Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


To se zas něco povedlo. *výchlam* Děkuji za komentáře.
Všimli jste si, kolik lidí podléhá tomu jevu? Alespoň v poslední době ano. Začíná to od školky: ,,Jé! Ten slon je ale pěkný! Neviděla jsem tak pěkného slona.“ Ve škole se to zhoršuje: ,,Ty máš ale pěknou mikinu!“, ,,Tobě ta mikina ale sluší!“, ,,Ty máš ale pěkné vlasy.“ V práci se... tento jev ustaluje. Všichni se honí za tím, jak kdo vypadá. ,,Máš pěné boty.“, ,,Takové nohy bych chtěla mít.“, ,,To tvé sako - taky bych si nějaké pořídila.“, ,,Tobě to sluší.“, ,,Kolik ti je? Vypadáš na dvacet/třicet/padesát.“...
To, čemu lidé propadají bezmezně, aniž si to uvědomují, ten pocit se jim vkrádá do duše - existuje na to jedno krásné slovíčko - marnivost.
Vysvětlete mi ale, proč si ani jeden z těch, kteří kouzlu své vlastní krásy propadli, neuvědomí, že vzhled se mění dnes a denně? Když jsme malí, dospíváme, tím, že dospíváme, vlastně stárneme. Ani jeden den nevypadáme přesně stejně. Teď se zamysleme - co je na kráse, která může každým dnem zmizet buď samovolným, přirozeným vytrácením se, nebo...? Stárneme a naše schránka nikdy nebude to, co byla včera. Už možná tušíte, proč je tak důležité udržet si nikoli fyzickou krásu ale charakter...? Povahu...? Něco, čemu my, optimisté, říkáme duše...?


-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Rozbíjení částí světa


,,Harry NEPATŘÍ do vězení! Pusťte ho,“ dívala se Minerva na Harryho skrze okno, kterým je ale Harry vidět nemohl.
,,Nemohu,“ odvětil vrchní vyšetřovatel.
,,Proč? Nemá nic společného s…“
,,Já vím,“ povzdechl vyšetřovatel a zamířil k oknu na chodbě.
,,Pane vyšetřovateli,“ přistoupila k němu Hermiona, ,,zabil vy-víte-koho. Jak ho můžete držet ve vězení – kam ani nepatří?“
Vyšetřovatel se na Hermionu podíval, pohledem zalétl k McGonagallové, jejíž touha se viditelně trhala na touhu přijít k Hermioně a vyšetřovateli a na touhu zůstat dívat se na Harryho.
,,Pro Merlina,“ vykřikla Minerva, ,,vždyť je to oblíbenec Albuse Brumbála! Vyvolený! Vy všichni…“
,,Neradil bych vám se vyjadřovat,“ upozornil ji předem vyšetřovatel, čímž ji zastavil, ,,vaše smělé cíle z vás nakonec udělají druhé Brumbály, dámy. Jste…“ rozhlédl se okolo, nakonec podrážděně povzdechl a zadíval se naléhavě do Hermioniných očí, ,,podívejte, jste na tom všichni špatně. Ministr rozhodl, že všichni chovající se divně po poražení… HO… zůstanou ve vazbě.“
,,Ale to už dávno nemůže být vyšetřovací vazba,“ vykřikla navztekaně Hermiona. Vyšetřovatel ji vzal za ruku zatáhl ji za jedny z dveří, McGonagallová byla v mžiku u nich.
,,Harry sem nepatří – víte to,“ naléhala Miona.
,,To je moc pěkné, ale to musíte dokázat,“ řekl ji vyšetřovatel.
,,Podívejte,“ ozvala se McGonagallová, ,,Harry buď odejde nebo bude přemístěn ke Svatému Mungovi, ale TADY nezůstane,“ řekla nebojácně a vzala Hermionu za ruku, odvlekla ji ke dveřím.
,,Madam,“ ozval se ještě vyšetřovatel, ,,jak myslíte. Ale měli byste si ujasnit, co je pro vás důležitější. Je chvalitebné stavět nové Bradavice, ale mějte na paměti, že to schválil ministr – ten samý, který vám může začít dělat kdykoli potíže. Panu Potterovi je to jedno, kde je. Ale vy ještě žijete, tak…“ vyšetřovatel se smutně a zoufale usmál, ,,oni ho nepustí. Je to příliš nebezpečné, on je příliš nebezpečný. Vzdejte to, dokud jste nic neztratili. Pan Potter má příliš mnoho informací a… oni ho nenechají jít. Pusťte… pusťte ho z hlavy,“ zabodl se do nich očima. Hermiona byla nešťastná, ale zdálo se, že má míň zarputilosti než její starší společnice.
Odešly.

!-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-!
Kde jste, bláznivá léta?


Trvalo to pak několik let, než se se Severusem znova střetli. Harry se až musel smát, v jak podivné situaci.

Měl úkol, jako bystrozor. Vyškolili ho na rabína a on už druhým rokem rabínem byl. A sledoval. Do toho mu jednoho slunečného dne vpadl Severus. Do synagogy!

Věděl, že se do ní od doby jeho studií na škole Severus nevrátil. Zvláštní - být zase v Británii. Tušil, že s největší pravděpodobností je Severus poblíž. Domníval se ovšem, že když viděl, že se o sebe Harry dokáže postarat... že je stále na jednom místě... Myslel si, že odešel. Už tak dlouho ho necítil. Vedle sebe, poblíž... jako by se vypařil. A on se najednou objeví - celý on.

,,Myslel jsem, že už se neuvidíme,“ usmál se Harry nad šálkem vařící tekutiny.
,,Myslel jsem, že vás nikdy neuvidím v tomhle oblečení,“ pronesl Severus pohrdavě. Přejel pohledem po celé restauraci, v níž seděli.

,,Jak to vypadá s vy-víte-kým?“
,,Měl bych se spíš zeptat já, nemyslíte?“ zeptal se Severus ledově.
,,Mohl byste,“ pokrčil Harry rameny, ,,ale moc byste se toho nedozvěděl. Nemám totiž zdání, kde je. Nehlídám ho - mám na starosti...“
,,Předně, Pottere --,“ přerušilo ho Harryho prudké zasyčení: ,,Neříkejte mi tak!“ a že to byl příkaz, o tom nebylo sporu.

,,Dobrá, rabíne...“
,,Jamesi bude stačit,“ viděl, jak se Severusovy planoucí oči nechutí zúžily.
,,Nic lepšího vás nenapadlo? Neodpovídejte. Předně, rabíne, máte na starosti právě vy-víte-koho. O tom žádná. Dobrovolně se necháváte zotročovat a...“
,,To vás až po skoro dvou letech dopálilo?“ pozvedl Harry klidně obočí.

,,Buďte rád, že ještě stále máte někoho, kdo vám ukáže, co děláte špatně,“ ohradil se zostra Severus.
,,Mám být rád, že mě někdo ve třiceti hlídá?“ podivil se Harry. ,,Zaplatím,“ obrátil se na servírku.
Severus se ostře nadechl a měl na rtech ,Pottere‘, ale uvědomil si, že to vykřiknout nemůže, tak z nedostatku jiné volby chytil Harryho předloktí a donutil ho znova se posadit.
,,Děláte chybu. Neodpustitelnou, když setrváváte na místě. Čekáte na Něho snad? Myslíte, že přijde a ukončí to? Tohle si všichni ti vaši kamarádíčci zasloužili?“

I Harryho oči ztvrdly: ,,O tomhle vůbec nic nevíte. Tak se do toho nepleťte.“
,,Kolik myslíte, že bych za každé takové vyhlášení dostal? Tak třeba jen od vás? A víte co? Dost. Dost! Stále se domníváte, že jediní, kdo na tomhle světě dělá správné rozhodnutí, jste vy a ta vaše sova. Neuznáte autoritu a ani se neobtěžujete poznat, kdy děláte opravdovou životní chybu.“
,,Když dovolíte, je to má věc...“
,,Když dovolíte - NENÍ! Je od vás víc než pošetilé myslet si to po tom, co jsem se kvůli vám vzdal svého života.“
,,Nežádal jsem vás o to, co si pamatuji,“ odsekl Harry.
,,To je příliš pohodlné prohlášení, nemyslíte?“ zavrčel Severus nevraživě. Podrážděně Harryho sledoval.
,,Nemyslím,“ Harry vstal a hodil servírce peníze.

Snad si nemyslí, že od tohoto rozhovoru uteče?! mihlo se Severusovi hlavou. To už byl Harry přes ulici a mířil zpět do synagogy. Severus - i on servírce hodil peníze - mu v patách.

,,Nenalháváš si, doufám, že tě nechám odejít?“
,,Odkdy tykání, Severusi?“
,,Od doby, co tě, Pottere, mám plné zuby,“ a přesto se neodvážil Harryho příjmení říct sotva víc nahlas než zlostné zasyknutí.
,,To jest odjakživa, takže to znamená, že je to vlastně úplně jedno,“ prohlásil Harry, mířící neodvratně zpět k synagoze.

,,Co není jedno, je čas - kdy odejdeš?“ naléhal Severus, srovnal s Harrym krok už dávno, a tak teď jen zlostně supěl Harrymu naprosto přesně po boku.
,,Až splním úkol,“ odsekl Harry.
,,Kdy to bude?“ dorážel Severus.
,,To nevím,“ zavrčel Harry.
,,Měl by sis to rozmyslet, rabíne, dřív, než tě začne hledat. Kdy?“
,,Nevím to,“ zasupěl Harry, kterému evidentně docházel dech, ne však zlost.
,,Umírají lidé! Ty mi tady před andělíčky do očí tvrdíš, že nevíš?! TAK KDY?!“
,,ŘEKL JSEM -- nevím,“ a s tím rozrazil dveře od synagogy.

Pokud snad doufal - bláhově - že se Severus vzdá, mýlil se ošklivěji, než si dokázal představit. Severus vtrhl - o něco později, ne však méně divoce - dovnitř s tváří kamennou, vážnou. Odhodlanou.

Zástupy lavic osvětlovalo sluneční světlo, které sem proudilo z okna. Nikdo nebyl v místnosti. Nikdo je nesledoval. Jen oni dva. Sami. Nádech červené a zlaté kolem nich. Svět se zastavil...

Člověk si musel na toho chlapa zvyknout. I většina lidí od přírody ráda sladké. Někdo, komu by Harry skutečně věřil to, že od přírody rád hořké, je Severus - ale je jeden z milionu.
Pak jsou tací, co si dobrovolně přivyknou na hořké a časem zjistí, co na něm skutečně je. Je to to poznávání do hloubky, kterým se spousta lidí neobtěžuje.
Harry se obtěžoval.
Nebo jako to, že od přírody miloval oblá písmenka. Věděl to, nebránil se tomu.
Jenže pak začal poznávat Severuse, začal - Merlin ví, co ho to popadlo - studovat Severusův rukopis plný ostrých písmenek železné pravidelnosti. Jak po čase zjistil, ostrá písmena se mu protivila sama o sobě, ale jakmile někde viděl Severusovo písmo, pousmál se. Písmenka mu přinesla klid, vyrovnanost. Snesla ho ze snění do reality - ale proti všem očekáváním to nevadilo.
Časem si na ostrá písmena zvykl jako na smrt. Přijímal je tiše, pokorně. Oblíbil si je. Jako si oblíbil bylinkový čaj - čím víc hořký, tím lépe.
Severus miloval stát pevně nohama na zemi, realista jeden, a tak to začal mít rád i Harry.

... a pak Severus přešel pár ráznými kroky přes místnost doprostřed. Tam, kde stál Harry jako solný sloup.
Chytil ho jednou rukou, kterou obtočil jeho boky, druhou si přitáhl jeho hlavu. I přes zimu venku měl teplé ruce. Dlaň na Harryho tváři, svérázně ho políbil.

Harry, opřený o lavici za sebou, pečlivě studující Severusovy pohyby těsně před tím, než to udělal, věděl, co zamýšlí. Ale přece neudělal pohyb proti tomu činu. Jen aby se dozvěděl, jestli to opravdu nakonec udělá.

Udělal!

Udělal to nehledě na to, že sem mohl někdo přijít, nehledě na Harryho a jeho vlastní ohrožení... nehledě na nesprávnost, nevhodnost jeho momentálního chování. Udělal to.

To, kam tohle všechno směřuje, si Harry uvědomil dost pozdě. Ve chvíli, kdy málem posunuli celou lavici o pár stop dál - to jak se Harry stále jednou rukou držel něčeho pevného na tomhle světě a v nestřežené chvíli se o to něco opřel. Nedokázal pokračovat a přitom se toho pocitu nedokázal vzdát a tak udělal alespoň něco přijatelného. Chytil Severusův kabát a táhl ho ke dveřím.

Neuvěřitelné, jak ten muž voněl, jak chutnal. Co mu to říkalo, když ho poučoval, kázal mu... když řekl, že ho potřebuje, Harry neměl důvod nevěřit mu, když řekl, že se pomilují... on nemohl říct ne. I když, pravda, jen sotva to chápal.

!-_-! !-_-! !-_-!


,,Odcházíš?“ zeptal se a snažil se potlačit zklamání, které by z té jednoduché otázky mohlo vzejít na povrch.
,,Není vhodné, abych tu zůstával déle než je nutné,“ zapínal si Severus knoflíčky u rukávů.
Harry přikývl. Bylo mu smutno z toho, že on se může vzdát v Severusovu jménu všeho, ale že jeho... ani nevěděl, jak ho nazvat... mu nedá ani hodinu rozhovoru.
,,Jistě,“ odvětil a sám posbíral své věci z hotelového pokoje. Odešel do koupelny, kde se osprchoval a oblékl.
Vyšel z ní a jaké bylo jeho překvapení, že ho Severusův pohled provázel.

Vyčkávavě se opíral o křeslo, studoval Harryho vzhled a čekal klidně a smířeně.
,,Nebudeš mi dělat scény, že ne?“ zeptal se Severus napůl žertem, ale napjatě čekal odpověď a to samo o sobě bylo jasným znamením, že si legraci nedělá.

Harry se zmohl jen na zavrtění hlavou: ,,Čekáš tu na mě? ?“ zeptal se Harry způsobem, o kterém nebylo třeba váhat - pobavená nevěřícná opovržlivost.

,,Nezlobíš se?“ zeptal se Severus.
,,Mám důvod?“ odvětil Harry. ,,Vše, co jsem udělal - vše jsem dělal dobrovolně a tak za to taky nesu plnou zodpovědnost,“ co už nedodal, byl povzdech o tom, co mu taky zbývá...? Nepomohlo by, kdyby svalil byť i jen sebemenší vinu na Severuse - například z toho, že to neproběhlo podle očekávání. Nic by to nezměnilo a být mučedníkem bylo tak morbidně naplňující. Navíc... zcela samolibě - líbilo se mu to a zopakoval by si to. Ne nutně, ne za každou cenu, ale zopakoval.

,,Urazil jsem tě?“
,,Snažíš se omluvit se mi? Ne? Tak už se raději neptej,“ řekl Harry způsobem nechej-si-ty-kecy. Prošel kolem Severuse ven. Ven do zimy. Ven i s vědomím, že už by se se Severusem nemusel nikdy vidět.

!-_-! !-_-! !-_-!


Jen pár dnů uběhlo, než se Harry dopátral toho, co potřeboval. A on se dopátral.

Poslali ho na další misi. Prasinky. A on měl být obchodník v nějakém obchodu - s přísadami do lektvarů.

Opravdu se těšil, že tady Severuse potká. Musel ho potkat tam, kde je to pro něj jako pro rybu voda. Musel!

Přesto to trvalo dalších několik let, než se zase střetli. Léta!

Když se měl rozhodnout, tehdy, když k němu do obchodu přišla Ginny, krásná a laskavá. Co mohl ztratit? Nic neměl. Věděl, že nic nemá.

Ginny byla stéle krásná. Měla ho pořád ráda. Neváhal, když ji žádal o ruku. Merlin věděl, že toho ani jednou v životě nezalitoval. Tohoto ne.

Vzali se. Měli krásnou, skromnou svatbu. Harry měl dál svůj obchod. Vše běželo dál.

Poznával nové lidi, střetával se se starými známými. Prodával přísady do lektvarů. Oh, Merline, jak se k tomuhle dostal? Jak je možné, že existoval? U lektvarů? Kolem lektvarů? V lektvarech? A měl to rád - obchodování s lektvary. Tedy obchodování spíše než lektvary. Zalíbilo se mu... to... i když to svým způsobem znamenalo bystrozorskou degradaci. Konečně trocha klidu.

Klidu, který měl v brzku pominout.

__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__
Výměna názorů a následky


,,Jak jsme se, pro Merlina, k tomuhle dostali?“ spráskla ruce Lily Potterová.
,,Tak, že bychom měli říct pravdu, Lily. Harry by ji měl znát,“ naléhal Severus.

Harry se přiblížil ke dveřím neschopen se od konverzace odtrhnout, nechopen ji přerušit a dát o sobě vědět.

,,Severusi, to chceš Harrymu opravdu ublížit? Co je na tom, co bylo v minulosti?“ pronesl smířlivě James.
,,Kromě toho, že právě proto jsme se nesnášeli?“ tyčil se Severus nad Harryho otcem, pak se jeho pohled opět zaměřil na právě pochodující Lily, která se zastavila dřív, než ji mohl Harry ztratil ze zorného pole.
,,Nemusí to vědět – nemusí se to nikdy dozvědět! Neměl by,“ kroutila hlavou nešťastně Lily a bylo to asi poprvé, co ji Harry viděl tak rozrušenou.

,,Ale to bychom mu lhali až do konce – a to nechce snad ani jeden z nás, ne? Je to i pro jeho dobro. I já ho chci! Copak mi nevěříte?! Chci Harryho dobro. Ale nemůžu si přát Harryho dobro a zároveň mu zastírat část své minulosti…“ kroutil Severus zoufale hlavou. ,,Harry by se to měl dozvědět,“ opakoval.

,,Harry se to nesmí dozvědět! Zničilo by ho to, na to není stavěný,“ hystericky odmítla Lily.
,,Miláčku, uklidni se,“ mírnil ji James.
,,Tohle chceš vážně svému jedinému synovi udělat, Lily? Lhát mu? Kdybychom se nebrali… byla by to čistě tvá věc,“ uznal Severus, ,,ale takhle? Já mu prostě nemůžu lhát,“ rozhodil nesoustředěně ruce.
,,Proč ti tak strašně záleží na to, abych svému synovi řekla že jsem s jeho budoucím manželem kdysi něco měla?!“ vykřikla Lily nepříčetně, ale zcela jasně.

Harry měl pocit, že se zalkne.
Sliny mu protékaly krkem, ale on nedokázal polknout a ani se nadechnout.
Šíleně zbledl a katalog s barvami se mu rozsypal na podlahu s tlumeným žuch.

Všichni v místnosti sebou polekaně škubli a rozrazili dveře. Všichni najednou vytřeštili oči a Harry zacouval do temnoty.

Najednou se rozsvítilo světlo a Sirius nesoucí malou Petúnii na rukou v závěsu se Siriusem vešel do přijímací haly, kam vedlo schodiště i dveře do pracovny.

,,Děje se něco? Procházeli jsme se a uslyšeli hluk,“ usmál se Sirius na malou a chvíli nevnímal, pak se otočil k Harrymu a ke zbytku své rodiny.
,,Proč jste všichni tak bledí? Děje se něco?“ zvážněl i Sirius.

Harry cítil, že má ledové ruce.
Otočil se a s nuceným, nešťastným úsměvem se postavil na schody. Kráčel vzhůru.
Severus vyběhl za ním, ale James ho předstihl a Lily za nimi šla jako poslední, Sirius i Remus zůstali zkoprněle zírat na schody a na tu podívanou.

Harry, slzy v očích, úsměv na rtech, řekl dozadu za sebe: ,,Musíme obvolat hosty a zrušit zamluvené jídlo… Přece by se nezkazilo, že?“
,,Harry,“ řekl James a snažil se přivést Harryho k vědomí.
,,Taky musíme vrátit všechny ty dary a zrušit pozvánky a posezení,“ vedl Harry dál svou.
,,Jak to myslíš, Harry?“ zděsil se Severus.
,,Musíme… zrušit ty slavnostní hábity a všem dát vědět…“ naléhal Harry.
,,Co, Harry? O čem to mluvíš?“ dožadoval se Severus dál.
,,A květiny... na ty nesmíme napomenout...“
Harry vyběhl nahoru, zamkl za sebou dveře a přes to, že nemohl dýchat, z posledních sil vzal jeden kufr a naházel do něj pár věcí.

Vyběhl za ním a celá jeho rodina jemu v patách.
,,Dám svým přátelům vědět sám,“ řekl prostě a kráčel po schodem dolů, dokud ho nezastavila Snapeova ruka a neotočila ho k sobě.
,,O čem to, k čertu, mluvíš?“ zařval Severus a emoce prozrazovaly víry v očích.

Harry dvakrát zalapal po dechu a oznámil: ,,Mluvím o zrušení svatby, přece,“ vyškubl se.
,,Proč?“ zakřičel Severus.
,,Co je to za otázku, ,,proč“?! Slyšel jsem, co jste si povídali,“ prohlásil Harry. Víc by o své pravdě být přesvědčen nemohl. Přece ho jeho správný výklad omlouval.
,,Harry… prosím – musíš mě vyslechnout. Nemůžeš přece zrušit naši svatbu – to nejde,“ lapal Severus zoufale po dechu, jen těžce vyhledával slova.
,,Pomoz mi,“ řekl Harry a záporně kroutil hlavou, ,,nesnaž se mě přemlouvat.“
,,Já ti pomáhám…!“ protestoval Severus, v očích se mu lesklo něco… Harry nevěděl.
,,Pomáháš? A v čípak prospěch pomáháš, Severusi?“ zeptal posměšně se Harry; než se stihl Severus zase nadechnout, utekl z domu a ani se na nikoho nepodíval, když jeho matka, otec a jeho ex přítel zoufale volali za zády jeho jméno.

,,Co se stalo?“ křičel Sirius rozladěně. Absolutně netušil, co se tady odehrálo.

Severus se rozběhl ven za Harrym, že ho bude pronásledovat, ale Harry už byl pryč.

Ne, ne! Takhle se to nemělo stát. Takhle se to neměl dozvědět!

__-*-__-*-__-*-__


V Harrym se mísilo mnoho emocí. Snad je ani nedokázal zachytit. Ale v jednom měl jasno. Tady se dusí a potřebuje pryč. Pryč od úplně všech.

Zamířil k Ronovi a Hermioně, řekl jim, že jde do hotelu a že pak odjíždí, aby si nedělali starosti. Zmínil se snad jen okrajově, že se svatba ruší, ale nic jim neupřesnil. Řekl, že o tom teď nechce hovořit a oni… spíš Miona… to pochopili.

Spakoval se a zalezl do jednoho kouzelnického hotelu.
Neměl nejmenší zdání jak se vydýchává to, když se člověk dozví, že osoba, kterou miloval, měla předtím za přítelkyni... nebo co… jeho matku.

Nevěděl, jak se cítit, ale potřeboval si to urovnat. Moc to potřeboval.
Cítil na sobě, že je v šoku a že teď stejně dobře mohl buď odchytit prvního člověka a vyspat se s ním, jako mohl vzít nůž a podřezat si žíly a necítil by rozdíl.
Bylo to něco, co ještě nepocítil a děsilo ho, že tohle s ním mohla udělat nějaká osoba… Nějaká osoba v kombinaci s jeho matkou.

__-*-__-*-__-*-__


Severus obvolal asi všechny, když ho jako poslední napadli Ron a Hermiona. Jen těžce z nich vymámil, kde Harry je. Pak do toho hotelu zamířil připraven rozbít nos tomu, kdo by ho nechtěl k Harrymu pustit.

A že se o to pokusili jak ochranka v hotelu, tak recepce. Ale Severus doběhl před Harryho dveře – věděl to, protože se nejdřív stavil u té neschopné recepce, kterou ukecal, aby mu to vyzradila – dřív, než ho někdo stihl chytit.

Zuřivě Harrymu bouchal na dveře, když ho začala ta pitomá ochranka tahat zpátky ode dveří, směrem dolů k východu, volal Harryho jméno tak zoufale a tak nahlas, až Harry otevřel.

,,Pusťte ho,“ řekl krátce, otočil se a odešel z chodby. Ale dveře nechal otevřené.

Severus si urovnal hábit, vrhl zuřivý pohled na ochranku a recepci a vpadl zoufale do Harryho pokoje.

Severus se díval, jak Harry schlíple sedí na dvojlůžku a hlavu má složenou v dlaních.
Klekl si před něj a chtěl ho chytit, ale Harry ucukl. Ne tak, jako když chtěl, aby ho Severus chytil a dostihl – to Severus poznal až bolestně dobře. Ucukl, jako by se ho bál, jako by se mu jeho případný dotyk zhnusil.
,,Nechej mě to vysvětlit,“ žebral Severus o pozornost.
Harry se smutně usmál.
,,Co chceš vysvětlovat?“ zeptal se a znepokojeně se ohlédl po studeném pokoji.
,,Neměl ses to dozvědět tak, jak ses to dozvěděl.“
,,Ne, měl jsem se to dozvědět nějak jinak – zjevně, aby to míň…“
,,Bolí to, moc mě to mrzí… Ale Harry, nemůžeš zrušit svatbu. To nejde…“ bylo něco zoufalého v tom, jak Severus hledal v Harryho očích nějaký náznak potvrzení či souhlasu s touto jeho domněnkou… ale spíš jen toužebným přáním.

,,Víš, já si vždycky jdu tvrdě za tím, co chci,“ zavrtěl Harry hlavou a něco z jeho očí – skoro vyznívající jako nevinná dětskost, kterou Severus na Harrym tak miloval – zmizelo; Harryho zelené oči ztvrdly a prostoupil je led. Nemělo to nic společného se slzami, které Harryho nutně musely pálit v očích.
,,Šel jsem za tím, když jsem toužil po Siriově koštěti na famfrpál – a dostal jsem ho. Šel jsem za tím, když jsem si vybral tebe za svého životního partnera – a dostal jsem tě. Šel jsem za tím, když jsem toužil být dobrý ve famfrpálu – a já byl. Když jsem chtěl být dobrý v obraně – byl jsem a to navzdory tomu, jak jsem tehdy dráždil tebe.
Teď cítím, že jediné, co chci, je být sám, daleko a rozejít se s tebou. Zapomenout na tebe - vlastně na to, co jsem s tebou prožil. A víš co, Severusi? Podaří se mi to,“ řekl a vstal. ,,Běž, prosím, pryč,“ zadíval se z okna.
,,Ne,“ řekl Severus zlomeně, ,,ne, takhle to nemůže skončit… NE.“
,,To tys chtěl, abych znal pravdu, ne?“ tázal se Harry chladně.
,,Běž pryč, nemůžu tě vedle sebe vystát,“ řekl a zavřel oči. Semkl víčka tak pevně, jako by si tohle snad dokázal vyhnat z hlavy.

Nechuť v Harryho hlase Severuse odradila. Zacouval ke dveřím.
,,Dám ti čas, ale nevzdám se tě,“ řekl Severus odhodlaně. Neschopný připustit, že by tohle mohl dopustit – rozpad jeho vztahu. Kvůli němu.

Sahal na kliku, když ho ještě jednou zatavil Harryho hlas a bylo to jako hřebík do Severusovy rakve.
,,Spali jste spolu?“

Byla dlouhá chvíle ticha, po níž se Harry hořce zasmál.
,,Přísahal jsem si, že se tě na to nezeptám. Asi jsem to neměl dělat, ale… Děkuji,“ řekl a Severus vycítil, jako kdyby pomyslná pouta, která Harrymu kdy zabraňovala udělat nějakou hloupost, s pomyslným řinčením dopadla na podlahu strohého, luxusního hotelu.

Bolelo to, moc to bolelo vědět, že ho Harry nejspíš v jejich odluce podvede.
Jenomže… měl na to právo a Severus neřekl nic a vyšel z jeho dveří a následně z hotelu bez promluvení jenom proto, že si myslel, že mu tohle patří.

Patří mu cítit tu hryzavou bolest jenom za to, jak hrozně se musí cítit Harry.
Nebyl schopný určit, jestli mu ta pouta kdy bude schopen znovu nasadit na ruce.
Tak moc chtěl, tolik tomu byl vzdálen.

Byla to hloupost – proč si to neuvědomil dřív? Proč chtěl být tak zatraceně čestný jako pitomý Nebelvír? On jím nebyl!
Třeba to bylo to, co se Harrymu na něm líbilo – to tajemno, ty intriky, které mu nedovolovaly o sobě nijak zvlášť mluvit.
Třeba právě proto ztratil… svou lásku. Svoje všechno. Že se chtěl jednou za život zachovat čestně.

__-*-__-*-__-*-__


Bylo zvláštní odmítat všechny ty, kteří mu chtěli radit. Kterým dříve tak rád naslouchal.
Nebral je na vědomí a hned den po tom incidentu se sebral a odjel.

Tohle – ta situace, do níž se dostal bez vlastního přičinění – Harryho nějakým podivným způsobem zlomila.
Převrátila v něm vše naruby, což ale neznamenalo, že by Harry dokázal vše na místě a okamžitě odsoudit.

Rozhodl se odjet po mudlovsku – nasednout na letadlo a letět. Jednou cíleně neřídit vše podle svého. Na letišti ho – k jeho šoku – překvapila přítomnost otce.

,,Kde je zbytek?“ utrhl se na něj, sotva byl na doslech. Nervózně se rozhlížel po hale přeplněné chodícími a mluvícími lidmi.
,,Jsem tu sám. Harry, synu…“
,,Ne, tati,“ odmítl Harry a pevně stiskl svůj kufr v ruce, ,,věděl jsi to a mlčel jsi. Věděl jsi to a rozhodl ses zradit mě – ne je dva. Nepochopím… Ne – už dost. Odjíždím. Nesledujte mě.“
,,Harry, poslouchej – jen mlč a poslouchej. Nikdo z nás ti nechtěl ublížit. Severus, tvá matka a ani já. Třeba jednou pochopíš, že to nejde – že těm, jimž chceme ubližovat nejméně, ublížíme nejvíc. Harry? Měl by sis moc dobře rozmyslet, co chceš udělat, slyšíš?“ promlouval Harrymu James do duše a neskutečně ho mrzelo, že nemůže udělat víc.
,,Slyším. Ale nerozumím. A chci, tati, chci moc rozumět…“ Harry se odmlčel.
,,Prosím…“ nadechl se James.
,,Já prosím, tati. Nechej mě to udělat – nechej mě řídit se pro jednou tím, co si myslím, že je správné a nesnaž se mi pomoct – protože upřímně… dokonce nevím, co si myslet o otci, který svému synovi zamlčoval poměr jeho matky s jeho snoubencem, natož co si myslet o té matce a o snoubenci. Dej mi… čas,“ řekl Harry a James vyčkával trpělivěji než kdy dřív. Daleko více myslel na slova, která jeho syn pronášel.
,,Přišel jsem – věř mi to, chlapečku – jenom proto, abych ti řekl, co si myslím. Ne, co vím. Nepřišel jsem ti zabránit… odletět. Budeš mě teď chvíli poslouchat?“
,,Než mi to poletí – což je za chvíli,“ řekl Harry.
,,Nedělej nic, čeho bys později litoval. Miluji tě, miluje tě tvá matka a miluje tě… Severus. Pokud mu ublížíš a nikdy si to nepřestaneš vyčítat – pokud by ses měl dostat do takové situace… vyhni se jí, prosím,“ Harry věděl, že jeho otec naléhá na něco konkrétního, ale nedokázal vyčíst, nač.
,,Tati?“ zeptal se Harry nejistě.
,,Pokud bys ho měl zatratit… Harry, on tě miluje. Nebo pokud bys mu měl možnost vrátit stejnou mincí… rozmysli si, proč to děláš. Pokud by to mělo být jen z pomsty… nikdy to nebude nic, nač bys byl hrdý nebo něco, co bys mohl zkrátka vymazat z paměti. Co by sis dokázal odpustit. Bude to s tebou neustále a zadostiučinění ti to nepřinese. Naopak…“ James byl celý napjatý. Harry pozvolna pochopil, co jeho otec myslí.
,,Nemám ho podvádět?“
,,Máš se držet toho, co si myslíš, v co upřímně a z hloubi svého nitra věříš. Nikdy ne nic jako pouhý akt pomsty, nějaký hloupý popud. Vrátilo by se ti to.“

S tím ho pustil, otočil se. Zašel za roh a Harry, i když nic slyšet nemohl, docela živě si představil zvuk přemístění.

__-*-__-*-__-*-__


Odcestoval do Egypta.
Flirtoval s pár mladými, pohlednými, snědými muži. Opaloval se. Plaval.

Vyhledával ženy, které by vyhovovaly jeho vkusu. Ale ať dělal cokoli, bylo to neumělé, nepodařené.

Prvních pár neděl se nedalo zvládnout.
Byl zvyklý spát vedle Severuse, shánět se po něm, obracet se na něj. S čímkoli. S prkotinou. S pořezaným palcem od papíru z jejich fotoalb. Nebo když narazil na obzvlášť dobrou limonádu, zeptat se ho, jestli nechce.

Nemohl si pomoci, ale chybělo mu to.

Když přešel počáteční šok a když si začal uvědomovat, že pokaždé, když se ohlédne, nemá očekávat, že tam Severus bude stát, zaplavil ho smutek. Zahalil jeho tvář do závoje chmury.

Později, jednoho dne, když se vzbudil v neznámé posteli jednoho hotelu, už neměl potřebu všude kolem vidět Severusovu tvář, vybavovat si ty hnědé oči, ta ústa zkřivená v posměšnou grimasu.

Bylo osvobozující a mrzuté zároveň, že si na Severuse vzpomněl až u snídaně… U svačiny.
Pak to byl oběd.
Pak to byla večeře.
Pak to byl celý den, kdy si na něj nevzpomněl.

Uběhl týden - Harry nad ním nepřemýšlel.
Neuvažoval, co znamenalo matčino a Severusovo mlčení.
Nemyslel na milující náruč matky, nemyslel na tu útěšnou, Severusovu.

Uběhl měsíc, Harry narazil na Severusův kapesník, který si nechtěně zabalil s sebou.
Věnoval mu opravdu smutný úsměv, založil ho do malé kapsy na boku kufru a myšlenky na něj přešly plynule na to, co bude k obědu.

Harry si dost dobře dokázal nevzpomenout na to, jak ostré rysy Severuse jsou.
Dost dobře si nepamatoval sytost hnědých očí, vůni, jakost vlasů.
Dost dobře už si ani neuvědomoval, jaký plášť Severus nosil.

Ale ať se hnul kamkoli, ať už flirtoval s plavčíkem, věnoval svůdné úsměvy servírce, pohledem přelétl kteroukoli z postav na ulici – stačilo, aby zabouchl pomyslné dveře a byl… sám.

Kolem něj šero a tma, on v záři jednoho ubohého reflektoru, všude mlha… a v pozadí hlasy a postavy – ale on, teď a tady, obklopen milými lidmi, byl úplně sám.

Cítil jenom něco – vakuum – vedle ně, které by mělo být vyplněno.
Možná Severusem, možná tím milým plavčíkem… kýmkoli. Ale nemělo by to být vakuum – tím si byl skálopevně jistý.

__-*-__-*-__-*-__


S povzdechem přijal jedno pozvání na večeři.

Muž – blonďák – si ho prohlížel nějak divně.
Harry se cítil nesvůj.

Ale něco se zlomilo, když se poprvé rozesmáli. Vypili pár sklenic. Začali probírat osobnější věci.

Pak na něj muž uhodil, s kým se rozešel.

,,Máš ten dojem z něčeho, co jsem řekl?“ zeptal se Harry a napil se ze sklenice vína.
,,Mám ten dojem z tvého chování,“ pokrčil rameny a také upil vína, ,,chceš zaplnit prázdnotu?“ ušklíbl se na něj přes sklenici.

,,Chceš mi s tím pomoci, nebo máš vlastní zkušenosti?“ usmál se Harry nevtíravým způsobem.
,,Obojí?“ pokrčil muž bez ostychu ramenem.

Harry přikývl. Vstal a zaplatil u pultu za ně za oba.

Procházeli chladnou nocí po ulici bez procházející živé duše.

,,Nepomůže ti to,“ ozval se najednou blonďák.
,,I když budeš chtít, Harry, a budeš to s tím prvním partnerem, kterého si pro to vybereš, myslet upřímně, nepomůže ti to – rozejdete se.Víš, proč?“
,,Budu stále zamilovaná do NĚHO?“ zeptal se Harry se zájmem.
,,Ne, ne tak docela,“ usmál se blonďák, ,,myslím, že je to tou zhrzeností, kterou do toho druhého vztahu přinášíš. Je to automatické, bezděčné… a odpudivé. Ale jen málo užitečné. Není to sice pravidlo… ale nejhorší možná varianta je, že jsi do něj zamilovaný,“ blonďák se odmlčel a Harry jeho náhlý protiútok nechal bez odezvy.
,,Jsi?“ zeptal se blonďák přímo.

Harry se skutečně zamyslel.
Než odmítavě zakroutil hlavou.

-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Možná, že to byla náhoda,
Možná, že potkat se máme.
Zdali-li to byla nehoda?
Myslíš, že to uhlídáme?


*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨
Amor limes


Drželi ho spoutaného, přišpendleného na nějakém kůlu. Vedle něj – kdo by si to kdy byl pomyslel – stál svázaný Severus Snape.

Kdyby nebyli oba už tak dost zmlácení, asi by Harry začal mluvit a vztekat se.
Takhle se jen dívali zbědovaně jeden na druhého, roubíky zaryté v kůži je řezaly do okoralých rtů.

Harrymu bylo do pláče – tohle nechtěl. Když tehdy po jejich jedné strávené noci utekl – znova utekl, nejdříve z Bradavic, z kruhu svých přátel, od Severuse… – doufal, že se mu podaří najít Voldemorta dřív, než mu zase zkříží plány a zabije někoho z jeho blízkých. Jako by někteří zbyli… Škoda, že neutekl dřív. Možná by tady ještě byli.

Ale jak je vidno – po půl roce Harryho polapil zase nepřipraveného. Brumbál mu neměl nařídit, aby ho sledoval. Neměl to dělat.
Už zase tou svou zbrklostí ohrožoval někoho, na kom mu… Co? Záleželo? Nezbláznil se náhodou?

Vždyť tohle je přesně ten člověk, který když mu vybuchnul lektvar do obličeje, zesměšnil ho před Zmijozely! Ten člověk, který jen co ho potkal na chodbě, zhnuseně zkřivil rty. Ten muž, který ho nenáviděl tak prakticky předvedeným způsobem, až to někdy bolelo.

Ale taky je to ten člověk, povzdechl si Harry a absolutně nevnímal Smrtijedy, kteří kolem něj kroužili, který mu párkrát zachránil nezištně život, a ten člověk, se kterým prožil nejlepší noc svého života.
Copak se na to dá tak snadno zapomenout?

Odřízli je oba z kůlů a pohodili je před jakýsi odporný trůn, na němž Voldemort seděl.
Ústa se přeskupila do jakéhosi nevábného úsměvu.
,,Zase mi klečíš u nohou, Harry Pottere?“ zeptal se úlisně.
Harry, kdyby nebyl tak zmožený, něco jedovatého by zaprskal.
Než se ale stačil vzpamatoval, pokračoval Voldemort tam, kde skončil.
,,Ty, Severusi,“ pohlédl i na Harryho společníka s neskrývanou touhou mstít se, ,,copak se nestydíš? Byl jsem tvůj pán. Tvé všechno. Jenže ty jsi utekl jako nějaké neposlušné děcko od zdroje potravy, aby chcíplo za bídných podmínek ve větru a v mrazu. Ale… To už je tvá volba,“ rozesmál se a dal jemný pokyn rukou.
Belatrix Lestrangeová Severuse udeřila velmi silně do hlavy a ten se v milosrdné mdlobě zhroutil na podlahu pokrytou krví a špínou.

,,Ne,“ křikl Harry neschopen jiné pohotovější reakce.
,,Harry,“ zasyčel Voldemort a mlaskl při každém vyslovení jeho jména. Jak tu kreaturu nenáviděl!
,,Harry, Harry, Harry, nepoučitelný… Harry,“ usmívala se ta stvůra dál a Harry věděl, proč.

Protože dnes už neměli šanci na útěk. Dnes už se nebude konat žádná akce na obelstění Voldemorta.
Past sklapla, uvědomil si Harry podivným sletem myšlenek v hlavě stejně tak dobře, jako si právě uvědomil, že vlastně nechce, aby něco – cokoli – končilo jemu.

Voldemort vytáhl hůlku a zamířil jí na Harryho.

,,Dnes se nebudeš vychloubat, že bys mě zabil, i kdybych měl sto hůlek a ty zavázané oči?“ provokoval ho Harry ve snaze odvést jeho myšlenky. Ve snaze dohnat ho k uvolnění pout.

,,Dnes tě jen zabiji, Harry Pottere,“ řekl Voldemort bez požitku – úsečně, jasně, prostě.
,,Avada…“

*+*¨¨*+*¨¨*+*


,,Amor limes,“ bylo první, co Severus uslyšel, když se probral.
Plno světla a světlé barvy jeho světloplachosti nijak nelichotilo.
,,Co?“ zamumlal a divil se, že se oproti očekávání cítí poněkud… živě.

,,Neslyšel jste nikdy nic o nějakém takovém… kouzle?“ pozvedl Harry obočí a hrál si s nějakou kuličkou na krku.
,,Jistěže slyšel,“ ohradil se Severus, ,,je to samovolné kouzlo, které se projeví, když je jeden z milenců napaden nějakým… nějakou kletbou, proč? A kde vlastně to…?“
,,Jsme v nemocničním křídle – v Bradavicích,“ přerušil ho Harry téměř pobaveně.
,,Výtečně – jak jsme se sem dostali a co s tím má společného Amor limes?“ zeptal se Severus a nedalo se říci, že by si nepřipadal jako u pitomců na dvorečku.

,,Přenesli nás sem madame Pomfreyová a její učenci… a má to co dělat s tím, že žijeme,“ prohlásil Harry sebevědomě.

,,Tak ono se mi to jen nezdálo?“ zeptal se Severus uštěpačně a konečně otevřel oči. Stejně mu to moc nepomohlo – viděl jen slabé obrazy v záplavě světla.
,,Nikoli, Severusi,“ ušklíbl se Harry, ,,vše, co si pamatuješ, je pravda.“
,,Mám jen málo síly hádat se s vámi o tom, jestli mi povíte, co jste měl s Amor limes… Což značí, že máte jedinečnou příležitost promluvit…“
Harry se ušklíbl, vstal a posadil se na Severusovu postel.
,,Voldemort mě chtěl zabít… pomocí kletby, která se nepromíjí,“ Severus ztuhl a Harry to ucítil.
,,Avadou?“ ujišťoval se Severus vykolejeně.
,,Ano. Pak se něco stalo… a kouzlo se obrátilo proti němu,“ pokrčil Harry rameny a záměrně si pro sebe nechával nejzáživnější části.
,,Ale…“ Severus nakrčil čelo, jak se sebou sváděl vnitřní boj, ,,Amor limes neodvrátí Avada kedavra… Jen nějaké podružnější… kletby,“ zadíval se na Harryho a na lůžko se posadil.
,,To je pravda,“ souhlasil Harry, ,,ale ne v mém případě. S ochranou, jakou mi poskytla má matka… a s Amor limes… tahle kouzla se spojila a vytvořila štít, který kletbu Voldemorta odrazil proti jemu,“ dokončil Harry.
,,Spojená kouzla?“ Severus se zarazil a zastavil se uprostřed pohybu – zvedání hlavy – aby ji prudce vymrštil do sledovací polohy, oči přimhouřené nedůvěrou: ,,Čí bylo Amor limes?“ Harry si nemohl pomoci, ale když uslyšel osten ublíženosti v Severusově hlase, srdce mu poskočilo nadějí, že to, co udělá, bude v konečném důsledku správné.

,,Jednoho muže… do něhož jsem se zakoukal - tedy víc než to,“ vyslovil Harry s chatrným pokusem o ostýchavost. Oči sklopené, tváře mírně zarudlé.
,,Aha – kdopak to byl, smím-li to vědět? Který blázen by i byť nedobrovolně riskoval život, aby ochránil vaši osobu? BYŤ nevědomky?“ zvedl obočí klidněji, než se v danou chvíli cítil.
Harry se na Severuse popuzeně zadíval a praštil ho v nenadálém popudu po noze.
,,Vy jste mi ale idiot! Bylo to obrovské a nádherné gesto – co proti nim máte?“ rozčarovaný Harry hleděl na Severuse se zamračeným obočím.
,,Nemám nic proti gestům, ale mám dost proti hloupému riskování života… Když si chcete utíkat a riskovat svůj vlastní život – fajn! Ale jak jste mohl dopustit, aby vám někdo poskytl byť i půlku své magie, chránil vás tak prakticky vlastním tělem a zaručoval se za váš život… to vážně nechápu,“ kroutil Severus rádoby nechápavě hlavou.
,,Neskutečný idiote! Byl jste to vy – to vy jste mi zachránil život,“ a Harry se rychle předklonil a políbil Severuse.
Polibek byl jemný, citlivý, uctivý proti očekávání z obou stran… a taky byl daleko útěšnější.
Měl vše, co první milování a polibky postrádaly.
Měl důvod.

,,Co to bylo?“ zeptal se Severus bez dechu, když se Harry odtáhl a podíval se Severusovi do očí.
,,Mé ,,děkuji“?“ odhadl Harry uštěpačně; při tom mírně.
,,Jak by pak vypadalo vaše ,,miluji tě“?“ pozvedl Severus obočí.
,,Hmm, mám to zkusit?“ usmál se Harry vyzývavě, ale na odpověď nepočkal; přisál svá ústa na Severusovy a uvědomoval si přitom, jak opojný je pocit cítit dech toho druhého, jeho tlukoucí srdce pod tělem, Severusovy ruce na svých zádech a vědět, že existuje alespoň jedna bytost na planetě, které bije srdce ve stejném rytmu.

Harry se na moment odtáhl. Věděl, že tohle bude asi ,,nejsměšnější“ novinka dne – pokud Severus a jeho magie riskovali jen pro záchranu Harryho života, co až se dozví, až si uvědomí, co všechno se mohlo stát, když díky sobě a Severusově Amor limes - tedy s pomocí jeho magie - zabil…

,,Mimochodem, Severusi… Zabil jsem Voldemorta. Děkuji,“ řekl a než stačil Severus zareagovat, radši mu zalepil ústa těmi svými.

Někdy Severus moc myslel… a někdy na to až příliš mluvil. Harry se domníval, že on mluvit mohl, když mu to TAK nemyslelo… Nebyl to takový zločin.

*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨*+*¨¨


~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~
Smrtijedské značky, jizvy a tetování


Už se spolu nebavili tři dny. TŘI!
Harry toho začínal mít dost. Kolem Draca nemohl normálně projít, chodbami nemohl projít…

Zdálo se mu, že si ho všichni pečlivě prohlíží a odhadují, kdy se vrhne na Draca – a to jen proto, ,,že by z nich byl tak milý pár!”. Ať jsou všichni do háje se svými představami! Harry taky nějaké měl – a koho to zajímalo?!

Ale dnes ne, už ne. Půjde za ním a vyříká si to s ním. Musí. Jinak se asi zblázní.

,,Harry!“ zavolal na něj někdo z postranní chodby tiše, že to málem s hlavou plnou myšlenek přeslechl.
,,Draco?“ zvedl Harry obočí a zamířil za postavou která se opět ukryla ve stínu.
,,Co to má znamenat? Co se děje?“ ptal se Harry.
,,Víš… ty noviny a to všechno kolem…“ soukal ze sebe Draco.
,,Ano?“ snažil se ho Harry popohnat nervózní tím, že už dávno není u Severuse.
,,Promiň,“ vydechl Draco a přitáhl si Harryho k sově, ústa přitiskl proti Harryho ústům a tím ho vykolejil tak dokonale, že neměl Harry ani nejmenší tušení, co se děje, dokud se mu nezačalo něco kluzkého otírat o rty.

Nikdo si nevšiml temného pláště a planoucího pohledu, který se na ně zaměřil, upřel se a rozšířil se v nevěřícném šoku. Poté se muž prohnal chodbou dál bez hlesu.

Harry, který se až po nějaké době, kdy se mu jazyk jeho kolegy snažil dostat do úst a on je pevně svíral v odmítnutí tohoto činu, vzchopil. Draca od sebe odtáhl.
,,Co to děláš?!“ podíval se na něj nevěřícně, oba zrychleně dýchali a byli trochu zčervenalí.
Draco dvakrát nebo třikrát zhluboka zalapal po dechu a pak se rozesmál.
,,Díky!“ řekl, praštil Harryho do ramena, obrátil se a utíkal pryč.
,,Počkej!“ volal Harry vyvedený z míry.
Draco se otočil a hodil na něj zvláštní pohled, ústa roztažená v úsměvu: ,,To nic, Harry, jen jsem si potřeboval něco dokázat,“ uklonil se mu a Harry to pochopil. Kývnul na něj a taky se uklonil. Oba si při úkloně hleděli do očí. Planoucích a chápajících.

Ano, Harry pochopil, že v tom měl po všech těch planých žvástech zmatek a potřeboval si dokázat že vše, co snad kdy k Harrymu mohl cítit, byla soupeřivost, bylo pochopení, byl nějaký druh přátelství, které spolu navázali kvůli Severusovi.
A nic víc. Že to vše byla jen jakási nadřazenost a arogance, která nedovolila Malfoyovi nezkusit udělat tohle a jednou pro vždy rozřešit, jestli je nebo není s Harrym jakkoli spjatý.
Nebyl.

Na Severuse si vzpomněl až o půl dne později – navečer.

Byl těsně u jeho dveří, když zpoza nich zaslechl hlasy.

,,Jak myslíš, Severusi. Až se budeš cítit lépe, odpočiň si,” a Brumbál vzal za kliku, kde stál vyjevený Harry. Mírně mu zacukaly koutky, než odešel.
Dveře za sebou nechal otevřené.

Harry do nich vpadl.
,,Co tady děláte?!” štěkl Snape a odešel do ložnice, práskl za sebou dveřmi.

Harry se na chvíli zarazil – něco mu tu očividně unikalo. Ale co?

Impulzivně zavřel dveře od Snapeova bytu a vrazil do těch od ložnice. Nečekal, že uvidí to, co spatřil.

Severus si myslel, že Potter konečně vypadl, když bouchl dveřmi od jeho bytu. Ale o pár sekund později se ukázalo, jak hloupé bylo namýšlet si, že by se ta nebelvírská pijavice někady vzdala.
Stejně se ale zarazil. Dílem díky šoku a pak… toužil vědět, jak bude Harry reagovat na jeho tělo.

Snape tam stál do půl těla svlečený. Přitažlivé svaly mu hyzdily jizvy. Na rukou a na hrudi.

Velmi patrná byla jizva na předloktí. Ta, která ho navěky značkovala a ukazovala všem, kam chtěl kdysi patřit. Kolem ní byly další různé škrábance.
Další jizva se táhla přes pravé rameno. Třetí byla nepřitažlivě dlouhá. Souběžně s páskem černých kalhot se táhla od pupíku k boku.

Snape se jen ušklíbl a otočil se, čímž mu odhalil přes celá záda se táhnoucí jizvu, další tři o málo menší a s největší souběžné a na rozdíl od velké – tyhle byly již světlé.
Ale kromě toho – to, co Harry nečekal, že uvidí. Snape měl tetování.

Snad šok ho musel ovládnout, když přistoupil ke Snapeovi zezadu a odhrnul mu vlasy.
Snape ho okamžitě chytil za předloktí. Velmi pevně.

Harry nebojoval, ale nepohnul se. A tak ho Snape pustil, ostražitě ho hlídal, když Harry znovu odstranil vlasy z výhledu.

Snape měl vytetovaný trojúhelník. Nahoře se rozšiřoval – byl tvořen spoustou kudrlinek, zatáček a koleček. Dole se zužoval – jako Snapeovy oči, když Harry lehce přejel po nenápadném hádkovi uprostřed obrazce.
,,Pověz mi o nich něco,” požádal Harry jemně.
,,Nic, co bys chtěl slyšet,” zavrčel Severus v odpověď.
,,To nevíš, dokud mi to nepovíš,” řekl Harry a odolal touze políbit ho zezadu na krk.

Ne, umínil si Harry už dávno, jestli ho políbí, pak to bude napoprvé dobrovolně. Jen dobrovolnost PO prvním polibku byla dost spekulativní.

,,Bolelo vypalování Znamení zla?“ pozvedl Harry obočí, hlas držel posazený nejníže, jak uměl.
,,Co bys řekl?“ pozvedl Severus obočí, mluvil sarkasticky, ale přese všechno Harrymu neuniklo – díky vzájemné blízkosti – jak se zachvěl jen vzpomínkou na to.
,,Podezřívám ho, že i když neměl rád mudly, mudlovské způsoby mučení se mu zamlouvaly. Jak jinak si chceš vysvětlovat to, že Znamení je sice magicky chráněno a upevněno na kůži, ale Temný pán ho každému z nás do kůže vypálil rozžhaveným…?“

Harry sykl a odvrátil na moment zrak. Severus se přistihl při rozpolcenosti: odejít a obléct se nebo přetrpět Harryho znechucený výraz?

Ale okamžitě se Harry zase na Severuse zahleděl: ,,Pokračuj,“ požádal ho a ukázal na jizvu na ramenní.
,,To nic nebylo,“ řekl Severus ztěžka, ,,jenom mě Smrtijedi nechali na pospas smečce zdivočelých vlků.“
,,To nevypadá jako potrhání…“ řekl Harry lehce a jen tak tak zastavil nutkání přejet po jizvě prstem.

Pro Merlina, ten člověk, který ho viděl vyrůstat, s ním ale dělá divy. Nedokáže se ani ovládat, když je mu nablízku.
,,Ne, to by ani nemělo. Při útěku jsem spadl na kus železa,“ řekl a pozvedl koutky úst do pobaveného šklebu.
,,A tohle?“ vztáhl Harry ruku a zezadu ji proplížil dopředu, přejel po jizvě táhnoucí se od pupíku k boku.
,,Když jsem byl dítě, rád jsem si hrál s vroucí čajovou konvicí,“ oči mu potemněly, ,,otec to tak rád neviděl. Vzal na mě jednoho dne pásek a já nešťastnou náhodou proletěl sklem. Vzal jsem to trochu špatným směrem,“ pokrčil rameny.
,,A tohle?“ přejel Harry po třech rudých pruzích na Severosuvých zádech.
,,To je kouzelnický bič. Pán zla si rád hrál s těmi, co neuposlechli jeho příkaz,“ pokrčil Severus rameny již zcela lhostejně.
,,A tetování?“ pozvedl Harry zvědavě obočí, gesto u něj vyznělo téměř jemně.
,,Měl jsem ho, než jsem se přidal ke Smrtijedů,“ prohlásil Severus, narovnal se a odešel z Harryho dosahu, ,,snažil jsem se brojit už mnoha způsoby. Ale tohle byla jen hloupost,“ povzdechl a zmizel Harrymu z dosahu ve své vlastní koupelně, kam už se neodvážil ani Harry.

Ten chlap ho rozechvíval do morku kostí, ale asi to už nevydrží.

S ním ani bez něj.

_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“
Zklamáníčka


Z Harryho mladické tváře, nezkušené a plné nejistot, obav a studu, se stala tvář více dospělejší a mnohem jistější. Severus mohl jen tušit, ale odhadoval to okolo pětadvaceti let. Harry na něj zmateně pohlédl a Severus mu pokynul k zrcadlu za Harryho zády.
Dodal na vysvětlenou: ,,Jste starší,“ protože si nebyl jist, jestli se v nějakém odraze na hradě za tu dobu, co byl mrtev, viděl.

Harry přikývl.
,,To pro nás vypadá dobře, ne?“ ujišťoval se.
Severus, unešený tou představou, nejistě ale ochotně pokrčil rameny.
,,Teď si musíme vyříkat další věci, že?“ nabídl Harry. Severus to tak jednoduché neviděl, ale kdo ví…
,,Obávám se, že to nebude to jediné - kdyby bylo, mohl bych se stát normálním duchem a my bychom mohli mluvit, když jste byl naživu - nemyslíte? I takhle to šlo vyřešit.“
Harry zauvažoval, než odpověděl: ,,Máte naprostou pravdu. Pak tedy - co teď?“
,,Měli bychom se poohlédnout, kde to vlastně jsme a co je za rok,“ nabídl Severus neutrálním tónem.

Harry přikývl a vyplul za Severusem.

_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_


,,Je rok pět tisíc dva,“ informoval je stávající zástupce ředitele - byli v Bradavicích zrovna tak jako prve.
,,Omluvte nás,“ uklonil se Severus mírně a vyvedl Harryho chodbou do opuštěné místnosti plné židlí.

Jakmile se za nimi dveře zavřely, Severus se nadechl a spustil: ,,Dřív než se zeptáte - váš otec zmetek BYL. Alespoň když byl mladý, byl jím a potom už jsme byli příliš vzdálení, než abych se o něj staral. To změnila až zpráva o tom, že jste naživu - nebo přinejmenším, že se za pět měsíců narodíte. Lily to tajila dost dlouho. Všichni, kdo to věděli, to tajili. Využil jsem své příležitosti povědět Temnému pánovi, co jsem věděl o věštbě a v den, kdy jsem se dozvěděl, že je věštba naplněna, jsem toho nesmírně litoval. Připlazil jsem se za Brumbálem a žádal ho o pomoc. Ale vzdor jeho dobrosrdečnosti a slepé víře v lidi - dal mi tu záležitost vypít. Až do dna. Stanovil mi ultimáta, zadal podmínky. Jenže v ten den, kdy Lily a váš otec zemřeli… myslel jsem si, že bylo vše zbytečné. Ztratil jsem vše - měl jsem rodinu, dívku, která se mi líbila a okolo sebe skupinu lidí, která mě využívala - ale to jsem ještě tehdy nevěděl. V den její smrti se mi zhroutilo mé postavení, můj život - všechno. Už nebyla žádná možnost jak ji získat zpět, jak se jí omluvit.

Později Albus přišel s vámi coby malým uzlíčkem, kterému dala Lily vše a navíc měl její oči a… já s Brumbálovými argumenty nedokázal nechat ten uzlíček, co mohl teoreticky vypadat později jako Lily sama, umřít. Ne po tom, co jsem už obětoval té věci. Té správné.
Víte, Albus si možná myslel, že jsem byl od té doby pevně rozhodnutý - ale já nebyl, nikdy ne. Jen jsem věděl, že se ke Smrtijedům nevrátím. Stále mě lákal TEN životní styl, TA možnost být víc. Přesto jsem nikdy neudělal krok, abych z té řady vystoupil. To, že jsem ho vlastně potencionálně udělal tím, že jsem byl celou tu dobu s Albusem Brumbálem, jsem si uvědomil dost pozdě - ale pro mě to ve skutečnosti nebyla záslužná činnost - špehovat. Jen nutnost, trest. Zasloužil jsem si trest - nebyl jsem spokojený, že jsem ho nikdy nedostal - ne pořádný.
Pak léta plynula a já učil a… zahořkl jsem a začalo mi lézt na nervy každodenní vstávání a otloukání lidem o hlavu pořád to samé téměř beze změny. Byl jsem zahořklejší a zlejší a… asi jsem žil příliš krátce na to, abych sebe, Brumbála anebo Bradavice začal opravdu nenávidět, ale lezlo mi to na nervy.

Časem jste nastoupil vy a já ve vás viděl Jamese - jeho přesnou kopii. Jen ty oči - zdálo se mi to jako krádež, vzít od Lily něco tak jejího a dát to do těla posměvačného, hloupého, nabubřelého Jamese Pottera. Nenáviděl jsem vás. Nenáviděl jsem sebe za to, že se nedokážu přimět se vším praštit a nechat vás napospas sobě samému, vrátit se k Temnému pánovi. Ale nemohl jsem - nedokázal jsem to.
Tak to šlo pořád dál a když jsem umíral… toužil jsem, aby tam byla ona, ale mezitím jsem poprvé za svůj život viděl vás. Ne to, jak mě nenávidíte, ne to, jak moc se komu podobáte ani jak hloupý Nebelvír jste - prostě jen vás. Ale pravda - to jsem tehdy doufal, že už vás NEUVIDÍM.“

Čím déle Severus mluvil - a Harry ho sledoval upřeně a klidně - tím více se stával skutečnější. Harry si nebyl jistý, jestli si toho všiml, ale bylo tomu tak.
Potom se jeho vlasy pokryly stříbřitou pavučinou a i když bylo stále zjevné, že je černovlasý, jako by na něj náhle napadal sníh - jeho vlasy získaly stříbrné odlesky. Jeho vrásky se však neprohloubily. Bylo to, jako by předčasně zestárl.
Harry si bolestivě uvědomil, jak mladý Severus Snape pro kouzelnický svět byl, když zemřel. Samozřejmě - ne jen on, i Lupin a co teprve Tonksová? Co děti, které v den bitvy přišly o život? Jenže na rozdíl od nich - co měl Snape? Ne je, to ho chtělo jeho podvědomí vidět.

,,Šedivíte,“ oznámil Harry; Severus až teď zaznamenal, že vedle něj nestojí jen duch - ten duch měl v jeho očích lidskou podobu. Možná byl jen příliš světlý a prosvícený, ale vypadal téměř jako člověk žijící, dýchající.

Severus se obrátil a podíval se do zrcadla - pro všechny ostatní vypadali oba stále jako pouhopouzí duchové. Ale Potter měl pravdu - byl šedivý.
,,Co to znamená?“ zeptal se Severus nejistě.
,,Možná se doháníme? O to tady jde?“ nabídl Harry svou ne nemožnou verzi.
Severus se otočil zpět na Harryho a zvedl jedno obočí, vtom se ale kolem nich zase objevilo to světlo a oni se vypařili.

-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-


,,Na – ná – na – na – náá,“ ozývalo se v černé kobce, ,,na – na – náá – na – na – naa – na – naa – na – na – na – na,“ občas se kromě toho zvuku, který byl už od začátku tak utahaný a tak ostrý, protože muž v cele prozpěvoval od rána do večera již několik let, pokaždé, dokud nepadl únavou – a pak se ještě dlouho smál. Jako kdyby to byl nějaký rituál, který nikdo z případných posluchačů neměl šanci pochopit, protože nemohl znát ten kód, tu šifru.
,,Na – naa – na – na – na,“ ozývá se zvuk tlumeného žuchnutí nebo zadunění – jako by někdo dopadl na stěnu pokrytou výstelkou ramenem. ,,Na – naa – na – na – na -- na – na – náá – na – na – náá – na – na – ná – na – ná – na – na – na – na,“ stráže už věděli, že to jen zase nevybral Potter a zatočila se mu hlava – narazil do stěny. Nevšímali si toho. Jejich věc to nebyla. Čím déle tady ten muž byl, tím méněkrát se stávalo, že by do stěny narazil.
Ale místní lidé už si natolik přivykli, že změnu nezpozorovali.
11.01.2009 10:53:41
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one