako zapisování. Znělo to mírně jinak než dole – odkud věděl, že byli výš, než když sem přišel?! – u té fronty. Dumal jen chvíli nad tím, co mu na tom přijde nepatřičné.
Bylo to proti Severusově logice – zapisování nebylo slyšet; přesto jako by cítil, že pro své družstvo získal bod.
„O co tady kráčí?“ prskl nahněvaně na druhého muže v místnosti.
„Jednoduše – a pozor, příště za vás nic suplovat nebudu!: Já rozhoduji, kdo půjde k nám – do nebe. Vy naopak, kdo půjde k vám – do pekla. Máte jen jeden pokus, jen jednou o tom smíte rozhodnout,“ odříkával Severusův společník přísně.
„Ale… jak jsem to…?!“ nechápal Severus stále.
„Vy nemusíte nic vědět. Stačí, když budete pozorně poslouchat své vnitřní já; podle něj se rozhodneme. Nevykřikujte. Podávejte pádné argumenty, proč by ti kteří měli jít k vám – do pekla. S klienty se zbytečně nevybavujte. Mějte strohé otázky. Neustále se opírejte o to, co vám říká to něco ve vás, které má rozhodnout, kam člověk půjde. Nebe nebo peklo – je to i na vás. Máte správnou odpověď. Jenom vy…“
Absolutně se mu slovní spojení ,,k vám do pekla“ nelíbilo, ale bral na to někdo ohled?
„A vy, předpokládám,“ konstatoval Severus; muž se v odpověď jen záhadně usmál.
„Znamená to ale, že já poté půjdu do pekla?“ vyzvídal Severus.
„Toto je vaše…“
„… očistec, to už vím – bylo mi to při příchodu sděleno.“
„… zkouška. Záleží na vás, jestli uspějete,“ dořekl a věnoval mu další úsměv.
„Jak to poznám?“
„To vám nemohu říci. Střežte se zaujatosti. Dávejte pozor na záludné úkoly, které vám mohou přijít pod ruku. Za žádných okolností,“ zvážněl muž náhle; dostal nádech čistě rudé, štvavé barvy, „nikdy, ani kdyby se vám to zdálo jakkoli nespravedlivé – nesmíte se míchat do mého rozhodnutí. Nikdy, nikdy nesmíte kohokoli propustit nebi na úkor pekla,“ muž se trochu uklidnil, barva jeho očí – alespoň Severus doufal, že je to jeho normální barva – se vrátila na tu samou, kterou měla původně. „Je vám nyní vše jasné?“
„Naprosto,“ polkl všechny andělíčky Severus; posadil se zpět do židle – byl neskutečně vděčný, že tam byla.
„Jste zkrátka takový advokát pekla; hlavu vzhůru, to se všem jen tak nepodaří – dokonce ani mrtvým ne,“ prohodil vtipem, než zařval na někoho venku: „Další!“
Dveře se trhnutím otevřely. Do místnosti vstoupil muž. Shrbený, s mučednickým výrazem se postavil před stůl. Ve starých, roztřesených rukou držel mlynářskou čepici, kterou nervózně protáčel mezi prsty.
„Účel,“ zahlásil muž s povzdychem.
„No já… umřel jsem a…“
„Pěkné, obávám se však, že to není účel,“ zahučel muž v upozornění na jeho chybu.
Severus cítil nějaké zvláštní pohnutí skrze celé jeho nynější já. Hodil to za hlavu, protože to pro něj nebylo dost racionální; snažil se poslouchat každé mužovo slovo, sledovat každé jeho gesto.
V hlavě se mu odvíjel příběh, ale to nebylo to, co chtěl. Chtěl vnímat muže. To se mu skrze clonu míhajících se obrázků nedařilo tak jak potřeboval.
„Nebe,“ přiřkl rozsudek Severusův pobočník snad okamžitě.
„Ale…“ snažil se protestovat stařík.
„Sbohem,“ řekl Harry.
Muž v tom okamžiku kolem sebe uviděl světlo – ostatně to samé, které viděl i Severus a jeho společník – začal se měnit v dým, až se nad nimi rozevřel strop, muž se vypařil vzhůru.
Strop se ihned zavřel, zato Snapeův ,,kolega“ – spolupracovník – začal na Severuse mluvit, téměř křičet.
„Absolutně vám to nejde!“ rozčílil se na Severuse.
„Přirozeně! Pořádně ani nevím, co mám dělat!“ bránil se ten.
„Měl jste poslouchat to, co vám našeptával jeho život! Nemohu uvěřit – osud vám poskytl celé jeho bývalé já k odvíjení jeho minulosti před vašima očima a vy? Vy jste to úplně přehlédl! To se tady ještě…“
„Nechápu…“ řekl Severus zmateně.
„Pochopíte,“ odvětil muž. Mávl Severusovi před očima svou dlaní předtím, než ho to donutilo je zavřít (což bylo prakticky souběžně s rukou, která se mu mihla těsně před obličejem), Severus zahlédl na mužově prostředníčku prsten. Kroužek měděné barvy, na kterém bylo vyryto něco v – pro Severuse – naprosto neznámém jazyce.
„Soustřeďte se,“ zašeptal muž. Severus cítil, že nyní stojí; shlíží na něj a ani nevěděl, proč je tak nervózní z toho, že neví, jak se dotyčný tváří.
„Musíte svou myslí propustit mysl ostatních. Nesmíte se soustřeďovat na tváře – ty často lžou. Ale na jejich osudy, na to, jak se s nimi vypořádali v průběhu svého života.“
„Co když k nám pošlou dítě?“ zeptal se Severus prostě, oči však otevřít stále nedokázal.
Muž kýval hlavou se směsicí jistých emocí vepsaných v obličeji, až později si uvědomil, že ho Severus nemůže vidět a asi ani intuitivně nevytuší, co se mu tím snaží sdělit, tedy řekl: „Na to tady máme jiné.“
„Kdo jsou „my“?“ položil Severus další zdánlivě lehkou otázku.
„Nás je tolik, že bych vám je nevyjmenoval, ani kdybychom spolu sídlili na věčnosti,“ odpověděl mladík s ne zrovna mladýma očima tónem, jež by použil na pošetilce či hlupáka.
„Aha,“ polkl Severus. Nebál se – ani s tímto prohlášením – víc či méně než na začátku.
„Musíte poslouchat své srdce,“ poradil mu muž nad ním stojící bodře.
„Černé jako uhel?“ položil výsměšnou otázku Severus. Zašklebil se při tom pomyšlení, že nemá sebemenší naději na cokoli…
„Ještě není rozhodnuto,“ řekl ponuře, temně i nadějně jeho společník.
„Pojďte,“ dodal. Vykročil směrem ze dveří.
Severus vstal. V tu chvíli se prohnali skrze chodby až k dalším dveřím s okýnkem rychleji než světlo. Ať už mezi nimi byla vzdálenost jakákoli, jelikož mladší muž vykročil před ním, nyní stáli bok po boku před dveřmi.
Ještě předtím než Severus stačil nahlédnout dovnitř, jeho společník řekl: „Jen vám chci něco ukázat,“ kývl na něj, aby se podíval dovnitř. Do místnosti, která se od té jejich lišila jen lidmi, kteří v ní byli.
Muž – brunet. Žena – blondýna.
Oba měli oči zavřené. Před nimi stál muž s výrazem typickým pro někoho, kdo se ničeho nebojí… jenže by měl. Povýšenecký, vychytralý. Téměř dokonalý podvodník.
Při bližším zaměření se na to, co mumlají, si Severus uvědomil, co se po něm chce. Oči se mu rozšířily v pochopení.
„… zemřela mu žena.“
„… okradl žebráka.“
„… nezabil žádné zvíře.“
„… nechal zavraždit lidi.“
„… když byl malý, pomáhal ježkům přes chodník.“
„… pomlouval.“
„… přispíval na dobročinné účely.“
„… to bylo další propírání peněz!“
„… nezničil nic úmyslně!“
„… jen několika lidem zmařil rodiny a životy!“
„… to si přece neodporuje…“
„Jistě, není to však důvod…“
„Ale to…“
„Peklo,“ padl rozsudek rychleji než jedno máchnutí křídel. Muž se propadl do obrovské díry plné ohně s děsivým vřískotem. Severus věděl, že to, co oba hájili, byl jen zlomek toho, co viděli a nebylo to ani zdaleka to nejdůležitější. Jako by před mužem hráli jen nějakou hru, aby nemuseli odhalovat pravdu.

Severus na muže-kolegu kývl. V porozumění. Ve snaze dosáhnout… ne, to by bylo pošetilé.
V cuku letu se vrátili zpět na svá místa.
„Už nikdy nebudu suplovat vaši úlohu, když ji teď chápete, jasné?“
„Co ten –,“ chtěl se Severus zeptat na muže.
„O toho se už nestarejte. To, co jednou propadne nebi nebo peklu, to už my nevrátíme. Nevyřkneme poslední rozsudek, ten mají oni,“ podíval se nejdřív významně nahoru, poté dolů.
„Jen oni mohou naše rozhodnutí zvrátit, ještě spolu s pár… vyvolenými. Ale o ně ani o nikoho dalšího se my dva nestaráme. My jsme tady na rozřazování.“
„Máme… máme nějaké specifické okruhy… mrtvých? Myslím vrahy? Zloděje? Obyčejné li…?“
„Pozor, takhle ne. Obyčejný není žádný z nich.
Ne, kolego, nemáme úsek neviňátek. Ale to by vám nemělo vadit. Jednak jste tady proto, abyste si odčinil trest, dílem kvůli tomu, že jste se s podobnými individui setkával za života a pak… soudit neviňátka by zničilo i vás. To si oni,“ opět ten významný pohled nejprve vzhůru, pak dolů, „rozhodně nepřejí.“
„Co si přejí?“ ptal se dychtivě, jeho nátura – pěkného grázlíka, který se mstí všem a za všechno – se začala pozvolna vracet na své původní místo.
Počal si vybavovat čím dál tím více věcí. Žádné významné. Jen detaily. Křivule. Oči. Nakládané útroby. Co to znamená? Byl zmaten.
„Stačilo,“ zarazil ho muž dřív, než se mu samému podařilo něco vyzradit. Něco, co rozhodně říci nesměl. Nebo než si stačil mužův společník vzpomenout na minulost.

„Hele, kdo jsou ti dva?“ zeptala se žena s temně rudými vlasy své sousedky. Jejich rozhovor zaslechl muž stojící opodál.
„Ti dva?“ vpadl neohlášen do právě počínající konverzace, ,,Tak k těm se rozhodně nechtějte dostat. Už jen tím, že se dostanete do místnosti těchto soudců si podepíšete hodiny, dny a týdny mučení. Toho psychického. Oni jsou…“ muž, toto vysvětlující, se na chvíli zarazil. Zamračil se.
,,Slyšel jsem, že jejich případy jsou buď na minutu nebo na roky. Že prý i ta minuta vydá za celou věčnost v očistci. Je to zážitek, říká se, na celý posmrtný život, nebo kam až se dostanete… ale nezáviděníhodný. Jsou to prý dvě saně, jen dštít oheň…“
„Co dělají tak hrozného?“ zeptala se žena s kudrnatými, rudými vlasy, brýle si posunula blíž ke kořeni nosu – nebyla náhoda, že byly obroučky stejně temně rudé, jako její hadí vlasy. Druhé ženy, sousedky, si už nevšímala – její chyba, že si nechce povídat.

Poté, co přestala mluvit, uvědomila si, že se kolem ní nesou také nějaké zvěsti.
„… hlavně doufám, že mě přiřadí k těm služebně starším, jsou prý bezkonkurenčně nejneschopnější,“ zaslechla útržek cizího rozhovoru. Následoval malý výbuch dušeného smíchu.

„Krade.“
„Nikoho nezabil.“
„Lže.“
„Jako malý zachránil svou matku před výbuchem plynu.“
„Díky němu jeho přítel dostal pět let.“
„Lidem pomáhá, jak jen…“
„Podvádí. Aby toho nebylo málo, jeho druhý přítel díky němu skončil ve vězení na doživotí. Když se mu díval do očí, tento člověk ani jedinkrát nezalitoval. Patří mně,“ dořekl. Když si něco odfajfkoval na svém papíře, s hrozným křikem padal muž otevřenou podlahou dolů, načež z díry vystoupily plameny, které olízly podlahu.
„Jak étericky dramatické,“ poznamenal muž vedle něj.
„Já se o vašich vzletech nahoru do nebíčka taky nevyjadřuji… JE to stejně patetické. Ubohé jako ta podlaha.“
„Hm, alespoň na něčem se shodneme,“ odvětil na to muž v bílém.
„Ty úbory taky…“ přisadil si Severus.
„Co vám zase vadí na nich?“ obořil se už Severusův společník.
„Vcelku nic. Mnohem víc mi vadí, že naši sekretářku povýšili. Teď si my musíme tyhle… zbytečnosti obstarávat a opečovávat sami…“
„To by to pak pro nás nebyl žádný trest, nemyslíte?“ zvedl jedno tmavé obočí kolega v bílém.
„Myslím,“ přitakal na to Severus.
„Další!“ zařval okamžitě na to.

Ve stejném duchu to pokračovalo se zabijákem, vrahem, prostitutkou, gigolem, sedlákem, ministerským úředníkem, zedníkem, kominíkem, sommelierem, chovatelem, kuchařem, číšníkem, kterého kuchař znásilnil – a kupodivu se kuchař dostal do nebe a číšník do pekla. Ale Severus byl natolik zvyklý na všechny rozmanité a zapeklité případy, které dopadaly absolutně proti všem očekáváním, že ho toto už překvapit nemohlo.

,,Další!“
Do místnosti vkráčela žena s rudými vlasy, brýlemi na nose. Úsměv stejně falešný jako svůdnost, kterou na sebe chtěla obléct zrovna jako kabát, který by sundala při první příležitosti, za prvním rohem.
,,Chtěla jsem jen podotknout,“ začala žena, vtom ji muž v bílém zarazil otázkou.
,,Účel?“
,,Jaký účel?“ vystartovala žena.
,,To, proč jste zde,“ osvětlil muž prostě.
,,Chci do nebe,“ zapištěla panovačně.
Severusovi stačilo jednou na ni pohlédnout. Spatřil spousty – vítané i nevítané. Jediný pohyb ruky – žena se řítila podlahou dolů.
,,Co?“ zeptal se muž v bílém zaskočeně.
,,Lhala, zavraždila, lichvařila… Co víc si přát?“ řekl s jistým uspokojením Severus.
Ani její myšlenky nezůstaly před muži ukryty. Věřte nebo ne – nebyly nijak chvályhodné.

Čím déle svou práci Severus vykonával, tím více jistý si jí byl. Tím méně věcí ho vázalo k jeho dřívějšímu životu. Kdo by si byl kdy vzpomněl na nějakou lidskost?
Zda-li si ještě pamatoval své přátele a rodinu byla záhada, ale i kdyby, bylo jen otázkou času, kdy upadnou v zapomnění. Tak málo věcí, ještě méně osob ho vázalo k životu.
Zapomínal i na úplné drobnosti, až se z něj stal prakticky stroj. Robot, který soudil bytosti.

Nepotřebovali s sebou komunikovat, Severus ani jeho společník, aby věděli přesně, kdo z jejich ,,klientů“ půjde ,,dolů“, kdo ,,nahoru“. Myšlenky si vyměňovali jen zřídkakdy – to když byly nejasnosti.
Ani jednou ani jeden z nich nezapochyboval. Nezaváhal ohledně správnosti rozhodnutí.
Nezalitoval…
Že taky nebylo proč. Až…

Muž, shrbený léty, lysá hlava, hříchy před a hlavně za sebou. Neočekával kladný rozsudek.
Při příchodu do místnosti se nebál tak, jako se ostatní obávali. Netřásl se strachy. S pokorou jemu vlastní hleděl na své dva soudce.
Překvapil je – usuzoval tak s udivených pohledů, které si vyměnili.

Jen zřídkakdy se stalo, že by se muži něčemu podivili, ale tento smrtelník byl hodný podivu. Ještě nikdy neviděli nikoho napochodovat dovnitř tak klidně, ještě se nestalo, že by se někdo z hříšných smrtelníků díval jednomu nebo druhému tak dlouho do očí. A on se díval do Severusových i do těch jeho společníka. Pokojně, smířeně. Byl si vědom vlastních chyb. Nebylo to snad tím, že by nelitoval… Ale ta vyrovnanost!

Muži při studování jeho duše uviděli plno hříchů, hříšků a prohřešků i životních chyb, kterých muž stojící před nimi nesmírně litoval.
Cítili z něj, že nečeká víc, než oni udělají.
Ve zlomku sekundy muž propadl podlahou; oba muži – soudci v této místnosti – stále civěli na místo, kudy muž propadl.
Poprvé za celou tu dobu Severus znejistěl svým rychlým vyhodnocením, svou rychlou rukou, přemrštěně rychlou reakcí.

Proběhla další stovka… či snad tisícovka?… případů jeho rukou. Obličeje se obludně slévaly v jeden velký hřích. Nemohli by ani o jednom z odsouzenců s jistotou tvrdit, jak vypadal.
Severus stále přemýšlel o záhadném muži, kterého pravděpodobně odsoudil k věčným mukám v ohni pekelném. Téměř sahal na svou jistotu, že odsouzení bylo neprávem. Jen jediný – ten jeho – obličej, obličej staříka, jež si snad odpykal své hříchy na zemi, si pamatoval do detailu. Každou vrásku. Každý úsměv, který nikdy nemohl zahlédnout doopravdy.
Nešel mu z hlavy, ze srdce. Ani ze vzpomínek. Na rozdíl od ostatních lidí, jejichž vzpomínky opustil prakticky ihned po rozsudku ,,nahoru! Nebo ,,dolů“, si jeho paměti – minulost, skutky, události, jež ho vedly k závěrům, kterých časem litoval – pamatoval.
Muž, jež měl být jen… další.
Nebyl.

Čím více lidí mu prošlo pod rukama, tím si byl jistější, že udělal chybu. Zapřísahal se sám sobě – příště, pokud někoho takového potká, nedopustí stejný omyl.

,,Ú… ehm, účel,“ muž v bílém se zadrhl, což spolehlivě vrátilo zpět Snapeovu pozornost.
Vzhlédl.
Na jejich prahu stála dívka, sotva devatenáct.
Lámala se v ní rebelie s touhou po odpuštění.
K překvapení obou – po tom druhém začala toužit po smrti. Nedalo se říci, že by se vyloženě bála. I když i jistá ostýchavost sálala z její mysli.
Chtěla, aby jí bylo odpuštěno. Litovala svých činů. Přece smířená s osudem…
Ano, dle všech norem byla krutá, nelítostná ke všem svým blízkým, trápila své okolí svým chováním, dělala si, co se jí zlíbilo, podváděla, kde se dalo – ať už ve svém soukromém milostném životě nebo své přátele.
Kradla a nakonec – jen z popudu – udělala věc, která se nepromíjí ani v tom nejzávažnějším případě. Ani z toho nejlepšího důvodu; tu, za kterou se do nebe nepouští.
Vyskočila z okna tak vysoko, aby si byla jistá, že si ji Smrt vezme do náruče. Své kluzké, udýchané, slizké, studené, mrtvolné náruče.
Povedlo se jí to.
Teď byla ve vší své pozoruhodnosti zde, nechala trápit muže před ní rozjímáním, proč jim byl poslán někdo tak mladý, neb vždy dostávali ty ze soudku ,,starší ročníky“… a duchem mimo prohlížela si stěnu za jejich zády, jen aby občas laškovně mrkla a usmála se na jednoho nebo druhého soudce.

Dnes se ale něco změnilo. Oba za toho na nebi nemohli přijít na to, co.
Muž v bílém už ji tak tak přidělil peklu, když v tom: ,,Ne!“ slabě vykřikl vyděšený Severus.
,,Nedělej to,“ sykl podrážděně muž v bílém na Severuse. Pro něj netypické chování; od doby, co muž Snapeovi vysvětlil pravidla, Severus je nikdy neporušil. Nezastávat se… hlupáků… kteří si sami vyvolili svůj osud. Snape nikdy nepřekročil meze… až nyní.
,,Znáš pravidla,“ slabě na něj vrčel společník, aby jej dívka nezaslechla; intenzita naléhavosti se vzdorem v hlase nebyly ovšem o to menší, právě naopak.
,,Nepaří peklu, cítíš to tak jako já,“ vrčel Snape nazpět. Se stejnou vervou se mínil prát o její nevinu.
,,JE vina. TY budeš potrestán, Snape, neblázni už!“ snažil se ho přimět k rozumu.
,,Nepatří peklu,“ zakroutil Snape opět vehementně hlavou, jako by svá slova jen utvrzoval. Téměř matně, nepostřehnutelně, si uvědomil, že ho tento muž většinou jménem nenazývá. Oslovil ho vlastně vůbec někdy?
,,Nenáleží ani nebi. Víš to!“ třískl muž do stolu rukou. Silou vzteku nad Snapovou nerozvážností vstal.
,,Musí být jiná cesta,“ propaloval ho Severus pohledem. Náhle jako by se znali věky, Severus jen nevěděl, odkud.
Odkud, odkud, odkud, odkud jen? nemohl se Severus zbavit té myšlenky.
,,Není, smiř se s tím, že MY máme jen DVĚ cesty. Žádná další není k mání. Není nic mezi.“
,,Vždy je něco mezi!“ namítl Severus.
,,Pro nás NE! Jak to vůbec TY můžeš vědět?“ uchechtnul se pohrdavě mladík.
,,Jak to myslíš?“ snížil Severus nebezpečně, zlobně hlas.
,,Jak to… říkám,“ zbledl náhle, devatenáctiletá dívka se vznesla nahoru. Skrz místnost hleděl jeho společník na něco v dáli. Jeho tak intenzivní pohled donutil i Severuse podívat se tím směrem.
V otevřených dveřích stáli všichni, které tady dosud Severus potkal. A pár dalších.
Všichni v bílé záři. Kromě tak atraktivní sekretářky, kterou viděl Severus na začátku. Dlouhé vlasy následkem jejich nesepnutí se jí stáčely v lokny, na sobě rudý, přiléhavý, lakovaný… oděv. Stejně nevhodný, hluboký výstřih. Místo sukně kalhoty. Místo saka korzet. Úsměv nyní vřelý tím ďábelským, lstivým způsobem, ale upřímný. Od srdce, měl-li ďáblík srdce.
Co ale Severuse přitahovalo nejvíc, byly dva růžky schované v těch hustých vlasech, posazené pár čísel nad čelem. Působily ostře.

,,Gratuluji,“ ozvalo se mu za uchem a on ten hlas poznal.
,,Pottere!“ otočil se prudce s výtkou.
Všiml si, že na sobě má místo své černé Potterovu bílou.
,,Proč jste mi nic neřekl…? PROČ jste to udělal? Co to znamená?“
Šok mu propůjčil neschopnost se kloudně vyjádřit.
Dostalo se mu vlídného, všeříkajícího úsměvu. Přezíravého. Tak nepodobnému Potterovi.
,,Nesměl jsem. Ani vy nebudete moci.“
,,Co to znamená?“ nechápavě se na Pottera zahleděl.
,,Nyní to budete vy, kdo naučí vašeho nástupce, jak se tady s tím vším zachází.“
Mrkl na něj rozjařeně Potter – ano, to už byl on.
,,Nyní mne omluvte. Volají…“ podal prostou omluvu a měl se k odchodu.
,,Proč jste se zabil?“ vyhrkl Severus dřív, než se stačil zarazit.
Potter se otočil. Usmál se. Mírně, klidně.
,,Neodpustili mi to… Nikdy mi to neodpustí. Vyčítají mi to určitě ještě teď, nad hrobem. Ne že bych vás měl hlídat, ale…“
,,Profesore,“ mírnil jej Harry, ,,já vím. Není to vaše chyba. Omlouvám se vám. Ze srdce. Ale důvody, proč jsem se chtěl zabít, jsou soukromé. Omlouvám se,“ pokrčil Harry provinile rameny a jal se znova odcházet. Za známými. Za anděli, za čerty, za podružnými asistenty.
,,Prosím! Počkejte! Co to znamená? Budu mít nyní víc moci? Shledáme se?“ v očích zoufalost neznalého.
,,Budete? Myslím, že na to si budete muset počkat. Mám dojem, že se to dozvíte brzy. Měl byste již vědět, že na nic nemáte čekat jednoznačnou odpověď, pane profesore. A co se týče vaší druhé otázky…“ Severuse vyvádělo z míry to oslovení – nikdo jej nepoužíval celou věčnost.
,,To záleží na vás,“ řekl, hleděl při tom na Severuse upřímně.
,,Jaký to mělo význam?“ zoufale se díval z Harryho na ostatní za dveřmi.
,,Nevíš?“ usmál se Harry… chápavě.
Severus se ostře nadechl. Ano, poučil se. Ano, aby se dostal na trochu solidní místo, bude muset ještě hodně obětovat. Ano, bude to dlouhá cesta.
Ale ano, má důvod ji podstoupit.
,,Shledáme se tedy?“ zeptal se.
,,Budu v to doufat,“ přikývl Harry.
Pak dodal: ,,Minimálně vám budu držet místo.“

Pak odešel. Všichni odešli. Bylo to jako na začátku. S tím rozdílem, že dnes věděl, co má dělat.
Z chodby uslyšel povědomé hlasy. Zhluboka se nadechl, nasadil jízlivý úsměv. Vnořil se do stinného koutu. Do tmy; na židli.
Někdo jeho budoucího kolegu prostrčil dveřmi dovnitř.
„Vítejte,“ přivítal jsem jej okamžitě ze tmy.
„Kdo jste?“ zeptal se muž. Mně povědomý muž.
„Váš kolega… jak to tak vypadá,“ slyšel jsem sám sebe říkat a pomyslel si, že větší ironii byste pohledali.
Blond vlasy, středně dlouhé; šedé oči. Malfoy. Draco Malfoy.
„Známe se?“ zeptal se Severuse ten blonďák; přimhouřil oči, jak se ho snažil zahlédnout.
„Pěkné oblečení,“ řekl Severus. Poznal své oblečení, jakmile jej viděl. Och ano, generace se posunula…
Podíval se, co má na sobě. Černý hábit.
Och jak milé zjištění, že se historie opakuje.
„Posaďte se,“ pokynul mu.
Proč se Draco zabil… to Severus netuší. Ostatně… má celou věčnost na to, zjistit to.
04.03.2020 23:23:50
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one