Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Víte... ať už je to jakkoli, jsem ráda, že s každou povídkou zažiji něco jiného a jsem ráda i za zkušenosti s touto povídkou. Takže... sbohem? Ano - konečně končíme co se Zápisků týče. Děkuji za účast.
Vše co končí, se vrací na začátek.

Nejbouřlivěji bráníme chyby, kterých jsme se sami dopustili. Už nevidíme, že nejvíc obhajujeme to, u čeho máme největší pochyby, v čem jsme si nevíce nejistí. Děkuji svému Světu, že mi to umožnila uvidět.

Díky dvěma ženám, jež si „ode mne nechají líbit hodně“. Polovina myšlenky tentokrát nepatří mně, nýbrž mé „víle“, mému „Světu“, mému „vzduchu“. Děkuji. A děkuji i povídkám, které mě formovaly tak, až jsme sama začala psát. To vše by bez nich nevzniklo.

-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Poslední valčík prvního úsvitu dne


Prstem ryje do stěn – všude kolem. Cítí vlastní krev a není si jistý, jestli je to z rozedřeného prstu, který stále krvácí nebo ze stěn, které jsou pokryty zprávami. Už se nesměje, netančí. Jen píše.

Píše neustále to samé – a bez obměn.
Stráže už si navykli sem nechodívat tak často. Neměli důvod. Věděli, že neuteče.

Nevracel jim misky – to pro ně bylo závažné porušení pravidel. Proto časem oni mu přestávali dávat jídlo. Nejprve ráno. Pak večer. Potom i odpoledne. Komu by ten podivín dnes chyběl?
Všichni ho opustili. Všichni se na něj a jeho záchranu vykašlali.

Duch: Co to děláš?
Harry: Až jednou zhasnou stíny a oni otevřou dveře, přečti si to.
Duch: Zavolej si o jídlo – ty potřebuješ jíst. Podívej, jak jsi hubený. /Duch se starostlivou tváří přistoupí k Harrymu a ruce mu položí kolem pasu./
Harry: /Zadrhne se mu dech. Zadívá se duchovi do očí./ Proč?
Duch: /Pohled pevně opětuje./ Ty jsi ten, co mě nenechal odejít a ty jsi ten, co mě tehdy nenechal v zapeklité situaci. Neopustil mě. Nenechal jsi mě ani odejít na onen svět, Merline! Kde jinde a co jiného bych, podle tebe, měl dělat?
Harry: /Prudce polkne./ Kdekoli jinde a cokoli jiného. Co se toho týká – jsi volný. Nic mi nedlužíš.
Duch: Jen ta tma kolem…
Harry: Co je s ní?
Duch: Neříkej, že ses smířil s tím, že tě tady nechali…?
Harry: Měl jsem na výběr?
Duch: Vždy máš na výběr.
Harry: /Opatrně se o ducha opře, zavře oči./ Máš pravdu – vybral jsem si. Vždy si můžeš vybrat. /Povzdech./ Světe?
Duch: Harry?
Harry: Zatancujeme si?
/Duch mlčí, probodne Harryho pohledem. Oči se na něj dívají, když začne tancovat. Strauss - Blue danube waltz./

,,Znamená to něco?“ zeptáš se.
,,Teď ne,“ odvětím a opřu si o tvé rameno čelo.
Tancujeme a svět je zase krásný. Proti mé vůli se mi na tváři formuje úsměv a svaly – tak bolavé z minulých let a ze smání se neúsměvnému – se opět vryjí spolu s vráskami na můj bolavý obličej. Je to jedno – ještě dnes mě bolelo všechno, ale teď už mě nebolí nic.

Proti očekávání respektuješ mé přání a mlčíš. Tancujeme a vše tohle se stává skutečností. Ani jednou nenarazím do stěny, ani jednou neuklouznu na rozlité hmotě, která bývala mou jedinou potravou v cele. Vedeš mé kroky a já ti… věřím.

,,Proč nemohou existovat šťastné konce?“ zeptám se tě naivně.
,,Možná proto,“ odpovídáš po chvíli, ,,že lidé příliš věří, že tím, že něco končí, přestává vše ostatní být krásné. Že nechtějí vyměnit něco za něco, nesnesou změny. Jsou pohodlní. Naproti tomu rádi věci komplikují. Lidé potřebují mít výrazné a úplně šťastné konce, proto se stávají nešťastnými - naprosté štěstí se najít nedá. Vždy bývá něčím vykoupeno.“
,,Světe?“ zeptám se znenadání zamyšleně. ,,Tohle bys nikdy neudělal – sním teď tedy?“
,,Sníš?“ zeptáš se mě a já nevím, co odpovědět.
Vyčkáváš a když už víš, že neodpovím – přitiskneš svá ústa na mé čelo.
,,Je to tvá volba, Harry. To, o čem rozhodneš, že snem není, jím nebude. Stane se to skutečností.“
,,Tak žij – pro mě,“ upřu k tobě své oči a prosím tě jimi.
,,Nemůžu,“ přeběhne ti přes rty mdlý, prchavý úsměv. ,,Nic, co jednou skončilo, se nemůže navrátit zpět. Ne takové, jaké by sis to přál.“
Povzdechnu si, ale ty mě nepouštíš.
,,Bylo by to jinak, kdybys žil?“ zeptám se tedy úpěnlivě. ,,Bylo by to teď jiné?“
Zvedneš obočí a nadechneš se a já téměř cítím, jak jsi kdysi voněl: ,,Úplně.“ Zvláštní, téměř jsem zapomněl, nač jsem se tě ptal.
,,Světe?“ řeknu a přes tu nádhernou melodii, která zní dál – a já ji dnes nezpívám – pustím se tě.
,,Harry?“ zeptáš se a já cítím, že všechny tvé smysly bijí na poplach, jsou ve střehu. Já vím, žes mi lhal, Světe. Vždy jsem to věděl. Nebylo by to možná takové, ale zase o tolik jiné by to nebylo, kdybys žil. Šli bychom dál po cestách našich osudů jen s vědomím a povědomím o našem skutečném chování a smýšlení.
,,Můžu mít prosbu?“ zeptám se naléhavě. Vím, že tušíš.
,,Jakou?“
,,Odejdeš?“
Zarazíš se a rozšíříš oči v údivu. Tohle jsi nečekal. Skloníš hlavu.
,,To je tvá volba, nikoli má.“
Přistoupím a odhrnu ti prameny z obličeje. Zadívám se ti do tvých hlubokých, moudrých, statečných a přemýšlivých očí.
,,Odejdi, prosím… než ztratím vůli udělat, co musím,“ ostře se nadechuješ, ale než stihneš cokoli říct – a já vím, co by to bylo, když spatřím, jak ti přeběhne pochopení skrz naskrz očima a tělem a nervy – mizíš mi ve tmě.
,,Nezapomeň, prosím,“ šeptám do tmy, ,,vrať se mi zpět, až jednou mí věznitelé zhasnou a zavřou své stíny. Až otevřou dveře, přečti si, co jsem napsal.“

_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“
Vyprávěníčka


,,Nedomnívám se, že jsme se měli dohnat v tom smyslu, ve kterém jsem nejdříve našel odpověď - ve věku,“ řekl Harry a ušklíbl se.
,,V čem tedy?“ zeptal se Severus.
,,Ve vysvětlení,“ odvětil Harry a ukázal na sebe, na Severuse a na zrcadlo před nimi. Světlo tentokrát nezmizelo.

Severus se spoustou vrásek, vlasy zcela šedé. Stárnutí, prokleté stárnutí! Nepoznával se.
Harry - šedivé vlasy, vrásky jen o málo hlubší než ty Severusovy, shrbený. Vypočítavost, šibalství - Harry byl hotový pohádkový dědeček a Severus se tomu rozporu - Harry dědeček a on strašák - nemohl neušklíbnout.

Zatřepal hlavou a zrcadlo se vypařilo. Místo něj se před nimi vinula cesta z mlžného písku. Okraje ani krajina kolem nebyly ostré. Harry a Severus ni vstoupili.
Velmi brzy se cesty rozdvojily. Harryho byla plná úrody, kvetoucích stromů, ptáčků cvrlikajících na větvích a květin, jen se rozvít.
Ta Severusova byla černá, zuhelnatělá. Strom, který kdysi vyrostl plný sil a pompéznosti, přišel jakýmsi neznámým požárem o všechny listy, o většinu větví. Kolem dokola byla jen tma jako při západu slunce a vše bylo spálené a neutěšené.
I přes to, že na cestách nebyly jména, každý věděl, kudy jít. Harry neměl to srdce rozloučit se se Snapem tak brzy. Chtěl mu pomoct projít jí, ale nemohl.

Severus to věděl stejně dobře jako Harry. Tak, aniž by cokoli řekl, pokynul Harrymu a sám se - s posledním posunkem - gestem v obličeji otočil směr svá cesta a ani se neohlédl, když ho cesta sama pohltila.
Harry se vydal svou vlastní cestou. Jakmile na ni vkročil, ta předešlá, po které kráčeli oba společně, se za ním sama uzavřela a spálila - neexistovala.
Byla, ale neexistovala.

Šel jen chvíli, než se na jeho cestě začaly objevovat známé tváře. Některého z lidí viděl jen pár minut, jen jedinkrát životě - ale byli tu, ovlivnili ho a přišli s ním, za ním, pro něj.
Bál se toho, co uvidí. Ale naštěstí pro něj svou ženu ani jeho tři děti tady nespatřil.

Po pár desítkách minut zahlédl Harry podél své trasy vzdálenou cestu. Vlastně cesty, ale tahle jediná tu byla skutečně, pevně vedle něj a jeho cesty mířila ke konci. Nebyla nejvzdálenější z cest ani nejbližší. Čím déle však šel a čím více tváří skutečně rozpoznával, tím bližší ta přidružená cesta se stejným směrem jako jeho byla.

Zahlédl, že se vepředu kříží s jeho cestou. Jakmile touto křižovatkou přešel, spatřil Severuse.
Byť spousta vrásek, jeho vlasy byly bez šedin, byť oči štvance, jeho srdce bylo čisté.
Jejich pohledy se střetli.
Šli dál svými cestami, nicméně od nynějška se neustále viděli.
Ti, kteří viděli kdy v životě jen Harryho - nebo Harry je - stáli podél cesty nalevo, ti, koho znali Severus i Harry stáli napravo a ti, kteří znali jen Severuse nebo Severus je stáli na Severusově cestě napravo.

Ke konci Harry zahlédl na Severusově stezce dva lidi - byli jemu tak podobní, že nebylo sporu - jeho rodiče.
Severus se zastavil a mluvil s nimi - už hodnou chvíli byl o pár kroků dál než Harry.
Když Harry uviděl Jamese po své pravici, také se zastavil.
Prohlédl si ho a usmál se. Dlouho se na sebe dívali. Za jeho zády stáli Sirius a Remus a Harry i jim věnoval vřelý pohled, než šel dál.

Na samém konci jejich cesty byli tři lidé.
Lily Evansová-Potterová byla tak krásná, jak o ní vždy slyšel hovořit lidi a ještě hezčí, než si pamatoval ze svých snů.
Vřele a přívětivě se usmívala na Severuse i na Harryho.
,,Byli by z vás skvělí přátelé, nestát se to, co se stalo,“ řekla a ruce složené před sebou si stále pevně tiskla k sobě.

Druhý člověk byl Brumbál - také se usmíval i se svými jiskřičkami v očích. Jeho také vřelý úsměv však Harrymu přišel daleko víc vykalkulovaný a oproti Lily ani z poloviny tak vřelý. Ale byl jeho - Albuse Brumbála.
,,Tak Albus Severus?“ usmál se Brumbál ještě víc a moudře pokyvoval hlavou, očima těkal ze Severuse na Harryho.
,,Neskonalá schopnost odpouštět a láska. Vidíš, Severusi? Říkal jsem ti to. Vždy,“ dodal na Severusovo neurčité odfrknutí.

Třetí člověk jen stál a byla to jen stinná podoba svého života.
Lord Voldemort jako šedý stín z mlh, par a temnot.
Stál, jednu ruku podél boku, druhou v bok a prohlížel si Severuse a Harryho nanejvýš vražedně. Ale strach z něj ani jeden neměli.
,,Jsem vám neskutečně vděčný za vaše vzpomínky, které mi pomohli ho porazit,“ mluvil Harry k Severusovi, ale oči z Voldemorta nespustil.
,,Jsem vám vděčný, že jste mě přijal na svou stranu,“ pokynul Severus směrem k Harrymu; odtrhnou oči od Voldemorta mu problémy nečinilo. Harrymu vysekl úklonu z očí do tváře. Harryho pozornost to však také přitáhlo. Tak se na Severuse podíval, mírně se pousmál, také se poklonil. Gestem ruky mu naznačil, aby tu kreaturu obešli. Za nic víc nestál - ani za jejich čas, ani za jakoukoli myšlenku.

Severus pochopil a obešel svého někdejšího pána, s Harrym po boku, neustále mluvící o nějaké veledůležitosti jejich světa se kolem Voldemorta prosmýkli do ohromných dubových dveří, jež stáli na konci a uzavírali jejich cesty. Šli tam, za oslepujícím světlem a putovali… dál.

<center >_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“

~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~
Ke smíru se musí dojít postupně


Harry právě seděl na svém ohnivém křesle.
Rudé polstrování, nohy zakončeny umně do dračí hlavy. Křesílko působilo lehce… možná až příliš na sklepní prostory.

Opravoval úkoly zela pohlcený prací, když ho Severus vyrušil.
,,Proč to děláš?“ zeptal se.
,,Proč dělám co?“ Harry neustále shlížel na pergamen a perem si přejížděl po spodním rtu.
,,Proč tady den co den opravuješ úkoly? Proč nejsi s Dracem? Nebo někým méně…“
,,Méně co?“ vzhlédl Harry konečně.
,,Ach, to je jedno,“ pokýval Snape hlavou a sklonil ji k právě dodělané plachetnici.
,,Méně temným?“ zajiskřily Harryho oči a Severus na ten tón vzhlédl.

Byl tak… tvrdý, neúprosný. To se Harrymu nepodobalo. Vždy s takovou lehkostí mluvil o všem.

,,Severusi,“ povzdechl Harry podrážděně, naškrábal ještě něco na pergamen, sotva se na něj pohlédl, a zase se plně věnoval Severusovi, ,,co po mně vlastně skutečně chceš? S Dracem jsme byli na večeři, protože jsi to chtěl TY,“ zadíval se na Severuse obviňujícím pohledem.
,,To ano,“ připustil Severus a začal si něco žmoulat v prstech.
,,Tak?“ snažil se Harry stále přijít na to, oč Severusovi jde.
,,Proč nepokračujete?“ podíval se Severus náhle ublíženě.
,,Proč spolu nejste, když se k sobě TAK hodíte? Proč nemáte spousty malých svěřenců, kteří vám pobíhají po vaší zahradě rozlohy tří Londýnů?“ hodil Severus konečně všechno sebeovládání za hlavu a Harry se na něj podíval tak… zvláštně.
,,To bys chtěl?“ zeptal se až dotčeně Harry.
,,Chceš to ty?“ vrátil mu to hněvivě Severus.
,,Ne! A vyhýbáš se odpovědi,“ upozornil ho Harry pěnící vzteky.
,,Proč?“ dožadoval se Severus odpovědi na svou otázku.
,,Protože nechci, protože Draco a já k sobě nic necítíme, protože tady neexistuje žádný Lucius, aby ho k tomu donutil a protože…“ Harry se zarazil.
,,Proč?“ upínal na něj Severus intenzivní pohled.
,,Viděl jsem vás,“ hlesl. Harry ztuhl a nevěřícně vzhlédl od nohou skříně k Severusovým očím.

Potřásl hlavou a vstal, přešel k sedícímu Severusovi. Ten zaklonil hlavu, aby na něj viděl.
,,Vstaň,“ poručil Harry.
Severus, polapen blízkostí, se nezmohl na protest. Vstal a jejich těla – stejně vysoká už pěkných pár let – byla od sebe pár centimetrů.

,,Proč se mě pořád ptáš proč? Víš to,“ řekl Harry dotčeně. ,,Proč automaticky předpokládáš, že víš, cos viděl?“ ušklíbl se Harry sám nad vysloveným.
,,Nevěřit tomu, co jsem viděl? Děláš si legraci… Nevím… Nevím, co si myslet, čemu věřit… Nevím to,“ říkal Severus.
,,Ale víš,“ ovinul Harry jednu paži kolem Severusova boku, čímž si ho přitáhl a Severus konečně úspěšně zmlkl.
Cítil, jak jeho srdce bije jako poplašený pták. Cítil Severusovo srdce tlukoucí proti jeho.

,,Proč?“ trval Severus na svém. Harry protočil oči, zkřivil rty a pak konečně, aniž by se staral o Severusovy protesty, přitáhl si ho do nesmělého polibku.
,,Protože,“ odtrhl se, ,,chci tebe,“ řekl jednoduše. Ale jednoduché to pro něj nebylo.
,,A co statky? A geny? A majetek? A dalších tisíce podobností…“
,,Pššt, moc přemýšlíš,“ zastavil ho Harry.
Hlavu naklonil, jako by se chtěl zase líbat, ale neudělal nic. Jen sledoval, co udělá Severus.

A ten, ku Harryho nesmírnému štěstí, udělal to samé, co před chvílí Harry – políbil ho.
Bylo to… zvláštní.
Hřejivé, ale ne moc. Vášnivé, ale ne příliš. Sladké, ale ne dost. Hořké, ale ne nesnesitelně. Něžné, ale ne uspokojivě. Lehké ve své těžkosti a ne tak vroucí, aby polibek spaloval. Lidské, ale nadpozemsky krásné.

,,Víš,“ odtáhl se Severus, ,,teď to budeme mít asi hodně těžké,“ povzdechl si.
,,Je i to opravdu jedno – na tohle jsme čekal léta a ve skutečnosti je mi úplně jedno, co si ostatní myslí, že ví,“ usmál se Harry.
,,Časem ti to nebude jedno, Harry,“ upozornil ho Severus a podivně ztuhl.
,,Má plán,“ řekl Harry a to takovým způsobe, že Severuse opět přiměl zadívat se na Harryho důkladně, ,,teď nebudeme řešit nic, dokud se k problému nedostaneme, dobře?“ a přes tvář mu přešel úsměv ne nepodobný jeho otci.
Severus podivně zavrčel: ,,Co bude teď?“ nespokojeně se zeptal.
,,Teď?“ pozvedl Harry obočí a rozesmál se, pustil Severuse.
,,Teď si zjevně dáme další kávu a budeme připravovat věci na zítřejší hodiny – měl jsi snad na mysli něco jiného?“ hravě se na Severuse usmál, když usedal ke své rozdělané práci.
Severus to kvitoval s povděkem; pobavený úsměšek mu přeběhl přes tvář, když si šel pro své věci.
~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~


-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Moc doufám, že uzříš, co já už nikdy neuzřím,
Toužím mít víru v tebe - znamenalo by to mou záchranu.
Nebojuj, přijmi mě,
Tím přijmeš svobodu svou - ale nepochopíš, to není souzeno tobě.

O návrat nestrachujme se,
Pojďme si užívat střípky času.
Než zubatá zasměje se
Jdouc nabrousit kosu.

Jenže - skrz všechny pocity,
city, nálady, myšlenky,
Já se jí nebojím.
Už se jí nebojím,
Ne, smrti se nebojím.


__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__
Láska nezná soucitu


Donutili ho jít na tu oslavu – co měl co dělat na té pitomé oslavě, když má dnes smutek?!
Dnes a třičtvrtě roku před dnešním dnem. Co se dnem za dnem po sobě plíží - každý z nich je pro něj oslava smutku.

Vyhýbal se, seč mohl, všem svým známým.
Proč ho prostě nemohl Malfoy z téhle absurdnosti vynechat?!

Zrovna si vztekle naléval skleničku, ani nezaznamenal, že ho někdo sleduje - v posledním téměř roce byl na pohledy zvyklý.

Pokud sám ve svém sklepním bytě v Bradavicích neopravoval písemné práce.
Pokud nemyslel na Harryho a na to, že kdyby si zašil ústa, mohl mít dnes manžela, který by jej bezpodmínečně miloval.
Jeho život by pak nebyl tak prázdný.

__-*-__-*-__-*-__


Harryho flirty byly na něco užitečné. Dokázal ocenit jak vnitřek tak zevnějšek člověka.

Dřív Severuse vnímal jako součást rodiny, kterou bude jednou chtít založit.
Dnes tu stojí, pozoruje Severuse vztekle si nalévajícího alkohol a přejíždí po jeho pro něj bezchybné postavě.

Toužil – to bylo to, co si pomyslel, když si ho zezadu dravě prohlížel. Přivřené oči hodnotily.

Severus se otočil – zjevně ne proto, že jeho pohled zaznamenal – a ztuhl se sklenkou napůl cesty k ústům. V Harrym se slila touha a představy o rodině.
Najednou nezáleželo na tom, co všechno před nimi a mezi nimi leželo a překáželo jim v cestě.

Harry vykročil, vzal Severusovi sklenici z ruky, položil ji na stolek. Přede všemi vzal Severuse zkoprnělého úžasem na parket – nyní to byl on, Harry, kdo vedl Severuse neschopného dostat se z šoku.

Dívali se na ně – Harry to moc dobře věděl. Dívali se na ně přes to, že jim o tom, že dnes přijde, Harry říkal – celé své rodině.

Uprostřed skladby ztuhlý Severus zvláčněl, ztěžka polkl a zamrkal – věnoval Harrymu pohled, díky němuž Harryho nitrem proplula další vlna touhy smíšená s citem pro jakoukoli rodinu, kterou by si založili.

Zase bylo podružné, co se stalo, protože Harry si – jakmile ho ten večer uviděl poprvé a podíval se mu do očí – uvědomil, že přes dálku a čas, který uplynul, jeho láska… nebo něco měně zmijozelsky patetického… nevybledla ani zdaleka tak, jak si to Harry maloval.

Říkal si – jak by to dopadlo, kdyby se dnes neodhodlal a nepřišel za Severusem, kdyby vše nechal na osudu a jednoho dne na sebe náhodně narazili?

Dokázal by být chladný? Dokázal by potlačit touhu uškrtit kohokoli, kdo by si se Severusem založil rodinu? V noci se ho dotýkal? Přes den by s ním sdílel jiné důvěrnosti?

Už jen při té představě Severuse sevřel pevněji – a sám sobě se ušklíbl, i když si dával velký pozor, aby to nedal znát.

,,Harry,“ začal Severus.
,,Pššt – poslouchej,“ řekl Harry a zadíval se mu do očí, ,,dnes po tobě nechci žádné vysvětlování. Nechci slyšet nic. Jenom mě dobře poslouchej,“ počkal, až Severus krátce přikývl.

,,Podvedeš-li mě, zabiji tě. Rozumíme si?“ pozvedl Harry obočí.
,,Harry –,“ začal Severus, než byl zase přerušen.
,,Zalžeš-li mi, seberu se a odejdu od tebe. Uděláš-li jinou nepředloženost – postarám se o to, abys měl se mnou peklo na zemi. Nechci slyšet ty omluvy. Nechci, abys dnes udělal víc než pouhopouhé rozhodnutí, jestli jsi stále ochoten si mnou založit ro-,“ ale než to Harry dořekl, byl umlčen dosti vášnivým polibkem, při němž mu po celém těle proběhl mráz. Tělo to dalo najevo prostě - zachvělo se.

,,Půjdeme jinam?“ navrhl Harry pobaveně, když se Severus musel odtrhnout, aby nabral dech.
,,Proč?“ zeptal se vyvedený z míry.
,,Obecenstvo při tomhle nemusím,“ ušklíbl se Harry.
Severus ho prostě vzal za ruku a okamžitě ho odvedl-odtáhl z místnosti. Tam se na sebe všichni navzájem -jak jinak než vědoucně - ušklíbali.

__-*-__-*-__-*-__


,,Znamená to, že jsi… zpět?“ zeptal se Severus na jediné, když dorazili do ložnice.

Harry přikývl a pro jednou dovolil jiskrám postoupit trochu do popředí. To Severusovi stačilo, aby si Harryho přitáhl k tělu a jemně ho položil na postel, než ho začal líbat.

Jednou rukou se opřel, druhou Harryho držel za bok a skláněl se nad ním, rty spojené. Harry Severuse držel jednou rukou vzadu na krku, jeho druhá ruka putovala po knoflíčcích hábitu.

Byl sotva vprostřed cesty, když ho Severusova ruka zastavila.
Lapal po dechu, když říkal: ,,Když zajdeš dál, nezastavím se,“ a propaloval Harryho pohledem.

Harry nazpět propaloval Severuse: ,,Kdo po tobě něco takového chce?“

To jediné stačilo, aby se Severus definitivně odtáhl.
,,Kde je tvé přesvědčení o milování se po svatbě?“ Harry si nedokázal Severusovo zachmuřené čelo ničím vysvětlit.
,,Asi se roztopilo pod tvým pohledem. Nebo možná věřím tobě…“ pokrčil Harry rameny a Severusovi posazenému na posteli uhladil prameny vlasů zpět za ucho.

,,Pod mým pohledem nebo někde v Africe?“ dožadoval se Severus něčeho, co Harry jen sotva chápal nebo vnímal správně. Přesto cítil, že za tím je víc.

,,Co tím myslíš?“ zeptal se Harry rovnou.

Severuse – byť to bylo téměř směšné – téměř opustila vůle se na něco takového zeptat.
,,Máš…? Měl jsi… byl jsi…?“ hledal správná slova a Harry sotva poznával svého bývalého snoubence.

,,Co?“ zeptal se tentokrát mírně.
,,Nedělej ze mě hlupáka, ano?“ vybuchl Severus náhle.
,,Proč? Oč jde?“
,,Měl jsi s někým poměr?“ vybafl Severus náhle prost jakýchkoli zábran.

Harry šokovaně strnul, vytřeštil oči.

Než se stačili jeden nebo druhý vzpamatovat, vystřelil Harry z postele, chytil Severuse v objetí a vtáhl ho do hlubokého polibku, zkoumal každou část Severusových úst, mapoval hořkost alkoholu na jeho jazyku.

Po dosti dlouhém polibku se Harry už musel odtáhnout a jen litoval nedostatku jeho plic – respektive malou kapacitu.

,,To není odpověď,“ slyšel Severuse omámeně říkat, sám poněkud omámený.
,,Ne?“ zeptal se a přitáhl si Severuse znovu v o dosti detailnějšímu polibku, ne tak hlubokému, ale stejně smyslnému.

Když se znova odtáhl a viděl Severusovu rozpolcenost pokračovat v hovoru kříženou s pokračováním v polibku, přece jen se smiloval.

,,Nikoho jsem neměl,“ zašeptal, ani nevěděl, kudy se do jeho hlasu vkradla ta ublíženost.
,,Vážně?“ zeptal se Severus beze stopy váhavého tónu nebo čehokoli, co by mělo Harryho slova zpochybnit.
Harry nevěděl, jestli je to tím, že tak moc doufá, nebo tím, že tak moc věří.

,,Vážně,“ odvětil Harry.
,,Tak co ta změna úhlu pohledu?“ zeptal se Severus podezřívavě.
,,A proč ty se nechceš…“ přistoupil k němu a zašeptal nejsvůdněji, jak uměl, ,,…milovat?“ a Severus musel hodně pevně sevřít oči, aby se ovládl a Harryho nepovalil na postel.

,,Pro jednou chci respektovat já tebe,“ zašeptal Severus nazpět, ,,což obnáší i to,“ povzdechl si nespokojeně, ,,že to teď risknu a tvou nabídku… odmítnu do doby svatby,“ dokončil pevně.

Harry se odtáhl a zadíval se přemýšlivě ne Severuse.

Přikývl: ,,To aby byla brzo, že?“

,,Velmi,“ potvrdil Severus.

__-*-__-*-__-*-__


,,Pane Harry Jamesi Pottere, berete si zde přítomného Severuse Tobiase Snapea, slibujete mu věrnost, přísaháte, že ho budete chránit v dobrém i ve zlém, v bohatství i chudobě, nemoci i ve zdraví, bude ho ctít a milovat, budete mu oporou, založíte magicky právoplatnou rodinu, spojíte své duše a podřídíte své magie jeden druhému, dokud vás smrt nebo soud ve vaší rodné zemi neodsoudí k trvalé odluce nebo ke smrti? Přijímáte společné příjmení Potter-Snape a zavazujete se tímto bydlet pod jednou střechou?“ otázal se Brumbál.
,,Ano,“ odvětil Harry prostě, ale šťastně.
Brumbál na něj vesele mrkl.
,,Vy, pane Severusi Tobiasi Snape, berete si zde přítomného Harryho Jamese Pottera, slibujete mu věrnost, přísaháte, že ho budete chránit v dobrém i ve zlém, v bohatství i chudobě, nemoci i ve zdraví, bude ho ctít a milovat, budete mu oporou, založíte magicky právoplatnou rodinu, spojíte své duše a podřídíte své magie jeden druhému, dokud vás smrt nebo soud ve vaší rodné zemi neodsoudí k trvalé odluce nebo ke smrti? Přijímáte společné příjmení Snape-Potter a zavazujete se tímto bydlet pod jednou střechou?“ otázal se Brumbál i Severuse.
,,Ne, ale přesto si ho vezmu,“ uštěpačně odvětil Severus a zástup jejich rodin selektovaný na pouhý nejbližší okruh zalapal po dechu.
Když zachytil pohledy ostatních, pokrčil rameny a vzdychl – bylo více než jasné, že povzdych zahrál.
,,Ano,“ ušklíbl se a zaměřil pohled na stejně se ušklíbajícího Harryho.

,,Nyní můžete políbit nevěstu, ženichu… ehm, totiž – políbit ženicha, nevěsto. Tedy: polibte se,“ spokojil se Brumbál, když nic lepšího z šoku nevymyslel.

,,Jak že se to vypráví? Žili šťastně až do smrti?“ nadhodil Harry přimáčknutý na Severuse.
,,Copak – po líbánkách tě mám odpravit?“ posmíval se mu Severus.
,,Hele, hele – dávej si pozor na záda,“ odvětil Harry.
,,Ty na jídlo,“ usmál se Severus a políbil Harryho. Nespěchal, pro jednou si dával si načas.

Přesto polibek tak žádoucí nevyzněl hrubě ani nepatřičně.
Všichni povstali a usmívali se a někteří dojetím plakali.

,,Teď vážně,“ odtáhl se Harry ještě dřív, než stačil skončit Severus.
,,Hm?“ zeptal se Severus zamyšleně.
,,Kde máš klíček od trezoru, jaké je jeho číslo a nemysli si, že tobě ještě někdy něco projde,“ usmál se Harry šalamounsky.

Severuse se rozesmál – vyšli bok po boku po zeleno-zlatém koberci.

__-*-__-*-__-*-__


Nikdo neřekl, že vztahy existují pro to, aby byly snadné a láskyplné. Ale pokud něco takového mohl Harry prohlásit o kterémkoli vztahu, pak to byl ten se Severusem.

Uvědomil si, jak moc lhal Severusovi, když řekl, že mu už nikdy nic neprojde – sám už tehdy dobře věděl, že takhle by to stejně nešlo.

Nicméně i tak se se Severusem až do konce svých dní milovali. Důvěřovali si, pomáhali, podporovali se – pokud něco takového je možné, když jste svoji již desítky let – a kdo to počítá?
Maximálně jejich děti a děti jejich dětí a děti všech jejich známých – ale on ani Severus určitě ne.

Byla by pošetilost – zkoumat něco takového pod drobnohledem: jednou se daří, podruhé ne, ale Harry naštěstí nikdy nepoznal období, že by v tom byl sám. Že by se sám cítil.
Ať byl život sebevíc těžší – a Severus nebyl člověk, který by něco takového extra ulehčoval: už jen tou svou povahou… - protloukali se jím společně.

S určitou dávkou energie, řekly by děti, děti jejich dětí…

Ne že by si ty děti braly za vzor zrovna tenhle… výjimečně výbušný… vztah, ale rozhodně Severusovu a Harryho vůli obdivovali všichni, až dokud jim to život dovolil.
Život a čas.

Něco v jejich vztahu se nikdy nezlomilo. Neuměli to pojmenovat ani oni, ani přihlížející, ale všichni cítili, že jádro je nezlomné: a každý díky tomu couvl dřív, než bylo příliš pozdě – pro toho pošetilce, který by si snad chtěl někdy něco dovolit.

Ne, ne život bez překážek, ale život plný obrovské vůle upínající se k něčemu – k sobě samým, k víře v jejich vztah a k víře v jejich osobnosti.

Harry byl šťastný: měl milence, ale především měl rodinu, tu, kterou si jako jedenáctiletý student vysnil.

Když to kdysi dětem vypravoval, ptaly se ho, jestli někdy v jejich manželství nezatoužil po někom jiném.

Harry byl tak rád, že mohl s prazvláštním úsměvem odvětit, že nikoli. Když se na něj tehdy podívaly téměř vyděšeně, řekl jim, že při vší své benevolenci by tohle nikomu nevyčítal, ale že on konkrétně po ničem takovém nikdy neprahl a nevyhledával to.

Děti se na něco podobného ptaly i Severuse, to když Harry zemřel.
Severus jim odmítl odpovědět.

Škemraly a prosily – ale Severus neznal odpověď. V tomto byl jiný než Harry. O moc jiný. K životu potřeboval něco víc – což bylo zvláštní, když Harry celý svůj život působil divočejším, vřelejším dojmem.

Ale když Severus po pár měsících – nebo možná letech, kdo to dnes ví? – ležel na svém smrtelném loži, tu odpověď znal.
Dozvědělo se ji každé jedno dítě, které se na tu otázku tehdy ptalo podruhé - jen už ne Harryho a Severuse, ale samo sebe: lidé si s jistotou mohli v jeho očích přečíst, že Severus Snape - jako Harry Potter Severuse Snapea - nikdy nemiloval nikoho jiného než Harryho a že se dokonce po dobu jejich manželství nikdy na nikoho nepodíval tak, jako na Harryho.

I když Harryho pravda musela být vyslovena, stejně tak Severusova být vyslovena nesměla.
Ale ať už se to bere odkudkoli – z jakéhokoli konce – obojí byly pravdy.

Jedna nezlomně pronesena, druhá neporušitelná, nikdy nevyslovena, přesto nezvratitelně svá, pravdivá.

Vivat věrnosti?

Ani Severus ani Harry nebyli tak pošetilí – a své děti to taky neučili – věděli, že to byla jen šťastná náhoda, která se stane jednou za… mnoho let.

Přesto svůj vztah přežili Harry a Severus v míru, klidu, spokojenosti, lásce a… naprosté věrnosti.

Tak, jak si to ostatně Harry vysnil.

Taky tak, jak Severus nikdy nedoufal.

__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__


!-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-!
Blázniví jsme my…


Ošetřoval celé jedno patro spolu se svými třemi spolupracovníky - bystrozory a pěti kvalifikovanými léčiteli. Jen těžce se k Severusovi dostával, ale když přece, nedovolil si víc než maskované pohlazení, ututlaný úsměv nebo měření se pohledy.

V neděli odjel domů za Ginny. Když ta ho viděla - zrovna krmila Hrabáky - upustila mísu a rozběhla se k němu, objala ho. Líbala.
Smála se a plakala - poprvé za ten týden, kdy sloužil, viděla svého muže živého.

Po dlouhé době se milovali.

Harry zase nastoupil do práce. Byla středa. Další týden aniž by si se Severusem vyměnil slovíčko. Pořád tady byla spousta lidí, stále tady byl krizový stav a nedostatečný počet léčitelů. Ale tenhle týden propustili již dost lidí z ošetřoven. Další část propustí třetím týdnem. Mezi nimi i Severuse, jak Harry věděl. Třetí týden už ale Harrymu službu nadřízení nezapsali.

,,Ginny?“ oslovil plačící ženu prvního dne skutečné svobody, co se Voldemorta i raněných týkalo. ,,Co se děje?“ zeptal se se starostí v hlase. Mračil se na Ginny, poslouchal a vyčkával na sebemenší hlásku, kterou jeho žena vyřkne.
,,Jsem těhotná,“ prohlásila a se stojícím Harrym se zhoupl svět - štěstím.
,,Nenechám si to,“ škytla a tentokrát se Harry zhoupl podruhé - padal do černých temnost a ani nevěděl, jak se mu to v tak rekordním čase přihodilo.
,,Proč?“ vysypal ze sebe se zděšením.
Ginny se ale k odpovědi neměla, jen sledovala, jak po okně stéká déšť a Harry zase pozoroval její svetr a rifle, které měla na sobě, její vlasy a výraz zarputilé sebejistoty ve své nejistotě.
,,Proč?“ přešel k ní se vztekem nad jejím krajně neuváženým rozhodnutím, zatřásl s ní.
,,NECHCI NA TO BÝT SAMA! Vidíš, i já mohu mít důvod!“ křičela na něj.
,,Sama? Já tě samu nenechám. Ale nedopustím, abys udělala...“
,,O tom ty nerozhoduješ,“ odsekla mu.
,,Je moje?“ zeptal se Harry.
,,Co?“ zeptala se vykolejeně.
,,Tak je moje?“
,,Jistěže!“ zařvala pobouřeně.
,,Pak o tom rozhoduji i já. Nemáš právo mi v tom bránit - mít dítě. Nebo se to nelíbí Terrymu?“ dožadoval se.
,,To od tebe není fér,“ zavrčela na něj a vstala.
,,ŽIVOT není fér!“¨
,,A PŘESNĚ kvůli TOMUHLE s tebou nechci mít dítě! Milovala jsem tě, čekala na tebe! Útrpně jsem snášela náš trojúhelník. Já, ty a tvůj Snape! Já ale nežiji se Snapem a NECHCI-HO-v-domě! Nechci s tebou mít dítě. Ne takhle,“ zatřásla hlavou.
,,Tys věděla, že...?“ to Harrymu vyrazilo dech.
,,Ptáš se, jestli jsem věděla, co spolu máte? Věděla. Celou tu dobu. Proto Terry. Proto.... Ale ne, nebudu ti nic vyčítat. Dělíš se - děkuji ti za tu oběť. Škoda že jen oběť. Já, Severus, tvá práce... Ty, kdy k sobě sis pustil jen Snapea a sebe, ale mě nikdy. Nechápu tě, Harry. Nechápu sebe. Jen vím, že sama to nezvládnu. Toužím po tom malém - ale ne takhle.“ Ještě chvíli se na Harryho dívala tím svým pohledem oběti a pak za sebou zavřela dveře. Tiše - nemilosrdně, protože ozvěna by bolela, moc by bolela, ale tohle bylo horší.

Stravující čas stravujícího ticha.

!-_-! !-_-! !-_-!


,,Domníval jsem se, že tento týden už... co je?“ zeptal se z polosedu Severus. Harryho tvář byla utrápená, strhaná. Unavená.
,,Budu mít dítě,“ řekl jako v transu. Severus se napřímil na posteli, vážná tvář. Ztuhl.
,,Oh,“ a pak mu Harry padl do náruče a objal ho. Severus to přivítal, protože potlačená grimasa úplného zoufalství se toužila na alespoň chvíli vydrat ven, aniž by byla Harrym viděna.
,,Gratuluji, to je skvělé,“ řekl, a i když jeho tvář napolo skrytá v Harryho rameni připomínala předzvěst mučedníka, v jeho očích se objevilo i něco jiného - neskonalé štěstí a úleva.

Jako by z jeho hlavy náhle a nečekaně, ale i nechtěně spadla těžká, velká koruna. On nevěděl, jestli být šťastný nebo ztracený.

,,Takže se klanu Potterů nezbavíme?“ dodal už sarkasticky, jakmile si mohl být jistý, že se jeho maska sarkasmu udrží namístě bez ohrožení sklouznutí k zemi a roztříštění se napadrť a prach.
,,Zjevně ne, profesore,“ řekl Harry a potlačil nešťastný záblesk z kousku jeho duše; když se odtáhl z objetí, na jeho tváři byl plný a široký úsměv, jako na Severusově potěšeno-znechucený úšklebek.

Složil si ruce na prsou, přikývl: ,,To by zjevně bylo vhodné - vrátit se do Bradavic a dělat tam opět ze života peklo studentům, není-liž pravda?“
,,Myslím, profesore, že lepší nápad neexistuje. Vy jste je do značné míry vykradl všem ostatním, kteří na ně stáli frontu,“ a s tím, s mírným úsměvem, se otočil a odešel.

!-_-! !-_-! !-_-!


Konečně - narozdíl od předchozích let, dnes neuběhla taková doba, kdy se opět shledali. Ale za jakých podmínek se shledali... to bylo... nečekané. Alespoň pro Harryho.

Vytáhli na něj, že teď se budou soudit Smrtijedi. Vytáhli na něj, že on bude jejich soudcem. Pak mu ukázali pár tuctů spisů. Bezejmenných. Ale Harry si byl stoprocentně jistý, když prolétl zběžně ten popis. Spadla mu čelist.

Zaměřil se na obvinění - a že to u těch drobných písmenek s tím, co cítil, když četl a ještě k tomu v jednu ráno nebyl lehký úkol.

Oni skutečně obvinili Severuse Snapea z velezrady, ze spiknutí se, z alespoň poloviny vražd jen v Harryho okolí... zpřed pár desetiletí!
Dobrá, jestliže dokázal pochopit, proč pro ministerstvo byly Smrtijedi a Voldemort prvotní, pak ale nedokázal pochopit ani přijmout fakt, že usilovali o Snapeův život po tom všem, čím si prošel, aby pomohl Voldemorta zničit, aby chránil Harryho - aby ho dovedl do okamžiku Voldemortovy porážky.

Dobrá - alespoň jedna věc se přihodila správně. Měl být Severusův soudce - vyslýchat ho. On rozhodoval, jestli přijde do Azkabanu, on rozhodoval, jestli to všechno zastaví nebo jestli proti němu povedou další vyšetřování.

Harry měl v každém případě jasno. I kdyby se snad bývalo stalo, že by Severuse nevyslýchal on, z vězení by ho dostal tak jako tak.

!-_-! !-_-! !-_-!


,,Jméno?“ zeptal se a snažil se o dost neutrální tón. Kolik lidí mohlo tušit, že ho zná déle než jen z tohoto výslechu? Měli by to vědět všichni - vždyť byl jeho profesor. To byla dost známá informace. Jak tedy moli dopustit, aby ho vyslýchal Harry? Copak si mysleli, že ho stále tolik nenávidí? Jen to je vedlo k tomu, podstrčit mu Severuse?

Severus, jak si Harry vbrzku všiml, neodpovídal. Tak se na něj zaměřil. Apaticky civěl někam za Harryho záda a viditelně vyčkával. Teprve až přestal Harry přemýšlet a soustředil se přímo na Severuse, Severusovy suché rty se od sebe s útrpností rozevřely.
,,Snape -- Severus.“
,,Bydliště?“
,,Nemám,“ odvětil Severus, ale na Harryho se nepodíval. Zato Harry si ho změřil dost výmluvným pohledem.
,,Chcete mi tvrdit,“ a zhoupl se na židli, aby si vyhledal v papírech místo, o němž moc dobře věděl, že tam Severus žil, ,,že s jistou stavbou na Tkalcovské nemáte nic společného?“
Severusovy koutky sebou cukly - zoufalou únavou a nevěřícností nad situací.
,,Ano,“ řekl prostě.
Harry nespokojeně povzdechl - kdyby se jejich rozhovor alespoň nenahrával.
,,Zaměstnání?“ pokračoval.
,,Nemám,“ odvětil Severus ihned.
,,Víte, z čeho jste obvin-?“
,,Mimo jiné? Ano,“ přikývl Severus.
,,Vážně vám nemám --?“
,,Ne,“ zavrtěl hlavou.
,,Dobrá - pak tedy pokročíme. Doznáváte svou vinu?“ a Harry nyní víc než jen magnetizoval Severusův pohled a on se po dlouhé době uráčil prohlédnout si Harryho. Harry - v zoufalém pokusu zastavit ho - vysílal jasné signály, aby Severus cokoli z jeho budoucích slov popřel.
,,Nejsem vinen,“ a Harry poznal, že spíš než o jeho vlastní přesvědčení šlo o Harryho výraz, kvůli kterému řekl to, co řekl.
,,Takže nenosíte Zed zed?“
,,Zed zed?“ podíval se nechápavě.
,,Znamení zla - nenosíte ho na předloktí?“
,,Nosím - ale sotva mě můžete obvinit z něčeho, z čeho jsem byl dávno očištěn.“
,,Můžeme, pokud se obvinění ze smrti těch lidí vaší rukou prokáže,“ informoval ho Harry formálně a chladně.

Severus mlčel a jeho koutků se opět dotkl ten pichlavý úsměv. Sledoval Harryho, jestli - a jako by měl - s tím něco udělá. Opřel se dozadu do křesla, ruce na opěrkách, prsty propletené, ne však křečovitě. V očích pouhá rezignovanost na cokoli, co se v budoucnu přihodí.

,,PROKÁŽE SE, SNAPE?“ nevydržel to Harry asi po deseti minutách. Snažil se ho zachránit a mu je to… jedno?! Nesnaží se?! Záměrně?!
K čertu s tím chlapem!

,,Myslel bych, že na to se mám ptát já,“ prohlásil a Harry v tu rámu věděl, že Severus - když ho chytili a dotáhli ho do cely pro lidi, které čeká vyšetřování… - ani na sekundu nepomyslel, že by se mohlo stát, že ho z téhle šlamastiky někdo dostane. To bylo zlé, moc zlé a Harry nechtěl vědět, jak se cítí. Opravdu zjevně ne -- nebo… Ani nevěděl, co chce, když tak seděli v temné místnosti osvětlované lampou, na jedné straně stěna z vody a oni dva sedící naproti sobě a mezi nimi - oh, Merline! Jak by to kdysi bylo málo - stůl. Obyčejný, ohavný, dřevěný, ničím neupravený, třísky na dotek rozdávající stůl.

,,Udělal jste to?“ dožadoval se Harry z posledních zbytků sil a vůle. Věděl, že tohle Severus říká spíš pro něj a kvůli němu než kvůli sobě.
,,Ne,“ prohlásil pohrdavě, ale bylo v tom doznání - Harry si myslel, že nepotřebuje slyšet tu odpověď, že přece on , že ne -- ale když ho uslyšel - a to při tom věděl, že sebou za to pohrdá nejen on, ale že tím ubližuje i Severusovi, když ho nutí jím pohrdat - něco uvnitř něj, něco, co ho až do tohoto procesu tížilo, z něj opadlo.

Ublížil svou vnitřní nedůvěrou Severusovi, to věděl moc dobře, ale ta pravda to vyvážila. Pro něj tedy ano. I když pro jeho svědomí nebude dvakrát lehké odpustit mu tuhle malichernost.

!-_-! !-_-! !-_-!


,,Zmetku!“ zakřičel na něj jako smyslů zbavený, jako rozhněvaný býk se k němu blížil. ,,Tys nepočítal s tím, že tě někdo zachrání, nepočítal jsi s tím, že budeš bojovat!“ vmetl mu přímo do tváře.
Severus se ušklíbl směrem před sebe a absolutně se nestaral o Harryho po jeho boku, kterého se sebou táhl směrem pryč, směrem od civilizace do soukromí - moc dobře si byl vědom toho, co dělá, na rozdíl od svého výbušného společníka.

,,Ani jsi mi nepoděkoval! VYTÁHL jsem tě odtamtud!“ vyčítal dál, a teprve až ho pevné paže objaly, zmlkl a ztuhl.
,,Děkuji,“ prohlásil prostě a s notnou dávkou pobavenosti, ,,mám evidentní štěstí, že tě povýšili, že?“ Harry polkl a nejistě přikývl - to nebyla otázka.

Severus se nadechl, že něco řekne, ale promluvil Harry - přiškrceně, ale svobodně: ,,Nedělej to,“ byla to žádost - zoufalá.

Severus začal zamítavě kroutit hlavou - pak se zarazil a zeptal se: ,,Proč?“ a jeho plná pozornost směřovala v tuto chvíli pouze k Harrymu. Bylo zvláštní, že tenhle člověk měl Harryho plně v moci, ale to, co neměl v rukou vůbec, bylo rozhodování o jejich vztahu… Harry musel doznat, že to bylo ze Severusovy strany dobrovolné.

Harry přešlápl z nohy na nohu: ,,Už bych se nedokázal zarazit… Nedokázal tě nechat jít,“ smutná smířenost se prohnala Harryho nitrem - a i očima, když si ji Severus dokázal jasně přečíst. Ten pocit se mu nelíbil.

Zase začal - nyní s menší intenzitou a Harry si jen okrajově uvědomil, že prší - nesouhlasně kroutit hlavou.
,,Co dcera?“ zeptal se Severus.
Harry se štěkavě zasmál: ,,Je to ta nejkrásnější a nejnadanější holčička, jakou znám. Je dokonalá - nadaná ve všem, i lektvary zvládá.“
,,Jsi taky dokonalý - jen to nevidíš.“
,,Já? Na lektvary…“
,,Dokonalost jest pojem relativní, záležící na úhlu toho pohledu, který patří pozorovateli. Co žena?“ vyptával se Severus dál.
,,Je to skvost žen,“ usmál se, ,,miluji ji. Nepodvedl jsem ji… nehodlám s tím začínat,“ přikývl na správnost své formulace. Severus věděl, co tím myslí. Myslel tím od té doby, co žije malá, přirozeně.

Poprvé v životě měl Harry možnost vidět Severusův vnitřní boj projevený navenek. Severus si skousl zuby na kratičkou chvíli rty, napjal se a odvrátil hlavu, možná že déšť nebylo to jediné, co se v tu chvíli kutálelo dolů po jeho tváři jako korály perel. Jen pro jedinou chvíli si připustil, že to byla zbloudilá, osamělá slza.

Severus vrátil svou pozornost - celou a mokrou - k Harrymu: ,,Jsi šťastný?“ Harry neváhal, protože by se nemohl rozhodnout, váhal, protože věděl, co ta otázka znamená - a pak předně co znamená pro Severuse.
Pak ale - delší odmlku si nedovolil - prohlásil pevně: ,,Ano,“ a byl přitažen - téměř okamžitě - do Severusova pevného objetí. Jeho levá ruka volně spočívala na jeho bocích, pravá kolem jeho krku - Harry měl pocit, že se kouše do pěsti, ale neudělal nic, jen si přitáhl Severuse proti sobě, obě ruce položil na jeho záda - ruce zaťaté v pěst. Svíral mu jimi hábit.

Když ucítil, jak se Severus na pár okamžiků roztřásl potlačovaným -- vlastně, mohlo to být cokoli - zlost, vztek, pláč, hysterická reakce… Pomohl mu tím, že ho jen stiskl ještě pevněji.

,,Miluji tě,“ zašeptal. Proti všemu se začal usmívat a odtáhl se.
,,Taky tě miluju,“ prohlásil Harry skálopevně, když se mu díval do očí, ,,a proto doufám, že budeš taky šťastný.“

Severus přikývl. ,,C‘est la vie,“ splynulo z jeho rtů. Otočil se na podpatku.

,,Severusi?“ zastavil ho Harryho hlas - ještě jednou, naposledy. ,,Uvidíme se ještě někdy?“ bylo bolestě znát, jak po tom touží. Severus věděl, že se ptá - předtím tak statečný, jeho mladý, naivní Nebelvír - jen proto, aby si ověřil, že ještě má únikovou cestu, pokud se něco pokazí. Něco jako smutný povzdech uniklo z jeho rtů, když se otáčel a věnoval Harrymu úsměv. Úsměv, o kterém oba věděli, co znamená, i když to bolelo k nevydržení. Bolest hraničila s neschopností ustát ji.

I Harry se na chvíli roztřásl, když ty tmavé oči zůstaly pozorně upřené do jeho tváře. Snažili se vrýt si do paměti obrys toho druhého.

Pak si Severus vytáhl košili a kabát do obličeje - Harry následoval jeho příkladu.
Přikývli si. Nic víc! Merline, oni si přikývli jako nějací dva cizinci! Jako přátelé - kteří beze všeho protivenství narozdíl od nich dvou sobě cizinci jsou! Ale Harry a Severus nebyli a přesto se chovali tak cize k sobě navzájem.

Severus odcházel. I Harry se otočil. Otočil se a odcházel druhou stranou ulice.

Už z nich nezbylo víc než dva lidé v tmavém oblečení jdoucí pryč z deště s vytaženými límci proti větru, směřující každý úplně jinam. Vlastně možná že jen odlišným směrem.

!-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-!


…--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--…
Jedna alternativní


Třpyt, třpyt - na drobném řetízku se pohupovalo něco - svist - třpyt - malinkého - svist - třpyt - zlatého, zářivého a lidskou rukou neuchopitelného. V pravidelných kmitech se to míhalo sem a tam. Harry to něco s oslepujícím třpytem - to jak se to dostalo do paprsků slunce dopadající z okna - držel, houpal s tím a usmíval se. Jen se usmíval.

Kdyby tehdy věděl, co to pro něj znamená, nikdy by si to byl býval nevzal. I kdyby to byl dar od samotného anděla. Natož pak od vychytralého Albuse Brumbála.

Dědictví. Zkažený život - to mu tahle malá potvora přinesla. Byl by o tolik šťastnější, kdyby nevěděl.

Jenže věděl - dnes už ano, takže nesměl ignorovat. Taková byla pravidla. To bylo účelem. Je z něj otrok. Otrok! Jak směšné! Býval volný - konečně po době útrap a válek - a on na popud svého bývalého intrikánského ředitele vleze do té truhly a…
,,Harry!“
Už volají. Vstává. Nejraději by přívěškem mrštil o postel, místo toho si ho neurvale věsí na krk. Jak snadné by bylo odhodit jej, jak osvobozující neozvat se tomu hlasu, jak nádherné a jednoduché by bylo odmítnout svou povinnost. Osvobozující moci se v klidu nadechnout, nevnímat zákeřné žrouty času stravující jeho bytí. Poddat se myšlence - já sem nepatřím! Věřil tomu, skutečně tomu zoufale a upřímně věřil! On sem nepatří!
Byl lev, ale mezi lvy chodit neuměl. Snažil se tvářit chladně - ale nevěděl, jak to vidí pozorovatelé. Toulal se, kde neměl a snažil se předstírat, že je silnější, než skutečně byl. *)
Jenže on svou povinnost odmítnout nemohl.
Možná, jen na kratičký okamžik si pomyslel - se svým nešťastným věděním, že vlastně už ani nechce. Realitu by nedokázal ignorovat.

*) Věnováno momentálním chmurným myšlenkám na pamětnou a jedné geniální písničce - Území lvů. Pro všechny, kteří se někdy - alespoň jednou - pohybovali mezi nepřáteli či cizinci. Byli v domě, který hrozil zhroutit se na ně.

…--°°--……--°°--……--°°--…


Bylo to to léto. První po tak náročné zimě plné ztrát na stranách Temného pána i Brumbála. Padli mnozí. Udatný Severus Snape, jehož počiny Harryho přiváděly do stavů těžké schizofrenie. Jak ten člověk dokázal být takový bastard zatímco zachránil tolik lidských životů?!
Albus Brumbál - vznešený, moudrý… prolhaný.
Mnoho dalších lidí jako Remus, Tonksová, Hermiona, Ron - veškerá podstata Harryho kouzelnického světa.

Ministr - nově jmenovaný Kingsley Pastorek - byl dobromyslný, byl rozhodně o mnoho lepší než jeho předchůdci, za což byl Harry vděčný. Tak tedy stávající ministr byl ten, kdo Harrymu přinesl dodatek závěti Albuse Brumbála.

Harry měl odjet do Toskánska, kde byla velká vila Brumbálů. Měl najít truhlu v ložnici, což mu zabralo maximálně pět hodin… najít ložnici. Pak to šlo hodně rychle. Harry otevřel truhlu klíčem, který Brumbál nechal v dopise. V truhle samotné nebylo nic, jen ten řetízek a na něm viselo to něco, co oslepovalo svým třpytem. Plus malý dopis.

V něm stálo Brumbálovým písmem: ,,Pověs si mě na krk, pochopíš.“
Harry, rozechvělý touhou pochopit a zároveň s chladným odstupem, který sám o sobě prozrazoval Harryho nedůvěru, pověsil si řetízek na krk.

Tu se řetízek rozžhavil a obklopil pokoj zlatou záplavou světla.

V místnosti se jevily dvě postavy v kápích. Obě klidné, vyčkávající. Ruce složené před sebou, prsty zřejmě propletené - nebyly vidět díky dlouhým, rozšiřujícím se rukávům hábitu.
Světlo se utlumilo.

Jeden z nich si sundal kápi a Harry zalapal po dechu, sáhl o hůlce a měl ji v pohotovosti, připraven okamžitě útočit.

Muž naproti něj měl… měl strhaný obličej s jizvou, která se mu ošklivě táhla přes polovinu obličeje. Nic by Harryho nepřesvědčilo víc o jeho pravdě, než fakt, že se díval do svého vlastního obličeje. Pravda, staršího a strhanějšího, ale ty rysy, ten pohled… byl to…: ,,Kdo jste?“ štěkl Harry. Neměl zdání, kde ten člověk sebral mnoholičný lektvar.
,,Harry Potter,“ odvětil muž klidně.
,,Ne, to nejste,“ sevřel Harry hůlku ještě pevněji.
Muž si ho prozíravě prohlížel - jako by ho odhadoval - a pak si pro sebe přikývl.
,,Nepoužil jsem mnoholičný lektvar a pravda, mohl bych se zdržovat s dokazováním toho, že znám tvé nejniternější a nejtemnější myšlenky, nejbolavější a i nejšťastnější vzpomínky. Vyjmenovávat ti věci, o nichž víme ,,jen my dva“. Ale nemám čas. Musíte se rozhodnout, pane Pottere, čemu teď uvěříte. Já jsem Harry Potter. Jako jím jsi ty a i…“ kývl na druhého muže v kápi. Ten si ji sundal. Jeho pohled byl pohled štvance, nešťastný, ale vypadal ze všech tří nejmladší a ze všech nejméně zraněný. Harry sám měl na sobě spousty jizev, jen jizva na obličeji - tak velká - scházela. Kdežto pokožka jeho třetí, mladší kopie vypadale nepoškozená, válkou netknutá.
,,… on je Harry Potter. Já jsem z planety Země T602I, on je ze Země, yorku 620i. Vy jste ze Země Z22600b. On,“ kývl hlavou na viditelně nejmladšího muže nejstarší ze tří Potterů, ,,byl manželem Severuse Snapea. Před patnácti minutami Severus Snape skonal. Měl rodinu a domov - ale vše bylo zničeno. Milovali se,“ řekl a něco v jeho hlase se lámalo, přitom něco druhého jasně naznačovalo opovržení.
,,vy jste měl rodinu, která byla též do poslední hlavy vybita. Se Severusem Snapem jste sice nic neměl, ale uznával jste ho. Já,“ řekl s více méně konverzačním povzdychem, který mnoho neznamenal, snad jen jistý druh nudy, ,,jsem taky přišel o svou bradavickou rodinku. Severuse Snapea jsem z duše nenáviděl a jeho smrti nelituji. Na druhou stranu tomuhle oddílu sloužím nejdéle - proto tuto misi vedu - a chápu vaši… bolest. Vaše tendence nad těmi lidmi truchlit,“ tohle viditelně myslel na oba zbývající Pottery. ,,Každý z nás měl nějakou rodinu. Každý z nás nějak vycházel s Brumbálem, se Snapem, s McGonagallovou. Každý náš svět se mírně liší a končí jinak. Vedu jeden úkol a sbírám, abych tak řekl, ztroskotance, kteří nemají co ztratit - a je upřímně řečeno jen a jenom na vás, jestli se přidáte, ale… byli bychom rádi, hodí se nám každá ruka. Jsme vysláni najít do naší společnosti cestující časem, prostorem a realitami další členy. Máme za úkol jít do nové reality - planeta Země U510a. Pomoci tam novému Harrymu Potterovi přežít, pomoci přežít všem, kteří v našich realitách zemřeli. Důvod, proč byste nám na to měl kývnout, je celkem jasný, nemyslíte? Máte šanci zachránit spousty nevinných lidí, spousty těch, které jste zachránit vždy chtěl.“

Harry - Harry nynější reality - na to hleděl s doširoka rozevřenýma očima. S úžasem. Nedokázal uvěřit a přitom cítil, že muž mluví pravdu.

Později nikdy nevěděl, jak se jim podařilo přesvědčit ho o tom, co mu nakukali. Možná že to byl ten výlet za dalším Harrym Potterem - miminkem, které ještě nemělo minulost, ale mohlo mít daleko slušnější budoucnost, než měl kdy on. Než měli oni. On ještě žil. Ho ještě všechno čekalo.

…--°°--……--°°--……--°°--…


Jak bláhový, hloupý, směšný byl, když si myslel, že to bude jen na něm. Že nikdo nezemře. Že se mu podaří zachránit všechny.

Cesty do minulosti měly svá pravidla. Vždy někdo musel umřít na úkor druhého. Byla v tom spousta zákazů a příkazů. Bylo to horší - mohl pokazit vše, a že se mu to zpočátku kazit dařilo. Ale co vše by neudělal pro vidinu dokonalé budoucnosti? Nakonec se dozvěděl, že spousta z těch, co se dala na tuhle dráhu cestování časem, usiluje o to samé. Také že se to zatím nikomu z nich nepodařilo. Nabyl přesvědčení, že vysněné dokonalé štěstí neexistuje.

Snažil se hrát fér, avšak nepodřizoval se svým nadřízeným, jak by se jim jistě líbilo. Brojil. Kalil jim jejich hony na získání nových Harry Potterů či jiných Vyvolených. Například další taková realita, kdy nebyl Vyvoleným Harry, byl Neville.

Nevillů nebylo tolik jako Potterů, ale byli také. Zajímavé oživení.

…--°°--……--°°--……--°°--…


Mnohokrát si točil řetízkem a ptal se sám sebe, co mu to Brumbál nechal za poslání. Zač ho ztrestal? Co mu tím ukázal?

Třpyt, třpyt - svist - třpyt, třpyt - svist, houpal Harry dál svým řetízkem, až jím mrštil přes pokoj. Přívěsek - třpytka - se rozsypal na miliony kousíčků pableskujících po zemi. Krásná záplava světla, krásné střepy.

Být otrokem!

Tolik možných realit, tolikrát prožitá smrt těch, které měl rád. Jak mu může být ještě něco svaté? Jak ještě může v něco věřit? Vždyť zneuctil památku všech!

Už se ho to osobně nedotýkalo. Už to s ním nemělo nic společného, smrti jeho blízkých. Jeho přátel a profesorů. Viděl je umírat tolikrát…
,,Dobrý den,“ ozval se u jeho ucha baryton. ,,Můžeme jít?“ zvedl obočí, když se Harry střetl s jeho pohledem.
,,Ještě vteřinku,“ polkl Harry naprázdno, měl suché rty; bezcílný pohled upřel z černých očí na krásnou, střepy posetou zem.
,,Jistě,“ odvětil, mírně uklonil hlavu na stranu, otočil se a zavřel za sebou dveře.

Harry si povzdechl. Mávl rukou, pomyslel si, že se má přívěsek spojit. Vcelku mu vletěl do ruky.

Byl označkován tak jako tak. Ať už řetízek existoval či ne. Navíc se ho pokoušel rozbít už tolikrát. Ten luxus jeho roztříštění - jistě, i následného spojení, které už takovou úlevu nepřinášelo - si dovolil vždy, když se jeho týmu něco povedlo.

Řetízek mu přistál v ruce i se třpytkou.

Třpyt, třpyt - pohupovala se na drobném řetízku - svist - třpyt - malinká - svist - třpyt - zlatá, nezachytitelná vina. V pravidelných kmitech se to míhala sem a tam. Harry ji - dopadaly na ni paprsky slunce z okna - držel, houpal s ní a usmíval se. Jen se usmíval.

Kdyby tehdy věděl, co to pro něj znamená, nikdy by byl býval nevstoupil do těch řek. I kdyby to byl dar od samotného anděla, natož pak prokletí od vychytralého Albuse Brumbála.

Dědictví. Zkažený život - i to mu tahle malá potvora přinesla. Byl by o tolik šťastnější, kdyby nevěděl.

Jenže věděl - dnes už ano. Nesměl to ignorovat. Taková byla pravidla.
Je z něj otrok. Otrok! Dobrovolně otrokem! Býval kdysi konečně volný a on na popud svého bývalého intrikánského ředitele vleze do té truhly a…
,,Harry!“ zavolal na něj Harry ze Země s označením T602I; nejstarší a tudíž hlava výpravy.

Harry se znovu usmál. Kdyby to byl býval tehdy nevzal - zjevně by nepotkal spousty zajímavých lidí. Včetně několika provedení sebe samého (a že byl občas dost otřesný) a Severuse Snapea, nikdy by se nepobavil chováním Harryho T602I v přítomnosti Severuse Snapea… Bylo toho tolik.

,,Už jdu,“ a trhnutím rozrazil dveře od pokoje…

…--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--……--°°--…


-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-


Otevírají mou bránu. Bránu mého vězení, kterou hlídají dubové dveře a železná mříž. Stráže, jež mě měli hlídat, praští do nosu ostrý zápach železa. Jaké zlomky jakého času jim trvá, než se jim oči rozšíří v děsu a pochopení? Nevím.
Všech pět lidí se dívá nevěřícně na stěny a na mě – ležím (jak tragické!) uprostřed místnosti zhroucený ve vlastních zvratcích, výkalech, moči a tom všem, co mi sem dávali, abych snědl. Prakticky neexistující kůže vystavuje na odiv všechny mé kosti a já se vám tím vysmívám. Říkám vám: ,,Dokážete spočítat, jak dlouho jsem nejedl? Jak dlouho jste se o mě nestarali? Hnusím se vám? Oh, kéž!“

,,Musíme ho odklidit,“ říká velitel, ale všichni ostatní se dívají na vzkaz. Na vzkaz pro tebe, můj miláčku, a pro zbytek lidí, kteří sem přijdou po mně.
Krví zdobené kameny a dlažba. Barva je temně rudá – jako víno ve sklenici. Možná tmavší – vždyť je to zaschlá krev. Léta mi trvalo, než jsem to napsal tak, aby to bylo čitelné, aby se barva neztrácela – i tak měli potíže můj rukopis přečíst, ale ty, můj Světe, s tím problémy mít nebudeš. Jsem si jistý.

A ještě něco – omlouvám se ti. Teď už vím, proč jsi se mnou byl. Co mi není jasné – proč jsi nikdy neřekl, že tě tady držím svou vůlí? Že to já tě nenechám odejít na onen svět? Že tím, že si tě neustále přehrávám v paměti… že spolu tančíme… Ah, lásko, měl jsi něco říct. Pustil bych tě. Sám teď vím, jaké to je být nepohřbený – stále lapený na tomto světě plném pokryteckých, sobeckých harpyjí.

A co když jsem nechtěl? Vše vždy považuješ za svou zásluhu – přijde ti to tak přirozené. Kdo se zeptá mě?

Mí věznitelé čtou můj vzkaz – ať se pokochají, bestie! Nevadí mi to – za každou myšlenkou, po každém zranění: byl jsi tady ty a léčil jsi mě. Nevím, jestli tě za to spíš nemám nenávidět. Bez tebe bych se k tomuto kroku odhodlala mnohem, mnohem dřív. Stačilo přeci tak málo. Jen polibek – zapomněl bych dřív. Jen jedna společná noc – vyrval bych si tě ze srdce. Vím to. Musí tomu tak být. I čas by musel být milosrdnější. Musel by.

Rodíme se a vyrůstáme věky – pro Někoho. Proč nás tak záhy Někdo opouští? Rodíme se a umíráme sami, pravda. Já ale miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život, přesto žes mě opustil. Zachránil jsem svět – i pro tebe, i když sis to neužil, můj Světe, Tak, můj Světe, svět oplácí, víš? Vidíš? Dnes – denně - nebude tomu jinak. Co na tom sejde? Vždyť my se shledáme. Přísahám.

Jako já měl prodřené prsty z těch slov, jako mně se tak neskutečně vryla do paměti – ty je teď jako stopu opakuješ; vbíháš do místnosti, už nevidíš mé tělo, které odtáhli. Jsem tomu rád, nechci tě déle trápit. Vbíháš otevřenými dveřmi a zakláníš hlavu, abys dokázal přečíst ta obrovská písmena. Obdivuji tě, jsi krásný.

Nejsem si jistý, jak pateticky to zní tobě, nebo jak pateticky to může znít ostatním – stráže na to také hleděli s otevřenými ústy a já jsem na to hrdý. Nemohl jsem po sobě nechat větší pravdu.

Schválně, Světe, co myslíš? Pochopili tohle vše?

Na – ná – na – na – náá – na – na – náá – na – na – naa – na – naa – na – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – na – náá – na – na – náá – na – na – ná – na – ná – na – na – na – na.

Pamatuješ na tu skladbu, Světe? Jak zněla? Jakou měla chuť? Jak zářila? Jak pohlcovala a lámala zároveň všechny ty barvy? Já ano. Nezapomenu na to. Přísahám.

A teď pojď, Světe – volám tě k sobě zpátky. Máme toho tolik co dořešit…

-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
14.04.2009 16:19:58
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one