Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Ulice, lampy a jiné memoáry prince dvojí krve

Další chuťovka nárazovka. Bylo to inspirací, která mne pohltila… snad taky touha trošilinku poučovat… Severus Snape jako stopa svého já kráčí po krocích, které udělal za živa a sleduje své studenty, aby jim třeba časem poradil. Studenty, kteří ve svém životě udělali pár chyb. Kdo ne?

Dobrá… I přesto, že vím, že si Kaya, zlatíčko, čeká na Život, tu příští kapitolu jsem se rozhodla věnovat po dlouhé době zase všem… (a tomu, jež vymyslel rating >:Đ)

Doufám, že si vzpomenu, že příští – tu DALŠÍ – kapitolku má zarezervovanou Kaya. :D Teď ale k povídce –

věnování. Nejdřív bylo tělo – opravdový důvod, který mne napadl jako první a tedy je stěžejní – je ten, že mám pocit, že človíček, jemuž patří věnování, nebyl plně doceněn ale hlavně – že to mrzí jeho samotného. Až další důvod je ten ,,rozptylovací” a že držím pěsti, aby to dopadlo…

Kys, aby jí už nemuselo být smutno/líto, že je v té a té řadě, na konci či na začátku… :)

Only for you.

P.S. (* představte si za tím COKOLI jiného, než co se za tím pojmem skrývává… Jsem to dala číst hlavní rejpalce, a ta řekla, že ji právě tohle hrozně na tom textu štve a že je to pitomost. I kdybyste si to měly/i přeložit doslovně… PROSÍMVÁS… už mi to nekažte i Vy. :D

Když pouliční lampa v noci zabliká,

tak já kam vítr tam plášť. *)

Procházím temnou ulicí, tam, odkud jsem pocházel prve. Vidím jen okna a za nimi – ach, Merline! – tolik touhy, snahy, péče.

Chuti spravit, co už nespraví. Slepit, co je na střepy.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

občas je lituji, lidé…

Ale oni nevědí, že ztrácí se tím čas. Nebo vědět nechtějí, to je na nich zas. Ubránit se pocitu však nemohu.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

vidím zas a znova zášť.

Pomine? Nepomine?

Slepými uličkami procházím se rád. Připomíná mi to sad. A rajčata, co kradl jsem pro ni.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

přestávám se bát.

Noci odevzdám, co sám nemám; a kdybych měl?

Vidělo by se, nevím sám…

Ne jen to však vídám rád. Vzpomíná si na ten hrad. A na lidi, co dostihnout se snaží zmařená svá léta. Nemají ponětí, že čas si tím jen krátí a zlé a špatné nenavrátí. Povědět jim to teď ale, bylo by tak marné, jako chytat sníh do dlaní. Nemůžeš nevyzkoušet. Nedáš na rady. To si musíš prožít sám.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

mám chuť jít za těmi, jež jsem znal.

A bez rozdílů - přátelé či nepřátelé.

Přinesl bych biograf a přehrál jim životy,

o nichž ani nevědí, že je vlastní.

 

Pokouším se tady psát a rady dávat, vím, nestojíte o ně. Ani oni ne. Je to chyba? Mám jim co vyčítat? Ne, ne, ne a ne…

Kdyby snad, nebyla by to nechuť poslouchat. Ale marná snaha prodlévat, kde už o ně nestojí. Ba ani v neděli se nezlepší to tiché tápání přes pole ke kostelu.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

zapomenu budíka.

Naschvál, jenom tak…

Tik, tak, tik, tak, tik.

Stejně to nepomůže.

Nejraději plížím se ulicí, na hony daleko vonící, kde nemá přístup nikdo. Dokonce ani plačící. Před vraty.

Svatá ty prostoto, jak jen si nalhávají vysněný svůj ráj.

Já jim však nemůžu pomoci břemeno nesoucí jejich vést.

Vím, jak to dopadne. Listí a sníh nesmete, co je zde prokleté, jen milosrdný čas jim pomůže.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

bloudívám ulicí staříka,

jež slzy své drahocenné,

nechává stéct.

Pochopil.

Otázkou zůstává – je pravda, že nemohu? Nebo kdybych směl, neudělal bych to stejně? Říct jim, co je čeká… proč krutý tak bych byl a třeba i zbytečně?

Někdy se vyřeší tichým mlčením, jindy hádkou zase, co pokazilo se. Někdy je lepší to pro děti a rodinu přetrpět. Někdy, když vám za to stojí.

Nedá se netrpět. Nejde vyléčit se z ran. Dá se s nimi smířit. Co však zůstane nadále je pachuť a hořkost. Vzpomenete si, až zůstanete sami, že byla a neopustila vás ani s léty.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

mívám zlý pocit.

Budu muset k posledním,

kam jsem se doteď neodvážil jít?

Smířlivost odvěká, co dělá člověka, neopustila nás, nezradila. Balady vyprávět, o tom je celý svět, jen já to neviděl.

Nebo epitaf? Podivil bych se.

A že mě nemá rád, půjdu tam snad, a budu just dívat se, jak se zaváže, že mi to ukáže.

I přesto, že mě to trápit nemusí.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

neznal jsem člověka,

jež stejný osud bude mít.

Já vám tu povídám,

nepřeji si sám,

za celý svět

vidět.

Někdy se nestává, lásko, ty bolavá, že drahokam je snadné snést. Však ty jsi již veliká, dospělá, vyrovnáš se s tím lehčeji. Vidět i v cizím okně růže kvést, když tobě již uvadá.

Někdo se postará, že láska zůstává, když nejsou pro ni podmínky. Má ji rád velice, nesejde na výjimce, je přece tady – jsi to ty, ty, ty a ty.

Když pouliční lampa v noci zabliká,

přemítám.

Měl jsem to udělat?

Měl bys mě o to míň rád?

Povaha zřejmá to,

co láska nesnese,

hrdost ti ubrala,

přidala na odvaze.

Bojuj si, rytíři,

za to co spráné jest!

Kulatý stůl,

hrany si omývá,

cos viděl z dáli,

dnes

po ruce máš.

A já?

Do béžového kabátu,

ruce si zabalím,

tělo z hedvábí,

klobouk ze srsti,

přece i nemyslíš,

pošetilče,

že si mě zabavíš?

Mě se už nezbavíš.

Odejdu do mlhy

a z té se vátím,

podívat se na druhy,

které jsem ztratil.

I ty jsi,

nepříteli milý,

vítaným rozptýlením.

Dívám se na domy i dovnitř… Potterovy, Weasleyovy… Jsou šťastní? Podvádí se, hádají. Ubližují. Vědí? Nevědí? Tak relativní – nelžu jim, jen mlčím ze své temnoty a jsem pokorně rád, že slýchávat je smím. Alespoň útržky. Než se zas zhádají, a v noci v posteli, budou se snažiti dohnat čas. Nedoženou – ztrácí ho tím.

Noci pak probdělé, zadělají si z postele na další hádku.

Nesmí mi věřit ni, že pro ně přichystám vřelé uvítání po smrti. Oni to nevědí, to je to prokletí – pro jiné věčnost, pro mě pár chvil.

Černým jsem andělem, bez povolení k zásahu, bez křídel, svatozáře.

A proč by věděli, co přijde po smrti? Co by z toho měli?

Já pouze jedno vím, až se ke mne připojí, bude líp. Jim ale též.

Když pouliční lampa v noci nebliká,

mám rázem nápady.

Ty se neztratí

jen tvým sténáním.

Představa bizardní?

Počítej vteřiny,

než se zas navrátím.

Smrt říkáš?

Špatně díš,

Nesmíš věřit.

Jen ten krásný – můj –

starý známý…

11.06.2008 21:29:05
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one