Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Doufám, že si to přečtou i ti (alespoň odpovědi na komentáře a vysvětlení), kteří díky mým slovům minule nečetli. (budu RÁDA!) Ti, kdo četli - děkuji. A ti, kdo nečetli a číst nebudou... hm, přemlouvat je nemá smysl, pravda pravoducí. Jak jsem to...? Á - majitelka povídky si opravdu nemyslí, že by z toho melounu něco zbylo. ;)

(Abyste se cítili zmateněji, miláčci. :))

Nejprve - sesypaná spousta stížností na mé požadavky. S ohledem na to, jak dlouho jsem tohle řešila ne jen k této povídce ale všeobecně, nedomnívám se, že by po mě ještě někdo chtěl vyjádření. Po promluvení mi do duše, po uvážení a minimálně i kvůli tomu, co jste napsali vy, ale spíš než to kvůli strhnutí pozornosti k tomuto předmětu a ne k povídce - zkusím to jinak. Doporučte mi vhodný termín pro přidání kapitoly, jiný, než jsou ony komentáře. To zaprvé. Za druhé - byla bych ráda, aby tady těch komentářů k věci - k povídce - nebylo o polovinu méně. Každopádně vás protentokrát nemíním nutit. Vyzkouším i druhou možnost, kterou jsem uplatňovala do teď - odpovídat na komentáře v komentářích. Každopádně Vám za Vaše reakce děkuji. Za všechny. Teď jdu odpovídat...
Manipulativní osobnost odpovídá Katce - děkuji. Psala jsem ji snad tak dlouho, aby zajímavou být mohla. S těmi časovými pásmy se nechytám, tak doufám, že to potom v komentářích objasníš. Každopádně hned první věta Vás měla mimo jiné i varovat - pokud se nebudete snažit, chaos v tom mít budete. A ještě jedna rada - dala jsem Vám vodítko, o kterém jsem původně moc neuvažovala, neměla jsem ho v plánu. Nakonec jsem se pro něj i tak rozhodla, protože by to bez toho pro vás asi opravdu nepochopitelné bylo. Ale víc neříkám. :)
Terko, :), moc ráda vidím, že v tom máš zmatek. Doufám, že Tě to donutilo o tom trochu pouvažovat.
Dobře - na něco neodpovím, protože kdybych řekla ano/ne/porozmýšlejte/nemůžu odpovědět, dělala bych z vás... no, pitomečky. Zavedla bych Vás tím jinam. A to nechci. Takže se omlouvám, že něco vypustím úplně. Mám to na paměti a - porozmýšlejte. :)
Je dynamický - u toho bych se pozastavila. Myslíš, že je dynamický vždy? :)
Pokud se jedná o další - tedy tento díl - o vyjasnění... moc to nepředpokládej. :) S duchy... :)
Šárko... Šárko, Šárko... :) :D Dobře - hravé bylo to poslední, co jsem si myslela, že to je. Každopádně děkuji, že na to upozorňuješ. A děkuji, žes sem dala i svůj komentář. :) Znatelný temný tón... skoro si začínám myslet, že už jinak psát neumím. :D Ten spratek protěžovaný - děkuji. Poněkud jsem se obávala reakcí na to, že jsem úplně vypadla z předlohy a zasadila ho... ehm. Nic, mlčím. :-X
Neli, mimo odpověď a lá článek - doufám, že bude matoucí v příštích dílech ještě víc. Protože pokud ses v tomhle VYZNALA víc než trochu... Smekám. :)
Sarusiku, (a platí to i o Neli) - to slovíčko ,,trochu“ se mi těžce nelíbí. Ale budiž. Třeba v tom uvidíš něco, co jsme já při psaní přehlédla. I to vítám!
Reat, konečně! Konečně se tu někdo dobrovolně přiznal, že nečetl pozorně. Dělám si srandu - vážně. Jsi na dobré cestě. Ale budeš si ji asi muset vyšlapat. ;) Co se týká Tvých stránek - davej! Jakto, že je ještě nemám?
Tefnut, pochopila jsi systém? Fakt? Tak pro takové je druhý díl! :D (Uvidíš sama a třeba pochopíš, žes ještě tak docela nepochopila. ;))
Profesore, ale, známý nick... :) Ehm, pardon - nechala jsem se unést. Nejzvláštnější? Vážně? O to jsme se snažila, takže za tohle ,,uznání“ děkuji. Doufám, že takhle... ehm... složitý mišmaš už nebude mít za Á nikdo chuť psát, za Bé že se najdou další, kteří si z toho ,,něco vezmou“. A půjdou dál. :) Že to bude... jak to říkám...? Inspirativní. (A s tím převzáním - kecám. Jen by byl problém v tom, že kdybych do toho neviděla, bez zásahu bych asi nepochopila.) Ha! A třeba to nakonec nepochopí nikdo a právě proto to nikdo nebude chtít... kopírovat... Zpracovávat podruhé. (Někdo lepší než já. :D) Byla s tím dost dřina.
Zvěstující potvoro, to má být nějaký slogan k téhle povídce, nebo ses z toho po 17 stránkách zbláznila? :D Děkuji za uznání. :)
LinaM, další POVÍDKY? To Ti nestačí to, co tady už mám? :D
Hope, to mě těší, že to netvrdíš! :D Protože právě to je pravda. ;) Jak to myslíš, ,,KONEČNĚ“ se objeví...? Jak kdybych nepsala furt. XD Už jsem se lekla, že řekneš: ,,Kdo by něco prvoplánového čekal od Assez.“ Uff. :D
Manipulativní potvora odpovídá podruhé XD - Dadě! To je správně, že nevíš! Zvláštním způsobem vtahování do děje - zajímavé - nechtěla bys to trošku rozvést? ;)
Proč ses nemohla zastavit a popřemýšlet? TO mi vysvětli - má to být pochvala nebo ne? :D
Jsem ráda, že jsi nadšena a opravdu klid - počkej až nakonec (rada všem!) a až pak si utřiď, jestli chápeš nebo ne. Myslím, že pokud to nechápeš, nechápeš to správně. A jsi taky na dobré cestě. :)
Kayo, mluvíte o depresi. Dobře, uznám vám to. Byť jen částečně.

Dobře, chtěla bych všechny pochválit. Mluvili jste o ,,zajímavém“, netradičním atp., ale nikdo z vás si netroufl říct, že se mu to LÍBÍ. To mě opravdu hodně potěšilo. Asi mám ty správné čtenáře. ;)

Ještě poslední slovo k... k těm, co kritizovali - opravdu jsem vás asi téměř všechny přeskočila. A opravdu to bylo jen z důvodu, že jsem na ty reakce reagovala jinde. Pokud si ZBZ... přečtou i ti, kdo se urazili za požadavek a nečetli (i když na to mám svou tezi, kterou mi asi nikdo nevyvrátí), budu ráda. Pokud ne... přesvědčovat Vás nebudu. Zvláště pak ne, protože by to byla za á marné, za bé nedůstojné. A já už nemíním odvádět pozornost od Zápisků (omlouvám se), pokud to nebude pro mě krajně nezbytné (omlouvám se podruhé).

S posledním velkým díky za komentáře
Assez
____________________________________

Některé věci se ve společnosti zkrátka neodpouštějí: odlišnost... štěstí... talent... dar... spokojenost... nebo prostě to, že někdo nemá potřebu závidět člověku, který si o sobě myslí, že záviděníhodný je. Absence této potřeby vede k závisti z opačné strany, což vede až k nenávisti potenciálního závistivce, který nesplnil svou úlohu a tím donutil závidějícího k přesně té pohnutce, kterou chtěl vyvolat ve vás. Některé věci se mezi lidmi prostě neodpouštějí.


-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Krutý živote realismu


Harry sám tančí. Pohybuje se neohrabanými kroky po celém pokoji, mumlá si a zpívá. Pokoj je černý, nikde ani paprsek světla. Ale to nevadí, právě naopak: ,,Na – ná – na – na – náá – na – na – náá – na – na – naa – na – naa – na – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – na – náá – na – na – náá – na – na – ná – na – ná – na – na – na – na,“ zpívá a tančí.
Směje se – po dlouhé době od srdce a bezuzdně se směje.
Harry: Lásko?
Duch: Ano?
Harry: Pojďme si zatancovat spolu.
Duch: Jak to chceš provést?
Harry: /Dívá se soustředěně do černé tmy; vidí oči. Pokročí k duchovi./ Takhle. /Začne se pohybovat v rytmu hudby. Duch se neochotně přidává. Harry dělá otočku./ Dozvíš se to někdy?
Duch: A co?
Harry: Na – ná – na – na… /Usmívá se./

__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__
Nebezpečná známost


Blue danube waltz právě hrál na celou tančící místnost.
Ředitel a zástupkyně, jeho matka a otec, Sirius a Remus, Weasleyovi se svými partnery a partnerkami.

Harry se spokojeně usmíval, oči přivřené a poklidně tancoval se Severusem.
,,Pamatuješ, jak to začalo?“ otázal se znenadání Harry.
,,Myslíš, jak jsi mě svedl?“ zeptal se Severus jízlivě.
,,Ale já tě nesvedl! Kdo mě políbil jako první?“ durdil se Harry, což mu spolehlivě překazil Severus otočkou.
,,Nevím, o čem to mluvíte, pane Pottere,“ ušklíbl se Snape a políbil Harryho na čelo.
,,Příjmení!“ zaječel Harry pomalu na celý sál, na což se na něj ošklivě podívala stará paní Snapeová.

Přitancovala blíž spolu s Lily a Jamesem.
,,Příjmení je snad jasné, ne? Snape,“ řekla tak opovržlivě, jak jen byla schopná paní Snapeová.
Na to se do toho přes celý sál vložil Sirius.
,,Tak to teda ne – budou Potterovi,“ oznámil laxně a taky se snažil s Remusem dotancovat co nejblíže.

Stará paní Snapeová se zastavila, což přijali jak Potterovi, tak Blackovi.
,,Snad se nedomníváte, že nechám svého jediného syna změnit si příjmení na podružné ,,Potter“?!“ vykřikla nahněvaně.
Harry a Severus odtancovali trochu dál, když se přihnali i Sirius a Remus.
,,Potter není žádné podružné příjmení, dámo!“ rozkřikl se Sirius ochranně.
,,Ale no tak, o tom se dá přece rozumně dohod –,“ tišil je James a kývl na manželku, aby mu také pomohla, ale Lily nestihla říct nic.
,,Co je vůbec po tom vám, Blacku?“ křičela naštvaně.
,,Jsem Harryho kmotr a jak jistě víte – Harry je taky jediný dědic příjmení Potter! Jeho příjmení se rozhodně nebude měnit!“
,,Je mi jedno, že je to jediný dědic,“ oznámila Severusova matka opovržlivě, ,,já už, na rozdíl od těchhle… hrdliček… žádné dítě mít nebudu! Ať si pořídí dalšího syna a nevymýšlí takové skopičiny, jako že si MŮJ SYN bude měnit příjmení!“

,,Jsou roztomilí, že?“ usmál se Harry šťastně.
,,Ohromně,“ odvětil Severus usmívající se na Harryho, nic si nevšímající rozhorlených rodin. Co vše s ním Harry neprovedl?
,,Musí se milovat… Jojo, budeme jedna velká,šťastná rodina. Taky se tak těšíš?“ otázal se Harry a naschvál minimalizoval jízlivost v hlase.
,,Na velké rodinné… debaty? Neskutečně,“ ušklíbl se Severus.

,,Harry?“ ozval se Severus, když chvíli odpočívali, co se tance týče.
,,Severusi?“ zeptal se Harry šťastně.
,,Kdy sis na mě tak ustřihl?“ zeptal se Severus uštěpačně a opřel se o stůl vedle Harryho.
,,Já? To bych si nedovolil…“ opáčil Harry.
,,No vidíš… ale uhnal jsi mě, tak mi to můžeš říct, ne?“ zvedl Severus zvědavě obočí.
,,Pardon? Čí je tahle zásnubní hostina? Kdo koho požádal o ruku?“ ohrnul Harry ret v napodobenině – nepodařené – Severusova gesta.
,,Což přirozeně neznamená, žes to nebyl ty, kdo mě uhnal,“ řekl Severus a upil ze skelničky, aby nemusel mluvit dál.
,,Já vážně nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš, podezřívavý Zmijozele,“ řekl Harry a obtočil paži kolem Severusova boku.
,,To měla být urážka, Pottere?“ pozvedl Severus obočí.
,,A to příjmení měla být urážka, Snape?“ začínal se Harry bavit čím dál tím lépe.
,,Co máš v té sklenici?“ začal Severus – zase.
,,Pití,“ stačil říct Harry, než mu byla sklenince vytrhnuta z ruky a její obsah byl nemilosrdně vlit do číchsi drzých úst.
,,Hej!“ vykřikl Harry konsternovaně.
,,Zakázal jsem ti pít!“ obořil se Severus naštvaně.
,,Není mi šestnáct! Vrať…“ ale to už ve sklenici nezbylo nic.
,,Nevadí, nechci, abys pil…“ odvětil Severus.
,,Jako že ty jo a já ne?“ podivil se Harry naštvaně.
,,Jako že tobě je teprve osmnáct,“ odvětil Severus prostě.
,,Aha – a?“ zuřil Harry dál.
,,Nezačínej s ,,a“! A ty jsi na to pořád ještě mladý…“
,,Jsem rok dospělý a za pár týdnů se žením, Snape,“ zamračil se Harry a vydal nespokojený zvuk, ,,nemáš právo mi něco zakazovat.“
,,Budu tvůj manžel, zlatíčko, to víš, že na to mám PLNÉ právo,“ uvedl Severus hned zkraje.
,,To si jenom myslíš,“ škodolibě se posmíval Harry, ale ruku ze Severuse nesundal.
,,Víš, že tě nerad vidím pít,“ snažil se Severus o mírnější vysvětlení.
,,Vím – dokonce ANI v těch šestnácti mi to neuniklo. I když jsem se ještě nedozvěděl, jestli jsi nebyl naštvaný spíš proto, že jsem tebe jako dozor převezl,“ zabrumlal Harry.
,,Obojí. Na alkohol máš pořád dost času,“ vrátil se Severus ke svému.
,,No… a až mi bude třicet osm, předpokládám, že na tom budu stejně,“ mudroval Harry nevlídně dál.
,,Váš předpoklad je správný, pane Pottere,“ řekl Severus a Harryho políbil.
,,Co s těmi příjmeními? Na našich to nemůžeme nechat,“ zamračil se Harry na stále se hádající skupinku kouzelníků uprostřed tanečního parketu.
,,Mohli bychom si nechat naše,“ pokrčil Severus rameny, ,,i když uznávám, že říkat ti pane Snape je možnost lákavá.“
Harry mu věnoval zamilovaně zlověstný úsměv.
,,Jo, to i tobě ,,Pottere“. I když uznávám, že u mě by bylo to příjmení Snape lepší než u tebe Potter,“ povzdychl Harry zasněně.

,,Tak co to udělat takhle – zařídíme si to jako Blackovi?“ navrhl Severus.
,,A čí jméno bude dominovat?“ podíval se Harry bezradně.
,,Ne takhle, hlupáčku, takhle,“ řekl a vytáhl odkudsi ze stolu pergamen a brky.
Načmáral Harry a Severus. K Harrymu dál připsal Potter-Snape, k Severusovi Snape-Potter.
,,Takhle?“ zvedl Harry obočí. ,,Nechceš to udělat na přeskáčku?“ řekl a vyrval Severusovi z ruky brk.
K Harrymu napsal Snape-Potter, k Severusovi Potter-Snape.
Zadíval se zdálky na pergamen.
,,Tak jo – tvá varianta vypadá s konečnou platností líp,“ ušklíbl se a políbil Severuse nakukujícího přes jeho rameno.
,,Takže Snape,“ ušklíbl se Severus.
,,Nerozhodíme jejich hádku?“ zeptal se Harry svatouškovsky.

Oba se zasněně a s potutelnými, malými úsměšky zadívali na chumel hádající se ještě stále o jejich příjmení.
Naráz oba řekli své: ,,Ne,“ pokrčili rameny a zálibně se dívali na rodinnou idylku rodiny Potter-Snapeových.

,,Snape-Potterovi,“ vydechl Severus, když Harry vydechl své: ,,Potter-Snapeovi.“
Oba se zarazili a pak se rozesmáli.

,,Jak se bude řešit tohle?“ zeptal se Harry.
,,Takže – buď to necháme podle tebe, nebo uvedeme v platnost obě varianty,“ řekl Severus poněkud lhostejně, načež Harry zatrylkoval nadšeně: ,,Obě.“

__-*-__-*-__-*-__


,,Takže… jaké barvy?“
,,Co?“ zeptal se Severus vyvedený z míry. Právě opravoval třeťákovu mizernou práci a jeho budoucí manžel tady poletoval jako praštěný motýl – doslova.
,,Barvy… barvy na svatbu, přece! Stoly, židle, ubrousky, potraviny…“
,,Nedávej tam sladce růžovou a já ti to odkývnu,“ povzdychl a učinil další opravu v té patlanici před sebou.
,,Severusi! Myslím to vážně…“ mračil se Harry.
,,Chceš pomoct? Fajn, přines paletu vybraných barev, připni ji ke stěně a dones mi šipky,“ přejel brkem po jednom svém rtu, jak byl zamyšlený, a pak vložil další kousavou poznámku do třeťákovy práce. Měl podezření, že od doby, co žije s Harrym, nejsou jeho poznámky správně kousavé.
,,Severusi! Ty naši svatbu nebereš vůbec vážně,“ na to se na něj Severus zadíval a odstrčil práci i s brkem a inkoustem.
,,To víš, že beru, Harry. Ale mám své povinnosti a v této rodině jsem prozatím jediný, kdo vydělává. Omluv mě, že nejsem tak hr do těchhle maličkostí. Být to jen na mně, vzali bychom se potají někde hodně daleko odtud…“ řekl a Harry poznal, že to myslí smrtelně vážně.
,,Ale Severusi, není to jen na nás – tvá a má matka, jejich rodiny… Nemůžeme jim to udělat. Ale já nemám zdání, co se Eileen líbí, chápeš?“
,,Tak nechej naše matky, ať ti poradí – já víc nezmůžu. Navíc bych se zbláznil, dělat tohle,“ zamračil se na pěkně tlustý katalog barev.

,,Já vím,“ povzdechl Harry, položil katalog na stůl. Sedl si Severusovi na klín.
,,A baví mě to, nesmíš si myslet nic jiného. Ale…“
,,Je toho moc, vím,“ vzdechl Severus a přitáhl si Harryho blíž.
,,Severusi?“ napadlo náhle Harryho.
,,Ano?“
,,Tohle je ta mudlovská židle dovezená z Toskánska?“ uvedl své podezření Harry, při tom se mračil.
,,Ano, Harry, proč?“
,,Sto padesát tři let stará?“ ověřoval Harry.
,,Tak nějak – je to tak moc důležité?“
,,A na jakou hmotnost je stavěná?“ zacukaly Harrymu koutky, protože si uvědomil, že Severus netuší, kam tím míří.
,,Máš tím na mysli něco specific…“ Severus se při hlasitém křup zarazil.
Shodil Harryho z klína.
Sám vstát nestihl. Žide s odporným zvukem poslala Severuse na dlažbu.
,,Au,“ zanadával Severus někde pod třískami ze židle. Mnul si záda a Harry se do toho řezal smíchy.

Severus to nevydržel a stáhl Harryho dolů na dlažbu, uvěznil ho pod svým tělem a ta váha Harrymu zabránila se smát tak, jak chtěl, takže nyní lapal po dechu a řezal se ještě víc.

Severus ho nemohl nijak uklidnit, začal ho líbat na krku – dost naléhavě. A když si Harry uvědomil tohle, smál s ještě víc.
Žíla mu tepala na krku, jak byla vystouplá a Severus jí začal věnovat svou plnou pozornost.


,,Ehm,“ ozval se někdo třetí, kdo tam dle Harryho neměl co pohledávat.

Oba ustali v tom, co dělali a Harry zděšeně vzhlížel na starou paní Snapeovou.
,,Slyšela jsem hluk,“ řekla a škaredě přejela z křesla na Severuse a pak se očima chladnýma jako dva kusy ledu zabodla do Harryho. Smích ho přešel jako mávnutím proutku.
,,Obávala jsem se, jestli se vám nic nestalo,“ řekla s dost těžko uvěřitelným, nepřesvědčivým a vůbec mstychtivým tónem.
,,Jak vidíš, matko, jsme v pořádku. Až odejdeš, zavři za sebou,“ řekl Severus, který Harryho ruce držel stále nad Harryho hlavou. Byl to on, který byl nahoře.

Paní Snapeová přejela pohledem místnost, jako by hledala další napáchané škody.
Ohrnula nos a přikývla.
,,Děkujeme,“ řekl Severus, než se dveře zavřely.
,,Tady máš důvod,“ shlédl na Harryho s viditelně pokaženou náladou, ,,proč bývám mnohem radši ve vaší vile. Tam jsou mnohem více diskrétní lidé se smyslem pro soukromí,“ zvedl se a pomohl Harrymu udělat to samé.

,,Je to tvoje matka, Severusi,“ povzdychl Harry, ,,neměl by ses k ní tak chovat.“
,,Má krev, vím. A tohle je zase můj dům – neměla by se i ona chovat slušně? Uctivě? Moje vlasy jsou taky mé, což neznamená, že si je neostříhám, když přerostou,“ řekl Severus mrzutě a sedl si na jiné křeslo.
,,Ty se stříháš?“ podivil se Harry.
,,Dokonce se holím,“ zavrčel, vstal a vzal si práce studentů s sebou k dalšímu křeslu.

Harry pohodil hlavou.
,,Tak jo – buď zničíme další křeslo, což je nepochybně mnohem zajímavější program, nicméně dnes už poněkud pasé, nebo budu muset zajít do města a začnu vybírat věci na svatbu, což už jsem dobrých – Merlinku! – patnáct minut nedělal,“ řekl a vzal ze stolu svůj katalog všech existujících barev.

,,Merlinku?“ vytřeštil Severus oči.
Harry se zasmál a pokrčil omluvně rameny, když odcházel z pokoje.
,,Vezmi sebou matku!“ zakřičel příliš pozdě, Harry ho už neslyšel.

__-*-__-*-__-*-__


Bylo něco úžasného, že se s Harrym rozhodli jít i Sirius, jeho matka a matka Severuse. Byla to velká zábava, dokud nedošlo k vybírání věcí, sepisování seznamů a tak dále.
,,Takže tohle je jasné - vy, váš… přítel, oba mí rodiče, Sirius, Remus, má sestra, ředitel, profesorka McGonagallová… kdo dál?“
,,Malfoyovi,“ pronesla panovačně Snapeová.
,,Co by tam Malfoyovi pohledávali?“ podivil se Sirius.
,,Jsou to Severusovi přátelé,“ oznámila Snapeová.
,,Zase TAK dobří ne,“ zamumlal vztekle Sirius.
,,Ale ano,“ pronesla Snapeová.
,,Fajn,“ vyštěkl Sirius, ,,a my si zase zveme všechny Weasleye i s jejich rodinami,“ pronesl Sirius triumfálně. ,,I Mionu,“ dodal pomstychtivě, jako by to z řečeného nebylo dost jasné.
Ještě než stačila Snapeová poznamenat něco o chátře, Lily pronesla: ,,To bychom opravdu měli, jsou to rodinní přátelé. Připiš je tam, Harry,“ usmála se a Harry střelil pohled po velmi naštvaně se tvářící Snapeové.
,,Měla bych pozvat svou přítelkyni Helgu,“ prohlásila mstivě.
,,Já svého přítele Huga,“ řekl Sirius naklánějící se přes stůl a házející po Severusově matce významné pohledy.
,,Já Frencín a Helenu,“ oznámila Harryho matka. Než se Harry zmohl zarazit je s tím, že to měla být malá rodinná sešlost, měl na seznamu něco kolem tři sta padesáti lidí.

,,Ale paní Snapeová,“ domlouval Harry už posté jeho budoucí ,,mamince“, ,,tohle se přece nevyužije…“
,,Zato ten hnusný modrý lev taky ne,“ praštila ho po ruce, když si vzal ohromně roztomilého lvíčka do ruky. Lvíček zařval a schoulil se do klubíčka, aby usnul. Jeho průhledným, skleněným tělem prostupovalo světlo a lámalo se.

Harry pak držel košík v ruce a toulal se vzadu za jeho matkou a matkou svého budoucího manžela, aby je už nemusel poslouchat.
,,Chápeš to, Siriusi?! Nač ty sady?!“
,,Na pití…“ řekl Sirius rezignovaně.
,,Nač ty titěrné dekorace?!“
,,Na zdobení…“ pokrčil Sirius rameny.
,,Nač troje ubrousky?!“
,,Ehm, nechtěj po mě odpověď, prosím,“ uličnicky se zasmál a kolem očí se mu objevil malý vějířek vrásek.
,,Proč se s tím musí dělat takový povyk?! Nač tolik lidí?!“ vkrádala se Harrymu do lasu beznaděj.
,,Aby byl větší skandál při rozvodu,“ zasmál se štěkavě Sirius svému vtipu.
,,Sirie,“ pokáral ho Harry, ,,nebylo to vtipné,“ zamračil se.
,,Promiň, mě to vtipné přišlo…“ pokrčil darebácky rameny. ,,Stejně jako to, že máš asi špatnou výchovu… Nechat se vychovávat mnou, Jamesem, Remusem…“ pokroutil hlavou a usmál se něčemu, co Harry nepochopil.
,,Proč?“ zeptal se Harry.
,,Napadlo tě vůbec, Harry, že kdybys mě a Rema neviděl od dětství, nepřišlo by ti normální, že ses zamiloval do Snapea?“ zeptal se Sirius jen se záchvěvem obav.
Harry nechápavě zamrkal.
,,No, ale svazek muže s mužem je normální,“ pronesl Harry nechápavě.
,,To jistě je a tak jsem to taky nemyslel…“
,,Ne? A jak tedy?“ mrkal Harry nechápavě dál.
,,Myslím všeobecnou posedlost tebe vůči Severusovi. Myslím to, že sis vybral automaticky muže... k sobě, do života,“ řekl Sirius ustaraně.
,,Ale Siriusi,“ usmál se Harry, ,,proč bych si měl brát jako model tebe a Rema? Proč ne své rodiče?“
,,Byli jsme s tebou dost často, když jsi byl malý,“ řekl provinile Sirius.
,,Siriusi, no tak! Tomu snad sám nevěříš,“ usmál se Harry poněkud rozpustile, ale přestal, když viděl, jak se Sirius tváří.
Povzdechl si.
,,Je pravda, že jsem vás - tebe a Remus - obdivoval… Říkal jsem si: ,,Takhle si představuji věčnou lásku,“ a je to pravda do teď… Ale nemá to nic společného s tím - a to mi věř - že když jsem poprvé uviděl Severuse, jak sedí za stolem a něco vypráví ostatním profesorům, začalo mi divoce tlouct srdce… Ani to nemá nic společného s tím, že když jsem byl poprvé na jeho hodině, ujistil jsem se, že si ho jednoho dne vezmu. Nebylo to pobláznění Siriusi, ani nějaká hloupá sugesce. Ale opravdová láska,“ usmál se Harry.
,,Ale…“ začal Sirius znova.
,,Věříš mi to?“ zeptal se Harry, čímž Siriuse uťal.
Sirius se na něj podíval: ,,Jsi naše zlatíčko, Harry, co by mi to pomohlo, kdyby ne?“
,,Věříš?“ ujišťoval se Harry opět, důrazněji.
Sirius podrážděně pokýval hlavou: ,,Jistě, Harry,“ dodal, když viděl Harryho netrpělivost.

Usmáli se na sebe a vše bylo zase v pořádku.
,,Mimochodem, co že se stalo s tím vaším čtvrtým kamarádem? Peterem?“ navázal Harry obvyklý konverzační tón.
,,Ale... stále je v Americe a...“

__-*-__-*-__-*-__


,,Tři sta sedmdesát pět lidí? Kde je ta malá svatbička?“ rozkřičel se Severus zoufale.
,,V kanále a nebo ji snědli při cukroví… Nebo ji ztratili u porcelánu,“ vzdychl Harry zmoženě, setřásl z ramen hábit, položil tašku.
,,To si děláš legraci, ne?!“ začal Severus rudnout vzteky.
,,Na mě laskavě nekřič, Severusi! Já toho mám za celý den taky po krk, ano?!“ rozčílil se Harry.
,,Na co jsi tam byl? Měl jsi je zastavit!“ pěnil Snape dál.
,,Nechej už toho!“ vřískl Harry, kterému ujely nervy.
,,Promiň,“ uklidnil se Severus a přešel k Harrymu, objal ho.
,,V pohodě,“ pronesl Harry smířeně.
,,Ne, to není,“ kysele poznamenal Severus.
,,Ale jo, je,“ usmál se Harry, ,,kdybys viděl ty labutě…“ a vymanil se ze Severusova obětí.
,,Ne!“
,,Světle růžovoučké - s roztaženými křídly,“ oznámil Harry, ,,jednu mám v tašce,“ vytáhl porcelánovou labuť a vrazil ji do ruky Snapeovi.
,,Co se s tím dělá?“ zeptal se ten znechuceně.
,,To se zeptej své matky - prý je to na každých slušných svatbách,“ řekl Harry a uculil se.
,,Buďme neslušní,“ řekl Severus a přiblížil se k Harrymu, nadále ignoroval nějakou potrhlost coby labuť. Strhl Harryho k divokému polibku. Nenasytně se po něm sápal, až přepadli na gauč.
Líbal ho oparně a se zaujetím, aby odvedl pozornost od toho, že mu rozepíná knoflíčky od hábitu.
,,Ne,“ vydechl Harry nakonec těsně předtím, než se Severus stačil dostat dál, ,,před svatbou ne.“
Vymanil se zpod Severusova sevření a omluvně se usmál do jeho frustrovaného zavrčení.
,,Harry,“ žebronil Severus.
,,Ne,“ řekl Harry razantně, ,,nenechám nám poskvrnit pověst ještě před svatbou. Víš, jak se na to lidi dívají. Těch pár týdnů to vydržíš,“ Severus se na něj tak podivně podíval.
,,Já,“ řekl ploše, ,,a co ty?“ protlačil do hlasu zoufalý zájem.
Harry se na něj v náhlém pochopení podíval.
,,Oh, Severusi,“ řekl, usmál se a sedl si k němu, pohladil ho po tváři, ,,to víš, že se těším,“ řekl rozverně.
,,To není zrovna to, co jsem chtěl slyšet,“ oznámil Severus nemístně podrážděně a vstal z gauče.
Harry svěsil ramena, ale pak se narovnal: ,,A je to třeba to, že jsem tvé matce nedovolil ty labutě koupit?“ zvedl Harry obočí.
Severus ustal v psaní - Severus, když byl naštvaný, měl tendenci dělat věci padesátkrát zrychleněji, jako například usednout za stůl a rozpracovat nějaký svůj úkol, ale také s osmdesáti procentní chybovostí - a na chvíli se zarazil. Byla sice pravda, že chlad v oblasti milování čekal jen u dohodnutých manželství, ale…
Harry měl pravdu - v téhle době nebylo obvyklé, aby spolu dva zasnoubení spali. Pochroumalo by to jejich pověst, prosáknout tohle ven. A přece to, co chtěl Severus, bylo, aby po něm Harry toužil - nic méně.
Harry se při tom choval jako manželka příliš mladinká na vdávání. Nadšená z projeveného zájmu, ale chladná k jakékoli milostné akci.
Ale hrom do toho uhoď… to Harry si vybral Severuse. Merlin a Salazar vědí, co pro to tehdy udělal a co napovídal svým rodičům, aby tohle klaplo. Skoro Harryho podezříval, že to až TAK moc dobrovolné ze jeho strany nebylo a že to byl smluvený svazek všemi, kromě něho - Severuse.

Přesto a nebo spíše přece si Harryho zamiloval. I když byl úplně jiný než Lily v jeho věku.

,,Miluji tě,“ řekl a pokřiveně se na Harryho usmál.
Harry se zasmál a vzal tašku: ,,To já tebe přece taky,“ a vyběhl z pracovny.

__-*-__-*-__-*-__


Béžová.
Harry se neustále dohadoval mezi barvami, které by skloubily jejich kolejní barvy, ale ať dělal jakékoli pokusy barvy zkombinovat, vždy z toho vyšel vrchol nevkusnosti.

Se zasmáním černou odmítl – snad až budou chystat pohřeb. I když… paní Sanpeové by se černá na jejich svatbě dozajista líbila.

Tenhle týden spali ve vile Potterů. Malou Petúnii hlídal pokaždé někdo jiný a dnes to byli Sirius a Remus.
Rodiče i Snape se mu nějak ztratili z pole během toho, když byl nahoře a kombinoval a porovnával různé barvy béžové.
V jednu chvíli měl pokušení zkombinovat to i s krémovou a tak pozval poradce, který mu tuto malou ,,šílenost“ vymluvil.

Po pěti hodinách – bylo kolem šesté sedmé večer – příprav a dohadování se ohledně vzorů se ,,odborný dohled“ sebral a odešel: prý nemá na práci jen Harryho.

Harry to s mírným úsměvem a favority ve vzorníku v ruce zabalil. Protáhl si krk, srovnal záda a vstal od židle. Scházel potemnělými schody dolů. Světlo linoucí se z pracovny nešlo přehlédnout.

Upřímně - ani hlasy vykřikující v místnosti blízko schodů nešlo přeslechnout.
Tak se Harry zastavil na konci schodiště. Věděl, že ve skutečnosti měl Marcell – odborný dohled – odejít asi až o hodinu později a proto že ho nikdo nebude čekat… ale když uslyšel, že se tři hlasy dohadují v otcově pracovně, pozvedl obočí.

Uslyšel vzdáleně Severuse… a asi svou matku, Lily. Ale bylo to zvláštní – oni se nikdy nehádali. Vlastně spolu vůbec nějak nemluvili. Proč se hádají? Zarazil se na posledním schodu a zaposlouchal se pečlivěji.

,,Kdy mu to řeknete? Kdy to Harrymu povíte?“ dorážel Severus právě na jeho rodiče, jak Harry uviděl, protože dveře odhalovaly svou škvírou všechny tři postavy.

-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Chci věřit - a věřím stále,
Nedám vám šanci rozkázat mi nevíru,
Na zázraky spoléhat já budu stále.
Že nenávidíme se, že umřeme,
Za tahle obvinění sebe mám dávat ti vinu?


!-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-!
Bláznovství, o něž nestojím, má jméno


Už tři roky Pottera hledá. Už tři roky po něm usilovně pátrá a nemůže jej najít.
A taky už je tomu pěkných pár let od doby, kdy se Pán zla dozvěděl, že je Severus věrný Brumbálovi.
A Potterovi…

Potterovi, který je nezvěstný a možná dokonce napolo šílený. Pamatoval si moc dobře na tu chvíli, kdy se dozvěděl, co Potter za Brumbálovými zády udělal.

!-_-! !-_-! !-_-!


,,COŽE? Jak jste mohl...“
,,Bylo to jeho přání a já ho nemám moc zvrátit...“
,,DOPUSTIT...“
,,Složil bystrozorské zkoušky, děláš, Severusi, jako kdybys neměl ani zdání, co to znamená!“
,,Právě proto že VÍM, Albusi, co to znamená - nechápu, jak jsi mohl vůbec dopustit, aby...“¨
,,Jak jsem JÁ mohl dopustit, Severusi? Ty moc dobře víš, že nad Harrym nemám moc -- nikdy jsem ji neměl. Už tak mi vyčítá...“
,,Chci znát jediného tvora na téhle zpropadené planetě, kterého VY neovládáte...“
,,VYČETL MI TO! Není to můj syn! Je si toho zatraceně dobře vědomý - a já mu při tom všem nedokážu vnutit svou vůli.“
,,Je na vás dokonale závislý! Na vašich hrách a pravidlech - jako všichni!“
,,Ale není, Severusi - Vše se komplikuje. Moc a ošklivě komplikuje.“
,,Ale ne! Je to dokonale jednoduché - zakažte mu to! Nedovolte mu vstoupit na tuhle zcela ošemetnou podlahu. Na most, o kterém vy víte, že se pod ním zřítí!“
,,Jenže on už tam vstoupil. A přesně s TÍM, Severusi, já už nemohu nic dělat,“ ředitel těžce dopadl na své křeslo. Dnešní hádka byla neobyčejně ostrá. ,,Je polapený mezi válkou a námi. Naprosto. Není cesty zpět, neexistuje únik z této situace. Kdyby byl... byl bych první, kdo by ho poslal pryč - a ne jen Harryho,“ s pohledem štvance vzhlédl k Severusovi. ,,Musím tě o to požádat, Severusi. Neexistuje nic... Nic... A ani Bradavice nepomohou. Řítí se to na nás. Jsi jediný, kdo Harrymu může pomoci, až to bude potřebovat.“
,,O to mě nemůžeš žádat,“ Severus - ztěžka - pološílený - dopadl na druhé křeslo. ,,Ne.“
,,Nemůžeš odmítnout - i Bradavice jsou toho součástí. Ne - jsou ve středu. Nejlépe tě ochráním, když tě pošlu za Harrym. Jedině tak přežiješ, Severusi. A jedině tak může přežit Harry. Musíš ho hlídat. Musíš ho...“
,,CO všechno to obnáší? Vzdát se vlastní identity? Svého života? Domova, práce, známých? Je tohle to, co po mně vyžaduješ? Nebylo ti dost, co vše jsem obětoval do teď?“
Povzdych - dlouhý, táhlý, těžký, přemýšlivý a nešťastný. ,,Není to ani polovina z toho, co budeme muset teď obětovat my všichni. Severusi - ani já tady nebudu věčně. Byly doby...“ hrdelní polknutí, odvrácení pohledu, ,,byly doby, kdy i pro mě byla tohle jen fráze. Dnes, kdy je to přítomnost - je to -- nevyhnutelné. Já zůstávám s Bradavicemi, a ty půjdeš s Harrym. PROSÍM, Severusi. Někdo ho musí chránit. Nemůže to být nikdo jiný...“

,,Co když s tím nesouhlasím?“ zeptal se Harry pohnutě. Otevřel již pootevřené dveře, zavřel je za sebou a opřel se o ně. Albus nevídaně zbledl.
,,Harry -,“
,,Tohle jsme si nedomluvili. Řekl jsem vám, že odejdu. Jednou. Ale Snapea k tomu nechci. A nechci k tomu NIKOHO, kdo by...“
,,Harry, chlapče - nemáš zdání, co tě tam čeká. Nemáš tušení, co bystrozorská funkce obnáší. Nevíš, k čemu všemu tě donutí...“
,,Nechci člověka, který není srdcem v odboji proti Voldemortovi. JE srdcem sklepení, tak ať si tam shnije. Nepodaří se vám mě přimět, Brumbále, kohokoli sebou vzít,“ s úklonou se odrazil ode dveří, které následně otevřel a zmizel za nimi.
Albus, ještě více bledý a strnulý, civěl na zavřené dveře. Ostré nadechnutí prořízlo ticho místnosti: ,,Severusi, ujišťuji tě - on to tak nemyslel...“
,,Půjdu...“
,,Nechtěl říct, co... Co?“ ředitel se nechápavě zarazil.
,,Udělám, co po mně chcete - budu ho sledovat. Půjdu s ním. Jen já,“ vstal z křesla, narovnal si hábit.
,,Severusi,“ zarazil ho ředitel.

Obrátil se se zdviženým obočím.

,,Nemyslel to tak,“ ujistil ho tehdy ředitel. Severus zamyšleně kývl.

!-_-! !-_-! !-_-!


Pil zrovna drink u baru, když do místnosti vstoupil cizinec v kápi. Sedl si ke stolu v rohu – stinné místo. Útulné pro někoho, kdo nechce být poznán. Muž – dle chůze tak Severus usuzoval – si za celý večer nesundal kápi. Upřímně ani podnik a jeho pověst se pro ženu nehodily - proto ten úsudek o muži.

Objednal si asi pět skleniček whisky, ale poslední nedopil. Jenom seděl a rozhlížel se. Když hodiny ukazovaly na půlnoc, muž se zvedl a odcházel. Severus do sebe kopl své vlastní pití, na pult hodil příslušnou částku a začal muže pronásledovat.

Vlastně ani nevěděl, proč schází z cesty kvůli postavě v kápi, když má hledat Pottera.
Možná že jen pro zábavu – den za dnem se plížily stále stejným, monotónním tempem, které zabíjelo. Otupovalo a kradlo čas.
To Severus nemohl vystát a snad proto toho cizince počal sledovat. Sledoval ho do doby než došli pěšky do ke dřevěné chatce uprostřed lesa. Chata vypadala odpudivě, ale muž… ten muž ho nutil jít za ním dál.

Ještě než vešel, sundal si kápi a Severus zalapal po dechu. To nemohl být on. Nevypadal na Harry Jamese Pottera, kterého znal.

Ten malý, usmrkaný, otravný budižkničemu s veselýma očima a rozcuchanými vlasy… Ne, tohle nemohl být Potter.

Přes to, když ten muž za sebou zavřel dveře a v nějaké z místností se rozlilo světlo z jediné svíčky - tak tlumeně bylo vidět skrz okna, Severus se rozhodl, že to zjistí. Že zjistí, jaká je pravda za každou cenu a jednou provždy.

Šel ke dveřím, rozrazil je a chytil Harryho za látku košile pod krkem. Co viděl, bylo žalostné. Ne jen, že z něj táhl chlast. To bylo zdaleka to nejmenší.

Hlavu měl Harry jako kdyby pustili meloun ze třetího patra – spousta jizev a škrábanců. Pohled nesoustředěný.
Severus se zarazil na jeho pohledu – víc než cokoli jiného… tohle bylo příšerné. Byl tak mlaďoučký, ale jeho pohled byl pohled staříka, kterého život zkoušel až příliš častokrát.

Zdrcený. Měl dvacet a vypadal na sto!

,,Vy?“ vydechl Harry.
,,Spíš bych se měl vyptávat já,“ zavrčel Severus a zatlačil ho zpět, když se Harry pokusil o útěk.
Vmanévroval ho na stoličku a přivolal acciem lektvary i látku na aplikaci k ošetření Harryho... stavu.

Rozseknutý ret a krvavé šrámy – na ty vzal kus látky a tak, aby Harry musel syknout bolestí, mu přitlačil látku s dezinfekčním roztokem na krvavá místa.

,,Co tady k čertu pohledáváte?“ zasyčel Severus rozezleně.
,,Hledám Voldemorta, co byste řekl?!“ podrážděně kňourl Harry a Severusovi bylo jasné, sebevíc byl Potter zdrcený a poučený, pořád to byl ten malý, nemožný kluk, který se ve škole neuměl chovat podle toho, jak si doba a okolnosti žádaly.
,,Pitomče,“ sykl Severus rozčíleně a hodil hadru i s roztokem na stůl, otočil se a za sebou práskl vstupními dveřmi.

Takže – bylo to špatné, říkal si Harry, když jediné, co Snape po tolika letech, kdy se neviděli, prohodí jen ,,pitomče“ a podobná urážlivá slova.

Jen pár vět po té době a on… nic.
Harry se ho musel za každou cenu zbavit – potřeboval najít Voldemorta: a to rychle.

Vykradl se zadními dveřmi…
,,Moc statečně,“ zasyčel Severus, který si právě obcházel jednu stranu budovy.
,,Nemáme se o čem bavit. Dejte mi pokoj,“ zavrčel Harry výhružně - moc rád by se ten tón tak tvářil. ,,Vlastně co tu pohledáváte VY? Jasně jsem dal znát, co chci... Kam směřuji!“
,,Směřujete zpět do svého... své... do toho!“ a ukázal opovržlivě na budovu.
,,To teda ne. Mám úkol.“
,,Opít se, co?“ ohrnul Severus ret.
,,Jděte do háje!“ ukončil Harry rozhovor. Stejně by nic víc nestihli, když je právě pozorovalo několik párů očí zpod kápí. Kolem nich byla spousta Smrtijedů mířících na ně hůlkami. Oni byli dva. Sami. Rozhádaní.

,,Nezapomněl jste mi NÁHODOU sdělit, že vás míní někdo napadnout?!“ vrčel Severus přes rameno.
,,Ani ne, Snape, měl bych vám něco takového sdělit?“ zavrčel Harry nazpátek.
,,Proč, ptám se, Pottere, když se nejste schopný pohlídat, proč lezete, kam nemáte?!“ navztekaně vedl svou Severus.
,,Já mám za úkol zabít Voldemorta, ale klid, chápu, že to nechápete – VÁM všechny známé nepovraždil!“ kousavě podotkl Harry.
,,To ne, ale mám teď neutuchající chuť zabít vás, Pottere, nechcete mi pomoct?!“
,,Jak?“ zeptal se Harry a v očích mu zajiskřilo.
Ozvalo se dvouhlasně ,,Avada kedavra,“ a Smrtijedi padali jeden po druhém jako hadroví panáčci na podlahu a dřív, než by člověk stihl mžiknout okem, oba dva se asistovaně přemístili někam hluboko do lesa.

Otazník v očích nešlo přehlédnout.

,,Co to mělo znamenat?!“ zuřil Harry.
,,Asi jste se úplně pomátl, když jste tam stál, mával hůlkou proti tuctu ozbrojených Smrtijedů, že ano, Pottere?!“ řval Snape nepříčetně nazpátek.
,,Asi si o sobě myslíte hodně, když si vtrhnete jen tak doprostřed summit a,“ - ,,Asi si o sobě myslíte hodně, když si mě jen tak zavedete doprostřed schůze, opijete se předtím...“ - ,,ani nevíte, co jsem tam dělal, tak buďte zticha,“ - ,,jak jinak, UDATNÝ NEBELVÍR vráží na scénu nepřipravený; ano, to muselo být něco životně důležitého, že jste tam nepřipravený vtrhl a MÁLEM PŘIŠEL O ŽIVOT,“ - ,,jo a to taky bylo dost hrdinné: jen tak se za někým plížit! Celý Zmijozel… ANO, MÁLEM,“ - ,,běžte do háje vy nejstupidnější, nejnerozumnější…“ - ,,až po vás, vy jeden nejhnusnější, nejodpornější,“ oba zatínali pěsti a oba na sebe vzteky prskali a oba naráz, protože později nebyl ani jeden schopný říci, kdo tohle začal jako první, si vpadli do náruče a ne nepodobně souboji se v dech beroucím, rty drtícím polibku prali o nadvládu i v tom posledním, co mělo být to nejharmoničtější.

Ale ani tady se nedokázali shodnout.

Polibek přecházel v něco víc a oni oba se prali i o tohle – o to, kdo bude udávat tempo. O to, kdo bude první, o to, kdo vyhraje.

Prali se dál, i když už leželi na zemi, střídali se, kdy jeden nahoře držel ruce toho druhého nad hlavou a ten dole se snažil přehoupnout nahoru, dokud se mu to nepovedlo.

Byl z nich chuchvalec šatů, masa, trávy – suché i čerstvé, prachu, hlíny a kamínků.

Až už, unavení, neměli sílu se dál prát a vše se zjemnilo. Vše dostalo tvar a barvu a stalo se dokonalým. Už nemuseli bojovat. Už nebylo třeba rozepří.

Zvítězili totiž oba - alespoň pro jednou.

V jednom z Harryho stanovišť, kde měl každý bystrozor právo ubytovat se, se udýchaní - každý zvlášť - osprchovali, každý zvlášť najedli a každý zvlášť šli spát. A že usnuli. Najednou si neměli co říci a bylo to… mrazivě nedůležité, co ještě před chvílí dávalo smysl.

Svým způsobem tomu nerozuměli ani Harry, ani Severus, ale svým způsobem tomu také rozuměli oba.

+++_+++_+++_+++_+++_+++_+++_+++_+++_+++_
Prokletá ty růže zloby


D: Pohrdáš mnou, nenávidíš mě.
H: Dohnal jsi mě k tomu!
D: Co si myslíš, že z nás zbylo? Hloupá poezie z jedniček a nul? Probuď se.
H: Jaký konec sis chystal, když ne tenhle?
D: Taky dobrá otázka – jaký?
H: Takový, že tě zachráním ze spárů tvých provinění a budeme žít šťastně až do smrti. A ono to nedopadá.
D: K uzoufání nudné, Pottere. Vymysli něco dalšího, lepšího.
H: Co je lepší než život sám? Snad ještě pořád nedoufáš, že by tady byla živá duše, která by si chtěla číst o nás?!
D: Vysmíváš se, dovolím si upozornit tě, tomu, čemu jsi sám věříval. Tohle že je ten VELKÝ odchod?
H: Nezdůrazňuj to, žádám tě o to.
D: A proč? Jakou má logiku přít se teď?
H: Logika srdci nevládne.
D: Srdci? Děláš si legraci? Co má majetek a sláva společného se srdcem?
H: Dluhy.
D: Co dlužíš ty?
H: Pravdu. Peníze. Společnost.
D: Peníze a společnost? Co tím míníš? Nevím o tom, že bys měl dluhy…
H: Míním tím, že dlužím tři srpce madame Rosmertové – ty už nikdy nedostane. Míním tím, že dlužím svou společnost spoustě lidem. Dnes už převážně mrtvým.
D: Tak proč se o to staráš?
H: Člověk jež měl po ruce vždy všechno to nepochopí.
D: Všechno?
H: I lhostejnost ve tvém hlase bude muset mít svou daň. Třeba to pochopíš jindy.
D: Takže později. Ale stejně – chci znát smysl tohoto dialogu.
H: Chci znát smysl bytí. Domníváš se snad, že se ho někdy doberu? Na světě jsou složitější věci a obyčejně se nedají vyjádřit dvěmi větami. Ani pytlem zlaťáků.
D: Takže?
H: Zjevně se pro jednou budeš muset smířit s plácáním se.
D: Se?
H: Se v tom…
D: Tak a dost.
H: Dobrá – co dlužíš ty?
D: Jak moc stojíš o to, vědět to?
H: Dost na to, abych riskoval a zeptal se tak aristokratického, namyšleného a nabubřelého člověka, jakým jsi. Je ti to málo?
D: Dost málo na to, abych odpověděl. A přece ti udělám kvůli. Dlužím svobodu. Spousty svobod.
H: Svobody? Komu?
D: Sobě, svým strašákům ve skříni. Těm, jež jsem věznil. Snad ještě odpuštění pro ty, jež věznili mě.
H: Ale? Vzpomínka na smrtijedské období?
D: Nemysli si, nezapomněl jsem. Nezapomněl jsem dokonce ani na to, žes nás tehdy zachránil. Nenáviděl jsem tě za to.
H: To ale není ten důvod…
D: Důvod k čemu?
H: Proč tu jsme. Proč si povídáme.
D: Odkdy ty potřebuješ důvod?
H: Nepotřebuji. Ne nutně. Ale chtěl bych ho znát.
D: Ty-ho-neznáš?
H: Myslel jsem…
D: Oho…
H: Co ,,oho“?
D: Potter myslel. Vraždná kombinace.
H: Vtipné – myslel jsem, že jsme tady kvůli tobě.
D: Mně? Být to na mě – neviděl bych tě do konce. Nespatřil bych tě až do své smrti.
H: A vidíš?
D: Pottere, drž už zobák – prokaž mi tu laskavost!
H: Mně se nechce.
D: Naše děti se berou – nemyslíš si, že bys jim to neměl kazit?
H: Ha! Důvod... Mimochodem - kazíš jim to TY, nikoli já…
D: Tak to se podržme…
H: Mlč!
D: Ty mlč!
H: Musíš mít vždy poslední slovo?
D: Jsem bohatší, vlivnější, chytřejší a i po těch letech krásnější – ANO, musím.
H: Neustále stejně hloupě marnivý.
D: Slyšel jsem to!
H: Nebylo to vysloveno tak, aby ne…
D: Hm.
H: Jaké zase ,hm‘?
D: Žádné… Ale stejně nepočítej s tím, že o nás bude v kterékoli z knih zmínka.
H: Proč?
D: Snad tomu ještě pořád nevěříš, Pottere?
H: Věřím, nevěřím – proč myslíš, že ne?
D: Jsme nudní a fádní a nezajímaví. Naše děti se berou – a tak vůbec. Tragicky jsi nezahynul, nezamilovala ses do chlapa. Neměl jsi milenku…
H: Pravda, po téhle stránce jsi ten zajímavější ty. Stejně ale můžeš za to, že se berou, ty. To tys měl svého syna v malíku. A tys ho nechal vzít si mou dceru. Stárneš, Malfoy.
D: Severus by se zasmál.
H: To dozajista.
D: Ukončeme to – nevěsta přichází. Nejsme tady kvůli tobě nebo mně a ani proto, aby nás zapsali do Bradavických dějin – dnes jsme tu pro své děti.
H: Konečně něco chytrého, Malfoy.

+++_+++_+++_+++_+++_+++_+++_+++_+++_+++_


>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<
Když na šachovnici zůstanou jen Král a Král


Vzdycháš. A já si toho nevšímám. Už dávno je mi to jedno.
,,Jdu do Bradavic,“ oznámíš mi a já to přijímám s letargií sobě již tolik let vlastní. Jen kývnu v odpověď. Odpovídáš mi stejně.
Sedíme za dlouhým stolem ve Snape manor. Stůl praská pod váhou potravin. Čelo stolu, kde sedím já, je několik metrů od čela stolu, kde právě ty teď vstáváš ze židle. Tam, přesně na těch místech, která jsme si sami před tolika léty vybrali.

Dříve jsi sem nechodil. Jen proto, že nás donutil se sezdat, jsi svůj palác znova otevřel. Odcházíš a utíkáš – jako vždy. Nevyčítám ti to. Je mi to totiž jedno. Mnozí to stále nechtějí pochopit. Ale je to tak, vždy to tak bylo a vždy to tak bude. Jsme manželé a jsme si lhostejní.

Oblekl jsi mě do drahých, pohodlných šatů, naučil jsi mě způsobům, začali jsme žít v přepychovém sídle – jen z pocitu povinnosti. Naučil jsi mě správně stolovat. Tančit. Mluvit. Jíst. Musel jsem se naučit hře na nástroj, ježdění na koni, základy dvou druhů soubojů, správně čarovat v duelu, střílet z luku, hrát šachy, ovládat se, chodit, oblékat se, chovat se – se vším jsi mi pomáhal, ale u ničeho jsi nebyl duchem. A ze mě se časem stala hadrová, bezduchá panenka ovládající meč, chodící, mluvící a oblékající se podle tebe, která uměla hrát šachy, udržela se na koni, uměla plavat a tancovat.

Dívám se na svět z toho okna vysoko nad zemí.
Skočit? Ne, to je směšná představa. Netoužím zemřít, jak se někteří obávají. Jen je mi vše jedno. Neopouští mě vůle k životu, ale k žijícím.

Když jsem ještě svůj život dokázal ovlivnit, přemítám v okně a vítr mi cuchá vlasy, měl jsem přání. Tužby. Vše ale padlo pro větší dobro.
Mají o mě strach a při tom ani nevědí, že ho mít nemusí.
A ty… Severusi, nenávidíš mě. Ale ne za to, co nám udělali, ale za to, že dokud neporazím Voldemorta, nejsi volný ani na jednom z břehů. A já ho neporazím. Nemám sílu.

Nenávidíš mě jen proto, že je mi dvacet devět a ještě jsem ho nezabil. Jinak bych ti byl stejně ukradený, jako jsi ty mně. Jen slušnost a povinnost, jen ten magický pergamen a dva zlaté kroužky pojí naše životy.
Není to ironie? Asi půl roku jsem doufal, že bychom se do sebe mohli... zamilovat... například. Půl roku našeho manželství, kdy jsi mi asi nebyl úplně lhostejný a já měl víru – v nás.

Ale tys mi brzy strhl tu černou pásku z očí, hodil mě nahého do ledové vody. Ukázal mi můj výhled. Mé možnosti.

Jen kolem sebe kráčíme, Severusi. Jsme jako duchové proplouvající mezi sebou. Bez života, bez chuti. Ono se to nikdy nezmění.

Myslí si o mně, že jsem smutný. Blázni! Já nejsem. Jen nic necítím. Nic. Prázdný pohled upírám z okna a modlím se za zázrak. Ale jak by se mohl Zázrak modlit za zázrak? Jaký je to nesmysl?

Dvacet devět a tak bych si přál doufat, ale už to nesvedu. Čtrnáct let jsem s tebou prožil a řeknu jen dvě věci – zničilo mě to, ale tebe taky.

Už to není nenávist, ale lhostejnost. A oni nedovedou pochopit, že se to nezmění. Čtrnáct let a půl roku polštář promáčený brečením a snění s otevřenýma očima. A taky čtrnáct promarněných let.

Tvá laskavost, že si mě vezmeš a zachráníš mi tím život, potažmo nám všem, tahle tvá laskavost byla ta poslední z hloubi duše. Dnes už bys to neudělal. Tehdy jsi byl mladý a chtěl jsi být svobodný, zbavený pout, která sis kdysi dobrovolně nasadil.
Chtěl jsi je sundat po mně. Nedokázal jsem to.

TO byl ten nejvřelejší půlrok, co jsme spolu strávili. Od té doby jen zdvořilosti.

Nikdy ses neměl k tomu vyčíst mi to. Ale vyčítal jsi – sám v sobě, výčitky uchráněné všech zraků.

My si nikdy k sobě cestu nenajdeme. Jsi mi upřímně úplně lhostejný. A já tobě taky. Jenže ty jsi teď v tomhle vztahu ten vášnivější – pociťuješ vůči mě zlobu za to, že jsem tě Ho nezbavil. Taky jsem ti ukradený, ale ta zášť navíc ti dává alespoň nějaké právo uvolnění. Ty jsi mi nic neudělal. A já tě ani za to nedokážu nenávidět.

Vidíš, jak je k nám svět krutý? Tak bych ti přál někoho, koho bys miloval a on miloval tebe a jsem si jistý, že ty bys mi přál to samé. Veškerá nenávist je pryč. Ale zůstaly jizvy a já si nemyslím, že jestli se někdy z tohoto manželství uvolníme, budeme schopni někoho zase milovat.

Být volný – je to tak velké přání? Pro nás zjevně ano.

Vypadá to, že jsme odsouzeni spolu zůstat i přes ten stav strnulosti. Nerozvedeme se. A já Voldemorta neporazím. Nemám zdání, jak to provést. A Merlin přitom ví, jak rád bych to udělal.

Co se to děje? Už dávno mi nezáleží ani na mých přátelích, ani na Brumbálovi a ani na tom, co se s nimi stane. Co se stane s hradem, který byl kdysi mým domovem.

Víš, Severusi, proč nemáš nějaké milence? Bylo by to pro nás snazší. Nebudu ten, kdo tě podvede jako první, ale ani ty mě nechceš podvádět a při tom si jsme lhostejní.

K čertu s pravidly slušného chování, se sebeovládáním. Se zdvořilostí. O to jsem ve vztahu nestál – a ty taky ne.

Myslím, že vyrůstat jinak, dokázal bych být lepším milencem. Lepším manželem. Vášeň ale pohasla. Naděje zmizely v nenávratnu. Nikdo se nechce dotknout toho, jež má porazit Voldemorta. Aby z něj náhodou nesetřel nějakou sílu do té doby nevídanou. A pro tebe na neštěstí se nikdo nechce dotknout ani jeho manžela; tedy tebe – bojí se.

Síly? Moci? Peněz? Bojí se žárlivosti druhého ze dvou druhů? Nechtějí poskvrnit něco tak po čertech čistého jako naše manželství? Nebo je mezi námi někdo, kdo se stará o to, aby se mezi nás a naše případné vyrůstající vztahy někdo nedostal?

Hledím na svou dávnou přítelkyni. Jen ztuha mi do mysli proniká, co mi povídá. Vždy byla výřečná. Její muž je raději zticha.

,,Harry, máme tě rádi,“ co to je ,,mít rád“? Nechápu ten pojem. Divím se mu. Obdivuji jej – kdo ještě dnes dokáže mít skutečně rád?
,,Kdyby ses trochu snažil vycházet s… Podívej, uděláme to takhle. Moc si přeji, abys byl u toho. Přijďte k nám se Severusem na večeři. Třeba se konečně sblížíte,“ navrhla mi. S milým, neupřímným úsměvem jsem přijal a poděkoval za nás za oba.
,,No tak, Harry, prosím. Ničí mě tě takhle vídat. Přece Severus nebyla nejhorší volba. Posloucháš? Vnímej přece, Harry,“ naléhavě říkala Hermiona - a to dokonce po téměř patnácti letech. Víra ji neopustila.
,,Jo, Harry, poslouchej nastávající matku, jinak se jí nezbavíš,“ promluvil do toho Ron, uličnicky se ušklíbl a políbil svou choť; konečně se po dlouhé době ozval i Ron. Podíval jsem se na něj.
Matku? Hermiona je těhotná? Dítě? Asi mi něco uniklo.
,,Blahopřeji,“ odpověděl jsem účastně. Ano, city jsem nahradil hereckým uměním už dávno. Většinou to zabíralo. Jako když se mi právě Hermiona Weasleyová vrhla se šťastným úsměvem kolem krku a do břicha mě tlačilo její, vzdouvající se.

Nevím - omlouvala mě léta, která jsme se neviděli?

Jak málo mě zajímalo, že se mnou po deseti letech můj bývalý přítel poprvé promluvil. Jak málo mě zajímalo, že mí dva nejlepší přátelé budou mít dítě. A jak málo mě zajímaly jejich úmysly dát mě a Severuse dohromady.

Snažilo se už tolik lidí. Všechny jsme nakonec odradili. I sebe navzájem. Byl to jen další pokus.

Nepoznávám. Nepoznávám sebe. Nepoznávám ten bezduchý odraz mého já, co právě jde po cestičce k domu šťastných nastávajících rodičů.

Po mém boku jde Severus a za námi další přátele Weasleyových.

Copak nedokáži prominout, že právě v Bradavicích mi bylo sděleno, že si tě budu muset vzít? To proto to místo přestalo existovat v mém nynějším světě z ledu a kamene? Nebo kvůli člověku, který mi měl být oporou, ale jakmile mě odstrčil k tobě, začal se starat plně o své vlastní problémy – potažmo o celé Bradavice?

Doneslo se ke mně, že má teď Brumbál prsty v mnoha machinacích ministerstva a Starostolce. Viditelně mu odluka ode mne prospěla. Zato já mám prsty v těch Snapeových a protiví se mi každý z táhlých tónů, jež pouští Hermiona a Ron na oslavu nového přírůstku.

Umím uvařit bravurní lektvary a každý řadový čaroděj by nade mnou neměl šanci, přesto mám pocit, že kouzlím méně dobře, než tomu bylo na začátku, když jsem zjistil, že jsem čaroděj.

Proč páry musí zahajovat tanec? Nač mi jsou mé znalosti, o něž se Severus postaral? Každý nádech otravuje a bolí. A já se musím, díky vychování, jehož se mi od tebe dostalo, Severusi, tvářit mile, tancovat tady s tebou a cítit každý pohyb svalů, každé tvé nadechnutí a vydechnutí, vnímat hudbu a vést nebo se nechat vést, cítit tu lidskost a přece mít na dosah tu vzdálenost a prázdnost. Nesejde na propletených rukou, nezáleží, že cítím kovový kroužek pod prsty pravé ruky. Ani nezáleží na ruce ležící na mých bocích.

Je to o zvyku. Jde o nutnost. O to na veřejnosti vypadat normálně.

Statečně snášíš upřené pohledy ostatních, i když vím, jak tě musí štvát – nebo teď taky nic necítíš? – protože tvůj manžel, ten hrdina, měl zkázu světa zabít už dávno a místo toho tady tancuje.

S mužem, kterému postavením nesahá po kotníky. A to jen proto, že jeho rodiče, kteří byli na stejné úrovni, jako můj manžel, jsou mrtví. Vnímáš to a přes to tady se mnou zarputile tancuješ. Proti tvé vůli, cítím, že se ti ta melodie líbí. A cítím jisté uspokojení – že ještě pořád tady někdo dokáže cítit.

Mně ta melodie nic neříká. Ty mi nic neříkáš. Ani ty svaly, ani ta vůně, ani to lidství.

Dnes ho máš víc než já. Já kdysi miloval lidi daleko více než sebe – a vidíš? Dnes jsi tady ty ten soucitnější. Ale protože bychom správně měli být jeden, rád ti tuhle polovičku mě v naší jednotě přenechám.

Hudba končí, hosté se rozcházejí. My ve tmě kráčíme po té samé uličce vedoucí z domu.

,,Kde dnes budeš spát?“ ptáš se mě.
,,U sebe. Máš návštěvu?“ zeptám se bezvýrazně.
,,Vadilo by ti to?“ zeptá se mě.
Pak je, až než v kočáře přiletíme domů, nádherné ticho.

Spolu kráčíme po dlouhém schodišti a chodbami. Jen pár svíček a měsíční svit nám dává možnost vidět naše kroky.

V celém domě je ticho, i služebnictvo šlo spát. Na chodbě před našimi dveřmi se zastavíme.
,,Zítra jdu dřív do Bradavic,“ oznámíš mi. Zase.
,,Skvěle,“ řeknu beze známky jakékoli pohnutky.
Přikývne a já se odeberu do pokoje. Zastaví mě tvůj hlas – jsem překvapen, obvykle mě necháš odejít hned, jak tento rozhovor dokončíme, nebo odejdeš sám.
,,Nechceš poslat nějaký vzkaz?“ nabídneš mi a já se otočím s obočím mírně zdviženým v překvapení. Jakmile mi to hloupé gesto mně nepatřící dojde, obočí spustím. Ale neustále na tebe hledím. Nemám nutkání se ptát, jen…
,,Ne, děkuji,“ odmítnu zdvořile.
Odebereš se do svého pokoje, ale já se na tebe stále dívám.
,,Severusi?“ zastaví tě na oplátku můj hlas. Otočíš se na mě ještě překvapeněji než já na tebe.
,,Ano?“ pozvedneš jedno obočí a já vidím, jak se po tobě plazí díky nedostatečnému světlu tma.
,,Mám jít spát s tebou?“ zeptám se bezvýrazně a ani se nezadrhnu. Prostě jen otázka, ale ty víš, co obsahuje a proto váháš.

,,Chceš?“ zeptáš se mě na oplátku. Pozvednu obočí a vyčkávám.
Měříme se unavenými pohledy. Nakonec se oba otočíme a vejdeme do svých pokojů. Jako většinou. Jen většinou se ptáš ty mě a já ti ještě nikdy neřekl ne. Je mi to jedno. Můžeš si se mnou dělat, co se ti zlíbí. Jsem tvůj manžel a máš na to právo. Kterého, za což jsem ti vděčný, jak jen být vděčný umím, využíváš jen poskromnu.

Nikdy se ale neptáme sebe navzájem, jestli chceme - to je novinka. Oba víme, že nechceme. Víme to jistě o sobě a jen o málo jistěji o tom druhém.

Neměli nám to udělat, ale stalo se.

Jsem Harry James Snape-Potter, jsem manžel Severuse Tobiase Snape-Pottera a svého manžela si vážím. Ale nikdy jsem ho nemiloval, nemiluji a milovat nebudu a co se vášně týče – tu ve mně udupali.

_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“
Pozorováníčka


,,Takže co se děje?“ zeptal se udýchaný Harry, když Severuse doplul.
,,Nic - coby?“ odfrkl podmračený Snape.
,,Něco evidentně. Jsem tu a měl jsem být mrtvý… To už nemluvím o tom skoku v čase!“ rozčiloval se a divoce gestikuloval Harry.

,,Od doby, co jsem neviděn vídal lidi rýpat se v nose a jiných částech těla, muchlovat se ve dvanácti letech na chodbách, tiše si upšou… no, už mě překvapí jen máloco… Skok v čase v téhle formě jen těžko…“ objasnil Severus s hořkostí sobě vlastní.
,,Co se divím?“ zeptal se Harry hněvivě, ,,milý… jako vždy!“ podmračeně proplul Severusem, přičemž to nebylo zdaleka tak efektivní - přece jen mít hmotná těla a vrazit do sebe... vyznělo by to.

Se svěšenými rameny a svěšenou hlavou Harry proplouval chodbou a jen okrajově si uvědomoval, jak se Bradavice změnily.

Kamenné chodby vyměnily své kameny za cihly a omítku. Harry nijak netoužil vědět, jak vypadá hrad zvenku, nebo jestli byl hrad stržený a znovu postavený. Nějak cítil, že tady nemá co pohledávat – už ne. Přesto tady byl a palčivá síla nutící ho tu zůstat ho přiměla vyříkat si se Severusem Snapem, co si nedořešili zaživa.

Nevnímal překvapené studenty vykřikující jeho jméno. Bez ustání se snažil rozvzpomenout si, proč je teď tady, co musel udělat pro to, že tady uvízli on a Snape mezi životem a smrtí – nemrtví a neživí – a nemohli se hnout, že tady museli setrvat. Harry si při tom všem nedokázal uvědomit, co po Snapeovi za života chtěl. Proč ho tady ,,uvěznil“. Proč tady uvěznil oba.

Co si vzpomínal – vše Snapeovi ODPUSTIL, nic mu NEVYČÍTAL, nic po něm ani NECHTĚL.
Přesto tady zůstali.
Snape se domníval – viditelně – že Harryho chybou. Jenže Harry si to neuvědomoval.

_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_


,,Myslete, Pottere, jednou v životě se zamyslete - myslíte si snad, že jsem celý hrr do toho setrvat zde ještě déle?“ vrčel Snape na Harryho stojícího-plujícího na místě.
,,Proč vy mi nechcete říci, co víte?“ dorážel Harry.
,,Proto,“ vřel Snape vzteky, ,,že nic nevím!“
,,FAJN! Skvěle! Takže když nemáme na čem stavět, tak si to vyříkáme od podlahy - co jste měl s mou matkou?“
,,Cha! To je vše? Nic víc vědět nechcete? PROTO TADY TRČÍM OSMDESÁT LET?!“ Snape se vzteky prohnul v pase, rukou ukazoval do dálky a v očích mu jiskřilo přesně tak, jako tomu bylo za jeho života.
,,Pro mě to není ,,nic“! Nevidím ten důvod, proč tady trčíte osmdesát let, ale…“
,,Vy zjevně ten problém nevidíte, Pottere,“ vztekal se Snape dál, ,,ale nejen že nejsme úplně a zcela mrtví - my jsme se přesunuli o pěkných pár set let do budoucnosti! Jen proto, abychom si vyříkali záležitosti týkající se MĚ A VAŠÍ MATKY?!“
,,Je to důležité - pro mne ano,“ trval na svém Harry. Věděl, proč je to pro něj důležité, ale Snapeovi se s tím nechtěl svěřovat ani za mák.
,,Ano?“ strkal ho Snape přesně do té propasti, do které jít nechtěl.
,,Zkrátka - je,“ zvedl Harry bradu a to, co se mu hodilo hlavou… co všechno spolu mohli stihnout ON a jeho matka udělat, když se znali déle než jeho matka a otec… brr. Ne, nemohl.
,,Pak prostě - něco BYLO,“ odvětil Snape, otočil se a odplul.

,,Počkejte,“ zastavil ho Harry na poslední chvíli. Snape se s obočím zvednutým zvědavostí otočil.
,,Prostě… Ničí mě ta představa nevěry mé matky,“ zvolil Harry ten nejjemnější a nejtaktičtější způsob, na jaký se v dané chvíli zmohl. Jeho sotva patnáctiletá tvář znachověla v rozpaky. Byť bylo celé jeho tělo perleťové, průhledné.

Snape povzdechl a přikývl.
,,S vaší matkou jsem nikdy nespal, jestli máte na mysli TOHLE,“ Harry cítil, že ho Snape studuje, ale nedokázal se přimět podívat se na něj.
Vše kolem něj bylo jen matné a rozmazané a on se za tu otázku, která na něj celý život - jak intuitivně cítil - dorážela, styděl.
,,Děkuji,“ špitl.
,,Hm,“ zamručel Snape, ale vtom je ozářilo jasné, ostré světlo a oni se přemístili.
Cítili, jako by z nich padaly kruhy Nutnosti. Nespadly všechny, jen některé těžké obruče.

Místnost se ustálila a vypadala velmi podobně jako kabinet, ve kterém se do teď bavili.

Něco… NĚCO se ale změnilo a Severus to pochopil ihned, jakmile se podíval na Harryho.
Oči se mu překvapením a pochopením smíšeným do jednoho pocitu rozšířily.

-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-


Harry: Myslíš, že se odtud někdy dostaneme?
Duch: Domníval jsem se...
Harry: Ano, ano... Už není důvod odcházet. Je tu pěkně. /Nasaje vzduch plný plísňových spór, ostře štiplavého zápachu. Otočí hlavu k duchovi a věnuje mu soustředěný úsměv, než začne očima nesoustředěně bloudit po cele./
Duch: Ty se smíříš?
/Divoký smích, Harry se duchovi vytrhne a roztočí se přes celou celu./
Harry: To míníš vážně? Není se s čím smiřovat. Karty jsou rozdány. Je téměř dohráno. Přemýšlení nad tím nepohne ani světem, ani přesvědčením ostatních. Jsme tu, dýcháme, žijeme. Co víc si přát? Neexistuje víc.
Duch: Co svoboda?
Harry: /Zvážní, zastaví se, zadívá se na ducha./ Asi tě o ni okradli přespříliš, když se můžeš takhle ptát. /Otočí se ke stěně, ruce v kazajce. Z cely se ozývá jen: Na – naa – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – na – náá – na – na – náá – na – na – ná – na – ná – na – na – na – na./

___
S díky Veritas, jejíž tvorba mě uchvátila a oslovila a ovlivnila natolik, aby mě vůbec něco jako Zápisky napadlo. Zvláštní díky pak patří konkrétně povídce Nápis. Také děkuji knihám Petra a Lucie a Anastázie, při kterých jsem nad Zápisky přemýšlela, nebo je s nimi psala. Téměř psala. :) A poslední díky tohoto dne patří muzikálu Sweeney Todd, jež se mi, když jsem ho poprvé shlédla, nijak nelíbil. Ale - jako i u Pottera celého - chtělo to čas. Dost věcí vzniklo díky písničkám z tohoto muzikálu. Nebo spíše pod jejich vlivem.
30.11.2008 18:35:56
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one