Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Nevinný

AU vůči konci 7. dílu HP.

Jo… co byste k tomu tak potřebovali vědět? Třeba: Ron, Harry a Hermiona se ukrývají v lese – jako v sedmičce. A Snape je ředitel Bradavic – jako v sedmičce. A Snape je vrah Brumbála – jako v šestce. A Harry netuší nic o domluvě těch dvou. Jako v šestce a sedmičce – začátku. Tak nějak vypadá pozadí.

 

Smích narážející do stromů. Odrážející se od kmenů. Lámající se o ně. Zvrácený. Dopadající do uší kohokoli naslouchajícího. A svist listí. Vítr opírající se do těla, prokousávající si skrz oblečení cestu k tělu. Tichá lesní zvěřina neodvažující se pohnout, couvající, utíkající.

Výkřik. Dutiny explodující, aortu odtrhující, krev zastavující, sraženiny tvořící, žíly na tepny a tepny na žíly za živa měnící, srdcervoucí výkřik.

Hlasy. Potěšené i nezúčastněné hlasy. A záblesky světel. Proč se nic neděje? Proč se nezastavil svět?!

Neměl sebemenší ponětí, jak se sem dostal, ani kde se tady vzali oni. Jenže každá cesta vede za Smrtijedy. Je jedno, kudy se vydáte, ten přízrak si vás najde. Byl tady sám – jeho přátelé spali ve stanu. Byl rád, že tady nebyli. Ať se stane cokoli. Alespoň si pro teď, pro tuto mizivou chvíli nebude muset vyčítat jejich smrt. Schoval se za jedním stromem. Jak nedostatečné! A pozoroval. Poslouchal.

„Nic jsme… proč jste…?“ vzlykala. Nakonec zvolala jen: „Ušetřete ho!“

Blondýna. Středně dlouhé vlasy. Zcuchané. Světlá ramínková noční košile. Zkrvavený obličej. Zhyzděný pláčem, strachem. Středně vysoká. Hubená. Třesoucí se natažené paže, kolena. Kolem v kruhu Smrtijedi. Hůlky napřažené ke kvílejícímu chlapci svíjejícímu se na zemi. Už neměl sílu křičet. Ani ona ne.

 „Pro – prosím…“

Krok kupředu. Praskot větve. Uvědomění. Zděšení. Jeho noha. Větev pod ním! Je konec. Ženu nezachrání, jejího chlapce nezachrání a svět už taky ne. Mají ho. Právě se jim vydal.

Shromáždění se jeho směrem okamžitě otočilo. Dřív než ho kdokoli a cokoli zahlédlo, něco se stalo.

Něco přes něj bylo přetaženo. Pevná ruka kolem jeho pasu, druhá přes ústa. Bylo jím smýknuto na něčí hrudník, pak byl kousek vlečen. Vše v příliš rychlém sledu. Pohledem narazil na cíp černého pláště. Stejný, jaký měl každý jeden Smrtijed v kruhu. Teď je tedy konec. Zklamal Brumbála. Zklamal Brumbálovu Armádu. Zklamal své přátele. Prostě neuspěl. Buď milosrdná, Smrti, nechci, aby to bylo dlouho, dokonce nechci podniknout tu cestu k Voldemortovi. Už nechci.

Náhle jím bylo otočeno. Nestačil vykřiknout, nebo mu hrůza dávno sebrala hlas. Dřív než to, co vidí, si uvědomil, že je stále držen a znova má ruku na ústech. A pak mu konečně došlo, co vidí. Jeho. Zrádce. Vraha!

Pár Smrtijedů se odloučilo. Hledali. Stopovali. A selhávali. Nenacházeli. Divocí a lační po krvi nebyli s to vyhledat svou kořist, což je směrovalo k ještě hrůznější zuřivosti za zvuku škemrající, zoufalé matky. Procházeli kolem nich, byli tak blízko, otírali se o ně jejich pláště, takové, na jaký byl on osobně nyní tlačen, ke kterému byl připoután. A jako kdysi i dnes ty temné oči říkaly: Ššš, neprozraď nás. Nemusely. Nepohnul by se nejen proto, že nechtěl umřít, ale už jen z pozice prostého faktu, že to nešlo. Tomuto stavu se tedy říká ochromenost.

Proslýchalo se to o nich, jen si nikdy nebyl jistý. Smrtijedi znají tajemství. Díky němu se mohou nezaměnitelně poznat. Anebo díky němu mohou zůstat neidentifikováni, nezpozorováni, nevycítěni. Nevystopováni.

Proč to dělal? Neměl ho Smrtijedům předhodit? Proč mlčel, proč ho držel, proč na své přítelíčky nezavolal a co ten plášť?! Smrtijedi se stahovali zpět ke kruhu. Ruce z jeho zad a úst zmizely. Oči zůstaly. Postavení těla zůstalo. Jako by si chtěl dát ukazovák před pusu a ono gesto udělat, ale příliš se bál, že kdyby se pohnul, rozbil by nějakou pomyslnou skleněnou bublinu a Harry by se rozkřičel.

To ne Harry, to žena, která byla ve středu hrůzného kruhu, se rozkřičela. Ne zoufalstvím, kterého byl najednou nedostatek, teď to bylo bolestí, která nebrala konce a která do nejdelší smrti – a ta smrt nikdy nemohla přijít dost brzy – nepoleví. Harry sebou škubl, jako by se chtěl otočit. Snape se pohnul, jako by ho chtěl zadržet. Další výkřik. Harry se rozhodl dívat se. Snape se rozhodl nedovolit mu to. Sevřel ho. Harry sebou zazmítal směrem zpět, od těch rukou, od toho člověka, čelem k ženě; chtěl, musel vidět. Nemohl. Skousl si ret, aby nevydal hlásku. Zjevně aby zkrotl a přestal sebou házet, byla mu zkroucena ruka za zády. Bolelo to!

Utichl. Vše utichlo.

Lup, lup, lup… Smrtijedi se přemístili. Vyhasínající oheň, chladnoucí těla.

Zapřel se o hrudní kost, odrazil; plášť z nich spadl; Snape o půl a Harry o tři kroky couvl. Vytáhl hůlku, namířil ji. A jediné, co Snape udělal, bylo… zvedl ruce, pokrčil v lokti, dlaněmi vzhůru… vzdával se!

Dva kroky kupředu, jedno Accio k plášti na zemi, sebe i jeho Harry přemístil k novému stanovišti.

„Harry, kde jsi byl?! Slyšela jsem… O můj Bože,“ Hermiona a za ní Ron se okamžitě zarazili a následně tasili hůlky, zatímco se Snape díval klidně a nezúčastněně na Harryho.

Harry hůlkou přestal mířit na Snapea, vrazil si ji do kapsy a řekl: „Hned se vrátím, pohlídejte ho.“

23.02.2012 13:01:26
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one