Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Po dlouhé době... jako dárek a jako živá vzpomínka.
Nejkrásnější na tom je, že jsme svobodní. Nejhorší, že nás to neomlouvá. Nejvíce nám chutná vědomost o našem nevědomí. Nejméně snášíme... pravdu. Tu, se kterou se nedá žít, tu, bez které se nedá existovat.

Mládí je kruté, nelítostné a sobecké a má na to právo.Už nikdy to totiž nebude stejné. Škoda jen toho, že dětství je tak jednoznačné a kdybych se tak nevyžívala ve složitostech, litovala bych dní uplynulých nezměrně a to jen z toho důvodu, že ta přímočará jednoznačnost skoro vždy trefila do správného cíle. Nepokrytě – vše bylo snazší a jednoznačnější. To s dětstvím navždy odplouvá. Moc dobře si to uvědomuji, nejsem však s to toho litovat. Ne teď, ne tady.
Taky už chápu, proč žena nemůže muži nedůvěřovat, proč potřebuje, aby se k sobě chovali fér, proč důvěru vyžaduje. Nelze žít s někým bez důvěry.
Raději tedy věříme svým dětským pohádkám - princ zachrání princeznu a žijí spolu šťastně, spokojeně – to je přece fér, ne?
Je daleko snazší akceptovat pohádku než podvod.
Smířit se znamená oloupit se o část duše, znamená nebýt sám sebou, znamená být silnější, daleko silnější, než bychom chtěli nebo než zvládne většina z nás.


Dnes věnování pro dvě duše. Jedna mi před chvílí odletěla, druhá v tento den vstoupila mezi nás, mezi lidi, mezi živé. To se přece má oslavit, co říkáte? Lásko, nikdy Ti pravděpodobně nebudu schopná vypovědět..., ale dávám Ti, kolik můžu. Ať je to jakkoli tvrdím - a cítím to tak - mám Tě ráda.

Pro vás, mé dámy.
-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Nechat tě odejít, Světe můj...


,,Proč ho nepropustíte? VÍTE, že nepatří do vězení!“ křičela McGonagallová na ministra, u něhož si vymohla audienci.
,,Je to nebezpečný člověk a…“
,,Výmluvy – pořád samé výmluvy! Je jen nemocný – potřebuje dohled! Potřebuje kolem sebe lidi, kteří by…“
,,Je obviněn z napomáhání vy-víte-komu a spiklenectví proti ministerstvu – vy si vážně myslíte, že ho nechám jít?!“ přerušil McGonagallovou neomaleně křikem ministr.
,,Co to plácáte za nesmysly?! I ti tam ve vězení vědí, že je jen nemocný – mají ho na samotce! S kazajkou! Ministře, to…“
,,Jestli,“ přešel do nebezpečného šepotu, ,,chcete nemít problémy s dostavěním toho všivého hradu; pokud nechcete, abych z něj udělal velký obchodní dům – zmizte mi z očí a už nikdy nezmiňujte jméno Harryho Pottera – je vám to dostatečně jasné?!“ křikl ministr brunátný vzteky.
,,Úplně,“ řekla zkoprnělá Minerva, ,,vy mi vyhrožujete,“ konstatovala.
,,Pouze s vámi uzavírám dohodu,“ uvedl ministr na pravou míru.

McGonagallová se zarazila. Merlin věděl, jak to pro ni bylo těžké. Tolikrát za ta léta jí usilovali o život. Tolik útoků na skoro znovu vystavěné Bradavice. Výhružné dopisy. Urážky. Ponížení.
Ale ona to nevzdala a obíhala dál a dál všechny, kteří by jí mohli pomoci s Harryho přesunutím k Mungovi. Ale všichni ji odmítali a radili jí promluvit si přímo s ministrem. A všichni do jednoho naznačili to samé – nechtějí mít s ministerstvem žádné potíže. Proto jí nepomohou.

Ale ona se snažila dál a dál a s Hermionou dál a dál tlačili, co to jen dalo, na úřady a na svědomí – nikdo nepomohl. Tak se vydala za ministrem, který se… zachoval tak, jak čekala.

,,Co mi dá záruku, že mi dáte pokoj? Že dáte pokoj Bradavicím jednou pro vždy?“ zeptala se nakonec – zdrceně a přece tady byla jiskra nedobrovolné naděje.
,,Co po mně chcete?“ zeptal se ministr na rovinu.
,,Podpis – že už žádný z ministrů nebude mít nikdy jakékoli choutky na Bradavice. Že se jich už žádné= ministerstvo nedotkne, že budou Bradavice stát samostatně bez jakéhokoli zásahu ministerstva – na věky,“ uvedla McGonagallová.
,,Co po mně chcete?“ zopakoval ministr.
,,Podepište, že se váš úřad vzdává Bradavic,“ zabodla se McGonagallová očima do ministra.

McGonagallová vyšla z kanceláře ministra. Nalepila se na ni mladičká úřednice.
,,Udělala jste dobře, paní ředitelko,“ usmála se mladá čarodějka váhavě, ,,on se Pottera bojí – nikdy by ho nepustili. Nikdo by vám nedokázal pomoci. Takhle máte alespoň Bradavice. Hodně štěstí,“ řekla a své kročeje nasměrovala odlišným směrem.

Minerva šla dál, prošla dveřmi kanceláře, chodbou a zastavila se před sedadly, na nichž na ni čekala Hermiona. Zvedla ruku s pergamenem a podpisem.
Hermiona se usedavě rozplakala. Minervě sklouzla jedna slza, než vzala Hermionu kolem ramen a spolu odešly z ministerstva kouzel.

!-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-!
Krutý, nesmlouvavý blázne!


K dokonalosti mu chyběly tři věci - a věděl, jak neskromné to je... Přesto si nedokázal pomoci.

První z nich byla Voldemort. Stále živý a živoucí Voldemort, který se uchýlil k intrikám v jiných zemích, ale stále vraždil. Ještě pořád bylo prvním a nejdůležitějším cílem všech bystrozorů ve službě zabít nebo chytit slavného maniakálního lorda Voldemorta.

Druhá věc byla Ginny. Tedy je Ginny - Ginny byla dokonalá, skvost, výkvět.... Nesmírně statečná. Ani jednou za tu dobu, co spolu žili, Harrymu nepřipomněla smrt celé její rodiny.
Byla nejmladší. Přežila - jako jediná.
Vždy byla alespoň jedna věc, která rodinu soužila. Nikdy nebylo vše dokonalé, a tak i tato rodina měla svého strašáka - bubáka. Tím byla touha - toužili mít dítě. Tím více, čím toužebněji si svého potomka, dědice, krev jejich krve, stopu po jejich životě přáli, tím vzdálenější se jim potomek stal. Ginny z toho byla zdrcená a frustrovaná a ne jednou si Harry její roli v životě připodobnil k Narcise Malfoyové, ani nevěděl, proč.
Ne že by Harry vyloženě rezignoval... na své dítě... které chtěl víc než cokoli jiného... ale už tolik nenaléhal, jako ještě před rokem. Vzdal to.
Vzdala to i Ginny - nebylo možné nevycítit tento prostý fakt.
Stejně tak dobře věděl, že když byla Ginny s ním, vlastně byla daleko. Ale když od něj byla daleko, byla - jak absurdní! - tím více s ním. Harry tohle věděl, protože tento pocit znal - byl na tom stejně.
Miloval Ginny, ale nemohl ji vidět, cítit. Nemohl se k ní znát - ne normálně. Bylo to pro něj těžké. Další věcí ovšem bylo - jak polehčující, že si to on a Ginny vzájemně ani jednou nevyčetli.
Harry jí ani nikdy nevyčetl Terryho Boota, se kterým udržovala v poslední době aférku. Věděl, že jí pomáhá zvládnout krizi a byl mu za to vděčen - sám by nezvládl postarat se o ni, zvládnout její krizi, která ničila jejich rodinu. Bylo to sobecké, avšak...

Mimo fakt, že byl obchodníkem stal se Harry i novinářem na volné noze.

Redakce věděla, že on nikdy nebude denně přispívat do novin - ale jeho články si lidé tak oblíbili, že se jeho příspěvků nedokázali vzdát. Psal pod pseudonymem, psal uštěpačně... Psal, aby nemusel myslet na tu poslední věc, která ho ničila.

Toužil mít u sebe Severuse. Za každou cenu.
Neviděli se... roky... Roky se ten bastard, který mu tak scházel, neobjevil.

Nic to neměnilo - to, že mu tak scházel.

Proč? Proč zrovna Severus? Proč, když mu nemohl vzdorovat, proč ho nedokázal mít ani u sebe? Nemohli spolu být - a nemohli spolu nebýt. Alespoň Harry to tak cítil. Severus zjevně ne, když se nebyl podívat na svatbu. I když, pravda, něco tak patetického Severuse nikdy nezjímalo.

Miloval jeho vůni, rty, jazyk. Ruce, doteky. Miloval to, jak se ne-smál. A že to uměl. Jeho ostré písmo. Tu chvíli přemožení sebe sama v synagoze. Ale nebylo by to tak strašně, víte, kdyby mu nescházel Severus jako člověk.

Mohl postrádat milence, mohl postrádal blízkého člověka, přítele... Ale ta nejhorší rána byla, že postrádal toho bytost jako člověka. Jako povahu uvězněnou v těle a osobnost z donucení žijící v tomto nepřejícím, netolerantním světě. On toužil mít při sobě někoho... kdo mu v rámci neporozumění... rozumí.

Byl zvláštní a pro vše měl své důvody, které se Harry nikdy nedozví. Harry se zase postará o to, aby Severus nikdy nevěděl, že ten rozhovor s ředitelem tehdy slyšel celý. Co ho vedlo skutečně, že se za ním celá ta léta pachtí? Pochyboval dost upřímně, že by ho zasáhla ta slova o srdci odboje proti Voldemortovi. Že by ho snad zranily jeho nerozvážné mladické reakce.

Být on Severusem, už by za sebou nepřišel. Uvědomoval si až dost dobře, jak odpudivě se dokáže chovat. Takže když Severus jeho život zkřížil nyní, nemohl se sám nad sebou uštěpačně neusmívat.

,,Všechno je to o náhodě,“ a i když se neviděli léta, Harry měl tu drzost se mu šklebit do očí. Opřený o pult, zírající Severusovi, který právě vstoupil do jeho obchodu a zavřel za sebou dveře - nyní vyčkával s klidem sobě vlastním na Harryho první slova, vyzývavě do očí.
,,Už jsem si myslel, že můj obchod nenavštívíš. Víš, vlastně jsem si to začal brát vcelku osobně,“ šklebil se dál.
Věděl - znal ten Severusův pohled a prostě věděl - že Severus opět jen hodnotí situaci.

Znova se otočil ke dveřím. Zamkl za sebou, stáhl clonu na okýnku ve dveřích. Přešel za pult.

Chytil Harryho kolem pasu a zoufale, toužebně a zoufale toužebně ho políbil. Ukradl mu víc než dech.

Harry ho zavedl dozadu.

Stáhl z něj mokrý hábit - kde se namočil, když venku bylo slunečno? No dobrá, ne slunečno, ale nepršelo. Přitom ho neustále líbal na krk, na ústa. Na ramena, až stáhl i mokrou košili.
Snažil se ho - neúspěšně - zahřát. Stále se třásl a jeho pokožka byla vlhká a studená. Jediné, co pronesl, než klesli do Harryho předem připravených dek v krbem zahřívané místnosti, bylo: ,,Bál jsem se, že už tě nikdy nebudu mít.“
Od teď to byl Severus, kdo převzal iniciativu. Harry se nechal unést.

Možná, že kdyby tehdy sám byl ten, kdo by jejich milování vedl, dnes už by po něm tak zoufale netoužil. Věděl, že musí zachránit svět - stále ještě musel, už jen kvůli Brumbálovi a i zbytku. Musel být stále něčím, nesměl být slabý, nikdy nesměl. Ale když byl se Severusem, měl dojem, že nemusí o všem rozhodovat sám. Že nemusí být hrdinou - protože před Snapem zkrátka nikdy nebyl.
Kdo ví, co by bylo, kdyby se tehdy Severus nevrátil.

Jak mu Harry sám řekl - vše je to o náhodě.

!-_-! !-_-! !-_-!


,,Tak prodavač,“ ohrnul nos Severus.
,,A novinář,“ pronesl Harry.
,,Ten vtipálek se špatným sarkasmem, který se ode mne nikdy pořádně nenaučil?“ podivil se Severus, na což se Harry rozesmál.
,,Co žena?“ ptal se Severus dál. ,,Milujete se?“
,,Ano. Mimo to já miluji tebe, ona Terryho a oba se snažíme mít dítě - neúspěšně.“
,,Doufám, že se zadaří,“ řekl Severus vážně, ale zamyšleně.
,,Já taky,“ povzdechl Harry.

!-_-! !-_-! !-_-!


Harry toužil zeptat se ho na tu jednu nejpatetičtější otázku - protože chtěl znát odpověď, protože toužil vědět, jak se Severus znechuceně zatváří. Protože věděl, že ani jeden tu odpověď nezná.

Ale míso toho - díky jeho vyčkávavému pohledu, kterým na Severusovi spočinul - se dočkal jenom oduševnělého polibku a úšklebku.
,,Dokud tahle válka neskončí, nepřestanu tě sledovat,“ a tím jen utvrdil, že dodrží slib, který Brumbálovi dal.

Odešel. Na další moře času odešel. Neviděli se, Harry žil zase šťastně s Ginny a vše bylo v pořádku, dokud si ho bystrozorové nepovolali, aby zabil Voldemorta.

!-_-! !-_-! !-_-!


Nemohl ani uvěřit tomu, že se mu ho po té době podařilo zničit.
Zničit... zvláštní pomyšlení.

Bystrozorové... vlastně nadřízení bystrozorů přikázali všem bystrozorům hromadně shromáždit se u Munga a pomoct zraněným z té bitvy.
Většina z nich totiž měla kvalifikaci na ošetřovatele a pokud ne, stejně je praxe přinutila umět ošetřovat - takže to byla otázka papíru a hloubky znalostí, ale ošetřovat uměli všichni.

Harry věděl, že tam Severus někde je. Byl u války a byl jeden z těch, co Voldemorta pro Harryho oslabili a udrželi ho tam, kde byl, dokud Harry nedorazil. Viděl, jak Severus letí vzduchem pozpátku, až narazil na strom. Moc si přál najít ho - teď hned - zjistit jeho stav a nadále ho ošetřovat.

Ale to nebylo tak jednoduché - všichni potřebovali péči. Navíc se stalo z nemocnice bludiště naplněné zraněnými.

Tak se tím labyrintem Harry proplétal - co zbylo jiného? Zranění, hladoví - upírali na Harryho své bezedné pohledy. Ale Harry to nevnímal - protloukal se dál. Žádný z jeho spolupracovníků mu nebyl schopen říci, kde se Severus nachází.

Až konečně objevil lůžko, které bylo schováno za závěsy. Odhrnul je. Viděl, jak se Severus třese. Otočil se, v rekordní rychlosti s tolika lidmi pod nohama vyhledal a sehnal všechny lektvary, masti a vše, co měl Severus zapsané v kartě, že bude potřebovat, a vrátil se k němu.

Posadil se na postel, zatáhl závěsy a začal mu podávat veškeré lektvary. Byl bledý. Příliš bledý, než aby to mohlo vypadat jen vzdáleně bezpečně.

Harry, po veškerém možném ošetření, vlezl si k Severusovi do postele, přehodil i přes sebe přikrývku a přitulil se k Severusovi. Objal ho, aby mu už nebyla zima.

Celou noc přemýšlel. Nebyly to veselé vzpomínky. Cítil prázdnotu, a to to ještě nebyl ani den, co se zbavil své zkázy. Toho, jež mu tak pošlapal život. Nic. Jen Severus pravidelně dýchající, žijící pod ním, dával mu spojení se životem, udržoval Harryho myšlenkové pochody klidné. A prázdné.

Posléze, někdy uprostřed noci, se Severus - Harry stále ještě nespal - probral.
,,Harry,“ vydechl ztěžka.
,,Severusi,“ promluvil na něj i Harry.

Na chvíli vypadal Severus ztracený ve svých myšlenkách a pak se, skrz veškerou bolest, která ještě určitě nepominula, usmál. Uvolněně, zoufale, trhaně a přece šťastně.
Skrz veškeré Harryho protesty si ho přitáhl blíž k sobě, políbil ho.
Miloval se s ním.

Dal mu všechno, co jen mohl dát - a Harry to věděl. Věděl, že tohle znamená víc, než by se mohlo zdát. Věděl, že TOHLE neznamená pouhé spojení těl. Nebo duší. Věděl, že v tomhle je obsažený celý Severusův život, který Harry neznal. Kterého se netkl. I tak, jak ho nezná. Byl v tom Severus - cele. Harry se snažil oplácet stejně.

Severusovi to zjevně stačilo, protože, jak si Harry nakonec uvědomil a poddal se tomu - tohle dnes je předně o Severusovi a o nich.

!-_-! !-_-! !-_-!


,,V pořádku, Severusi?“ zeptal se Harry se špatně potlačenou starostí v hlase. Přece jen - měl horečku, měl podřená záda a vůbec - po boji.
,,Snad o mě nemáte starost, Pottere?“
,,Jak bych mohl, Snape?“ ušklíbl se Harry.
Chvíli bylo ticho. Pak se Severus zhluboka nadechl a…
,,Harry? Já tě milu…“ ale jeho proslov zastavily prsty na jeho ústech.
,,Pšš-ššt, pšt, neříkej to. Nechci to slyšet jen proto, že se domníváš, že to musím slyšet, nebo že bys to měl říct. Neříkej to, dokud to nebudeš potřebovat skutečně říct a dokud to já nebudu potřebovat opravdu slyšet. Tohle se pronáší příliš častokrát a bez důvodu,“ řekl Harry, usmál se na Severuse a políbil ho.
Nechtěl slyšet prázdné řeči. Severus to pochopil.

-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
A jestli je láska taková,
Bolí a má trny,
Přijímám ji s pokorou sobě vlastní.
A krom sebe dám všechno jí.

Snad milovat jsem tě měl - vše mohlo jinak být,
Pokorně - beze slov přijímat a potřebovat.
Vždyť vše, co je vyřčené,
pokrytecké vlastně je.


__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__
Cykly


,,Ne že bych toho zelenookého blázna měla ráda, Severusi,“ usedla paní Snapeová ztěžka do křesla vedle Severusova a zvedla znechuceně prázdnou láhev whisky, ,,ale co na tom záleží, když ty jsi jím evidentně posedlý?“
,,Mami, nechej mě napokoji!“ zaskuhral Severus přidržující si hlavu proti bolesti, kterou mu způsoboval jakýkoli zvuk či pohyb.
,,Severusi!“ její pronikavý hlas se Severusovy zaryl do mozku ještě hlouběji. ,,Nenechám tě se takhle chovat – když tu odluku nesneseš, proč nejdeš a nebojuješ? Za to, co očividně postrádáš? Co potřebuješ!“ Severus na to zvedl hlavu – takhle vášnivě jeho matka naposledy mluvila o… vlastně o zákonu pro sjednocení uniforem pro celé britské kouzelnické služebnictvo. Předtím to bylo jedině o tom, že by si Severus měl konečně ve svých čtyřech letech zapamatovat, jak se zavazují tkaničky u bot.

,,Oč jde, mami?“
,,O to, že se můj jediný syn huntuje kvůli nějakému cizímu děcku. Musím uznat, že i když pana Pottera ráda nemám, ale protentokrát že si za to můžeš ty a… ta Lily…“ pronesla její jméno se značným odporem – obvykle se o ní vyjadřovala jako o Potterové, když ne nelichotivými nadávkami, ,,i přes to vše jsi stále můj syn ty. Nemám ho ráda, ale akceptuji ho kvůli tobě. Kvůli tomu, co vím, že bys dělal, kdybys ho neměl. Ale hluboce tebou opovrhuji, Severusi Snape, za to, žes ho nedokázal udržet,“ na to toporně vstala a odkráčela z místnosti.

Tahle žena byla neobyčejně… zvláštní.

__-*-__-*-__-*-__


,,Ale Lily, drahoušku,“ klidnil svou manželku James.
,,Co jsem to provedla? Harry… můj syn… půl roku jsem ho ani…“ hlas se jí zlomil a jako za posledního půl roku už tolikrát propukla v pláč.

Sice tyto intervaly byly méně časté než před třemi měsíci, dokonce před měsícem, přes to vše tady byly stále.

,,Drahoušku, Petúnie…“ řekl James a poukázal na dceru, která je zpoza dveří sledovala.
Když zaslechla své jméno, rozběhla se do otcovy náruče.

Lily sice mohla cítit stud, ale toho, co se Severusem kdysi prožili, nelitovala.

Když se on a Harry seznámili, ptala se sama sebe, proč zrovna její syn musel být tvrdohlavý po ní a musel si vyhlédnout Severuse. Trvat na Severusovi.

Později se s tím srovnala a smířila se…
Říkala si, že je to přece jen její krev – tak proč by se mu neměl Severus líbit?

Jak teď Severuse proklínala, že s celou tou pravdou vůbec začal!

James jí jednoho dne řekl: ,,Nevidím důvod nenávidět ho. Ono se to spraví. Pravda by vyšla stejně jednoho dne najevo – je dobře, že se to stalo nyní,“ a měl pravdu.
Musel ji mít, jinak by to už nezvládla.

Nechtěla svému synovi ublížit, Merlin věděl, že nechtěla. Raději by se s tím tajemstvím pohřbila, než Harrymu ublížit.

Ale čím déle nad tím přemýšlela, tím jasnější jí bylo, že měl James pravdu – nechat Harryho v nevědomosti: to si nezasloužil.

Takhle je zcela na něm, jak se rozhodne. Bez lží, bez mlžení. Čistě a na rovinu.

__-*-__-*-__-*-__


,,Ach, Reme, mám o něj starost…“ povzdechl si Sirius lehající si do postele.
,,Siriusi,“ Remus si ho přitáhl do náruče a objal ho, ,,Harry je silný. Postará se o sebe.“
,,Nedal o sobě vědět nikomu půl roku! Vyčítá to nám všem.“
Remus v Siriusově hlase zaslechl zoufalství, při kterém se zamračil – ani trochu se mu to nelíbilo. Objal svého partnera silněji.
,,Harry není jen silný – je i chytrý. Dojde mu to, co neviděl, když odcházel,“ konejšil Siriuse.
,,Jak může vidět něco, co já přehlížím dodnes?“ zoufale se na něj otočil, krev mu vřela v žilách.

Remus si povzdechl, z úst mu vyšel teplý dech, který Siriuse zamrazil na tváři. Těmi svými řečmi dokonce i Remuse rozesmutněl – ale co hůř: znal on odpověď, kterou Sirius hledal? Jeho vždy sečtělejší přítel.

,,Doufej, Siriusi, doufej. Podívej – Harry je… moudrý. Ještě neuklouzl, tak co ti dává právo nevěřit ve správnost jeho rozhodnutí? Tohle vše prostě potřebuje čas. Dej mu ho, Siriusi, a uvidíš, že se vrátí zpět s náručí plnou odpuštění – jako tomu bylo vždy.“

Tomu Sirius nedokázal vzdorovat.
Opřel se zpět o Removu teplou náruč. Remusova náruč na něj vždy čekající.

Společně se dívali z okna a sledovali měsíc. Krásně zářil a osvětloval vše kolem – jak by taky ne, když byl právě úplněk?

__-*-__-*-__-*-__


Harry se bez pompy a bez nadšení vrátil zpět do své rodné země.

Cestování mu pomohlo ujasnit si, že je na světě spousta krásných míst, ale nejlépe že se vždy bude cítit doma.
Anglie pro něj bylo doma.

Naslouchal spousty radám spousty lidí. Vesměs mu radili… Harry ani nevěděl, co.

Každý říkal něco jiného. Každý ho svým způsobem upokojil a zneklidnil zároveň. Přesto stále nedokázal nějak reagovat na vzniklou situaci mezi ním a jeho matkou.

Sebral svůj kufr a zamířil k Siriusovi. Domů se zatím ještě vrátit nechtěl.

,,Siriusi,“ nesměle se na svého kmotra, který si ho posléze přitáhl do náruče, aby ho objal, usmál.
,,Harry, tolik jsi nám chyběl!“ vyhrkl Sirius a vtáhl ho k sobě do domu.

Sirius a Remus mu přidělili pokoj a přesto se tady Harry cítil jako cizinec. Nebylo zvykem, aby u svého kmotra přespával a takovým způsobem mu zasahoval do soukromého života.

V Harryho vnitřním světě to řešily dlouhé procházky, kterými dával oběma mužům čas na soukromí, které jim tak omezil.

Po pár dnech pobytu u Siria a Rema zjistil, že se všichni dozvěděli o jeho návratu a všichni se s ním chtějí setkat. Jen jediná osoba se neozvala – Severus.

Harry začal jednomu po druhém postupně vyhovovat, jak tlak sílil a všichni se nedočkavostí třásli, aby ho pozdravili a promluvili mu do duše. S velkou rodinou to tak bývá, nebo ne? Že se pletou do života druhým.

__-*-__-*-__-*-__


Překvapivě první na seznamu byla paní Snapeová osobně. Nedala Harrymu ani příležitost tvářit se nervózně nebo být nesvůj.

,,Mrzí mě, co můj syn udělal,“ řekla hned na uvítanou. Harry k tomu neměl co říci, takže mlčel a čekal, co řekne.
,,Zlobím se za to na něj, ale na vás jsem taky naštvaná. Ani nevíte, co jste mu tím způsobil, že jste zrušil svatbu a odešel jste. Pro Merlina – udělal jste z mého syna agresivního opilce plného sebelítosti. Že se nestydíte udělat z nějaké živé bytosti takovou trosku?!“ potřásla hlavou a na dlouho se odmlčela. Dívala se na zem a pak vzhlédla.

,,Nebudu vás tu žádat, abyste se k němu vrátil – je to pod mou úroveň. Neudělala bych něco takového. Dost pochybuji o tom, že se o to některý z vašich příznivců pokusí, avšak…“ zostra nasála vzduch do plic.
,,Prosím vás o to, pane Pottere, ještě jednou si promyslete, jestli vaše nejlepší východisko z nastalých problémů je utéct od mého syna nadobro a nedát vašemu vztahu ještě jednu šanci – zač stál, pokud se zbortí po jednom fouknutí větru? Víte – život a manželství je o spoustě ústupků, ať se vám to líbí nebo ne. Žádný vztah nemá budoucnost a neměl minulost, pokud se po první krizi rozpadne,“ s tím se sebrala a odešla.

Harry ji pozoroval, jak odchází – tohle bylo pravdu poprvé, kdy udělala takové gesto.
Ustoupila, když mu nevynadala za ten skandál se zrušenou svatbou a navíc bránila svého syna. Dost výřečně, velmi vášnivě, jak si Harry s překvapením povšiml.
Tahle dáma bývala vždy málomluvná.
Ale její gesta mluvila za vše. Ostatně – co když i tohle bylo pouhé gesto?

__-*-__-*-__-*-__


,,Měl bys Severuse vyslechnout, Harry,“ radil Remus, ,,měl bys vyslechnout, jakou omluvu si pro tebe přichystal. Dlužíš to vám oběma.“
,,Omlouváš ho? Proč nemáš ty přichystanou omluvu za to, žes nic neřekl?“ zeptal se Harry plný emocí, zoufalství.
,,Neomlouvám ho – to ty se pak musíš rozhodnout, co s danými informacemi uděláš. Já ji pro tebe nemám, protože si nemyslím, že to byla nebo je má věc – ne do takové míry, abych měl právo zasáhnout takhle do života vám čtyřem,“ pokrčil Remus rameny.
,,Takže ty souhlasíš s tím, co mi provedli?“ dožadoval se Harry.
,,Ne, Harry, ale umím pochopit, že nevěděli, jak ti to říct. Jak bys něco takového mohl udělat jedenáctiletému dítěti zblázněnému do svého profesora?“
,,Mám jim to prominout?“
Remus se smutně pousmál a nechal Harryho, ať si sám odpoví na něco, co Harry rozřešit nedokázal.

__-*-__-*-__-*-__


,,Co ti řekl Remus?“ vyzvídal Sirius.
,,Že bych měl Severuse vyslechnout a pak mám nějak naložit s informacemi,“ vydechl Harry.
,,Čímž myslel, abys je proti němu zneužil,“ přeložil Sirius bez ostychu slova svého partnera, protože byť ten to řekl mírně, Sirius ho znal a uměl si přeložit jeho slova.

,,Využít?“
,,Ultimáta,“ zašklebil se Sirius, ,,řekneš mu, že teď musí dělat to a to a že jestli tě někdy podvede, rozvedeš se s ním a zabereš veškerý jeho majetek.“

Harry upřímně pochyboval, že to Remus myslel slovo od slova tak, jak to vyložil Sirius, ale něco pravdy na tom výkladu bylo.

,,Co myslíš ty?“
,,To co Remus,“ řekl Sirius.
,,A dál?“
,,A dál, Harry, je to na tobě. Já toho bastarda nesnáším. Nikdy bych se do něj nemohl…“ otřásl se a Harryho nenechalo na pochybách, že nevyřčené slovo je ,,zamilovat“.
,,Ale pro tebe jsem ho strpěl. Myslím, Harry, že když si to s ním alespoň nevyříkáš, nebudeš šťastný. On přirozeně také ne… Koneckonců – ať si je to bastard nebo ne, měli jste se ženit – to, pane, už něco znamená!“ dobrácky Harryho poklepal na rameni.

__-*-__-*-__-*-__


Po spoustě objetí a vzlyků ho Lily pustila.
Chtěla se mu omlouvat a vysvětlit… ale hlas se jí vždy zlomil.

Harry, do té doby netečný k jejím objetím, pro jednou sám objal svou matku a vychutnával si to ticho. Tak nádherné ticho po tolika slovech.

Tišil svou matku a přemýšlel.

__-*-__-*-__-*-__


Brumbál, McGonagallová, Weasleyovi – mimo Rona a Hermiony vyjadřující podporu výhradně Harrymu a jeho úmyslům – všichni byli nestranní a zcela pro, aby Harry zašel za Severusem a vyslechl jej.

Harry s překvapením zjistil, že to vlastně ani nepotřebuje – poslouchat.

Slyšel už tolik slov…

Ale to, co mu pomohlo nejvíc, byla jeho poslední návštěva – otec.

,,Harry, nemyslím si, že má slova tě po tolika jiných utěší. Vše ostatní už bylo řečeno. Přišel jsem, abych tě viděl. Ale před úplně vším jsem přišel, abych ti připomněl tvá vlastní slova a přidal k nim něco, co by jenom tobě mělo otevřít oči a říct ti, co dál.

Nemysleli jsme si, že je ta tvá láska k profesoru Snapeovi víc než poblouznění. Které přejde.
Nedívali jsme se na to, kolikrát jsi mluvil o takzvané ,,pravé lásce“. Ale tys šel za svým a dostal jsi, co jsi chtěl a nemysli si – jsem na tebe víc než pyšný a to ne jen proto, že jsi můj syn a já tě miluji.

Tehdy jsme tedy neměli pravdu my. Ale sám se zamysli nad tím, co jsi mi kdysi v mé pracovně řekl, když jsi se ucházel o Severuse. Je to pravda nebo jsi lhář? Nemohlo se tolik změnit.“

,,Co?“ podivil se Harry neschopný vzpomenout si.
,,Řekl jsi mi tehdy ,,pravá láska nikdy nepřejde“, z čehož usuzuji, že buď jsi něco nalhával sám sobě, nebo ještě stále nejsi přesně na té správné cestě, když za mraky nevidíš - byť skrývající se - stále jasně svítící slunce.“
,,Tati?“ zaváhal Harry.
,,Byla to pravá láska, Harry? Spletl ses? Nebo utíkáš hned při první překážce?“
,,Nemyslel jsem si, že…“
,,Že co? Myslel sis, že překážku dokážeš obejít a ona se mezitím nedala obejít, ale ani přeskočit? Ne, synku, překážky nejsou od toho, aby byly lehké. Je jen na tobě, jestli se k nim postavíš čelem,“ vstal a nechal Harryho ztrácejícího se ve vlastním nitru.

__-*-__-*-__-*-__


Proč musel být život tak složitý?

Všichni si mysleli, že bohatý a veselý znamená nutně šťastný. I Harry si to svého času myslel – tak co se tak pokazilo?

Díval se na sebe do zrcadla. Změnil se. Jiskřičky v očích pohasly a ustoupily do pozadí, skryté veřejnosti. Už je nedokázal vystavovat na odiv jako dřív. Jenom doufal, že je dokáže ukázat, až přijde čas.

Čelo – na něm se mu usadila jedna ne extra hluboká, ale přece dost téhle dlouhá vráska. Jenže nebyla od smíchu.

Ústa – proč si ústa pamatují tak mnoho? Ještě nyní měl kolem nich vrásky smíchu – a to se takovou dobu nesmál.
Ale stejně – a navíc měl dvě vrásky ze svého nově objeveného, polovičatého úsměvu.

Už nikdy nebude stejný – a není to jeho chyba – ale…
Ale co?
Co chtěl tak moc? Po čem tolik toužil? Co mu i přes změnu a přes rozdrásanou duši tolik chybělo?

Malá Petúnie? Matka? Otec? Rodina?
Posedlost po velkých zásnubách a ještě větší svatbě?

Ne, jediné, co nyní chtěl, bylo vidět ho.
Ne pro tu lásku. Ale pro zjištění, na čem vlastně je.

Protože i když na něj už ani zdaleka tak nemyslel, stále cítil ty pohyblivé písky pod svýma nohama.

_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“
Tápáníčka


Aby následně dopadli na tvrdou, kamennou podlahu. Ne, ani toto místo nepoznávali, nicméně jim bylo mnohem bližší, než ty dva poslední světy, v nichž byly Bradavice tak cize moderní.

Vypadalo to jako Bradavice – sice vzdáleně, ale bylo znát, že je to TEN kamenný hrad a ne nějaká povrchní zděná budova.
Harry se ohlédl na Severuse – vypadal pořád stejně. Černé vlasy poseté stříbrem, bez stařeckých vrásek.

Severus, když se na Harryho podíval, viděl dospělého – mezi pětatřicítkou a pětačtyřicítkou.
,,Zestárl jste,“ poznamenal bezbarvě. Harry přikývl. Ohlédl se za sebe a proplul dveřmi.

Div že se nesrazil s… Šedivou dámou!
Podívala se na Harryho odměřeně.
,,Co je za rok?“ zastavil ji, než mu mohla proplout skrz prsty. Otočila se na něj a prohlédla si ho zlobným pohledem.
,,Nemám náladu na hraní, panáčku. Před pár minutami mě zavraždili,“ oznámila a zmizela mu z dohledu.
,,Zajímavé,“ odvětil za ním stojící Snape. Dřív by sebou Harry alespoň škubl, dnes se jen neurčitě otočil.
,,Možná,“ řekl záhadně, ,,vážně jste mě neměl rád?“ zeptal se Severuse téměř nezúčastněně.
Snape na to zamrkal a Harry se vydal proplout chodbou dál.

,,Jak to zatraceně myslíte?“ zavolal na něj.
,,Měl jsem za to, že tak jak to říkám,“ řekl Harry bez emoce. Jako by ho to nadále nezajímalo tak jako na začátku.
,,Chcete to vůbec vědět?“ dožadoval se Severus. Harry se zarazil.
,,Chci to vědět, abychom mohli jít dál.“
,,Ale co když je právě tohle důvod, že dál nejdeme? Musíte to CHTÍT VĚDĚT! Zatraceně chtít vědět tak jako tehdy! Jako když mě něco nepustilo jít dál! Myslíte, že já jsem se tady zarazil rád? Že jsem nechtěl odejít? Dali mi volbu! Já odmítl zůstat na zemi! Jenže hned následně mě přinutili… kvůli vám… Uvědomujete si to k čertu vůbec?!“ vztekal se Severus a jestli právě neměl chuť rozkopat celé Bradavice na malé Bradavičky, pak ji neměl nikdy.
,,Dobrá – vážně mě zajímá,“ Harry zamrkal a zachmuřil se, ,,ne, OPRAVDU mě zajímá, proč jste se nedokázal překlenout přes mého otce a jestli je to opravdu tak, že jste mě nenáviděl…? Celou tu dobu? Pro nic?“
,,Že pro nic? Co ty přestupky? Co to provokování a…“
,,Začal jste si!“ obvinil ho Harry a obžalobně na něj ukazoval prstem; konečně do jeho očí pronikl zájem.
,,Začal si váš OTEC. Vy jste byl úspěšným pokračovatelem!“ řval na něj Snape na oplátku.
,,Ne! NE! To nebyl důvod…“
,,Co tehdy to dilema Umbridgeová versus já? Koho byste vybral?“ dorážel na něj Snape ve snaze mu otevřít oči, ukázat mu, že ani na tuhletu nenávist tu nebyl sám.
,,Myslíte po tom, co jste udělal a dělal jste celou dobu? Nevím! Prostě nevím, koho bych vybral! Nemám nejmenší tušení! Nedokázal jsem se rozhodnout tehdy a nedokážu to ani teď, po tom všem, co na vás na oba vyšlo na světlo světa. Počítám, že bych měl na hradě tehdy radši vás a to čistě kvůli Brumbálovi. Vy jste se na rozdíl od ní nesnažil mu sebrat místo, které mu náleželo. To je to, co chcete vědět?“ ukončil Harry hádku ne zrovna smířlivě.
,,Tisíce věcí, pane Pottere. Ale jen jednu doopravdy. Tolik jsme se nesnášeli a tak dlouho nenáviděli, dělali si navzájem schválnosti. Podráželi se – jistě, nikdy ne dost veřejně, ale nejbližší kolem nás o tom věděli. CO na světě vás vůbec mohlo přimět dát svému druhorozenému MOJE jméno?!“
Harry otvíral a zavíral naprázdno ústa. Nedokázal odpovědět, natož hned.
,,Hm?“ zvedl Severus významně obočí, když se mu to zdálo až moc dlouho.
,,Bez ohledu na to,“ promluvil Harry hluboce a vážně, ,,jak moc jsme se nesnášeli my dva – já si o vás nemyslím, že jste vyloženě zlý člověk. Nemyslel si to Brumbál a asi si to nemyslela ani má matka. Proto jsem to udělal. Pro ni, pro Brumbála a pro vaši památku.“

Harry domluvil a díval se, jak Snape rudne a bledne a otvírá a zavírá pusu.
,,Já nepotřeboval - nikdy! – milosrdenství! A…“
,,Pššt,“ okřikl ho Harry znechuceně, ,,nebylo to milosrdenství a už vůbec ne k vám! Vždyť kvůli vám umřela celá má rodina! Já vám to nezapomněl – jenom nejsem paličatý Zmijozel, abych vám to neprominul.“
Snape si – stále ve viditelném pohoršeném šoku – měřil Harryho tvář.
,,Mé jméno,“ opakoval nedůvěřivě a vypadalo to, že si něco v hlavě přirovnává k něčemu.
,,Ano, vaše jméno. Domnívám se, že narozdíl od jeho majitele je to pěkné jméno. Ale co víc – dal jsem mu ho za zásluhy. Které jste měl vy, a které měl profesor Brumbál. Dokonce dokáži pochopit, proč k vám cítil ty sympatie,“ utrousil Harry ne tak jedovatě, jak by mohl.
,,Hm, ty články a knihy Holoubkové?“ zeptal se Severus. Harry přikývl.
,,Uvědomujete si, Pottere, že ani setina z toho…“
,,Jádro mluvilo pravdu,“ zarazil ho Harry se zdviženou rukou.
,,Mimo to – je to v pořádku. Pokud se díky tomu měl stát tím, kým byl – domnívám se, že nám ta záležitost s Grindelwaldem, kterou jsem mu zpočátku nemohl odpustit, prospěla.“
,,Nezlobíte se?“ ujišťoval se Severus nejistý si tím, proč se ujišťuje.
,,Ne. Už ne. Odpustil jsem mu a odpustil jsem vám. Když už vám – Brumbálovi jsem nemohl neodpustit. Chápete, ne?“
,,Jistě,“ řekl Severus.
Známé světlo je zalilo…

>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<
Válka se má začínat tak, aby se zdálo, že se usiluje jen o mír.


Vstávám do slunečného rána. Dnešek je něčím zvláštní, ale já nemohu přijít na to, čím.

Pomalu se probouzím a vstávám. Je devět hodin ráno – nač vstávat dřív? Vše umím, nic nedělám. Tak nač se obtěžovat? A vlastně – zítra si nařídím budík o půl hodiny později.

Zrovna snídám – dnes jsou všichni nějak moc živí. Nevím, proč…

Někdo rozráží dveře a křičí na naše služebnictvo. Přijímám to jen se zdviženým obočím. Do jídelny vtrhá Draco Malfoy. Aristokratická brada zdvižená, pohled vyplašený. Dlouhé vlasy – téměř stejně dlouhé, jako má jeho otec.

,,Potter-Snape,“ kleká si na koleno, pravou ruku tiskne na srdce a vzápětí stává. Kývnu mu v odpověď.
,,Pottere,“ sykne méně formálním hlasem, ,,Bradavice jsou v obležení. Temný pán zaútočil. Ředitel vzkazuje, že máš ihned přijít,“ ledovýma očima se na mě dívá Malfoy.

A já poprvé v životě nevím, co mám cítit. Má krev divoce proudí žilami – jak ráda by za mě vyskočila ze židle a běžela s větrem o závod do Bradavic chránit své bývalé nejbližší, chránit domov.

Na druhou stranu mi můj rozum říká, že právě tam sedí ti, kteří ho zaprodali.

Kromě nerozhodného zachvění ruky… nikdo by mi nehádal, že jsem právě slyšel, že míní Voldemort povraždit celou mou rodinu. Do úst soustředěně vložím další kousek mé snídaně.

,,Ty nejdeš?“ zvedne Malfoy obočí. Neodpovídám.

Klekne si k mým nohám, aby upoutal mou pozornost.
,,Vyhrožuje, že nás povraždí,“ a zase slyším ten naléhavý tón něčího hlasu.
,,Všechny,“ dodává s neskrývaným děsem v očích.

Bez toho, aniž bych si Malfoye všímal, jím dál svou snídani. Neúčastně.

Malfoy vstává a utíká. Asi chránit Bradavice za mě. A já dál jím svou snídani.

Všechno služebnictvo na mě upírá pohledy. Vyčítavé. Já za posledních třináct let poprvé na všechnu svou sebelítost a zatvrzelost kašlu – kašlu na to, jak mi ublížili.

Beru letaxový prášek a objevuji se v ředitelně – poprvé po pěti letech vidím Brumbála.
Nestarám se o jeho výraz a nestarám se o ostatní pohledy včetně pohledu svého manžela. Mířím do Velké síně, kde jsou všechny děti. Poprvé si jdu vyzkoušet, co jsem se naučil za ta léta.

Spouštím protipřemisťovací ochrany a nadvakrát přemisťuji všechny děti do bezpečí. Děti a většinu profesorů. Těch, co se o mě nestarali a já se nestaral o ně.

Zbývající členové Řádu a profesorského sboru se připravují na nejhorší. Tasí hůlky a význam vrzající brány, jež se otevírá – a my to slyšíme až do síně – je děsí. Cítím to. Vědí, že nemají před Voldemortem a Smrtijedy žádnou šanci.

Já jediný nechávám své staré známé za sebou a jdu Smrtijedům vstříc.
Oba Malfoyovi, Severus, Brumbál, Trelawneyová, Kingsley, McGonagallová, Tonksová, a pár desítek dalších lidí se dívá na má vzdalující se záda. Nikdo nevykřikne, abych zůstal.

Neotáčím se, procházím dveřmi a zavírám je za sebou.
Voldemort se na mě dívá s očividným odporem a poroučí svým sluhům, aby odešli – že je pro něj prý nedůstojné, aby byl v TAKOVÉ přesile proti někomu tak ubohému, jako jsem já.

Namířím na něj hůlkou, pro mne je nedůstojná byť i jen jeho přítomnost.
,,Odvedl jsi mi mé dva mazlíčky,“ zasyčí na mne.
,,A které máš na mysli, Tome?“ odpovídám klidně.
,,Luciuse a Severuse,“ vysloví hadím jazykem.

Jejich jména v něm zní zvláštně, měl-li bych to posoudit, téměř smyslně. Vtom se ale otevírají dveře. Já ale konverzaci nepřeruším – odpovídám stejně: hadím jazykem.
,,Lucius a Severus… Ti nebyli tví. Nemohli být, když jsou dnes při mně. Nebo jsi byl dost šílený na to, abys je odehnal svým chováním?“ záměrně ho provokuji.
,,Nesahají mi po kotníky,“ znechuceně se odvrátí k Malfoyovi staršímu a mému muži. ,,Nikdo z vás,“ dodá a vycení své odporné zuby.

,,Víš, Tome,“ začnu přecházet po místnosti. Přistoupíš na mou hru a nespouštíš mě z očí, ,,vždy sis myslel, že jen lidé slabí nestojí o moc? Nebo jsi k tomu podivnému názoru došel, až ses zbláznil?“
,,Dost,“ křikneš na mě v hadím jazyce. Neudržím se a hněvivě se na tebe podívám. Chci vědět, koho zabíjím.
,,Proč? Proč bych měl přestat? To tys to začal, Tome,“ vztekle odpovím.
,,A co tvůj manžel, HARRY? Hm? To on může za to, že o věštbě vím. Mu nic neuděláš? Neřekneš mu, jak jej za to nenávidíš?“ odporně se šklebí v iluzi úsměvu. Ale já vím a nenechám se vykolejit.
,,Vyhýbáš se odpovědi záměrně, protože ji neznáš?“ ušklíbnu se na Voldemorta.
,,Má odpověď je jediná – dnes zemřeš,“ a rozesměje se hysterickým smíchem. Ubožáku.
,,Plivnul bych na tebe,“ promluvím normálním jazykem opovržlivě.

,,Ale?“ zeptáš se mě již taky normálním jazykem. Rozesměješ mě tím. Tím, jak ubohý jsi.
,,Nemám to zapotřebí,“ ohrnu nad tebou nos a ty ve zlomku sekundy vytahuješ hůlku. Vidím, jak se ke mně řítíš, Severusi. Dřív, než cokoli stihneš, odhazuji tě neslyšně a neverbálně stranou. Vidím, jak sjíždíš po zdi, na níž jsi přistál. Snad jsi mírně omráčený, protože ještě než Avada dopadne, snaží se vyškrábat na nohy. Je zvláštní - pozorovat Tě takhle.

A pak smrtící kletba opravdu dopadne do středu mé hrudi a já se hroutím k zemi. Neúprosně.

Všichni jsou strnulí šokem a Voldemort ke mně přichází, aby do mě kopl – aby zjistil, jestli se mi zase nepodařilo přežít.

Severus se na Voldemorta vrhne, ten ho ale prostě chytí pod krkem, zatímco stojí nade mnou. Shlíží a o Severuse nemá zájem.

Ani se mě nestačí dotknout svou hnusnou nohou, když prudce otevřu oči. Je v takovém šoku, že zase vidí tu zeleň, že mu poklesla čelist.
,,Dvě věci,“ pronesu zřetelně, ,,první – pusť ihned mého manžela, ty ubožáku jeden,“ při tom se očima kmitnu směrem k němu, čímž vyvedu z konceptu Voldemorta ještě víc, ,,a pak ta druhá – je mi tě líto,“ pronesu tak vážně, jak to myslím a zelené světlo, jež pohltilo mé kouzlo neviditelnosti, než se mě stačila kletba SKUTENČNĚ dotknout, posílám zmnohonásobené zpět Voldemortovi spolu se svou kletbou.

Voldemort pouští Severuse, který dopadne na podlahu vedle mě a sám padá k zemi – mrtvý.

Vím to. Přes svou jizvu už necítím vůbec nic. Spojení neexistuje.

Severus zrychleně dýchá a tak, jako oba Malfoyové, chytá se za předloktí.
Znamení zla naposledy zeleně zazáří – zpoza dveří je to ohromná zelená vlna – a pak se všichni tři svalíte na podlahu. Unaveně oddechujete a je vám jasné – Voldemort JE mrtvý.

Na tvé tváři přeběhne malý úsměv – první za čtrnáct let našeho svazku. Já vím, že jsem konečně zlomil tvá pouta.

Všichni tam venku spali milosrdným spánkem. Nevzdali se Voldemorta a zaplatili za to svou daň. Teď je všechny zatýkají bystrozorové.

Severus a já jdeme bok po boku cestičkou. Za námi jen Brumbál a vedle nás ministr – Popletal.

Žvatlá neustále něco o vítězství, jakého JSME dosáhli a já nemůžu přijít na to, koho tím vlastně myslí. Zaujme mě až poslední bod konverzace, kdy se zmíní o rozvodu.

,,Vím, měli jsme teď hodně těžké časy… a vaše obětavost, Severusi,“ mírně se mu uklonil, ,,fantastické. Ale všichni víme, jak je to s vámi dvěma. Tak co říkáte na diskrétní rozvod?“

Oba jsme mlčeli. Neschopni se na sebe podívat a vyměnit si jakýkoli názor.
Promluvil jsi jako první.
,,Mám pošpinit své jméno? Rodinné jméno?“ a pozvedl jsi obočí, střelil po mě kratičkým pohledem. Já konečně – po tolika letech – pocítil touhu Bradavice ochránit. Něco, o čem jsem si myslel, že už neucítím.

,,Ale no tak – u zachránců kouzelnického světa se to tak nebere,“ a mrkl na nás. Na NÁS – chápeš to? Konečně jsem se ti podíval přímo do očí. Něco v nich bylo. A i v mých něco bylo.

Tichá dohoda.

,,Dejte nám pokoj, ministře,“ řekl jsi a vzal mě kolem pasu. Táhl mě napříč pozemky přeplněnými nenávistnými tvářemi. Doprovázel nás modrý pohled. Cítil jsem ho, oba jsme ho cítili.

,,Je to i má rodina,“ řekl jsem na vysvětlenou přes rameno a šel po boku Severusovi dál. Stál po mém levém boku a objímal mě pravou rukou – svou pravicí jsem jeho dlaň sevřel, při tom jsme nechali ruce na mém boku – mou i Severusovu.

Někdo nás doběhl.

,,Jsem šťastná, chlapci. Konečně jste spolu,“ zářila McGonagallová. ,,Co tak uspořádat ples? Na vaši počest? Všichni budou nadšeni. Albus je štěstím bez sebe,“ sypala ze sebe McGonagallová, aniž by nás pustila ke slovu.

Oba jsme se jen na chvíli zastavili a věnovali jí malý úsměv, než jsme se sebrali a společně odešli. Ve stejné pozici, do jaké jsme se do sebe zaklesli.

Dorazili jsme domů – oba vyčerpaní.

,,Tak co – nějaký velký romantický cit na obzoru?“ zeptal jsem se a viděl jsem, že víš, že si tě dobírám.

,,Ne, a ty?“ zeptal ses. Zakroutil jsem hlavou, pohled jsem přitom zavrtával do koberce.
,,Časem bychom měli ustanovit dědice – nechci náš majetek dávat ministerstvu,“ pokračoval jsi.
,,Souhlasím - naprosto,“ odpověděl jsem a nalil nám oběma čaj. Asi poprvé jsme ve Snape manor byli společně v kuchyni. Služka, která se tam ochomýtla, s křikem utekla.

,,Takže…?“ zakončil rozhovor Severus téměř po hodině strávené nad hrnkem s čajem.
,,… zdvořilost,“ přikývl jsem a snažil se být alespoň trochu milý.
,,Napadlo tě, že bychom se mohli zamilovat?“ nadhodil Severus a já myslím, že byl z toho nervóznější než já.
,,Předpokládám, že myslíš do někoho třetího?“ ušklíbl ses mi v odpověď a já se za to ušklíbl na tebe. Povzdechnul jsem.
,,Z mé strany to nehrozí a tobě bránit nebudu,“ dopil jsem najedenkrát čaj a vstal. Chytil jsi mou ruku – gesto tak vlastnické jsi na mě ještě neuplatnil.
,,Zůstaneme uvěznění a už s tím nikdy nic neuděláme – jsi s tím ve svých necelých třiceti smířený?“ díval ses mi do očí. Najednou jsem nevěděl, jak odpovědět. I když – co na tom záleží?
,,A ty? Ve svých padesáti?“ vrátil jsem mu to.
Počkal sis, než jsi mi na to odpověděl.
,,Mých nejtěžších pout jsi mě dnes zbavil, Potter-Snape,“ a já věděl, že co říkáš, je pravda. Do teď jsi mě nijak neoslovil – po celých čtrnáct let.
,,Ale jak tě mám teď já zbavit těch tvých?“

,,To jsi nebyl ty, kdo je ukul. Nemáš jak mě jich zbavit,“ odpovím ti jednoduše.
,,Ne, neukul. Ale poskytl jsem železo,“ koutky úst ti cukají vzhůru. Nechápu tvou pobavenost.
,,Spíš bych řekl, žes mě do těch pout ty uvěznil – zavřel jsi je,“ odpovím vážně, také v odpověď zvážníš.
,,Trápíš se. Vidím to. Už nejsi ten Nebelvír.“
,,A ani nikdy nebudu,“ teď zase ty vidíš, že mluvím pravdu. ,,Ale nemyslím, že rozvod a potupa něčího jména by mi teď byla ku prospěchu. Už to není o donuceném svazku. Je to o trvalém působení vlivů – a toho už se nezbavím nikdy. Nevidím ale důvod hnát se bezhlavě dál. Bez rozmyslu. Zatím nechci odejít – nemám proč. Nemám za kým. Takže… zůstávám,“ dořeknu prostě.
,,Ale to ti ve tvé letargii nepomůže,“ upozorňuješ mě, ,,není řešení setrvávat v zaběhlém koloběhu, navíc – když tě ničí a ty v něm zůstávat nemusíš…“
,,Pokud mě tu nechceš,“ nadechnu se ostře, ,,řekni to rovnou.“

Mlčíš. Mlčíš na můj vkus příliš dlouho.

Pak vstaneš ze své židle a za ruku, kterou mi stále svíráš, mě k sobě prudce strhneš. Svou volnou ruku mi položíš otevřenou zezadu na záda a krátce mě k obě přitiskneš. Jsme si tak blízko, že musím trochu odtáhnout hlavu, abych tě zaostřil.

Díváme se na sebe upřeně a pronikavě. Přiznávám – navozuje to ve mně zvláštní pocity. Takhle jsme se na sebe dívali naposledy, když jsme spolu měli sex – tedy před dvěma a půl roky. Trochu jsem se tehdy bál, byl jsi dost opilý. Jinak bychom spolu asi nespali.

Dravost. To bylo v tvých očích a já se cítil jako kořist. Jsem nerad kořistí, ale dnes se na mě díváš přece jen trochu jinak – mírněji, uhlazeněji. Svobodněji.

Po té nekonečné chvíli dívání se na sebe vyslovíš ulehčeně a rozechvěle zároveň své: ,,Zůstaň.“
Chvíli mě ještě držíš, pak mě ze svého objetí neobjetí vysvobodíš.

Normálně bych se sebral a šel nahoru, ale já tvůj upřený pohled snesl o pár sekund déle, abych tě ujistil, že zůstávám. Pak jsem pokýval hlavou a odebral se do svého pokoje.

Máš to ke mně jen pár kroků a jako tehdy před lety – pokud budeš chtít TO, neodmítnu tě. Ale spíš se obávám, že se mnou budeš chtít ještě mluvit. A to se mi chce ze všeho nejmíň.

V nejlepší případě to dopadne tak, že já a ty budeme vedle sebe sedět tiše, až dokud neusnu únavou. Ale to už je jen na tobě, Severusi Tobiasi Snape, kterého jsem nikdy nemiloval, nemiluji a milovat nebudu.

Dnes je v tom snad i víc – soudržnost, zdvořilost, cit pro rodinu. Pospolitost, touha nebýt sám.

A uznání – konečně to prokleté uznání.

>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<>>€<<


+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““
Milovat ji


Ledovější kbelík s vodou by na mne nevylili. Poprvé jsem Annu viděl na zařazování a větší šok by mi nikdo nemohl připravit.
Můj mrtvý profesor se ozývá ze záhrobí, sápe se po mne. Touží mne mít u sebe. Jak málo jsem si uvědomoval, jak ve snaze odcizit se svému přízraku jsem se mu najednou podobal.

,,Kdo to je?“ zeptal jsem se toho večera ředitelky Bradavic.
,,To? Anna. Anna Goolfová. Harry…“
,,NE, proč jste mi neřekla, že má dceru? Proč mi to nikdo neřekl?“
,,Harry, uklidni se. Co na tom zálež? Severus je už…“
,,Nechápete to,“ práskl jsem za sebou dveřmi.

Byl zajímavý zážitek trousit se po škole s kamenným výrazem, v tmavých hábitech a jediné, co mě od Snapea tehdy odlišovalo byly vlasy a oči.
Zatrpkl jsem, začal být žákům protivný. Ale nejprotivnější jsme si byli s Annou.

Uměla zajímavě argumentovat - moc dobře jsem věděl, že tohle má po otci. Moc dobře jsem věděl, že se s ní hádám, jako se se mnou kdysi hádal Snape. Přesto jsem si nedokázal pomoci.

Čím byla starší, tím chytřejší byla a tím častěji naše souboje vyhrávala. Já věděl, že mé jediné plus je stáří, zkušenosti a post profesora a zástupce školy. V protiargumentaci, v intelektu - prohrával jsem. Neměl jsem na geny Severuse Snapea.

Čím méně jsem však měl na tu malou pijavici, tím více mě zajímala - dráždilo mne to. I když se sytost jejích hnědých očí té jeho nevyrovnala, měla stejně zničující pohled právě jako její otec. Rozdražďovalo mě, když se očima vpíjela do toho, jak pracuji, zkoumala mě a hodnotila. Nikdy jsem nevěděl, jak si stojím.

Krásy moc nepobrala, ale byla zajímavá. Alespoň tuhle teorii Harry táhl před sebou, dokud mu jednoho dne jeho svět nezbortil jeho kolega, který prohlásil, že hezčí a zajímavější dívku neviděl.
Úchyl.
Debil.

Tehdy, když Snape zemřel, vše se změnilo. Pořádek Bradavic, profesorský sbor, jeho okolí. On.

Rozešel se s Ginny. Až tak daleko zašel. Poté začal chátrat a podobat se tomu slizkému bídákovi, ale jeho činy - pošklebuj se ty starý netopýre, vím, že se i z hrobu, ve kterém hniješ, pošklebuješ; hodnotíš mě, cs! - byly o to neodpustitelnější, že on byl zástupce ředitelky - která už taky nebyla, co bývala. Tedy jeho činy byly samozřejmě o to neodpustitelnější, o co on měl být spravedlivější.

Naštěstí nenominovali do funkce ředitele Nebelvíru jeho, ale nějakého pitomce, Richarda. Harry tedy učil obranu, přeměňování… lektvary.

Co myslíte? Ta malá pijavice byla ve všech těch předmětech dobrá. Po čertech dobrá!

,,Kde má matku?“ zeptal se v… šestém?… ano, zeptal se Minervy v jejím šestém ročníku.
,,Není to jedno?“
,,Není! Chci vědět, s…“
,,… kým spal?“ zvedla obočí.
,,Ji má,“ dořekl Harry naštvaně.
,,Budeš se zlobit, Harry, ale jsi mu teď tak podobný. Také tě terorizoval, když jsi ho štval. Štval jsi ho kvůli tvému otci. Jak můžeš dopustit, abys teď dělal stejnou chybu? Jediná věc je pravda a já jsem ráda, že jsem se tohoto dožila - Anna je tak skvělý člověk, že je povznesena nad tenhle zip, tu štafetu, kterou si předáváte z generace na generaci. Ona tě dokázala překousnout a nenávidí tě tak, jako jsi ty tehdy nenáviděl Severuse. To vítám a proto budu stát při ní, Harry.“
,,Ale--„
,,Při ní,“ řekla zcela jasně Minerva a vyhodila ho.
,,Fajn!“ práskl s dveřmi. Nesnášel tu pijavici ještě víc.

,,Paní Goolfová,“ uvítal jsem ji tehdy úslužně. Mizera, ještě že se od něj učím.
,,Vy máte něco proti mé dceři?“ požadovala odpověď tahle razantní, nicméně po čertech pěkná panička. Nevypadala, jak by si ji byl Harry představoval. To ne. Ale pěná byla a on začínal Snapea chápat
,,Ovšemže ne,“ odvětil elegantně a nabídl jí křeslo naproti svému.
,,Nejsem paní,“ řekl rázně, pak poněkud odlehčeně, ,,vy jste ale znal mého muže, že?“
,,Ano,“ řekl Harry. Musel to říct tak, že se i navenek dost podivil. Ono to bylo zvláštní. Vždyť každý věděl, že ho Snape učil.
,,Já nejsem čarodějka. Jsem moták,“ ušklíbla se, ale vyznělo to mile a ne, nebylo to namířeno proti Harrymu.

Zbytek její návštěvy proběhl v poklidu. Dozvěděl se, že se se Severusem seznámili v mudlovském baru, že Anna vznikla díky jediné noci - kupodivu ani jeden z nich nebyl pod obraz.
Severus prý o Annině početí věděl. Nenavštěvoval ji, ale na Annu posílal štědrý obnos každý jeden měsíc. Nikdy ji prý neviděl, možná jednou, když byla v postýlce. Ale nevěděla to, protože jen jednou se stalo, že měla paní Goolfová Severuse z očí. Jen jednou ji - ji a svou dceru, v noci - byl navštívit.
Zmetek.

Jenže proti všem očekáváním, antipatie vůči Anně se nesnížily. Byla mu stejně protivná jako doposud, ne-li víc. Urážela a iritovala ho svou přítomností, byla chytrá a tichá. Měl tak moc nutkání vytrhnout ji z jejího klidu. Většinu dne, byť to bylo k neuvěření, promlčela. Kdyby ji při pár příležitostech nevyzkoušel, myslel by si, že je němá.

Ke cti jí ani nesloužilo, že byla Nebelvír. Harry si myslel, že se tam nehodí a potvrzoval mu to i počet přátel z této koleje - nula. Ani jednoho si nenašla.
Dospělí ji litovali, Harry ji nesnášel.

,,… substantus mehiny jest tvor žijící pod hladinou oceánů. Je naprosto neškodný a --,“ do toho mu skočila Anna - tiše, ale rázně.
,,Substantus mehiny žil původně na souši, živil se dešťovou vodou a měl jedové trny, které vás ochromily. Jak můžete tvrdit, že je neškodný, když mu trny do dnešních dnů neupadly? S ohledem na to, že žil v ústraní, když se kolem mihl člověk a upadl do kómatu ja.. jak můžete tvrdit, že není nebezpečný?“ Harry si všiml toho zadrhnutí. Nevěděl, co znamenalo, ale její náhlé bledosti, jejího nesoustředěného výrazu si nemohl nevšimnout. Něco se dělo, ale co?
,,Právě proto že žije v ústraní a vy se s ním patrně nikdy nepotkáte, není nebezpečný. Pokud chcete opravit učebnice, doporučoval bych vám nejprve dostudovat a až poté se plést do mé výuky, slečno,“ sám Harry se divil, jak mírná jejich dnešní hádka byla. Docela ho to znepokojilo.
I tak vládlo ve třídě napjetí až do chvíle, kdy na dveře zaťukla čísi ruka a dovnitř vstoupila ředitelka.
,,Profesore, slečno Goolfová, na moment,“ a zase vyšla ven. Harry hodil na lavici před sebou učebnici a těkal pohledem z nesmírně bledé Anny na dveře.

Dlouhými kroky se dostal rychle ze třídy a přidal se k hloučku tří lidí spolu s Annou.
,,Je nám to nesmírně líto, madam,“ a úředník v černé s dost kily navíc smekl kloboukem; vyměnil si pohled se svým společníkem. ,,Vaše paní matka měla před chvílí autonehodu. Byla na místě mrtvá,“ Harry, polepený šokem, zalapal tiše po dechu, oči se mu rozšířily, jak se díval na Minervu. Ta zavrtěla hlavou.

Anna se držela, dokud všichni tři nezamířili chodbou pryč.

Pak se dopotácela k jedné stěně Bradavického hradu a sesula se po ní dolů k zemi se štkavým pláčem plným hysterie, zloby a zoufalství.

Harry apaticky přešel k ní. Položil jí ruku na rameno.
,,Nechte mě!“ zaječela, sotva se dotkl jejího ramene třemi konečky prstů. ,,Nechejte mě! Nenávidíte mě, a já vám přitom NIC NEUDĚLALA. Nesnažte se teď předstírat, jak vám na mně záleží! Nemusíte mě uklízet, stačí, když mě překročíte, abyste o mě nezakopl! Jen kvůli tomu, že jsem jako můj otec!“ bylo vidět, jak Harrym pohrdá.

Naštval se, zvedl ji a - Merline, domníval se, že rány od holky nebolí, ale buď tahle měla sílu jako lev, když kopala, škrábala a bušila, nebo holky všeobecně podcenil - čekal, dokud se neunaví v tom zběsilém zápase s větrným mlýny. Vážně po pár minutách intenzivního bušení do jeho hrudi přestala a začala ze sebe vydávat bezmocné skřeky. Harry si ji přitáhl, objal ji.
,,I já jsem teď podobnější vašemu otci, než jste vy sama,“ ušklíbl se tomu. Pak jí šeptal konejšivá slůvka útěch, snažil se ji klidnit, a když to nepomáhalo, vzal ji prostě do náruče a zavedl ji do sborovny.

Uvařil jí nějaký čaj, uklidnil ji. Usnula.

+++““+++““+++““


Z žertu říkal, že si Annu vzal jen proto, aby ji už neviděl plakat kvůli komukoli jinému. Maximálně kvůli sobě. Občas slovo ,,plakat“ obměňoval se slovem ,,křičet“.

Každopádně Severus a Lily byli kvítka. Lily ve Zmijozelu, Severus, o pět let starší, v Nebelvíru - oba významné osobnosti svého ročníku, své koleje.

Zvládnout je se dalo těžko. Harry do dnes nepochopil, co na Severuse Snapea, mizeru jednoho, platí.
Ještěže jsou ty děti i po něm.

Co ale Anně neodpustí je, že mu vzala lektvary a dokonce ani to, že mu vzala mrzoutství a zatrpklost - příchuť po Snapeově smrti.

Ptala se na něj. Bylo těžké vyjádřit se o něm - byť i jen přijatelně a bez obvyklých poznámek, kterými Snapea v duchu častoval. Každopádně se o jeho hrdinství dozvěděla. Dozvěděla se i, že miloval Lily. Obdivoval ji, jak skvěle tohle zvládla a unesla.

Ano, Anna Margareta Goolfová je obdivuhodná žena, se kterou je těžké pořízení. Nicméně Harry je jediný, kdo má právo jí ubližovat, kvůli kterému smí brečet - nevyužívá ho.

Nemohl si ale nevšimnout, že ho o jeho privilegium ho okradly děti. Podědily ho. Hrozní mizerové, ty jeho děti, krev krve jeho nenáviděného profesora.

Ale pamatoval si - a to bylo opravdu potěšující, vidět tak Minervu - jak se tvářila ředitelka, když se brali. Jako kdyby zlomil tu kletbu mezi rodinami Snapeů a Potterů.

Fajn, říkal si, alespoň to nadhodilo nové téma, kterým se už šestnáct let popichují. Harry ji, že věří na hrdiny, ona jeho, že si nakonec nedokázal pomoct.

Milovat ji, dceru slavného Severuse Snapea, ale i mít za tchána toho mizeru - zvláštní pocit.
Aneb velké věci se dějí stále.

+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““+++““


-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-


,,Na – ná – na – na – náá – na – na – náá – na – na – naa – na – naa – na – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – na – náá – na – na – náá – na – na – ná – na – ná – na – na – na – na,“ zpíval Harry o tolik unaveněji. Utahaná skladba, která ztratila své kouzlo, ale přece… Harry ho opráší. Musí. Ta skladba neztratila na počtu přehrání na přitažlivosti. Na ničem – a on to dokáže.

Harry: Světe?
Duch: Ano, Harry?
Harry: Shledáme se.
Duch: /Zarazil se v pohybu./ Cože?
Harry: /Usměje se a oči upne do prázdna, tam, kde je dle jeho mínění duch. Opakuje svá slova./ Shledáme se.
Duch: Slyšel jsem, já… jak to myslíš?
Harry: Vlastně… Jen jsem se tě chtěl zeptat – zazlíval bys mi, kdybychom se shledali?
Duch: Začínám se o tebe bát. /Ostražitě./
Harry: Neboj, dokončím, co jsem tady začal. Potom se shledáme.
Duch: /Značně rozlíceně./ Nechej už toho! To by znamenalo, že…
Harry: Přesně. /Na tváři mu pohrává provokativní úsměv./
Duch: Aha, a co uděláš? Oběsíš se na obinadlu nebo utrhneš kus kazajky? /Zvedne své vzdušné oboč./
Harry: Uvidíš.

Najednou zpívání, chození a dupání, duté rány – vše utichlo. Strážci už si zvykli, že poté co to stvoření – protože označení Potter se s ohledem na to, co mu dělali, když se nikdo nedíval, hnusilo – vzali z jeho klícky a trochu si s ním pošpásovali… že po každém tomto mnohonásobném aktu je dupání a přecházení nejsilnější a nejnaléhavější. Pár hodin, než se unavil… Ale teď, po tolika letech, kdy si všichni zvykli na krákorání od rána do noci… ticho znělo zlověstně. Jako vítr přinášející s sebou bouři.

Ralf a jeho dva mladší pomocníci otevřeli opatrně kobku. Harry tam seděl uprostřed a bez výrazu, úplně klidný.

,,Pane? Nemáme ho přenést do normální cely?“ v Ralfovy oči se zaleskly nepopsatelnými a nezachytitelnými pocity. Ztuhl, když se na něj podívaly dva odřené smaragdy.
,,Vhoďte ho do té kobky, odkud jsem vám řekl, že jsem ho sem přitáhl,“ poručil a otočil se na podpatku.
20.03.2009 19:13:31
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one