Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Některé věci nemusíme chápat - nejsou k tomu stvořeny - ale jen o nich uvažovat. Přemýšlet nad řešením, hledat klíč od trezoru.


-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Příčetnost za život


Všude Všude rozjařenost, nadšený křik. Přes pár šťastných bláznů jsou tací, kteří se probírají kobercem mrtvol a hledají své příbuzné.

Všichni provolávají slávu hrdinovi, který jim zachránil životy. Hrdinovi, který byl s nimi až do konce. Hrdinovi, který před pár minutami zabil Vy-víte-koho.

McGonagallová se dívala kolem a plakala. Šaty potrhané, zamazané krví. Na rukávu ohnivá díra od jedné kletby, které téměř neuhnula. Rozhlížela se a hledala své studenty a své kolegy v nepřeberném množství těl. Usilovně se snažila všechny najít, ale nakonec se jen bezmocně zhroutila u mrtvého těla Albuse Brumbála. Padl, když je chránil. Padl s vítězoslavným úsměvem – ten muž nikdy nedal znát strach, nikdy se neponížil a nepokořil. Zasloužil si obdiv všech těch zbabělců, kteří je nechali vyhrát pro ně válku. Ne, Albuse Brumbála nebyla škoda – padl za to, čemu věřil. A on věřil ve vítězství Harryho Pottera.

Když si na něj vzpomněla, srdce se jí sevřelo. Z jeho ročníku přežil jen on a slečna Grangerová, která právě usedla k mrtvému Ronaldu Weasleymu. Padl jako hrdina – zachránil život holčičce z Mrzimoru.

Hrad byl polorozbořený a nemýlila-li se Minerva moc, až se stane ředitelkou, bude muset dlouze a složitě opravovat hrad a schraňovat těch pár desítek studentů, kteří přežili. Ale na počest všech padlých – ona nenechá jenom tak zavřít Bradavice. Ne. Bude muset být dvakrát tak silnější a statečnější. A bude chtít mít ty dva po svém boku. Harryho a Hermionu.

Harry… kde je Harry?

-€-*-€-*-€-*


Sledoval ty oči asi věčnost nebo dvě. Prázdné. Studené. Mrtvé.

Díval se na obličej, jehož majiteli unikl život mezi prsty téměř před okamžikem - byl tak bledý, postrádal smysl na tomto světě. Mlčel.

Ani si neuměl představit - jak teď bude žít? Co bude dělat?

Sledoval tělo, které už se nepohne. Studoval tvář. Její rysy, její brázdy, každou jizvu a vrásku, její odevzdanost a ztuhlost. A vlasy a postavu a… snažil se vybavit si, jak to všechno vypadalo, než byl tento anděl pošpiněn krví a zneuctěn nelidskými značkami.

Jak se pohyboval, jak dýchal, jak mluvil. Jak jeho oči žily. Jak jeho mysl žila.

Snažil se urputně vymazat si celý boj a celou válku z hlavy, snažil se vnímat jen to, jak sebevědomý člověk to byl a jak vypadal, než ho zneuctily, pošpinili a potrhali.

Tohle se lidem nedělá.

Dobrovolně, to až když si vryl vše pořádně do paměti, se od té lidské trosky odtrhl.

Otočil se a šel. Šel, dokud ho nohy nesly, šel, dokud ho mysl nezastavila.

Vypadalo to tam jako mraveniště a on byl v jeho středu a shlížel na ně. Neschopen se pohnout.
Vnímal, že je zataženo, ale ještě neprší. Vnímal, že je v aule a že kolem něj prochází lidé. Lidé s lidmi naloženými na nosítkách a procházejícími kolem něj. Čelem se otočil k prosklenému oknu. I odtud mohl vidět jeho siluetu. Ležící a chladnou, jemu tak nezměrně vzdálenou.

Díval se ven. Díval se na šedivé oblaka, těžké a neprostupné.
Díval se na les v pozadí. Na mrtvá lidská těla. Na kapky dopadající na sklo. Pozvolna. Polehoučku.
Díval se, dokud ho nebolely oči. Cítil prázdnotu. Cítil, jak ho občas někdo přejede pohledem, jak občas někdo křikne jemu velice známé jméno.

Harry Potter.

Díval se a cítil a díval a cítil, až…

… až vidět přestal.
… až přestal cítit.
… až přestal myslet.
… až pocítil prázdnotu a pak… jako paprsek slunce, jako něco, co se vás dotkne a zašimrá v podbřišku.

Harry se začal usmívat. Hleděl na oblaka, hleděl na panoráma, ale to co měl před sebou jako na dlani, neviděl.
Usmíval se, zkřivení úst přešlo do pochechtávání, pochechtávání v chechtání, chechtání ve smích a ze smíchu se zrodilo něco z hloubi duše a srdce, ale ještě spíš – z hloubi mysli.
Smál se, popadal se za břicho, tekly mu slzy z očí a on se propadal a zároveň se vznášel.

Padl na kolena a smál se dál. Kolemjdoucí lidé ho pozorovali, tvořili kruh, zapomínali na mrtvé tam venku a šeptali si. Nedůvěřivě na mladíka, jež jim zachránil život, civěli.

Pak se přiřítila Hermiona s rudými tvářemi a kapkou potu na čele.

,,Harry, co ti je?“ volal na Harryho někdo úpěnlivě. Harry se snažil odpovědět, snažil se, ale vůle ho opouštěla.

,,Mluv na mě!“ volal někdo zoufale dál. Pak k jeho nohám padla další osoba a křičela na něj a třásla s ním, ale on to nevnímal a dál se smál a z očí mu tekly slzy štěstí a dál hleděl na postavu v dáli s obličejem zabořeným v bahně, s dalšími mrtvými těly ležícími mu napříč přes nohy.

Vyrážel ze sebe zvuky šíleného smíchu a když už ho všichni opustili, začal se houpat sem a tam a smál se dál.

!-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-! !-_-!
Bláznovství, mládí požehnané!


,,Pottere!“ vříská teta Petunie z domu. Na sobě má sukni pod kolena, přes kterou má zástěru a košili s krátkým rukávem.
,,Okamžitě si pojď uklidit ten nepořádek,“ otočí se na podpatku a práskne dveřmi v rozčilení. Kolikrát tomu malému zmetkovi říkala, aby si po sobě uklízel?!
Chudáček Dudley.

Malý hošík, hrající si s trávou, se nechápavě dívá přes zahradu na zavřené dveře. Je mu teprve šest, ale už dávno si naprosto jasně uvědomil, kam patří. Nebo alespoň, kam určitě nepatří.

!-_-! !-_-! !-_-!


Malý, zelenooký hrdina přijíždí do Bradavic. Nechápe, proč všichni tak civí na jeho jizvu.
V prvním ročníku ho málem zabije lord Voldemort - a on ví. U Dursleyů možná byl nic, jenže tady má úkol.

!-_-! !-_-! !-_-!


Ve druhém ročníku začíná chápat, že ne jen, že je neoblíbený a nemá moc přátel, ale že se ho lidé bojí. Začíná tušit, že jeho předurčením je porážet Voldemorta – tajemná komnata je opět uzavřena. Díky němu. Na jak dlouho jsou ale uzavřenu hlubiny podsvětí - toť otázka.

!-_-! !-_-! !-_-!


Ve třetím ročníku poprvé ví, vidí a setkává se se svým kmotrem – je to muž činu. A Harry k němu vzhlíží. Je dokonalý. Chce s ním přese všechno - přes předsudky, přes to, co mu vtloukali Dursleyovi do hlavy - žít.
Může ho vzít od Dursleyů. Jako jediný může. Chce.

!-_-! !-_-! !-_-!


Ve čtvrtém ročníku… Cedric. Mrtvý. Je to jenom jeho chyba. Ví, že něco musí udělat. Voldemort je zrůda. Zrůda. Problémem je, že nezodpovězenou otázkou zůstává to, CO má udělat.

!-_-! !-_-! !-_-!


V pátém ročníku – Sirius. Mrtvý. Nenávidí Snapea, ale moc dobře ví, že je to jeho chyba. Neměl se nechat od Voldemorta nalákat. Měl poslechnout Brumbála! Měl se naučit nitrobranu! Měl...

!-_-! !-_-! !-_-!


V šestém ročníku – McGonagallová, Ron a Hermiona – mrtví. A je to jenom jeho chyba. Kdyby se nepřipletl do toho souboje a oni ho nechtěli zachránit… Jenom jeho chyba.
Snape mu to přece říkal.
Říkal to.

!-_-! !-_-! !-_-!


V sedmém ročníku – Lenka, Neville, Fred, George, Bill, Fleur, Tonksová, Lupin, Artur, paní Figgová, Bonesovi, Draco, Narcisa, Dean, Seamus... Brumbál – všichni mrtví kvůli němu.
Opět se ho snažili chránit - alespoň někteří z nich.
Ale ne, tentokrát už ne. Nenechá lidi, aby za něj pokládali životy. Aby trpěli.

!-_-! !-_-! !-_-!


Kdysi tak doufal, že má právo na normální život bez zlých duchů a přízraků…
Ale vše čím prošel, dokázalo mu, že ne. Že se mýlil. On si svůj osud zaslouží.

Stal se bystrozorem - to ještě žili. Většina z nich. Že to byl on... jak výsměšně a s velkou chutí připomíná Snape... již v šestém ročníku. NE že by si tam tehdy nepřipadal jako úplná nula... ne že by nebyl úplná nula. Ale bystrozorové... jeho jméno... přijali ho.

Nyní zabíjí lidi, kteří mu neřeknou, kde jsou lidé, které potřebuje najít, aby mu řekli, kde je Voldemort.
Už tři roky se snaží ho chytit. Už tři roky sleduje jeho stopu. Už tři roky je ze školy a neviděl se s nikým, vyjma jeho spolupracovníků.

Už tři roky je úplně sám a naprosto ztracený.

__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__-*-__
Zlatíčko Harry


,,Harry, zlatíčko!“ vypískla nadšeně rusovlasá, mladá dívka a – zástěru přes šaty – doběhla k malému miminku, které právě v jedné ruce drželo zavlažovací hadici a v druhé svíralo koště.
,,Jamesi, miláčku!“ křikla a šťastně se smála, když brala malého na ruce.
,,Ano?“ vyřítil se muž z domu. S překvapeným výrazem a brýlemi nasazenými nakřivo na nose, v ruce svíral svařovačku.
,,Tys to Siriusovo koště neuklidil?“ zeptala se a celá postříkaná zastavila kohoutek vody; dítě bylo pohodlně uvelebeno na jejím pravém boku.
,,Sirius si tady zapomněl koště? Nenašel jsem ho, tak jsem myslel…“
,,Jamesi,“ Použila Lily káravý tón, ,,myslela jsem, samozřejmě, koště, které dal dárkem Harrymu!“ a poprvé se přes své svůj úsměv zamračila – tohle jí dělal vždycky.
,,Aha!“ řekl James a pak se zarazil, nasadil provinilý výraz.
,,Promiň, to mi nedošlo,“ řekl a přešel k ní, sebral ze země malé košťátko. Políbil svou šťastnou ženu na ústa, malého synáčka na hebké, dětské čelíčko a vrátil se i s koštětem do domu.

__-*-__-*-__-*-__


Harry Potter, malý princ, jeden z mála lidí tady, na bradavické škole čar a kouzel, který má vysoké postavení.
Všichni si prohlížejí jeho oblečení z luxusních látek.
Ale stejně by nikdo nepřehlédl jeho život – už od první chvíle poutal pozornost všech profesorů. Mimo jiné… většina z nich vyučovala jeho rodiče.
Jak záhy poznali – malý Potter je stejný showman, jakým byl jeho otec v jeho věku.
A stejně jako oba jeho rodiče – skončí v Nebelvíru.

__-*-__-*-__-*-__


,,Kdo je ten muž?“ ptá se Percyho – syna dobrých známých jeho rodičů.
,,To? Profesor Snape – vyučuje lektvary a obranu,“ ušklíbne se Percy přezíravě.
Harryho oči se zalesknou – je mu sice teprve jedenáct, ale už v ten první den je mu jasné, oč bude usilovat.

__-*-__-*-__-*-__


,,Ááá, pane profesorééé?“ zeptal se Harry ještě dřív, než jeho ruka vystřelila provokativně do vzduchu.
,,Ano, pane Pottere?“ zuřil Snape. Vytáčelo ho, že se ho Potter každou hodinu snaží naštvat. Bylo tomu v prvním ročníku a ani teď, když měl šestnáct, neustoupila jeho neutuchající, nepolevující touha štvát ho.
,,Jak že se vyvolává to… Patronovo zaklínadlo?“ nahlédl do sešitu se zdviženým obočím.
Následoval výbuch smíchu. Harry byl – až na Snapeovy hodiny – miláček všech studentů i profesorů. Ale to nebyl důvod, proč všichni vybuchli smíchy.
Pravý důvod byl ten, že Harry toto zaklínadlo ovládal snad ještě dřív, než se naučil cucat dudlík.

Snape se zhluboka nadechl – uklidnil se tím dostatečně na to, aby nevybuchl.
,,Pane Pottere, strhávám vám třicet bodů za vaši nepozornost – jsme v hodině lektvarů,“ následoval další výbuch, který na Snapeův vražedný pohled utichl, ,,mimo to bych vám spíš doporučoval nastudovat brožuru nejčastěji používaných slov – slovo ,,a“, jež je statisticky jedním z nejpoužívanějších slov, vy vyzvedáváte na ještě výš – tím vám chci sdělit, kdyby to váš mozeček snad neuchopil intelektuálně – obnovte si slovník.“
Otočil se zády a začal přecházet po místnosti.
,,Ááá...?“ zeptal se Harry jen ze zvědavosti, co to se Snapem udělá - konkrétní dotaz neměl.
,,Máte u mě školní trest, Pottere,“ řekl Snape suše. Dál si ho nevšímal.
Harry si v lavici zamnul ruce.

__-*-__-*-__-*-__


,,Tati?“ ptal se o týden později ve vile Potterů.
,,Ano, Harry?“ usmál se muž a na ruce držel tříletou dívenku.
,,Potřebuji tvou pomoc… Jste s ředitelem dobří přátelé, že jo?“ usmál se Harry způsobem, který uměl s jeho otcem zamávat.
,,Proč?“ zeptal se James opatrně; Petúnie na klíně se zamrvila a on si ji přitáhl blíž k sobě.
,,Nóóó… Mám dobrý nápad,“ zazubil se Harry.
,,Jaký?“ ptal se James obezřetně dál. Na to, aby po něm chtěl jeho syn něco jenom tak, aby si to James byť i jen MYSLEL, na to znal svou krev příliš dobře.
,,Potřebuji, aby se udála nějaká velká společenská akce,“ oznámil Harry jednoduše.
,,Akce? Nač?“ podivil se James.
,,No… Řekněme jen, že chci svého… přítele… pozvat na… schůzku,“ řekl Harry, ale na rozdíl od způsobu, jakým se Snapem mluvil, tohle bylo podivně jemné přiznání.
,,Harry? Nemyslíš doufám… Ne!“ vykřikl James rozhodně. Vstal s malou a přešel k oknu.
,,Proč?“ zeptal se Harry nechápavě.
,,Nechci, abys měl cokoli se Severusem Snapem společného…“
,,Přece nedovolíš, aby rozbroje z minulosti udělaly tvého syna nešťastným!“ vykřikl Harry pobouřeně na oplátku.
,,Ty to nechápeš,“ povzdechl James.
,,Prosím, tati… Moc prosím – co třeba ples ve škole? Nebo vila Malfoyů? Tam by se Severus cítil svůj…“ nadhazoval Harry statečně dál, celý šťastný.
,,Ty… myslíš to s ním vážně? Vážně s tou svou poblázněností?“ zeptal se James zdráhavě. ,,Po šesti letech tě to už taky mohlo přejít,“ otočil se na něj se starostí v očích.
,,Není to žádné pobláznění,“ zatvářil se Harry smrtelně vážně. ,,A pravá láska nikdy nepřejde,“ usmál se Harry sebevědomě, políbil otce a svou malou sestru a z pracovny odešel, protože věděl, že už dostal, co potřeboval.
Otcův nevyslovený příslib, že se bude po jeho.

__-*-__-*-__-*-__


A byla to pravda – Albus Brumbál jim oznámil měsíc předem, že se o vánočních prázdninách bude konat třídenní ples.
Harry byl nadšen.
O to víc, když ředitel řekl, že druhé ze tří dní stráví dospělí – mimo dozor – ve vile Malfoyů.
Takže vše co zbývalo, bylo zjistit, jestli má Snape dozor nad studenty, nebo navštíví ve vile svého bývalého přítele Malfoye.

__-*-__-*-__-*-__


Zatímco se všichni jeho spolužáci párovali a hledali si partnera, Harry po očku sledoval Snapea a to, jestli někoho náhodou nepozval - zoufalý z této možnosti, které, jak dobře věděl, nebude schopen zabránit.

Od otce se dozvěděl, že na plese u Malfoyů nebudou jenom profesoři, ale i někteří známí a také si dospělí přizvou celou rodinu z Bradavic k sobě.
Harry se věděl, že oni jako Potterovi jsou pozvaní, ale jestli je i Snape nebo ne, to se nedozvěděl.

__-*-__-*-__-*-__


První plesový den měl Harry a sobě skvěle padnoucí, drahé oblečení a stejně se cítil nesvůj a ošíval sebou.
,,Harry, není ti něco, vypadáš poble… ááá,“ zakřičela, jak ji Ron strhl na postel a zmuchlal jí tím šaty.
,,Ty pitomče,“ počastovala ho, ,,žes mě pomačkal – fajn, ale ani nevíš, co dal práce ten účes,“ řekla a stoupla si vedle Harryho před zrcadlo, kde si začala účes zase upravovat.
Ron se taky postavil – přímo za ni – a políbil ji na krk, popadl ji za pas a hodil zpět na postel.

Harry z toho jenom slyšel výkřiky a viděl chumel šatů.
,,Nesežerte se,“ okomentoval jedovatě, ale radši to vzdal a vyšel z pokoje, aby jim dal trochu soukromí a ukočíroval svou vlastní mrzutost z toho, že neví, jak to dopadne u něj.

Vypadal opravdu dobře – černo-rubínový satén mu padl. I vlasy trochu zkrotil – ne moc, ale pro něj až až.
Ale Miona měla pravdu – bledý byl.
Proč po tom všem musel brát tak vážně zrovna tohle?!

__-*-__-*-__-*-__


Harry se uculil, když uslyšel Strausse a začátek jeho nepřekonatelného Na krásném modrém Dunaji.
Parket byl přecpaný kolem stojícími lidmi. Očekávalo se od hlav vysoce postavených rodin, že zahájí tanec.

Harry si pobouřeně povzdechl. Na tanečním parketu viděl pomalu se utvářející dvojice, ale to, že tam neviděl Snapea, ho nesmírně uklidnilo a navzdory tomu, že to od něj nebylo pěkné, ulehčeně si oddychl, jak mu balvan spadl ze srdce.
Jak mohl někdo vědět, že přijdou dospělí i do Bradavic?
No… přinejmenším v něčem neměl prsty Potter. Alespoň ne ON – HARRY. Copak může za to, co vymyslel jeho otec?

Jeho matka s umně spletenými vlasy se zářivě usmívala na svého manžela. Ten ji držel jemně kolem pasu. Vypadali šťastně, jako by neuplynul ani rok, co se do sebe zamilovali.
Tak jako všechny ženy v sále – i ona měla šaty až po zem. Jeho otec, tak jako všichni muži v sále, měl hábit až po zem.

Harry se sotva vyznal v posloupnosti a pravidlech přijímání a nabízení tance, ale to mu nezabránilo ve vykonání toho, po čem toužil, nač se chystal a proč předně se tento třídenní ples vůbec uskutečnil.

Ještě letmo přehlédl zbývající páry: Lucius Malfoy držel kolem pasu Narcisu, Artur Weasley Molly, Crabbovi, Goylovi, Zabiniovi, Bonesovi, Brownovi, Eileen Prince-Lloydová Snapeová se svým nepříjemným výrazem a ve společnosti nějakého podobně příjemného Scrooga – Harry by ho dokonce typoval na Snapeova otce, kdyby nevěděl, že ten je dávno po smrti, dokonce Vaneovi… a pak se jeho oči zastavily na dvou posledních párech.
Albus Brumbál držel v pase svou vzdálenou sestřenici McGonagallovou, usmíval se a čekal, až hudba bude v tom správném bodu. Ve skutečnosti se Harry domníval, že se čeká právě na něj.
A pak se podíval na své dva strýčky držící se navzájem, propletené ruce, šťastný úsměv na tváři.

Na rozdíl od Remuse, který skutečně bohatý nebyl, neměl jméno ani postavení, Sirius to vyvážil za ně za oba.
Jednou se ho Harry zeptal na jeho rodinu. Řekl mu, že snad TOHLE je to jediné, proč je rád, že je Black.

Tohle a to, že ho… že oba nikdo ponížit nemůže. Už když bylo Harrymu pět, viděl, jak šťastní spolu jsou.

Poslední hlava rodiny – z bohatých kruhů, ovšemže, chyběla.
Harry si ho náhle všimnul. Zpozoroval, že je u stolu s alkoholickými nápoji.

Srdce až v krku spolkl a hodil ho na chvíli na to správné místo, zhluboka se nadechl a šum na parketu mu dodával iluzi, že se nečeká právě na ně.

Přistoupil ke Snapeovi, vyčaroval na tváři zdání úsměvu – provokativního a sebejistého – a vytrhnul mu sklenici z ruky.
Na moment si skutečně myslel, že ho Snape zabije.

,,Co to děláte?“ zeptal se spíš než naštvaně chladně. To Harryho zamrzelo, zabolelo ho to, ale nedal to nijak znát. Své ztřeštěné chování měl v úmyslu omezit – na parketu; do té doby…
Připomněl si jen jediné – že je Snape Zmijozel.
,,Vyhrávám sázku,“ oznámil Snapeovi a vzal ho za ruku. Ale Snape se i přes Harryho vypětí sil ani nepohnul z místa. Tak se Harry otočil a hleděl do Snapeova rozčíleného obličeje.
,,O čem to mluvíte?!“ zeptal se Snape.
,,O tom, že jsem se vsadil – a vypadá to, že prohraje Ron,“ řekl a zamával Ronovi, který, chudák nic netušící, mávnutí bezelstně vrátil.
,,A taky Malfoy, Goyle, Fred, George… a zbytek,“ usmál se na něj křivě.
,,Jaká sázka – Pottere! Táhněte do háje – šest let mě štvete a já si nenechám uniknout jedinečnou příležitost se beztrestně…“
,,Já vsadil na to, že neumíte tancovat. Oni, že jo. Já řekl, že se s nimi klidně vsadím. Oni řekli: ,,Proč nemít tak jednoduchý výdělek v kapse?“ Asi jsem se právě stal boháčem, že?“ ušklíbl se, náhle Snapeovu ruku pustil, otočil se.
Ale neudělal jediný krok. Nečekal, že to opravdu klapne, ale Snape ho nepustil. Držel jeho ruku jako ve svěráku.
Harry na něj hleděl s hraným zmatkem.

Viděl v jeho očích vnitřní souboj na místě ho před rodiči a kmotrem zabít, ale taky viděl touhu zničit jeho finance dřív, než si založí rodinu.

Nějaká zvrácená část Zmijozela v něm jím pohnula a on Harryho prakticky dovlekl na parket.
Otočil ho škubnutím k sobě a ovinul jednu jeho ruku kolem pasu.

Harry zaregistroval s osobním potěšením, že nejeden člověk mimo parket zalapal po dechu. Nikdy neviděli Severuse Snape tančit. Severus Snape přece NEUMĚL tančit.

Konečně se skladba dostala do stavu, kdy si páry přitáhnou své protějšky těsněji k sobě.
Snape se narovnal a Harry následoval jeho příkladu.

Tam, kde páry obojího pohlaví dělaly pomalu otočku, páry stejného – což byli nyní jen on a Severu se Siriusem a Remusem – drželi jeden druhého každý jednou rukou a obcházeli se. Jejich pohyby byly o to dynamičtější… samozřejmě i únavnější.

Snape byl… byl brilantní tanečník a Harry měl na tváři stále stejný škleb.
Nevěděl, co to do Snapea vjelo – snad nějaká touha mu z tváře onen pověstně protivný škleb smýt – ale po jedné z otoček si ho přitáhl těsněji.
Harry téměř nemohl dýchat. Cítil teplý dech, jak mu ovíval krk a cítil tlukot srdce pod hábitem z obyčejné - proč obyčejné? Měla být přeci drahá... na plese - látky. Snape – proč se obtěžovat s něčím výjimečným na ples, že? Tak to se mu podobalo.
Svůj vlastní tlukot cítil díky pevnému sevření a všechno v něm se naježilo a napnulo.

Úsměv mu to z tváře smazalo dokonale, jen co je pravda.

Věděl to Snape, věděl to Harry.
V tu chvíli, jak na něj Snape shlédl, věděl, že pro něj neexistuje nic a nikdo jiný. Ani teď, tady na parketu a ani do budoucna.

S ohledem na jeho drzost bylo s velkým podivem, že se TEĎ začervenal pod upřeným pohledem těch očí.

Snape vypadal, že chce něco říct. Ale skladba právě skončila.
Snape, místo aby ho pustil, si ho ještě chvíli podržel u sebe mezi zmatkem, který nastal na parketu, jak se střídaly páry na parketu.
,,Jaká je má cena?“ Harrymu ta slova z neznámého důvodu ublížila.
,,Tři galeony na hlavu,“ vypravil ze sebe Harry bez dechu.
Snape ho pustil, jako by se on sám popálil, otočil se na podpatku a odešel.

Harry ho až do konce plesu neměl šanci nikde zastihnout. Ale zítra, zítra si ho najde… Tohle mu nedaruje. Harry nemá proč cítit se provinile.

__-*-__-*-__-*-__


Druhý den večer byl Harry nemilosrdně donucen přijít k Malfoyům, ať už se mu to líbilo nebo ne.
Petúnie podřimovala v náručí své matky na židli.

Harry měl na sobě tmavě modrý hábit – námořnická modř. Na ruce měl velký modrý safír.

Nemohl ani uvěřit svému štěstí, když tam vprostřed nudy vpadl Severus s omluvou Malfoyovým na rtech.

Kopl do sebe něco nealkoholického jako panáka a zamířil ke Snapeovi.
Zákeřně – zezadu.

,,Vy máte něco proti sázkám?“ obořil se na Snapea. Celý den se mu vyhýbal. Harry ho teď hodlal svou konverzací znásilnit, ať už se mu to bude líbit, nebo ne – jakože předpokládal to druhé.
,,Nebo se vás to dotklo?“ upřesnil ješitně.
Snape pijící něco ostřejšího se na první větu zakuckal a na druhou málem utopil ve svém pití.

,,Ani jedno,“ změřil si ho, když se zase rozdýchal, ,,ani druhé. Proč mě pořád pronásledujete?“
,,Jste paranoidní, Snape,“ odvětil Harry ležérně.
,,Jsem váš profesor,“ plál Snape vztekem.
,,Proto jste paranoidní?“ zeptal se Harry lhostejně a dělal, že vyhlíží někoho známého. Schválně spolkl své ,,a“, které si vypěstoval právě pro takové příležitosti a v této společnosti.
Přestal se rozhlížet, když se kolem nebezpečně blízko mihl Draco.

,,Co je to za sázku tentokrát?“ zeptal se Snape jedovatě, zřejmě si toho vyhýbavého pohledu všiml, ,,že by to, že mě dnes na parketu necháte utopit ve skleničce alkoholu?“
,,Nikoli, profesore, dnes je to něco jiného,“ řekl Harry a než se stačil Snape nadát, Harry zmizel v přeplněném sále, aniž by se na něj za celý rozhovor podíval.
,,A to ne, to zatraceně ne! Bude mi projevovat úctu,“ řekl Severus a praštil skleničkou o stůl.

Trvalo mu jen chvíli, než našel Harryho zapředeného v jistě velmi zábavném a záživném hovoru s jeho příbuznými – nikoli rodiči nebo sestrou, ale zahlédl jen jeho kmotra a jeho manžela… pár dalších rádoby vtipných lidí.
Usmál se na ně a chytil Harryho pevně za ruku.
,,Jdeme,“ sykl na půl úst.
Harry se zdvořile omluvil svým příbuzným, ale jakmile se vzdálili, zdvořilost se vytratil a Harry se Snapea podrážděně zeptal, co to dělá.
,,Co myslíte? Jdu si to s vámi vyříkat,“ řekl Snape a nebral ohledy, když ho zatáhl do šatny – mezi šaty.
Harry se nestačil ani nadechnout.
,,Co chcete?“ řekl Harry drze a pokusil se mu vyškubnout, to ale neznal Snapeovu obratnost.
,,Vědět, co chcete vy, to chci!“ v jeho očích plály ohníčky vzteku. Ale Harry zatoužil vidět něco jiného, tak se přece jen vyškubl a vrátil se k parketu. Schválně procházel středem parketu. Snape mu byl těsně v patách.
Náhle se otočil a Snape do něj málem vrazil.
Harry ho uchopil a v právě začínající písničce ho začal vést. Viděl Snapeovu zuřivost, povrchně zaznamenal pár pohledů, které je sledovaly. Snapeovu snahu převzít vedení nad tancem ignoroval a obratně se vyhnul všem jeho pokusům, až toho Snape nechal.
,,Takže?“ zavrčel nakonec a Harry věděl, že se cítí nesvůj, že je tohle spíš než cokoli jiného melodie pro zamilované, na kterou se prostě NEDÁ tancovat.
,,Takže…“ povzdechl Harry, ,,dotklo se vás, že jsem s vámi včera tancoval jen kvůli sázce?“ zeptal se Harry mírně. Rád by si zkusil, jaké to je nebojovat a jak tenhle muž vypadá, když se netváří naštvaně… na něj, na Harryho.

,,Ne,“ řekl Snape, ,,jen si to se všemi aktéry vyřídím. Proč by se mě to mělo dotknout… a ještě od vás!“ opovržlivě si odfrkl.
,,To jsem chtěl vědět od vás,“ řekl Harry a udělal se Snapem jednu otočku.
Snape do něj zabodl oči.
,,Tohle je směšné,“ vyhlásil, tvář vážnou a zadumanou.
,,Směšné?“ zeptal se a tváří se přiblížil k té Snapeově.
,,Směšné,“ řekl a Harry cítil, jak se mu zavírají oči. Aby tomu zabránil, podíval se do těch Snapeových ve snaze si potvrdit, že tohle se mu jen nezdá.
Snape se taky díval na Harryho, oči přivřené. Najednou zpomalili. Zpomalovali čím dál tím víc a Harry cítil, jak mu vyschlo v krku, až hlasitě polkl.
Ne, tohle bylo moc i a něj.

A pak, škubl sebou, když si to uvědomil, skladba končila a nic ji nedokázalo zastavit. Dokonce ani on.
Kolem něj, jak si slabě uvědomil, propluli Ron s Hermionou – za kterou ručila rodina Weasleyů.

Harry Severuse úplně pustil ještě než skladba skončila a zadíval se mu do očí – upřeně, aby si byl jeho slovy jistý. ,,Nevyzval jsem vás k tanci kvůli sázce – vymyslel jsem si to,“ řekl a utekl z parketu.

Cítil, jak se za ním Severus dívá. Neotočil se, i když pohled na jeho zkoprnělého profesora za to skoro stál.

__-*-__-*-__-*-__


Dnes, třetí den, už Harry Severuse nehledal.
Snažil se, byť nijak důkladně, vyhýbat se mu. Ten nápad nad nápady, jak se mu dříve zdálo, se mu nějak zprotivil. Navečer, v černém hábitu protkávaném zlatem, se s nevolí přesunul do síně.

Nechtěl se Snapeovi přiznat tak brzo, že ho přelstil, ale když cítil, že mu tím ubližuje a jemu samému že to dělá zle, usoudil, že je načase vyjít s pravdou ven a jen máloco záleží na jeho… PLÁNU.

Dnes zkrátka litoval, že nějaký plán uskutečnil.
Pokud si Snape myslí, že je jen otravný Nebelvír, jeho otcem že je ne zrovna příjemný známý z minulosti, jak se dozvěděl od rodičů, když byl ještě menší, nezáleží mu na něm a nikdy ve svém životě nepomýšlí na svatbu…
Ano, dobře, byla to chyba.

Harry už zoufale nevěděl, co si má počít. I když si na něj ustřihl v pouhých jedenácti, kdy ho štval jen proto, aby věděl, co to s ním udělá, uvnitř sebe byl čím dál klidnější a také čím dál rozhozenější, protože nevěděl – a ta šance se den ode dne rozplývala víc a víc – jestli se mu ho opravdu podaří získat.
Kde je ta sebejistota z jedenácti?

Asi se válí v prachu.

,,Harry!“ uslyšel Siriusův hlas. ,,Na moment,“ a kývl na něj.
Harry poslušně přišel blíž.
,,Jak to vypadá, hochu?“ usmál se na Harryho šelmovským způsobem.
,,Mizerně,“ řekl rozmrzele a vrátil Siriusovi neupřímný úsměv.
,,Harry…“ povzdechl jeho kmotr.
Harry už od mala bláznil po Snapeově osobě a taky že to hned vysypal své rodině. Nejprve byl rozhozený, že z toho nejsou tak nadšení jako on, ale pak je stejně zlomil svými neustálými argumenty a ujišťováním. Zlomil je do té míry, že se mu s ním snažili snad všichni pomoc.
A i když se přímo neangažovali, Harryho podporovali. Taky že byl jediný a první syn… Až po třinácti letech se narodila malá Petúnie.

Harry si to vlastně dnes už ani neuměl vysvětlit. Nevěděl, jak by reagoval, kdyby si jeho dítě chtělo vzít… třeba Draca Malfoye.
Buď byli jeho rodiče opravdu tolerantní, nebo byl on tak obratný řečník, nebo prostě… věděli oni něco, o čem on neměl ani zdání… Ale ať je to jakkoli, měl je o to radši. Remuse, Siriuse, svého otce a matku. Všechny kolem tohoto platonického vztahu se pohybující.
Že ho neberou jen jako děcko, které si umanulo, že získá nějakou hračku… i když se tak mnohdy choval. Bylo to zvláštní.

,,Harry, musíš mít trpělivost – ještě pořád je spousta šancí,“ ale zmlkl, když ho Harry přerušil.
,,Ne, ne, Siriusi,“ usmál se na něj, ,,jsem ti vděčný, ale ne. Buď teď anebo…“ smutně svěsil ramena v předtuše, že teď se už nic nesplní. Takhle si to nepředstavoval.
,,Anebo co? Vzdáš to? Po pěti letech? TY? Takový bojovník? Nebuď směšný,“ štěkavě se rozesmál Sirius a přitáhl si ho, aby políbil jeho čelo, které dokonce neneslo ani známky akné.

Tenhle zázračný hošík měl prostě na všechno štěstí – škoda, že to vypadalo, že se k němu obrátilo teď zády.

Po pár hodinách, tucty tanců na parketu a spousty sklenek máslového ležáku, do nichž se mu podařilo vpravit pár kapek alkoholu… tak, že už se cítil zahřátý a uvolněný, i když stále smutný, sál potemněl.

Ředitel změnil barvu pochodní z klasického ohně na načervenalou barvu. Ztlumil jejich sílu a ze stropu se začaly snášet konfety, které si líně dopadaly na tančící na parketu.

Harry nespokojeně povzdechl.

Zavřel oči a bojoval proti mírné bolesti hlavy. Prudce se nadechl. Vtom ucítil směs koření.
V náhlé předtuše otevřel oči, prudce se otočil, tak prudce, že se tekutina povážlivě dotkla okraje skleničky.
Následně se mu zatočila hlava – tohle dělat neměl. Tak začal zuřivě mrkat, aby rozehnal mžitky před očima a cítil pevnou ruku, která podpírala jeho předloktí.

,,Děkuji,“ řekl ještě dřív, než se zadíval na osobu před sebou – nějak zapomněl na své podezření a tak ho Snapeova přítomnost vyvedla úplně z rovnováhy.
,,Není zač,“ odpověděl; promluvil tiše, hlubokým hlasem a s vážnou tváří.
,,Profesore?“ zeptal se Harry nevěřícně. ,,Co tady děláte?“
,,Myslíte mimo to, že tady pracuji a dnes tu mám dokonce dozor?“ ušklíbl se Snape.
,,Oh – to mi nedošlo; omluvte mě,“ řekl Harry se snahou se okamžitě spakovat a odejít.

Což se mu nepovedlo – jak jinak?

Tomu se totiž říká zákon schválnosti - projeví se, když ho nejméně potřebujete… ale od toho vlastně zákon schválnosti je.

,,Nikam nejdete, potřeboval bych od vás něco vysvětlit,“ řekl a vyvedl Harryho na parket.
Harrymu se ještě stále houpala místnost před očima. Takže byl celkem rád, že ho Snape podpíral (o kolik méně záleželo na tom, že tancovat, když chcete omdlévat - to se prostě nedělá).
Stejně jako byl rád, že je dnes nesleduje ostražitý zrak Snapeovy matky, jako tomu bylo po dva předchozí plesové dny.

,,Vysvětlit?“ zeptal se Harry malátně; dnes byl obzvláště rád za obzvláště pomalou písničku. Mohl se o Snapea opřít – dnes by se rozhodně necítil na to se s ním rvát o nadřazenost v tanci, takže byl spokojený, když se Snape ujal dominanty a do žádných otoček ho nenutil.

Čelo zapřel do Severusova ramene a málem usnul – a on by usnul, kdyby ho nebudilo houpání, bolest hlavy a ta kořeněná vůně.

,,Mimo jiné – co to včera mělo znamenat?“ zvedl obočí Severus – alespoň směrem do sálu, když se Harry nedíval.
Harry se ale místo toho málem rozesmál, když ucítil dunění způsobené Severusovým mluvením.
,,Myslíte to se sázkou?“ odpověděl Harry nakonec a Severus prostě MUSEL vědět, že se Harry směje – bylo to nepřeslechnutelné.
,,Proč jste to udělal? Proč to děláte už přes pět let? Upřímně pochybuji, že je to kvůli vašemu otci,“ řekl a odmlčel se.
Harry taky chvíli mlčel a užíval si toho, že ho někdo podpírá a on může zavřít oči a na chvíli podlehnout mlze halící jeho mysl, aby ji byl pak schopen setřást.
,,Ne, to není,“ odpověděl nakonec.
,,Tak co vás nutí neustále na mě dorážet, otravovat mě, kazit mi jakékoli schůzky, vpadat do mého kabinetu bez ohlášení a tvrdit – ne, bezostyšně mi do očí lhát - že spolu máme nějaký trest? Co vás nutí lhát, předvádět se před ostatními a uzavírat… sázky?!“ zamračil se.
,,Ne, ne, ne! Řekl jsem, že jsem žádnou sázku neuzavřel!“ zamračil se Harry nazpět.
,,Ale tím spíš – proč to děláte, Pottere?“ měřili se nyní vcelku neutrálními pohledy.
Konfety na ně padaly a sem tam se ze stropu spustila nějaká papírová blbost, u čehož měl Harry sto chutí ji nechat vzplanout, když se mu zahákla o hábit.

Harry zase jenom podrážděně odfrkl. Neměl v úmyslu utíkat – nechal plně na jeho profesorovi, co udělají. Slyšel, že skladba končí.

Ale většina párů zůstala na parketu a další se přidávali, čímž se zase utvořil zmatek. Harry už už slyšel první tóny o dost rychlejší skladby, vtom se ale Snape rozhlédl a zatáhl Harryho za ruku.

Ten poslušně šel za ním, v ústech ještě stále mohl cítit pachuť alkohol.

Snape ho vyvedl z Velké síně, prošli chodbou a zamířili do prázdné učebny, kde bylo přítmí, ale ne úplná tma a byly tady naskládány drahé kožichy všech dam a pánů, kteří nyní tančili mezi studenty Bradavic.

Až sem doléhala hudba, která by za normálních okolností Harrymu rozproudila krev v žilách.

Ne zcela jasný, proč tu jsou, se Harry podíval na Snapea, jakmile se zastavili.

,,Co se děje?“ zeptal se Harry ospale.
,,To bych rád slyšel od vás,“ řekl Snape jednoduše a přitáhl si Harryho blíž, když viděl, že se nemožně motá blízko otevřeného okna.

Zvenku sem pronikal chladný vzduch. Harry se snažil neotřást se – ne před Snapem.

,,Nic, profesore, už se neděje vůbec…“ Harry div nevyjekl, když si ho Snape přitáhl k sobě a zacouval s ním pozpátku doprostřed kabátů.

Setrval na místě a zadíval se na Harryho těma svýma… očima. Opravdu se Harrymu zavrtával hodně hluboko ne jen do očí, a ruka spočívající mu kolem pasu mu nijak nepomáhala udržet si zdání klidu.
Právě naopak.
Když ho pak Snape přitiskl do opravdu pevného sevření, Harry cítil jeho srdce a Severus ho neustále sledoval dost podmanivým pohledem, Harry se zachvěl neschopen potlačit touhu.
Vlastně ani nevěděl, jakou, ale věděl, že toužil.

Pak Snapeovo sevření na chvíli povolilo a Harry se málem lekl, stihl ale ve skutečnosti daleko méně.
Ucítil najednou na ústech jiná ústa. Hladová a dožadující se.
Jeho suchá proti Severusovým vlhkým jenom kmitla a to stačilo, aby Severusův jazyk vklouzl jen na setinu sekundy do jeho úst a pak se stáhl Snape celý.
,,Vy jste pil!“ obvinil Harryho nevěřícně; mračil se.
,,Vážně?“ zeptal se Harry laškovně, pak ale sám zvážněl a přiblížil ústa zpět ke Snapeovým a vyčkával, dokud Snape sám nezareagoval.

Tentokrát Snape přitiskl ústa proti Harryho a Harryho samého vtáhl do obětí stejně pevného, jako předtím.

Zpovzdálí slyšeli hudbu, hlasy a cinkot příborů, ale nijak se jich to nedotýkalo.

_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“_|°°|_“!“
Sezeníčka


Všude okolo se ozývaly vyděšené výkřiky.
,,Co se stalo?“
,,Co se děje?“
,,Jak se to mohlo…?“
,,Myslíte, že je to tam nahoře?“
Všichni se rozhlíželi okolo. Ale neviděli ho.

Jediné, co jemu pulsovalo myslí, bylo: ,,Proč?“
Jak je vůbec možné, že mě nevidí? A co tady vlastně ještě pořád dělám?! tázal se Harry, nevěřícně hleděl z těla ležícího na podlaze na lidi kolem.

Možná, pane Pottere, ozval se za jeho zády hlas, který způsobil, že málem nadskočil, že nebýt takový zabedněnec na škole, nemuseli bychom tady dnes trčet, nerudně pronesl.

Trčet? podivil se Harry.
Přesně – trčet. Nemůžeme jít na onen svět. Je nám zapovězený.
Proč? pomyslel si Harry.
,,Možná proto, protože mě tady nenechalo spousta duší odpočívat v pokoji! Možná proto, že když každý jeden umřel, vysmíval se mi do obličeje a říkal, jak je dobře, že si na vás budu muset počkat, abychom si to vyříkali!“ pěnil nyní mluvící Snape.
Harry se zarazil.
,,My nemusíme mluvit, ale můžeme se slyšet?“ podivoval se nepřetržitě a zmatek v něm jen rostl.
,,Merline – za jaké zkázy to pro…?!“ díval se Snape do stropu, propaloval ho pohledem a vznášel se spolu s Harrym ve vzduchu. ,,Morgano! ANO, Pottere – bystrá dedukce: můžeme a nemusíme mluvit. Ještě něco, co byste chtěl o duších uvězněných na zemi vědět?! Vážně – po těch osmdesáti letech jsem na to odborník,“ mrazivě cedil skrze zuby Severus.
,,Osmdesát?“ vydechl Harry udiveně.
,,Osmdesát – co jste čekal? Že jsem měl volno?! Tak co – co po mně po všech těch letech vlastně ještě pořád chcete?! Vyklopte to – já už chci-jít-dál. Chápete?! No… to asi těžko,“ pohrdavě si Harryho změřil.
,,Ale já…“
,,Co vy? Co zase vy? Pořád jenom vy! Kdy už to konečně bude i o někom jiném?!“ dostával se Snape do ráže.
,,… nevím, co po vás chci,“ řekl Harry nesměle, nehnutě hleděl na své vlastní tělo pod sebou.

Snape vyvalil oči. Shlédl na mrtvolu pod sebou – starý, šedovlasý pán se zohaveným čelem.
Pak vzhlédl, přelétl pohledem stejně mladého Harryho, jakého znal z jeho studentských let – stále stejně nesnesitelně a uboze nevinného.
Nakonec vzhlédl a se šklebem na tváři zašeptal do oblak: ,,Morgano?!“ sklíčeně a zbědovaně.

,,Co to pro nás znamená?“ zeptal se Harry, ale než stačil Severus odpovědět, bílé světlo je vtáhlo dovnitř a vyplivlo je… někde.

Růžovo-zelený salónek, abychom byli konkrétní.
Dovnitř se právě vřítili mladá holka a kluk, rozesmátí až k prasknutí.

Jakmile je zaznamenali, zarazili se a podívali se vzhůru. Oba ztuhnuli.

,,Alberte? Není tohle Harry Potter?“ zeptala se žena v legínách, přes něž měla krátkou sukni; v ruce držela jogurt a banán v sáčku.
,,Tohle je Severus Snape, Dori,“ odpověděl muž pojmenovaný jako Albert a hleděl stále v šoku na dvě perleťové postavy.
,,Vážně? Já myslela – přece neměli ani obrazy… Ztratili se, nikdo o nich nic nevěděl už léta…“ říkala Albertovi a sáček s banánem v ruce tiskla dost pevně na to, aby byla z banánu kašička.

Stejně nechápavě na ně hleděli Harry a Severus. Jako první se vzpamatoval Severus.

Založil ruce za záda, ušklíbl se a pohodil vlasy na stranu, aby mu nepadaly do obličeje, což mělo jen malý účinek.
,,Těší mne – jsem Severus Snape. Kdo jste vy, co je za rok a kde to jsme?“ zeptal se povýšeně a s despektem Severus.
,,Tři tisíce pět set dva. Tohle je Albert Knox a já jsem Mary-Dori Yivan Wanghoge. Jsme v… Bradavicích,“ odpověděla dívka, pusa tvořila malé o, jak dívka vzhlížela na dva duchy nad sebou s otevřenými ústy.

Na což Severusovi ztuhl úsměv.
,,Kolik?“ vyrazil ze sebe Harry.
,,Tři tisíce pět set dva,“ ujistil je Albert.
,,Kdo jste?“ štěkl Severus.
,,Jsme… profesoři. Ale moment, máme se ptát my vás!“ zamračila se dívka.
,,Profesoři!“ odfrkl Severus pohrdavě.
,,Pane prof –,“ promluvil Harry, než ho zarazilo Severusovo: ,,Vy buďte alespoň jednou v životě zticha,“ zaškaredil se na Harryho.

,,Co to všechno znamená?“ zalapal po dechu Phineas Nigelus, jakmile vstoupil přes obraz do místnosti.
,,To zjevně znamená, řediteli,“ odfrkl Severus a své tělo obrátil ve vzduchu k portrétu bývalého ředitele, ,,že jsme se o několik pěkných let přenesli. Časem, ale i prostorem. Co je tohle,“ zamával rukou směrem k místnosti, ,,nemám potuchy.“
,,Ale Severusi,“ zhrozil se Phineas, ,,měl jsi tu být jen po dobu, co si to vyříkáš s Potterem!“
,,TO zajisté měl – a taky očividně někomu nestačilo, že jsem zatratil pěkných osmdesát let… Zkrátka – ještě se nic nevyřešilo,“ pokrčil Severus již lhostejně rameny.
,,Můžete mi to někdo vysvětlit?“ dožadoval se Harry. ,,Já nevím o tom, že bych mohl za to, že jsme teď a tady a ne na onom světě!“

Severus rozhodil nesoustředěně ruce a ukázal na Harryho v žalobném, bezradném gestu.
Obeplul ho a vyplul z místnosti.

Harry se ohlédl na Phinease a se zděšením v očích vyplul za Severusem.

,,Chápe to někdo?“ rozhlížela se zmateně Dori po místnosti.

-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-
Možná, že vše je relativní,
Možná, že vše je iluze.
Možná, že vše je zdání,
Jen možná se jednou střetneme.


~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~°°~
Pandořina skříňka zahaluje vskutku mnohá tajemství


,,Pane profesore,“ kývne Harry na blonďáka.
,,Pane profesore,“ kývne Draco na bruneta s provokativním úsměvem na rtech.
Vymění si malý, důvěrný úsměv a míjí se.

,,Tak co, už z toho konečně něco bude?“ zeptá se přidrzle jeden ze Severusových Zmijozelů.
,,Odebírám Zmijozelu deset bodů. Dávejte si pozor na jazyk,“ křikne ještě za skupinkou převážně blonďatých drzounů Harry.

Na cestě na oběd se k Harrymu připojí McGonagallová.
,,Byli byste pěkný pár – všichni s tím souhlasí. Hodili byste se k sobě,“ mele Harrymu do ucha. Harry si jen podrážděně odfrkne.
,,Copak s tím musíte začínat i vy?“ nevraživě si ji změří Harry.
,,Nemusím – ale chci,“ řekne a zrychlí krok, čímž předběhne Harryho a uteče mu.

Dnes ve Velké síni zase není. Bude muset jít do sklepení za ním a opravovat tam písemky, co dnes rozdal.
Neměl to tam rád – bylo tam vlhko. Seděl tam tak nepohodlně, že ho obvykle po pěti minutách značně bolelo za krkem.

Ale stejně tam za ním chodil.

,,Pane řediteli,“ pozdravil Brumbála.
,,Harry,“ usměje se. ,,Četl jsi dnešní noviny?“ zeptá se s pozvednutý obočím. Harry se usadí po ředitelově levici.
,,Ne,“ povzdechne, ,,bylo tam něco záživného?“
,,Neřekl jsi mi, že se spolu už i scházíte. Ale to je v pořádku, chlapče, v pořádku,“ klidnil ho Brumbál, když viděl, jak se Harry nadechuje v protest.
,,I Rita si myslí, že se k sobě hodíte. A slečna Láskorádová ostatně taky,“ pokyvuje moudře hlavou Brumbál a dál rozdává rozumy, o které se mu nikdo neprosil.

,,Co?“ vyrazil ze sebe Harry konečně – přes profesory se zahleděl na Draca – podmračeného. Vyměnili si zkroušené pohledy a Draco mu naznačil, aby si noviny přečetl.

Harry zpod misek jedny vylovil.
Řádky jen přeletěl, ale bylo mu to jasné – s Dracem se NAPROSTO shodovali a rovnali se. Postavením, majetkem, mocí, předky. Dokonce oba už neměli rodiče. Oba byli váleční veteráni, ani jeden z nich s nikým nechodil, ani jeden neplánoval rodinu. Nikdo jim nestál v cestě, každý by jejich úmysl podporoval. A – Merline, JAK ROMANTICKÉ – pracovali oba v Bradavicích!

Vlastně nemít jiné oblečení – nikdo by je od sebe nerozeznal. Proč si ten bulvár nedá pokoj? Už nemají o čem jiném psát?!
Harry se zahleděl zase na Draca. Ten pokýval hlavou a Harry pochopil, že to bylo něco ve smyslu ,,nemožní novináři“.
Vstal od stolu a odešel.

Včera ta společná večeře, při které je nachytali paparazzi – byl to čistě přátelský akt; přátelský a z Harryho strany nedobrovolný. Jejich společný přítel chtěl, aby se přenesli přes to, co spolu v minulosti zažili.
A takhle dopadli.

Harry si promnul spánky. Omluvil se ustaraně se tvářícímu Brumbálovi a odešel bez toho, aby se napil nebo najedl.
Odešel do sklepení.

Seděl na zeleném sametu a celou dobu cítil, jak ho hnědé oči studují až do morku kostí.
Snad i trochu vyčítavě. Ale Harry dělal, že si nevšiml a opravoval práce svých studentů dál.

Občas, když už nemohl pohled vydržet, podíval se Severusovým směrem. Ale ten pokaždé pracoval na své maketce plachetnice a dělal, že nic jiného nevnímá.

Konečně se po několikahodinové práci protáhl, uvolnil krk ze strnulé pozice a promnul si oči.

,,Skončil jsi?“ zeptal se Severus.
,,Ano,“ odpověděl Harry a vstal, aby jim připravil kávu – jako obvykle. Turka.

Předložil šálek před Severuse a tentokrát to byl on, kdo na něj nepokrytě hleděl. A i když se na něj Severus občas otočil, pohledem neuhnul. Jenom srkal a pozoroval.

Severusovu tvář, jeho zručné ruce při práci. Když uviděl, jak se jeho ústa otevírají v povzdechu, málem si vybryndal horkou kávu na nový hábit.
,,Hotovo?“ zeptal se Harry, když se Severus opřel zády o opěrku.
,,Pro dnešek,“ Severus vzal rozpracované dílo na podnose a přenesl jej do své ložnice.

Harry vždy poznal, kdy se Severusovi při jeho práci vede – a dnes s tou maketou a jejím pokročením evidentně spokojený nebyl. Ústa zkřivená nechutí, napnutá ramena, strnule kráčel zpátky k Harrymu.

Kdysi se ho Harry zeptal, proč vše dělá ručně – proč si nepomůže třeba kouzly. Nanesl, že tohle musí být šíleně únavné.

Tehdy mu odpověděl, že náročné to sice je – a to nesmírně – ale má za to odměnu. Když se ho Harry zeptal, jakou, tak Severus odpověděl - zadíval se na něj nesnesitelně upřeně těma hnědýma podmanivýma očima – že mu je odměnou zapomnění na minulost, kterou si vždy připomínal ve chvílívh, když zrovna nic nedělal.

,,Co studenti?“ s dalším povzdechem dopadl Severus na gauč naproti Harryho křesla.
,,Divocí – jako vždy,“ Harry odložil svůj šálek a zadíval se na Severuse, který ze svého – studeného – jen upil a postavil ho vedle toho jeho na stůl.
,,Dnes žádné narážky?“ podivil se Severus a studoval Harryho pohledem. Harry měl pocit, jako by ho právě jeho bývalý profesor svlékal – jako banán.
,,Samé,“ opovržlivě cukl koutky v zamítavém gestu, ,,a co plachetnice?“
,,Dnes to nějak nešlo,“ přiznal Severus opatrně.
,,Přespříliš myšlenek?“ Harry zpozoroval, jak se Severus zarazil, ruka, která směřovala k prohrábnutí vlasů, se zarazila a spustila se do klína.
,,I tak se to dá interpretovat,“ řekl a sám se podivil, že je až tak čitelný. Přemýšlel, jestli to není tím, co z něj Harry kdysi vytáhl.

,,Severusi – učíš zítra?“ změnil Harry téma.
,,Měl bych se na něco připravit?“ zavrčel Severus ostře v podezíravém tónu.
Harry se zasmál a natáhl ruku pro svůj šálek: ,,No,“ na tváři se mu objevil šibalský úsměv, ,,pokud je ti Protiva hrozbou – pak ano,“ a upil z něj.
Severus v nesouhlasu vstal a přešel k úzkému oknu v protější stěně.

Harry si pro sebe zakroutil hlavou a vstal; přešel k oknu, ale hlavně k Severusovi.
,,Co tě trápí?“ stál Severusovi za zády a mračil se na jejich odrazy na skle. Šeptal mu do ucha nízko posazeným hlasem.

,,Chodíš kolem problému – nelíbí se mi to,“ zamračil se Severus na svůj odraz.
,,Já? Já ale nemám problém – ty snad ano?“ podivil se Harry myslící přesně na ten samý ,problém‘, který věděl, že se honí hlavou i Severusovi.
,,Ty noviny – to nic není?“ otočil se Severus prudce; hábit za ním zavlál na vlas stejně působivě, jako když toto téměř gesto viděl Harry poprvé.
,,To? To jsou dotěrné novinářské kachny – co ti vadí, Severusi? Vždyť to ty jsi chtěl, abychom se s Dracem usmířili. Já tě jenom poslechl,“ rozhodil Harry v obranném gestu ruce, které následně složil na hrudi.

Severus se tvářil, že na něj začne křičet. Místo toho pokročil k Harrymu blíž a zadíval se mu do očí z dost znepokojivě blízké vzdálenosti.
,,Odejdi,“ zašeptal.
,,Co?“ vyvalil Harry nechápavě oči v poněkud mírnějším gestu, než jaké gesto by použil ještě před pár lety – o hodně mírnějším.

Severus Harryho obešel a zamířil ke dveřím své ložnice. Ještě než s nimi práskl, otočil se a zasyčel: ,,Vidíš? Ty mě nikdy neposloucháš,“ a odešel, jako by to měl Harry automaticky pochopit.

Zato Harry chápal jediné – tohle byl dvojsmysl.

///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_
Desperatum scaevus homo aneb zoufale nešťastný člověk


,,Já ty lidi obdivuji – jen tak říct ahoj a už se nevrátím,“ zašeptal Sirius smutně k Remusovi.
,,Taky to nechápu. Vzdát se něčeho jen proto, že si oblíbili něco dalšího, co stejně vzdají jako to předchozí. Asi jsme oba divní, co myslíš, Tichošlápku?“
,,Myslím, Reme, že bychom se radši neměli plást do cizích věcí, kterým beztak neporozumíme, i kdybychom měli hlavu jako…“
,,… jako James? Nebo Lily?“
,,Hele, neposmívej se!“ dloubl Sirius Remuse loktem.
,,Tato činnost je mi cizí,“ odvětil Remus hraně nad věcí.
,,Ale vážně – dokázal by ses sebrat a prostě s něčím praštit?“
,,S učením, například?“
,,Nechej toho!“
,,Čeho? Jen to přizpůsobuji tvému modelu, Siriusi,“ odvětil Remus zamyšleně.
,,Ahoj, já jsem Sirius Black a už mě nebaví hrát famfrpál. Ahoj, jsem Black a mám tisíce dalších činností - pouštím tedy famfrpál…“
,,Hele - neposmívej se… Třeba měli --‚‘ - ,,Nesnaž se zastávat se jich, jasné, Reme?“
,,Podívej… stejně ti to přemlouvání a přimlouvání nejde, Sirie...“

Náhle však křik venku přerušil Remusovu a Siriusovu lehkou konverzaci. Jen udivený, nedůvěřivý pohled si stačili vyměnit, než spěchali vstříc, jak nemožné se to zdálo, křičící Hermioně. Tam venku přišli doprostřed jasného zoufalství, které ani jeden z okolostojících nepřetrhl.
Zvláštní podívaná strhující svou děsuplností.

,,Copak nejsem člověk?! Když mě řízneš, krvácím!“ nastavila své zápěstí před jeho oči.
,,Dýchám ten samý vzduch. Když něco špatně skončí, mám tendenci se rozplakat. Nevydržím všechno! Nemůžu spasit svět – tak co to po mně chcete?! Nejsem člověk? Nemám právo žít mezi vámi?! Vidím. Vidím lidi umírat, vidím je rodit se. Slyším. Slyším dětský pláč. Slyším pláč pozůstalých. Mluvím. Mluvím s lidmi. Mluvím bez nich. Mám srdce. Tluče. Copak to nevidíš? Neslyšíš, jak se ozývá jako srdce zvonu, když tluče o kovové stěny? Jen u mě se mé srdce zastavuje o hrudní koš. Krev… Proudí mi žilami stejně jako ostatním. Vám VŠEM!“ začalo pršet. Řasenku jí smáčel déšť. Slzy… stékaly jí po tvářích, po halence. Slané slzy vyplavovaly jak hořkost ze srdce, tak řasenku z očí.
,,Mám ji. Pulzuje pod mou kůží. Slzy! Vytékají mi z očí radostí a steskem. Mám domov! Rodinu, milující. Stojí při mně. Není podstatné, jestli jsou čistokrevní! Žijí a dýchají stejně jako my! Bez vzduchu by zemřeli! Voda… piji ji. Jako vy! Potraviny. Musím je nakupovat, abych přežila! Musím na ně vydělávat jako vy! Mám kolem sebe lidi jako vy! Polykám, vídávám, cestuji, miluji, přežívám, nenávidím, soudím, mluvím, chodím, závidím, obdivuji, zavírám, míjím, otvírám, předávám, nesnáším, spoléhám, posluhuji, narovnávám, rozkazuji, podvádím, rozčiluji se, pohrdám, znásilňuji, zjemňuji, zaměstnávám, přeměňuji, odebírám, dávám, beru, poslouchám, prodávám, zasvěcuji, hřeším, znesvěcuji zrovna jako vy! Čím jsem jiná?! Proč… jakým právem…?! NENÁVIDÍM!“
Všichni kolem si museli myslet, jak není unavená. Nebyla. Vztek jí propůjčoval tak ohromnou sílu… tolik energie… Chtěla pokračovat. Mizerná slova ji podvedla! Zradila ji.
Nebylo to o tom, co prozradila navíc. Protože na tom nezáleželo.
Snažili se ji konejšit. Jak se jen dá ukonejšit zoufalá osamocená žena uprostřed deště na nějaké zahradě v plném davu. Všichni.
Studenti. Profesoři, kteří se snažili chránit své malé svěřence před jejím útokem. Ten, koho znala. Ten jediný, který toužila, aby tu byl, toho postrádala. Na zvlhlé půdě. Mokré trávě. V rozdrásaném srdci.
Minerva McGonagallová, Albus Brumbál, Draco Malfoy, Filch, Trelawneyová, Sinistrová, Hoochová, Kratiknot, Hagrid.
Nějaká zvířata z lesa. Jezerní lidé.
,,CO VÁM DÁVÁ PRÁVO DÍVAT SE NA MĚ SKRZ PRSTY?!“ křičela dál nepříčetně. Ochraptělý hlas, nohy, ruce, vše to a daleko víc ji zrazovalo.
Kingsley, Umbridgeová, Fred, Molly, Lenka, Justin, Dean, Moody.
Děsivá podívaná neměla konce. Harry, Ron, Ginny, Neville, Sirius s Remusem.

Ale Hermiona stála sama.

Už nevydržel dívat se na to - rozešel se k ní mučivě pomalými, jistými kroky… ona se mu zhroutila do náruče.

///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_///_!_


-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-*-€-


Později, po nekonečné době, ho někdo svázal, utrhnul mu křídla, za pomoci kterých chtěl doletět ke svému milovanému.

Utrhli mu křídla a vhodili ho do kobky. Ale to nevadilo. Byla chladná. Byla studená. Vlhká. Prázdná. S malinkatým okýnkem u stropu. Ale bylo tady krásně. Stěny byly popsané. Drobné, vyryté nečitelné písmo na částech zdi dodávalo cele na mrazivost, obrazotvornost hrůzných scén jako z hororu sama.

,,Jídlo, zrůdo,“ mrštili po něm misku s jídlem. Znova se rozesmál.

Slyšel tu melodii. Musela být blízko. Blizoučko. A on se neovládl. Musel. A proč by vlastně ne?

,,Na – ná – na – na – náá – na – na – náá – na – na – naa – na – naa – na – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – naa – na – na – na -- na – na – náá – na – na – náá – na – na – ná – na – ná – na – na – na – na,“ prozpěvoval si pořád dokola. Nedokázal přestat. Líbilo se mu to. Moc se mu to líbilo. Tak moc, že začal bláznivě kroužit po místnosti a tancovat a rozhazovat rukama.
,,Na – ná – na – na…“ zpíval dál a dál.
,,TICHO!“ zahřměl strážce a práskl něčím kovovým o mříž upevňující dveře cely. Kobka s mudlovskou mříží - zvláštní.
Ale Harry nebyl tiše. Neustále zpíval, zpíval dál a třebas i falešně, ale stále pokračoval.

Vnikli do cely, praštili ho obuškem přes zátylek. Harry se svalil na zem.

,,Co s ním?“ pohodil hlavou mladší hubenější z nich k Harrymu, podíval se na staršího tlouštíka.
,,Nic, Ralfe, leda že bys chtěl fotku do magazínu, jak na něm špásuješ – pěkně shora,“ rozesmál se tlusťoch. Muž označený jako Ralf na staršího hodil pobouřený výraz.
,,Co taky s vyvoleným, že jo?“ smál se dál. ,,Fajn, hodíme ho do samotky,“ rozhodl nakonec.
,,Sebe, kazajku,“ zakřičel přes chodbu.
Mladý strážník popadl Harryho za bílé, ledové ruce - zřejmě odkrvené - a táhl ho z cely. Ve dveřích jednu ruku chytil i tlusťoch, aby se nemusel Ralf tolik namáhat.
,,Spát s tímhle,“ prohodil Ralf, ,,radši spím s krysou nebo zdechlinou. Tohle je i pod mou úroveň,“ ohrnul nos nad Harryho bezvládným tělem. Na ten půvabný žert se oba rozesmáli.

_____________________

S díky mým třem dobrým vílám. Jedna mě objevila - a já mu to uznám, druhá mě podpořila, podporuje a podporovat bude - má láska, můj vzduch, má podpora - životně důležité, nesahat, prosím; třetí mě naučila, že dobrý přítel nemusí za každou cenu milovat vše, co miluji já a přesto si můžeme rozumět a být si oporou. To bývá zvláštně krásná zkušenost.
08.11.2008 18:24:23
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one