Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Varování: 18+

Pár: HP/SS

Premisa: Co jestli to bylo manželství z donucení? Co jestli už byly učiněny všechny pokusy, aby to fungovalo? Co jestli všechny do jednoho selhaly? Co jestli se k sobě nehodí?

Co jestli to zkrátka byla ta největší chyba jejich života, která se změnit nedá?

 

Poděkování: Mari. Za všechno.

 

Propůjčená kapka potu se perlila na Potterově pravé klíční kosti; propadající se tvář byla znachovělá úsilím a studem, na přivřených víčkách se jako prádlo zmítané větrem třepetaly řasy. Potterovy okoralé rty, pod slinami rudé, byly lehce pootevřené ve zdeformovaném O, a vydávaly tichounké steny horkého dechu dopadajícího na Severusovu hruď. Zpocené vlasy, lepící se kolem jeho tváře, vypadaly nezkrotně i teď, když byl zalitý v potu.

Nepotřeboval k tomu rozsvícenou svíčku na druhé straně pokoje, která nebyla rozžatá, protože se na sebe dívat nechtěli, nechtěli se vidět, a to, že se Potterovy oči skrz škvírky dívaly, Severuse nemohlo zmást. Nepotřeboval světlo, protože si všechny ty detaily zapamatoval z dob jejich prvních nešikovných tápání, objevování hranic, mýlení se, zákazů a nalézání pozic, na kterých by se shodli oba alespoň částečně, pamatoval si všechny ty znaky Potterova blížícího se orgasmu z dob, kdy byly rozsvícené svíčky dvě a kdy stály každá na jednom nočním stolku z obou stran postele.

Věděl, že už to nebude trvat dlouho. Jeho vlastní svaly se třásly námahou. V momentě, kdy se Potterova pravice zvedla z jeho ramene a Potter ji taktak zadržel, aby mu ji nepoložil na záda, věděl, že je další duši ničící vyvrcholení na spadnutí. A opravdu – ještě příraz, druhý, třetí –

Potterovo teplo se jim rozlilo do klínů a Severus dal průchod agresi a frustraci, celoživotní nutnost ovládat se vzala za své; plynulost se vytratila, přidal na rychlosti, ubral na estetice a vzdal se odměřenosti… v průběhu několika dalších přírazů vyvrcholil i Severus.

Opatrně se z Potterova těla vytáhl a spadl vedle na polštář; Potter se v ten moment jako obvykle prkenně, s tváří smrtelně bledou a ostře soustředěným pohledem zvedl do sedu, nepříliš zdařile zakryl syknutí, které jeho rtům pokaždé uniklo, natáhl si přes ramena župan a mlčky odešel.

+

Zapíral se o čelo postele a nohy se mu neovladatelně třásly únavou. Konečník ho pálil pro nedostatek lubrikantu i pro zuřivé tempo. Ještě tři, ještě dva a jeden – Potter se konečně zachvěl a udělal.

Severus se překulil vedle; kdyby si to přece jen rozmyslel a spadl únavou na postel, místo tvrdohlavého zapírání se rukama tam, kde před chvílí byly jeho ruce, mocných nádechů a odhodlaného odražení se, natáhnutí pro župan a odchodu.

Na vaše příště připadá zápas,“ zakrákal Severus roztřeseně, když už se Potter nemotorně oblékal.

Tak bude vaše příště.“

Moje příště je příště, byl bych dvakrát za sebou –“

Tak budete,“ utrhl se na něj Potter a vztekle protáhl ruku převráceným rukávem, za který si jen tak mimochodem mohl sám, když ho sundával stylem, kterým ho sundával, a bez ladu a skladu ho pohodil vedle postele, aniž by se obtěžoval župan řádně uložit, jak mu už několikrát radil.

Myslel jsem, že bych vám aspoň přepustil některé mé další příště, abychom byli srovnaní.“

Jak myslíte,“ řekl Potter nuceně neutrálním tónem, zatáhl za kliku a vyklouzl z pokoje.

Severus vnímal protivně šimrající kapku potu stékat mu nazpět do vlasů.

+

Do sborovny vletěla sova a upustila do Harryho klína obálku. Harry se na ni díval, výraz obličeje udržoval pečlivě neutrální. Vectorová, která seděla na sedačce vedle Harryho a okusovala sušenku, upírala zrak tímtéž směrem; zničehonic se narovnala a drapla po obálce na klíně.

To jsem nevěděla, Severusi,“ zasmála se žena, „že máš nezletilého příbuzného, který se jmenuje Harry tak jako tady náš drahoušek, a bydlí pod tvou střechou. Harry Snape. Není divu, že je ta hloupá sova pomatená. Na,“ natáhla ruku s obálkou k Severusovi, „kolik je tomu hochovi let? Určitě ne moc, když jeho pošta chodí tobě.“

S úředními dopisy z ministerstva se to mělo tak: pokud žil pod stejnou střechou mladší kouzelník se starším, za něj zodpovědným, sova předala dopis staršímu kouzelníkovi. Nebylo tedy divu, že se chudinka profesorka dopustila tohoto omylu; byl pochopitelný. Rozhodně pochopitelnější než pravda. Severus dlouhý proud blábolení nekomentoval; mlčky se pro obálku natáhl zrovna ve chvíli, kdy udělal Potter něco nečekaného. Pro obálku se natáhl taky. A vzal si ji.

Polovina sborovny ztuhla.

Ale –,“ kvákla Vectorová, Harry ji však zarazil pasivně agresivním pohledem. „Je to dopis pro mě,“ řekl a sbíral se, že vstane. Ministerská obálka v jeho ruce byla už trochu pomuchlaná.

Cože?“ zasmála se Vectorová. „Chlapče, vaše příjmení je Potter! Neuhodil vás Potlouk do hlavy při posledním tréninku?“

Kéž by,“ zamumlal Harry.

Co jste to řekl?“ dělala nahluchlou.

Harry zavrtěl hlavou a otevřel obálku.

Vectorová se otočila k Severusovi: „Severusi, řekni mu něco – on otevírá tvou obálku!“ Nedomohla se od něj reakce, takže začala nanovo dotírat na Pottera: „Co je to za nesmysl? Nemůžete mít jeho příjmení. To byste se vy dva nejdřív museli –,“ bezradně se otočila zpátky ke Snapeovi; kterému jediné potěšení přinášela tahle zmatená slepice.

Zmlkla. Ztuhla. I nechápavý zbytek osazenstva znova ztuhl. Oči Vectorové se nemožně rozšířily. Vypadala jako panenka se dvěma zlatonkami místo očí.

Polkla.

Gratuluju,“ vykoktala ze sebe, když všichni zbylí profesoři jen stáli a seděli a mlčky přihlíželi. „Jak dlouho?“ zeptala se přiškrceným hlasem.

Pět let,“ ušklíbl se Severus.

Gratuluju,“ zopakovala ještě otřeseněji Vectorová.

Není k čemu,“ utrousil Harry od dopisu. „Rozvádíme se.“ Složil obálku, vstal a vykročil ke dveřím.

Těžké nepochopení rychlých změn situace a prudkého přísunu informací se jí s ošklivou průzračností odrazilo ve tváři: „Jak dlouho?“ houkla Vectorová.

Pět let,“ utrousil Severus a vydal se za Potterem.

+

Mstí se mi, když se mnou souloží; za Temného pána, jehož smyslem existence byla a dodnes zůstává likvidace druhých bytostí; za Smrtijedy, za každou jednu hůlku a každé jedno Znamení, které vzaly život nevinným lidem; za Brumbála a jeho plány. Jim všem já sloužil, za ně všechny mě trestá, za ně a za to, že já nemohl být obyčejný dobrý člověk. Zradil jsem jeho matku, neudržel jsem ji při životě. Temnému pánovi se podařilo připravit o život ji a ne jeho, děcko v plenách, nebo mě, prolhaného zrádce. Trestá mě, protože přežil, a protože za tuhle zradu své rodiče už potrestat nemůže.

Svaly v plamenech a hlava na jehlách, pálící kolena a přetížené klouby nejsou dostatečný trest, ani prázdnota duše není. Sotva co bude. Kdyby byl sebekrutější. Kdyby měl na vymýšlení věky. Nikdy to nebude dost.

Dává si vražedně načas, vychutnává mučivé pohyby. Skrze křivé zuby a bolest se tiše nadechnu; musím vydržet, umiňuji si ve vzdáleném koutku mysli, když se to už vydržet nedá. Propouští mě, a já přenáším váhu z kolen, která nesla příliš dlouho příliš velkou tíhu, a nyní k zešílení bolí. Na okamžik si připouštím pravdu, než za ní opět přibouchnu dveře; je mnohem horší, než co si mé vědomí nalhává. Ne, Potter se mi ve skutečnosti nemstí. Jen je mu to jedno.

Má potenciál být novým Temným pánem.

A je mu to jedno.

+

Bylo paradoxní, že jeho, povahou chladného člověka, někdo jako Potter, životní orientací temperamentní bytost, dokázal rozžhavit vzteky doběla. Bylo ještě ironičtější, že v jejich manželství se Potter stal tím odměřeným, skoupým na slovo, pohyb i emoce, zatímco se z něj Severus snažil nesčetněkrát vymámit jediný sten, jedinou prosbu, jediný náznak, že je uvnitř člověk.

Mátlo ho Potterovo chování.

Děsila ho představa, že uvnitř umřel kluk, s kterým měl tu čest, a že nějakým hloupým nešetrným slovem nebo gestem k jeho smrti přispěl.

Kde se v něm ta starost brala, tázal se sám sebe, a neuměl si odpovědět jinak: tak jako pokaždé chce, aby se hrála hra, kterou umí předvídat, podle jeho pravidel, která hře nastavil on a která umí obehrát. A to se mu s člověkem, který byl vykuchán a nahrazen touto bezduchou, neúčastnou loutkou, nedařilo.

Zároveň si ale nelhal do kapsy. Děsilo ho, jakou má nad ním Potter moc, a že bez námitek uposlechne, když k němu přijde a tím nejděsivějším způsobem, bez předehry, slova, pohledu si vyhrne hábit a zhrublým hlasem mu poručí, aby si dnes pospíšili. Neprodléval nad myšlenkou, jak osobu jménem Harry Potter v této skořápce vraždí, nebo minimálně upozaďuje s každým tomuto podobným aktem. Jen doufal v život za maskou, kterou si Potter nasadil, tak jako kdysi Severus smrtijedskou kápi.

Výčitky přicházejí později, se svíčkou zhašenou a prázdným pokojem oděným ve zmuchlaných přikrývkách.

+

Jak dlouho mu trvalo, než pochopil, že Pottera svést může? Může ho přimět vyvrcholit a může ho přimět po něm toužit, žebrat pro každý jeden dotek, ale tím vlastně Pottera ztrácí?

Nebyl tak dobrý milenec, byl jenom dost dobrý stratég, který dokázal přetavit málo informací ve velké činy. Byl tak akorát dost inteligentní manipulátor, aby se dobral svých představ.

S Potterem to bylo jiné. Potter unikal, i když byl vedle něj.

Bylo frustrující cítit, že je něco špatně a že není v jeho moci napravit to. Ne protože by nevěděl, o co jde, nebo si alespoň myslel, že to ví, ale protože se to prostě míjelo s jeho povahou.

Dokázal z Potterových rtů při milostném aktu vyloudit přenádherné zvuky, okleštěné Potterovou neochotou a výrazem ještě dlouho poté, co dozněl. To už si vyzkoušel několikrát, když byli ještě ve zkušební fázi manželství. Dokázal ho svést, věděl, že to dokáže, dostal, co chtěl, a možná o kousíček víc, a stejně nebyl spokojený, protože dostával mnohem méně, než bylo od Pottera možno dostat.

Tomu se říkalo jepičí život; jepičí život slasti.

Potter ho jednou po takovém svádění (při němž jen mimochodem Severus objevil svou posedlost Potterovými rudými rty, zlíbanými a po milování pomačkanými přesně jako ta prostěradla na jejich posteli) požádal, aby to už víckrát nedělal. Severus neviděl důvod nesplnit mu to přání, protože jeho pokusy nikam nevedly.

Míjeli se v tolika věcech; někdy se zdálo, že úplně ve všem. Unavovalo ho míjet se tak moc, ochlazovalo to touhu aspoň se snažit.

Jednou mu vyčerpaně a otevřeně řekl, že pohrdá Severusovými manipulacemi. Kdyby se jich jen jednou vzdal…

Severus nic takového udělat nemohl, protože to neuměl. Byl to silnější impulz než mnohý nádech.

A Severus stejně dýchal.

Tak se ho snažil otesat. Nabídl mu žít s ním i s tím vědomím, že mu víc dát nemůže.

Což Potter absolutně nechápal a obvinil ho z krutosti, chladnosti a bezcitnosti. Ne slovy, ne; tím proklatým pohledem. To bylo totiž dávno poté, co se bavit přestali.

Iritoval ho. Hodně ho iritoval, protože se z něj nestal iritující infantilní blbeček. Naopak. Zvážněl. Jeho mužnost byla podtržena, divokost potlačena, rozpustilost vyhnána, důvěra vymýcena.

Líbil se mu. Takhle se mu Potter konečně líbil; i fakt, že zkrotl a svou divokost byl schopný projevit nanejvýš v posteli… ale i tu mu upíral.

Za trest.

Který si odpykávali oba.

+

Matka mě jednou za čas vyhnala na hřiště (obvykle aby se pohádala s Tobiasem a já to neschytl místo ní, což jsem pochopil hned po druhém příkazu, abych odešel, ale důkaz jsem neměl mít ještě hodně dlouho); bylo to pro mě za trest. Byl jsem jedno z těch dětí, které sedí stranou prolézaček, s hlavou hluboce skloněnou ke knize a nemožně nepasujícím nebo tmavým oblečením, jež se na slunci nepříjemně rozpalovalo. Brzy jsem se naučil nezírat na spontánní hloupé děti, které na sebe pokřikovaly, a nedělalo jim problém lézt – a spadnout – smát se a bavit, zatímco já buď četl, nebo přemýšlel o tom, co se děje doma; naučil jsem se je sledovat po očku, tak, aby ony nevěděly (a nemohly se mi tudíž vysmát), že já se dívám.

Ale díval jsem se. A častěji, než by mi bylo milé přiznat.

V jejich podání vypadalo tak snadně lozit, skákat, pošťuchovat se a udobřovat. Brzy jsem je za to začal nenávidět. Chtěl jsem mít to, co jim bez zásluhy spadlo do klína – bezstarostnost.

Zpočátku uběhl celý den, aniž by si mě všimly; možná se mě částečně i bály. Ale pak – a to je v přirozenosti hloupých dětí – si mě začaly dobírat a vybízet mě k tomu, abych někam vylezl nebo něco udělal. Řekl jsem ne. Pokaždé jsem je odmítl nebo je ignoroval, jak jen se haranti s kyblíky a pěstmi písku a kamení ignorovat dají. Ale jak si mě jednou všimly, bylo naivní si myslet, že mě nechají na pokoji. Možná je knížka v ruce rozčilovala stejně jako mě jejich lopatičky, z nichž nevyrostly, ani když už je nepoužívaly k stavění hradů.

Vyřešil jsem to jediným možným způsobem; místo abych ty tupohlavce provokoval svou přítomností na hřištích a pískovištích, když je pouhá má přítomnost tak dráždila, že mi nedali chvíli pokoj na čtení či přemýšlení, začal jsem se schovávat v keřích nebo za nimi, kde se mi v klidu a chladu alespoň na chvíli podařilo číst. Vlastně zde vznikly základy zvyku, díky němuž si mě později jisté dvě dívky s příjmením Evansová hrající si na houpačkách nevšimly hned.

Kdyby se do toho nepletla ta naprosto blbá nána, která si říkala paní učitelka, nikdy by se nedoneslo k uším mé matky, že se dětem vyhýbám (což jsem nepopiratelně dělal), a ona by mi nikdy nepřikázala, abych se držel v jejich středu (aby měla pokoj od školy).

Zdálo se, že čím starší děti byly, tím víc hlouply. Jejich postrkování se stávalo cílenějším a rafinovanějším, skrz naskrz prosáklé protivností a nefalšovanou zlomyslností.

Pojď si hrát… Že když ho po tobě hodím, nechytíš ho? Umíš vůbec chodit, nebo jsi do toho kamene zarostl? Nebolí tě sedět na tom kameni? Vždyť jsi samá kost. Vsadím se, že nevylezeš až nahoru; nemáš totiž žádné svaly…

Sval – svalové lano, svalové bříško, svalový snopec, svalový snopek, svalové vlákno… co ten primitiv mohl vědět o svalu?

Děti neustále skákaly do písku a prolézaly na prolézačkách, věšely se a houpaly se z nich jako ošklivé uvřeštěné opice. Nikdy jsem se neodhodlal po těch věcech vylézt. Měl jsem k nim respekt; věděl jsem, co se může stát, pokud spadnu na hlavu nebo uklouznu nebo… měl jsem z nich strach a svému nezdravě vypadajícímu tělu, náchylnému spálit se během krátkého okamžiku na slunci, jsem nevěřil.

Argumenty se stávaly pádnější, potřeba něco dokázat silnější; asi jsem hloupnul. Jsem přesvědčen, že tohle bych před třemi lety neudělal. Ale ten zrzavý čůráček s velmi protivným výrazem kolem očí, který byl jako vystřižený z knih o šikaně, mě jednoho dne doopravdy vytočil a já odložil knihu a udělal jsem, co chtěly – vylezl jsem nahoru.

Dřív než jsem stačil pochopit, co se stalo, polovina hřiště hystericky ječela, volala maminku a utíkala na všechny strany a ti odvážnější, od pohledu racionálnější a nohama stojící pevně na zemi, křičeli podvod.

Podvod? Vážně? Já nemohl za to, že ty bestie byly pouhá mudlovská špína bez nejmenšího tušení, jak používat magii; vím jen, že se mi od té chvíle celkem důsledně vyhýbali a že si má duše vyhloubila uvnitř sebe slabé místo pro slovo podvod.

Pokud tohle stačí, aby mě všichni přestali obtěžovat, pak to nemohlo znamenat nic špatného.

Že?

+

Později nezáleží tolik na tom, že člověk nevyleze na prolézačku; v Bradavicích stejně žádné nejsou a famfrpálu se účastní jen zlomek těch nejnadanějších studentů. Je načase najít si jiný důvod, proč někoho nenávidět, nebo si na něm vybíjet frustrace. Například chudoba; její pach se na člověka lepí a zanechává snadno rozeznatelný odér. Ať člověk dělá, říká nebo myslí cokoli, je poznamenán bídou, nedostatkem peněz, jídla, nemocemi, které přináší. Je s ním vždy a za všech okolností a ovlivňuje jeho rozhodnutí.

Anebo to není tolik o chudobě; je to o přístupu k ní. Nebyl jediný, a snad nebyl ani nejchudší ze všech dětí v jeho ročníku, ale oproti těm nešťastníkům Severus vybočoval z řady svým přístupem; vadilo mu být chudý. Naprosto viditelně měl on sám se sebou v pozici chudobného problém; a když šelmy zavětří slabé místo, vrhnou se nemilosrdně na kořist.

Mohli se vysmívat komukoli z nich, a vybrali si Severuse, protože z něj čišel odpor k nuzáctví, v němž sám po léta žil. Nechodil hrdě a vzpřímeně, nedával na odiv své problémy a neházel je se smíchem za hlavu, jako to dělali mnozí jiní. Zahořkle se nimral v tom, co mu na sobě vadilo, ať už to mohl ovlivnit, nebo ne.

To samé platilo o jeho vzhledu. Nemusel na něj tak upozorňovat. Mohl se snažit, anebo mohl hodit problém za hlavu a předstírat, že není, v momentě, kdy někdo projevil zájem s ním konverzovat. Jenže to on nedovedl a tím byl rovněž vinen.

A přátele… neměl.

+

Boj s Jamesem Potterem byl jiný než boj s ostatními, dokonce i než s tím drzým přitroublým Blackem, který se nechal Potterem ovládat, stejně jako se nechal vláčet svou slepou věrností k iluzi přátelství. Neviděl, že stačilo málo – jediná sukně – a Potter by byl jejich přátelství prodal. Byla to Lilyina dobrota, která je nerozdělila, a nic víc.

Na druhou stranu Lilyina dobrota byla tak obrovská, že by s ní dvakrát obalili tuto zem. Nebudu říkat, že byla výjimečná žena, protože nebyla – byla ženou jako každá druhá. Lily byla výjimečný člověk. Dlouho jsem jí nedokázal odpustit, že se nechala ukrást Jamesem Potterem. Popravdě nebýt její smrti, je tohle způsob, jakým o ní přemýšlím. Jako o zrádkyni.

Ironické, že nakonec jsem zradil já.

Prvních pět let po prvním pádu Temného pána jsem nemohl přivřít víčka bez toho, aby mě pronásledovaly myšlenky, že možná věděla, co se jí stane, a proto mě odvrhla a nemohla přijmout zpátky. Tak jsem smýšlel já. To byl důvod k tomu, abych někomu neodpustil já. Mimoděk jsem své pohnutky promítl do ní, a přitom zapomínal na to, v čem předně jsme se lišili – že ona uměla odpouštět a já ne, že ona uměla vidět v lidech dobro, a já ne.

Bravo, Lily; v Jamesi Potterovi ho muselo být víc než ve mně.

Prvních pět let…? Ani omylem. Pořád mám pocit, že musela vědět něco, co mně uniklo.

+

Boj s Jamesem Potterem byl jiný. Od samého začátku mi ji bral. Už v tom kupé jsem viděl, jak se na něj podívala. A předně jsem viděl, jak se na ni podíval on, a věděl jsem, že jí nedá pokoj, dokud ji nebude mít. V čemž jsem spatřoval jeden podstatný problém – byla moje, já ji objevil, já ji našel jako první, já v ní vychoval čarodějku a já měl na ni právo, nikdo jiný. On to nechápal, neviděl, nechtěl vidět. Byla mi osudem dána, svěřena do rukou. Staral jsem se o ni. Nedělitelně. A ona mi měla stejně nedělitelně splácet. Měla být věrná mně. Protože mně na ní tak hrozně záleželo, i když jsem to nikdy nepřiznal nahlas. Měla být celá moje, protože se ke mně chovala tak hezky a nic nám to nekazilo. Nikdo nám to nekazil. Měli jsme stejné plány, cíle, přátele i nepřátele. Byli jsme nerozluční, tak stejní a přitom tak odlišní v nepodstatných detailech, které nás dělaly dvěma bytostmi. Celá její existence byla poskládaná pro mě. Jistě by ke mně nebyla tak hodná, kdyby to neviděla stejně…? Jistěže ne. Neměla důvod. Nikdo z těch ostatních trotlů na pískovišti se nenamáhal. Nikdo z rodiny. Nikdo. Pochopitelně - neměli důvod. Ona ho měla. Proto musela vědět, musela vidět –

A ani Petúnie nás nemohla rozdělit, ta především ne –

Pokud jsem někde měl šanci vidět, v čem se náš vztah páral a rozcházel, pokud jsem mohl podle něčeho soudit, že to nedopadne dobře, měla to být Petúnie. Jenže já si ten dokonalý ráj provoněný létem nechtěl kazit tak malichernými a nicotnými myšlenkami, jako byly naše neshody ohledně charakteru její sestry.

I když já měl nakonec pravdu a Lily se mýlila.

Její syn, který za to za všechno zaplatil nejvíc, by mi to jistě potvrdil… Petúnie byla zlá a nezasloužila si vůbec se narodit.

+

Brumbálem vynucená první hodina nitrozpytu s Potterem představovala podivnou směsici závratného vzrušení a nesnesitelného odporu. Na jednu stranu by si s tím klukem nikdy nevybral dobrovolně trávit čas, na druhou se těšil, co uvnitř jeho prázdné hlavy uvidí. Těšil se, že najde další důvod pro to se mu vysmívat, a tentokrát to bude něco ohromně špinavého, šťavnatého a zraňujícím způsobem trefného.

Po první hodině zbyla jen hořká pachuť a neochota pokračovat. Bylo mu ze sebe špatně, když si uvědomil, co hledal; bylo mu zle z toho, že nenašel, co čekal.

A Potterovi asi taky.

Nějakou záhadnou vzájemnou tichou dohodou o dění na hodinách nitrozpytu nemluvili. Potter se nešířil s tím, co viděl v myslánce, a Severus mlčel o tom, co viděl v jeho mysli.

Fiasko. Tak dopadlo to, do čeho je natlačil jeden z Brumbálových plánů. Fiasko.

Zlost na Pottera a jeho zvědavost, která vyústila v závažné porušení soukromí, povolila; co si odnesl z Potterových vzpomínek, v Severusovi zůstalo.

+

Při zpětném pohledu dnes už vím, že nebylo třeba, abych od smrti Lily zachovával celibát; ty hyeny si i tak našly má slabá místa, ze kterých pro své pobavení tyly. Ale tehdy se mi milování zdálo jako příliš velký risk; jako největší možná slabost, výsměch mé orientaci, jako poslední kapka, která by mě jistě přiměla ke skoku ze srázu, kdyby si mě za ni někdo dobíral; tak strašnou potupu bych nesnesl. Nepřipouštět si tuto stránku lidskosti mě jaksi posilovalo; byl jsem povznesen nad obyčejné, hormony vláčené smrtelníky, protože jsem věděl, že stačí nikoho si nepřipustit k tělu a že i ten nejvytrvalejší snaživec po čase odejde, nenajde-li to, k čemu se mě snažil přetvořit, když už ve mně nenašel, co hledal. Bylo tak snadné vžít se do role povýšeného posměváčka, i když některé noci byly osamělejší než jiné. Bylo to příliš snadné, stačilo nechtít uklouznout.

A já rozhodně uklouznout nechtěl.

Rovněž, s odstupem nahlíženo, se mým jediným životním smyslem nemusela stát ochrana jejího syna. Ještě jsem ho ani neviděl a věděl jsem, že se můj hrudní koš nadzvedá jen proto, že někde tam daleko, v peřinkách, malými nosními dírkami vyfukuje z plic vzduch maličká část mojí Lily. Ještě jsem ho ani neviděl, ale můj vztah k němu a mé poslání byly zpečetěny. Smyslem mého života bylo chránit ho, i když jsem se k němu nemohl dalších deset let ani přiblížit, přečkat ten čas, který do návratu Temného pána zbývá, abych ho mohl doopravdy chránit.

Brumbál měl deset let na to propojit můj život nejen s ním, ale i s jinými povinnostmi, které dovály mému životu řád, a řád smysl, a to se mu do jisté míry i podařilo. Deset let je dlouhá doba.

Měl vlasy jako James, barvou, hustotou i neposlušností; měl na nose nemožné brýle, které zastiňovaly oči jeho matky, měl ve výrazu tváře odlesk vzdoru otce, to stejné, potlačené darebáctví. Upřímně řečeno – mohl mít vlasy zrzavější než Weasleyův klan a rozdávat jídlo nejchudším spolužákům s jejím úsměvem na tváři, a já bych v něm stejně našel Jamese. Ten hoch před mým strachem z něj neměl šanci. I když jsem si ho nikdy nepředstavoval jinak než jako uzlíček v peřinkách s jejíma očima, i když jsem si o jeho vzhledu nedělal iluze, i když jeho podoba s Jamesem byla ukotvená v mých očích spíš než v realitě, stejně mě všechny ty rysy jeho otce kolem jejích očí zklamaly.

+

Spokojil jsem se. Během let v Bradavicích mě nadšení z lektvarů opouštělo tak rychle, jako padá voda ze srázu. Byl jsem na ně dobrý. Tečka. Můj zájem se teď soustředil na černou magii a obranu proti ní. Když Lily zemřela – padla za svého syna – měl jsem ještě menší chuť vracet se k nim než dřív. Byla to podivná doba; ztratil jsem velkou část zájmu i o černou magii; vlastně jsem ztratil směr. Občas se mi zdávalo, že jsem prožil život rychleji než mnozí mí vrstevníci a dál na mě nic nečeká, proto se cítím tak, jak se cítím. Lektvary, v nichž byla tak dobrá, mě přestaly lákat úplně.

Vrátil mě k nim až Brumbál.

Uložil mi učit studenty lektvary a já se vrátil k literatuře o nich, k moderní literatuře o nich, která – pro mě nečekaně – zmiňovala i Brumbálovy úspěchy na tom poli; byly to nejdříve knihy o něm a lektvarech, které jsem vyhledal, a pak o něm a jeho úspěších v jiných oblastech, konečně o něm a jeho životě. Proto mi připadalo nespravedlivé, že s mladým Potterem vrkali a tokali, zatímco věděl o tom starém bláznovi vše. Potter neměl ani tušení, čeho je ten muž schopen, jak nebezpečný může za rouškou zdání být, co je ve skutečnosti zač za tou maskou dobrého dědečka. To já věděl o všech těch věcech, co v mládí dělal, jakým způsobem koho zavraždil, já znal meze jeho štědrosti a dobroty, já –

Já si to aspoň myslel. Mluvit jsem s ním o tom nebyl schopen o nic víc, než když mně bylo dvanáct. A knihy ani v nejmenším neobjasňovaly některé dary milosrdenství, kterými na mě Brumbál tu a tam plýtval. Emoce, fakta, racionální přístup… sečteno a podtrženo jsem toho muže až do konce nepoznal. Každý závěr, který jsem si o něm utvořil, byl nesprávný, anebo nebyl celý. Na jednu stranu mě děsil, na druhou jsem se s nikým jiným necítil tak v bezpečí.

S životem, který jsem vedl od její smrti, se dalo spokojit.

Přesně to jsem udělal.

+

Já rozhodně vím, co to znamená chtít být normální, a to za každou cenu. Možná spíš než Potter chci já víc někam patřit, než být normální; po normálnosti touží člověk nenasytný, který se chce zalíbit všem, ale touha někam patřit značí spíš potřebu, aby úzká skupina rozuměla mým potřebám a v nouzi se mě zastala. Každopádně chtění normálnosti rozumím. To se člověk jen tak zapře – zapře své potřeby a upřednostní optiku okolí. Potter si vybral Weasleyovou jako si já vybral Evansovou; příhodné oběti naší potřeby být normální, kterých se držíme, dokud nás naše těla nezradí a neupřednostní svůj pud před potřebami duše. Tím právem se Potter mohl celá léta pokládat na mou postel a tvářit se jako oběť; nejen že nemohl uspokojit potřeby těla, které mu uzmula kletba a svěřila je do mých rukou, nemohl ukojit ani potřebu duše, která by byla usmířena založením početného pokračování rodiny Potterů-Weasleyů.

Přesně jako mně – potřeba duše byla uzmuta Potterem, potřeby těla Smrtijedy – nebo vlastním strachem z jejich krvelačnosti, jak to chce kdo brát.

+

Probudil se a otevřel oči; zase tam ležel jako leklá ryba nebo kus poraženého skotu, flákota masa, těžký i lehký, tu suchý tak nesnesitelně, že málem zvedal ruku, aby si ho poškrábal, rozedral ostrými nehty do krve, tu blátivě vlhký a lepkavý, že měl chuť vysušit ho ubrouskem počínaje a Incendiem konče, spící mezi jeho nohama. Už zase. Kdyby ten do života nezainteresovaný úd neměl, žilo by se mu líp. Rozhodně nikdy nestál o to, aby se probouzel jen pro Pottera, a zlomky potěšení, které z něj měl, byly převáženy ukrutnými myšlenkami, vzpomínkami, dny – do dalšího duši vysávajícího aktu. Potěšení se Severusovi vzpouzelo, jako se on kdysi vzpouzel potěšení. Kdo mohl tušit, že o něj bude stát, až si ho nebude moci dopřát? Kdo mohl tušit, že bude živ dost dlouho na to, aby mu toto odepírání vadilo? Kdo mohl tušit, že mu ho ukradou?

A Potter častěji než bylo „nezbytně nutné“ – blázen se zchromlou představou o tom, co je nezbytně nutné! –, mít styk odmítal. Tak se probouzení stávala nepříjemnou událostí, překonanou jen nepříjemností každého rána, poledne i večera, překonaná jen hnusem z aktů vysvobození, která se mezi ním a Potterem konala. Všechen ten mlhavý nicotný čas byla šedavá výplň překlenující jednotlivá setkání.

+

Někde v kamenném srdci sklepení, hluboko dole, kam se většina dobrovolně nevydá, za branou chladné zášti, opovržení, odstupu a odměřenosti, někde tam v tom pulzujícím srdci háďat, zaselo se semínko obavy. Klíčilo při každém jednom shledání, rostlo s každým jediným plachým odvráceným pohledem, až se z něj konečně zrodila jistota neodvratnosti. Já byl Zmijozel, a jednou, budu-li mít štěstí, stane se to za hodně dlouhou dobu, moje Lily nebude moje. Tomu osudu se nedalo uniknout, a tak se taky společně s plíživou jistotou zrodila potřeba nového důvěrníka.

Nikdy bych svá největší tajemství nesvěřil člověku, a představa, že někdo bude mít písemný důkaz o mých nejskrytějších tajemstvích, která měla zůstat pohřbená ve mně, mi připadala vysloveně směšná. Deník proto nepřipadal v úvahu; psát si něco takového mi přišlo stejnou měrou sebevražedné jako hloupé. Nebyl jsem ničím podobný Nebelvírům, pro něž mě Lily zradila, a netrpěl jsem ani chorobně nezodpovědnou iluzí, že bych mohl komukoli ze Zmijozelu věřit, a tak jediná alternativa, která vzešla z tohoto dosavadního pozorování světa a běhu věcí v něm, alternativa, jež vděčila svému zrodu jednomu zamyšlenému odpoledni ve sklepení, s Křiklanem nudícím základními informacemi o daleko složitější problematice lektvarů, byla učebnice lektvarů po krátké době opředená docela nevinnými poznámkami. Měla to být záležitost čistá, nekomplikovaná, nevinná a naprosto bezpečná. Předmět knihy nikoho nezajímal, a i kdyby se dostala do rukou někomu, koho by zaujala, někomu, koho lektvary skutečně zajímaly, – jako třeba Lily –, poznámky v ní by mu nikdy nic neodhalily. Pro líné studenty představovala ztělesnění odpudivosti. Byla bezpečná. Nikdy neměla nikomu ublížit. Nikdo o ní nikdy neměl projevit zájem. Nikdo ji nikdy neměl dostat do ruky, natož číst, ale i kdyby, její obsah neměl a nemohl komukoli cokoli prozradit. Mé tajemství. Kniha Prince dvojí krve.

A krev… ta na ní téměř ležela.

Jak se mohlo stát, že připadla do ruky Potterovi?

Jak se mohlo stát, že Potter Suctumsempra použil na Draca?

Jak se mohlo stát, že vše, co se mi v životě přihodilo, se mi vymklo z rukou, přes všechnu krajní pozornost, kterou se Harry Potter nikdy ani neobtěžoval?

Zvláštní… chtěl se zlobit na Lily a vždy se to nějak stočilo na Pottera. To kvůli ní začal psát do učebnice lektvarů. Kvůli ní a kvůli tomu, že se nad jejich vztahem začala stahovat mračna. A ta se stahovala od momentu, kdy je ten takzvaný Moudrý klobouk navěky rozdělil. Vztah Nebelvíra a Zmijozela neměl šanci přežít. Já to věděl. Lily tomu nevěřila – v chladných chodbách, ukradených chvílích, ve smíchu, těšení se, jeho skepse, její nehynoucí víra, obavy, ujišťování, obavy, obavy, obavy – nevěřila, že se rozejdou. Ale já to vždy v skrytu duše, kam jsem nechodil, kam jsem se bál jít, kam jsem vykazoval všechny nemilé věci, a kde jsem zametal pod koberec obavy, já to věděl, i když bych to před ní nikdy neformuloval jinak než jako pouhou obavu a sám bych to nikdy nevzal na vědomí – a tehdy, v hlubinách dětství, bych se podle toho ani nezařídil.

Možná ta naivita má své opodstatnění. Možná příroda ví, proč ji v dětech stvořila. Možná je třeba na co vzpomínat.

+

Čas, prostor, rozhodnutí Moudrého klobouku, historie a vztahy jejich kolejí – vše pracovalo proti nim. Osud to vepsal krví do jejich životů. Dělali to podvědomě? Chránili se tak proti nevyhnutelnému zklamání? Podlehli tlaku? Nebo se stali svým vlastním osudem kvůli nějaké předpokládané hlouposti? Proč přátelství s Brumbálem myslitelné bylo, ale s Lily nikoli? Nebyli dost silní? Nebo nebyl on?

Asi. Možná. Snad. Všechno. Nic. Ničilo ho to – vidět, že Lily v Nebelvíru vzkvétá, zatímco jemu se nedaří ani tady, v Bradavicích. Teoreticky věděl, co má dělat, ale v životě se k tomu neodhodlal. Bylo mu pět a nevěřil lidem dost na to, aby si hledal ochránce nebo spojence; měl s tím začít teď, jako prakticky dospělý? A navíc tady pořád byla naděje, že Lily…

Jenže Lily se dobře bavila a nespala s ním ve stejné koleji, nedělila je pouhá společenská místnost nebo dveře – dělilo je několik pater a Lily neměla problém se o svou přízeň dělit a dělit a dělit – donekonečna plýtvat svou štědrostí a dobrotou. Bolelo to – vidět, že může být stejně tak šťastná a spokojená s kýmkoli. Že Severus byl kdokoli, kdo se náhodně objevil v jejím životě, a tak si ho tam přibrala. Cítil se zrazeně. Použitě. Cítil, jako by jeho absolutní lásky nebyla hodna.

Zahořkl. Už se nerozmýšlel. Krvácející rána, zející díra potřebovala být něčím zalátána. Nastal čas jednat podle příručky – najít si protektora, navázat konexe a vytvořit si prostor, kde by mohl excelovat. Nadešel čas být jí stejně nevěrný, jako byla ona jemu.

Ale, ale – to se podívejme. Kdopak se nám tady toulá?“ Byl elegantní. Byl bohatý. Byl atraktivní. A byl zlý.

Bude dokonalý spojenec.

Jmenuji se Severus Snape.“ Pevný hlas ani jednou nezakolísal.

+

Nepamatuji si mnoho z prvního styku s Potterem, jako by mi zrak zastírala temná mlha. Jen křik a vlhkost a sílu boje, který nelze vyhrát, soustředěného do dvou paží tlačících proti mně. Z toho prvního znásilnění si moc nepamatuji.

Z toho druhého se mi hlavou honí ostré detaily, které se jako jehly zabodávají do každé ze vzpomínek.

Co to vlastně je… znásilnění? Uzmutí proti něčí vůli? Bolest? Ponížení?

Ten spratek si myslí, že si může hrát na oběť jen proto, že já zvládl být nahoře a on ne. To mi nikdy neodpustí. Nikdy si to neodpustím já. Měl jsem vědět, že je se mnou něco špatně, už když jsem se přidal ke Smrtijedům.

+

Dali mi vše, po čem jsem toužil. Uznání, například. Nespěchali a netlačili na mě; předestřeli mi, čemu věří, dali mi důkazy. Respektovali mě a uznávali vše, čeho jsem za léta v Bradavicích dosáhl, všechny mé výsledky a body, které jsem nám získal svými zálibami. Využívali toho a věděli, že ve mně mají spojence, když je tu a tam přistihl některý z profesorů dělat něco, co se nemělo, a strhl jim body – já jim je získal zpátky. Můj život měl váhu.

Taky si na nic nehráli a postupem času, když jsem poslouchal znova a znova jejich argumenty, začal jsem jim rozumět. Ztotožnil jsem se s nimi. Nešlo to jinak – mluvili o mudlovských hulvátech, a co jsem viděl jiného, když jsem se po deseti měsících vrátil na dva domů? Zbitou matku, opilého Tobiase… co na věcech, o nichž hovořili, bylo k nesouhlasu? Vždyť mi mluvili z duše. Museli mít pravdu. Viděl jsem to na vlastní oči, já sám – měli ji, prostě to tak bylo.

Jaký jiný závěr při pohledu na Tobiase Snapea jsem mohl mít, než že se musí mudlovská verbež odstranit? Mluvili mi z duše. I když byla Lily proti. I když je obhajovala. I když i ona měla argumenty, a pádné, že je to vše velký nesmysl – omyl.

Ona naproti mé posteli nespala. Neslyšela příběhy, které jsem slyšel já. A nežila s mými rodiči.

Pro ni to bylo lehké.

+

Mohl to být ten den na hřišti, anebo příchod do Bradavic, první facka od Tobiase, anebo hádka mých rodičů, ta první, kterou jsem si zapamatoval. Mohl to být den, kdy mi došlo, že Lily nebude nikdy má, anebo ten, kdy mi došlo, že se do něj zamilovala. Mohlo to být váhavé přijetí rekrutujících se Smrtijedů nebo mé rozhodnutí přidat se k nim. Mohla to být má povaha nebo ten den, kdy jsem se poprvé střetl s Temným pánem a pochopil jsem, proč mi přijdou všechny nábory, schůze a sešlosti tak nesnesitelně mdlé, hloupé a nudné, zatímco jediné střetnutí s ním mě prostoupilo blahem, jež se rozlévalo mým tělem v blízkosti tak nezměrné a neskrývané, opojné moci, vstříklo mi do žil život a prostoupilo mě takovým štěstím a nadšením, které jsem nepoznal nikdy předtím, omámily mě zápal a vášeň, které jsem se svými spolužáky nezažil a které si budu navždy pamatovat jako probuzení z šedi života a uvedení do světa nekonečných možností, jako duševní spříznění, jako pocit, že konečně nejsem sám, které předznamenaly mou náklonnost k černé magii. Mohl to být den, kdy jsem se zatoulal k místu, kde si sestry Evansovy hrály na houpačkách, který ji předznamenal.

Mou zkázu.

Mohlo to být úplně cokoli.

+

Severus do Harryho pokojů nikdy nechodil. Nebyl k tomu důvod, vždy, když přišlo na věc, sešel Potter k němu do sklepení. Dával tím Potterovi jistou svobodu volby nepřijít, a byla pravda, že toho Potter nejednou zneužil a kouzlo, jež je svazovalo, napínal až k prasknutí. Rovněž tím naznačoval neochotu vnucovat se, kterou ale Potter nejen nedocenil, on si jí nikdy ani nevšiml. A konečně k jeho definitivnímu rozhodnutí do Potterových pokojů nevkročit přispěla i Potterova reakce, když se před jeho dveřmi jednou jedinkrát objevil z důvodů, které měly co dělat se školou, ale pranic s jejich antipatií nebo nově vzniklým spojením. Sám tehdy k Potterovi jít nechtěl, to ředitelka ho poslala na Potterovy dveře zaklepat, a tak si samou neochotou nevšiml, co za otevřenou ránu mu Potter způsobil, když ho ze svého území vyhnal. Vzal si svou uraženou ješitnost a cíp hábitu, na patě se otočil a důstojně odkráčel, možná i ucedil poznámku, že Potterovu přání, aby se tam víckrát neobjevoval, milerád vyhoví, vždyť ani nyní sem nepřišel dobrovolně, ale počáteční otrávenost a uraženost se mu rozležela.

Mnohokrát byla příležitost jít za ním, mnohokrát se na poslední chvíli zastavil a změnil plány, aby mohl Potterovi dovolit přijít za ním, nebo na něj počkat, spíše než aby se záležitost vyřešila rychle a přímo u Pottera. Když byl vyhozen, přestala pro Severuse existovat nejen cesta do jeho kabinetu, třídy a pokojů, on pro něj přestal existovat i krb a časem – časem se odnaučil cokoli po Potterovi potřebovat, a spolu s tím se naučili i jeho kolegové, že Snape Potterovi vzkazy nepředává. A tak o to přestali žádat.

Tolik se to podobalo Potterově odporu vůči jeho doteku. Vystavil si svůj svět, své obrany, své valy, za něž nikdy nikoho nepouštěl. Někde uvnitř muselo hořet světlo, ale Severus na něj neviděl. Potterova pevnost byla nedobytná a Severusovo tiché zoufalství, jež čekalo na povolení vstoupit, se zimou choulilo před zasněženou bránou. Respekt, který k Potterovým pokojům a Potterovu tělu začal časem téměř bezvýhradně prokazovat, mu znemožňoval žít normální život, klepat na dveře, o kterých věděl, že se neotevřou, a sahat na místa, která obyvatele pevnosti zahnala hlouběji do jejího středu, dál od Severusovy dlaně. (Raději obětovat doteky než aby se Potter propadal hlouběji do sebe.) Ano, byl chladný muž, ano, byl rezervovaný a skeptický, to ale neznamenalo, že si uměl představit život, v němž bude už jenom to. Jejich pozice si na Severusovi vybírala daň. Deprese z prožívání světa, jenž byl naplněn vzpomínkami, vehnaly jej, muže silně realistického, do alternativní říše neustálého zpytování svědomí, kterou vyplňovala jediná otázka – co jsem mohl udělat jinak? Nicméně – mlčel, respektoval a neklepal, a to z velké části i proto, aby ochránil alespoň zbytky své sebeúcty.

Bylo to zvláštní uspořádání, které si se svým manželem nastavili, ale fungovalo to. Potter se uklidnil. Možná dokonce na incident zapomněl. Každopádně ho už nikdy nezmínil. Stejně tak Severus nastolil svým dnům řád, který pozbyly, ujistil se, že jej nevyvede z rovnováhy Potterův výbuch zlosti z překročených hranic, uznával vzájemnou snahu vyhnout se jeden druhému a podle oboustranně výhodné domluvy se zařídil.

A život byl zase o tolik snazší.

+

To je roztomilé,“ rozlehl se prostranstvím Belin smích, za nímž se Severus ostře otočil. „Tolik roztomilé!“

Krve by se v něm nedořezal. Záplava rudých vlasů, těžce a rychle se zdvíhající hrudník, hluboké oči a ruměnec na lících – v upnutých koženkových kalhotách a nějakém saku černé barvy, mudlovsky oblečená, rozčílená, zády přilepená k nikomu jinému než k Jamesi Potterovi, stála Lily uprostřed kruhu kápí a bílých masek, s do pozoru zdviženou hůlkou.

Co tady dělala? Neměla tady co pohledávat.

Byl to bolestný pohled.

Mysleli jsme, že jsme vás na posledním setkání upozornili dostatečně jasně, že mezi námi nejste vítáni,“ obořil se na ni Lucius; prý si z něj odnesla zlomenou ruku a Potter dopadl jako pytel brambor hozený ze sedmého poschodí. Severus nevěděl – nebyl na posledním setkání z dávno zapomenutého důvodu přítomen.

Ale Luciusi, no tak,“ zamlaskala Bela, „takhle se chová k hostům? Avada kedavra!“ zařvala ošklivě krákavým hlasem, švihla hůlkou a z její špičky vyletěl ostrý zelený paprsek.

Lily uskočila.

Lily…

Sectumsempra!“ vykřikl Severus a zamířil na Pottera. Kdyby chytili jen jednoho z nich… kdyby dostali jednoho z protivníků… upokojili by se. Severus si tím byl jistý.

Expelliarmus!“ vykřikla Lily ohnivě rozčilená a její krví podlité oči se na něj podívaly; a Severus věděl, že Lily ví. Povolil. Udělal krok vzad. Couvl. A nechal je jejich osudu, který si Lily vybrala. Který si vybrala strávit společně s Jamesem po zbytek jejich dlouhého kouzelnického života.

Podvolil se jejímu: do tohohle se nepleť. Ne – pomoz nám. Ne – neopovažuj se na nás útočit. Ne – tolik jsi mě zklamal. Jen prosté: stůj stranou.

A Severus ji poslechl.

A potom přišel Voldemort.

Jeho přítomnost Severus cítil skrze spalující bolest v předloktí, která předem sežehla všechny cesty, které nevedly zpátky k Temnému pánovi – účinné psí vodítko vypálené v lidské kůži.

To Temný pán vytáhl hůlku, to Temný pán ji namířil doprostřed Lilyiny hrudi. To Severus neudělal nic, jen si v duchu klekl, sepjal ruce a modlil se. Bože. Pokud jsi kdy byl. Pokud existuješ. Dej mi příležitost. Lily je blázínek a naivní, ale za to si nezaslouží zemřít, ani za to, že mě zradila. Dej mi příležitost.

V tu chvíli si Severus uvědomil, že pokud mu ji dá, pokud tohle Lily přežije, udělá všechno, všechno na světě, aby příště dostal příležitost prosit Temného pána o její život.

I když to byla její chyba.

I když se tam neměla připlést.

I když ji tam dotáhl ten nezodpovědný bídák Potter.

I když se zmýlila, zvolit si jeho.

Příště Temného pána požádá o její život.

A Lily to přežila. Tentokrát. A Severus ho o její život požádal. Tenkrát.

A Lily s Potterem se zase připletli do jednoho ze smrtijedských nájezdů, na kterém Severus zase nebyl, a opět vyvázli.

Třikrát. Třikrát pokoušeli trpělivost Temného pána jako pár, třikrát se mu postavili.

Přesto jí Temný pán dal možnost uniknout.

A ona se jí vzdala.

A v Severusových vzpomínkách stále vyvstává ostrá; bojovnice v mudlovském oblečení, rudá a zadýchaná, po boku čaroděje s dlouhým kouzelnickým pláštěm na ramenou, připravená utrhnout všem těm lidem pod kápěmi hlavu.

Dokonalá.

Nic neudělal. Nic nemohl udělat. I když byl přítomen, nemohl nic dělat. To, že nic neudělal, ho bude strašit až do smrti.

Protože… co když se v takové situaci ocitne znova?

+

Kdy a co se změnilo, že jsem se od Smrtijedů odvrátil? Nic. Vlastně se nezměnilo vůbec nic. Sledovat mučení lidí mě neobměkčilo. Sledovat chladnokrevné vraždy mnou neotřáslo. Sledovat Belatrixin výraz bezdechého vzrušení nad bolestí se svíjejícím mudlou ve mně nevyvolalo odpor. Nezalekl jsem se úkolu vraždit. Vždyť to byli mudlové, komu se to dělo. Nic, nic z toho, co se dělalo, mnou neotřáslo, ani mě to dost nepřekvapilo.

Jen se to pomalu, plíživě střádalo.

A potom… potom přišla ta věštba a to jediné, na čem záleželo, na co se smrskl můj neexistující emocionální svět a co už nebylo mé, ani nikdy být nemohlo, poslední záchvěv čehosi, na čem záleželo – Lily – bylo v ohrožení.

Otřáslo to mnou. Konečně. Cítil jsem to jako znovusplynutí se sebou samým. Jedině na tom záleželo.

Nepatřila mi, patřila jemu.

A přesto byla stále mou jedinou hybnou silou, pro kterou bych byl ochoten se změnit, pohnout nebem i zemí, vzdát se sám sebe.

A ono to… nebylo dost.

Přesto bylo třeba udělat alespoň něco. A já to udělal.

Pro ni.

+

Pokud se partner, který je obvykle vstřícný, je považován za milého, hodného, roztomilého, přítulného, ale vám ukáže, že k vám takový nebude a natolik si vás neváží, že ho musíte znásilňovat, abyste se k němu dostali, je to velká zrada od života. Nikoho nezajímá, že jste se změnili vy.

Člověk by si myslel, že život bude snazší, když vás váš partner nemůže podvádět. Ale ono to není příjemné, není příjemné být v pasti, která vám byla nachystána, není příjemné být platonicky pět let zamilovaný do někoho, s kým musíte spát, do vašeho manžela, ale kdo vám vaši náklonnost ani vaši snahu rozhodně neoplatí. Není snadné milovat se s někým, kdo se za těch pět let stihl už třikrát zamilovat, a ani jednou do vás. Není příjemné si ho proti jeho vůli brát, nebo si ho brát jenom proto, že vám to rozumem dovolí, když ví, že byste jinak oba zemřeli, není jednoduché do něj přirážet jako do masa, jako do panny, do kusu ledu, s vědomím, že myslí na někoho jiného, že jeho city jsou někde naprosto jinde, někde úplně mimo postel. Není snadné se svázat s člověkem, který vám city neopětuje a není snadné mít ho, když tam s vámi duchem vlastně není.

Kdo řekl, že život je snadný?

A proč, krucinál, si musím zrovna já být této ironie iracionálnosti života vědom ještě předtím, než jsem ji měl vůbec šanci zažít?

+

Je-li člověk špeh, nemine jediný den, aby nevěděl, že dělá něco, co by dělat neměl, něco špatného. Nedokážu si představit špeha, který by si toto neuvědomoval. Co by dělal tváří v tvář tomu, kdo jej dopadne? Ne, každý z nás by si musel uvědomit velikost a tíhu svého poklesku, uznat jeho legitimitu a ctít rozhodnutí svého kata.

Pokud by to však neuznal, neumíral by jako dvojí agent, ale jako zbabělec.

Je-li člověk špeh a důvěrník jedné strany a donáší-li na druhou, přičemž druhé tvrdí, že je tomu naopak, celý život si uvědomuje, že dělá něco, co mu dříve či později zlomí vaz. Odsoudit jej může jedna nebo druhá strana nebo obě. Odradí ho to? Ne, pravděpodobně ne. Zaslouží si svou smrt za své chování? Ano. Nepochybně ano. Kdo že jej soudí? Člověk. Je to správné? Definitivně. Protože není-li rozhodnutí o smrti v rukou člověka, potom v čích rukou je? Pokud se jedna a druhá strana rozhodnou, že co špeh udělal, bylo špatné, nebo pokud se on sám rozhodne, že to, co dělá, je špatné, potom… potom to špatné bude. Existuje někdo další? Existuje někdo takový, jehož rozhodnutí by mělo větší váhu než naše? Existuje někdo, jehož rozhodnutí o životě a smrti je spravedlivé? Nepochybně ne na této planetě. A umřeme-li tím, čemu se říká přirozená smrt, pak kdo je ten spravedlivější, než jsme my? Pak dávám svůj život do rukou někoho, koho neznám.

+

Vstoupil do pokoje šouravým, rozespalým krokem, a zavřel za sebou; nejprve nerozhodně postával u dveří s rukou na klice, konečně se odhodlal vejít. Usadil se na postel a já ani jednou nevzhlédl. Nepotřeboval jsem výhled na bílý prostorný pokoj s pootevřeným oknem, jímž se dovnitř dral čerstvý vzduch, tím méně jsem potřeboval vidět jeho.

Léčitel zasunul kartu zpátky na místo, a když kolem Pottera procházel, zastavil se a tiše poznamenal: „Nevydrželo to jeho srdce.“

Ano; čemu podlehne? Na každou z možností se uzavíraly různě vysoké sázky. Ovšem potají; dělat to veřejně by působilo nevhodně.

Tvář jsem skrýval v Brumbálovu nehybném rameni a rukou jsem křečovitě svíral starou kostnatou ruku posetou pigmentovými skvrnami. Měl jsem dokonale prázdnou mysl; myšlenky klouzaly jen po povrchních věcech: Tělo potáhlo bílé prostěradlo, tvář korespondovala s bílým polštářem a naprosto bílými vlasy a vousy. Tvář byla nadpozemsky klidná.

Cítil jsem se dobře. Prázdně a dobře.

Už se nebylo čeho bát.

Už nemám žádnou rodinu, došlo mi. Spolu s Brumbálem odešel jediný člověk, který mě měl rád a kterého jsem za rodinu považoval.

Nejspíš budete chtít soukromí,“ usoudil léčitel a zavřel za sebou.

Nevzhlédl jsem, ani když jsme osaměli. Věděl jsem, že jeho smrt Potterem nepohnula.

Nepohnuly jím výrazy lidí na chodbě, vlaštovky zvěstí, že odešel velký člověk, ta situace, v níž se ocitl, dobro a šlechetnost, které mu muž prokázal, že je to vše pryč, s ním nehnulo, nehnulo s ním, že už ho víc neuvidí, neuslyší, že už si s ním víckrát nepromluví; možná mu to vůbec nedocházelo, možná ho to ani nezajímalo – že umřel Brumbál, který ho považoval bez mála za syna, a nepohnula s ním ani představa, jak se teď musím cítit.

Tak to bylo nesmírně dlouhou dobu. Od našeho spojení.

Pevná teplá ruka uchopila mou, položenou v klíně, ledovou, vlhkou a prázdnou, a slabě ji stiskla.

Neměl jsem vůbec nikoho; uvědomění mnou projelo a drnklo do nervů. Stisk jsem opětoval. Ne. Ne nikoho. Někdo tady přece byl, byť neochotně a navzdory skepsi, výčitkám, pochybám, strachu se ve mně zachvěla... naděje. Přece jen něco cítí, naskočila tetelivá myšlenka a ulpěla ve mně, působila jako mým směrem na vodu v pravou chvíli hozený záchranný kruh.

Nějakou dobu jsme v té pozici setrvali – Harry natažený přes celou postel a přes Brumbálovy nohy, já spočíval značnou vahou na Albusově rameni, než Harry seznal, že nadešel čas jít.

Zvedl se.

Panika. Takhle dobré příběhy nekončí! Pochopení. Naděje s páteří rozdrcenou koly vozu. Ne, nevzhlédl jsem, jen jsem se dutě zeptal: „A to je vše?“ Tohle rozloučení ti stačí?

Ucítil jsem překvapený pohled, který se upřel mým směrem.

Co víc?“ vrátil mi otázku – vždyť v tom máme jasno už dlouho.

Nic se nemění.

+

Čím odtažitější po smrti Albuse byl, tím silnější měl Severus potřebu tu skleněnou rakev, kam se Potter schoval, roztřískat na střepy. Přičemž byl víc než ochoten snést všechny řezné rány, které si při tom způsobí.

Tak jako kdysi u Lily však neměl zdání, jak začít.

A pak ten charakterní kluk, kdysi plný života, lásky a dobrosrdečnosti, který uměl trpět a uměl truchlit, uměl se rozdat a pro druhé rozkrájet, udělal něco, čím mu naprosto vyrazil dech, a ne jen jemu, podle toho, jak se tvářili Minerva a profesorský sbor a Potterovi přátelé a všichni Albusovi známí; udělal něco bezcitného a sobeckého – vstal ze židle a uprostřed loučení se s tím velkým, obdivovaným, uznávaným mužem, který ho tolik zbožňoval a nevynechal jedinou příležitost zastat se ho, chladnokrevně odešel.

Těžký závoj společenského mínění na něj dopadl skrze moře přihlížejících očí.

Nechal Severuse tam.

Měl velké potíže přesvědčit sám sebe, aby to nechal být.

+

Bylo mu špatně. Kouzlo jej nepřestávalo urgovat, Albus byl pryč a zelené oči pokryla jinovatka. Bylo mu zle a byl unavený ze všeho toho hnusu, který na sebe s Potterem házeli. Bylo mu tak špatně, že zavraždit jednorožce, sestřelit oblohu nebo přinést na oltář jednoho z bohů panteonu připadalo Severusovi jako maličkost v porovnání s šancí na jakoukoli změnu.

Potter se setkání stále vzpíral.

Jak zanedbatelné bylo potom v porovnání s nesnesitelností vlastní existence přijít za Potterem do šatny, kde se převlékal po famfrpálovém zápasu, do té zpocené malé místnůstky s pár upachtěnými opozdilci, kteří se tam ještě motali spolu s Potterem, dotknout se jeho ruky – dost dlouho, aby se na něj ohlédl – pokleknout před ním – bez zaváhání a při neustálém očním kontaktu dopadnout na kolena – a zeptat se: „Co se stalo?“ a žádat při tom odpověď na celý svět – co se stalo mezi nimi, že je to takhle zlé, co omlouvá tuhle situaci, co bylo špatně, že to z Harryho udělalo bezcitného člověka, a myslet při tom ve skutečnosti co tě tak změnilo, nebo spíš co vás tak zničilo?, (protože tahle prázdná schránka nebyl Potter, nemohl být). Ne, nebylo to těžké, vůbec ne. Pamatoval se živě na doby, kdy tento mladý muž byla jediná spása jejich světa, kdy bez mrknutí oka učinil volbu, na kterou by neměl mnohý starý muž, a prokázal neuvěřitelné milosrdenství, nezištné oběti, za něž nic nežádal. Tohle nebyla ta mysl a duše v dokonalé jednotě, jak o ní mluvil Brumbál.

Tohle nebyl Harry Potter.

Klečel před ním a otázkou myslel: Co můžu udělat, abych to napravil? – což by nikdy nepřiznal.

Ne.

Protože byl dalek hloupě snít a fantazírovat o tom, co nemůže změnit. Přesně to totiž po Potterovi chtěl – aby byl jako předtím.

Jenže nic se nevracelo zpátky do těch stejných kolejí, které byly pro ostatní tolik pohodlné. Neměl ve zvyku žádat o nemožné. A ke své žádosti se nahlas ani nepřiznal. Přesto tady před tupci hrajícími dobře famfrpál, zpocenými a způli svlečenými, klečel před Potterem a žádal

Nebylo to ubohé?

+

Nechal věci zajít příliš daleko, než konečně přišel dolů; aby ho potrestal a zároveň myslel na něco jiného, zaryl mu nehty do jednoho ramene, zatímco druhé prokousávaly jeho křivé zuby. Ten spratek si ani nedovedl představit, jak to bolí; kdyby z ruky někdo od okousaných nehtových lůžek stáhl kůži až po loket a potom tu ruku vtlačil do otvoru tak úzkého, jako je anus, zhruba by se to rovnalo bolesti, kterou teď prožíval. Zhruba. Penis byl přece jen citlivá část těla… Věděl, že ať už se uráčí přijít kdykoli, bude zle; už při pouhém močení přetrvávala ona pálící bolest hodiny. Mohl si dovolit nechat to zajít tak daleko jen proto, že nebyla řada na něm.

A Severus zuřil; když se konečně udělal, krátce a trhaně, chytil Pottera za boky a smýkl jím o postel, aby ho k sobě otočil čelem, a poté mu zařval do obličeje rudý vzteky a bolestí: „Spokojenost?!“

Obličejem mu prokmitl výraz příliš podobný spokojenosti.

Tohle jste chtěl?“ dorážel na něj, ale Potter evidentně upřímně nechápal, co po něm chce; bolest v penisu začala povolovat; ne tak rychle jako obvykle, ani ne tak úplně, ale přesto začala ustupovat a sám ten pocit byl slastný a omamující.

Takhle se vám to líbilo?!“ nedal se odbýt mlčením a Potter marně hledal slova, kterými by ho utěšil nebo umlčel – marně, neboť se o to nikdy nesnažil a netušil, co na Severuse funguje, a přijít rychle na řešení něčeho, co ho nikdy nezajímalo, bylo v tomhle stavu vysloveně plýtvání energie.

Zahlédl v zelených očích ten stupidní nápad: Možná kdybych odešel, Snape se uklidní. Neuklidnil by se. Vlastně by ho to nepříčetně rozzuřilo; při pouhém Potterově náznaku se toho úmyslu držet chytil Potterovu paži do železného stisku a až výsměšně a škodolibě mu do obličeje vydechl: „Ne,“ hrkavým, dlouhým výdechem, „ne, pane Pottere, tentokrát to zopakujeme ještě jednou a pořádně – nebudu riskovat.“ Byla to zlomyslnost? Ano. Za ta muka, kterými ho protáhl, si ji však Potter zasloužil. Navíc nelhal – rozejít se teď hrozilo, že se jejich stav zhorší příliš rychle, a stejně se znova potkají tady, u něho v posteli. Bylo to rozumné opatření. Bylo to správné opatření. Taky to bylo to poslední, co Potter chtěl.

Viděl mu na očích, kdy se mu nalila krev zpět do hlavy a opadlo omámení, viděl, jak mu začíná docházet význam jeho slov. Viděl i, jak ho zaplavuje panika a vztek, když pochopil, že nemá na výběr.

Držel ho a nemínil ho pustit, dokud se neuspokojí jak pouto, tak ta ohromná, nepříčetná, běsnící zuřivost na Potterovo bezohledné počínání.

Pusťte mě,“ řekl Potter odměřeně, a ačkoli věděl, že bude po jeho, nemínil se nechat omezovat silou hrubiána a brutalitou vzteklouna, které v něm dřímaly, než je Potter bezmyšlenkovitě neprobudil.

A spaly dlouhé roky.

Ne,“ odvětil tiše nepříčetný Severus. Z očí mu sršelo očekávání – jediný špatný pohyb, jediné nepodřízení se, jediný nádech, který by naznačoval neuposlechnutí, by strhl lavinu tak silnou, že by na její zastavení nestačila ani síla Brumbála, Grindelwalda, Temného pána a Pottera dohromady. Varování, v jakém stavu se nachází, vysílal v pro Pottera jasně čitelných vlnách; bez pochyb se jimi však Potter řídit nehodlal. Ačkoli ani provokovat se nesnažil. Sledoval, jak se v Potterovi sváří bitva: drž se zpátky, říkal mu rozum, a kašli na to, zbrklá odvaha. Potter byl uvězněn mezi nimi. Nikdy se žádným řádem neřídil doslova. Severus pochyboval, že to zvládne nyní. Vydal se střední cestou, a místo aby mlčel a nechal Severuse vychladnout – protože přesně to by se dříve či později stalo, Severusovu mysl nemohl žhavý vztek držet v tmách věčně – nadechl se a promluvil: „Co se –“

V tom momentě prohrál; Severus po něm skočil; rozdrtil svými ústy Harryho ústa, pustil zápěstí, vrazil do ramen a povalil Harryho do polštářů, v nichž ho uvěznil; vklínil se mezi jeho nohy a pohltil ho, přidusil mezi přikrývkami.

Ani se nebránil, tak moc ho šokovalo, co mu Severus provedl. Nejspíš čekal, že mu utrhne hlavu a odřeže končetiny, vydlabe mu z hrudi srdce a ukousne penis na znamení převahy, jenže to se přepočítal – Severus sám netušil, co udělá, jen napjatě čekal, kdy vybuchne. A stalo se. Sám nečekal, že svůj vztek bude řešit – tímhle. To bylo naprosto – nepochopitelné. Naprosto – nepatřičné. Naprosto neočekávané. A v žebříčku tří nejhorších věcí, které mu mohl udělat.

A Severus ji udělal.

Cítil ten okamžik, kdy se v Potterovi vzedmula rozhořčená otázka: Jak se opovažuje…?!

Začal proti němu bojovat v tom okamžiku, kdy mu to vše konečně došlo. Chvíli ho dokázal udržet, jenže Potter se nevzdával. Až konečně se mu podařilo vyprostit ruku a společně s ní se mu po letech, po měsících a měsících, po týdnech a týdnech a týdnech do žil vlilo cosi z bývalé slávy a proslulé bojovnosti; zapojil sílu, zapojil inteligenci, kousl Severuse do jazyka, strčil do něj a zaječel: „Máme dohodu!“

Ano, měli ji. Pamatoval si ji a nenáviděl ji, upřímně, z duše a ze srdce, kvasila v žaludku a leptala ho zevnitř. Nenáviděl ji. Od samého začátku pracoval na tom – aby se tohle nestávalo. Aby se to nestalo. Nikdy aby se to nestalo, protože to bylo nežádoucí. Líbat se. To byl smrtelný hřích. Prohřešek tak závažný, že jediný odpovídající trest byla smrt umučením.

V rozpálené tváři na něj křičela otázka: Co to sakra dělá?!

Bolestivě se stáhl, ve tváři smrtelnou bledost a vztek. Znovu se k Potterovi přiblížil, Potter – který se mezitím vyškrábal do sedu, ho ale od sebe odstrčil znova a vlepil mu facku: „Dost,“ zavelel, jako by povelem fuj vychovával psa, který se sápal po jeho talíři; trochu dotčeným tónem, že si to dovolil, když už před měsícem byl tak poslušný. Nespustil ze Severuse oči, když si utíral z brady slinu, a Severus nespustil oči z něj; zaznamenal, že mu ruka, kterou se právě očistil, zrůžověla.

Oba dýchali zrychleně, ale ten oboustranně nesouhlasný, nesouladný dech přerušil Severusův; dostal se ještě rychleji a dál, jeho tvář zkřivila grimasa a než se zvedl z postele, špatně zamaskoval záblesk ublíženosti, kterého si Potter všiml. Než by ho stačil interpretovat, schoval se Severus v koupelně. Pevně věřil, že až se vrátí, Potter v jeho ložnici už nedude.

+

Měl právo se zlobit, tak jak to, že Potter z toho vyšel jako ten ublížený? Dobrá, překročil hranice. Ale Potter ho vyprovokoval. Mohl mluvit o štěstí, že polibek bylo to nejhorší, co se v Severusově ložnici přihodilo.

Snažil-li se hodně, chápal, že se Pottera jeho chování nějak hluboce dotklo. Odešel otřesený, věděl to. Copak ale nikomu nezáleželo na tom, jak moc se dotklo Severuse, že se ho Potter až tak moc štítí? Měly nějaké nevyřešené problémy, budiž. Budiž i to, že jejich vztah nebyl založen na ideálních základech. Ale takhle reagovat na pitomou pusu… naštvalo ho to.

Ne, nenaštvalo. Silně to rezonovalo se vším, co na sobě Severus nenáviděl, a umocňovalo to jeho nenávist vůči sobě. Nenáviděl sebelítost, ale přesně vystihovala, s čím se tam v ložnici s Potterem rozloučil.

Nenáviděl ho za to, že v něm tohle Potter probudil.

Čekal na něj v obývacím pokoji a potil se; oči znervózněle těkaly od koberce ke stolu, od stolu ke krbu, od krbu k parapetu. Vstal z křesla, když otevřel dveře, a na uvítanou vyhrkl: „Tohle nebude fungovat.“

Nevěděl, co na to říct – nefungovalo to už roky. Ne, počkat – nikdy to nefungovalo. Nevěděl, co na to říct, protože netušil, o čem tak naléhavě Potterovy oči mluví.

Tohle… už nepůjde,“ řekl, utřel si čelo a zajel tou samou rukou do vlasů.

Co nepůjde, Pottere?“ zeptal se ho unaveně.

Tohle,“ řekl a ukázal mezi ně. „My.“

Nechápu vás,“ odpověděl mu.

Potter se roztřásl; nejvíc se mu chvěla ruka. Upadl zpět do křesla. Vyděšené oči hleděly ke koberci: „Nemůžeme spolu znovu spát.“ Severusova okamžitá reakce byla, že spolu nemohou nespat, když je kouzlo přitáhne k sobě. Ovládl se. Uvědomil si, že je Potter vyděšený.

Buďte rozumný,“ domlouval mu, „neovládáme to, a nerozhodujeme o tom.“

Musíme začít,“ řekl pevně, odhodlaně a nezdolně. „Nemůžeme se spolu znovu vyspat.“

Jak to chcete zařídit?“ zeptal se Severus po krátkém zauvažování.

Jakkoli,“ a postavil se na nohy.

Zastavil ho: „Co se stalo, že to způsobilo tohle? Doposud jste naše střetnutí toleroval.“

To bylo, teď se to změnilo. Nemůžeme. Nechápete – já nemůžu.“

Ovšemže můžete. Dokonce musíte. Nemáte totiž na výběr,“ naléhal Severus.

Nemůže to takhle pokračovat,“ řekl skrze zaťaté zuby.

Uvědomujete si vůbec, co způsobíte nám oběma, jestli uděláte nějakou stupiditu? Varuji vás, Pottere -“

Nemůžu. Nemůžu to vystát. Nemůžu -“ Dýchat, domyslel si Severus, když viděl, v jaké panické atace se Potter uzavřel.

Je spousta cest, ale tahle je nerozumná. Nedělejte to. Zvládnete to, jako jste to zvládl vždycky,“ řekl uklidňujícím tónem a přistoupil blíž. Potter měl kruhy pod očima. „Napsal jste už na ministerstvo?“ zeptal se.

Potter zavrtěl hlavou: „J – ještě ne.“

Tak to udělejte,“ řekl. Nenáviděl ty rozvodové papíry a cesty na odbor rozvodů, nenáviděl demonstraci, kterou představovaly, demonstraci, že jejich vztah nestojí za nic. Přesto to teď byla jediná cesta, jak Pottera uchlácholit, aby neudělal nějakou razantní hloupost.

+

Ta hra byla pořád stejná; jednou za pár měsíců se sebrat s novými podklady a dožadovat se na ministerstvu, aby jejich sňatek rozvázali, přičemž byli odesláni pryč s tvrzením, že to nejde. Neoddalo je ministerstvo, a tak je nemůže ani rozloučit. Už ani nevypadal rozladěně, když mu tohle dnes zopakovali. Venku bylo příliš hezky a jiný verdikt zjevně nečekal. Kletba byla jednoznačně postavená – život, nebo smrt.

Severus by odvedl zatraceně špatnou práci, kdyby mu dovolil to druhé.

Ani si neuvědomil, že se zastavil a pozoruje děti hrající si na pískovišti, dokud se vedle něj nepostavil Severus; zdánlivě neutrálním tónem se ho zeptal: „Jste zklamaný?“

Ohlédl se na Severuse a pohled obrátil tam, kam se černé oči bez ustání zabodávaly; měřil pohledem ty samé děti. Chvíli mu trvalo přijít na to, co myslí; založil si ruce na hrudi a zamyšleně pozoroval, jak jedno z dětí kreslí barevnou křídou na zem panáka. A pak se teprve doopravdy zamyslel, zda byl zklamaný, že nikdy nebude moct mít děti.

Nikdy nezjistím, o co přicházím,“ usoudil nakonec. Zjevně ho tížilo daleko víc, že nemá možnost volby. Nemít dítě mohla být jen lítost, která na něj číhala někde v budoucnosti plné šedin a rozvzpomínek, ne hmatatelná realita. Ale nemít volbu v tom, koho milovat, s kým spát, s kým založit rodinu – to byl problém dneška.

A vy?“ Severus se na něj překvapeně ohlédl; stáli překvapivě blízko sebe.

Zarazil se; na chvíli, v níž se na Harryho zmateně podíval, neskrýval, že ho otázka zaskočila. Byl to ten poslední důvod, proč se Harryho zeptal. Chtěl se jen dozvědět, jestli i to je důvod, proč je v jejich vztahu tolik nešťastný. Nečekal tedy, že mu zájem oplatí.

Nebuďte směšný,“ shodil otázku, protože jedině to mohlo dobře odvést pozornost, „copak v Bradavicích nepobíhá dost tupých hlav?“ Vyrazil pryč. Cítil na sobě Potterův pohled, a teprve když byl dostatečně daleko, začal nad otázkou přemýšlet.

+

Kdyby mě miloval… nepochopila by.

Snažil se ji unést, podplatit, přesvědčit. Vlichocoval se do její přízně, podporoval ji. Byl vytrvalý, vehementní ve své snaze získat si ji. Hrozil, že povraždí její nápadníky. Žebral před ní na kolenou. Podstrkoval jí poukazy na nehynoucí lásku, nosil jí náruč plnou příslibů. Vyznal se jí.

Lily pro něj měla jen soucitnou lásku a pochopení. Co mu byla platná? Její tvář se pokaždé odvrátila od něj a stočila se k Potterovi, sytila se jeho personou, zatímco Severusova hlady umírající duše zůstala přehlížená umírat na chodníku před jejím domem, přímo pod jejími okny. Jak po tom pohledu, který na Pottera upírala, toužil. Toužil, aby ho upřela na něj, aby vše, co doposud pocítila k Potterovi, vše, čemu věřila, shodila ze stolu jako omyl a nechápavě nad sebou kroutíc hlavou se konečně podívala na něj…

Jenže tak to nedopadlo.

Měla oči jen pro Pottera.

A teď měl jen pro Pottera oči Severus, pro jejího chlapce. Žádal ho po Lily – a nemohl ho mít. Kéž by ho měl alespoň od jejího syna! A kdyby se to stalo…

Jak doufal, že by tohle nepochopila! Jak jeho otlučená bolavá duše toužila, aby pro něj nenašla pochopení, stejně jako on nenašel pochopení pro ni, když její pohled o své vůli stíhal Potterovy kroky. Jak malicherně a sobecky, jak absolutně si přál, aby v tom nepochopení byli zajedno, aby byla stejně malá a stejně sobecká, jako byl kdysi Severus, jak si přál se jí tímhle pomstít za to, že ho nechápala a nevyslyšela. Přál si to tak vášnivě, jako si ještě nic ve svém životě nepřál, protože si zasloužila, aby jí ublížil, aby ji zranil stejně bolestně, jako ona zranila kdysi jeho.

Protože pomstychtivost je jediná vášeň, která hoří až za hrob.

Teprve po zadostiučinění může povstat nový fénix. Teprve zkušeností s tím málem, které pozemská spravedlnost přinese, se může člověk poučit a stát se lepším.

To Lilyin doutnající rozhorlený pohled plný spravedlivé zloby mu neustále vyvstával v paměti. Byl jako v horečce; neposedný, roztěkaný, omámený. Chvíli vše hovořilo pro a chvíli vše proti.

Překročím tvé hranice, Lily, a zničím tě víc, než jsi zničila ty mě.

Milovat tě, Harry Pottere, to neznamená přestat se chtít pomstít tvým rodičům.

I když se pomstychtivost zdála místy nesnesitelně malicherná… a prázdná.

+

Až díky Albusovi jsem pochopil, že inteligence bez vůle směřuje k tomu, co je pro tvora nejprospěšnější, a aby toho dosáhl co nejrychleji: sobeckost, úspěch, rychlost, bezohlednost, všímavost, tajnůstkářství. Nebavím se při tom o těch vzácných chvílích, kdy se tvor rozhodne proti své přirozenosti ve prospěch skupiny, protože je to pro něj výhodné v delším než jednodenním časovém horizontu; bavím se právě o dílčích malých dennodenních rozhodnutích, kdy jdeme za víc než za přežitím, kdy ambicióznost ponouká být první a inteligence cestu usnadňuje.

Správné věci, altruismus, dobro a dobrota – to jde vždy v neprospěch pokroku. Zdržuje to jedince od rychlého posunu vpřed. Je to předmět výsměchu. Je to nedoceněná ztráta, u níž nikdy nikdo s určitostí nepředpoví, zda se vyplatí. Je to něco, co je nastaveno se nevyplatit.

Proto jsem se tomu vysmíval a proto jsem od toho dával ruce pryč.

A že na tom může něco být – k tomu mě až po mnoha a mnoha letech přivedl právě Albus.

Prokletý Albus.

Kvůli němu jsem si uvědomil, že mi něco chybí.

Že mi chybí být obětí dobroty, plýtváním laskavosti někoho na… na mě. To mi dala naposledy Lily.

Lily…

Není den, kdy bych nepocítil ztrátu její bezpodmínečné lásky a nevzpomněl si při tom, že to má ústa dopravila rozsudek smrti k jejím dveřím. Ztráta jediného jejího slova dopadla na náš svět tíživěji, než by kdy mohla smrt mé osoby.

Dívám se, jak se škoda napáchaná smrtí báječného člověka vsákla do země a otrávila ji. Vidím, že cítím sebelítost, ale její nevyřčená krásná slova měla daleko fatálnější důsledky, než je zničení mé mizerné osoby. Zatížila nejvíc Pottera.

Jaký člověk z něj mohl být, vyrůstat s ní? Dobro se šíří exponenciálně. A víc. To samé platí o zlu. Byl by krásný, až by to bolelo. Vím to.

Vím, že jsem nejen jeho připravil o tu příležitost.

Můj hřích je daleko větší, než jen že zemřela.

Já to vím. Já to vím. Vím to.

A není v mých silách s tím cokoli udělat.

+

A co ty, Severusi?“ ozval se mu u ucha slabý zasněný hlásek plný energie a veselí. „Jak by sis svou rodinu představoval ty?“ zeptala se Lily a samou radostí začala na místě poskakovat jako gumová duhová kulička, nastavovala slunci tvář a její radost z nadcházejících svátků byla k zešílení nakažlivá.

Severus vzal hroudu ztuhlého blátivého sněhu a začal si s ní hrát, jeho výraz potemnělý a zamračený: „Nech toho, víš, že já rodinu mít nebudu.“

Ne,“ řekla vážně a zničehonic se v jeho výhledu objevily dvě obrovské zelené duhovky plné očekávání a nevyzpytatelné moudrosti, „to nevím. Ani ty,“ řekla a dloubla ho prstem v rukavici skrze ošoupanou profukující bundu a obnošenou košili do hrudníku, „to nevíš.“ Zmrzlá voda začala padat z jasného nebe. „A takhle tu hru nehrajeme. Já se ti svěřila, proč mi to nemůžeš oplatit?“ celá její tvář nabyla zrzavého odstínu jejích vlasů. Oči hyzdilo zamračení. Rty se stáhly v nesouhlasu.

On a rodina? Co jí měl vykládat o rodině, kterou si nikdy nepřál založit, aby nemuselo další dítě zažívat to, co zažíval on? Aby se nemusel bát, že za někoho bude mít zodpovědnost, kterou neunese, že si to začne vyčítat, že začne pít, což si bude vyčítat ještě víc, a tak začne polykat jednu flašku za druhou, až z něho bude úplný…

Co jí měl vykládat o rodině, kterou nechtěl mít, o nějakém bláhovém snu, který neskončí s čarodějkou ujařmenou opilým mudlou, nešťastnou, dobitou, nevnímající svého syna ani okolí? Co jí měl vykládat o tom, že nevěří, že se lidé dokážou přemoct, že dokážou překročit svůj stín, že mohou být lepší než jejich rodiče, že se vydrží snažit celý život… co měl vykládat , té, která na lepší lidi a lepší svět věřila? Co za pohádky si měl vymýšlet, jak by si on namaloval lepší svět? A pro koho by se takhle snažit dokázal?

To Lily věřila, že jsou lidé lepší, než jak se nám občas jeví.

To jen Severus neviděl, že by to mělo na lidi nějaký vliv.

Ale ano, řekl si a podíval se na její překrásné zrzavé vlasy, na její neobyčejné oči, rozpálenou tvář, zklamáním svěšený koutek rtů – na ty krásné plné rty… podíval se na ni, a vypadala jako panenka, a viděl v ní předobraz dokonalé duše, ale nebyl si tak zcela jistý, že by to bylo něco, o co se sama zasloužila, spíš věřil, že jí to bylo dáno, ale přesto – ano, její žhnoucí osobnost, její ryzí duše, její dobrota inspirovala jeho fantazii a on si sebe najednou dovedl představit: Stál v domě, který postavil; byl jeho vážený pán, důstojný, tichý a spokojený se životem, kolem pobíhaly dvě děti, třetí – protože se nechal přesvědčit – se neslo na jeho rukou. Obývací místnost byla plná velkých oken a světla, v krbu plápolal oheň, jedny dveře vedly do malé stísněné laboratoře, jedny do knihovny, ve vzduchu vonělo cukroví, z kuchyně na něj volala žena, zatímco ho děti vítaly, protože právě přišel z práce. Těšil se. Panebože, jak on se těšil, jen nevěděl, na co přesně.

A pak z kuchyně vyšla ona – energická, milující, spokojená, přes šaty zástěru, kolem očí, krásných, něžných, skromných očí vrásky. „Ať si umyjí ruce, za chvíli bude oběd…“ prosila ho, protože… „mě nechtějí poslechnout.“

Nepovídej,“ pozvedl obočí. „Už tak mladé a pochopily, že tvé cukroví chutná lépe než maso? Jak jen dospěly k takovému pozorovacímu talentu.“

Byla to ona, Lily. To ona ho každý den přivítala objetím, to její dech se odrážel od zátylku, když ji nechal zezadu jej obejmout, aniž by se přikrčil obavou, že dopadne rána. To jí se nechal přemluvit, aby měli děti. To ji miloval. To pro ni tuhle oázu budoval. Pro ni se snažil, jí chtěl ustupovat. To ona byla jeho rodina, jeho domov, jeho Vánoce, jeho smích…

Každý den – tohle přivítání.

Žádný alkohol,“ odpověděl konečně, „žádný křik. A žádné hádky. To by mělo stačit,“ prohlásil tvrdě, když se ze zasnění vytrhl.

Jsi tak skromný, Severusi,“ řekla Lily nesouhlasně, než se její drobné ruce opřely o jeho předloktí, naklonila se k němu a na jako kus ledu zmrzlou líci mu vlepila polibek. Jen matně vnímal její nespokojenost s jeho odpovědí, která patrně vyplývala z nemožné skromnosti Severusovy představy, což nepochybně přičítala poměrům, které u něj doma panovaly, a z čehož, jak se nejednou vyjádřila, byla nešťastná, smutná, bezradná; brumlala si to pro sebe, když se od něj vzdalovala, a vnímal to jen maně, protože…

Políbila ho!

Tak daleko on ani ve svých představách o šťastné rodině nedošel a ona ho…

Políbila.

+

Myslet na ni stále bolelo. Bolelo to tak moc, že po všech těch letech teprve dnes dokázal o některých věcech přemýšlet. Myslet na ni v jeho přítomnosti... bylo téměř nemožné. Tolik se změnil. Měl potenciál změnit svět, ale svět změnil jeho. Zoufalství téhle pasti zvané manželství v něm narůstalo. A v Severusovi narůstalo zoufalství z jeho zoufalství.

Co chcete?“ přerušil ticho Severus, když viděl apatický výraz na Potterově tváři.

Chci rozvod.“

Severus zavřel oči. To věděl. Jinak by každý měsíc netrávili hodiny na ministerstvu a nesnažili se jej po úřednících vymoct. „Nechcete,“ konstatoval vyrovnaně, „přejete si štěstí jako všichni Nebelvíři,“ řekl Severus pohrdavě. Pak: „Nedosáhnete ho tím, že budete utíkat nebo ho vymáhat na odboru rozvodů. Pracujte s tím, co máte. Takže se ptám znova – co chcete?“ otočil k Harrymu hlavu a otevřel oči.

Chci být volný,“ řekl Harry.

Přejete si vést spokojený život. Ať se nám to líbí nebo ne, ten můžete vést jenom se mnou. Co si přejete, Pottere?“ trval na svém Severus.

Harry se nadechl. Odkašlal si: „Skončeme to.“

Ne, pane Pottere, ne – právě jsme začali.“

Skutečně je to o mém štěstí?“ hlas mu ujel do vysokých nejistých tónů. „Nebo se o štěstí za nás za oba snažíte vy?“ Věnoval mu tvrdý pohled. Potter se odvrátil a dlaně mu vystřelily vzhůru. „Dobrá, můžeme to zkusit. Co chci? Vždycky jsem se vás chtěl zeptat na svou matku.“

Na co?“ zeptal se ostražitě.

Jaká byla?“

Severus uhnul pohledem; pak z něj vyšlo: „Statečná. Laskavá. Dobrosrdečná. Chvílemi drzá,“ vzhlédl, „a přímá. Pokud použila tento pohled, věděl jste zcela jistě, jak strašně jste zklamal.“

Potter přežvýkl; kroutil se při pomyšlení, že ho někdo zná tak dobře, i když přeskočil fázi poznávání. Zvláště když tím někým byl Severus. „Snůška nic neříkajících přívlastků,“ odfrkl přezíravě; měl chuť Severusovi ublížit. Možná si ho vyzkoušet. „Sirius by jich vymyslel víc.“ Byl tak čitelný.

Ne tak zmínka o Blackovi jako absolutní nepochopení, co Lily znamenala, a nerespektování jistých hranic Severuse rozčílilo. A rozčilení ještě nevystihovalo, co s ním zmínka o ní vedle Potterova nezainteresovaného tónu dělala.

Cítil, jak se přestává ovládat. Na poslední chvíli si vzpomněl, že ve skutečnosti pomsta zasáhne nejbolestivěji, když se podá za studena: „Co byste slyšel raději?“ zeptal se a postupoval pomalu kupředu; Potter necouvl. „Co nosila po kapsách? Její oblíbené jídlo? Jaké nosila spodní prádlo?“ s tím posledním pozvedl obočí. Znenadání držel Potterovo zápěstí tak silně, že mu přerušil přívod krve do dlaně. Najednou se zatvářil, jako by se mu udělalo špatně, a vše se v něm vzbouřilo, přestal být pánem nad svými reakcemi.

Ano. Nechal se vyprovokovat.

Potter se dotčeně ohradil: „Ptal jste se mě, co chci! Tohle byla jenom otázka, zatraceně!“

Přesně! Ptal jsem se, co chcete, nevyzýval jsem vás k hádce!“

To jako vážně?“ prskl. „Začal jste si!“

Zcela jistě jste začal vy,“ řekl Severus chladně, „když jste zesměšnil, co jsem řekl.“

Žádal jsem vás o upřímnost!“ vybuchl Potter z předklonu a zrudl vzteky.

Byl jsem upřímný.“

Ne, to nebyl – víte, co jste byl? Byl jste opatrný. Udělal jste všechno pro to, abyste odpověděl, a já se přitom dál nemohl ptát a nemohl si stěžovat.“

Odpověděl jsem vám na otázku!“

Vyhnul jste se mojí otázce,“ zakřičel Potter.

Nebo jste ji vy nepoložil správně, tak to zkuste znova.“ Propalovali se pohledy. Severus vřel.

Potter se narovnal; ochladl: „Víte co? Na tom nezáleží. Ať se zeptám jakkoli, stejně mi neodpovíte.“ Vrtěl hlavou, podivně gestikuloval a odvrátil celou tvář; nějaká Severusova část měla podezření, že je mu dokonce líto, že to není jinak.

Co se to dělo? Půda mu mizela pod nohama. Tohle území neznal; bylo přeplněné padajícími úlomky kamenů a zemětřesení. Znamenalo to, že je řada na něm? Co má ale udělat? Co přesně mu Potter vyčítá?

Zčistajasna ho napadlo, co chce Potter slyšet; Potter, který stál v jeho pokojích a rozdýchával rozhořčení a žal a nenávist, Potter s pěstmi v kapsách hábitu, Potter, z jehož tváře doznívala červeň hněvu. Potter, který s sebou věčně nosil ten nadmíru protivný výraz panenské oběti, jež se pro záchranu království pokládá na lože strašlivého zlého obra, jímž se nechá rozsápat na kusy. Vždycky jsem se vás na svou matku chtěl zeptat. Dobrá, tak se o ní něco dozví.

Dokázala mě rozesmát,“ řekl mu a postavil se, „tím byla výjimečná.“

Potterovi spadla čelist; díval se na něj širokýma pozornýma očima, ústa měl pootevřená. Chystal se, že na něj přinejmenším spadne strop.

Severus ho přestal sledovat; shodil župan z ramen, přešel k posteli, kde se postavil na všechny čtyři, čelem k čelu postele, odevzdaný a prázdný.

Dostal, o co žádal, tak ať se s tím vypořádá, jak jen umí.

+

Přistoupil k němu se vší vážností a tíhou svého úkolu.

Věděl o tichém zoufalství, které za branou mlčení bouřilo. Věděl o neutichající zoufalosti z jejich spojení. Rovněž věděl, jak Potter nenáviděl, že musí být taky někdy nahoře. Toho všeho si byl vědom. Proto očekával vybouření touhy pomstít se mu za vše, co mu právě řekl. Očekával to a přijímal s klidem a nervozitou, která se ho vždy těsně před vpádem zmocnila. Být vydán na nemilost není nikdy snadné a nastavit, odhalit se, nečelit problému, ale přijmout, že přijde zpoza zad – to bylo vždy těžké.

Husí kůže mu vyrazila jako neklamná známka, že se Potter přiblížil na vzdálenost natažené ruky. Vždy se objevila a vždy byla velmi nepříjemná, pokud měli mít sex po hádce. Opravdu se nedělo nic, na co by si Severus nezvykl, říkal si v duchu a tato mantra mu měla přinést mír. Jenže nepřinesla. Stále měl strach. Ne z bolesti, ale z neznámých hloubek Potterovy zloby. A přesto si nedokázal pomoct a probudil ji. Jak netaktické od něj.

Dotek. Hladký, pevný a jistý dotek ho vytrhl z myšlenek. Bylo to asi poprvé, kdy se jej dobrovolně dotkl; a Severus asi poprvé bouři nepřečkal v nehybné poloze. Pohnul se a cítil Potterovo překvapení, že nepřiráží do sochy, ale do člověka, který právě roztáhl nohy a zvedl horní polovinu těla výš, aby se mohl lépe zapřít o ruce. Mrtvolné ticho ložnice přerušilo Severusovo ostré syknutí – rovněž první, které se mu nepodařilo spolknout.

Slitování – a to všechno proto, co mu řekl. Nevěřil by, kdyby se to právě nedělo.

Harryho prsty se rozeběhly; dopadly nejprve na pánevní kost. Sklouzly po vlhké kůži přepočítat kosti na bedrech – uchopily překvapením strnulý bok. Zatratily ho. Stáhly ho do ztracena a ze ztracena se na světlo světa vervala Harryho dlouho pohřbená osobnost. Sebou určené zákazy smetl jediným pohybem ruky. Obrátil Severuse na záda, protože najednou, po pěti letech funkčního programu, najednou poloha na všech čtyřech nebyla polehčující okolností, ale překážela.

Pohled mu padl jako první na Potterovu tvář a ten obraz ho k sobě připoutal. Jedním pohybem zapříčiněná rozkoš proklouzla mezi prsty a Severus uhranutě sledoval, jak se v lhostejném obličeji rozvíjí vzrušení. Severuse ten pohled uhranul.

V ten jediný moment byl Harry dokonalý. Kdyby se Severus snažil vymyslet cokoli lepšího, nepřišel by s ničím, a nebyl nic, jestliže neuměl posoudit dokonalost. Potter byl jeho útočiště. Potter byl jeho zkáza. Potter byl náruč, do které se mohl schovat, i když byl zranitelný, a spolehnout se na ni, i když se hádali, i když to nebylo dokonalé, i když to nemělo s jeho snem o rodině jedinou společnou věc. Byl dobrota, tak bezrozměrná a tak všeprostupující dobrota, a veškerý strach z jeho zloby nebo moci neměl smysl, protože to všechno bylo malé a nicotné v porovnání se vším dobrým, z čeho se skládal. Bože, za kolika lidmi lze přijít, i když jim skutečně ublížíme ve svém snažení ochránit sebe?

Kdyby si klekl, kdyby požádal o odpuštění a o pomoc… už neměl pochyby, že by se mu jich dostalo. Někoho takového potřeboval. Někoho takového potřebuje. Potřebuje Pottera.

A bože můj, přiznat si to tolik bolelo.

Ale byla to pravda. Pokud kdy něco potřeboval, bylo to tohle.

Přijetí.

Potter.

Dával do toho vše, dával do toho sebe. Ten pohled, ten pocit, to těžce pojmenovatelné něco – Severuse uchvátilo. Jeho pohled se vpíjel do náznaků rozkoše, nasával dokonalé pohyby těla a jeho duše žíznivě hltala splynutí.

Harry. Všechno teď bylo Harry, včetně jejích očí.

Odmítl se dívat, jak na něj nevěřícně hledí; vzal Severusovy nohy, opřel si jednu o rameno, druhou o bok. A přirazil. A schoval hlavu mezi Severusovo rameno a hruď, protože se nepotřeboval dívat. Nebo vidět.

A Severus zkrotle spolupracoval.

Suché rty se otřely o hrudník. Za nehty se shromažďoval pot.

V tápání a nerozmyslu zmatený nebyl. Co se stalo, co právě inicioval, byla jen cesta hledání.

Tenhle orgasmus bolel; na patře cítil hořkou chuť otázky, zda všechno to odpírání nebylo spíš kruté než milosrdné, a zda tím víc pomohl, nebo uškodil. A měl chuť – chuť – chuť… všechnu tu dlouholetou snahu vyhodit do povětří.

Po cestě z ložnice spolkl poznámku, že ani tohle nic nemění. Že to nic nezměnilo. Že ani tohle ne. Odešel stejně tiše jako vždy, přesně jak bylo jeho zvykem.

+

Jak se něco, co považoval za nejpřirozenější věc na světě, mohlo tak zvrhnout, že měl problém se podívat už nejen do zrcadla, ale i do tváří zmijozelských studentů, aniž se styděl za svůj chvilkový výpadek úsudku a mysli? Přičemž rána nebyla hrozná ojediněle, nýbrž permanentně a čím dál tím horší. Z úvah ho vytrhl klepavý zvuk. Vzhlédl. Za okny mávala křídly sova. Natáhl se pro hůlku a okno jí otevřel, nechal ji vletět dovnitř a přistát mu na opěrce židle. Podávala mu obálku. Převzal si ji a sovu vyhostil ze svých pokojů, což mu oplatila zcela chladným, nespokojeným zahoukáním a předtím, než vyletěla, mu nakálela na okenní parapet. Za to za ní okno zabouchl téměř okamžitě. Mírně rozladěně shlédl a natáhl se pro psaní.

To není možné.

Četl řádky pozvánky podruhé, tentokrát se zatajeným dechem, a jediný závěr, kterého byl schopen se dobrat, bylo, že je to nemožné.

Snažil se prorazit na poli lektvarů zhruba pětadvacet let. Celou tu dobu ho ignorovali; možná většinu času kvůli tomu, že byl podezřelý ze spolupráce s Temným pánem, a zbytek času měli na ministerstvu takový nepořádek, že se ještě dnes tu a tam ozvali někdejšímu členu Řádu, že by ho rádi dodatečně ocenili za jeho služby v druhé válce s Temným pánem. Nedalo se říct, že je ten nepořádek náhoda – ministerstvo překousávalo jen těžce, že nesehrálo ve vítězství hlavní úlohu. Po celou tu dobu ale Lektvaristická společnost držela s názorem ministerstva; přehlíželi Severusovy úspěchy, a časem Severus začal přehlížet je.

Jenže to, co přinesla ministerská sova z Lektvaristické společnosti, nebylo nic jiného než pozvánka na udílení ocenění.

Severus se nezúčastnil s žádným svým lektvarem žádného výběru, pokud mu bylo známo – a že mu známo bylo – a oni neměli důvod zvát ho… s doprovodem… pokud jej nehodlají ocenit.

Krutý vtip – omyl – který se vysvětlí, jakmile se zeptá. Neprotahoval to. Nabral letax… a vrátil se zpátky do Bradavic s falešně vstřícným ujištěním, že ne, pane Snape, to není omyl.

Jdete se mnou na ministerstvo,“ oznámil Potterovi, když téhož večera vstoupil do jeho pokojů, a opožděně si uvědomil, že se nepřevlékl. Potterova přítomnost ho ani na okamžik nezarazila. Jeho mysl se stále obírala významem pozvánky.

Potter se nevzhledně zamračil: „Proč bych to dělal?“ dotázal se.

Severus se škrobeně napřímil v křesle, z něhož pozoroval plameny v krbu: „Byl jsem oficiálně pozván na předávání ocenění za přínos Lektvaristické společnosti. Nemohu přijít bez doprovodu,“ oznámil Potterovi zeširoka.

Potter na tváři vyprodukoval ještě ohavnější grimasu: „Sežeňte si tedy doprovod. Mě se to přece netýká,“ s čímž odhodil velevýznamně svrchní hábit na podlahu a počal si rozepínat knoflíčky košile, jako by byla debata u konce.

Jste můj manžel,“ oznámil mu Severus chladně, „a tak se vás to týkat musí.“

Nezatahujte mě do toho,“ odsekl Harry nabroušeně, čímž odmítl veškerou svou pomyslně povinnou účast, „víte, že se s ministerstvem nestýkám. Ani s novináři, kteří se na těchhle událostech pokaždé záhadně ocitnou.“

Nechci po vás, abyste je začal mít rád, Pottere. Nežádám vás, abyste jim poskytl rozhovor. Neprosím se vás ani o laskavost,“ informoval ho. Popravdě nerozuměl tomu, v čem Potter spatřuje problém. „Je to oficiální událost, na kterou nemohu přijít bez doprovodu svého manžela. Vy se mnou prostě jdete.“

Řekl jsem ne,“ odsekl nabroušeně Potter.

To je neakceptovatelná odpověď,“ pronesl Severus bezbarvě, ale Harry jako by ho neposlouchal – vedl svou.

Nechci s nimi mít nic společného. Nic. Je to jasné, Snape? Můžete si za mě vybrat, kohokoli chcete, jakoukoli náhradu, ale já tam nepůjdu.“

Severus zabodl nehty do dlaní; Potterův vzdorovitý tón ho nepředstavitelně rozčílil. Nevydržel to. Přestal vysvětlovat, přestal být nedotčený Potterovou umanutostí – začal poroučet: „Je to otázka mé cti. Není to o vás, ale o mně. Takže i kdyby vám tam hrozila smrt, budete tam a neuděláte mi ostudu. Rozuměli jsme si?“ zeptal se varovně.

Dokonale,“ protáhl Harry uštěpačně a odhodil rozepnutou košili na zem vedle hábitu. „Nikam nejdu.“

Severus se chytil opěrek a vymrštil se z křesla na nohy: „Opravdu věříte, že se něco změní jenom proto, že se odmítnete bavit s těmi, kteří vám nejsou po chuti? Sabotovat je a ignorovat je dětinské a nepřinese vám to nic jiného než schovávání!“

O kterém něco dobře víte, že? Pane profesore,“ hrdé oči vzhlédly do Severusových, planoucí, vyzývavé; oslovení bylo nic, jestliže ne opovržlivé plivnutí; otevřeně se mu pošklebovaly a v tu chvíli Severus věděl, že buď v Potterovi uškrtí Jamese Pottera, anebo se bude muset projít.

Zvolil to druhé a samozřejmě, že když se vrátil, Potter už v místnosti nečekal.

+

Dopisy. Malé, velké, tlusté, tenké, barevné obálky čekaly, až si je přeberou. Procházeli je. Přišlo jim i zamítnutí návrhu na rozvod, což neznamenalo ani víc a ani méně, než že je příští měsíc čeká další návštěva ministerstva a další apelování na ministerské úředníky, aby kouzelníci povolili rozluku něčeho, co sloučila magie. Severus k té marné avšak urputné snaze necítil nic, jen odměřenost. Potterovo úsilí bylo obdivuhodné, a marné. Obzvláště odhodlání tlačit na někoho, kdo se stavem věcí nemůže absolutně nic dělat.

Zbývalo projít nepřebernou hromadu pozvánek, které zachránci světa chodily pravidelně. Od doby, kdy někdo z Bradavic roznesl, že jsou manželé, jich chodilo několikanásobně víc i jemu. Z Bradavic, protože odbor rozvodů na Ministerstvu byl vázán mlčenlivostí.

Přebírali je mlčky, a u jedné z nich se Potter zastavil. Viktor Krum. Zval ho na famfrpálový zápas.

Neudržel se a poznamenal: „Nemůžu si pomoci, ale mám pocit, že máte tendenci přeceňovat úlohy osob, jež důležité nejsou, a podceňovat roli těch pošetilců, kteří nesou kůži na trh.“

Potter se zamračil: „Nevím, o čem to mluvíte, a chce se mi spát, takže mě teď laskavě omluvte,“ celou hrst papírů hodil do krbu, oprášil si ruce a zamířil ke dveřím. Zarazil se, zastavil: „To byla poznámka k tomuhle?“ a zamával posledním z pergamenů, který mu v ruce zbyl. Neodpověděl mu. Potter se otočil a vrátil se o pár kroků zpátky: „Myslíte tím sebe? To vy máte být tím, kdo nese kůži na trh?“ pokračoval.

Mlčel, odvracel zrak. Čekal.

A ty nedůležité osoby, ty pochybné vzory jsou podle vás kdo? Můj otec?“ to už byl Potter ve varu. Jeho oči ztvrdnuly odhodláním, zatímco se jeho ústa dostávala do ráže; sroloval prsty a bojovné pěsti se neobtěžoval skrývat v kapsách.

Odfrkl si.

Sirius?“ hádal znova a doufal, že by se neopovážil; jenže Severus se opovážil.

Dá se o něm mluvit jako o vzoru?“ zeptal se pochybovačně. „Pomyslet na ta dvě slova v jedné větě je odporné, slyšet je představuje tu nejodpudivější kakofonii, vskutku, Pottere, překonal jste se.“

Harry si posměšně odfrkl: „O Brumbálovi jste přece nemluvil, takže to byl Sirius, koho jste měl na mysli, že je to tak?“

Jako svůj vzor byste Brumbála stěží přiznal,“ mínil chladně při vzpomínce na pohřeb.

Máte pravdu; ten parchant byl váš vzor. Není taky divu – vždycky jste měl špatný vkus, co se lidí týká,“ podotkl Harry provokativně.

Ne tak špatný, abych si vybral zrovna Blacka,“ odplivl jeho jméno, „jako svou modlu.“

Sirius byl alespoň upřímný a čestný člověk,“ vyjel Potter na Severuse ve snaze Blacka bránit.

Upřímný a čestný člověk, který se ve své sebelítosti raději nechal zavřít do Azkabanu, jen aby si mohl pořádně poplakat, jak je život krutý, aniž by to bylo někomu k užitku!“ vyprskl opovržlivě.

Potter okamžitě přispěchal Blacka bránit: „Sirius nebyl zbabělec. Neměl zapotřebí obhajovat se před světem a stejně tak se nemusel nechat ponižovat a sloužit prohnilcům – měl dost odvahy se sebrat a riskovat svůj život, aby utekl z Azkabanu a poznal mě. Postavil se svým největším strachům, jen aby mě poznal. Věděl dokonale, co je v sázce, když pro mě na ministerstvo šel, ale udělal to, protože věděl, za co mu stojí riskovat!“ na rozdíl od vás, a tak se o něj neotírejte stálo varovně mezi nimi.

Což se rozhodl ignorovat.

Nebuďte slepý! On o vás nestál. Stál o vašeho otce, to pro něj se nechal do té kobky zavřít, to kvůli němu chtěl poznat vás a to jeho chtěl pomstít! Proč asi nezasvětil život vaší ochraně, místo aby se schovával a naříkal v azkabanské cele? Vybral si dobré pódium pro okaté oběti a bezpečnou zašívárnu, aby náhodou nemusel řešit ty méně vděčné úkoly!“

Myslíte, proč se neobětoval tak jako vy?“ vyplivl Potter výsměšně, čímž veškerou jeho zásluhu shodil.

Zatnul pěsti: „Na rozdíl od něj, já pro ten váš mizerný život něco fakticky dělal.“

No jo, vlastně! Já bych zapomněl! Otravoval jste mi ho od chvíle, co jsem přišel do Bradavic. Pro nic! Co jste to za pokřivenou bytost, Snape, že se mstíte na dětech za to, že jste neměl jako dítě kuráž, a teď urážíte mrtvého, který v sobě měl víc ušlechtilosti, dobroty a slušnosti, než všichni vaši pseudopřátelé společně s vámi dohromady, vynásobeno stem? Copak si nepřiznáte, že Siriusovi závidíte, stejně jako jste záviděl mému otci a matce, stejně jako jste záviděl Remusovi?“

Co bych jim měl závidět?“ zeptal se Severus pochybovačně a odtažitě; Harry v tom ucítil zaváhání a šel po krvi jako pes.

Lidskost! Že se na ně vzpomíná v dobrém, zatímco o vás se nebude smýšlet dobře ani po vaší smrti, sebevíc hrdinská a obětavá by byla! Že jsme dokázali to nejzákladnější a nejlidštější, co je možno dokázat, to nejpřirozenější – že to k nám přišlo samozřejmě a samosebou – zatímco vám to při vší vaší sečtělosti a intelektu, i při vší vynaložené snaze, absolutně uniká – udělat si přátele a udržet si je! Být ušlechtilý. Být dobrý. Nic z toho se vám nikdy nepodařilo, a to jen vaší vinou, Snape. Možná by to bylo jinak, možná byste měl i při všech vašich vadách charakteru na víc, než jak jste skončil. Jenom se trochu sebezapřít. Jenom trochu míň prosazovat sebe. Jenomže to vám nikdy nepůjde, že ne? Ne, protože se příliš bojíte, když jste v sázce vy sám. V tom je problém, že? Tolik se bojíte o svou důstojnost… že ji nadřazujete nad cokoli a kohokoli. Tenhle strach vás nenávratně oddělil od lidí. – Ale co to po vás chci? Nebát se!? To byste nesměl být zbabělec, což zcela bez diskusí jste!“

Varuju vás,“ zavrčel Severus.

Řekněte,“ řekl Harry a ukazovákem pravé ruky dloubl Severuse do žeber, „to, co přehlodalo spojení mezi vámi a vaší duší – to je to samé, co vám snědlo srdce a nechalo po něm bezednou jámu?“

Chvíli se zdálo, že vybuchne. Výraz se mu ve vteřině změnil ze vzteky nepříčetného na bezvýrazný. „Nevíte?“ podivil se a spolkl neutuchající potřebu toho kluka zaškrtit. „Copak nepoznáváte vlastní práci?“

+

Úkosem na něj dohlížel; v ruce držel skleničku šampaňského, točily se kolem něj manželky lektvaristů, kteří sem dnes dorazili, a příšerně se nudil.

Viděno očima Pottera: ocitl se ve společnosti jeho kolegů, suchopárných mužíčků v černých fracích bez smyslu pro humor. Neměl si s nimi dohromady co říct – bylo vlastně ještě méně pravděpodobné zabřednout s nimi do jakéhokoli druhu konverzace, než by bylo se Severusem, a to s ním nikdy doopravdy nekonverzoval. Otáčely se kolem něj manželky těchto osob – staré protivné ježibaby, krásné mladé ziskuchtivé paničky, bodré staré rádkyně, nezajímavé kvočny-přisluhovačky, atraktivní dámy ve středních letech, a všechny představovaly to, co na společenských událostech tolik nesnášel. Ke všemu tady byli jediný homosexuální pár.

Vrhl velice ošklivý pohled na jednu z žen, která se k němu brala a zahrnovala ho dotazy na téma: Vy jste porazil Vy víte koho?, Jaké to bylo – umřít? a Začnete hrát famfrpál profesionálně? Můj známý vás viděl hrát a tvrdí, že to máte v krvi.

Harry tyto konverzace nevedl, neotvíral a nepodporoval. Z principu. A tak se teď díval, jak se Severus točí kolem lidí, kteří měli v rukou jeho zářnou budoucnost, úchvatný osud plný dalších ocenění, která mu byla přes všechny zásluhy celá ta léta odpírána.

Sledoval ho celou dobu, proto mu neuniklo, když se k němu přidružili Margarit Ptolemájová, pořadatelka, a Alan Henrix, Zefír Krásnoočko a Pulus Pulemír, odborní porotci. Neuniklo mu ani, když se brzy po jejich příchodu vynořil za Potterovými zády Lloyd. Nenáviděl Lloyda: byl to úlisný mužíček s prošedivělými hnědými vlasy a vilným úsměvem. Nenáviděl ho ještě o kousek víc, když Pottera vytáhl na parket, kde se k němu přitiskl a začal s ním tancovat.

Krátce zauvažoval, že půjde a Pottera vysvobodí, zdržel ho však Augustus. Kladl mu jednu otázku za druhou a nedal se odbýt tak, aby to nevyznělo nezdvořile. Za jiných okolností by si s tím Severus hlavu nedělal, ale tady tak trochu musel. Co víc – trochu si přál, aby měli s Potterem na jedinou věc, na jedinou osobu stejný názor. Pokud mu nedopřeje čas si ho utvořit, potom ho mít nebude. To stálo proti té nepatrné možnosti, že si o tom člověku utvoří Potter přesně opačný názor. Obával se, aby se mu nezalíbil. Aby ho plně neztratil.

Znaje totiž svůj život, to peklo, věděl dobře, že se vždy lze propadnout ještě hlouběji.

Vzápětí zjistil, jak ošklivě se nemýlí, když Potterovi střídavě cosi naléhavě vyprávěl a důvěrně šeptal, a posléze Lloydova ruka vklouzla pod Potterův hábit. Nebýt toho, že jej Potter prudce odstrčil a klopýtl zpět, pryč od muže, Severus by mu šel jednu vrazit. A asi by nezůstalo u jedné. Od toho záměru ho vlastně odvedl až Potterův výraz; zčervenalá tvář a odhodlání, zlobou jiskřící oči a moc, která po cestě, jíž kráčel, nadzvedala prach a zvlnila ubrusy na stolech. Působil nebezpečně. Vražedně. Nikdo si nevšiml. Nikdo kromě Severuse. Byla to sotva postřehnutelná, špatně potlačená moc, která ho na kouzelnících tolik přitahovala, a ještě něco navíc, něco osobitě Harryho – divokost, vztek a rozhořčení, které jej vytrhly z letargie. Cokoli. Severus vítal jakoukoli emoci, která to dokáže.

Konečně dorázoval k němu. Zastavil se a pohlédl mu do očí; myslí stále zurčely myšlenky, které si přinesl z parketu a které zjevně souvisely s tím, o čem Lloyd mluvil. „Nabídl mi, že vám ocenění dá, jestli se s ním vyspím, anebo se téhle bandě aspoň zaprodám,“ vyklopil okamžitě, co měl na srdci. „Využili vás. Využili mě.“ A pak, jako by to bylo to nejdůležitější na světě, požádal ho vážně: „Neberte si ji.“

Rozčarování? Deziluze? Pohoršení? Ne. Jen zklamání. Věděl, o co ho Potter žádá. Nechtěl ale příliš? Kdyby se vzdal tohoto ocenění, přenechal by tím své pracně vydobyté místo jiným, méně zkušeným, méně nadaným a méně zainteresovaným kandidátům. Přirozeně bylo na něm, jak se rozhodne, alespoň tolik si Potter uvědomoval.

Jenže… byla to žádost, a Potter nikdy o nic nežádal.

Až teď.

Čekal, co mu odpoví. Co mu měl a mohl odpovědět? Neměl na to co říct. Potter požadoval, aby se zachoval důstojně. Aby odešel a předstíral, že mu na tom nezáleží, protože na těchto lidech nezáleží. Jenže ono záleželo, i když by byl před Potterem a možná vůbec jako první, kdo by chtěl, aby to tak nebylo.

Mrzí mě to,“ splynulo z Potterových rtů.

Podíval se na něj. V jeho překrásných zelených očích se objevila nejistota; nechodí to tak vždy? Měl Severusovi pokazit večer? Nevěděl to už, nepřišel sem s tím vědomím? Neměl ho nechat vychutnat si ten večer, jeho pět minut slávy?

Chyběla jen otázka, zda ho sem za tím účelem nepřivedl, pomyslel si hořce Severus. Zarazilo ho tiché: „Zasloužíte si víc, než vám tady nabízí.“

Věřil tomu, co řekl? Shlédl k němu; mimoděčně jeho pohled znova vyhledal Lloyda a nenávistně ho propaloval, dokud Potter nepřišel s tím svým zasloužíte si víc. „A co to víc má být?“ zeptal se ho. Vážně by rád věděl, co si Potter myslí, že to je, a co si myslí, že udělal nebo způsobil.

Na odpověď se nezmohl.

+

Něco se dělo. Kouzlo, které je svazovalo, jej velice silně upozorňovalo, že je čas znovu potvrdit jejich svazek. Ta naléhavost ho znepokojovala. Musel Pottera vyhledat, nebylo zbytí. Našel ho ve sborovně; bavil se s ostatními profesory, jako by se nechumelilo. Okamžitě k němu přistoupil, sklonil se k němu a zašeptal: „Přijdete dnes večer?“

Žertujete?“ zeptal se ho pohoršeně a pobouřeně se na něj ohlédl. „Proč se mě ptáte tady?“

Možná proto, že to spěchá,“ zaskřípal Severus zuby.

No a? Oni –“

Oni už vědí, co mezi námi je, tak mě napadlo, že by vám mohlo být srdečně jedno, co si myslí nebo říkají,“ ucedil Severus.

Sborovna odložila šálek s klapnutím o podšálek a zatajila dech, aby lépe slyšela.

To není důvod ani omluva, proč ty nechutnosti vytahovat na veřejnosti,“ řekl Potter sice chladně, ale Severus si vzteku za brýlemi moc dobře všiml. Někdy se mu zdálo, že Potterova upjatost konkuruje už jen frigiditě Petúnie.

Vztáhl k Potterovi ruku a dotkl se jí, Potter mu ji rychle vyškubl, postavil se a utekl. Chyba. Po tolika letech chyba. Dlaň brnící po doteku bolela jako spálená, když ji k sobě jako poraněnou stáhl a sbalil ji do pěsti, přitiskl ke hrudi.

Škoda, že ironii nikdo neocení; ani on se jí ještě smát nedokázal, a to zejména proto, že mu znepříjemňovala život.

A v tu chvíli vůbec nezáleželo na tom, že je Potterovo chování pravděpodobně pozůstatek Petúniiny výchovy; v tu chvíli ho Severus divoce nenáviděl.

+

Nenávidím vás,“ řekl udýchaně Harry; kouzlo, které je pojilo, byla krvežíznivá mrcha, která byla obzvlášť citlivá na rozmíšky mezi těmito. Tohle byl několikátý den za sebou, kdy k Severusovi musel. Ubitě spadl vedle něj na postel. Leželi v propleteném vzteklém uzlu zpocených těl, naprosto vyčerpaní.

Tak dost; udělal neočekávaný pohyb – vyskočil z postele, přehodil přes sebe župan a natáhl se pro hůlku na stole. Nevesele se zasmál: „Jistě že to nebude fungovat. Ani nemůže, chcete se mi pomstít. Msta je pro vás důležitější než šance na klidný život,“ konstatoval chladně, když mu docházelo, jakého nepřítele si v Potterovi vypěstoval. „Kdybyste to alespoň dotáhl do konce,“ vydechl jedovatě, „kdybyste aspoň vysvobodil nás oba.“ Nechápal, že mluví o smrti. Myopické oči na něj zmateně mhouřily.

Vysvobodil,“ zopakoval Potter nesoustředěně. „Co ode mě čekáte?“

Účast,“ rozkřikl se na něj Severus, a rychle přinutil hlas ochladnout. „Snahu. Dospělý přístup. Chci, abyste změnil své chování, krucinál!“

Vítejte v mém světě,“ řekl Harry s notnou dávkou zadostiučinění a jeho oči zasvítily. „Já čekal celé dětství, až se vaše chování změní.“

Nadechl se. Zhluboka a dlouze se nadechl, ale zastavil se, když pochopil, proč je svazek urgoval. Potterovi nebylo dobře. Nechtěl s ním spát, ale Severus na tom trval. Navíc se neodvážil po nedávných zkušenostech kouzlo napínat moc dlouho. Ve vnitřnostech jako by se mu převalila cizí entita a mocně zakručela. Odporný mlaskavý zvuk se prodral z útrob; Potter se chytil za podbřišek a nadávil se.

Z postele vyskočil a jen taktak doběhl na toaletu. Severus si matně vzpomínal, že naposledy viděl Pottera jíst ve Velké síni před třemi dny. Podle zavrávorání se mu i motala hlava. I Severusovi se hlava točila; bylo to jako nepřetržitý rámus, který o sobě dával nepřetržitě znát. Neodbytnost tažení, které je k sobě směřovalo, se stupňovala exponenciálně. V tom rámusu, který v mysli měl, se dalo jen těžce učit. O bolesti klínu nemluvě.

Došel k zásobám a vytáhl z nich lektvar, který by Potterovi měl ulevit, a pak mu jej, zahalený v pásem utaženém županu, zanesl do koupelny. Potter byl zhroucený u toaletní mísy, kde stále zvracel. Nevnímal, že mu jedním prstem odsunul pramen vlasů z oka, a vnímal jen matně, že mu pomohl zvednout se z podlahy a dotáhl ho do postele.

Dnes zůstanete tady,“ oznámil mu. „Pohlídám si vás.“

V jedné posteli s vámi? Ani náhodou,“ vyhekl kousavě, připraven ohánět se tím, že jeho vlastní postel je mnohem blíž ošetřovně než ta Severusova. Děsil se, že by spolu usnuli.

Posadím se do křesla,“ uklidnil ho chladně a Potter naštěstí neměl sílu se hádat. Byl slabý a bylo očividné, že je mu zle. Spadl na postel pozpátku a otráveně přes sebe přetáhl prostěradlo. Zavřel oči a snažil se předstírat, že spí, když už se mu nepodařilo usnout doopravdy. Alespoň odpočíval.

Severus čekal, až usne, a přemýšlel. Po několika hodinách neměl jeho dech ke spánku ani o trochu blíž. Potterovy oči se unaveně otevřely, pohlédly na strop, a poté sklouzly k jeho očím zkontrolovat si, zda spí.

Zavládlo ticho, jako by si neměli co říct.

A měli si co říct?

Bude to někdy jiné?“ ta otázka... mu vyklouzla. Sevřel silněji levou ruku a zjistil, že v ní třímá prázdný pohárek. Ten, ze kterého Potter vypil lektvar.

Zavrtěl hlavou; otevřel vyprahlá ústa: „K čemu?“ vypadla z nich zoufale, bezbřeze bezútěšná otázka.

Tak čas tíživě pokračoval dál.

+

Další zdvořilé zamítnutí z ministerstva Pottera zlomilo. Následoval ho do sklepení, kde za nimi praštil dveřmi. Stál u nich se zaťatými pěstmi a pohledem, který Severusovi zabodával do týlu. Otočil se, a tak si mohl vychutnat pohled na Pottera: na čele se mu perlil pot, třásl se a zatínal pěsti. Oči měl přivřené a ústa stažená do tenké čárky. Vnímal, že na sobě Potter cítí tlak. Tlak klouzla, které je přitahovalo k sobě skrze zoufalství a bolest a nutilo je řešit všechny problémy přes postel. Do toho všeho mu vnutil svůj polibek, po němž se Potter cítil ještě zoufaleji. Občas přišly, nevyžádané, nechtěné, nečekané. Výčitky větší než jeden lidský život. Lily. Lily. Tvůj malinký uzlíček, za který jsi položila život, a já ho pravidelně zneucťuji. Konečně přišla i poslední rána: ministerstvo je opět nerozvedlo. I když s tím sám ani nepočítal, věděl, že pro Pottera je to naděje, k níž se celou svou bytostí upíná. Rozumem chápal, že je zoufalý a neví, komu a kam uhnout dřív, teď se však na něj díval vyzývavě, s rukou založenou v boku. Čekal, a Severus nevěděl, na co. „Typické,“ uchechtl se, když bylo ticho příliš dlouhé a Severus se jím nenechal pohnout jako první.

Chcete mi snad něco sdělit?“ zeptal se. Jestli to předtím bylo zoufalství, tak povolený výraz, jiskřící oči a zuřivě se chvějící ruce stále zaťaté v pěst představovaly neovladatelný vztek. Zdálo se, jako by něčím, co řekl, nevědomky drnkl na strunu, jíž Pottera rozzuřil.

Nechci. Pamatujete?“ vyprskl najednou. „My si nesdělujeme informace ani o předstíraných úmrtích, natož názory na rozhodnutí ministerstva. A jako vždy,“ pokročil vpřed, tvář staženou sžíravostí, „je lhostejné, co bych k tomu mohl říct.“

Je mi to líto,“ řekl Severus.

Líto?“ vysmál se mu hlas pokřivený zlostí. „Co přesně je vám líto? Že milujete moji matku? Že musíte spát se mnou? Že vypadám jako James? Že se tak chovám? Že jste mi dal své vzpomínky? Že jste mi lhal? Že jste byl ke mně krutý celý můj život – bezdůvodně? Máte spoustu možností, tak co přesně je vám líto?“

Co přesně?

Všechno…

Mýlíte se,“ řekl. V hrudi se dmula bolest a drala se k hrdlu. Dusila. Poprvé za pět let se Potter dotkl všech bolestivých témat v jedné větě a všechna ta obvinění slyšel Severus poprvé. „Přál jsem si, aby vám to vyšlo.“

Jistě, protože vás tak bolí vidět mě trpět,“ poznamenal sarkasticky.

Bolí? Ne, nebolelo. Stravovalo ho, že se Potterovy touhy tak diametrálně odlišují od jeho, ale bolest.... bolest necítil. Cítil něco hlubšího, neodbytnějšího a možná zoufalejšího.

Tak počkat – co jste to řekl?“ zastavil se Potter a až nyní si Severus uvědomil, že pochoduje, aby rozdýchal vztek. „Aby to vyšlo mně? Jakou úlohu v tom podle vás hrajete asi vy?“

Zajímavá otázka.

Přece chcete to samé, nebo ne?“ Těžko. „Stojím vám v cestě.“ Ne, nestál. „Nenávidíte mě. Pracujeme na tom samém.“ Ne, nepracují. Kousl se do jazyka a mlčel; odmítal se Potterovi přiznat. Nebyla na to vhodná chvíle. Zatnul zuby, oči, pěsti. Nepromluv! „Víte vy vůbec, jak se na mě díváte?“ jeho útočný tón Severuse probral. Věnoval mu úplnou pozornost. „Milujete Lily. Musíte se chtít zbavit mě.“

Opravdu ještě Lily miluje? „Vaše matka pro mě byla většinu života vším,“ připustil.

Tak mi pomozte!“ vyštěkl.

Chcete pomoct?“ zavrčel. „Tady máte pomoc – přestaňte se snažit. Ani já, ani Brumbál, ani všichni skutečně schopní kouzelníci nedokázali kletbu Temného pána zlomit. Přestaňte doufat, že s tím ministerstvo něco zmůže. Nezmohlo by, i kdyby jim to nebylo naprosto lhostejné!“

Přestal se třást. Otřeseně k němu vzhlédl. „Vy se to snažíte sabotovat,“ vyřkl Potter křivé obvinění.

Snažím se pouze otevřít vám oči,“ drtil Severus mezi zuby. „Nebo si myslíte, že jsme si z vás všechny ty roky s Albusem utahovali, když jsme se snažili tu kletbu zlomit?! Že jsme jen tak mrhali časem a úsilím, abychom neuspěli?“

Harry nevděčně vyprskl smíchy: „Poraďte mi, jak to mám poznat? Opět jsem nucen se odvolat na to, že vás vlastně vůbec neznám, tak jak mám k čertu vědět, co jste dělali a nedělali, když se většina těch věcí, jako ostatně celý můj život, odehrála za mými zády?!“

Nějaká výčitka v jeho hlase Severuse upozornila, že je dobrý čas se zeptat: „Co je to, co nám vyčítáte, co vlastně chcete vědět?“

Chci vědět, proč jste mě vynechali,“ vykřikl Potter. Vzpamatoval se. Nadechl: „Celá ta fraška – astronomická věž, Avada, útěk a velký návrat nového ředitele Bradavic. Měli jste to naplánované. Brumbál smrt předstíral, vy jste to věděl. PROČ vynechal mě?“ Severus oněměl; netušil, že si chce promluvit o tomhle! „Neměl na vybranou,“ řekl a Potter si stoupnul. „Musel jste zemřít z vlastní vůle. Nemohl si dovolit zasáhnout, proto se stáhl. Věděl, že by vám nedovolil rozhodnout se. Věděl, že by vás nenechal věštbu naplnit. Musel odejít.“ Vydal se ke dveřím. Ruka se položila na kliku. Neposlouchal. „Rok žil jako ve vězení. Rok sledoval, jak Temný pán přebírá tento svět. Dovedete si představit, jak těžké něco takového je? Sledovat, jak lidé, které znáte, umírají, a vy s tím nemůžete nic dělat? Vinil se z toho, že vám lhal, a já to musel poslouchat. Věděl, že mu to jen tak neodpustíte. Věděl, čeho se dopouští, ale taky věděl, že jedině tak dokážeme Temného pána porazit. Kdyby se nezapřel, lidé by dál umírali. A proto neudělal nic.“ Klika se otočila. Dva skoky mu stačily, aby se dostal k Potterovi, váhou mu dveře vytrhl z ruky, když se o ně zapřel, a chytil ho za ruku, zastavil ho. „Je tohle to, co mu chcete vyčítat? Nebyl dokonalý, ale tohle nedělal pro sebe a vás miloval víc než kohokoli jiného.“

Vám nevadí, že z vás udělal toho špatného, zlého vraha?“

Zadržel dech. „Byla to nezbytná oběť,“ vydechl. A neváhal, protože výsledný efekt viděl: už žádný Temný pán.

Tomu věříte?“ zeptal se Harry pochybovačně.

Věřím Albusi Brumbálovi.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Podle úderů srdce Severus právě uběhl maraton.

Děsí mě lidé, kteří udělají z lásky cokoli,“ pronesl Potter. „Je to jako dělat cokoli pro větší dobro.“ Pohlédl Severusovi do očí; z poznámky nezřetelně poznal chytlavou větu Rity Holoubkové, která na Brumbála kdysi vytáhla všechnu myslitelnou špínu. Nepodobalo se to Brumbálovi, kterého znal, a to ho znal velmi dobře. A nepodobalo se to rozhodně Brumbálovi, kterého znal Potter, ale to mu evidentně nepřekáželo. Připustil, aby do něj zasela semínko pochybnosti. Uvěřil jí.

Dost dobře nerozuměl tomu, proč to na něj zapůsobilo tehdy, ale rozuměl, proč to na něj působí dál. Rezonovalo to s Potterovou představou Brumbála, na něhož se chtěl zlobit. „Máte na něj vztek,“ konstatoval.

Myslíte?“ vysmál se mu.

Máte vztek, protože vám neřekl všechno.“

Mýlíte se. Já se na něj nikdy nezlobil proto, že by mi lhal nebo mě nezahrnul do svých plánů,“ vzhlédl a podíval se Severusovi do očí. „Ublížil mi. Nechal mě myslet si, že jsem o něj přišel. Udělal to, i když věděl, jak moc pro mě znamená. Kdyby mě měl rád z poloviny tak, jako jsem měl rád já jeho, tohle by mi neudělal. Kdyby mu na mně záleželo, nehrál by si se mnou. A vy byste se měl zlobit taky,“ dodal a zabodl mu ukazovák do hrudi, „protože kdyby mu záleželo o trochu víc na lidech než na plánech, nepoštval by mě proti vám, a obzvlášť ne, když věděl, že vás nesnáším od první chvíle, co jsem byl ve vaší hodině, a nenávidím od doby, co umřel Sirius. Šel jsem po vás a on mi vás předhodil. V mých očích z vás udělal nepřítele číslo jedna. Udělal z vás vraha. A vůbec mu to nepřekáželo. A ještě měl tu drzost chtít po vás, abyste mě přesvědčil, že se musím obětovat pro dobro jeho podělaného lidstva. Tak mi řekněte – čeho si mám na něm vážit? Co mi z něj zbylo?“ Dýchal přerývaně, oči byly rozšířené rozrušením. „Domyslel jsem si, že pro něj nejsme tak důležití, jak bych si přál, abychom byli. A zařídil jsem se podle toho. Nikdy jsem mu nevyčítal nic jiného, Snape.“ Jeho zelené oči se na Severuse už nedívaly; dívaly se dopředu, do dálky.

Severus si odkašlal: „Tak proč jeho rozhodnutí vyčítáte mně?“

Vám?!“ z neznámého důvodu spustila v Potterovi ta otázka další vlnu vzteku. „Ne, Snape, ne, vám já nevyčítám jeho rozhodnutí, ale vaše. Chránil jste mě a zároveň mi do očí tvrdil, že vám na mně nezáleží. Mohl jste napravit, co jste udělal, mohl jste o mé matce aspoň mluvit, ale vy jste se rozhodl mě místo toho nenávidět. Tutlal jste ji přede mnou, abyste ji měl pro sebe. Byl bych vás měl rád jako Remuse, místo toho jste rozhodl, že si půjdeme po krku. Jak jste se cítil, když vám řekl, že mě pošlete na smrt, a jak vám bylo, když jste to udělal? Cítil jste uspokojení? Měl jste radost? Ulevilo se vám? Těšil jste se? Bylo vám to jedno? Co jste cítil, Snape? A než mi odpovíte nebo mě zase pošlete do háje, nechte mě vám připomenout, že i když už jsem vyrostl, pořád vypadám jako James a pořád jsem syn Lily, tak co to pro vás znamená?“

Severusovo tělo se ponořilo do ledové vody. Stále viděl, jak se Potter vysvléká a vnořuje do jezera, kam ukryl Nebelvírův meč. Tehdy nepocítil ani záchvěv empatie, že se namočí a pravděpodobně nachladí. Teď ji měl. Připadal si, jako by se do té vody nořil sám, a všechny ty noci, které uzavíral s pečlivě prázdnou myslí, se mu teď vystřelily do obličeje.

Uspokojení? Úleva, lhostejnost? Ne. Udělal s tím tehdy to jediné, co uměl, aby nezešílel. Nebyl ale připravený sdělit pravdu, a tak se uchýlil k cynismu:

O tomhle chcete slyšet pravdu?“ zeptal se zlostně. „Není o čem mluvit! Postavil mě před hotovou věc a já neměl důvod nevyhovět mu. Udělal, co považoval za správné, aby se naplnila věštba a skoncovalo se s Temným pánem. A já mu s tím ze srdce rád pomohl, protože mi bylo srdečně jedno, jak se budete cítit, jediné, co jsem chtěl, byla svoboda. A jediné, čeho jsem se bál, bylo, že plán nevyjde. Tohle jste chtěl vědět?!“ Už když se slyšel, věděl, že to není pravda a že není celá, ale nedokázal zášť, která mu proudila z úst, zastavit. Bylo to tady. Bylo to živé. Bylo to hrozné. Tohle bylo vše, co mohl nabídnout. Prostá, špinavá, nevděčná pravda, za jejíž prostotu se styděl. A teď se bál, bál se, co na to Potter řekne, bál se, že uteče a už o něm víc neuslyší, bál se, že jejich vztah tím doznáním poškodil ještě víc, než už byl. Bál se, že Potter tuhle pravdu nepřijme.

Jenže Potterova ramena se překvapivě uvolnila. Poslouchal. Pak pomalu vydechl a přikývl. Vypadal téměř spokojeně. Klidně. „Děkuju.“

Za co?“

Teď už to můžu nechat být.“

Severus polkl, protože když se k němu Potter otočil zády a vydal se pryč, v Severusovi se něco pohnulo. Něco, co mělo zůstat spát, ale nezůstalo.

Nemohl ho nechat odejít a myslet si tohle.

Nepřemýšlel jsem nad tím.“

Potter se zastavil. Otočil se k němu. Bylo vidě, že skousl; čelist se povážlivě vychýlila a vrátila na místo.

Nemohl jsem přemýšlet nad něčím, co jsem stejně neměl moc ovlivnit. Jediné rozumné řešení bylo nepřipustit si vás k tělu. Vyrazil mi dech, když mi své úmysly oznámil. Ale díky pravidlům, která jsem nastavil od začátku, bylo mnohem snadnější řídit se Albusovým plánem. Neměl jsem k vám žádné pouto. Nemohl jsem mít.“

Proč?“

Sotva zemřela, Albus věděl, že se vrátí, a svěřil mi to. Váš život byl stále v ohrožení; nemohl jsem si dovolit připoutat se k vám. Milovat a ztratit i vás by mě zničilo. Nemohl jsem nad vámi přemýšlet, protože bych se od vás nedokázal odpoutat. Neubránil bych se představám, snům a možnostem. Žil bych z nich, z toho, čím jste a můžete být, čím budete – promítl bych si ji do vás, zbožštěl bych si vás, znamenal byste pro mě mnohem víc než ona a vaši ztrátu bych neunesl. Považte, že navíc uběhla jen chvíle od doby, kdy jsem ztratil ji. Nezasloužil jsem si mít jiného člověka pro sebe a nechtěl jsem nikdy v životě znovu cítit tak obrovskou bolest. Nechtěl jsem nic, co by mi ji připomínalo, než svůj žal a vinu. Nikdy by mě nenapadlo, jak předvídavé rozhodnutí to bylo. Nikdy by mě nenapadlo, že je vás život ohrožen víc než mlhavou možností bitvy s Temným pánem, v níž prohrajete. Nikdy by mě nenapadlo, že vás vyšleme na smrt my. Vážně mi vyrazil dech,“ zopakoval, aby o tomhle Pottera bezvýhradně ujistil. Díval se mu do očí, jak se na něj dívá, a znervózňovalo ho, že v jeho mysli nedokázal nic přečíst. Nebyl jako dřív. Pokud se rozčiloval, bylo snadné ho číst, ale pokud nasadil tenhle chladný, vypočítavý pohled, Severus měl k jeho mysli přístup odepřen.

Tak to bylo. Zklamal Pottera, když ho potřeboval. A teď, když Pottera potřeboval Severus, Potter už nepotřeboval jeho.

Tak to bylo.

+

Bylo to silnější než on; když se tu zprávu dozvěděl, vtrhl do domu Weasleyů a bez pozdravů nebo ohlížení vtrhl do dveří, kolem nichž se shlukovali lidé.

Vážně to udělala.

Ruka jí přepadala přes okraj vany a její tvář byla znachovělá; jako by se styděla. Pohled rozloučení byl slastný a pokojný, odešla ráda. Pomfreyová zatím vymýšlela, jak ji dostat z jedu, v němž se koupala, a Potter ležel pod ní na zemi, tiskl jí ruku jako záchranné lano a jeho tělo se chvělo. Naříkal.

Nikdy nenaříkal.

Přišel si pro něj; sklonil se k němu, oddělil ruku svého manžela a té mrtvoly; chvěla se, když ztratila lano pojící ji se životem, kterou tak křečovitě svírala. Stáhl ji k sobě jako poraněnou. Zabořil tvář do jediné věci, která mohla jeho obličej skrýt.

Podle lidí, kolem kterých procházeli, to udělala v koupelně Ronalda Weasleyho; nejlepšího přítele jejího nikdy ne manžela, další oběť běsnění Temného pána, stejně jako my, stejně jako Brumbál, stejně jako Hermiona Grangerová.

Temný pán nikdy neodchází bez rozloučení, a tak jsme si i my všichni něco odnesli.

+

Nemluvil. Posadil jsem ho u sebe v obývacím pokoji na gauč. Nepronesl slovo ani nevznesl jedinou námitku a odejít se nepokusil. Z očí mu kanuly slzy. Jeho výraz byl prázdný, když se díval před sebe. Nepochybně byl otřesený.

Udělal jsem mu čaj a položil hrnek před něj. Posadil se vedle něho, a on nepromluvil. Otočil se, zatnul mi prsty ledových rukou do ramen a zdusil žalostný výkřik v rameni. Zněl, jako by někdo překrucoval duši zevnitř ven v mučivých bolestech.

Pššš. Zvedl jsem dlaň, položil ji na temeno nepoddajných neupravených vlasů a proklínal den, kdy jsem se narodil. Silou vůle jsem udupával kouzlo příliš tupé, než aby rozeznalo Potterovo rozrušení od hádky, nebo že jsme těsně vedle sebe a ne na kilometry vzdálení, že i v takovou chvíli se probouzí a požaduje po mně Pottera prostřednictvím sebe utěšit; jako by to zrovna ono svedlo. Pššš, semkl jsem víčka a kousl se do rtu.

Proudilo z něj to zděšení, které už dlouho necítil a kterého se děsil – přímo do mě; poznání, že tady ještě jsou lidé, na kterých mu záleží, že ještě má o koho přijít, děs – děs, že se v příštím okamžiku rozplynou úplně všichni, které znal. Obava, že mu to uděláme, jako mu to udělali všichni ti před námi, protože – proč ne?

Neměl jsem na to odpověď, jen chabou snahu o útěchu a vnitřnosti rvoucí pocit, že někdo na světě dokáže cítit takový žal a že ten někdo není zrovna lhostejný mně.

K čemu sis mě to vyvolil, Zmijozele? Vždyť my na tohle nejsme. Jak se tiší žal, který je svou podstatou nenasytný? Jak zmírnit bolest, která nikdy neutichá? Jak sloučit dvě navzájem se míjející entity, které spolu nijak nesouvisí? Život a truchlení. Přísahám bohu, v tu chvíli bych pro něj udělal cokoli, aby to tak nebolelo; zabil bych kohokoli a vrátil mu z mrtvých, kohokoli by si řekl. I kdyby to bylo výměnou za můj život.

Ó, kéž by bylo.

Pro mě však nikdo tak milosrdnou útěchu nemá, a proto musím bojovat sám.

+

Vešel jsem do ložnice. Seděl tam; nahý na mé posteli a přes klín měl přehozenou mou peřinu. Upřené zelené oči mě probodávaly, tak jako já probodával zelené.

Dlužím vám to. Bez vás bych…“ prohlášení neuneslo vlastní tíhu; zlomil se mu hlas.

Jak podivně pokroucený smysl pro spravedlnost; a v můj prospěch k tomu. Jak moc se mi podobal. Jak neatraktivní to na něm bylo. Chladná věcnost, smysl pro čest, ale pokroucenou – ve světě, kde úřadují ďáblové.

Nic mi nedlužíte,“ řekl jsem znechuceně a zamířil do koupelny. Kdy že přesně mi došlo, že tohle není to, co chci? Kdyby mi to nabídl před třemi lety, měsícem, týdnem – nezaváhám a jsem nejšťastnější pozemský červ. Teď tu ten spratek sedí, nabízí se mi a já to nechci? Ne – ne že nechci, nechci to takhle. A v těch nárocích sám sebe nepoznávám. Vybíravost mi nikdy nebyla vlastní. Vešel jsem do koupelny, kde jsem ze sebe shodil veškeré svršky, a zamířil jsem do sprchy.

Do obličeje mi dopadl proud teplé vody, takže jsem se chvíli nemohl nadechnout. Já věděl, že ví, že to bolí, a že i to je jeden z důvodů, proč se mi tak velkoryse nabízí. Nečekal jsem ale, že se dveře koupelny otevřou. Ta debata jejich zavřením skončila, stejně jako odpověď na jeho návrh. Přesto – otevřely se a Potter nebyl o nic víc oblečený než v ložnici, kde jsem ho viděl naposledy. Kráčel mou koupelnou ke mně a jediný znak nervozity, který neprozradilo pevné tělo, odhodlaný krok ani odhodlaný obličej, byly ledové ruce, které se pomalu dotkly krku a jizvy na něm. Pozoroval jsem ho bedlivě a neodvážil se protestovat jediným hlesnutím; pod proudem teplé vody se prsty začaly oteplovat, zpozoroval jsem okrajově a stále sledoval, co udělá dál.

Ruce se o své vůli zvedly a položily se mi na boky. Měl jsem ho v náručí a ostře si uvědomoval, jak mi chybí Potter, z něhož všemi barvami tryská vztek. Bylo těžké udržet hlavu zdviženou, ale těžší by bylo dívat se dolů, k našim klínům. Nevím proč, ale má příčetnost stála a padala s tím, aby se tyto chvíle nestaly trapnými.

Dobře,“ vyslovil Potter pečlivě, což bylo jediné varování, kterého se mi dostalo, než se z mých dlaní ztratila teplá kůže, „počkám na vás v posteli,“ řekl, a znělo to tvrdě a smířeně.

Zvrátil jsem hlavu vstříc dusivé vodě; nemělo smysl oddalovat něco, k čemu budou stejně donuceni, když je Potter tady a je ochotný spolupracovat.

Utáhl jsem kohoutek. Pevně. Pak jsem se vrátil do ložnice a nadzvedl přikrývku.

+

Harryho vztek se manifestoval v neopatrných přírazech, které měly vybouřit jeho zoufalou duši. Ponořený do svých myšlenek nejprve nezaznamenal, že mluvím; chtěl se soustředit na kompletní nic, jenže litanie mumlání ho rušila. Pokračoval v tom samém tempu a k jeho rozčilení přispívalo, že nerozuměl slovům, která jsem mumlal do dlaní. Konečně – konečně jedné řadě porozuměl. „Mrzí mě to.“ Harry přirazil. „Mrzí mě to.“ Přirazil. „Mrzí mě to.“ A znova. A znova. Neustále dokola. Dlaněmi jsem tlačil na víčka a mířil vysoce urážlivými, kostnatými lokty na Potterovu osobu. S dalšími a dalšími přírazy cítil Harry stále silnější podrážděnost, a skrze něj i já, až se konečně vklínil dlaní mezi holou kůži mých loktů a odstrčil mi ruce z obličeje. Skrze hlubokou obavu, že jsem byl přistižen, jsem pohlédl vzhůru.

Vše, co jsem, vše, čím jsem byl, vše, co nikdy nebudu moci být, vším tím se ti skládám k nohám.

Zaklonil jsem hlavu, přivřel víčka, podíval se mu do tváře a viděl… že ani to nestačí.

Pokud člověk dělá špatné věci dobrým lidem, zjistí, že jen máloco je dobré a správné a že k tomu neumí najít cestu, nebo že se mu cesta úmyslně ukrývá. Většina rezignuje. Já nemohl.

Tu možnost jsem odmítl už před lety. Od té doby bloudím.

Kdysi žhavé, vášnivé, divoké živé oči se na mě podívaly s odleskem své dávno zmatnělé slávy, kterou si záviděly, a Potter s hořkým úsměvem a škodolibou radostí poznamenal: „Nic nezmění vaše sebeúcta plazící se přede mnou v prachu. Nenapravíte vůbec nic, když zadupáte svou sebeúctu.“

Tak co pro to mám udělat?“

Já nevím,“ odpověděl bezvýrazně, zdánlivě lhostejně, jedinou pravdu, která existovala. „Ale tohle to není.“

A s tím tudy cesta nevede jsem měl jít hledat dál.

Já šel. Jiná volba nebyla.

Teď jsme tady; zamračený pohled boha pomsty na mě temně a neobměkčeně shlíží. Božstvo války. Jen jediný příraz jsem vynechal litanii omluv, příliš překvapen pohledem Pottera a tím, že mě někdo slyší – překvapen, že to říkám nahlas, a že nejsem v místnosti sám, zahanben, že něco, co jsem sděloval svým dlaním, mám říkat do něčích očí. A pak: „Mrzí mě to,“ vyhekl jsem se zaškobrtnutím, když z mých plic vyrazil Potterův příraz dech. Mrzí.

Litanie pokračovala.

+

Skončili. Potter mechanicky vstal a natáhl si na sebe župan; odkrvené ruce mávaly zemdleně temnou místností a probouzely malé poryvy vzduchu, které se nepříjemně dotýkaly Severusova srdce.

Zůstaňte.“ Co to udělal? Jeho ruka držela Potterovu ruku a po dlouhé době mu zabránila jít. Ani neočekával reakci. Definitivně neočekával, že ho muž poslechne.

Oba museli být unavení, protože když Severus otevřel oči znova, leželo vedle něj tělo v županu. Jeho mysl byla uvláčená a spala by. To nesedí, pomyslel si, proč nespím? Odpověď přišla vzápětí v podobě ztrápeného zaskučení z hrdla jeho manžela. Jemné rty, které nikdy nemohly být kruté, pootevřeny, a čelo nakrčené bolestí.

Vzbuďte se,“ zašeptal. Nedostal odpověď. „Pane Pottere,“ zkusil to znova, ale bolest, která se vydrala z hrdla, byla jen větší.

Nadzvedl se na lokti, naklonil se nad něj a dotkl se jeho potem zvlhlého ramene: „Pane Pottere –“ vyklouzlo mu automaticky, na to se vzpamatoval a zkusil oslovení: „Harry?“

Víčka se rozletěla; krásné zelené oči protnuly tmu intenzivním strachem.

Něco se ti zdá,“ řekl Severus jemně.

Potter polkl. Přikývl. Ležel strnule a přikrývku chytil do obou rukou, přitáhl si ji až ke krku – dítě schovávající se před bubákem. Pak prostě zavřel oči. Neuvolnil se. Sevření nepovolil. Nenapadlo ho odejít.

Neodešel, což Severuse uklidnilo.

Zorientoval se už? „Klid,“ řekl Severus tiše, „budu hned tady,“ a natáhl se, vzal jednu ruku křečovitě svírající podušku do své, přitáhl ji k sobě na polštář a předstíral rozespalost, která ho přiměla učinit toto a poté zavřít oči a pokračovat ve spánku – to alespoň předstíral.

Stálo to spoustu sil, nervů a minut, než se Potter začal uvolňovat, ale postupně se tak stalo. Usnuli společně.

+

Zprvu mozek nechápal, co drží jeho prsty: …žil jsem v přístěnku pod schody a můj život byl… soustředěně pozoroval slady zmuchlaného papíru a místy rozpitý inkoust: …nebyl jsem šťastné dítě, a nejsem šťastný ani teď…přišla mu nějak povědomá ta slova: …až si to přečtete, nelitujte mě. Bylo to vysvobození, vážně., ale jeho mozek byl zamrzlý a nedoceňoval tu ironii, že stejně jako student, který potřebuje zareagovat rychle, aby napravil svou chybu, stejně jako on zpomalil. Obdivoval místo výseků, které na papíře stály, klikyhák, který tvořil písmeno R slova rozloučit se. Dávám vám svolení… stála před ním – před pár momenty – stála před ním a spílala mu, jak to může Harrymu dělat? Vyčítala, že ho nikdy nepodpořil, vyčítala, že je k němu chladný. A on se jí vysmál do tváře. Nikdy jsem nepocítil takové zklamání. Stovky. Stovky malých papírků a velkých papírů, zmuchlané, na každém obdoba téhož. Posázely celý pokoj a soustřeďovaly se kolem odpadkového koše, hořely v krbu. Proč mě nevysvobodí? Odběhl jsem jí jen na chvíli, a teď jí musím přijít vstříc? Přísahal by, že cítí spálený inkoust. Nemožné. Nemám na výběr. Na stole stál hrnek rozpitého mléka. …skočil pod rozjetý vlak… přes opěradlo křesla visel plášť. …železitý pach; koluje nám v krvi, zatímco jemu led. A mně. Nikdy se mu prý nezmínil, že mu na něm záleží, není divu, že se snaží utéct. Miloval… Teď mu to musí vrátit. …a nenáviděl. Řádky, které mu nedávaly sebemenší smysl, zmateně přeskakoval. Slova. On je ten chladný. Prý on! Nikdo si nevšiml, jak se Potter choval k němu.

Ke mně nikdy nechoval nic jiného než zášť. Prý právem.

Jsme dvě entity ztělesňující odtažitost. A nikdo si nás nevšímá.

Většinou.

Srdce se mu velice bolestivě stáhlo a několik vteřin se odmítalo pohnout. Zatmělo se mu před očima, odkrvila se mu hlava i ruce. Papíry v ruce se začaly třást závratnou rychlostí. Pustil je na zem. Všechny, které ještě svíral. Měl dvě nohy, na nichž stál, přestože cítil, že mu někdo bere půdu pod nohama. Kapky potu vyrazily po celém těle bez jediné výjimky. Vyschla mu ústa a srdce naráželo do žeber; pumpovalo krev nezdravě rychle a nepřirozeně na to, že vše ostatní zpomalilo. Tma se odmítala rozestoupit, ale hlava se mu netočila. Rty ho svědily nepřirozenou suchostí. Ztěžka nabíral vzduch do plic, ačkoli zapomněl, k čemu to slouží.

Stalo se to. Konečně se to stalo. Celou druhou, delší polovinu svého mizerného života se bál toho, co se právě teď dělo. Bylo to tady.

Lily. Nejprve zklamal Lily. Nebojoval o ni. Nechal ji umřít. Opustil ji. Nezachránil.

Zapřísahal se, že jejího syna nezklame, i kdyby ho to mělo stát život.

Zklamání. To byl. Zklamání pro svého otce, zklamání pro svou matku, zklamání pro Lily, a konečně zklamal sám sebe, naprosto a neoddiskutovatelně. Pokazil to poslední, co jeho životu dávalo skutečný smysl. Na tom samém místě selhal podruhé, a sice spektakulárně. Nepodařilo se mu ochránit to jediné cenné. Harryho.

Panebože, Lily, odpusť mi. Nikdy jsem nebyl hoden tvého přátelství a nikdy jsem se neměl narodit. Už zase jsem tě zradil, a pokud se někdy potkáme, myslím, že se shodneme na tom, že tahle zrada byla mnohem horší pro nás oba, než ta první.

Konečně tma povolila své sevření a krev se mu vlila do nohou; něco ho postrčilo. Utíkej.

Nepřemýšlel. Poslechl.

+

Hlavou se mu neustále honila dotěrná otázka: Co jsem to provedl? Cynik v něm odpovídal, že nic – to Potter chtěl slyšet pravdu, a pokud dospěl k závěru, že pro všechno kolem něj je jeho život tak nedůležitý, jak mu naznačil, a jak mu všichni opakovaně dokazovali, nebylo divu, že se konečně rozhodl řídit se náznaky, všem vyhovět a odstranit svou existenci. Ta necynická část byla paralyzována strachy. Co udělal, bylo neodpustitelné, a cokoli se stane, vina bude na něm. Měl se zdržet úsudku i pravdy, zvlášť ve stavu, v němž věděl, že po smrti Grangerové Potter je. Bylo to nevhodné. Bude to jeho vina. Zase všechno pokazil. Do Potterova bytu vběhl bez dechu. Připravoval se přeřezávat lano, zacelovat zápěstí, podávat protijed na stovky a tisíce Potterovi nedostupných lektvarů.

Jeho srdce vklouzlo úlevou do žaludku; Potter seděl na křesle před krbem, pravidelně oddechoval a vypadal jako anděl.

Spal.

Zastavil se. A všechno kolem se zastavilo s ním. Bezdeše to na něj čekalo, zatímco se Severus kochal.

Nebylo to najednou a rozhodně to nebylo překvapivé. Cítil potřebu si tuto pravdu připomenout, neboť by se mohlo zdát, že nastala jakási změna v jeho smýšlení. Svádělo to k domněnce o náhlé změně názoru, která ovšem nikdy nenastala. Všechny ty roky, kdy Potter chodil do Bradavic, Severus vášnivě sbíral důvody, proč ho nenávidět, a jedním z nejlepšího a nejprecizněji sestaveného sběratelského okruhu byla Potterova podoba s Jamesem Potterem. Stačilo, aby se nějak pohnul nebo mimoděk učinil gesto či grimasu, jež patrně patřila nějakému jejich předkovi a za niž Potterovi mohli jen málo, a Severus na ni mohl okamžitě ukázat a říct: „Ještě tohle mají společné,“, říct, „A ještě proto ho nenávidím,“, říct: „a proto je Potter stejně nanicovatý, arogantní, tupý a beznadějný, jako byl jeho otec.“ Protože to gesto, slovní obrat, výraz nebo pohyb nemělo nic společného s Lily.

A mezi tím vším částečným, polovičatým pokrytectvím zahníval důvod, proč to všechno Severus dělal, a pro koho.

Přišel konec krutovlády Temného pána, přišlo utrum Severusových polopravd směřujících Potterovým směrem, a spolu s ním přišel neočekávaně i jim vnucený, společný život.

Severus se ocitl v situaci, kdy musel trávit čas ve společnosti někoho, s kým neuměl žít ani vyjít o nic víc než sám se sebou. Z jednoho byli dva. A Severus se musel dívat. A Severus uviděl.

Uviděl hocha, kterému v očích ještě dodnes prosvitla bojovnost; bojovnost nebyla sama o sobě dobrá ani zlá vlastnost, že? Uviděl hocha, který byl přehlédnutelný. Sám o sobě zjevem ani chováním pozornost nevzbuzoval, působil spíš zakřiknutě a ztraceně, i když ne moc. Při ohlédnutí zpátky za tím hochem se zkrátka poznalo, že se jen tak nevzdává a že je docela normální mladý muž, který se nenechá odradit. Ale proč se za ním vlastně ohlížet? Uviděl člověka, kterému stačila jiskra, aby vzplál úctyhodný oheň. Uviděl osobu sužovanou nejednou útrapou, která myslí - stejně jak on - je nejistá - stejně jako on - a nedává to znát - téměř stejně jako on. Oči předbíhaly mysl; uviděl bytost a rozpoznal v ní křehkost, již můžete zranit. To byla pro Severuse novinka. Nebo spíš to, že něco takového vzal vážně. Nikdy předtím se nesetkal s takovou potřebou, s takovou směsicí rozčilení a potřeby ochraňovat, jakou si připouštěl u Pottera.

Uviděl tvář, která nepatřila Lily a nepatřila ani Jamesovi.

Každý jeden den se vzbouzel s maličkostí na mysli: Potterovy brýle jsou kulaté. Potterovy brýle jsou už zase slepené páskou. Lůžko pod Potterovým nehtem zčernalo; asi mu na prst něco spadlo. Potter si dnes vzal jiný hábit, než celý týden nosil; asi si nechce připomínat, že dnes bude se mnou. Potter má kruhy pod očima. Potter zhubl. Potter je odtažitější. Desky Potterovy přípravy se musely před nedávnem rozpadnout; jsou neutěšeně neseskládané a rohy potlučené, hrany roztřepené. Potter asi nespal. Potterovy oči jsou jakoby ponořené do vody. Potterovy oči jsou rudé. Brečel Potter? Zmijozelové Potterovi připravili těžký den - Potter má zase ruku v rozcuchaných černých vlasech. Potter si kouše spodní ret - to znamená, že Pohár letos opět vyhrají Nebelvírové. Kosti Potterovy ruky si nezadají s Lilyinými kostmi; když jeho ruka přepadá únavou přes opěrku křesla, v krbu plápolá oheň a teplo uspává, vypadá jeho ruka přesně jako její, tvarem i délkou, jemností; je v pořádku, aby muž jeho věku byl tak drobný?

Zase přemýšlí o nás; v očích má vzdálený výraz.

Každý den. Každý den se desítky a stovky poznatků skládaly v obraz Harryho Pottera na jeho mysli, každý den obtěžovaly jeho mysl s porozuměním a zapamatováním jednoho maličkého detailu - nebo sta - aby se Severus jednoho dne probudil naštvaný; bojovný; rezignovaný; smířený; zvědavý; natěšený; nadšený; nedočkavý; živý; prahnoucí vyzvědět nový detail proti své vůli i přesvědčený, prahnoucí přidat díl do své skládačky, kterou začal neuvědoměle jeho mozek stavět, aby se dozvěděl něco nového o předmětu, o němž kdysi nechtěl vědět vůbec nic a který ho podvědomě začal fascinovat přes svou obyčejnost, všednost, nemimořádnost až fádnost: díl do skládačky Harry Potter. Z toho, co pro něj kdysi byla hrouda hlíny, dnes doloval diamant. A úspěšně, podle reakcí jeho mozku na Pottera. Každý den se tvořila neviditelná pouta mezi nimi. Každý den se stávala silnějšími a nabalovala na sebe další. Severus to věděl, celou tu dobu to věděl, vždyť bože, byl při tom! Proto když se jednoho dne vzbudil, nezjistil zčistajasna, že k Harrymu Potterovi něco cítí. Vůbec ne, tomu byl dalek. Jednoho dne se však probudil a na základě veškerého sebraného materiálu se rozhodl. A to rozhodnutí, k němuž člověk po jednotlivostech dospívá, znělo, že se podle všeho do Harryho Pottera zamiloval.

A jako správná zamilovanost mu i tato, stejně jako ta před lety do Lily, způsobila bolest. Protože…Severus byl fyzicky i duševně neuzpůsoben milovat a všechno tomu podobné se kolem něj vždy jen pokazilo. A navíc - co je to zamilování bez neopětovanosti a bez neštěstí? Takovým pohrdal, neboť nemělo valného smyslu a nemuselo zdolat překážky a o nic neusilovalo, ani nemuselo nic přestát, nic - jako neštěstí druhých. Nic. Bylo nezkušené a hloupé, plytké a hodné úpadku v zapomnění.

Člověku by se mělo ulevit, když k něčemu dospěje; boj, který k tomuto vrcholu vede, ustane. Zbude pravda, základna, na níž se bude stavět dál. Avšak je jedna výjimka, a tou výjimkou je dospět k tomu, že se člověk do někoho zamiloval, a tak i Severusovi vychutnání si pokoření této hory a konec tohoto boje zhořkl matnou vidinou na poušť nekonečných útrap. Bylo to doznání se k hříchům a propustka pro pobyt v pekle, zabaleno do podušek muk. A muka – to byla. Vždyť Potter ho nenáviděl. Takové dny se počítají na nádechy. Zvlášť když si za nenávist může člověk sám. Na nádechy, protože každý jeden řeže a pálí.

Svým způsobem se tato muka počítala po nesmírnostech oproti těm, která zažíval s Lily - ta muka byla sladká. Tahle jen bolela, hořkla a čpěla.

Upamatoval se na tu křehkost – nebo ji na ni upozornil Potter – když jej teď viděl u ohně spát. Vrátil se domů v zajetí zuřivého vzteku a obavy, ale zpomalil a zastavil se, přese všechnu potřebu křičet a vychovávat zastavil.

Promítl si snad celý svůj život, když Pottera v křesle viděl klimbat, s rukou přepadlou přes opěrku, v křesle před krbem, který místnost přetopil. Žije. Žádnou hloupost neudělal. Normálně by se neohlížel a začal křičet. Teď jen stál a říkal, že na kázání bude dost času zítra. Samou bezmocí mohl jen ochutnat to blaho, že žije. Žije a je jeho, pořád je jeho. Dolehla na něj všechna ta léty nastřádaná, nepochopitelná surovost citu, který se zdráhal z dobrého důvodu pojmenovat, neboť co se neskrývá v nepojmenovatelnosti, je snáze zesměšnitelné a zdevalvovatelné, natož aby se k němu hlásil.

Cit se k němu však nyní hlásil sám.

Přistoupil měkkými kroky až k Potterovi. Přišel sem s chutí vtlouct do něj rozum; popadnout ho za bok a za zátylek, trhnout s ním k sobě a vnutit se mu – protože kolik hříchů na něm už napáchal, že by se tento další poznal nebo počítal? Jak by se mohl opovážit hloupost, kdyby věděl, jak je zbožňován? Zbožšťován někým tady, na zemi, vedle něj?

Avšak krutosti a surovosti se dopustit při tom pohledu nemohl. Viděl, jak Potterovi stín se světlem tančí po tváři; viděl hocha dokonale přehlédnutelného, zrozeného pro přehlížení a nepochopení, schopného provokovat i utišit. Dokonalého, křehkého, pevného, celistvého a proti své vůli svým způsobem jeho. Ať už se to vzalo z kterékoli strany. Ať už se něha k němu brala odkudkoli. Musel přijít. Musel být přemožen. Musel pokleknout na koleno, vzít vláčnou ruku do své a pozoruje, zda Potter stále spí, jemně se jí dotknout rty, jako by jimi chtěl utřít smítko prachu.

Protože tak to bylo dáno silami mocnějšími než člověk.

Slepá vášeň a oddanost nahradily dominanci a pohrdání,“ vyčetl mu kdysi, „jak bych si vás mohl vážit, když vás ani neznám?“chladné oči pozorně sledovaly jeho. „Proč to není láska a proč nemůže být vroucí?“

Zastihl ho tehdy, jak se z polibku na hřbet ruky stala jako proud dravá síla, jež obrátila jeho dlaň vzhůru a vtiskala chlemtavé uslintané rty do dlaní a na zápěstí, výš a výš. Jen ta tichá urážlivá výtka Severuse zastavila.

K některým změnám se má ubírat v tichu. Některé cirkus nesnesou.

Mají to být do další věčnosti muka s tebou, Harry Pottere?

Tak ať.

Svůj osud přijímám.

Sjel dlaní níž, aby ji nechal ze svých prstů vyklouznout a Potterův odpočinek mohl plynule pokračovat; jeho ruka byla zastavena, sevřena.

Strnul – lekl se – trhl rukou vzad; chtěl nevítanému kontaktu uhnout dřív, než se Harry plně probudí a uvědomí si, co se děje. Harry nemá jeho doteky rád.

Stiskl.

Neodcházej.

V zelených očích svítilo světlo. A doutnal žár. Přívětivost rozevřela náruč.

Trest skončil.

Jsem doma.

03.11.2016 15:58:40
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one