Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


21.

Vzduch by se dal krájet, jak byla atmosféra napjatá. Ni omylem nezavadili pohledem jeden o druhého. Ještě pořád netušil, co si ten člověk o sobě vůbec myslí.

Jistě, představa Severuse Snapea, jak nic nedělá, by šokovala každého. Naproti tomu – Snape přece nemůže čekat, že mu Harry bude nápomocen, že? Proč by se měl angažovat v Snapeových nesmyslných plánech plných jeho tyranie? Ať se snaží, vzteká, zuří, běsní, jak jen umí. Nebude pomáhat tomu slizkému, starému, hloupému… ale proč se ním vůbec zabývá ještě v duchu? To mu to dnes nestačilo?!

Ne, že by si Harry ve skutečnosti myslel, že je Snape opravu hloupý nebo starý. Slizký? To byl. Jistě… ale to by byla pro Snapea spíše než cokoli jiného pochvala, že? Právě tu mu teď Harry chtěl odepřít ze všech svých sil…

Zlobil se na něj, zlobil se na Romildu, zlobil se na celý svět, ale ze všeho nejhorší byl vztek, který Harry pociťoval sám k sobě.

Jak mohl udělat něco tak neuváženého?! Jak mohl poslat dopis Ginny, když si moc dobře uvědomoval hrozící nebezpečí?! Zatáhl ji tím do toho všeho chaosu? Ano, Snape by mu měl za tuhle hloupost vyrazit všechny zuby. Přesto se dokázal chovat tak nesnesitelně, že i když měl Harry výčitky vědomí, Snape ho nenechal propadnout lítosti a zákonitě jej musel vytočit ještě víc – jako tomu bylo například dnes.

Hyperaktivní Snape rovná se nejhoršímu snu. Harry si vyšel pouze na krátkou procházku. Snape ho seřval, jako nějakého nevychovaného čokla, hodil před něj učebnici se slovy ,,Uč se!‘‘ a ještě k tomu přepokládal, že ho Harry beze všeho poslechne, vrhne se na knihu jako nějaká doga na kost.

Je tohle normální?! Ale ano… Harry se obával, že pro něj už to norma pro normálnost zůstane. Pokud nebude chtít hádky a dusno, jako například dnes, ještě rád tyrana Snapea poslechne.

Problém nespočíval v samotném učení, spočíval v Snapeově tónu (panovačném), Snapeově gestu (rozkazovačném), Snapeově předpokladu (bezpodmínečném), Snapeově pohledu (vražedném) a Snapeově nadřazenosti vyplývající z jistoty, že Harry udělá to, co se řekne. Jen z toho důvodu, že byl na chvíli na procházce omezené prostorami hradu a jeho pozemků.

Když Harry odmítl Snapeův rozkaz, myslel si, že ho asi profesor zabije. Vypadal téměř jako pomstychtivý smrtijed. Vězte, že TO není dobrá kombinace.

Nemusel se učit, to bylo všechno, co tou (ne)hádkou získal. Jako bonus číslo jedna se pak bál několik hodin byť i jen nadechnout, natož pohnout. Severus se díval někam do dáli a i když nevypadalo, že by Harryho vnímal, Harry si byl jistý, že zdání klame a že ho přes to všechno bedlivě monitoruje.

Bonus číslo dvě byly hodiny nekonečné nudy poté, co z něj obava z nadechnutí a pohybu opadla. Věděl, že se nesmí hnout z místa a byl si jist, že by bylo pro něj dobré se nepohnout vůbec. Už nikdy.

Po dvanácti hodinách naprosté apatie z obou stran se ozval Severus.

,,Vy už dnes nebudete nic jíst ani pít?‘‘

Mluvil stále nezúčastněně. Pohled upíral do dáli. Harry se zvedl a zjistil, že ho bolí záda. Nepředpokládal, že by svůj postoj Severus vzdal. S tím nepočítal ani omylem. Co ho ale udivilo, bylo, že jeho předpoklad byl mylný – domníval se, že Snape toho trucování nechá. Přece jen – Harry seděl na křesle (rozumějte… Severus vytáhl jednoho krásného dne ven křeslo přeměněné z čajové lžičky a od té doby tam zůstalo…), kdežto Severus neměl ani žádnou oporu zad a pokud už z toho přesezení bolely záda Harryho, co pak…?

,Nebo v tom má dobrou praxi,‘ uvědomil si Harry, když si naléval do hrnku vařící vodu.

Uběhlo několik týdnů od doby, kdy si tady postavili stan. Několik týdnů naprostého dohánění se vzájemně k šílenství. Pár dnů uběhlo od doby, kdy Harry poslal svůj dopis Ginny. Náhle z toho toho neměl dobrý pocit.

Po pár dnech strávených na tom místě u hradu Snape splašil stan, ale neměl se k tomu vysvětlit odkud nebo proč. Samozřejmě se od Harryho od prvopočátku očekávalo, že se nebude vyptávat. Ale to by nebyl Harry.

Nastěhovali si dovnitř všechny věci.

Potom začal maraton – budíček, snídaně, učení se z učebnic, oběd, učení se z učebnic, večeře, spát. Stále dokola. Výjimku tvořila neděle a sobota. Snape ho nehlídal, pokud neopustil vyznačená území. O soukromí nemohla být řeč. Snape se sem tam ztratil, ale neřekl Harrymu, kam jde nebo kdy se vrátí – obyčejně to bylo do dvou hodin – Harry se učil. Musel.

Harry proti tomu nic neměl. Ne, do té doby, dokud ho nechával alespoň trochu volně žít. Ale to, že teď už nesměl pomalu ani na ty vycházky ho štvalo tak neuvěřitelně, jak jen to bylo možné, takže se se Snapem začal přirozeně přít – jak jinak?

Snapeovy obyčejné úsečné a strohé komentáře? Nyní, v posledních dnech, mezi nimi vládlo takové ,,tiché‘‘ napětí, že v měřítku s předchozími Snapeovými projevy to byla Snapeova mnohomluvná, upovídaná část. Pomalu už na sebe ani nemluvili a Harry tušil, že pokud věci nechá zajít tak daleko, nepromluví spolu časem vůbec.

Pravda byla, že ač si Harry jejich společné hovory nedovedl představit, ani je nevyhledával, nemluvit vůbec… to by zjevně nevydýchal. Se svými přáteli byl zvyklý hovořit a debatovat pravidelně a to bylo něco, co mu teď nesmírně chybělo. Jako jeho přátelé… Ach… Ginny.

Nemohl ani věřit tomu, co se to vůbec před časem stalo. Průběhu celé té věci a ani jeho konci nevěřil.

Konci? Kdyby jen Harry věděl. Konec to totiž byl pouze zdánlivý a tento fakt se měl Harry dozvědět právě… teď.

Snape se náhle narovnal. Zostřil a zaměřil všechny smysly na nějakou věc v dáli. To Harry, který byl ve stanu a vařil čaj, vidět nemohl.

Snape hlídal venku, jako obvykle. Právě teď se mu nelíbil blížící se šramot.

Uchem normálního člověka nepostřehnutelný, pro Severuse jako rána kladivem do zvonu.

Ještě půl sekundy neudělal ani ň a poté se vymrštil, vrazil do stanu, mlčky chytil protestujícího Harryho za ruku, sjel ho ledovým pohledem, takže Harry pochopil a přestal se přít a vyrazili spolu pryč do temné zahrady, odplížili se ,,únikovým východem‘‘ přes zahradu a ztratili se ve směsici stínu a keřů.

,,Ale co…?‘‘

,,Pro Merlina, prosím, Potterem, jednou ve svém životě mlčte.‘‘

V hlasu mu zaznělo tolik úzkosti, zloby, vzteku, hněvu, lítosti, beznaděje, pohrdání a ještě něčeho, co Harry nemohl dešifrovat, že se neodvážil dál mluvit.

Co chtěl dodat? Kromě hůlek tam nechali všechny své věci. Teď se, v dobrém úkrytu dost daleko od jejich stanoviště, ale s dobrým výhledem, dívali, jak hlouček Smrtijedů naprosto srovnal se zemí jejich dočasné bydliště. Naštěstí už se nešli rozhlédnout nějak zvlášť daleko do okolí jejich stanu, aby Harryho a Severuse našli. Toto drancování přečkali jen o pár metrů dál s pohledem upřeným na to, co z jejich původní skrýše zbylo, aniž by mohli jakkoli zasáhnout.

O půl hodiny později se s konsternovaným výrazem podívali, co by ještě mohli zachránit. Konstatovali, že toho moc nebude.

V tichosti se Harry vzdal po hodině přehrabování a Severus po hodině a půl. Přisedl si k Harrymu na jeden vykotlaný pařez.

Harry na něm viděl, že by chtěl něco říct. Severus na něj celou dobu, co seděli, upíral pohled. Zdrcující. Unavený. Jako by to chtěl vzdát úplně. Jako kdyby věděl něco, co Harrymu uniklo. Ale dlouhou dobu jen seděli a Severus, s pohledem stále upřeným na Harryho, nic neřekl.

Harry už se začal nepohodlně ošívat, když zaslechnul Severusova slova, která ho vyděsila snad ještě víc, než ten smrtijedský vpád.

,,Pottere,‘‘ oslovil ho a vypadal v tu chvíli asi o dvacet let starší, ,,prosím, zapřísahám vás. Že jste ten dopis slečně Weasleyové nepodepsal? Řekněte, že jste tam nenapsal své jméno.‘‘

Severus dlouho předtím, než se odhodlal zeptat, přemýšlel, jestli by ho neměl seřvat, vynadat mu, zabít ho... Nakonec se ale rozhodl dát mu šanci.

V odpověď mu přišel dostatečný důkaz a potvrzení jeho myšlenky – Harry zbledl. Na víc se nezmohl a Severus ani víc slyšet nechtěl. Jak byl zhroucený v sedě na pařeze vedle Harryho, vstal rychleji než by mu kdokoli hádal a jako by se spálil, odstoupil od něj, jak nejdál to šlo, poté se otočil a zamířil k troskám.

Vlastně se divil, že nikdo nepřišel už dřív. Smrtijedi, ministerstvo… přirozeně o Potterově veletajném dopisu věděl od samého začátku. Co teď netušil bylo to, kam se vrtnou…

Harry seděl stále zkroušeně na pařezu, pozoroval opatrně Snapea a to, na co se zmohl, bylo opakovat si stále dokola: Pitomý pátek třináctého, pitomý netopýr, pitomá Romilda, pitomý dopis, pitomý protijed, pitomý Voldemort, já idiot! Pitomý pátek třináctého, pitomý netopýr, pitomá…

Při těch myšlenkách ho stále tlačil do hrudníku jeden ,,pitomý‘‘ flakónek.

27.06.2008 17:37:22
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one