Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


,,Pane?” vyrušil Harry rozjímajícího Severuse. ,,Doteď jsme používali jen meč: ale co hůlka?” napadlo Harryho, zatímco ležel na trávě. Mraky nemraky, rapír nerapír, nějak mu dělalo starosti, že by po těch letech měl opustil hůlku, na kterou si zvykl.

,,Hůlka?” zvedl Severus obočí. Harry pod jeho pohledem polkl. Přemohl se a protentokrát svým pohledem neuhnul: možná to bylo tím, říkal si, že tohle potřeboval opravdu důkladně vysvětlit.

 

Opravdu důkladně Severuse sledoval, když říkal: ,,Máte několik možností uplatnění magie.”

,,Ano?” pobídl Harry Severuse a hypnotizoval jeho profil, když sledoval, jak jeho profesora zrovna tohle vysvětlování – světe, div se! – baví.

,,Psal jste někdy svou levou rukou?” zeptal se Snape zdánlivě bez souvislostí, čímž uvrhl Harryho do chaosu, z něhož povstala jedině další nejistota.

,,Pokoušel jsem se o to,” řekl napjatě.

,,Dobrá - zkoušel jste někdy psát oběma rukama?” tázal se Snape nemilosrdně dál, i když přece musel vidět Harryho zmatek.

,,Možná kdysi,” odvětil Harry neurčitě.

,,A?” nepomáhal mu Snape osobitě dál.

,,Asi to bylo příliš složité? Psát naráz oběma...” pokrčil Harry rameny, nechápal stále význam řečeného (i když tohle už by mělo dojít i každému sněžnému trollovi praštěnému obuškem).

,,Dobrá, pane Pottere,” povzdechl Snape netrpělivě, seč odevzdaně. ,,Víte sám, jakou práci vám dá vyvolat patrona, používat neverbální magii... A teď si představte,” u toho se z pro Harryho neznámých důvodů Snape potměšile až škodolibě ušklíbl, ,,nejsložitější výpad v souboji s rapírem. Je tisíckrát jednodušší psát oběma rukama než držet meč i hůlku - a s hůlkou zároveň čarovat. Vždyť jste se snad ani neodvážil mluvit, když jste měl v ruce rapír - a to mi chcete namluvit, že byste zvládl hůlku i rapír? Já...”

,,A vy to dovedete?” zeptal se Harry zvědavě, čímž přerušil Snapea.

 

Na to mu však Snape neodpověděl. Věnoval mu káravý pohled a pak záhadný úsměv domysli-si-sám.”

,,To, co vás v koordinaci meč - další činnost bude čekat, je zvládat při šermu další věci. Sledovat protivníka, předpokládat jeho další výpad... konverzovat s ním. Nebudete se pořád soustřeďovat jen na rapír - to by vám později nestačilo. Tak dále - další možnost je,” nadechl se Snape ke svému poučování, ,,použití bezhůlkové magie – ideální.”

Harry na to zavrtal na chviličku pohled do trávy – v tomhle oboru magie nikdy nevynikal. Již při první zmínce doufal, že se na to zapomene a půjde se dál. Cvičit. Spát. Cokoli jiného. Ale to je jako kdyby předpokládal, že Filch nechá toulat paní Norrisovou v lese, nebo jako kdyby neznal Snapea. Taková pošetilost! Snape to nikdy nenechá jen tak. Snape věděl stejně dobře jako Harry, že mu tohle nejde - a držel se toho.

,,Nemusíte být skleslý, pane Pottere,” přerušil Snape znenadání Harryho myšlenky, ,,je dost pravděpodobné, že budeme mít nyní dost času k tomu vás vyučit i v těch dovednostech, které vám nejdou,” řekl Severus překvapivě bez ironie. Jemného tónu a povzbudivé myšlenky si všiml i Harry. Vzhlédl a zadíval se do Severusových temných očí – už zase.

Opřený o loket – mírně se zhoupl, když uviděl ty pronikavé oči poctivě ho studující.

,,Myslíte?” zeptal se Harry s nadějí – nepřeslechnutelnou – v hlase.

 

Severuse něco donutilo podívat se na Harryho ještě pečlivěji. ,,Jsem si tím naprosto jistý,” odvětil.

 

Harry přikývl, nyní zahanbený svou horlivostí.

Chtěl se odvrátit, ale něco, co si téměř neuvědomil, ho donutilo zůstat na místě a nehnout se.

Sledoval, co dělá jeho profesor – který se také nehýbal – a jen čekal, kdy k nim dopluje myšlenka, jaká ztráta času, jak hloupé a absurdní tohle civění na sebe je.

 

Ale i přes to absoludárium, přes propast vznikající mezi nimi, přes ohlušující ticho, napjaté vyčkávání, poklidné sledování se – něco se dělo. Něco, co zkrátka vyžadovalo, aby se teď a tady sledovali, aby si pohlíželi do očí a přemýšleli nad něčím pro ně v tuto chvíli neuchopitelným.

 

Harry se neustále nadechoval k nějakému proslovu, ale nepodařilo se mu ze sebe cokoli dostat – nutno dodat, že to nebylo tím, že by se bál, jak hloupě to může vyznít – protože nejspíš chtěl nějak vysvětlit, nebo si nechat vysvětlit tento okamžik - nebo že by byl ze Severusova pohledu nervózní.

Nějak to s ničím z toho nemělo nic společného.

 

Severus ale otevřel ústa a přetrhl tak ticho – ne však pohled – dřív, než to stačil udělat Harry… který by to pravděpodobně neudělal nikdy.

,,Zapomeňte na hůlku – magie a nic než magie, pane Pottere. Hůlka je jen prostředek. Nikoli však nepostradatelný.”

 

Harry zamrkal. Potřeboval si přebrat, co mu právě Snape řekl… ale nějak nedokázal myslet – že by nedostatek kyslíku?

Nedokázal nějak rozumně argumentovat. Nějak nic nedokázal, což ho poněkud zneklidnilo. Poněkud víc, než by mělo.

 

A pak – jako by do toho Harry neměl co mluvit, jako by byl Snape ten, který se nabažil a odchází bez ohledu na Harryho – Severus vstal a obrátil se k Harrymu zády: odcházel! Jen tak…!

 

Harryho to rozrušilo – snad dokonce rozzuřilo – tak, že vstal, dohnal ho a chytil Snapeovo předloktí. Otočil Severuse Snapea k sobě a zase zpět upřel své zelené oči do těch hnědých – jen Merlin věděl, že Harry nevěděl, co to bylo, ani co právě udělal.

 

***

 

Mezitím Ginny snad posté pofňukávala u okna. Po Harrym se jí neskonale stýskalo. Cítila se prázdná. Sama. Opuštěná. A ani plná nebelvírská místnost na tom nic nezměnila.

 

Nikdo nechápal, jak ještě stále mohla tesknit. Ale přece tu byl někdo, komu se jí zželelo, byť o Harrym nechtěl slyšet ani slovo. Ale přesto – když máte vytyčený cíl, neměli byste hledět na překážky, ne? Alespoň to si Dean říkal, když k ní mířil a byl si skálopevně jist, že bude mluvit jen a jenom o Harrym. I tak to risknul.

 

Takže se Dean zvedl z křesla a přešel ke Ginny.

,,Ahoj,” řekl, jako by ji toho dne zdravil poprvé.

,,Ahoj,” vrátila mu nervózní úsměv.

,,Nechceš si sednout?” a hodil po jednom třeťákovi sápajícímu se po jeho místě ošklivý pohled. Třeťák zdrhal jako namydlený.

,,Ne, díky,” odvětila a dál se věnovala mlze v dáli.

,,Nechceš se něčeho napít?” snažil se dál Dean. Seamus na něj házel významné pohledy a úšklebky.

,,Ne, díky,” odpověděla Ginny zase.

,,A nechceš…”

,,Ne, díky,” Dean pochopil a se svěšenými rameny mířil ke křeslu. Na půli cesty se ale otočil. ,,Nešla bys se mnou na rande?”

Všichni v místnosti ztuhli. Doslova všichni. Ještě překvapivější bylo Ginnino pomalé, tiché a zamyšlené: ,,Šla.”

Nevěděla přesně proč, ale věděla, že je jí smutno, je neustále sama a ať si to přebírala jak chtěla, měla pocit, že to něco, díky čemu po Harrym ty roky šílela, vyprchalo. Měla ho ráda, moc ho měla ráda a všichni, i Merlin, věděli, že se o něj hrozně bála, teď, když byl od ní daleko. Avšak nemohla se zbavit pocitu, že ne jen ona do něj, ale i on do ní není ani zdaleka tak zblázněný, jak by si oba bývali přáli.

A tak, s těžkým srdcem, že to teď rozsekne právě ona, přijala tuto nabídku k… ke schůzce…

Harry to pochopí. Určitě pochopí alespoň to, že by chtěla ještě před ním zažít… NĚCO. A to něco se jí v jeho přítomnosti nedostávalo.

 

Prošla kolem spolužáků a s úsměškem na tváři vyšla ze společenské místnosti. Škoda, kdysi jí jeho ,,miluji tě” nepřišlo tak prázdné. Pravda… kdysi ani nebylo.

 

 

 

(Věnováno Šárce. Ne jen proto, že jsme se společně dohadovaly o obsahu a díky následnému opravování mého dílu, ale pro význam a směr, který jsem nastavila - v odpověď nad diskutovaným. Takže zcela zmijozelsky opakuji - věnováno Šárce.)

01.11.2008 18:24:16
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one