Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Zrnka

Kdybyste vzali sklepní místnost rozbořeného domu, zasypali podlahu tenkou vrstvou prachu, vypěstovali na vlhké stěně plíseň a k samotnému stropu umístili okno na severní stranu, máte obrázek toho, co je uvnitř mě. Já se choulím uprostřed podlahy.

Fakt, že v takové místnosti momentálně žiju, je jen přebytečná tečka za větou. Vlastně – a to je na tom nejubožejší – považuji svou celu za příliš útulnou. Až tam sahá obratnost kouzelnické veřejnosti. Nevěřím už, že si zasloužím, co mám.

A přece – protože to se najde i v té nejtemnější době, stejně jako Brumbálovo věčné světlo – jsem nezapomněl ani na to dobré, co jsem pro ně udělal. Ale rozsudku se bránit nebudu. Na to právo nemám.

--++--

„Kdy má stání?“

„Harry,“ povzdechl smutně a sklopil zrak.

„O to jediné tě žádám, Pastorku, tak kdy?“

Kingsley se neochotně sklonil, načmáral cosi na pergamen, který Harrymu podal: „Jen jedno,“ trhl rukou, než stihnul Harry ulovit papír, „nechoď tam.“

Harry se na ministra zpříma podíval: „To je tvá žádost?“

Kingsley zavrtěl hlavou: „To je… můj názor,“ a papírek mu podal.

Harry si jej přebral a přikývl. Místnost po zavíření pláště a klapnutí dveří umlkla.

--++--

Byl už na stání pár smrtijedů, proto chápal, z jakého důvodu mu Kingsley říkal, aby nechodil. Rozumem to chápal. Problém byl, že nemohl. Nemohl nepřijít, zavřít oči a dělat, že neexistuje Snapeovo stání, že neexistuje snaha zjistit, kdo si zaslouží být ve vězení a kdo ne.

Do místnosti přišel během procesu Luciuse Malfoye. Klec, v níž seděl, zrezavělá a úzká, kontrastovala s plavými vlasy a vysoko zdviženou bradou. Chladný pohled měl vyslýchajícího nejspíš zbít a pěstěné ruce zkřížené na koleni byly jediným znakem neochoty účastnit se procesu. Ostré odpovědi, pečlivě ovládané, dodávaly neprostupnosti aristokrata náležitý ráz, který se hodil dokonale k obrazu – jen kdyby se obraz dal odstřihnout od zvuku.

„Jakým způsobem?“

Malfoy se nadechl a neochotně odpověděl: „Avada kedavra.“

„A předtím?“

„Předtím? Předtím jsem použil Avada kedavra na Weeda, což už jsme, myslím, probrali.“

„Zeptám se tedy jinak, pane Malfoyi, mučil jste své oběti před použitím nepromíjitelné kletby?“

„Dělal jsem, co mi nařídil Pán zla,“ odpověděl Malfoy.

„Neptal jsem se…“

„A já považoval za nutné zmínit tento fakt,“ zněla jízlivá odpověď. Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Budeme pokračovat, až budete sdílnější. Do dalšího předvolání zůstáváte v cele. Další případ!“

Malfoy se pomalu rozjel dolů i s klecí a křeslem, na němž seděl, ale ještě zavčasu zavadil pohledem o Harryho a bez mrknutí se na něj díval, dokud se mu neztratil z dohledu.

„Případ číslo sedm set třináct, Severus Snape…“ hlásil ministerský úředník, zatímco nad podlahu vyjela klec se Snapem. I Snape stejně jako Malfoy seděl vzpřímeně, ruce měl ale položené na klíně, nepřekřížené, hlavu měl skloněnou a vlasy mu zakrývaly obličej.

„Dnešní vyslýchání je čtvrté v pořadí, souhlasíte?“

„Ano,“ rozezvučel se místností mužský hlas a v ten okamžik veškerý šramot v místnosti utichl.

„Jste připraven pokračovat?“

„Ano,“ odpověděl Snape vyslýchajícímu opět kladně.

„Posledně jsme skončili u Jane Colbertové. Můžete nám zopakovat, jak jste ji zavraždil?“

Snape trochu zvedl hlavu a rovnou spustil: „Dostat se do jejího domu nebyl problém. Byla tma a my použili zastírací kouzlo, kdyby někdo z mudlů nespal. Vtrhli jsme do domu, použili omračující kouzlo. Prohledali jsme zbytek místností, a když jsme si byli jisti, že v domě není nikdo další, vzbudil jsem ji. Pán zla přikázal přinést její jazyk. Proto jsem jej vyňal a poté jí vlil do krku kyselinu. Nepamatuji se na koncentraci přesně, ale musela být silná, protože Colbertová do pár minut zemřela. Poté se ostatní smrtijedi vydali vyvraždit zbytek vesnice. Já šel Pánovi zla předat, oč žádal.“

„Kdo smrtijedy vedl, pokud vy jste odešel?“

Snape chvíli mlčel:  „Belatrix.“

„Vraždil jste často kyselinou?“

Snape se podíval na tazatele: „Častěji jedem. Pán zla měl kyselinu rezervovanou pro zrádce. Tehdy.“

„Jakým způsobem jste ještě bral životy, pane Snape?“

„Nepromíjitelnou kletbou Avada kedavra, umučením k smrti kletbami i milovským způsobem, vyzrazením tajemství…“

„Pocítil jste lítost nad vraždou Jane Colbertové?“

„Ne,“ zněla prostá odpověď. Automatický zapisovač výpovědi se div nestrhl.

„Cítíte dnes lítost nad vraždou Jane Colbertové?“

Snape se odmlčel, než prostě odpověděl: „Ne.“

Tázající si prohlížel Snapea a pak se zeptal: „Pamatujete si na smrt Jane Flamingové?“

Snape sklonil hlavu. Přikývl. Vlasy se mu svezly do obličeje. „Její smrti také nelitujete?“

Bylo tak dlouho ticho, že to vypadalo, že se Snape rozhodl neodpovědět, pojednou ale zvedl tvář přímo na vyslýchajícího a pronesl: „Neměla se jak bránit. Nic Temnému pánovi neudělala. Její smrt byla zbytečná stejně jako smrt mnoha dalších.“

„Na mnoha dalších jste se ale takovým způsobem nev… chci říct,“ zastavil se na poslední chvíli a neochotně větu přeformuloval, „na mnoha dalších jste nepoužil takové brutality.“

Snape vypadal v kleci podivně ztraceně. Pozoroval tazatele a nakonec ho vyzval: „Zeptejte se narovinu.“

Zaváhání: „Proč?“ zazněla otázka.

„Protože Pán zla měl svůj den. Poručil. Já byl smrtijed. Poslechl jsem. Neexistoval způsob nevyplnit rozkaz,“ díval se na tazatele, jako by si přál mít ruce volné jen proto, aby ho mohl definitivně umlčet.

„Měla deset. Její střeva našli na konci ulice –,“

To stačí! křičel kdosi a bouchal kladívkem, ale nikdo ho nevnímal.

„Byla pohmožděná, znásilněná a pak surově zavražděná, vy jedno…!“

SILENCIO!

Místností se rozkřiklo ticho. Zůstalo v uších všech zděšených, až než se Snape pohnul. Vstal. Díval se přímo na tazatele. A tiše pronesl: „Její znásilnění na svědomí nemám. Ale máte pravdu – kdybych ji té noci znásilnil, nedopustil bych se o moc většího zločinu. Prosila o pomoc své rodiče. Nechápal jsem ji a tak jsem ji nelitoval. Ptáte se, jestli cítím lítost ke stovce bezejmenných těl. Očekává se, že ji budu cítit, jako se kdysi očekávalo, že z těch vražd budu mít potěšení. Pravdou není ani jedna možnost. Skutečnou lítost jsem pocítil jen jednou. V den, kdy jsem se dozvěděl, že zemřela Lily Evansová. Ostatně ona je jediný důvod, proč dnes neležím v příkopu spolu s Belatrix Lestrangeovou. A teď mě odveďte, prosím.“

Harry zděšeně vzhlédl. Před sebou spatřil křídově bílou Hermionu. Nevěděl, že sem jeho přátelé přijdou, nevěřil tomu. A přece tady byli. Ona a Ron. Dívali se dolů, jak Snape, který ani jednou nepohlédl směrem, kde stáli diváci na tribunách, sjíždí zpátky do své cely. Vděčnost. To bylo to, co k nim v tu chvíli Harry cítil.

--++--

„Nechci dělat vlny, Harry,“ začal Ron nejhůř, jak mohl, pokud nechtěl vlny způsobit, „ale,“ druhé nejhorší pokračování vskutku JAKÉKOLI věty, „vypadá to bledě.“

„Vím,“ přikývl Harry a pokračoval v tom, co už několik hodin dělal. Podpíral si bradu dlaní a zíral z okna rozostřeným pohledem.

„Podívej, uděláme, co budeme moct, měl bys ale počítat s nejhorším,“ pokračoval Ron.

„Já vím,“ vzdychl Harry.

„Nevypadá to dobře. Ať už vezmeš Snapeův přístup nebo obsah prohlášení… ale budeme se ti snažit pomoct.“

„Já vím,“ odpověděl Harry.

„No,“ Ronovy uši zrudly; najednou se naštval a obořil se na oba, „to tady sedím sám? Proč mu nic nepovíš, Hermiono?“

Hermiona po Ronovi flusla znechucený pohled; Ron se poslušně stáhl. Opřela se lokty o stůl, a podívala  se na Harryho: „Bude to těžký boj, Harry, a je na tobě zvážit, jestli ti to za to stojí.“

Harry několikrát otevřel a zavřel pusu, než z něj vypadlo: „Zachránil mi život.“

„Bude stačit pouhá vděčnost ustát boj proti… no, všem?“ pohledem mu sdělovala, jak důležitá je odpověď.

Harry si povzdechl: „Tak… na oboustrannou náklonnost to asi nehodím, takže to prozatím necháme na vděčnosti.“

Hermiona se pousmála: „Dobře.“

--++--

Občas se mi zvedne žaludek.

To když si uvědomím, že se minulost odehrála příliš dávno.  Že už není na co vzpomínat, myslet. Už není proč litovat.

Zvedne se mi žaludek přesně tři vteřiny před tím, než si uvědomím své hříchy, jak jim říkají mudlové, a přesně po třech vteřinách od doby, kdy můj mozek zaregistruje pocit lítosti, začne působit lektvar, který se má o nevolnost postarat. Teprve pak mám příležitost přemýšlet o tom, co jsem to za člověka, že dokážu zapomínat.

Zapomínat na všechny ty ženy, děti, muže, starce… Na Lily a Brumbála. Jak mohu kdy říct, že se stali příliš dávno a že už lítost cítit nedovedu? To v mých rukách byl jejich život, tedy alespoň život Lily.

Ta neustálá fyzická bolest, se kterou jsem byl sžitý už dávno před Azkabanem, ironicky vzato mou práci ulehčuje. Vím, kdy přijde trest. Vím, jaký trest mohu čekat.

To odloučení je stejně nejhorší. Ne jedy, které mi pouští do žil, ne bolest, nevolnost, ne vzpomínky – které by měly zatraceně bolet. Ne. Nic z toho není nejhorší. Nejhorší je nemít si s kým promluvit. Vědět, že sluneční paprsky pohladí stěnu cely přesně na půl hodiny. Těšit se na další výslech, který ven vyplaví další vzpomínky, výčitky vyplaví do krve adrenalin. Adrenalin aktivuje jed. Jed způsobí nevolnost.

Jasná a stručná pravidla.

Nikdy se nepovažoval za normálního kluka, tím méně normálním byl mužem.

Takže nebylo překvapující, že mu i přes nevolnost, nebo právě kvůli ní?, zvýšení adrenalinu v krvi dělalo dobře.

Příliš dobře.

--++--

„Myslím,“ povzdechl si teatrálně, „že je na čase Potterovi dokázat, jak fatálně se ve Snapeovi mýlí.“

„Jak to chcete udělat, pane?“

„Jak? Řekněme, že milerád zabřednu do bažin. Aneb, můj milý Watsone, přejdu na půdu, která je pro Harryho Pottera citlivé téma. Jeho rodina.“

--++--

„Vážíte jeho duši nikoli lidskými váhami, jak vám přísluší, ale božskými. Žádám vás o jeho propuštění.“

--++--

„Pane Pottere?“

„Spusťte,“ přiřítil se Harry k obhájci. Byl by v tom čert, aby dnes nebyl stejně výmluvný, jako byl kdysi Brumbál. Cítil to v kostech. Cítil, že už nemá co víc udělat, než mluvit od srdce, jako mluvil před chvílí.

„Bude opět shledán vinným, je mi líto.“

Místnost se zaplnila zdušenými povzdechy všech. Na Harryho  mohl stejně tak spadnout strop. Byl si tak jistý.

„Vyvstala ovšem alternativa,“ ozval se obhájce po váhavé chvíli.

Harry vzhlédl a probodl muže vyčítavým pohledem.

„Ne v rozsudku,“ mírnil jeho vzrušení okamžitě, „ale v trestu.“

„Jaká alternativa?“

Obhájce naklonil hlavu na stranu: „Domácí trest.“

Harry se hladově zakousl do obhájce: „Bereme.“

„Musí se nejprve rozhodnout…“ snažil se obhájce, ale tentokrát marně, protože jediná Harryho odezva bylo opětovné: „Bereme.“

04.11.2012 11:24:59
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one